Předseda (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Sladký.
Posl. Sladký: Vážená sněmovno! Ústava naší Československé republiky z 29. února loňského roku prohlašuje tuto republiku za republiku demokratickou, protože podle prvního článku této ústavy lid je nositelem a zdrojem veškeré moci ve státě, to znamená, lid, zbaviv se konečně po 300-letém otroctví dynastické kurately z boží milosti, má nyní úkol sám o sebe pečovati, sám sobě vládnouti; to znamená nejen ukládati si určitá hospodářská, politická a kulturní práva, nýbrž také zároveň ukládati si určité povinnosti, které mají tento stát udržeti a jej přivésti k dalšímu rozkvětu. Poněvadž každá povinnost je těžká a leckdy hodně a hodně hořká, to znamená, že nejen lid musí si ukládati povinnosti, nýbrž musí míti v sobě také dostatek mravní síly a vnitřní energie, aby povinnosti, které si sám uložil, také úplně loyálně, radostně a ochotně dovedl plniti. Demokracie jest tudíž, jak již bylo řečeno, zodpovědnost a demokraticky stát musí spočívati ne na policejní basi, jako ve starém Rakousku, nýbrž na občanských ctnostech. Jestliže pak posuzujeme úkol naší československé demokracie, vidíme, že nás úkol jest daleko těžší a větší než snad demokracií ostatních států v Evropě. Naší demokracii nestačí si klásti za úkol udržeti denní chod státu, a zaceliti rány, které nedávno strašná válka zasadila našemu národu, jako boj proti lichvě a drahotě, sociální péče o ty, kteří na různých bojištích světa psali dějiny nového věku svými životy a krví, otázka výživy obyvatelstva, odstranění bytové krise, sanace rozvrácených financí. Naopak naše demokracie má daleko větší a důležitější úkol, než jiné demokracie, má především úkol tento stát, který nám byl mírovou smlouvou a porážkou centrálních mocností dán, vybudovati, konsolidovati na základě práce, na základě klidu, pořádku a tento stát mezinárodně zajistiti a zabezpečiti a tak zároveň vytvořiti nový typ státu, stát národní, ale s určitou národní a náboženskou snášenlivostí a spravedlností, stát poctivě demokratický, zejména pokud se týče státní administrativy, stát poctivě pokrokový v duchu vyjádřeném naší velkou minulostí a v duchu moderního světového názoru a konečně sociálně spravedlivý ke všem, kdož poctivě tělesně a duševně pracují, a touto prací zabezpečují nejen svůj vezdejší chléb sobě a svým drahým, ale tvoří touto prací určité hodnoty hospodářské, kulturní, duchovní a mravní, jimiž se život státu udržuje a umožňuje zabezpečení jeho šťastné a lepší budoucnosti.
