Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Dámy a pánové! Asi před hodinou nahlédl jeden pán z české strany do síně a řekl ve svém jazyce: "To je parlament!" Patrně vzhledem na prázdné lavice. Vlastně se tomu nedivím, neboť pokládám zasedání sněmovní v sobotu za něco velmi pochybeného; nyní už to tak je; je však k tomu třeba sebezapření, je-li člověk zanesen do seznamu řečníků, ještě pak mluviti.
Náš řečník řekl již při všeobecné rozpravě o státním rozpočtu, že státní rozpočet nynější vládě nepovolujeme, že jej odmítáme. V tomto všeobecném odmítnutí je vlastně již obsaženo také odmítnutí jednotlivých oddílů. Přece však nám záleží na tom, abychom ještě zvláště prohlásili své stanovisko ke každému oddílu. A tak také k oddělení, jež se nyní projednává.
Velevážení přítomní! Odmítáme úplně úvěr pro toto oddělení a odůvodňujeme to hlavně tím, že naprosto nemůžeme míti důvěry k nynějšímu ministerskému předsedovi, ani jako k ministrovi zahraničních věcí, ani k ministrovi vnitra. Ministr zahraničí se vůči nám, vůči německému národu provinil sepsáním Memoiru III. Této viny se v našich očích nikdy již nezbaví. Musíme pohlížeti na tento Memoire III jako na atentát proti nám sudetským Němcům tak nebezpečný, že si nedovedeme představiti nic nebezpečnějšího. Pokládáme jej také mimo to za atentát proti demokracii, protože se jím ruší základní právo, na němž se zakládá demokracie, totiž právo sebeurčení, obrácený proti nám. Toto provinění bylo pak ještě zvýšeno - a to bych zvláště zdůraznil - odpovědí, kterou dal kdysi pan ministr zahraničních věcí na interpelaci o tomto Memoiru III. To zde musí býti jednou pověděno. Tato odpověď je přímo jako výsměch. Pan ministr říká tu sice jednou také pravdu v tom smyslu, že prohlašuje, že skutečně tento Memoire III existuje, avšak pokud jde o výhody, které vlastně byly při mírových jednáních v Paříži německému lidu v krajích sudetských přislíbeny, praví ve své odpovědi: Republika je řízena parlamentárně a tyto výhody mohou nabýti zákonné účinnosti pouze cestou parlamentární. Nyní jsme zde v této sněmovně dobrého 1 1/2 roku a musíme jistě vzíti nezbytně jedno za prokázáno: Ani té nejmenší výhody není možno nám v této sněmovně, tak, jak nyní je, dosíci. To víme netoliko my, to věděl obzvláště pan ministr zahraničních věcí, když nám dával onu odpověď. A tu se musí vysloviti přesvědčení, že tato odpověď působila na nás přímo jako výsměch.
To je jeden důvod, proč nemáme důvěry k správě ministerstva zahraničí. Avšak ani k ministerstvu vnitra nemůžeme míti důvěry. Nehledě nikterak k jiným všem věcem, které by tu bylo možno uvésti, provinil se proti nám událostmi v Postoloprtech a Ústí neblahé paměti. Jak se zdá, nebyly tyto události vůbec ani vyšetřeny, neřku-li pak, aby nějaké zadostiučinění bylo dáno nebo bylo bývalo dáno za to, co se tenkráte stalo v Ústí.
My jsme tedy toho nerozhodujícího mínění, že ve státě právním musíme nezbytně zastávati zásadu, že se zákona musí užívati v každém případě pro i proti stejným způsobem, a to se v tomto případě nestalo. Proto nemáme důvěry k ministrovi vnitra a odmítáme všechny úvěry, jež vyžaduje pro své oddělení.
