V Košici byl vojskem odstraněn pomník na hlavním náměstí u kostela, který představoval odstranění roboty. Zbytek pomníku stojí ještě na náměstí a bylo by záhodno, aby část druhá, která je uložena v museu, byla přivedena do dřívějšího stavu a tím by se vyhovělo místnímu občanstvu.
Tato uvedená fakta dokazují, že militarism armádní správy je viděti hlavně z toho, že zákony usnesené Národním shromážděním, závazné pro občany, neplatí pro ni. Armáda si vykládá zákony jak chce a když se jí některý zákon nehodí, prostě ho neuznává.
Zákonem stanovenou paritní komisí pro stanovení cen vojenské konfekce byly sjednány určité ceny a vyhlášeny ve Sb. z. a n. Vojenské oddělení skladiště v Brně platilo však ceny podle svého a dalo to velikou práci, než dostali krejčí doplatky, aby jejich mzdy obnášely tolik, kolik bylo nařízeno.
Máme zákon o mírovém stavu vojska, čili kontingentu. Na dotaz jednoho poslance musel ministr nár. obrany v rozpočtovém výboru doznati, že skutečně armáda má více mužstva nežli zákon dovoluje. Toho se neodvážily ani staré státy. Bylo by zapotřebí žádati přesné výkazy o stavu armády, abychom se konečně dověděli, kolik vojska máme, hlavně, kde béřeme peníze na vydržování důstojníků a vojáků, když je rozpočet vypracován pouze na 150.000 mužů. Věc musí býti asi velmi nepříjemná armádní správě, neboť ministr Udržal ve výboru mluvil o tomto rozdílu mezi stavem armády a zákonným kontingentem hodně neurčitě. Jsem jist, že dodatečný výklad, vyšlý v novinách a vykrucující celou záležitost, skutečně nebyl pronesen, nýbrž že pochází ze známé dílny politické kanceláře ministerstva nár. obrany, kde se vyrábějí všechny ty projevy namířené k ohlupování vojáků v podobě armádních rozkazů a zaslepování občanů v podobě projevů článků a interviewů. Ve věci početného stavu armády musí býti zjednáno jasno. Jsou-li nuceni občané sloužiti, nechť slouží jen potud, pokud zákon dovoluje. Je nemožno, aby francouzský generál platil více než celé Národní shromáždění.
Další a nejlepší příklad je úplně nezákonný žold, který se vyplácí mužstvu. Stále jest u příležitosti každého požadavku vojenského stavěno na odiv, že armáda je na ochranu zákonného pořádku. Měla by ta armáda šetřiti zákon hlavně před sebou. O platu vojáků platí stále zákon z března 1920, č. 195 Sb. z. a n. Tam se stanoví v §§ 13, 14 a 15, že mužstvo, jemuž není vojenská služba povoláním, tedy právě nováčkové, musí dostati chléb, kuřivo, ubytování a ošacení, kromě toho vedlejší požitky určené zvláštním ustanovením. Dle téhož zákona má dostati prostý vojín 1 Kč žoldu a 2 Kč drahotního přídavku. V témž zákoně § 14 d) se praví: Denní plat pro mužstvo, které podle nového branného zákona nastoupí službu, upraví se zvláštním zákonem. Tento zákon dosud nevyšel, ale přes to již více než rok vyplácí armáda žold nováčkům, jaký by si přála, aby jim byl vyplácen. To je zcela nezákonné. Všichni nováčkové mají právo podati na armádní správu žalobu, aby jim doplatila z 50 haléřů, které vyplácí dnes, na 3 K denně, tedy 912 K 50 h za rok. Našim leckterým hochům přijde těchto 1000 K vhod a budou se aspoň moci chlubiti, že jako dobře vychovaní vojáci chrání platných zákonů v republice.
Končím a volám: Šetři vládo! Šetři tam, kde je šetření na místě. Propusťte naše soudruhy z kriminálu, které neprávem tam držíte, o čemž jste sami ve svém nitru plně přesvědčeni, a ušetříte republice mnoho peněz.
Za nynějších poměrů bude náš klub
hlasovati proti rozpočtu. (Výborně! Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo udeľujem ďalšiemu rečníkovi pánu posl. G. Navrátilovi.
Posl. G. Navrátil: Vážené shromáždění! Sleduji vývoj našeho parlamentu již od počátku a mám přirozeně také určité zkušenosti a jako první chci učiniti výtku, že jsem pozoroval, že parlament se staral dosud o všechno, že řešil velké sociální problémy, že finanční otázky dalekosáhlého významu měl na přetřesu, ale jednu věc zanedbal úplně a myslím věc, která vlastně je jednou z nejhlavnějších. Je to naše administrativa, je to základ naší republiky, o níž řekl sám pan president v jednom ze svých prvních projevů, že zdravá administrativa je vůbec základem budoucnosti státu. Nejen však parlament v tom směru ničeho nepodnikl, ale žádný z činitelů, kteří mají povinnost starati se o tento stát, nevšímal si této kardinální otázky. Veřejnost příkladně, ta jen kritisovala, činila nespravedlivé výtky administrativě, která přece byla převzata z Rakouska se všemi svými chybami, které tam měla.
Vláda sama, ačkoliv jistě prvou její povinností to bylo, jen rozšiřovala těžkopádný aparát zakládáním a zřizováním nových úřadů. Parlament, jak jsem pravil, všechny možné zákony uplatnil, aniž by se ptal, může-li vůbec administrativa v tom stavu, v jakém se nalézá, tu ohromnou práci, novou tvořivou práci, zdolati. Poslanci naopak místo aby byli vady vytýkali, místo aby byli žádali brzkou a rychlou reorganisaci správy, jen administrativu zatěžovali a zatěžují zbytečnými intervencemi a nepřípustně zaplavují úřady.
