Výnosem ministra školství a nár. osvěty z 22. dubna 1921, č. 29.743, byl nově upraven dozor nad průmyslovým a odborným školstvím a zároveň byli jmenováni inspektoři, kteří mají prováděti dohled. Nehledě k tomu, že ze 3 jmenovaných ministerských inspektorů ani jediný není německé národnosti a že z 13 odborných inspektorů jsou jen 4 německé národnosti, bylo pověřeno 6 inspektorů české národnosti dozorem nad odbornými školami s německou řečí vyučovací. Při uznaně vysokém stupni vzdělání a zdatnosti německých odborných učitelů není zajisté pochybnosti, že by se byl našel dostatečný počet schopných německých učitelských sil, kterým mohl býti svěřen dohled nad německým průmyslovým školstvím.
Tento postup byl zvolen patrně jen proto, aby německé školství bylo úplně pod dozorem a mohl na ně býti vykonáván vliv. Tento postup odporuje ovšem naprosto zásadě, že vyučovací a vychovávací ústavy a podobná kulturní zařízení některého národa mají býti svěřena a spravována příslušníky téže národnosti, odporuje také loyálnímu výkladu čl. 9 smlouvy st.-germainské, že kulturní ústavy zřízené pro národnostní menšiny se spravují po případě jsou spravovány v jejich řeči. Uznání práva národností na poli školské správy neobyčejně se osvědčilo jak pro rozvoj německého tak i českého školství. Podle platných zákonných ustanovení a podle právního přesvědčení, vypěstěného po celá desítiletí zachovávanou právní zvyklostí, jest ustanovování osob jiné národnosti učiteli nebo inspektory nezákonné.
Zdá se také, že se ministerstvo při jmenování německých a českých inspektorů řídilo různými zásadami. Kdežto při jmenováních německých stálo na stanovisku, že učitelská síla okresu nemůže býti jmenována inspektorem v témže okresu, jsou čeští učitelé okresu klidně jmenováni inspektory v tomtéž okresu. Řada inspektorských míst se zbytečně dlouho neobsazuje, nebo období činnosti dosavadních inspektorů se neprodlužuje. Tak na př. je okres Olomouc-město kolik měsíců uprázdněn a není postaráno o prozatímní náhradu.
To všechno dokazuje, jak málo záleží českým úřadům na německém školství. Nejlepším důkazem této nedostatečné blahovůle jest okolnost, že s odvoláním na § 7 zák. z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., se německé školy a třídy prostě vyvlastňují, přikazují nově zřízeným českým školám a jsou nuceny, chtějí-li se udržeti v chodu, zaváděti pro své děti polodenní vyučování. Již loni jsem na to ukázal, že takové vyvlastnění nebo nucené nastěhování do německé školy je i podle zákona o zřizování škol zcela nezákonné, ježto německé školy slouží už veřejnému účelu, který jest rovnocenným s účelem, pro který se na ně nyní činí nárok. Nejvyšší správní soud ve více případech úplně potvrdil náš názor, avšak místnosti tyto dosud nebyly vráceny německým účelům školským. V mnohých případech šlo českému správci školy nebo Národnímu výboru jen o to, aby Němcům ukázali, že jsou teď Češi pány, a proto schválně, ačkoli byly po ruce jiné vhodné místnosti, nebylo upuštěno od požadavku po místnostech v nejlepší německé škole, na př. v Novém Jičíně, Hradišti, Bílině, Čes. Bernšláku. Povolné ministerstvo vždycky bez rozvahy tento šovinistický postup potvrdilo a tím vzalo na sebe před světem spoluvinu. Tak se stává, že často mají německé děti polodenní vyučování v přeplněných třídách, kdežto ve vyvlastněné, či lépe řečeno v násilím odňaté třídě se roztahuje několik českých dětí, jako na př. v Čes. Bernšláku, ačkoli je tam česká školní budova, v Dol. Mstišově, Lužici a m. j.