A jestliže, vážení pánové a dámy, díváme se na úkol československé naší demokracie tímto způsobem, přirozeně musíme si položiti za další úkol to, že naše československá demokracie, má-li dostáti tomu velikému úkolu, musí býti pro tento úkol vychovávána, musí býti kulturně a mravně povznášena, musí se učiti lásce ke státu, poněvadž pojem státu byl dosud jako nutné zlo nenáviděn, musí se učiti práci státotvorné, smyslu pro stát a státnost, musí se v ní probuditi občanské svědomí, aby ne pod nátlakem bodáků, paragrafů, soudců a strachu před trestem plnila svoje občanské povinnosti, nýbrž aby je plnila z lásky k tomu státu, jako své nejdůležitější právo a povinnost. Máme-li ovšem tuto naši demokracii v tom přesvědčení vychovávati, vážení pánové a dámy, pak chápete, čím pro nás, pro stranu demokratickou a poctivě socialistickou jest v státním rozpočtu každoroční příslušná položka ministerstva školství a národní osvěty, které, jak jméno samo ukazuje, má veliký úkol lidovýchovný, má úkol připravovati naši dorůstající demokracii na veliké úkoly, které ji v budoucnosti očekávají. A proto s uspokojením zde konstatuji, že rozpočet ministerstva školství a národní osvěty za ta 4 léta opravdu vykazuje položky při celkových číslicích vzestupné. Já bych si jako normu při sdělávání rozpočtu min. školství a národní osvěty dovolil citovati právě v době výročí stoletých narozenin Karla Havlíčka Borovského, z jeho programových zásad, uveřejněných v prvním čísle "Národních Novin" z 5. dubna 1848: "Budeme vždy směřovati k tomu, aby vláda obětovala na školy a vzdělání nejméně desetkrát tolik, co posud na vojsko." Aby mně bylo dobře rozuměno. Vím dobře, že dokud jsme ve společnosti států, kde z každé kapsy - lidově řečeno - čouhá na nás napřažený revolver, že by bylo hříchem na lidské přirozenosti, že by bylo hříchem na pudu sebeobrany a sebezachování, abychom snad sami jediní odzbrojovali, abychom nemístně šetřili na vybudování armády a národní obrany, poněvadž konec konců nepřátelský zájezd nenávistného souseda bude se odrážeti ne slovem, nýbrž kovem. Ale na druhé straně, máme-li míti demokracii pravou a zdravou, musíme ve svém rozpočtu stejně obezřetně a stejně štědře pamatovati na své kulturní, školské a lidovýchovné úkoly, jako dovedeme pamatovati na vybudování své národní obrany a svého vojska.
Právě jako příslušníka strany, která ve svém programu tolik zdůrazňuje, že vzdělanost jest nezbytnou podmínkou k dosažení ideálu společnosti socialistické, k jejímuž uskutečnění může pracovati jen národ stojící na kulturní výši ve smyslu čistého lidství, mne zde jaksi uspokojuje, že mohu konstatovati, že v roce 1920 byla celková položka 203 miliony, kdežto letos 954 miliony, takořka 1 miliarda. Vidíme, jak rychle vzestupují a utvářejí se poměry školské. Také mne uspokojuje, že po stránce kvantity, počtu škol rozpočet ministerstva školství a národní osvěty takořka pohádkovými sedmimílovými kroky dohání a odstraňuje naši zanedbanost v našem školství a lidovýchově, zaviněnou bezohlednou nepřejícností a nenávistí černožluté vídenské macechy, která zejména jevila se k našim školským a kulturním potřebám, protože české školství ve starém Rakousku bylo tou zapomenutou Popelkou, které se dávaly jen kosti, jen odpadky z bohatě prostřeného stolu pro národ německý. Dnes ovšem pánové z německé strany mohou s klidem žádati autonomii svého školství, že prý oni si budou své národní školy platiti ze svých daní, poněvadž jsou již školami saturováni, poněvadž vědí, že z peněz našeho národa a za přízně vlády vídenské si vybudovali ve školství všechno, čeho pro své děti potřebují. A přirozeně dnes by to bylo pro ně výhodné, poněvadž škol a to skvěle vybudovaných mají dostatek. Po této stránce školské máme mnoho dohánět! Mám na mysli zejména 2 kategorie našich škol. Jsou to naše školy menšinové a školy slovenské. Pokud se týká menšinových škol a menšin českých, řekl bych (a já říkám i: mea culpa), pokud se týká jména "menšiny", že jest nutno, abychom se také převychovali a odrakouštili, protože podle ústavy Československé republiky a podle mírových smluv není v Československé republice vůbec žádných českých menšin. (Výborně! Potlesk.) Naopak v Československé republice příslušník vedoucího československého národa, ať bydlí v tom nebo onom koutě našeho státu, i podle práva historického i podle práva budovatele a tvůrce tohoto československého státu má domovské právo, protože naše Československá republika jest státem právě tak národním a československým, jako je na příklad Unie severoamerická státem