Předseda (zvoní):
Slovo dále má p. posl. dr. Lelley.
Posl. dr. Lelley (maďarsky): Veľavážené dámy a pánovia! Zdôraznujúc a opakujúc moje tvrdenie, ktoré som na tomto základe pri každom mojom prehlášení vyriekol, že poneváč k našej strane náležiaci spoluobčania slovenskí náslekom jednoho násilného činu vlády tu zastúpení nie sú, cítim sa byť oprávneným a povinným po slovensky mluviť a preto po slovensky pokračujem. (Řečník pokračuje slovensky:)
Slavné Národné Shromáždenie! Keď počúvam od naších súdruhov, od nemeckých poslancov a od môjho predrečníka o tom rečniť, že národ nemecký a jedna oposičná strana česká nepožívajú v tomto štáte tých práv, ktoré by im prináležaly, a keď slyším o tých skutkoch, ktoré by to odôvodňovaly, musím vám uprímne rieknuť, že im závidím, že závidím im ich krivdy, ponosy a žaloby, závidím im preto, bo tieto krivdy, ponosy a žaloby dokazujú to, že niektoré strany práva požívajú v tejto republike, naproti tomu však že my trpíme stonásobné krivdy, a tisíckrát tak veľké ponosy a nemáme vôbec žiádnych práv. Čo sa na Slovensku dialo a deje, to je už rafinované násilie, istá vysoká miera svevoľnosti, ktorá nás vôbec zbavuje všetkých práv.
Dovolím si ukázať na jednotlivé zjavy, ktoré dokazujú a dokážu, aký je postup vlády na Slovensku. Ústavné sriadenie máme na to, aby práva, svobody občianské a človečenské boly zničené, a aby ich bolo zneužité.
Taký ústav na pr. bol a je ešte dnes tá tak zv. propagačná kancelária. V rôznych časopisoch sme už mnoho očuli o tom, a ja som o tejto otázke ešte desiateho novembra 1920 podal na vládu jednu naliehavú interpelláciu, v ktoréj som dokumenty od verejného notára potvrdenými dokázal, že táto tak zv. propagačná kancellária nebola a neni nič iného než jednoduše raubírská banda, ktorá sa zakladala na ten účel, aby prenásledovala ľudí, hlavne maďarskú intelligenciu a aby všetké občianské práva jednoduše maďarskému národu odobrala a konfiskovala. Prirodzené je, že na túto moju interpelláciu dosiaľ žiádnej odpovede som nedostal. (Posl. Haken: Nic si z toho nedělejte, my jsme podali také takovou a také se na ni neodpovědělo!) Ráčte trochu hlasnejšie, bo nečujem. Je pravda, že v ostatnej dobe sme aksi v lečomsi videli, že už tá propagačna kancellária negrassuje v takej miere ako predtým, ale vláda nemala ani vôle, ani myšlienky na to, aby túto potupu tohoto státu doznala, aby nám uprímne povedala: "Ten švindl, ktorý ste vy odhalili tou svojou interpelláciou, nás núti k tomu, aby sme túto organizáciu roztrieskali a vôdca i pôvodca jej potrestali. Táto organisácia platila a držala dľa výpovede šéfa detektivov z tej istej organisácie před súdom bratislavským, myslím, nejakým vojenským, jako svedka vypočutého, na Slovensku 1700 tajných, špiclov a detektivov. (Hlas: Kteří jezdí v I. třídě!) Ovšem v I. triede, že títo detektivovia sa ovšem rekrutují z takých vrstiev ľudí, ktorí nemôžu byť statočnými už nie preto, poneváč celá tá práca, ktorú konajú, je nestatočnou a je zlodejskou. A čo títo pánovia porobili, ovšem vlastizrádcov chytali. Chytili ku pr. Edvarda Duhaiho, pravotára levického, zatkli ho, všecek jeho byt prezkúmali, prirodzene klenóty rôzné a 9500 na hotových peniazoch mu ukradli. (Něm. výkřiky: Slyšte!) Toho istého vzali do Bratislavi, a tam ho tak pobili, že väzeňský lekár - pomerkujem, nie súkromý, ale československý štátny väzenský lekár - konštatoval, že s ohľadom na veľkú nervozitu srdca postavenie chorého je ťažké, poneváč tak silná srdečná choroba povstala, že v čas liečenie je docela