Avšak bez ostychu bylo užito i hrubého násilí. Tak zabránily v Ivančicích české strany na počátku škol. r. 1920-21 násilím otevření německé školy. Plakáty na všech rozích ulic a veřejných místech, jakož i ve větších obchodech bylo obyvatelstvo vyzváno, aby netrpělo provokace, již znamená německá škola. Pak následoval tábor lidu a konečně zabrala obec den před zápisem německou školní místnost. Na to podala okresní školní rada zemské školní radě zprávu, že zápis se nemohl konati, načež předseda zemské školní rady školu zrušil s odůvodněním, že se nedostavilo "ani jediné dítě" k zápisu. Stížnost místní školní rady byla ministerstvem zamítnuta s odůvodněním, že bylo zapsáno "jen 16 dětí", kdežto ve skutečnosti tam bylo 50 německých školou povinných dětí. Teprve nejvyšší správní soud v zasedání 24. září toto do nebe volající bezpráví opět napravil a zrušení německé školy jakožto nezákonné zrušil.
Je ještě drastičtější příklad bezbrannosti německého školství, než tento? A to je jenom jeden z mnoha případů.
Také proti soukromníkům se postupovalo při opatřování místností pro nově zřízenou českou školu s největší libovůlí a nikdo o to nedbal, není-li vlastník či poživatel tímto úředním opatřením ohrožen ve svém bytě či živnosti. Že při tom vůbec nebylo dbáno zákona a výnosu ministerstva vyučování z 21. května 1921, č. 45.919, že byly konány komise v nepřítomnosti držitele a bez předchozího oznámení, stalo se více než jednou. (Viz Lenoru, okr. Prachatice, Hamry, okr. Polička, a m. j.)
Že se mohlo státi tolik přehmatů a násilí, má důvod v tom, že se úmyslně měsíce odkládalo s utvořením okresních školních výborů nařízených výnosem ze 6. listopadu 1920, č. 608 Sb. z. a n. Když jsem loni posuzoval tento nedemokratický zákon, vyslovil jsem obavy, že předseda zemské školní rady zneužije propůjčeného mu práva jmenovati členy a nebude jmenovati zástupců stran a učitelstva, kteří mu nejsou příjemni. Tento případ se skutečně častěji přihodil a zástupcové, navržení důvěrou obyvatelstva, bez udání důvodů, z pouhé libovůle nebyli jmenováni. Odvolání proti tomu znemožnilo na měsíce utvoření okresního školního výboru a v té době správce okresní politické správy, jakožto předseda dosavadní okresní školní rady, vykonával moc nad školami beze vší kontroly a odporu ve smyslu českého rdoušení škol, či lépe řečeno, zneužíval jí. Už loni jsem projevil vůči panu ministru vyučování Šustovi obavu, že tato neomezená pravomoc povede ke zneužívání a žádal jsem, aby ponechal působnost starých okresních školních rad, až budou utvořeny nové okresní školní výbory. Pan ministr Šusta tehdy prohlásil, že nenastane delší interregnum a že nové okresní školní výbory budou ustaveny nejpozději do konce ledna 1921. (Výkřiky.) Naproti tomu jsem zjistil, že až do tohoto okamžiku nebyl utvořen ani jediný okresní školní výbor, většina jich sešla se po prvé teprve v pozdním létě a ještě dnes v prosinci je mnoho okresů, kde okresní školní výbor dosud nezahájil činnosti, zejména v oněch školních okresech, kde bydlí příslušníci různých národů.
V tomto mezidobí bez dohledu mocně vládne pan okresní hejtman beze vší kontroly. (Výkřiky.) Co si při tom jednotliví pánové dovolují, je v demokratickém právním státě přímo neuvěřitelné. Tak byl na př. ředitel měšťanské školy v Mor. Krumlově okresním hejtmanem Kuchynkou bez disciplinárního vyšetřování z čista jasna zbaven svého místa a správa školy byla svěřena mladší síle učitelské. Pan okresní hejtman se velmi málo staral o to, že tím byla velmi hrubě porušena ustanovení moravského zemského zákona z 29. ledna 1905, z. z. č. 27, o disciplinárním řízení s osobami učitelskými.
