Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: J. Marek, dr. Spina.

241 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda dr. Beneš; ministři Černý, dr. Dérer, dr. Dolanský, inž. L. Novák, Srba, Staněk, dr. Šrobár, Udržal, dr. Vrbenský.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 97. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou na dobu od 23. do 26. listopadu t. r. udělil jsem posl. dr. Körmendy-Ékesovi pro neodkladné záležitosti a posl. dr. Hanreichovi pro úmrtí v rodině.

Byly provedeny změny v klubech a výborech. Žádám o jich sdělení.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Klub poslanců čsl. národní demokracie vysílá na dnešní schůzi do výboru rozpočtového posl. dr. Matouška za posl. Špačka.

Klub poslanců der deut. christl.-soz. Volkspartei vysílá na dnešní schůzi do výboru pro zálež. průmyslu, obchodu a živností posl. Böhra za posl. V. Marka.

Úsporná komise parlamentní zvolila ve schůzi dne 23. t. m. předsedou posl. dr. Kramáře, I. místopředsedou sen. dr. Kloudu, II. místopředsedou posl. Sonntága.

Předseda: Došel tento vládní návrh:

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Min. předseda přípisem ze dne 19. listopadu 1921, č. 32.319/21 m. r., předkládá vládní návrh zákona, jímž se prodlužuje platnost opatření Stálého výboru Národ. shromáždění republiky Československé podle §u 54 ústavní listiny ze dne 4. srpna 1920, č. 48 Sb. z. a n., o změně některých ustanovení trestního práva a čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920, do 30. června 1923.

Předseda: Dále došly dotazy.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Dotaz posl. dr. Logdmana ministru veř. prací o žádosti obce Strekenvaldu v okrese chabařovickém, aby bylo dovoleno převésti elektrickou energii přes zemské hranice.

Dotaz posl. dr. Lodgmana ministru financí o předpisu daně akciové společnosti pro obchod dřívím v Olomouci.

Dotaz posl. Schälzkyho a druhů ministrovi vnitra o nápadně častém překládání četníků ve Slezsku.

Dotaz posl. Adámka ministru železnic o nedodržování jízdního řádu na trati Německý Brod-Pardubice, a ztrátě spojení k pražskému rychlovlaku.

Dotaz posl. Němce a soudr. ministru vnitra o nezákonném postupu katolického faráře Jana Mačího v Bráníku.

Dotaz posl. Bergmana, Maška a druhů ministru nár. obrany, že vojenská správa vrací odvedené evidenční a přípřežové koně.

Dotaz posl. dr. Baerana a druhů ministrovi spravedlnosti stran odpovědi na interpelaci tisk 1794, týkající se časopisu "Südmährerblatt".

Předseda: Dále od vlády došlo:

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Min. předseda zaslal sem přípisem ze dne 19. listopadu 1921, č. 32.419/21 m. r., vyjádření ministerstva veř. prací k resoluci, týkající se regulace Bílé Desné, jež přijata byla v 71. schůzi poslanecké sněmovny dne 12. července 1921 k návrhu posl. Simma a soudr. (k tisku 2225).

Předseda: Postupuji výboru zemědělskému a rozpočtovému.

Dále přikazuji vládní návrh zákona o výpovědi smluv nájemních a pachtovních, týkajících se některého ze statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu, nebo majících za předmět těžbu užitků některého ze statků a majetku takového (tisk 3195), výboru rozpočtovému a současně výboru ústavně-právnímu a zemědělskému.

Přikazuji dodatečně výboru rozpočtovému usnesení senátu o vládním návrhu zákona, kterým se doplňuje čl. II. zákona ze dne 22. prosince 1920, č. 687 Sb. z. a n., jímž se ruší nebo mění některá ustanovení zákona o dani z lihu (tisk 2548) k podání zprávy.