A poslední článek, který do toho má také mnoho co mluviti, naše odborové organisace vůbec zapomněly, že mají vedle poslání, starat se o hospodářské otázky svých členů, pečovati o kulturní cíle a starati se také o organisaci státní správy, a to na základě svých cenných zkušeností. Odborové organisace úplně na toto své poslání zapomněly. Je přirozeno, že podle toho vypadá také výsledek. Byla by to vděčná otázka, kdybych mohl a tolik času měl, abych všecky výtky, ovšem oprávněné, a ne ty paušální, mohl důkladně probrati, ale přece chci aspoň povšechně dotknouti se těch nejkardinálnějších vad, které musí bezpodmínečně býti odstraněny, nemáme-li s naší administrativou přijíti ke katastrofě. Jsou to snad na pohled i fráze, o kterých chci stručně pohovořiti, mohu však ujistiti nejen Národní shromáždění, ale i celou naši veřejnost, že jsou to vady tak dalekosáhlého významu, že nebudou-li odstraněny, jistě v krátké době octneme se snad s administrativou tam, kde dávno již bylo Rusko, Rumunsko a Italie, to jest, že ztratí naše administrativa naprosto charakter instituce nestranné, instituce, která je zde jenom k účelu, aby spravovala celou republiku a stát.
První věcí, kterou bych žádal u administrativy, jest, aby se rychle zjednodušil celý aparát. Pánové, kdo má příležitost viděti, jak se úřaduje, kdo vidí ty hromady aktů, kdo vidí, jak naprosto zbytečně a časomorně nejnepatrnější záležitosti se
projednávají několika různými instancemi a úředními referenty, kdo vidí tu spoustu podpisů na spisech, které jsou aprobovány, uzná, že je zde něco velmi nemocného v tomto systému. Jest v tom jakási nedůvěra k poctivosti, spolehlivosti a svědomitosti podřízených úředníků, že nechceme jim dáti určitou samostatnost, že se úředník nevychovává k samostatnosti a zodpovědnosti, a tím se tento aparát stává těžkopádným a případně také drahým. Proto musí býti jak podřízený úředník, pokud má samostatný referát, tak i přednosta úřadu, osamostatněni tak, aby jejich odpovědnost a sebevědomí vzrostlo a úřadování se zjednodušilo.
Druhou otázkou, kterou jsem již několikráte ventiloval a která je také zanedbávána, jest vymezení působnosti jednotlivých kategorií v úřadech podle toho, jak jest jejich předběžného vzdělání k vedení agendy skutečně nutně zapotřebí. Je to krajní nešvar, když se uváží, že k důležitým často agendám je používáno úředníka, nemajícího dostatečného vzdělání, případně kvalifikace, a na druhé straně opět, že úředníka se vzděláním vyšším bývá neekonomicky používáno k takovým výkonům úředním, na které svého vzdělání nepotřebuje. Vždyť samy organisace různých kategorií úřednických kladly tento postulát již v tom zájmu, aby veškeré z toho plynoucí spory mezi jednotlivými kategoriemi byly odstraněny, poněvadž přivádějí nespokojenost do řad úřednických. Tím dosažena by byla jistě určitá ekonomie silami, které mají vyšší vzdělání.
Třetí kardinální otázkou, která stále ještě je vadou naší administrativy, ačkoli byla již tak často vytýkána, je úžasná centralisace. I o tom by se dalo velmi mnoho dokazovati, že nemůžeme pokračovati tím způsobem, jakým dnes, bohužel, naše nejvyšší úřady postupují, chtějíce si zachovati vliv i na nejnepatrnější záležitosti státní správy, vliv v takovém rozsahu, že se to ani za Rakouska neuplatňovalo. A proto kladu jako třetí požadavek, aby se konečně již přikročilo vážně k naprosté a krajní decentralisaci všech úřadů, aby pověřeny byly nižší instance konečným vyřizováním a určitou osamostatněností, jak jsem již v úvodu žádal pro referenty.
Přicházím k vlastní části, o které chci mluviti. Je přirozeno, že administrativa může býti dobrá jen tehdy, když má úřednictvo spokojené, spokojené nejen hmotně, ale také morálně, když má úřednictvo, které se cítí ve svém úřadě šťastným, že jest spravedlivě s ním nakládáno. Dnes mohu konstatovati, že tomu tak není. Nechci se ani tak dotýkati otázky hospodářské, ale musím vytknouti, že mám dojem, že celá naše veřejnost i s různými činiteli, kteří by měli povinnost naopak vzíti v ochranu úředníky, dnes ku podivu se vrhají všichni společně na jednoho, na toho sociálně a hospodářsky nejslabšího, to jest na státní zaměstnance. Kdekoliv a zvláště právě u vrstev jiných, kterým by se mohlo leccos vytknouti, uplatňuje se úsudek naprosto nespravedlivý a nepravdivý, jakoby jedině státní zaměstnanci byli oním živlem, který přivozuje finanční tíseň do této republiky, který zaviňuje těžkopádnost správního chodu, který zaviňuje, že nemůžeme se dostati ze zoufalé situace, ve které se fakticky republika, jak jsme za debaty slyšeli, jak ve finančním, tak také v jiných směrech nalézá.