Zcela neuvěřitelný případ se udál také v Novém Jičíně. Tam vydal okresní hejtman tento výnos (čte):
Okresní politická správa v Nov. Jičíně, 8. listopadu 1921.
Č. 6849. Správě obecné školy chlapecké v Novém Jičíně. Správa školy se vybízí, aby mi obratem oznámila učitelskou sílu, která toho času nevyučuje, pro nutné práce u okresní politické správy. Tento učitel nechť se u mně hlásí 9. t. m. o 8. hod. a bude ho zde použito po 3 dny.
Za ministerského radu: Podpis.
Všimněme si nejprve tónu, jakým se mluví zde se správou školy. Žádost je také zcela nezákonná, jelikož okresní politická správa nemá správě školy co poroučet, tato podléhá pouze místní školní radě, která dostává rozkazy od okresního školního výboru. Co se zde žádá, odporuje také výnosu ministerstva školství a národní osvěty z 3. února 1919, č. 6628, který výslovně zakazuje okresním hejtmanstvím užívati učitelů jako výpomocných sil písařských.
Či má se snad stát učitel zase drábem a nástrojem bez vůle v rukou úřadů?
Přiházejí se ještě jiné nezákonnosti. Správce okresního politického úřadu rozkazuje na př. správám škol, aby předložily seznamy žáků a pod., ačkoli podle dosud platného školního a vyučovacího řádu je k tomu oprávněna pouze místní školní rada, jakožto úřad škole nadřízený. Nejjednodušší ovšem jest, vrátí-li správce školy takovou žádost jako nezákonnou a odkáže-li na zákonnou cestu. Právě takovým hrubým přehmatem jest, žádá-li se, aby tento seznam žáků obsahoval jména rodičů a národnost obou, nebo nařizuje-li se správě školy, aby přijímala pouze děti německé národnosti s hrozbou:
"Za zákonité a přesné provedení tohoto výnosu jest mi pan správce školy nebo jeho zástupce pod následky případného disciplinárního vyšetřování osobně odpověden." (Dr. Janiš jakožto předseda okr. škol. rady v Hranicích správě školy v Lipníku.) Dnes platný školní a vyučovací řád předpisuje, že se mají správy škol při zápisu přesvědčiti, ovládá-li dítě, jež má býti přijato, jazyk vyučovací. Po národnosti rodičů nebo dítěte nemá se pátrati. Proto není v našich třídních knihách rubriky: národnost. Podle toho mohou rodiče odpověď na otázku po národnosti klidně odepříti a na druhé straně nesmí býti odepřeno přijetí dítěte, které ovládá vyučovací jazyk.
Jak k tomu státní školní úřad přijde, že, ačkoli zná školní zákony, vydává přece takové nezákonné předpisy a hrozí správcům škol sesazením s úřadů, nebudou-li jich dbáti. Tím jsou přece správcové škol přímo naváděni a donucováni k přestupování zákonných předpisů, nechtějí-li dáti v sázku své místo.
Ostatně při všem tomto porušování zákona předchází předseda zemské školní rady svým představeným špatným příkladem. Proti jasným ustanovením zákona o dohledu na školy a o správě školních úřadů, nebylo namnoze německé oddělení zemské školní rady dotázáno o radu a bez něho byly vydávány rozkazy obecním výborům a správám škol prostřednictvím okresního úřadu politického, rozkazy, které hlavně se vztahovaly na rdoušení německého školství. Německý úřad na školy dohlédající není vůbec zpravován o zamýšlených opatřeních, německý zemský a okresní inspektor není vůbec tázán o mínění, často se mu o hotových usneseních vůbec ani nepodá zprávy.