Ve věcech imunitních došlo:

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Žádost hlavného štátneho zástupitelstva v Bratislave ze dne 18. listopadu t. r., č. 13.385/1921 hl. št. z., za vydání posl. Svetlíka k trestnímu stíhání pro přečin osočování a protivení se § 1 zák. čl. XLI. z r. 1914 a kvalifikovaný podle § 3, bodu 1. téhož zákona.

Předseda: Přikazuji výboru imunitnímu.

Jednací zápis o 94. schůzi byl ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyložen, a poněvadž nebyly proti němu podány písemné námitky, jest schválen podle §u 73 jedn. řádu a bude podle téhož paragrafu vytištěn.

Přistupuji k projednávání pořadu schůze, a to nejprve k

1. pokračování v podrobné rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o vládním návrhu finančního zákona pro rok 1922 (tisk 3168) - skupina kulturní.

Začínáme jednati o kapitole XIII. a XIII A, ministerstvo školství a nár. osvěty.

V řečnické listině zapsáni jsou "proti": posl. dr. Schollich, Simm, Heeger, Warmbrunn, dr. W. Feierfeil, Kirpalová, Houser; "pro": posl. Sladký, dr. Klimo, dr. Lukavský, dr. Buday, Jáša, Jar. Hálek, Hancko, Ertl, Roudnický, Oríšek, dr. Labay.

Uděluji prvnímu řečníku, zapsanému na straně "proti", jímž je pan posl. dr. Schollich, slovo.

Posl. dr. Schollich (německy): Dámy a pánové! Ve své loňské rozpočtové řeči měl jsem příležitost obšírně pojednati o stanovisku československé vlády k německému školství a dokázati na dosud vydaných zákonech školních, nařízeních a opatřeních, jak je celá ta soustava Němcům nepřátelská. Bohužel nemohu letos na základě opatření, jež byla učiněna minulého roku na poli německého školství, podati příznivějších zpráv, musím spíše s tohoto místa znovu co nejostřeji protestovati proti dosavadnímu nakládání s německým školstvím a neuvěřitelnému jeho potlačování v našem československém svobodném státě a velmi trpce žalovati na české držitele moci. Boj o školu, věčná hanebná skvrna pro tento prý demokratický stát, ani v minulém roce se neutišil, naopak spíše nerušeně pokračoval, ano, byl dokonce dalekosáhle zostřen. Způsoby se snad trochu změnily, jednak se užilo poněkud jemnějších prostředků, jednak však se sáhlo bez ostychu i k hrubějším a brutálnějším.

Nyní promluvím podrobněji o jednotlivých těch způsobech.

I. Nejprve je nutno zmíniti se o přeškolování. Také letošního roku bylo zneužíváno článku I. zákona z 9. dubna 1920 a na mnoha místech změněny školní obvody, ač toho zúčastněné strany nežádaly a nebylo nutno taková opatření činiti, naopak nové rozdělení je namnoze horší než dřívější, trhá přirozené, ode dávna trvající vztahy mezi jednotlivými školními obcemi, takže se zdá býti oprávněnou domněnka, že se stalo jen proto, aby počet školních dětí kmenové školy byl snížen a tato pak zrušena. To se také v mnoha případech stalo, na př. v Albrechticích, Vlachově, v Kolloredo a m. j.

II. Dalším prostředkem ničení škol byla přeměna státních cvičných škol ve školy obvodní, jako na př. v Olomouci, čímž bylo ubráno starým, dosavadním veřejným školám sta dětí a tím byly ve své organisaci ohroženy.

III. Zvláštní a pro české právní pojmy málo slavnou kapitolou je násilné odnárodňování, jímž se musím zabývati poněkud podrobněji. Postup při tom býval namnoze takovýto: Okresní politická správa zaslala německé místní školní radě a správě školy na př. výnos tohoto znění (čte):

V Novém Jičíně, 26. března 1921.