anglo-saským. Tedy u nás o "československých menšinách" mluvit se nemůže a také nemá, nýbrž máme-li zde menšiny, jsou to jen německé a maďarské. Ale bohužel název "československé menšiny" se již vžil a proto jsem ho také užil k dalšímu svému objasnění. Se strany německé - právě kulturní výbor dnes o tom mluvil - často se mluví o novém Švýcarsku, které bychom mohli zde vytvořiti. Pánové z tábora německého a maďarského, říkám, že vám k přetvoření Československé republiky v moderní Švýcarsko scházejí dva základní předpoklady, totiž: vaše spoluúčast při tvoření, budování a vybudování tohoto státu, jako to bylo na půdě švýcarské se strany německé. Vy naopak stále tvrdíte, že jste do tohoto státu proti své vůli násilně vtěsnáni, vy proti tomu státu jste při jeho budování vytvořili Sudetenland, Deutschböhmen, a jak se ty vaše fantastické teritoriální nemožnosti jmenovaly. My jsme ovšem dosud vaší spoluúčasti při budování státu neviděli a také dlouho neuvidíme. Za druhé schází k novému Švýcarsku vaše bezvýhradné a loyální postavení se na půdu Československé republiky a vaše dobrovolná práce pro ni, ne konaná pod nátlakem železné nutnosti, nýbrž ochotně, loyálně a svědomitě. To jsou dva základní předpoklady, abychom snad mohli mluviti o nějakém Švýcarsku a o nějakém českoněmeckém vyrovnání, které ovšem páni z německého tábora si představují tím způsobem, že my po krátké době "přilezeme ke kříži" a dáme jim prostě, co si nadiktují. O vyrovnání se nedá absolutně mluvit, poněvadž by musely býti zodpověděny Němci dříve otázky, zdali pánové uznávají zásadně a bezvýhradně Československou republiku a zdali jsou ochotni pracovat pro rozkvět Československé republiky, protože všecka práva v tomto státě plynou přece pouze z povinností, které poctivě a loyálně každý občan k této republice musí plniti. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!
Pokud se týká našich tak zvaných českých menšin, přirozeně nesmějí býti ani podle jména "menšinami", tím méně ve smyslu starorakouském, podle něhož české menšiny byly lájí bez práva, bez nároků i na primitivní potřeby občanské, školské, kulturní a existenční. Kdo prožíval delší dobu v menšinách - a já jsem menšinový člověk - já jsem to hrozné utrpení českých menšin prožil, ví, jak těžce musili jsme zápasiti o primitivní požadavek na lidskou existenci a lidské nároky na život. Ovšem na druhé straně, přátelé, mělo to ten význam, že v českých menšinách vyrůstal vzácný idealismus a nezištná láska k české věci, která jedině umožnila zachování smíšeného rázu těchto krajin, až přišel Komenského čas, kdy vláda české věci dostala se do našich rukou. Kdyby nebylo českých menšin a kdyby se nebyly udržely, zajisté nebylo by jazykově a národně smíšeného charakteru t. zv. uzavřeného území. A kdyby nebylo českých menšin právě v těchto krajích, které jsou pro nás hospodářsky, kulturně a strategicky nejcennější, přetěžko byli bychom na mírové konferenci uplatňovali vedle práv historických i svá přirozená práva na tato území (Výborně!), zvláště pak na Těšínsko, které bylo zachráněno také jen zásluhou našich českých menšin. Člověk českých menšin, zapomínán jsa oficielní českou politikou a odkázán jsa pouze sám na sebe, na své nadšení, na svou vlastní sílu, na svůj idealism, na svou víru ve vítězství práva a spravedlnosti, na svou nepodajnost zocelenou tvrdými denními zápasy s těmi, kteří za sebou měli vládu, úřady, armádu, kapitál, tento člověk českých menšin pracoval neúnavně za lepší budoucnost československého národa. Proto bych si přál, aby u nás dívala se vláda Československé republiky na požadavky českých menšin ne jako na požadavky nespokojenců, kverulantů anebo šovinistů, nýbrž jako na požadavky lidí, kteří milují tuto republiku upřímně, nezištně a nenáročně a kteří znají svého dávného protivníka z denní tvrdé zkušenosti takového, jakým bez jakéhokoliv idealisování vskutku je, a ne, jakým by snad býti měl anebo snad jednou v daleké budoucnosti převychováním a odrakouštěním bude. My počítáme s tvrdou denní skutečností, poněvadž víme, s kým máme měřiti své síly. Němci dopustili se za světové války i před tím tolik kulturního a válečného násilí, deptali tak bezohledně malé národy, které stavěly se v cestu jejich šíleným plánům po tvrdé, nikdy neuskutečnitelné všeněmecké světovládě, napáchali vědomě a zúmyslně tolik hříchů a přímo zločinů na svobodě, že prostě dnes nemají vůbec práva žádati pro sebe svobodu sebeurčení, dokud nenavrátí se očištění pokáním na lidštější dráhu dobré vůle, na dráhu lidskosti, práva a spravedlnosti, aby svobody byli hodni.