Sbor zemské školní rady ve Slezsku nebyl už kolik let svolán ke schůzi. Zde vládne zemský president Šrámek a jeho ustanovený referent Lukeš zcela samovolně proti výslovnému ustanovení zákona.
V nesčetných případech byly vydány přednostům okresních politických správ rozkazy, které přesahovaly meze pravomoci a dávaly jim podnět k nezákonnému jednání, na př. užití exekučního prostředku podle "prügelpatentu" ve věcech školských, aby byly osoby násilím odstraněny ze svých bytů a obchodních místností, ačkoli řízení podle práva nebylo ještě ukončeno, aby těchto místností bylo užito pro českou menšinovou školu.
Předseda zemské školní rady vydává německým okresním školním výborům a jiným školním úřadům výnosy jen v české řeči, rozhoduje v čistě německých školních věcech českou řečí a dával vyhotoviti rozhodnutí pro německé strany česky. Nezákonné počínání předsedy zemské školní rady působilo nakažlivě na mnohé přednosty okresních politických správ, takže tito jakožto předsedové okres. školních výborů zasílají německým obcím a místním školním radám výnosy a rozhodnutí česká.
Toto počínání je úplně protizákonné, ježto § 43 zák. z 24. června 1890, z. z. č. 46, výslovně ustanovuje, že jednací řečí německého oddělení zemské školní rady je němčina. Proto mají býti všechny výnosy a rozhodnutí zemské školní rady, týkající se německých škol, nebo záležitostí německých škol, vyhotoveny v řeči německé. Táž zásada platí přirozeně i pro okresní školní výbory a pro místní školní radu. §§ 21 a úst. zák. z 24. února 1873, z. z. č. 17, nezanechávají zde žádných pochybností. Mimo to praví čl. 9 smlouvy z 10. září 1919 a § 5 zák. z 29. září 1920, č. 132 Sb. z. a n., výslovně, že kulturní zařízení národních menšin v československém státě jsou spravována řečí menšiny. Jest také v podstatě demokratické republiky, aby se státní úřady v jazykových otázkách řídily podle obyvatelstva a nikoli obyvatelstvo podle státních úřadů.
Přistupuji nyní k pojednání o školách soukromých. Libovolným zavíráním veřejných německých obecných škol, jímž bylo tisíce německých dětí zbaveno možnosti vyučování v mateřské řeči, bylo německé obyvatelstvo namnoze donuceno k svépomoci a k zřízení soukromých vyučovacích ústavů. Ačkoli byly tyto žádosti ve smyslu § 70 platného t. zv. říšského zákona o školách obecných řádně vyhotoveny, byly jednotlivé z nich z nicotných důvodů zemskou školní radou vráceny podřízeným okresním školním radám k doplnění, jen aby bylo zřízení německých soukromých škol, ne-li vůbec znemožněno, aspoň oddáleno. Pozorujeme-li, jako v případě ve Zdeslavi, jaké zdánlivé důvody byly shledávány, jen aby mohly býti nařizovány stále nové komise a setření, jak jednou už vyhlédnuté místnosti pro maličkosti byly shledány závadnými, jindy zas školní místnosti již po desítiletí užívané prohlášeny najednou za nevhodné, pak musíme nabýti dojmu, že jsou to protizákonné průtahy a české úřady provádějí s německými školskými potřebami lehkovážnou a opovážlivou hru.
Ačkoli zemská školní rada jakožto správní úřad školní ještě trvá a pro její úřední činnost platí ještě ustanovení zákona z 24. června 1890. z. z. č. 46, podle nichž by mělo o žádostech o zřízení těchto soukromých škol rozhodovati německé oddělení zemské školní rady, vydal na př. předseda zemské školní rady v Čechách rozkaz, aby všechny tyto žádosti byly předkládány jemu. Tím protizákonně vztáhl vyřizování těchto záležitostí na sebe. Sám předává referentům českého oddělení zemské školní rady projednání a vyřízení těchto žádostí, kteří německé žádosti protizákonným způsobem vyřizují česky. Za takovéhoto stavu věcí není divu, že při projednávání a rozhodování o těchto žádostech nejsou směrodatnými nestranná hlediska, nýbrž že se projevuje jistý národnostní šovinismus.