Č. 636. Životice u Fulneku. Reklamace školních dětí čes. národnosti z něm. obecné školy. Správě německé obecné školy v Životicích u Fulneku.

Vyšetřováním, zavedeným na reklamaci, již podala u novojičínské okresní politické správy česká místní školní rada v Životicích u Fulneku, bylo zjištěno, že níže uvedené děti, které dosud chodily do německé obecné školy v Životicích u Fulneku, jsou českého původu nebo jejich mateřská řeč je česká a patří tudíž ve smyslu § 20 zák. z 27. listopadu 1905, zem. zák. pro Moravu č. 4 z r. 1906, jakož i § 1 zákona z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., do české školy. Jsou to: (Následuje seznam dětí.)

Nařizuji tedy ve smyslu citov. zákonných ustanovení vyloučení těchto dětí z německé obecné školy v Životicích u Fulneku a přikazuji je k návštěvě školy české. Za neodkladné provedení tohoto nařízení činím pana správce obecné školy osobně odpovědným. Případné námitky zákonných zástupců dětí nemají odkládacího účinku. Ministerský rada a předseda okres. škol. výboru: Vychodil v. r.

Podle tohoto výnosu byla provedena reklamace na jednostranný údaj české místní školní rady nebo "Národní jednoty" onoho místa, při čemž, jak výslovně zdůrazňuji, nebylo vykonáno šetření na místě samém, ani výslech oněch rodičů, což by se bylo přece mělo státi na prvém místě. Je nesprávno, tvrdí-li pan ministr školství a národní osvěty ve své odpovědi na moji interpelaci (tisk 2999), že protokolárním a nestranně vykonaným výslechem všech rodičů byly přesně zjištěny všechny okolnosti, nezbytné k správnému posouzení věci. Jsem s to dokázati mu pravý opak a mohu uvésti rodiče, kteří nebyli vůbec vyslechnuti ani dotázáni. Pouhý údaj českého menšinového učitele onoho místa stačil často, aby čsl. úřady vykonaly tak dalekosáhlé opatření.

Tyto reklamace často postihly děti, které měly za několik měsíců po doplnění své školní povinnosti vystoupiti. S vychovatelského stanoviska je nutno označiti to jako opatření obzvláště kruté a svrchovaně škodlivé, má-li býti dítě nuceno v posledním roce školní docházky několik týdnů před odchodem přestoupiti do školy, jejímuž vyučovacímu jazyku nerozumí.

Tyto reklamace jsou však také hrubým porušením práva, jež bylo odvážně a na oklamání zákona neznalých oděno v několik nevhodných paragrafů. Výnos se odvolává na § 20 zák. z 27. listopadu 1905, zem. zák. pro Mor. z r. 1906 č. 4, který zní: "Do školy obecné mohou býti zpravidla přijaty jen děti, jež jsou mocny jazyka vyučovacího."

Jasné znění tohoto paragrafu mluví pro ponechání dětí v německé škole, poněvadž všechny v úvahu zde přicházející děti jsou mocny jazyka německého, většina však není mocna českého jazyka vyučovacího. Podle tohoto ustanovení měly by tedy rozhodně zůstati v německé škole, bez zřetele k tomu, k jaké národnosti patří jejich rodiče. Neboť tento paragraf mluví pouze o ovládání vyučovacího jazyka při vstupu do školy a nikoli o národnosti a jest prostě nepochopitelno, jak z toho chtějí čeští školní právníci v prve uvedené odpovědi pana ministra odvozovati zásadu, že "6leté dítě musí býti zapsáno do školy své národnosti". Ostatně otázka, zda rodiče mají právo rozhodovati, v jaké řeči má býti jejich dítě ve škole vyučováno, či zda dítě patří pouze do školy své mateřské řeči, musí býti řešena teprve v souvislosti s novou úpravou organisace obecného školství. Požadavkům, jež stran toho Němci kladou, nemá zde býti dnes předbíháno. V přítomném okamžiku musíme se opírati o nynější zákony a ne snad teprve o příští.