Různá hesla, která se dostala před naší veřejnost, jsou tak zveličována a zneužívána, že i já sám mám pocit jakési duševní tísně, jako bych se měl snad stydět, že jsa státním zaměstnancem tolik viny na sebe jsem shrnul a že jsme jedinou ze všech vrstev našeho národa, která nekoná svých povinností. Myslím, že bych nemusil dokazovati, že je pravý opak. Nechci se dotýkati žádné jiné vrstvy, ale musím konstatovati a to pevné přesvědčení mám, že právě státní zaměstnanci jsou jedinou třídou, jedinou vrstvou našeho národa, která jest nejskromnější ve svých potřebách, která také nejvíce trpí, majíc nejhorší hospodářskou situaci, ale která také fakticky jediná má pochopení pro vlastní potřeby státu. Oni jsou také, zvláště svojí inteligentní částí, jedinými, srovnáte-li dnešní jejich stav sociální a hospodářský, kteří mohou tvrditi, že oproti dřívější době předválečné jsou daleko hůře na tom, že jsou zproletarisováni, kdežto těžko bych hledal - ani dělníky v soukromých podnicích nevyjímaje - nějakou jinou vrstvu, která by se mohla odvážiti toto o sobě říci. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
V poslední době každý úředník i zaměstnanec státní projevuje těžkou starost, že chystá se něco proti nim. To něco dostalo již určitý titul. Existuje tak zvaná úsporná komise parlamentní, která již v život vešla a která bude míti na starosti, jak by se dalo ve státní správě šetřiti. Lituji velice, že ještě před vytvořením této komise tak zbytečně mnoho se mluvilo o tom, kde se bude prý šetřiti, ne ovšem o tom, kde by se šetřiti mohlo, nýbrž mluvilo se tak, že mám dojem, že tato komise schází se pod určitým dojmem, jako by státní zaměstnanec byl tím vyvrhelem, který vlastně podkopává život naší republiky. Jistě to není pro práce komise zdravé, když pod tímto dojmem začne pracovati. Komise sama bude sledovati cíle tak dalekosáhlé, že se neomezí jen snad na to, kde by se co dalo ušetřiti, nýbrž jejím úkolem bude také, podle mého mínění, odstraniti to, co třeba indirektně poškozuje republiku, ačkoliv zdánlivě by přímo úspora z toho neplynula. My musíme rozhodně její kompetenci v tom směru rozšířiti v zájmu věci samé, v zájmu spojitosti těchto dvou otázek.
Úsporná komise může jistě mnoho ušetřiti, a to hlavně na věcných výdajích, kterých je zajisté velmi mnoho. Doufám, že se najde mnoho námětů, kde bude docíleno vydatných úspor. Nemohu o tom mluviti, neboť by to zabralo příliš mnoho času, ale přece se chci namátkou zmíniti o jednom případě.
Je známo, že šekový úřad poštovní chce stavěti novou budovu. Já jsem ani nevěřil, když jsem se dověděl, že vyhlédl si místo na Václavském náměstí, kde mají býti přepychové budovy, které by udržovaly velkoměstský a noční život. Šekový úřad zakoupil zde za ohromné peníze 19 milionů pivovar u Primasů, ačkoliv ví, že patří do klidného, ovšem také poblíže středu města ležícího místa, ač ví, že obec i stát mají krásné, levné a vhodné pozemky. Bylo by jistě záhodno, aby se i v tomto směru šetřilo. Šekový úřad poštovní není soukromým podnikem, aby mohl hospodařiti svými penězi, jak chce, je stejně státním úřadem jako jsou železnice, jako tabáková režie nebo cokoli jiného a má povinnost veškeré své přebytky dávati státu k disposici. Jsem přesvědčen, že nejméně 15 mil. Kč jest přímo vyhozeno tímto hrozným a neuvěřitelným způsobem stavěti úřední budovu na Václavském náměstí a to ještě zbytečně rozsáhlou na 50 až 100 let napřed. To jest ovšem úžasný příklad, zvláště uváží-li se, že často deseti nebo pěti miliony korun se může veliký počet zasloužilého úřednictva i s rodinami zachrániti, a zde beze všeho se 15 mil. Kč vyhodí, aniž by se kdo staral, zda je to oprávněno, či ne.
Přicházím k osobní stránce. Osobní stránka je zajisté nejdůležitější otázkou, ale jest to také velice choulostivá otázka. Já jsem pozoroval, že nikdo z řečníků, kdo se zajímal o otázku státních zaměstnanců, nebyl upřímným, že právě v této otázce nejvíce stranicky se hovoří, nejvíce demagogicky se agituje a že v této otázce, bohužel, někteří poslanci řeší zájmy statisíců státních zaměstnanců se stanoviska svých dokonce osobních zájmů. Probereme-li, co úsporná komise bude vytýkati státním zaměstnancům, přijdeme téměř ke všem věcem, které jsou životní otázkou jejich.