Proto myslím, že v zájmu ne těch menšin, nýbrž v zájmu československého národa měl by býti konečně už jednou vyřešen problém, tak zvaný menšinový problém. Je problémem administrativním, protože i nejideálnější zákon zůstává pro naše menšiny papírovým, dokud literu zákona oživuje, vykládá a v praxi zavádí státní nebo autonomní úředník rodem, duchem a smýšlením nám cizí nebo odcizený, lhostejný k osudům republiky a československého lidu, nebo dokonce úředník Československé republice nepřátelský, přímo stát náš sabotující a vědomě podporující protistátní irredentu. Proto: caveant consules! dbejte konsulové, aby stát nevzal pohromy, pokud nebije hodina dvanáctá! A dále měl by býti již jednou vyřešen problém hospodářský, to je, měla by býti zabezpečena v menšinách existenční samostatnost a nezávislost českého dělníka ať průmyslového nebo zemědělského, českého řemeslníka nebo živnostníka, českého malozemědělce, ať pozemkovou reformou a s ní související vnitřní kolonisací, ať znárodněním dolů nebo socialisací velkých průmyslových podniků, nebo konečně podporou českého menšinového družstevnictví ať úvěrního nebo výrobního a konsumního, aby dovršením revoluce odčiněna byla nejstrašnější křivda bělohorská, kterou bylo ožebračení českého zámožného lidu ve prospěch cizáků a dobrodruhů. Nezapomínejme, že my sice dnes máme svou Československou republiku, ale Němci, Maďaři a cizáci mají v rukou její kapitál, její přírodní bohatství a že v důsledku své národní revoluce musíme usilovati, aby náš národ stal se zase vlastníkem a uživatelem všeho přírodního i vytvořeného bohatství ve státě, nechceme-li v době politické, občanské a národní své svobody býti hospodářskými nevolníky cizího a cizáckého kapitálu.
A konečně menšinový problém jest jistě také problémem kulturním, aby český lid a české děti v československém samostatném státě měli kdykoliv a kdekoliv příležitost zušlechťovati se a vychovávati se v mateřském jazyku dostatečnými a duchu doby odpovídajícími prostředky. Jako člověk, který prožil řadu let v kraji Bezručově, mohu s uspokojením konstatovati, jaký rozmach menšinové české školství za krátká 3 léta učinilo. Menšinových škol obecných a občanských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku za krátká 3 léta naší svobody vzniklo 1704. Je to zajisté úžasný
krok ku předu a tento pokrok jeví se právě v těch krajích, o jejichž důležitosti dovolil jsem si již zmíniti se. Tento rapidní vzrůst menšinového školství otevřel sice brány lidskosti 10tisícům českých dětí, ale ovšem jest s ním spojena také řada závad, nepřístojností a křivd, na něž dovoluji si ukázati.