nepreveditelné. Menovaný pravotár bol po 3 mesiacoch od súdu ako nevinný na svobodu prepuštený. Josefa Nikoliča, učiteľa, predsa inteligentného človeka, tí detektivovia tak ubili, že 10 dní neskoršie väzenský lekár konštatoval medzi iným traumatické zapálenie ucha. Julia Totha, jednoho inženiera plynovej fabriky v Nových Zámkoch, títo detektivovia tejto kancellárie za vlastizrádca zatknutého obesili za krk na mrežu okna trikrát jeden za druhým, takže väzeňský lekár ešte asi 14 dní po tom stopy strangulácie na jeho krku konštatoval. Tak iste spravili ešte Eduarda Steinera, tiež ho vesili na krk, na mreže spolu s Isidorom Szabó a s Jánom Katonou. Musím poznamenať, že títo tak zvaní vlastizrádci boli všetcia bez výnimky od súdu oslobodení a na svobodnú nohu položení a za nevinných uznaní. Jakí ľudia boli v tej kancellárii zamestnaní, preto uvádzam len jediný príklad. Asi ve treťom alebo vo štvrtom mesiaci založenia tejto kancellárie bol šéf Karol Zoldos, ktorý v najbližšiej dobe odešiel, 3. juna pri jednom prejednávaní proti obvinenému z vlastizrady ako svedok predvolaný a s jednou silnou eskortou predvedený, poneváč sa mu medzi tým stalo to nešťastie, že ho bratislavská súdna tabula za zpreneverenie peňazí a za krádež zavrela, a to nie poprvej. Na prvý ráz bývalá nitranská kráľovská sedria ho roku 1913 zavrela na 6 mesiacov za falšovanie smenky. Takíto ľudia tam boli zamestnaní a takíto ľudia panovali bez hraníc nad tými, ktorí boli im vyznačení a ktorých prenásledovali ako krvelační psi.
Ja vás ujisťujem, dámy a pánovia, že bych sa tejto veci nebol ani dotknul, kebych z istých zjavov nevidel, že to isté sa začína teraz znova. Odhalenie toho skandálu malo ten výsledok, že propagačná kancellária prestala a zmenila firmu na tlačovú kancelláriu. Stalo sa to v čas mobilizácie, v ten samý deň, keď bola mobilizácia vyhlásená. V Piešťanoch četníctvo zatklo Jána Lelleyeho, správca slovenskej banky, dr. Feyera, pravotára, Karla Seidela a dva bratry Wintry, Ludevíta a Emericha. Toto zatknutie sa stalo bez vedomia ministerstva pre správu Slovenska, bez vedomia župana, bez vedomia všech vojenských a civílnych vrchností a na rozkaz t. zv. tlačovej kancellárie a tento rozkaz sprostredkoval četníctvu od tlačovej kancellárie agent tej kancellárie Israel Weinstock. Tento pán dal zatknúť Jána Lelleyho, 56 rokov starého človeka, ktorý nikdy nikomu, ani muche neublížil, len preto, že má to nešťastie, že má syna poslancom kresťansko-sociálnej strany republiky Československé. Josefa Feyera dal zatknút za to, že jako pravotár vyhral právo proti rodine jeho a bratry Wintry dal zatknúť . . . ale to je už aksi pikantná vec. Celkom otvoreno sa vypravuje, že nejakí vedúci politikovia republiky Československej majú dajaké aspirácie, a sice preto, poneváč sa im zaľúbily lázne Piešťany. Títo dva bratia Wintrovia sú správci lázní Piešťan, a nielen v republike, ale i v cudzine známí odborníci balneologickí a tí páni, ktorí tam stoja v čele tej tlačovej kancellárie, tí majú nejakú aspiráciu na tie lázne Piešťany, a aby tých dvoch ľudí znemožnili, dali ich zatknúť.
Ovšem je pravda, že minister pre správu Slovenska v tej samej chvile, ak sa dozvediël o tom, nariadil ihneď prepustenie tých šesti pánov. Ale tento skutok charakterisuje tento celý štát, a celé účinkovanie v tomto státe. A tá tlačová kancellária uskutočnila tiež vtip, že v Československej republike i soľová kancellária bude mať snaď právo na to, aby jednotlivcov dala zatknúť, aby ich o ich práva občianské jednoduše pripravila.