Z těch mnohých číslic, jež se v tomto oddělení vyskytují, vybral bych jen jediný, vlastně velice malý, ale velmi příznačný výdaj. Tu byl mezi jiným žádán úvěr, myslím asi 55.000 Kč, tedy nejmenší částka mezi těmito miliardovými čísly, ale přes to ji zdůrazňuji: Částka 55.000 Kč pro 5 koní, kteří jsou chováni nahoře na Hradčanech. Přijdeme-li tam, jsme stále v nebezpečí, že přijdeme při spoustě automobilů pod kola. Tu napadá člověku otázka, k čemu tam ještě potřebují těch koní. To však není jediná myšlenka, jež mne napadla. Tak před několika dny byl u mne jeden staropensista, který jako činný zastával ne bezvýznamnou hodnost. Ten mi říkal, že dostává necelých 900 Kč pense měsíčně. A rozpočteme-li trochu těch 55.000 Kč na tyto koně, přijde na jednoho koně měsíčně téměř 1200 Kč. Napadly mne tu zcela zvláštní myšlenky. Je to skoro tak, jako by takový státní kůň byl staven na roveň se staropensistou. Tato myšlenka, jež mne tu napadla, je velmi příznačná. A proto jsem chtěl tuto věc zdůrazniti.
Pan ministr zahraničních věcí a ministerský předseda neřekl také ve své řeči praničeho, co by mohlo jen poněkud odstraniti nedůvěru, již proti němu chováme. Vyslovuje ve své řeči svou radost nad výsledkem mobilisace, jmenovitě nad výsledkem dosaženým v Maďarsku. Pánové, tento úspěch je pro něho vlastně velmi problematický a sporný. Jsem tu zcela jiného mínění. Že se ty události tam v Maďarsku vyvinuly, jak tomu skutečně jest, to dlužno přičísti jiným činitelům. A kdyby oba tito druzí činitelé byli chtěli jinak, musela by pak ta písnička pana ministra zahraničí jistě zníti zcela jinak. Těmi dvěma faktory, kteří tam rozhodli události, byla jednou zcela určitě Italie. Kdyby byla chtěla Italie v této věci jinak, pak by byly tyto četné akce pana ministra zahraničních věcí bývaly bez účinku. Právě tak jako musí prostě zastrčiti ten nos, který dostal ve své Burgenlandské politice smlouvou benátskou, a tak dělati, jako by ho vůbec nebylo. A druhým činitelem, který tam tu věc rozhodl, bylo chování Horthyovo, to je zcela určité. Kdyby byl Horthy tak vyšel vstříc králi, jenž přijel vzduchem, jak to mnozí očekávali, pak by byla ta věc bývala hotovou událostí, pak bylo by to bývalo skončilo právě tak, jako na příklad skončilo to, že král řecký přišel do Řecka. A pokud se pamatuji, řekl tenkráte také ministr zahraničních věcí, že to bude jen několikadenní království, a přece je to, jak se zdá, velmi dlouho trvající království. Chci tedy říci, že tato radost nad úspěchem jeho činnosti je velmi problematická. Velmi velikou část jeho řeči vyplňuje odůvodňování mobilisace. Tato mobilisace byla by bývala podle mého názoru jen tenkráte dovolena, kdyby stát byl býval skutečně v nebezpečí a kdyby byl musil se chopiti obranných prostředků. Uvážíme-li však tuto věc, nevidíme, kde by případně bylo bývalo nebezpečí pro stát. Nebezpečí nevycházelo z Maďarska, naprosto pak již nepřicházelo z Německa a z Německého Rakouska a z Polska samozřejmě teprve nikoliv. Proto byla ta mobilisace neodůvodněná, a my říkáme zde totéž, co jsme již prohlásili v zasedání zahraničního výboru.