Zřizujeme menšinové školy, státní školy, které mají representovati náš stát. Přál bych si jen, aby členové našeho Národního shromáždění projeli tyto kraje a viděli, v jakém stavu nalézají se namnoze tyto "representační" školy. Vidím to v naší župě ostravsko-slezské na prvním místě, jak místnosti školní jsou nevhodné a nepřiměřené. Dovolím si na příklad přečísti takový bolestný výkřik z našich Bartošovic u Studénky: "Bohužel, umístění školy je výsměchem kulturních a hygienických požadavků, nehledě ani k tomu, s jakým posměchem tamější Němci ukazují na umístění české školy a jak deprimujícím způsobem působí toto umístění na tamější český lid, zvláště na našince dosud málo uvědomělé. Škola totiž jest umístěna v bývalém chlévě - v ovčírně. Místnost byla již od počátku vlhká, avšak letos v zimě teklo již se zdí a za teplého jara pokryly se zdi plísní a vydechovaly nahromaděné zásoby chlévského aroma. Jaký jest pobyt v takovéto místnosti po několikahodinovém vyučování, netřeba snad zdůrazňovati. A jak teprv bude po prázdninách, až počet zapsaných dítek vzroste a bude nutno vyučovati polodenně?"
Jiný takový bolestný výkřik dovolím si přečísti z Mírova na severní Moravě. Jádro české menšiny tvoří tam zřízenci tamější trestnice. "Škola jest umístěna ve 2 budovách. První třída a byt řídícího učitele jest v malé staré chalupě. Místnosti jsou malé, nízké, tmavé, úplně bez slunce, podlahy prolezlé houbou, zkrátka pravé lidomorny. Druhá třída je prozatím v německé mateřské školce na rok pronajaté. Je to budova z betonu, velmi studená. V zimě se spálilo v této třídě průměrně 60 kg uhlí denně, avšak teplota nepřesahovala 3-5 stupňů. Učitelka i děti byly po celou zimu v zimnících, rukavicích, bačkorách, pod nohama měly rohožky a přece mrzly."
Takových případů, které ukazují, jak nedůstojně jest umístěno naše menšinové školství, jest mnohem více. V našem rozpočtu jest sice investiční položka 30 mil. korun na menšinové školství, ale investice jest vázána na úvěrní operace, o kterých nevíme, zda se zdaří. Já bych v zájmu menšinového školství vřele apeloval na pana minstra školství, aby první peníze, které na tento investiční program sežene, byly věnovány na důstojné vybudování našeho menšinového školství. Co mám říci o vnitřním zařízení škol? Jak může vypadati zařízení, když škola sama jest ve chlévě, v ovčírně, a když jedna lavice stojí pomalu dnes více, než stálo zařízení pro celou třídu? Znám případ, že celé 3 měsíce ve státní menšinové škole jeden učitel neměl vůbec tabule a užíval místo tabule černého papíru z homole cukru. O učebních pomůckách se raději nebudu ani zmiňovati. A za takovýchto poměrů učí naši učitelé v obcích, kde nemají jediného vlivného přítele, kde lidé, kteří k menšině se hlásí, jsou často nepatrní, chudobní lidé bez vlivu, čeledínové ze dvora a pod. Jsou obce, v nichž učitel se neodváží vyjíti ze školy, poněvadž není jist osobní bezpečností. Je to skutečně práce obdivuhodná, kterou učitelé ti konají a která z tohoto místa vůči menšinovým učitelům musí býti vděčně kvitována.