Německé soukromé školy v době převratu byly většinou jednoduše zrušeny. Německému "Schulvereinu" byly jeho školní budovy zabrány, německé školní dítky vyhozeny na ulici a školy zřízené za německé peníze přikázány českým školským účelům. Neuznáno ani za hodno námahy, ptáti se na cenu budovy. Takovým násilným způsobem byly na př. zničeny školy "Schulvereinu" v Jaktaři, Benecku, Čes. Třebové.
Mnohá soukromá německá škola obecná prodělala neuvěřitelné utrpení. Jako příklad uvádím jen Čes. Třebovou, kde byla škola 24. dubna 1919 obcí docela svémocně, bez jakéhokoli úředního rozkazu zavřena a rodiče německých dětí starostenským úřadem s pohrůžkou trestu vyzváni, aby posílali své děti do veřejné české školy. Všechny dosavadní kroky, opětovná podání a odvolání a vyjednávání o vydání školy u okresní školní rady, u zemské školní rady, ministerstva vyučování, vnitra, sociální péče, u politické správy okresní, zemské, ano dokonce i audience u presidenta republiky neměla výsledku a většinou nebylo na ně ani odpověděno. Až do dneška, více než 2 1/2 roku od neslýchaného a protizákonného počinu městské obce nebyl ještě obnoven zákonný právní stav a 54 německých školních dětí je zbaveno možnosti býti vyučovánu v mateřské řeči. A to se nazývá demokratický, právní stát!
Mluvím-li už o taktice průtahů při zřizování německých škol, nesmím nevzpomenouti škol menšinových. S poukazem na zákon z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., bylo i s německé strany usilováno o zřizování německých menšinových škol, jelikož bylo viděti, že předseda zemské školní rady a ministerstvo takovémuto zřizování škol s největší blahovůlí vychází vstříc. Vždyť v posledním roce bylo opět zřízeno na sta českých menšinových škol a nebyly splněny předpisy o tříletém ročním průměru 40 dětí. Zdálo se, že počet dětí není vůbec směrodatný. Tak byly zřízeny české menšinové školy:
| v Mukubrunech | s 9 dětmi, |
| v Radussen | s 8 dětmi, |
| v Otíně | s 8 dětmi, |
| v Sitném | se 7 dětmi, |
| ve Vranově | s 2 dětmi. |
Do české menšinové školy ve Vršanech nechodilo v uplynulém školním roce ani jediné české dítě a přece nebyla proto zrušena.
Co je právem u jednoho, musí býti spravedlivým i u druhého. A tak doufali i Němci v touž blahovůli. Mohli jsme však zjistiti pravý opak. Podané žádosti byly po měsíce zakládány a zadržovány a konečně zamítány, nebyly-li všechny podmínky do posledního puntíku přesně splněny. Kdežto pro české menšinové školy byly hned zabírány místnosti a odevzdány k užívání, pro německou menšinovou školu ku podivu nebylo lze v českém místě sehnati vhodné místnosti, aneb i když byly zabrány, je uvolniti, jak dokazuje případ v Hradci-Podolí, kde od 9. června 1920 povolená německá škola menšinová nemůže dostati místnosti jí přikázané, poněvadž ji pro sebe obsadilo vojsko a ač mu byly přiděleny místnosti jiné, nevyklízí jich.
A tak se přihází častěji, jako na př. v Neředíně u Olomouce, že 30 českých dětí má v místě dvoutřídní školu, která byla ostatně Němcům odňata, kdežto 33 německých školních dětí, mezi nimi i nejmenší u věku 6 a 7 let, musejí docházeti za každého počasí do německé školy vzdálené půl hodiny cesty. Všechny pokusy napraviti toto bezpráví zřízením německé menšinové školy obecné až dosud selhaly.