Převedení dětí ze školy do školy mohlo by se státi teprve tehdy, kdyby zde bylo zákonné ustanovení, podle něhož by děti mohly býti proti výslovné vůli jich rodičů nuceny choditi do jiné školy, než do které byly na počátku školního roku na žádost rodičů zapsány. Takového zákona v Československé republice dosud nemáme. § 106 ústavní listiny (zák. z 29. února 1920, Sb. z. a n. č. 121), poskytuje všem obyvatelům Československé republiky plnou a naprostou ochranu jich svobody bez zřetele na jejich původ, jazyk, rasu či náboženství; podle § 107 je osobní svoboda zaručena a omezování nebo odnětí osobní svobody mohlo by se státi jen podle zákona. Každý má tudíž právo ve všech otázkách svědomí a víry svobodně a svrchovaně rozhodovati.

Z toho plyne, že rodiče a jen výhradně oni mají dnes ještě právo ustanovovati o svých dětech, na Moravě ovšem s omezením t. zv. lex Perek. Podle toho mají nyní i čeští rodiče podle ústavou zaručených práv na svobodu právo žádati, aby jejich děti byly ponechány v německé škole. Neboť právo národa, jež má státi výše a smělo by omezovati právo rodičů jen na smíšená manželství, nebylo dosud kodifikováno a není zákonem. Avšak připusťme, že nelze bráti zřetele na vůli jednotlivcovu a uznejme požadavek, že české dítě patří do české školy a německé do německé! Proč pak lákáte všemi možnými prostředky a sliby německé děti do svých českých škol, proč chcete přidržovati německé rodiče, aby byli nuceni posílati své děti do českých škol? Neboť z dětí z německé školy vyloučených mnoho pochází od rodičů, kteří vždycky, již od staletí byli a jsou Němci, kteří se při sčítání lidu přihlásili jako Němci, jiné pocházejí ze smíšených manželství, při čemž však rodiče trvali na tom, aby jejich děti byly vychovány v německé škole. Jakým právem, vyjma právo hrubého násilí, chcete tyto lidi nutiti, aby posílali své děti do české školy?

Pan ministr je opravdu špatně zpraven, popírá-li ve své odpovědi na interpelaci tyto skutečnosti a tvrdí-li, že děti s německou mateřskou řečí a německé národnosti byly už předem z tohoto seznamu vyloučeny. Tato odpověď je tím podivnější, ježto jsem sám navštívil pana ministra Šustu s jedním postiženým otcem, který mu předložil průkazy svého německého původu a národnosti od staletí, aby docílil - což se mu ovšem nepodařilo - by jeho chlapec, škole odňatý, mohl ji opět navštěvovati.

Pan ministr tudíž věděl, že jsou tím postiženi i němečtí rodiče. Avšak Němec v tomto státě je již psancem do té míry, že nesmí více vykonávati ani práva rodičů, nýbrž že o jeho dětech a o jich vychování rozhodují české úřady nebo osoby za kulisami, a ti, kdož pohybují jejich dráty.

Celé řízení bylo svrchovaně vadné, neboť všechny údaje měly býti zjištěny komisí, což se nikde nestalo.

Také odvolání na § 1 zákona z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., je úplně protimyslné, neboť tento paragraf zní: "Veřejná, všeobecná obecná škola může býti zřízena v každé obci, v níž je podle průměru za tři leta nejméně 40 školou povinných dětí, není-li ve školní obci veřejné školy s tou řečí vyučovací, jež je mateřskou řečí oněch dětí. Vyučovací řeč takovéto školy jest táž, jako mateřská řeč dotyčných dětí."

Tímto ustanovením zákona je přece zjednána jen právní možnost v každé obci, v níž je podle tříročního průměru 40 školou povinných dětí, zříditi t. zv. menšinovou školu. Je nepochopitelné, jak mohl býti tento paragraf v této souvislosti citován.