A na čo to všetko je treba? Jednoduše na to, pánovia, aby ste nás terorisovali a k tomu účelu istého teroru slúží i štátné právo censúry a omezenie práva shromažďovacieho. Je pravda, že p. min. predseda sám prehlásil, že štatárium bude zrušené, ale zabudol poveďať, zda bude zrušené štatárium, ktoré bolo nariadené po čas mobilizácie, alebo zda bude zrušené staré štatárium, ktoré na Slovensku máme už asi 2 roky.
K tomu účelu slúži tiež censúra na Slovensku. Jeden prípad (ukazuje censurovaný exemplář slovenského časopisu). To je censúra exemplára jednoho časopisu slovenského, nie maďarského - ovšem patriaceho křesťansko-sociálnej strane. Avšak korunovaním tej práce censora je, že po čas mobilizácie pán minister pre správu Slovenska jednoduše zastavil všetky tri časopisy našej strany, jak maďarský tak i slovenský a nemecký. Rovnoprávnosť tedy v tomto smere sa uplatnila. Ale pri tejto príležitosti pán minister pre správu Slovenska jednoduše zavrel tiež ústrednú kancelláriu strany křesťansko-sociálnej. Kancellária ešte dnes je zavrená. Pod akým plášťom sa to stalo, pod akým kepienkom, o tom nechcem vyprávať, poneváč najvyšší správní súd bude o tom súdiť. Ale jeden vedúci člen vlády sa priznal predo mnou, že zatknutím našich úradných miestností meritórne nesprávne volajakú maličkú chybu sme spravili a poneváč sme oposičná strana, nemôžeme žiadať, aby táto formálna chyba bola odstránená. Pánovia a dámy! Je vám známe, že o mobilizácii 180 ľudí bolo internované, ovšem všetcia maďarskí, to vieme, však v časopisoch to bolo uvedene, bolo uverejnené, že sme zakročili, i to, že zbytočne. O mobilizácii ani reči, o válke ani reči, ale tí pánovia sedia ešte i dnes.
Povedzte mi, pánovia, je to vážna, je to rozumná politika? Ja myslím, že to nie je ani rozumná ani vážna politika. Avšak pánovia, vláda nezostane stáť pri tom. Môj pán predrečník vyprával o tom, že v ich strane nedovoľujú shromáždenie držať a keď im dovolia, že prijde vždy nejaký úradník, ktorý kontroluje to, čo sa upraví. Ja veru, pánovia môžem vám uprímne povedieť, že vám závidím, lebo u nás jednoduše nedovolia shromáždenie, ale nie preto, že je válka, lebo mobilizácia lebo pred mobilizáciou. Na príklad pán župan šáryšský prez to, že ministerské nariadenie docela jasne dovoľuje odborové schôdze, nám to odoprel s tým odôvodnením, že nariadenie ministerské to nedovoľuje, prosím, aký je chýrny jurist pán župan šáryšský, nad tým sa nedivíme, ale nad tým máme príležitosť sa diviť, že ministerstvo pre správu Slovenska nemalo možnosti tento juristický pochop pána župana napraviť. Sám som bol u ministra, u referenta, ten mi otvoreno riekol: "Výrok župana je nesprávny, schôdza sa musí dovoliť, on bude ešte dnes telefonovať županovi a sdelí mne výsledok. O jednej hodine som dostal sdelený výsledok, že shromáždenie sa držať nemôže, poneváč pán župan má tiež iné príčiny, nielen tie, ktoré sú napísané. (Hlas: Poznáme poměry v Šaryšsku!) Prosím, nech si ich žiada kto písomne, ale vo štáte, kde luháte demokraciu, v tom státe musíte všetky dôvody udať a nesmiete mať také dôvody, ktoré nemôžu prijeť na slnko. To je hanba nielen pre toho úradníka, ale to je hanba pre celý jurisdikční pochop a pre celý štát. Buďme si, pánovia, uprímní a povedzme si pravdu k tej pravde patrí to, že bolíte sa pravdy a pravdu škrtíte dodnes. Páni župani na Slovensku sú chýrni zázraky. To je pán župan trenčianský. Je známo, že vydal rozkaz, že v trenčianskej župe nesmie sa nikto než slovensky rozprávať a kto mluví maďarsky, bude hneď legitimovaný od žandárov, financov alebo niekoho iného. A v Trenčianských Tepliciach bolo vybubnované, že kto sa pristihne, že maďarsky rozprávia, bude na 3000 korún potrestaný. Tento pán župan nehľadiac k tomu, že v republike predsa je hodný počet Uhrov, ktorí môžu do Trenčianskej stolice cestovať a tam môžu mluviť, vôbec nemá právo nariadenie takéto vydávať a nado všetko nemá právo toto nariadenie sankcionovať pokutou (Výkřik: Jeho deti sú Maďari!) Prosím, práve som dnes počul, pane kolego, že ten vtip povstal v Trenčianskej župe, že pán župan toto nariadenie vydal pre to, aby svoj familiárny kľud si zaistil, lebo sa hovorí, že jeho paní nemluví ináč, než maďarsky. (Veselost.) Na taký spôsob je odsúdená na vecnú nemotu.