Pokud se týká středních škol, dovoluji si upozorniti na jednu věc. Kol. Schollich mluvil, jakým způsobem je ničeno bezohledně německé školství československým imperialistickým šovinismem. Proti jeho tvrzení máme rozpočet dnešního ministerstva školství a národní osvěty a v rozpočtu vidíme na příklad tyto zjevy: Máme v Praze, v té Velké Praze, kde přece procento německého obyvatelstva je nepatrné (obnášíť sotva 3% z celkového počtu obyvatelstva), na jedné straně 11 českých gymnasií, ale naproti tomu Němci ještě dodnes mají tu střední školy v poměru 11 ku 5, ačkoliv je celá řada pražských předměstí a měst, která marně zřízení středních škol se domáhají. Tak na příklad v Nuslích marně usilovali jsme, aby po prázdninách byla tam otevřena střední škola, ač samo město i jeho okolí poskytlo by dostatek žactva pro ni. A ačkoliv Němci mají poměr škol v Praze 5 ku 11, vidíme přece k svému překvapení, že bylo sestátněno německé dívčí lyceum se třídami reálného gymnasia v Praze. K dosavadním pěti německým středním školám v Praze přibývá jim ještě jedna, ačkoliv naproti tomu volání po české střední škole v Nuslích nemělo výsledku! Loňského roku měli jsme v Čechách 141 středních škol, naproti tomu ale letos shledáváme, že přibyly dvě nové střední školy v Čechách. A které jsou to střední školy? Je to prosím zmíněné německé reálné gymnasium v Praze a v Plzni německé dívčí reformní reálné gymnasium. Tedy dvě nové školy střední, a obě německé!
Na Moravě poměr ve středním školství je 46:20, tedy na 46 škol českých připadá 20 německých. U nás na Ostravsku, abych vzal určitý kraj, který sám dobře znám, máme německé gymnasium a německou reálku v Moravské Ostravě, obě státní. Tolik let náš národ na Ostravsku musil si vydržovati matiční gymnasium a reálku, nežli bylo gymnasium sestátněno a reálka pozemštěna, a ještě dnes marně domáhá se obec Přívoz, velká to obec o 17.000 obyvatelích, aby tamní matiční gymnasium bylo aspoň po stránce nákladů osobních převzato státem. A v té době, kdy Němci mají v samé Mor. Ostravě státní gymnasium a státní reálku, kdy my máme tam pouze státní české gymnasium, zemskou reálku a v Přívoze městské reformní gymnasium, vidíme v letošním rozpočtu, že bylo ještě sestátněno německé tamní dívčí lyceum.
A vezměme si samotné Slezsko, kde poměr českých škol středních k německým je 5:11, tedy 5 českých a 11 německých středních škol! Dnes, ačkoliv máme jednomyslné usnesení kulturního výboru, které přímo vládě ukládá, aby po prázdninách zřídila české státní gymnasium v Českém Těšíně, což má také velký význam státně-politický, přece bývalý ministr školství dr. Šusta odepřel tak učiniti jednak z důvodů finančních, jednak také odvolávaje se na to, že bylo by tím způsobeno veliké pobouření Němců. Proto Matice osvěty lidové, naše slezská menšinová korporace osvětová, byla nucena zříditi z vlastních prostředků ústav menšinový matiční v Českém Těšíně a vybojovati ho proti ministerstvu školství a národní osvěty, aby mohl býti otevřen. A zatím co není peněz na český ústav v kraji tak důležitém, v letošním rozpočtu v Opavě, kde je již německé gymnasium, reálka a učitelský ústav, bylo sestátněno ještě i německé dívčí lyceum.
Kde je tedy to škrcení německého školství? Naopak mohl bych říci, že se dnes přechází přes naše oprávněné požadavky školské ve prospěch požadavků německých. Vždyť vidíte v našem rozpočtu, že máme 6 komunálních českých středních škol, v Českém Brodě, v Jaroměři, Strakonicích, Tišnově, Ivančicích a Přívoze, kde obce české klesají pod tíhou finančního břemene a marně deputacemi, které já sám jsem vedl, domáhají se převzetí aspoň nákladů personálních. Bylo jim řečeno, že není peněz, že náklady převzaty býti nemohou, ale na druhé straně vidíme, že z německých středních škol má býti sestátněno dalších 7 německých lyceí (stránka 217 rozpočtu). Na české školství tedy peněz není, zatím co mají býti sestátněny zmíněné školy německé. Tak vypadá ve skutečných číslicích to žaluplné potlačování německého školství u nás v Československé republice.