Počínání správce okresní politické správy je nezákonné také v tom směru, že námitkám proti tomuto nařízení nebyl přiznán odkládací účinek. Podle § 40, odst. 7. zák. z 27. listopadu 1905, z. z. č. 4 ex 1906, odd. I, mají stížnosti proti rozhodnutí okresní školní rady (a tím také okresního školního výboru, který nastoupil na její místo) odkládací účinek, ježto okamžitým výkonem stala by se odvolání protimyslnými a jejich výsledek byl by zmařen. Není také důležitého, veřejného zájmu, jímž by byl okamžitý výkon ospravedlněn. Tuto nezákonnost byl nucen i sám pan ministr přiznati a označiti ji jako přehmat, avšak mýlí se opětně, tvrdí-li, že moravská zemská školní rada odvolání německých místních školních rad přiznala účinek odkládací a že až dosud všechny dotyčné děti, kromě výjimek, chodí do německé školy.

Konstatuji, že toto tvrzení platí okresní politické správě v Novém Jičíně, nikoli však okresní politické správě v Mor. Ostravě, o čemž pan ministr z mnohých jednání toho se týkajících zcela jistě věděl. Počínání správce moravsko-ostravské okresní politické správy jménem Žilky přesahuje vše, co zde dosud bylo, a jest nejtěžším činem hrubého znásilnění, jaký kdy byl v kulturním státě spáchán. Výnosem stejného znění byly zde děti, mezi nimi mnozí Němci, z německé školy vykázány. Jelikož však ve většině případů neopustily dobrovolně školy, byly hrubým násilím, četnictvem ze tříd odvedeny. Jak rodiče, tak i děti samy zdráhaly se choditi do české školy, kam byly prostě návštěvou přikázány. Ježto také do německé školy nesměly choditi, zůstaly úplně bez vyučování, pokud se jim nedostávalo vyučování soukromého. Takovým způsobem na sta německých dětí nechodí do školy. Žilka si i zde věděl rady a vydal tento výnos (čte):

Předseda německé okresní školní rady v Mor. Ostravě, 1. června 1921.

Č. 145 praes. Vyloučení dětí české národnosti z německých škol. Všem správám německých obecných a měšťanských škol v okrese.

Jakožto předseda německé okresní školní rady nařídil jsem před časem vyloučení dětí české národnosti z veřejných obecných a měšťanských škol a zapověděl jsem správcům těchto škol pod jich vlastní odpovědností, aby netrpěli, by se tyto školní děti účastnily vyučování.

Ježto mnoho těchto školních dětí proti zákazu rodiče nadále posílali do německých škol, dal jsem je ze školy odstraniti.

Proti oněm rodičům, kteří proti mému nařízení nechtěli posílati vyloučených dětí do českých škol, provedl jsem trestní řízení pro zameškávání školy.

Vyloučené školní děti, pokud nepřestoupily do českých škol, nesměly se v druhé polovici běžného školního roku zúčastniti vyučování na veřejné škole, nebyly tudíž také zkoušeny a klasifikovány.

Nebylo mě v žádném případě oznámeno, že by některé z vyloučených dětí v druhé polovině tohoto školního roku navštěvovalo nějakou soukromou obecnou školu (§ 201 školního a vyučovacího řádu).

Rovněž neoznámili rodiče, že byly děti vyučovány soukromě.

Okresní školní radě nebylo tudíž až dosud možno přesvědčiti se, zda se rodiče vyloučených dětí postarali zákonitým, přípustným způsobem o vyučování svých dětí (§ 205 škol. a vyuč. řádu).

Ježto jest dále (vyjímajíc vyučování na veřejném nebo úředně povoleném soukromém ústavě) zákonem zakázáno vyučovati více školních dětí pohromadě v pokoutních školách (§ 203 škol. a vyuč. ř.), nejsem jakožto předseda okresní školní rady prozatím s to dáti přezkoumati, zda byly vyloučené školní dítky v druhé polovici školního roku zákonně přípustným způsobem vyučovány.