Tytéž obtíže se činí při zřizování občanských škol. Zákon o menšinových školách poskytuje vládě možnost obejitím zákonů zemských zřizovati všude, kde se jí to hodí, občanské školy. S chvályhodnou horlivostí užila tohoto práva a zřídila několik tuctů menšinových škol občanských, avšak jen české, v německých obcích. Přes dané předpoklady, přes všechnu práci a rozklady směrodatného místa nepodařilo se na druhé straně až dosud prosaditi ani jediné německé menšinové školy občanské.
Ministerským výnosem z 23. března 1919 č. 11.147 bylo učiněno opatření ke zřizování t. zv. okrskových (obvodových) občanských škol společně pro několik míst. Okresní školní rada byla vyzvána, aby se nejpečlivěji a co nejdříve (do konce dubna 1919) vyplnila a předložila připojenou tabulku. Myslilo se, že nadešla nová doba rozkvětu občanských škol. Podle svědomitého šetření bylo potřebí v německém území asi 90 okrskových občanských škol. Všechen materiál, zaslaný do Prahy prostřednictvím zemské školní rady, odpočívá od té doby, tedy 2 1/2 roku, klidně a sladce v ministerstvu a žádné zakročení není s to přivésti jej opět na denní světlo. Kdežto až dosud není ani jediné okrskové německé občanské školy - zřízení občanských škol tu a tam v posledních letech stalo se na základě příslušných zákonů zemských - bylo zřízeno množství českých menšinových škol občanských - a to jsou ve všech případech okrskové občanské školy. Dnes není většího českého místa, které by nemělo občanské školy a není také jazykově smíšeného místa, kde by nebylo české menšinové školy občanské.
Za to však jsou v jazykově smíšených obcích a místech na jazykové hranici děti cizího obvodu českou většinou nebo českou obecní správní komisí pomocí četníků a policistů z německé občanské školy vyhazovány, čímž se hledí počet žáků snížiti pod 90, aby mohla býti nepohodlná škola podle § 9. zákona o menšinových školách z 3. dubna 1919 zrušena, nebo s občanskou školou pro druhé pohlaví spojena v občanskou školu smíšenou.
Toto opatření, vylučování dětí z cizích míst, se provádí zcela jednostranně ku škodě německých dětí, jelikož se německým dětem přijetí odpírá, kdežto českým se návštěva školy dovoluje. Ano, stal se dokonce případ, a to v Miroslavi (již. Morava), že v obci s německou většinou tamější česká správní komise odepřela německým dětem z okolí vstup do německé občanské školy, že však se do tamější české menšinové občanské školy denně na vozech dovážejí žáci ze vzdálených vesnic. Němečtí žáci, kteří chodili do občanské školy už dva až tři roky, byli ze školy vyloučeni a měli býti nuceni k návštěvě jednotřídní nebo dvoutřídní školy obecné. (Výkřiky).
Mnoha německým dětem okresu touškovského v Čechách bylo zabráněno v návštěvě německé občanské školy v Plzni. Vlastní německá občanská škola v Touškově nebyla povolena, avšak česká občanská škola pro mnohem menší počet českých dětí byla tam zřízena. A to všechno se děje pod heslem rovnosti občanů před zákonem.
Školské poměry na Hlučínsku vyžadují zvláštní pozornosti. S neslýchaným, bezpříkladným útiskem pracuje zde vláda na počeštění "osvobozeného" hlučínského kraje. Žádný prostředek není dost špatný, aby vzpouzející se obyvatelstvo bylo ochočeno a přinuceno k lásce k novému státu. (Výkřiky). Bývalý ministr Habrman prohlásil k deputaci občanů hlučínských, kteří u něho zakročovali pro ponechání německých škol, v mé přítomnosti, že jsou se svojí příchylností k Německu nesprávně orientováni a že musí býti, ne-li dobrovolně, tož právě mocí získáni zpět pro Slovanstvo a tím pro československý stát. Tak byly proti jasné vůli obyvatelstva všechny německé školy v celém kraji zavřeny a nahrazeny českými.