První námitkou bude, že je nadbytek státních zaměstnanců. Slyšíme to ve Francii a jinde, kde se také říká a píše, že je. 140.000 nadbytečných sil, že se musí šetřiti, a někdo to i u nás rozkřikl, aniž znal věc, aniž měl pojem o státní administrativě, o státním úředníku jako takovém, a celá veřejnost se toho chopila. Musím konstatovati, že nesmí býti paušálně tvrzeno, že by státní administrativa měla nadbytek sil. Vezměte si kterékoli ministerstvo a shledáte, že se úřednictva vůbec nedostává téměř ve všech odvětvích. Víme, že ministerstvo železnic - pan ministr Šrámek nedávno to prohlásil ve výboru - musí se starati o rozmnožení úřednických sil, víme, že berní správa má úžasné zbytky pro nedostatek sil a nemůže nával práce následkem toho zdolati. My víme, že soudy nemohou stačiti, že tam zůstávají ležeti mezi jiným zvláště směnečné věci, které jsou důležité pro hospodářský život, my víme, že je profesorů málo, že v politické správě je nedostatek úředníků, že agenda se nemůže zdolati, schází na sta hlavně konceptních sil, a víme také, že i úřady, které se zakládají, preliminují nově veliký počet úřednictva, jako na př. šekový úřad, který má schváleno v rozpočtu kolem 500 úřednických sil, a Pozemkový úřad, který v nejbližší době přijde s postulátem, aby směl přibrati nových 400 kvalifikovaných úředníků.
Jest tudíž toto tvrzení, jakoby byl nadbytek sil, nesprávné; naopak, tento nedostatek jest důkazem, že úřednictvo musí pracovati s krajním napětím všech svých sil a s prodloužením úředních hodin, aniž by se mu dostalo náhrady, že musí zdolati s napětím ohromný materiál práce, který se hromadí v úřadě, neboť má tolik svědomitosti, že ví, že nemůže zaviniti škodu, která by plynula z opožděného vyřízení.
Naproti tomu ovšem neostýchám se konstatovati, že jest skutečně leckde nadbytek v kategoriích nejnižších, hlavně sluhů a dělnictva provisorního ve státních podnicích. Jistě by to neřekl pan ministr Šrámek o železnicích, kdyby to nebyla pravda, neboť zde má již normovací komise výsledek po ruce, dle něhož jest více asi o 15 tisíc sil, které nejsou plně využitkovány.
Souhlasím s tím stanoviskem, že stát nesmí a nemá práva zbytečně někoho zaměstnávati, že nemá nikdo práva žádati od státu, aby zaměstnával někoho, pro koho nemá práci, a proto se obávám, že bude nutno i krutějšími prostředky v tomto směru učiniti nápravu. Jistě, že stát si bude musiti v prvé řadě všimnouti, zda by nebylo možno přebytečné síly přemístiti do jiných úřadů, do jiného zaměstnání, čemuž bytová kalamita, bohužel, velmi brání. Na druhé straně však nemůže býti činěna námitka, kdyby skutečně přebytečné síly musely býti i propouštěny, ovšem pokud možno lidsky, snad ne nyní do nejkrutější doby zimní. Nemůžeme-li žádati od jiného zaměstnavatele, aby zbytečné síly, pro které nemá zaměstnání, platil a si ponechával, pak také od státu se nesmí a nemůže nic takového žádati.
Druhá otázka, o které se bude jednati v úsporné komisi, jest otázka úřední frekvence. I toho se musím dotknout, třeba jen několika slovy. V poslední době zvláště novinové články mnoho o tom psaly. Byl jsem překvapen, že zde vyskytly se také takové myšlenky, aby byla zavedena dvojitá frekvence tam, kde jednoduchá frekvence se osvědčila. Je to naprosté nepochopení psychologického stavu úřednictva. Ale jest to také naprosté zpátečnictví, neboť ve všech státech, ba i v Americe, přicházejí k přesvědčení, že jednoduchá frekvence znamená vzhledem ke kontinuitě daleko větší výkon, nežli úřadování rozdělené na 2 části. Také každý z nás, kdo byl úředníkem, ví nejlépe, kolik práce vykonal, když mohl beze všeho pokračovati ve svém úkonu úřednickém, že totiž vykonal daleko více, než když se chystal práci přerušiti a v poledne odejíti domů a pak se zase odpoledne vrátil. Nechci ani mluviti o tom, že úředník jednoduchou frekvencí získává volnost občanskou, že se tím stává vlastně člověkem a má příležitost, aby si opatřil různé věci a staral se o rodinu. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Přicházím k dalšímu bodu, o kterém se bude jednati. Jsou to platy. V poslední době rozšířil se ve veřejnosti překvapující názor, jakoby ti úředníci a zaměstnanci, které ještě nedávno každý litoval, měli najednou tak ohromné platy, ježto zatěžují státní rozpočet mnohými miliardami. A veřejnost z toho usuzuje, že jsou přepláceni. V tom směru ovšem nutno všimnouti si čísel, neboť nestačí ani paušální tvrzení, že jest bída, že jest nedostatečným plat, který zaměstnanec dostává. Dovolte proto, abych uvedl několik podrobných čísel. Chceme-li kritisovati plat zaměstnanců státních, nestačí posuzovati celek, nýbrž musíme si všimnouti seskupení celého materiálu, a tu přicházíme k výsledku, že nutno rozeznávati: předně kmenové úřednictvo, to jest úřednictvo, které původně již přišlo do své skupiny, do své kategorie na základě plných předpokladů pragmatikálních, dále jako druhou skupinu úřednictvo, které vzešlo po převratu různými zákony z řad zřízeneckých nebo byli