Pokud jsem tudíž v jednotlivých případech nedal výslovného povolení ke znovupřijetí vyloučeného dítěte do německé školy, zakazuji správám školy výslovně vydávati školní vysvědčení na konci školního roku, dále vysvědčení na odchodnou a propouštěcí oněm vyloučeným dětem, které 1. června 1921 ještě nedovršily 14. rok svého věku. Dále zakazuji správám škol veřejných a soukromých s právem veřejnosti, aby připouštěly tyto vyloučené děti ke zkouškám podle § 206 a § 208 škol. a vyuč. řádu. Předseda: Žilka, m. p.

Tento výnos je ve všech bodech, pokud obsahuje nařízení, úplně nezákonný a přesahuje meze pravomoci předsedy okresní školní rady. Neboť rodiče vyloučených dětí podali proti vylučovacímu nálezu včas právní stížnost, která má odkládací účinek, takže předseda okresní školní rady nebyl vůbec oprávněn násilím děti ze školy odstraniti a rodičům nařizovati, že mají posílati své děti do české školy. Neboť rodiče dítěte z německé obecné školy pravoplatně vyloučeného na základě ustanovení hlavně § 20 zák. z 27. listopadu 1905, z. z. č. 4 ex 1906, II. část (kterážto ustanovení se vztahují pouze na veřejné školy obecné a nikoli na školy soukromé a tím méně lze jich užíti na domácí vyučování) nejsou povinni posílati své dítě do veřejné české školy obecné a také jim nikdo nemůže brániti, aby neudíleli dítěti domácího vyučování, aneb aby je nenechali vyučovati v německé soukromé škole. Nikde není předepsáno, obzvláště ne v § 201 škol. a vyuč. ř., že je nutno děti, které chodí do soukromé obecné školy, oznamovati předsedovi okresní školní rady. Rovněž nejsou rodiče dětí povinni předsedovi okresní školní rady oznamovati, že dávají své děti vyučovati soukromě. Předpisy, upravující domácí vyučování, obsaženy jsou v §§ 20, 23, 24 ř. šk. z. a nikde není zmínky o takové povinnosti rodičů. Jsou ovšem přesné předpisy v § 23 říš. zák. o školách obec., pokud se týče v § 25 mor. zák. o dozoru nad školami a v §§ 21 a 23 mor. zák. o školním vyučování, které stanoví právo a povinnost dozoru nad školami v okrese, totiž přesvědčiti se přiměřeným způsobem o tom, je-li pochybnost, zda se dostává dětem, nenavštěvujícím veřejnou školu, v dostatečné míře alespoň vzdělání předepsaného pro obecnou školu. Jest věcí okresní školní rady vmysliti se právě do postavení rodičů, kteří nutně mají starost o to, zda se jich dětem, bezprávně vyloučeným z veřejné školy, dostává předepsaného vyučování. Jest příznačno, že předseda okresní školní rady v zápalu pro věc sám zde přiznává těžké porušení povinnosti se své strany. Nezákonnosti jeho zákazu správám škol, vydávati vysvědčení na odchodnou a propouštěcí, jakož i připouštění vyloučených dětí k předepsaným zkouškám, není zajisté třeba teprve zdůrazňovati.

Co říká pan ministr takovému způsobu jednání? Nejsmutnější však při tom jest, že počínání tohoto muže nebyla dosud učiněna přítrž, že byl nadále klidně ponechán, aby mocně vládl a šířil mezi německým obyvatelstvem ohromné rozhořčení. Či jednal snad Žilka na vyšší rozkaz, neboť lze přece jen ztěží uvěřiti, že by se podřízený orgán o své újmě odvážil tak vyzývavě chovati vůči Němcům? Takovouto cestou jen asi ztěží dospějete k uklidnění myslí a k mírnému soužití národů.