"Neboť podle statistického zjištění," tak se praví v odpovědi na interpelaci tisk čís. 1549, "jsou z 34 obcí hlučínského kraje pouze 2, Sudice a Třebom, německé, ostatní obce mají, až na nepatrné zlomky, české (moravské) obyvatelstvo. Bylo tudíž povinností správy vyučovací, aby počešťováním škol napravila bezpráví, jehož se na dětech dopustila pruská správa školní".
"Co se týče počeštění škol, nesouhlasili s ním rodiče všude úplně," praví vláda sama, "avšak správa vyučování jest si vědoma, že její postup odpovídá potřebám a zájmům státu." Vláda se tudíž ani nesnaží, aby zakryla užívání hrubého násilí k účelům počešťovacím, jest tak nestoudná a otevřeně přiznává, že bude počešťovati všude, vyžaduje-li toho zájem státu.
Tímto přiznáním československé vlády byly zcela zřejmě objasněny pohnutky pro všechno soužení a potlačování i německého národa v Československé republice.
Bez ostychu se užilo i nejtěžších trestů, když veškeré obyvatelstvo hlučínského kraje české školy následkem "národní neuvědomělosti" (odpověď na interpelaci tisk 1973) a "konservativním způsobem myšlení" předpojaté (odpověď na interpelaci tisk 1549) odmítalo a sáhlo ke stávce, po příp. posílalo své děti do německých škol do Opavy. Toto jim však bylo proti všemu právu a zákonu zakázáno a rodiče byli namnoze potrestáni vysokými pokutami. Tímto hrubým počínáním, které se vláda snaží omluviti mimořádnými poměry, "jež vyžadují časem přísnějšího zakročení" (odpověď na interpelaci tisk 1973), a okolností, že "v hlučínském území urážlivé výpady proti československým úřadům nejsou ojedinělými" (odpověď na interpelaci tisk 2387), bylo ovšem německé školství úplně zničeno, avšak nebyl tím nikterak zjednán klid a mír v tomto "osvobozeném" území. Opatření zde "v zájmu státu" učiněná jsou nejlepším příkladem pro naše tvrzení, že starý, tolik hanobený policejní a vojenský stát rakouský byl ještě eldorádem demokracie a demokratické svobody v přirovnání k našemu zdánlivě demokratickému, svobodnému státu. Neboť ve Slezsku se dokonce přihodilo (6. května 1921 v Bílovci, 27. května 1921 v Kateřinkách a v červnu 1921 v Děrném), že se ve třídě při vyučování objevili četníci s nasazenými bodly, aby vyšetřovali žáky proti učiteli.
Tak jest veden již po tři roky cílevědomě a zcela podle plánu boj proti německému školství, nedbá se vůbec předpisů o zrušování škol a tříd, ani německé okresní školní úřady, ani německé oddělení zemské školní rady není tázáno o mínění. V interpelaci z června 1920, č. 242, jsme žádali, aby nám vláda oznámila počet zrušených tříd a data, na jichž základě bylo nařízeno rozpuštění. Pan ministr školství a národní osvěty slíbil sice seznam zrušených tříd (odpověď na interpelaci tisk 1032), avšak až do dnes nebyl vydán. Tak jsme poukázáni jen na čísla, která máme sami po ruce.
Podle toho bylo do konce školního roku 1920-21 zrušeno tříd: v Čechách 649, na Moravě 563, ve Slezsku 62, celkem 1274 školních tříd.