Ještě jednu myšlenku bych uvedl a nikterak bych se tím snad nechtěl dotknouti pana předsedy. Vidíte, působí to přece jen zvláštním způsobem, když za takových poměrů šlo do Washingtonu blahopřání k odzbrojovací konferenci, jež pak, jak známo, pan ministerský předseda ještě podtrhl. Státu, jenž při 13 milionech obyvatelů vykazuje řádný požadavek na vojsko 4 miliardy, který se však zcela určitě během roku dodatečnými úvěry ještě zvýší, státu dále, jenž v normálních dobách má mírový stav vojska, jenž o 25% přesahuje normální, a státu, jenž právě byl ve stavu mobilisace a posílá tento telegram, tento pozdrav odzbrojovací konferenci, pánové, naprosto bych se nebyl podivil, kdyby byla přišla patřičná odpověď. Nuže, ač tato mobilisace se vlastně již stala zbytečnou, pojednou se ujalo slovo o tom, aby se úplně do konce provedla, že to musí býti mobilisace na zkoušku, aby se ukázalo, kdyby zase jednou toho nastala nutnost, jak tato mobilisace prý musí býti v pořádku. Pánové, mobilisace na zkoušku! Jak jsem to slovo uslyšel a přečetl, vycházející z tak autoritativních úst - jsem školským pracovníkem - napadl mne starý jeden školský výnos, kterým bylo nařízeno prováděti na zkoušku vyprazdňování školních místností, aby tato vyprazdňování mohla se díti v pořádku, kdyby bylo skutečně nebezpečí, na př. nebezpečí ohně. Jaké to bylo divadlo, pánové! Mobilisace na zkoušku připadá mi jako něco podobného, jako pouhé divadlo; je to právě tak, jako by někdo chtěl z války nebo bitvy, jež by byla provozována na divadelním jevišti, odvozovati důsledky pro válku ve skutečnosti. Člověk by se tomu mohl smáti, kdyby ta věc neměla tak vážné pozadí; a tím pozadím je, pánové: kdo pak to zaplatí? Nemáme ještě žádných zpráv o nákladech této věci, ale nechybíme, stanovíme-li je jednou miliardou nebo ještě výše. Velevážení pánové! Stojíme před řešením velikých otázek, na kterých se již dlouho pracuje; tu byla by bývala touto miliardou dána příležitost rozřešiti řádně otázku válečných půjček, tu by byla bývala příležitost dána, aby bylo řešeno řádně sociální pojištění. Před nějakým časem měl schůzi zdravotní výbor a tu mluvilo se o neutěšeném postavení našich nemocničních ústavů, našich nemocnic a špitálů, a tu byl také předložen vládní návrh, aby konečně byla provedena tato finanční sanace, a sice opět přirážkami k daním. Kde by byly bývaly k tomu peníze. Otázka stabilisace platů pro naše úředníky se projednává, to však bylo by se mohlo vše tím udělati. Je velmi pravděpodobno, že právě manevrem této mobilisace tyto důležité otázky, jež dosud stále a stále byly odkládány, budou opět odsunuty; protože jsem se již dotkl otázky válečných půjček, pravím hned: Nepřijmeme žádného jiného řešení otázky válečných půjček než to, jež znamená plné zaplacení a to bez jakékoliv podmínky.
V řeči ministra zahraničních věcí dají se však nalézti dvě myšlenky, jež se vůbec vždy táhnou řečmi ministra zahraničních věcí: To je nenávist proti Habsburkům a budování celé politiky na smlouvách. Nenávist k Habsburkům je snad s jeho stanoviska pochopitelnou, ježto však jsem již toto slovo jednou vyslovil, připojil bych nyní myšlenku, že nyní právě slaví nepřátelství proti Habsburkům přímo orgie. Pánové, připomenete-li si jen trochu, že toto nepřátelství proti Habsburkům namnoze vychází z vrstev, jež nemohly dříve jednati dosti servilně, uvážíme-li, že kdyby bylo snad hnutí v Maďarsku jinak dopadlo, že by se najednou byli přeměnili pak velmi mnozí, pak připadá nám toto hnutí protihabsburské směšným; a nemohu si pomoci, je to tak u mne, myslil jsem při této nepochopitelné štvanici již několikráte na přísloví, na přísloví o známém kopanci, který zasadilo jedno velmi neslavné zvíře mrtvému lvovi. Velevážení pánové! Nechám této myšlenky. Další myšlenkou v jeho řeči je stále, že celou politiku opírá o smlouvy. Nu, smlouvy budou musiti býti, avšak výhradně se o ně opírati je něco velmi nejistého.