Môj predrečník tu mluvil, že do ich schôdze sa vždy dostaví nejaký úradník. My jsme mali jedno shromáždenie dovolené, tam prišiel pán služný, ale shromáždenie nebolo, lebo pán služný pred zahájením rozpustil schôdzu, rieknúc: "Ja som si nemyslel, že toľko ľudí sem prijde." To je dobré, on si to nemyslel, že toľko ľudí sem prijde a preto musia domov. A pánovia, rieknite mi, keby ste mali len pochopiť, čo sa na Slovensku robí, a keby ste mohli pochopiť, čo od Slovenska žiadajú, tak by ste museli uznať, že tu o demokracii sa len vypráva, skutok ale je celkom iný; rovnoprávnosť sa len maľuje na múry, skutok je celkom iný.
Čo si žiadate za tú chárnu svobodu
od občanov slovenských? Pravda, dane, poplatky atd. Prosím, vážení
pánovia, jak Slovensko je s to ty dane platiti, tak vám ich platí.
Že Slovensko není s to, to je i vašou chybou, to vám hneď ukážem,
prečo. Je na Slovensku t. zv. daň tretej triedy. To je daň, ktorú
platia živnostníci, priemyselníci, pachtýři atd., to jest t. zv.
priemyslové podniky. Táto daň u nás je 10%, na Morave, v Čechách
a Slezsku 3%. Kto má 100.000 K čistého zisku, ten platí 10.000
K daně III. triedy, 250% štátný príspevok, to je 25.000 K, ďalej
obecné prirážky, ktoré sú v Bratislave 300%, v Košicích 500%,
t. j. 30.000 K, župné a iné malicherné prispevky, t. j. 1000 K,
dohromady 66.000 K. Na Morave, v Čechách a Sliezsku, výjde úhrnný
obnos 19.800 K. To je 19,8%. Tedy Slovák platí 66.000 K, český
a moravský živnostník 19.000 K. Ale pánovia, to nie je ešte všetko,
on musí platiť tiež daň dôchodkovú. Táto daň dôchodková je o 2
až 6% progresivne vyrobená. Ten istý, ktorý platí 66.000 K daně
I II. triedy, ten má platiť ešte 4720 K dôchodkovej dane a 120%
štátne prirážky, t. j. 5676 K, tedy že 100.000 K platí 76.384
K. Ale jako v Košiciach tie obnosy prirážky vystúpia na 500% a
môže sa stať prípad, že bude platiti daně 100.000 K. To je tá
unifikačná práca a potom se pánovia divíte, že Slovensko sa využije
k vôli pražskému priemyslu. A tomu sa nedá inak pomôct, nežli
tak, že Slovensko si vezme správu do svých rúk!
Předseda (zvoní):
Prosím p. řečníka,
aby skončil!
Posl. Lelley (pokračuje):
Skončím hned, len ešte niečo o Habsburskej otázke. (Výkřrik: Za 1000 let jste to tam pěkně dopracovali na Slovensku!) Pánovia, u nás bola celkom iná práca než u vás! (Výkřik: Co je na Slovensku, to je dílem Maďarů!)
Vážení pánovia, rád bych vám odpovedal, ale pán predseda ma napomína, abych skončil.