Ve školním roce 1921-22 boj o školu pokračuje s novou silou pod heslem úbytku narozených, kteří letos vstupují do první třídy obecné školy, takže číslo již asi stouplo na 1600 tříd.
Toto číslo mluví samo a nepotřebuje dalšího objasňování. Člověk musí nejprve sám viděti, jak nyní útlé děti u věku 7 a 8 let musí, chtějí-li dostáti své školní povinnosti, putovati kolik kilometrů a hodin v nejkrutší zimě a nepohodě, aby pochopil ohromné rozhořčení německého obyvatelstva. A to jenom proto, že se českým držitelům moci zalíbilo německou školu v místě zavříti, ježto tam bylo jenom 20 nebo 30 školou povinných dětí. A to všechno s odůvodněním a pod heslem "šetřit". Šetřte, dámy a pánové z české většiny, tam, kde jest to na místě, a získáte dosti peněžních prostředků pro školství. Malý zlomek z 8 miliard promarněných při státním vyživovacím hospodaření byl by stačil, aby mohly býti udrženy všecky školy v republice v převzatém počtu a aby sta nových mohlo býti zřízeno.
Avšak tvrdím, že bylo této záminky šetření užito jen proto, aby byl domácímu i cizímu světu obratně zastřen pravý důvod. Na důkaz svého tvrzení, že jest to jen zdánlivý důvod, uvádím skutečnost, že oddělení IV. zemské školní rady v Praze, to jest ono oddělení, jež provedlo rdoušení německých škol, zaslalo zemské správní komisi v Praze tajný výnos, v němž ji žádá, aby ony položky v rozpočtech obcí a okresů, nebo v účetních závěrkách, které byly zařazeny na další udržování zrušených německých škol nebo tříd, vyplela jako vadné a neuznala jich. Neboť mnoho německých obcí a okresů učinilo velkodušné usnesení vydržovati zrušené školní třídy vlastními prostředky. Českým školním byrokratům se tedy také nehodí, aby si Němci vydržovali školy vlastními penězi. Nestvůrný jest také postup ministerstva v jednom rozhodnutí, vydaném tohoto měsíce, v němž ministerstvo užívá zamítnutí stížnosti proti redukování školy zároveň k tomu, že zapovídá vydržovati tuto třídu dále i vlastním nákladem. Tento případ se stal v Blottendorfu (okr. Čes. Lípa). Zde tedy ministerstvo zcela libovolně přestoupilo meze projednávané sporné věci a učinilo rozhodnutí, o něž vůbec nikdo ani nežádal. I to je mi důkazem snahy, i se strany ministerstva, zničiti německé školství. Z toho jasně plyne, že důvod pro redukování našich škol, který se při každé úřední i neúřední příležitosti předstírá, jest a byl vždycky jen mámením. Páni Češi si prostě nepřejí řádného, vybudovaného německého školství, chtějí Němce svého státu stlačiti na národ kulturně méněcenný, nechati je tělesně i duševně zakrněti.
A nyní ještě několik slov o počtu žactva předepsaného pro jednu třídu.
Jestliže si československé ministerstvo školství bere za vzor a příklad vždycky Francii, pak to může býti jen v počtu žactva jedné třídy. Neboť tam připadalo 1. prosince 1920 na 69.608 státních školách o 124.864 třídách s 3,785.106 dětmi na jednu třídu 31 žáků, na církevních školách jen 29 žáků. U nás však, kde se tolik při každé vhodné i nevhodné příležitosti dovolávají ducha J. A. Komenského, žádá se stále ještě na učiteli, aby vyučoval až 80 školních dětí, a snížení na 60 dosud nebylo uzákoněno. Kolik německých tříd by bylo bývalo zachováno, kdyby byla vzata za základ průměrná čísla francouzská! Ale tu by se bylo přišlo pravděpodobně zase s jinými zdánlivými důvody. Neboť cílem zůstává zničení německého školství, o něž se usiluje podivuhodně rafinovaným způsobem a všemi prostředky.