přeřaděni, a konečně třetí skupinu, to jsou zřízenci, sluhové a podúředníci a dělníci u podniků státních. Musím konstatovati, že kmenové úřednictvo jest vůbec na tom nejhůře. Tak na příklad obnáší počáteční celkový příjem svobodného úředníka kmenového měsíčně 900 K, to znamená proti předválečnému příjmu pouze 4krát tolik. Všimněme si příjmu úředníka jedné z nejvyšších, t. j. V. hodnostní třídy, to jest ministerského rady, o kterých mluvil pan kol. Slavíček, že se jich tolik nadělalo. Měsíční celkový příjem činí u svobodného ministerského rady měsíčně 2300 K. Jest to úžasné, když se uváží, že to znamená pouze dva a půl krát tolik, co měl před válkou. Myslím, že to musí býti již fakticky předpojatý člověk, kdo by chtěl pochybovati, když někdo má dnes při 15násobném zdražení všech potřeb životních 2kráte větší plat než před válkou, při kterém před válkou živořil, že možno mluviti o tom, že ministerští radové mají snad dokonce ohromné platy. Vidíme, že u ženatých to není daleko lepší. Jest to ovšem příznivější, ježto berou na ženu a děti přídavky. Počáteční plat ženatého se čtyřmi dětmi jest asi 8krát větší než před válkou. A u ministerského rady, když má 4 děti a ženu, znamená to, že má 3 a 1/2 krát víc než r. 1914. Myslím, že to jsou taková data, že sama dosti mluví, a že fakticky, kdo by chtěl se odvolávati nebo snad vytýkati úředníkům, že mají velké platy, byl by člověkem naprosto nespravedlivým a stranickou záští zaslepeným. O úřednících, kteří po převratu byli jmenováni, může se říci, že proti svému původnímu stavu před válkou, pokud byli podúředníky, zřízenci nebo smluvními úředníky nějaké kategorie, získali 10 až 15krát tolik, a zřízenci a sluhové, uvážíme-li také, zvláště pokud měli děti, že na děti neměli drahotních přídavků a dnes mají slušné již obnosy, ti si také zvýšili svůj příjem 10 až 15krát, ba v jednotlivých případech dvacet i vícekráte. Můj úsudek celkový jest, že úřednictvo kmenové jest úplně zproletarisováno, že přišlo úplně na mizinu, kdežto ostatní kategorie, ačkoliv nemají na růžích ustláno, ač jsou na tom sociálně špatně, přece jen sociální úroveň dřívější aspoň zachovaly, neboť nalézají se téměř na úrovni dřívějších časů. Jak jsem řekl, není to pokrok, ale udržely přece svou existenci, kdežto kmenoví úředníci klesli daleko pod niveau možnosti existence a oprávněných nároků.
Z toho všeho, co jsem zde řekl, plyne, že se tu jistě něco stalo, že nepokračovalo úřednictvo tím tempem jako ostatní kategorie, to jest, že bylo nivelisováno. A fakticky, kdo přijde mezi úřednictvo, neslyší hovořiti o ničem jiném, než o tom, že se provedla krajní nivelisace mezi všemi kategoriemi a to jen a jedině na úkor těch, kteří mají předběžné předepsané vzdělání pro určitý výkon. Senátor kol. Pánek žádal nedávno veřejně v "Českém Slově" o vysvětlení, kde bylo vlastně nivelisováno. Používám té příležitosti, abych se zde této otázky alespoň povrchně dotkl. Bylo nivelisováno ze začátku při platové úpravě jen mírným způsobem - byly ovšem již tehdy úmysly, aby byla nivelisace dalekosáhlá, ale to se podařilo v Národním shromáždění potříti, víte, že i mým zasáhnutím - když se totiž jednalo o to, aby každý úředník a zřízenec bez ohledu na jeho kategorii dostal stejně 1200 K přídavku k platu. Chtělo se touto nivelisací bezohledně proti úřednictvu s určitým vyšším vzděláním vystoupiti. A přece se nivelisovalo alespoň v tom, že se čekatelská doba zkrátila u kategorií D a E o 3 roky a u skupin A, B a C pouze o 2 roky, a sice tím, že se pro všecky skupiny stanovila nově stejná čekatelská doba jednoho roku. Další nivelisace byla provedena v drahotních přídavcích a částečně i v nouzových výpomocech. Přiznávám, že nivelisace v drahotních přídavcích a výpomocech není zvláště veliká a že jest jen v základní cifře. O nivelisujících nespravedlivých tvrdostech systému rodinných přídavků, to jest systému sociální mzdy, proti svobodným zvláště vyšším úředníkům nechci mluviti. Další nivelisace byla provedena po převratu při jmenování různých zřízeneckých kategorií úředníky. Já sám jsem tak demokraticky založen, že uznávám nutnost, aby se umožnilo každému zřízenci a podúředníku, stejně jako úředníku, aby měl určitý cíl před sebou, aby nemusel mysliti, že musí zůstati do smrti ve své kategorii, aby tomu, kdo se snaží a dokáže, že má vyšší způsobilost, se umožnilo také i dostati se do vyšší kategorie; to schvaluji, i když ve větším počtu a ve větším měřítku se provede povýšení do vyšší kategorie, jak se to dělo různými zákony, ale vytýkám přece, stane-li se něco takového příliš generelně, že se zvláště pro přechodnou dobu nepomýšlí také na to, aby se starému kmenovému úřednictvu vyrovnaly tím vzniklé nesrovnalosti.
Nabyli jsme zkušenosti, že i při širším přeskupení nutno postupovati pokud možno individuelně, neboť i kolegové z nižších vrstev si stěžují, že mnoho zřízenců se dostalo do úřednické kategorie, kteří toho nezasluhují ani svým výkonem ani svým předběžným vzděláním, ale ani ne svým charakterem.