O otázke habsburskej naše stanovisko je to, že otázka táto je jedine otázkou štátnou, t. j., koho si príslušný štát vyvolí za kráľa nebo panovníka, tedy je to otázka vždycky vnútorná. A na tom sa nezmení nič, ani to, keď riešenie tejto otázky sa dotýka zájmov iného štátu. Každé zasiáhnutie do vnútornej otázky cudzého štátu je nemorálne a neprípustné a tu dám, pánovia, úplnú pravdu rečníkovi predo mnou, pánu posl. Hodžovi, ktorý tvrdil, že ten detronisačný zákon nie je dostatočnou zárukou pre republiku Československú. Ja idem o krok ďalej a rieknem, že ani odzbrojenie nie je dostatočnou zárukou pre republiku. Táto záruka sa môže vybudovať len na etickom zákone. Keď československý ľud sa nepreviní proti ľudu maďarskému, nepotrebujeme záruk, ale keď sa previnil, môže si žiadať záruk, akých chce. Otázka zostane otázkou, a poneváč s tohoto miesta sa vyslovil pán dr. Kramář, že len z praktických vojenských dôvodov, zejmena aby ste mali cestu na Dunaj, má sa pripojiť maďarská pôda k tomuto štátu, priznáte, že československý národ urazil maďarský národ a z tej príčiny táto otázka, či to bude súviseť s rodinou habsburskou či inou, vždycky zostane otázkou, dokiaľ toto neudobríte. A keď to udobríte, nebude potreba žiádných umelých záruk a bude mier a kľud.
A tak naša strana nemá dôvery
k tejto vláde a preto i štátny rozpočet jej odopre. (Potlesk
maďarských poslanců.)
Předseda:
(zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Jabloniczky.
Posl. dr. Jabloniczky (německy): Slavná sněmovno! V parlamentních státech bývá předloha státního rozpočtu jak obyvatelstvem tak poslanci vždy přivítána jako politická událost prvého rádu. Skytá se tu nejlepší příležitost přehlédnouti všechny obory státního života, pronésti spravedlivou kritiku o počínání si vlády. Veřejný tisk též se může zabývati záležitost mi státními. Poslanci prodchnuti myšlenkou pokroku, mohou podporovati životní nutnosti státního života, národ pak může posuzovati úroveň parlamentu. Jakmile však se u nás předloží státní rozpočet, bývá svoboda slova v parlamentě sevřena svírací kazajkou a tato svírací kazajka a předsedův bič, mají vládě napomáhati obejíti skaliska a prohlubně případného státního nehospodaření. Prohlašujeme veřejně, že toto jednání pociťujeme jako nám vmetenou pohanu, která nutně roztrpčuje, a po tom není divu, že nelze nám nikterak míti náklonnost k tomuto státu, jelikož na nás není viny. Prospělo by zcela určitě, kdyby strany většiny zametaly také před vlast ním prahem. Nechť to jen opravdu jednou zkusí. Pro tuto zahanbující kloturu nemohu se ani já podrobně zabývati státním rozpočtem a jsem nucen omeziti se na kritiku jistých vládních činů a státních zařízení, jež stojí ve spojení s takovými politickými událostmi, které naše nervy tíží a pro naši budoucnost, pro naše mravní a hmotné zájmy, nesporně nejsou všedního významu. Počítám k tomu vměšování se do trůnní otázky Maďarska, pak nařízení a provedení mobilisace, zároveň pak ona zkrucování práva, která se denně dějí a již k nesnesitelnosti se stupňují.