Pánové, spolky hrály v době války, již máme za sebou, strašnou úlohu. Poukázal bych jen na Italii a její poměr k dvěma jiným mocnostem, s nimiž byla Italie ve spolku. Nejsou naprosto spolehlivé. Spolehlivějším byl by pořádek, uspokojení obyvatelstva a sice všech národností a všech vrstev uvnitř státu. Velevážení přítomní! Jedno bych při tomto spolku přece zdůraznil. Vlastně je to zajímavá myšlenka, jak tento spolek s Polskem byl sjednán. Při schůzce pronesli oba ministerští předsedové slavnostní proslovy. V těchto proslovech bylo mi v řeči polského ministra Skirmunda nápadným jedno slovo, totiž: "Vzdělanost, které se našim oběma zemím dostalo od Říma." Toto slovo muselo na ministra zahraničí prazvláštně působiti, když je musil spolknouti. Při tom jsem také myslil na zajímavá slova, jež při slyšení u presidenta republiky, když u něho byli vyslanci, mluvčí americké vlády mezi jiným pronesl: "S pomocí Boží budou nesnáze překonány." Musím přec říci, že jsme za celou dobu, co republika trvá, neslyšeli presidenta a žádného ministra nikdy vysloviti slovo "Bůh". Tu se to stalo se strany zástupce první mocnosti světa. To je také svědectvím, že se toto slovo přece jen tak příliš nepřežilo. Velevážení přítomní, chci se ještě vrátiti k tomu místu řeči, kde ministerský předseda udělal dějepisný výlet až ke třicetileté válce a učinil skok na příčinu světové války. Také příčinu třicetileté války svaluje na sesazenou habsburskou dynastii. Tu musím přece jen říci, že každý jen průměrně znalý žák střední školy mohl by mu podati jiné vysvětlení o příčině třicetileté války; právě tak jako nikdo nebude věřiti, že snad starý, bývalý císař František Josef byl příčinou světové války. Tu bych poukázal na psaní papeže v Římě, a na to, co je v něm uvedeno jako pravá příčina světové války a jaké prostředky, abychom se z této bídy dostali. Rozhodně bude to tak: Tato psaní papežova budou pro příští časy kulturními doklady nepomíjející ceny, mnohem větší ceny než jsou prohlášení nynějšího zdejšího ministra zahraničních věcí. Dále zabývá se pan ministr zahraničí ve své řeči velmi milostivě Německem. Německo a německý národ musí nyní velice mnoho snésti. Musí také prostě strpěti tuto milostivou řeč, tyto milostivé poznámky tak povýšené od našeho pana ministra zahraničních věcí. Musí však přece ve svých vývodech prohlásiti, že tato republika zde je v hospodářských otázkách značným dílem závislá na Německu, jež je nyní tak porobeno. Vrátím-li se ještě k historickému výletu pana ministra zahraničí, jenž pro něho vlastně dopadl velmi nehistoricky, řekl bych o třicetileté válce: Nikdy nebyl německý lid tak zničen, jako po třicetileté válce. Zbyla ho jen třetina, města a vesnice byly srovnány se zemí, celé kraje byly zpustošeny a přes to německý národ opět povstal. Přestál pak ještě období francouzštění a v poměrně krátkém čase přišlo klasické období a přišlo také období největší moci, politické moci německého národa, jak jsme to před sebou viděli v době německého císařství. Již starý Cicero pravil, že historie je učitelkou. Tu by se mohl pan ministr zahraničních věcí z dějin třicetileté války a doby po válce také pro naši dobu něčemu naučiti. Je zcela jisto, že německý národ povstane i ze svého úpadku, do kterého přišel bez své viny, a byla by to pro pana ministra zahraničí a vůbec pro vůdce v tomto státě velmi důležitá myšlenka, kterou by také jednou měli promysliti, že německý národ povstane znovu, ji měli by promysliti v plném rozsahu jejího obsahu.
Ostatně musím prohlásiti, že úvěry
zamítáme. (Souhlas a potlesk na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Myslivec.
Posl. Myslivec: Vážené Národní shromáždění! Plná sněmovna - vlastně prázdná sněmovna - zajisté nesvědčí již o valném zájmu a pozornosti k řečem, které jsou zde pronášeny. A já myslím, že i širší veřejnost více než všecky dlouhé, více nebo méně duchaplné řeči očekává od tohoto Národního shromáždění práci.