Pokud se týká škol odborných, zase upozorňuji, že na př. škol obchodních, které máme, poměr jest: 17 českých ku 9 německým, že jest 60 průmyslových a odborných škol českých a 37 německých, ač jsme státem eminentně exportním a průmyslovým.
Dovolím si upozorniti pana ministra, že na př. textilní školy vůbec jsou protěžovány, takže máme z celkového počtu 90 27 škol tkalcovských, naproti tomu zanedbány jsou školy kovorobné, dřevařské, keramické, sklářské atd., jež všechny vůbec neodpovídají nadměrnému počtu škol tkalcovských.
Jiným bolestínem je naše Slovensko, kde ovšem podařilo se v krátké době vybudovati úctyhodnou řadu našich opatroven, občanských, středních, odborných škol atd. a kde máme i vysoké školy na př. universitu Komenského v Bratislavě. Nemůže mně ovšem uspokojiti, že není dostatečně finančně pamatováno při ní na vytvoření duchovědné a přírodovědné fakulty, vedle dosavadní fakulty právnické atd. Nečtu v rozpočtu položku, že by se připravovalo zřízení Československé techniky v Košicích, která je nutností, když 3milionový národ německý má dvě techniky, v Praze a v Brně, a 10milionový národ Československý také jenom dvě techniky a pro celé Slovensko žádnou. Zajisté v příštím rozpočtu podaří se po této stránce přání Slováků uspokojiti, poněvadž je to v zájmu Československé republiky, když povážíme bohatství, které máme na Slovensku, jako na př. elektrisace; v důsledku toho je možno zříditi elektrotechnický odbor.
Jestliže včera s tohoto místa kol. Pechmanová vděčně vzpomněla práce, kterou vykonali čeští exponovaní zaměstnanci na Slovensku, dovolte, abych i já jako český učitel s tohoto místa jménem svého klubu uznal vděčně a projevil plnou vděčnost i těm českým učitelům na školách obecných, občanských a středních, kteří šli tam na Slovensko ne k vůli dietám, nýbrž poctivě z lásky ke slovenskému lidu, aby se stali jeho světlonoši. (Výborně!) Pánové z ludové strany, křikem nezastřete pravdu, že ani zdaleka nemáte tam tolik slovenských škol obecných a občanských, vy nemáte slovenské inteligence dostatek, a proto můžete býti vděčni, že český člověk vám vychovává inteligenci na Slovensku.
Já právě uznávaje tuto práci československého učitelstva na Slovensku, vyslovují mu znovu vřelé díky v té době, kdy z různých stran vědomě podnikány jsou útoky, jakoby naši lidé přicházeli za hmotnými zištnými cíli na Slovensko.
Abych se vrátil zase k Slovensku: dovoluji si upozorniti, že se mně zdá, že přece jen počet středních maďarských škol aneb poboček maďarských je příliš veliký vzhledem k číselnému poměru národnostnímu mezi Slováky a Maďary a že by po té stránce mělo býti přikročeno k určité restrikci maďarských škol, poněvadž maďarské inteligence máme přebytek a nadbytek, máme ji více, nežli můžeme potřebovati, na druhé straně slovenské inteligence je nedostatek, a proto by bylo účelnější rozmnožovati školství slovenské na úkor maďarského.
Dovoluji si také upozorniti, že na právnické akademii v Košicích a na právnické fakultě v Bratislavě dávaly se velmi lehkomyslně a zlomyslně doktoráty se strany maďarských profesorů, že rigorosa na těchto ústavech trvala někdy nejvýš 5 minut a že se tyto dva právnické ústavy zařizovaly přímo, abych tak řekl, na umělé tvoření právnicky školené maďarské inteligence. Tu bych dával podnět, zda by nebylo účelno, zrušiti všechny doktoráty na těchto fakultách po převratě získané a naříditi nové přezkoušení způsobem daleko spravedlivějším.