Vlastní nivelisace byla ovšem provedena propočítáním služební doby. To také tvrdím a ani ty druhé momenty nivelisační bych event. nekladl na váhu, ale propočítání pokládám za něco, co nám tak rozvrátilo celou administrativu, co nám učinilo úřednictvo tak nespokojeným a co tak demoralisuje právě vzájemným vyčítáním, že je v zájmu republiky a ne snad jen v zájmu úřednictva, ale v zájmu republiky, aby vláda rychle přikročila k tomu, aby byla rychle zjednána náprava.
Velevážení, všimněme si toho propočítání let. I zde paušální mluvení na prvý pohled nečiní dojmu, ale když se přednesou čísla, kdyby někdo si vzal tu práci a začal počítati, tu teprve by to uznal, a každý z vás by to musel přiznati, i ten, kdo má nejkrajnější názory o práci a o sociální rovnosti a o všech těch jiných problémech. Každý z vás přece musí míti základní myšlenku, že práce jako taková musí býti podle své ceny také honorována, to jest marné. Vždyť není možno učiniti ze státu nějaký aparát, který by měl jen živiti určitý počet obyvatelstva a nedbal toho, že různé kategorie úřednické přece jen mají různý nárok. Původní účel propočítací byl zcela jiný, než ukazuje nivelisační výsledek. Byl jsem sám referentem zákona a proto dovolte, abych jako referent řekl, co jsme měli na mysli, zvláště těm kolegům, kteří nebyli ve starém Národním shromáždění. A tu musím přece říci, že jsme si představovali, že nepůjde propočítání dále, nežli že nové platové schema, které jest příznivější starého, uplatní se pro praeterito. Při tom jsme ovšem chtěli, aby i různé doby, které nebyly dříve započítány, jako vojenská doba, provisorní doba, která nemá charakter čekatelské doby úřednické, a předchozí veřejná a také privátní služba byly částečně honorovány. Při té příležitosti chci dotknouti se toho, že se mluví mnoho o křivdách, které se dříve staly za Rakouska různým celým kategoriím. Tu konstatuji však, že bylo sice také o těch křivdách mluveno, ale pouze pokud se týkaly individuelních případů, když z jakýchkoli důvodů byl úředník preferován při postupu, ale nemluvilo se o křivdách, když některá celá kategorie za Rakouska byla v nižší skupině, nežli si činí nárok. To se nemůže považovati za křivdu, když na př. řekněme podúřednická kategorie za Rakouska byla a zůstala podúřednickou. Vždyť se vědělo, na základě které pragmatiky, kterých předpisů a nařízení se do té služby jde, vždyť se vědělo, že není zde žádného nároku na přeskupení nebo generelní jmenování. Popírám, že se může mluviti o takových křivdách, vždyť to byl právní stav, a na druhé straně žádám, aby se konstatovalo, že republika krajně blahovolně právě tyto věci upravovala. Ale mluviti o tom a do takové posy a gesta se postaviti: Nám bylo ukřivděno, my dvacet let byli tam a tam v té a v té kategorii - to není správné, to napraviti republika povinnost neměla, to popírám, a když to učinila, tak se mimořádně blahovolně zachovala. (Posl. Buříval: Zapomínáte na zákon dr. Matouška z 18. února 1919, čís. 89!) Konstatuji, že i ten zákon schvaluji, ale nesmí se mluviti o tom, že snad, když někomu něco dám, když jmenuji řekněme u pošty státními úředníky dřívější smluvní personál atd. - a opakuji, že to schvaluji, protože jsem pravil, že uznávám ambice každého, aby se k něčemu dostal - že to byla povinnost republiky proto, že to byla za Rakouska křivda. Proto se nemyslelo na propočítání, které by takové domnělé křivdy napravovalo, nýbrž propočítání, jak jsem řekl, mělo uplatniti pro praeterito nové schema. I o té vojenské době by se dalo mnoho mluviti a já konstatuji, že jsme naprosto nepočítali s tím, že by presenční doba byla počítána. Dobrovolná doba se chtěla formulovati s určitým maximem, ale to, co bylo povinností a jest občanskou povinností každého, když musí konati svoji povinnou službu vojenskou, aby bylo honorováno, to dle mého mínění oprávněné není. Každý občan, každý živnostník by měl pak právo říci: Já chci, abyste mi nahradili škody, které jsem utrpěl tím, že jsem povinnost vojenskou vykonal. Uznávám však, že z části musí se i tato doba honorovati, ježto se jedná o to, aby kolega, který byl mezi státní službou povolán k vojenské službě a dostal nahrazenu tu dobu v automatickém postupu, nebyl lépe na tom než kolega, který byl na vojně před tím, než šel do státní služby. V tom však byla chyba, že se nestanovila stejná maximální doba - snad jednoho roku - pro všechny kategorie. Vždyť není možno, aby se do úřednické doby počítala i tříletá povinná presenční služba, neměl-li dotyčný úředník právo na jednoroční službu, služba, kde přec naprosto žádnou kancelářskou práci na vojně nekonal, to si řekněme upřímně. (Posl. Brodecký: To nejde do úřednické, nýbrž do služební doby!) Pokud byl někdo z kategorie podúřednické jmenován úředníkem s jednoroční dobou čekatelskou, pak se propočítá úřednicky i tříletá presenční služba! (Posl. Buříval: To jest dogmatické a sofistické!) Opakuji, že nenamítám, aby se určitá doba počítala, ale jen potud, pokud byla vojensky rovnocenná.