Proto ani já nebudu dlouho slavnou sněmovnu, plenum sněmovny zdržovati, ale přece jen několika poznámkami chtěl bych přispěti k debatě již vedené.
Především bych vůči bezprostřednímu řečníku p. prof. Feierfeilovi konstatoval, že patrně nesleduje dobře projevy čelných representantů a funkcionářů naší republiky, jestliže zde mohl prohlásiti, že ani president republiky, ani žádný z ministrů ještě nikdy nepronesli toho slova "Bůh", jako to učinil anglický a polský vyslanec. Musím konstatovati, že zejména u příležitosti deputace z Podkarpatské Rusi sám náš milý pan president několikráte tohoto slova užil a užil ho, řekl bych vroucím, procítěným způsobem. Ostatně o něm již před lety bylo známo, že není atheistou, nýbrž sám o sobě řekl, že hledá Boha a že by bez myšlení náboženského ani žíti nemohl.
A nyní mi dovolte, abych konstatoval hned úvodem, že také strana, jejíž jsem mluvčím, československá strana lidová, s neobyčejnými sympatiemi provází tu světodějnou událost, to jest washingtonskou konferenci ve prospěch odzbrojení. My můžeme tím spíše projeviti tento souhlas, poněvadž právě za světové války byla to hlava katolíků, papež Benedikt XV., který si zasloužil všemi svými počiny, jež ve prospěch míru vykonal, čestný název "papež míru". A kdyby známá Nobelova cena byla opravdu rozdílena mužům o mír zasloužilým, pak nejpovolanějším kandidátem pro tuto cenu by byl Benedikt XV.
Vážené shromáždění! Vítáme washingtonskou konferenci, poněvadž je naprosto jisto, že zbrojení států evropských i mimo Evropu musilo by vésti ke zchudnutí všeho lidstva. Právě v těchto dnech konstatováno bylo v anglické sněmovně jedním z řečníků, že 7 států světových, Amerika, Anglie, Francie, Italie, Japonsko, Holandsko a Dánsko každoročně platí na zbrojení na souši i na moři 1252 milionů liber, což dle dnešního kursu převedeno na naši měnu dělá 470 tisíc milionů našich korun, tedy sumu tak závratnou, že si ji ani představiti nedovedeme. Kolik dobrodiní v ohledu humanitním, kolik sociální spravedlnosti by mohlo za tyto obnosy býti vykonáno, kolik slzí setřeno, kolik blahodárného zařízení vybudováno, kdyby peníze ty místo na stálé zbrojení věnovány býti mohly podnikům sociálně charitativním! Proto my, jakmile nastane k tomu doba, budeme usilovně pracovati k tomu, aby také náš stát, který mezi těmi 7 státy sice nebyl uveden, ale který velkou část svého rozpočtu na zbrojení věnuje, přistoupil k odbourání - jak se to říká - to jest ke snížení nákladů na vojsko. My to můžeme učiniti tím spíše, že jsme již v revolučním Národním shromáždění zastávali co nejkratší služební dobu, kde jsme všecko vynaložili, abychom aspoň na jeden rok stanovili presenční vojenskou služební dobu a také v každém jiném směru jsme se snažili, aby náklady na zbrojení nebyly mukou pro občanstvo tohoto státu. My jsme žádali a usilovali o to, aby československý stát po způsobu švýcarském prohlášen byl za neutrální stát, aby právě nemusel takovou část zdrojů svých příjmů na vojsko věnovati. A jen s těžkým srdcem dali jsme se přesvědčiti, že to za daných poměrů - nezávisí od nás, jak budou dlouho trvat - není ještě možné. Ale aspoň k tomu bude nutno přikročiti, jakmile se dostaví první možnost, aby po způsobu staré náhradní zálohy snížena byla pro část sloužícího mužstva služba na 8 a se cvičením na 20 týdnů, poněvadž to bylo zejména pro zemědělské a také pro jiné obyvatelstvo dobrodiním.