Ještě jedné položky slovenské dovolím se dotknouti. Vedle škol veliký význam výchovný mají naši novináři, žurnalistika, a není zajisté jenom tak bez náhody, že v čele našeho státu stojí učitel a žurnalista president Masaryk a řídí jeho osudy vnitřní a zahraniční a vedle něho učitel a také žurnalista dr. Beneš. Tedy bych si přál, aby v rozpočtu bylo na podporo vání žurnalistiky daleko štědřeji pamatováno, než tomu bylo v rozpočtu letošním, kde na př. čteme, že na důležité korporace pensistů atd., je věnováno pouze 5000 K a ze na celou slovenskou žurnalistiku je dáno také pouze 5000 K. - Jest to sice nová položka, ale přece jen velmi malá, když na druhé straně vidíme, že maďarských novin je 94 a z toho velmi mnoho deníků. Zcela dobře chápu, že musí ten veliký počet maďarských novin býti zajisté udržován a živen subvencemi z Maďarska, z Pešti, pro pěstování iredenty. Jest tedy třeba, aby na druhé straně vláda snažila se podporovati slovenskou žurnalistiku již v zájmu státněpolitickém, nehledě k té lidovýchovné stránce, jejímž krásným příkladem je právě největší náš žurnalista Karel Havlíček Borovský. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Osvobozenská vlna moderní demokracie odstraňuje sice nekompromisně, ale za to spravedlivě a zdravě všechny výsady a nadpráví, ať politická nebo občanská, ať rodová nebo národní, ať hospodářská nebo sociální a pohlaví. Proto přichází století XX., století osvobození slabých a utlačovaných v lidské společnosti, osvobození proletariátu, dítěte a i ženy. S Vilémem II., typickým představitelem brutálního, feudálního a privilegovaného středověku padl i jeho nemožný, pro jeho světový názor charakteristický názor na úkoly a práva ženy, který vyjádřil slovy: "Küche, Kinder und Kirche." Dnes padají předsudky vůči ženě, která jako rovnocenný a rovnoprávný činitel zasahuje do veřejného života. Proto padla také privilegovanost chlapecké výchovy vůči dívčí i ve školské výchově a dnes žena má stejný přístup do škol a ke kultuře jako muž. Proto nutno, aby ministerstvo školství věnovalo co nejsvědomitější péči řádnému a urychlenému vybudování a prohloubení ženského vzdělání, zvláště odbornému školství ženskému.
Ovšem na druhé straně jest nutno, když žena vystuduje, investuje kapitál do svých studií a dosáhne konečně úřadu a zaměstnání, aby potom, když se začne restringovati personál jako dnes, ona nebyla tím obětním beránkem, který se první vyhodí na ulici, bez ohledu, zdali má možnost existenčně se zachytiti. (Výborně!)
Dosavadní ženské odborné školy buďtež podle návrhu naší strany, který byl již schválen kulturním výborem, na který však položka 695 tisíc v rozpočtu naprosto nestačí, postátněny, a další odborné školy ženské buďtež soustavně, plánovitě a programově budovány, neboť jsou to dívčí odborné školy rodinné, ženské průmyslové, jakož i pro specielně ženský průmysl modistky, šití šatů a prádla a pod.
Zdůraznil jsem, čím pro národ Komenského s jeho dějinným posláním v myšlenkovém vývoji lidstva je pravé vzdělání a dobrá škola. Ale nezbytným předpokladem pro dobrou školu je volný, hmotně zabezpečený, spokojený a náležitě pro svůj zodpovědný úkol připravený, vzdělaný učitel. Proto zdůrazňuji jménem své strany naprostou nutnost autonomisace a decentralisace školství, protože jen tím způsobem dojde práva individualita učitelova ve vyučování a vychování, když zbavena jsouc tísnivého šikanování se strany představených a šablonovitého pravidelcování podrobnými předpisy po způsobu byrokratickém, bude se moci volně uplatniti.