Výsledek jest hrozný. Ta nivelisace dopadá takto: Řeknu vám cifry a jsem přesvědčen, že kolegové, kteří se o věc interesují, budou asi vrtěti hlavou. Vezmeme-li podkladem službu 21 let, neboť kdo slouží 21 roků, o tom se může říci, že fakticky má určitý nárok a zásluhy, to jest již jádro zaměstnanců, tu přicházím k následujícím výsledkům. Po 21leté službě má svobodný zřízenec okrouhle - já jsem zaokrouhloval, ale objektivně, nikoliv stranicky - asi 12 tisíc korun ročně. Úředník kategorie E s obecnou školou si přijde na 19 tisíc korun, kategorie D také na 19 tisíc korun, neboť diference v prvních automatických postupech jest nepatrná. C má za stejnou dobu 21 let 20 tisíc korun ročně. Ten získává za maturu 1000 K na celkovém ročním příjmu po 21 letech služby, čili o 5% více než v skupinách E i D. (Posl. Buříval: Ale může postupovati dál!)
Ovšem, většina však zůstane sedět, systemisace nepřipouští velký počet pro postup. Kategorie A s vysokoškolským vzděláním dosáhne 24.000 korun, tedy o 2 tisíce více než kategorie středoškolská a o 25% čili 1/4 více než úředníci s obecnou školou. Myslíte, kolegové, že to jest zdravé pro úřadování, že to stojí za to, aby se studovalo, aby se vyšší výkon konal a větší důmysl vkládal do práce. (Posl. Brodecký: Kde byla lepší administrativa, u soukromých či u státních podniků?) Ani tam, ani tam nestála za nic. To by bylo pro vás nešťastné vracení. Tam se pracovalo až 24 hodin a 12 hodin bylo prázdno - o tom ani nemluvme.
Teď vezměme zaměstnance ženatého se dvěma dětmi po 21leté službě: zřízenec má 16.000, úředník skupiny E 26.000, D 26.000 a C 27.000 po 21 letech práce, to znamená o 4% více než úředník s obecnou školou a úředník s vysokou školou dosáhne 34.000, čili o 25% více. Já konstatuji: mezi zřízenci a úřednickou kategorií E jest velká diference, v prvém případě 50%, v druhém 70%, tu se nenivelisovalo, ačkoliv se ví, že vzdělání zřízenců a kategorie E jest povšechně stejné a výkon nebývá mezi úředníkem skupiny E a podúředníkem, t. j. zřízencem, odlišný. A když srovnáme maturanta s obecnou školou, jest diference 4-5%. Pak se nedivte, když úředník se vzděláním je tak roztrpčen, že nemůže své práce konati tak svědomitě, jak mu byly uloženy. Stává se na př., že úředník říká: Proč bych já to dělal? Dejte mi o 1000 K ročně méně a dejte mi práci podřízenou, proč bych se měl za 1000 K vystavovati možnosti výtek nebo stíhání a odpovědnosti, když bych nahodile nějakou škodu způsobil. Zajímavou je také tabulka maxima, co si může úředník automaticky vysloužiti, s čím může jíti do pense. Svobodný zřízenec má maximum asi 13.000, úředník skupin: E 21.000, D 24.000, C také 24.000 a A má 27.000. Tak celá kariéra úředníka s maturou, nechci ani mluviti o výkonu, který je jistě všeobecně nepoměrně vyšší proti nižším skupinám úřednickým, jest úplně na haléř stejná jako u úředníka s nižší střední školou. To je výsledek nivelisace! Středoškolák jde do pense se stejným celkovým příjmem a vysokoškolák má pensi pouze o 15% vyšší než kancelářský úředník skupiny D. Nedivte se pak, že to vzbuzuje krajní pobouření u všech, kteří takovým způsobem jsou neuznáváni a přímo zkracováni nejen na svých příjmech, ale i právech. Za Rakouska to ovšem možno nebylo, neboť málo který úředník skupiny D mohl vysloužiti automatiku, ač byla již tehdy stejná jako u C. Ale dnes propočítáním tyto okolnosti zmizely.
Ještě jeden příklad. Zajisté všichni uznáte, že zvláště důležitý je fysický věk. Vezměme střední věk, snad 31 roků. To je doba, kdy každý pomýšlí na to, aby si založil vlastní rodinný krb, to je doba, kdy každý má nárok na určité zaopatření, aby mohl živiti nejen sebe, nýbrž i rodinu. A tu přijdeme k velice zajímavému výsledku. Když jest zřízenec 31 let, ovšem s propočítáním, může dosáhnouti beze všeho 11.000 K ročně, úředník skupiny E 16.000 K. Ta diference není příliš veliká. Úředník D má však také jen 16.000 K, úředník C také 16.000 K, a abych to konečně vyvrcholil, úředník A s vysokoškolským vzděláním také 16.000 K.
K čemu jest tedy třeba se namáhati a studovati a k čemu všechny ty výlohy? Jest to úžasné, když s 31 roky svého věku vidím, že mne dohnal ten, kdo šel s obecnou školou, s nižší střední anebo také s maturitou do úřadu! To jest jistě velmi významné a nemůže to podporovati snahy, aby se studovalo, aby se usilovalo o zvýšení duševní úrovně administrativy. Mohl bych také vylíčiti výsledek při fysickém věku 41 let, při ženatém úředníku s dvěma dětmi. Úředník skupiny E dosáhne okrouhle 26.000 K a úředníci D a C asi o 500 K více. Když jsem 40 let stár, studoval jsem a konal jsem poctivě své povinnosti, mám ročně o 500 K, pravím pět set korun více, než ten, kdo vůbec nestudoval. Nechci snad někoho snižovati, vážím si každé práce, ale ta věc jest naprosto neudržitelná. Vidíte, že utíkají dnes všichni mladí právníci a inženýři od dráhy a jiných úřadů, utíkají nejen proto, že mají málo, ne že by to nesnesli, oni jako studenti také šetřili, ale hlavně k vůli tomu, když vidí, že lidé, kteří nestudovali, mají dostávati za duševně méně vyčerpávající a jistě méně hodnotnou práci to, co oni, nebo snad i více než oni. Nedivte se pak, když vnášíte tak rozvrat do správy státní.