Hlavním problémem - když již jsem vzpomenul washingtonské konference - není ani tak otázka odzbrojení, jako otázka. Dálného Východu, konkretně řečeno otázka Číny. A tu, velevážené Národní shromáždění, jest skutečně uznání hodno, jací 2 starostliví protektoři nabízejí se Číně, s jedné strany Japonsko, s druhé strany Amerika. A v té své starostlivosti jdou tak daleko, že jest vážné nebezpečí, kdyby konference nevedla k positivním výsledkům, že by mohla nastati největší katastrofa, největší válka, jaká kdy na moři vedena byla a jak k ní zbrojení Ameriky a Japonska a Anglie včetně směřuje. A tu, vážené shromáždění, hlavně se usiluje o to, aby v Číně byla zavedena politika otevřených dveří. Možná, že by si to Číňané mohli vykládati tak, že by měli otevříti dvéře a poděkovati se všem těm starostlivým protektorům a kmotrům svým za jejich starost a říci jim, že si svoje záležitosti obstarají sami. Ale jedno jest zde dlužno konstatovati: Ač v otázce východu se jedná specielně o otázku Číny, na odzbrojovací washingtonskou konferenci není pozván a nezasedá tam zástupce té říše, která jest bezprostředním sousedem Číny, která s Čínou sousedí, která na Číně má zájem, totiž Rusko. Jako bylo Rusko vyloučeno z mírových konferencí vůbec, jest také vyloučeno z odzbrojovací konference washingtonské, ačkoliv, jestli který z těch států, které tam zasedají, měl k tomu právo, nebylo to právo takové, jako má Rusko. Myslím ovšem Rusko skutečné, národní, ne usurpátorské, uchvatitelské, ale Rusko, které si zvolilo své zástupce, ty zástupce, které dnes usurpátoři ruští rozehnali pomocí strojních pušek a vládnou absolutisticky hůře, nežli dříve kterýkoli ruský krvavý car.
Vážené Národní shromáždění! Nyní bych chtěl ještě k záležitosti, která poslední dny a týdny tolik nás zaměstnávala, několik slov říci. To jest zájezd Karlův do Maďarska. Ta záležitost je pro nás definitivně vyřízena, nad Karlem byl vyřčen ortel a i naše otázka v této záležitosti dospěla, jak náš pan ministerský předseda a zahraniční ministr prohlásil, uspokojivého rozřešení. Zde bylo vzato v úvahu, co by se bylo asi stalo, kdyby se to bylo podařilo a kdyby se ten Karel dostal do Pešti. Jsou hlasy, že tam chtěl jeti, ale jen proto, že se mu porouchalo letadlo, přistál v Šoproni a ne v Budapešti. To jsou kombinace, nad kterými nemůžeme pronášeti soud. Řekl bych jako muž demokratických zásad, že největší vadou Karlovou bylo to - pro nás to vada ovšem nebyla - že jeho rádci byli činitelé, kteří se nesmířili dosud s demokratickou naší dobou, kteří té době nerozumí, kteří se sice stále ještě pokládají za prostředníky mezi králem a národem, mezi trůnem a lidem, ale kteří jsou tak vzdáleni a lidu tak daleko, že pochybuji, že se s ním ještě jednou setkají, poněvadž jejich heslem bylo "Odi profanum vulgus", "nenávidím ho", proto také se takového konce dodělali. Ale byla s tím spojena naše mobilisace, o níž zde předešlý p. řečník prohlásil, že byla zbytečná. Byla-li mobilisace zbytečná, to musí býti ponecháno tomu činiteli, který v našem státě jest povolán mobilisaci prohlásiti, a to jest president Masaryk, a pak ti, jichž hlasů dbá, - to jsou ministři, kteří uvážili všecky okolnosti. A jestliže dospěli k tomu přesvědčení, že jest mobilisace nutná a president republiky ji navrhl, musí to pro nás a všechny objektivně soudící lidi býti směrodatným a postačitelným. Ale ať už byla mobilisace nutná nebo ne, po mém přesvědčení byla jistě užitečná, poněvadž ukázala, že jsme skutečným státem. Bylo ovšem konstatováno, co stála, a myslím, že právě předešlý p. řečník by měl býti opatrný při kladení této otázky, poněvadž jemu samotnému se musela vynořiti v mysli událost, jak přišla žena s nádobou s mastí