Opravdu, přivedli jsme to daleko, když sami státní činitelé nedbají zákonů a nařízení a tím ubíjejí v obyvatelstvu úctu před úřady! Byl jsem nucen zabývati se touto kapitolou o reklamacích poněkud obšírněji, poněvadž jako málokterá jiná je způsobilá jasně ukázati německému národu jeho úplnou bezprávnost v tomto státě, těžký boj o školu a veliké porušování práva českými úřady. Uvedené případy postihly ovšem jen Moravu, kde lex Perek situaci zostřuje, bylo by však mylno se domnívati, že se totéž nestalo také v Čechách. Zde se pouze nehledalo opory v nějakém zákoně, nýbrž postupovalo se podle pouhé libovůle.

Vylíčeným způsobem bylo reklamováno, abych uvedl aspoň několik příkladů:

IV. Dalším prostředkem ke zničení německého školství jest průlom do zásady školní organisace, jak se vytvořila ve starém Rakousku podle zkušenosti. Tam časem pronikl na poli školství úplně princip národnostní, takže každá škola podléhala své vlastní místní školní radě, německá škola tudíž německé místní školní radě, česká škola české místní školní radě. Na tom spočívaly pak i právě tak organisované okresní školní rady a německé a české oddělení zemské školní rady. To byla zcela rozumná úprava, která vyjímala školu z dosahu národnostního boje a podřizovala ji správě příslušníků vlastního národa, kteří měli přece na jejím vybudování jen největší zájem.

V Československu nastal na tomto poli jako na mnohých jiných rozvoj zpět. Nařízením vlády ze 6. listopadu 1920, č. 608 Sb. z. a n., byly zřízeny na místě starých okresních školních rad okresní školní výbory. Ačkoliv § 2 ministerského prováděcího nařízení výslovně praví, že má býti v každém školním okrese zřízen okresní školní výbor, vydal předseda zemské školní rady přednostům okresních politických úřadů přece pokyny, aby v několika okresech, které měly dosud dvě okresní školní rady, jednu pro Němce a druhou pro Čechy, byl zřízen nyní jediný společný okresní školní výbor.

Tentýž závěr byl nesprávně učiněn i při místních školních radách, takže je dnes řada německých místních školních rad, kde zasedají i Češi, nebo je německé školství vydáno místní školní radě s českou většinou. Bez dalšího lze jistě připustiti, že takto složený sbor projevuje málo lásky, péče a porozumění pro školství druhého národa a myslí spíše na to, aby je poškozoval než podporoval. Avšak jak hluboko v právním vědomí lidu tkví mravně odůvodněná zásada, že jen příslušníci vlastního národa jsou povoláni k tomu, aby spravovali kulturní statky svého národa, to dokazuje skutečnost, že namnoze členové české národnosti jmenovaní do německých místních školních rad se zřekli své úřední funkce a zásadně se neúčastní schůzí německé místní školní rady z toho důvodu, poněvadž jsou názoru, že by nebylo od nich správné, kdyby se vměšovali do školních záležitostí druhého národa. S pochvalou musí býti tento způsob jednání zdůrazněn a osvětluje zcela zvláště počínání úředních českých školských byrokratů.

V. Vedle způsobů, o nichž jsme dosud mluvili a jichž účelem je zničiti vysoko organisované německé školství, užívá se ještě dalších, totiž že se omezuje počet německých pedagogických míst, nebo že se zbytečně dlouho neobsazují. Trvá často velmi dlouho, než se konečně znovu obsadí uprázdněné místo okresního školního inspektora, při čemž se nedbá návrhů odborných organisací a nerozhoduje vždy odborná zdatnost, nýbrž nedostatek smýšlení toho, jenž má býti jmenován. A bez ostychu jsou jmenováni i otevření nebo zakuklení Češi strážci německého školství.