Dokázal jsem, pokud čas stačil, že náprava jest nevyhnutelná. To bude ovšem těžký úkol. Ale něco se musí státi. Tak jsem přesvědčen, že budou se musiti revidovati nouzové výpomoci. Zvláště se musí upraviti poměr mezi svobodnými a ženatými. Má-li na příklad ministerský rada svobodný měsíčně 2300 Kč proto, že je svobodný, a naproti tomu jeho podřízený úředník, který dělá mechanické práce, tabulky atd., má až dvojnásobný plat, má-li děti, to se nedá vůbec, ale ani ne sociálně udržeti. Ostatně systém sociálních mezd nedá se na dlouho udržeti, ten měl oprávněnost ve válečných dobách, snad i v dobách právě minulých, ale dnes tento systém pozbývá oprávněnosti a trpělivost začíná přecházeti u těch, kteří jsou zkracováni. Musíme se vrátiti k systému oceňujícímu práci podle zásluhy, hodnoty a předběžného vzdělání. Dále se musí zrevidovati propočítání let. Každý zákon a nařízení musí býti, zvláště pokud se týkají úprav platů, doplňovány, to jest přirozené, neboť nikdo nemůže předem znáti výsledky dotyčného opatření, a ani vláda je neznala, když vydala propočítací nařízení tak dalekosáhlé a tak benevolentní. Tím přirozenější jest, že takové nařízení musí býti dle nabytých zkušeností napraveno a nesrovnalosti s propočítáním spojené musí býti odstraněny. Hlavně se však při tom bude museti přihlížeti, aby mezi úředníkem D a C, případně A bylo rozpětí spravedlivé na základě nových poměrů a ne na základě nesprávného nazírání, nebo jen struktury bývalé pragmatiky, která sice odpovídala bývalým poměrům, ale neodpovídá výsledkům propočítání. Dále musí býti nově provedena systemisace míst a jmenování nesmí býti restringováno, nýbrž tam, kde toho úředník zaslouží, uplatněno a rozmnoženo.
Výsledkem však všeho, řekl bych, není nic jiného, než pevné přesvědčení, že s takovýmto hospodařením, s takovou personalistikou musíme brzo přestati, poněvadž znamená naprosté zvrácení i nejprimitivnějších, ba dokonce tvrdím i sociálních zásad, a postarati se o to, aby co nejdříve byl uzákoněn nový platový systém, který by spravedlivě měřil dle práce a faktické ceny, jakou má.
Vím, že nebude možno v nejbližší době přistoupiti k něčemu, co by znamenalo státní výdaje. Konstatuji upřímně a sám to uznávám, že stát náš nalézá se v kritické době a že se zvláště v příštím roce bude jednati o jeho hospodářskou a tím i politickou existenci. Bude musiti dokázati, že stojí pevně, neboť jest obklopen nepřáteli, kteří naň číhají. Proto chci apelovati na úřednictvo a zaměstnanectvo, že musí pochopiti situaci státu a musí uznati, že pro nejbližší dobu není možné zvýšení příjmů, ale tím není řečeno, že není stát povinen uvnitř a v určitých mezích příjmy a služební poměr státních zaměstnanců regulovati.
Myslím, že to úřednictvo a zaměstnanci, kteří dosud dokázali tolik trpělivosti a skromnosti, uznají. Na druhé straně však musím apelovati na vládu, aby rok 1922, který jistě bude světovým mezníkem, nenechala vyjíti na prázdno, nýbrž aby v něm organisovala službu jako takovou, to jest administrativu, a aby všemi prostředky urychlila nový systém platový, který by tyto hrozné hříchy a křivdy, které není možno dosti pranýřovati, odstranil.
Měl bych ještě mnoho na srdci, zvláště chtěl bych se zmíniti ještě o pensistech a uznati jejich ponurou, ba přímo tragickou situaci, ve které se nalézají. I zde však musíme přenechati jejich osud vládě, aby sama o tom uvazovala, poněvadž nejlépe ví, v jakém směru možno vyhověti předneseným a jistě plně oprávněným přáním. Mimo to však bude se musiti dáti možnost těm, kteří nemohou pro invaliditu dále sloužiti, aby mohli jíti do výslužby s úpravou požitků pro příští vstup do pense.
To by byly asi výtky, které jsem
přednesl administrativě, ale také i vůči dnešnímu systému zaměstnaneckému,
a velice bych byl povděčen, jelikož jsem byl upřímný na základě
nejen svých zkušeností, ale i čísel, aby tak upřímní byli i ti
ostatní parlamentní zástupci odborových organisací zaměstnaneckých,
aby zbytečně snad ještě ty spory a neudržitelné poměry v řadách
zaměstnanců neprohlubovali a neklid v řadách zaměstnanců nerozmnožovali.
(Výborně! Potlesk.)