alabastrovou, pomazala nohy Spasitele, vlasy svými je utírala a jak přišel ten Jidáš Iškariotský a řekl, že mohla býti mast prodána a peníze rozdány chudým. Tu starostlivost a munificenci mně připomenula poznámka, co všechno se mohlo za ten mobilisační náklad státi. Co stála mobilisace, nevím a řeknu upřímně, že bych radil členům naší vlády, pánům ministrům, aby byli opatrnějšími s prohlášeními, poněvadž předpokládám, co pan ministr financí a, myslím, i pan ministr nár. obrany v rozpočtovém výboru řekl, že ta suma, kterou si mobilisace vyžádala, nemůže býti konečnou. Ale pro mě ta otázka není hlavní, ačkoli ji nepodceňuji, ale pro mě je hlavní otázkou, zdali samostatnost našeho státu, i kdyby to miliarda byla, za tu miliardu stála. A uvádím starostu irského města Corku Swine, který po 75 dnech hladovění ve vězení umírá hlady. My jsme viděli za války fronty, když lidé 48 a více hodin čekali na půl bochníčku chleba, jak zápasili o tu skývu chleba, my jsme se jim nedivili, poněvadž hlad láme železo. A jestliže umřel vynikající muž irského národa po 75denním hladovění hladem, pak to byla Anglie, ač nepřátelská, která sklonila se s obdivem a celé Irsko s vděčností a úctou před velikánem, který tak ohromné oběti byl schopen. Ale po stech a tisících v Irsku umírají. Za co? Za samostatnost svého státu! Nuže, nám za útrapy staleté a za útrapy ve světové válce byla odměnou státní samostatnost a musíme k zachování této samostatnosti býti schopni každé oběti, i kdyby ta oběť vyžadovala ne 300 milionů, ale třeba miliardu a ještě více než to, kdyby vyžadovala životy naše a naši krev! (Výborně!)
Vážené shromáždění! Jedno mě zajímalo v řeči pana min. předsedy, když totiž prohlásil, že Dohoda, uvedl doslovně, že Velká Dohoda 4. února 1920 a 1. dubna 1921 usnesla se na tom, nepřipustiti Habsburky na rakouský a uherský trůn. Toto sdělila uherské vládě, totéž také intimovala našemu panu ministru věcí zahraničních a pan ministr o tom prohlašuje: "Vzhledem k této odpovědi konference velvyslanců žádala pak vlády Malé Dohody, aby ustoupily od opatření vojenského." To je sdělení neobyčejně interesantní. Vyslovil bych zde podiv, proč toto sdělení zástupcové Velké Dohody neučinili vládě naší republiky, zahraničnímu úřadu našemu, jeho šéfu, dříve, poněvadž náš ministr zahraničních věcí a současně ministerský předseda dr. Beneš zajisté loyálně jako spojencům a příznivcům našim dříve, než by ty kroky učinil, oznámil jim to, co učiniti hodlá. A tu by bylo bývalo, řekl bych, přátelštější, aby nás včas byli upozornili, že oni pro další vojenská opatření nejsou. Snad v závěru anebo během debaty pan ministr zahraničních věcí odpoví na to, čeho se dovolává hrabě Apponyi a čeho se dovolává stížnost uherskou vládou podaná Svazu národů, jako by naše republika byla nezachovala to, co stanovy Svazu národů předpisují. Jsem přesvědčen, že i na tuto invektivu uherské vlády a hraběte Apponyiho náš ministr věcí zahraničních, uzná-li to za dobré, dá příslušnou odpověď.
Ale užitečnou byla mobilisace proto, poněvadž my jsme mladý stát, 3 roky trvající, neměli jsme žádné armády, když jsme začali, byli jsme v Praze svědky, jak se první základy k armádě tvořily a tu 3 roky jsme budovali, veliké oběti přinesli a nevěděli jsme, zač ta armáda stojí, a proto pro nás i po té stránce má velikou cenu, že jsme jednou viděli, - promiňte, řeknu-li to triviálně - jak to klape. A bude věcí našeho ministerstva národní obrany, všech jeho resortů, aby zkušeností, kterých se při mobilisaci získalo, plně a náležitě využitkovaly, poněvadž právě taková zkouška nejlépe může ukázati, je-li ta nádoba v pořádku, nepromokavá, aneb nemá-li se obruč přitáhnouti a prosakování vody tak zameziti.
Ale, vážené shromáždění, mám za to, že ještě ve směru politickém bude potřeba plně a náležitě využitkovati zkušeností za mobilisace učiněných. V těchto dnech slyšel jsem zde 2 čelné mluvčí z tábora našich sousedů Němců. Pan prof. Spina konstatoval zde, že Němci vykonali svou povinnost k mobilisaci a že se proto hlásí o své právo, jak naznačil, o právo spoluvlády v tomto státě. A jestliže ne tak otevřeně, přece také druhý řečník, dr. Lodgman, stejně z toho těžit chtěl, aby za věrnost jejich, mobilisací osvědčenou, byli ihned odměněni, já bych v zájmu pravdy, historické pravdy chtěl konstatovati, že s tou věrností to není zrovna tak přesné, jak by se z řečí uvedených pánů dalo souditi. To jest Janusova hlava, která má dva obličeje, jeden dopředu a druhý dozadu a každý jiný. Já jsem právě v době, když jsme vzrušeně sledovali postup mobilisace, dostal do ruky vídeňskou "Reichspost", které byla potom odňata poštovní doprava v naší republice. Zde v čele má: "Odpor lidu proti válečné politice sudetské republiky". A zde se otiskuje leták nadepsaný "Republika v nebezpečí", rozšířený v statisíci exemplářích v několika rozšiřovacích střediskách, jak se zde uvádí, a v tom letáku píše se něco jiného, jak konstatuji. Cituji: "Zdar nám!" - Ne republice, heil uns! - "Nadešel velký den, který jsme tři léta toužebně očekávali. Nyní běží o to, abychom státu, který nám Němcům tak velice k srdci přirostl, za vše dobré, velké a krásné, čeho nám poskytoval, vzdali patřičný dík. Nyní běží o to, dokázati, že jest to lží, co zlí lidé o naší drahé republice rozhlašovali, jakoby ona vůči Němcům, Slovákům a Maďarům nespravedlivě si počínala.
Němečtí spoluobčané! Víme, že Masaryk, námi nadšeně velebený, nade vše ctěný a milovaný president, jen s krvácejícím srdcem a třesoucí se rukou mobilisační rozkaz podepsal. On se rovná - je-li toto srovnání dovoleno - Marku Aureliovi, římskému filosofu na císařském trůně. Vždyť i také Mark Aurel své polní tažení do Pannonie, dnešního to Uherska, nemohl šťastně dokončiti. Československá republika znamená dnes více než světová říše římská starých imperátorů! Němci! Ukažte naší drahé státní vrchní hlavě, že my se před nikým netřeseme. Víme, že Benešova a Udržalova mírná ruka se zdráhala syny této země k novému krveprolévání povolati! Němci! Ukažte, jak v této republice smýšlíte, aby v posvátné Praze těchto dnů pamětlivi byli - ještě po staletí." Následují dva delší odstavce a posléze: "Němečtí spoluobčané! Pamatujte na statečné legionáře, nejlepší a nejupřímnější přátele, jaké my Němci v tomto státě máme! Září-li nám oni po všecky časy jako význačný vzor, vzor věrnosti ke státu, nechceme my Němci v této republice zůstati za nimi a dle možnosti chceme je ještě předstihnouti. Chceme dělat, co dělali oni. A tak nechceme v této těžké hodině naší nade vše milované republiky nechat si ujíti příležitost a chceme jí přísahati věrnost - pravou, nefalšovanou, upřímnou českou věrnost, věrnost ke státu, jak jí nikde ve světě neznají a jak ji jedině a výhradně Češi dokázali ve světové válce."
"Reichspost" nazývá tento leták krvavým výsměchem a on v tom duchu také byl psán, aby tím účinněji působil mezi německými branci, povolanými do zbraně. Ale poněvadž tento leták byl dlouhý a každý člověk neměl času ho čísti a poněvadž se páni chlubili, že svou povinnost vůči republice vykonali, čili že němečtí záložníci rukovali, sdělím proč.