Úředně se mobilisace odůvodnila, že by nastolení Habsburgů na trůn maďarský ohrozilo existenci československého státu. Důkazy k tomu se nepodaly. Dokud se nám tyto důkazy neposkytnou, máme právo vládní tvrzení prohlásiti za pouhý výmysl. Kdo může tušiti, zda Habsburg by se byl spokojil s trůnem maďarským? Kdo může věděti, zda by jim nebyl lépe vyhověl český stát ve formě dohody, a kdo může říci, zda by nastoupení trůnu tam by nebylo tvořilo počátek vývinu, při kterém by i český stát byl získal. Dokud tyto otázky nejsou jasně vysvětleny, dotud mne nikdo nepřesvědčí o pravdivosti vládního odůvodnění mobilisace. Jest zřejmo, že kdyby v Maďarsku byli Habsburgové vstoupili na trůn a nějakým způsobem, byť i ve formě dohody, by byli do styku přišli s tímto státem, byli by rozhodně nynější vládcové nuceni zmizeti. Není proto zcela nelogickou myšlenka, že při tvrzení o nebezpečí Habsburgů spolupůsobilo podvědomí, sice nepřiznané, ale určité, strachu o vlastní bezpečnost a existenci a vládní moc. Ti, kteří pomáhali zapuditi Habsburgy a jim zabrali statky, mohli si na prstech vypočítati a také si vypočítali, že v okamžiku, kdy by Habsburgové stali se jen sousedy, byli by sami nemožni. To však nutno přiznati nynějším vládcům, že zcela dovedně zastřeli strach o vlastní osobu tvrzením o statním nebezpečí, hrozícím od Habsburgů. Režie byla znamenitá a také bezvadně působila. Pohlížíme-li na mobilisaci s tohoto stanoviska, snadno vysvětlíme si čin, proč se vměšovalo do otázky nastoupení na trůn maďarský, záležitosti to cizí, která jest podle úsudku všech soudných lidí, vnitrní otázkou Maďarska. Strach obyčejně zmate lidská rozhodnutí a proto lze též pochopiti, ze vládcové státu v záležitosti ostatně zcela jasné tuto zcela jinak pojímali než všichni ostatní lidé, kterých nižádný strach netrápil. Nastolení Habsburgů na maďarský trůn mohlo Rakousko větším právem prohlásiti za nebezpečné pro sebe a přece jednalo Rakousko správ ně, že otázka koruny Maďarska jest vnitřní záležitostí této země, a že by vláda Rakouska s touto otázkou se teprve tehdy zabývala, kdyby rozřešení otázky maďarského trůnu působilo nějakým tlakem na Rakousko.
Jen takové jednání je se stanoviska mezinárodního práva správné a lituj i jako poslanec, že toto mezinárodní právo bylo zcela nicotnými důvody porušeno. Nesmíme zapomenouti, že v mezinárodních otázkách a zvláště v poměru ke státu sousednímu, může se nás vlastní stát octnouti také jednou v takových poměrech, kde by potřeboval dobré sousedské správnosti. Takovými činy, jaké jsme sami viděli, si československý stát dobrého sousedství nikdy nezíská. A přece měl zvláště v tomto konkrétním případě pomýšleti na to, poněvadž čítá 1 milion vlastních občanů státních národnosti maďarské. (Souhlas na levici.) V dnešních názorech a právu mezinárodním musí býti dovolena otázka, kterak by si československý stát počínal, kdyby některému sousednímu státu napadlo žádati, že se mu nezamlouvá republika jako státní forma a že president této republiky jest nebezpečným jeho existenci a žádal by zde zřízení monarchie. (Souhlas na levici.) Jsem přesvědčen a nemám nejmenší pochybnosti, že by se ozval jednohlasný odpor, že to je nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí československého státu. Ale, quod uni justam, alteri aequum. Chtěl jsem tím jen dokázati, jak špatně nynější vládcové posloužili státu, že se vměšovali do cizí záležitosti. Již tyto úvahy opravňují k jedině správnému závěru, že mobilisace nebyla jen chybou, nýbrž přehmatem. Tím větším jeví se tento přehmat, jelikož jest prokázáno, že když mobilisace byla vyhlášena, Karel Habsburg byl již v moci maďarské vlády a proto ohrožení československého státu již pominulo. Jelikož přece byla mobilisace nařízena, sledovaly se jistě také ještě jiné úkoly. A brzy zajíc vyběhl z křoviska. Byly vyloženy požadavky. Uvádím jen nejdůležitější: Maďarsko musí býti československým vojskem odzbrojeno, Maďarsko musí vykliditi Burgenland, Československo musí obdržeti záruky, aby totiž československý stát obsadil uhelné doly šalgo-tarjanské a doly státní v Diosz-Györ a Srsko uhelné doly v Mohači na 12 let, Maďarsko má zaplatiti náklady mobilisační; jedním slovem pod rouškou státního nebezpečí od Habsburgů měla se malá země zotročiti navždy podle vzoru, jaký Francie poskytuje s Německem. (Souhlas na levici.) A vše to pod maskou demokracie.
My, menšiny, protestujeme rozhodně proti takovému výkladu demokracie, ať míří proti komukoli. Ale šlo se ještě dále. Brzy proniklo na veřejnost, že se vyjednává s dobrodruhy, kteří se měli v případu obsazení Maďarska prohlásiti za "demokratickou vládu", z čehož se dá soudit, že bylo určitě usneseno dáti se na pochod do Maďarska. V českých kruzích bylo však také známým tajemstvím, že se půjde kupředu a v těchto kruzích mluvilo se dokonce o dni vtržení a české matky prolévaly již slzy pro syny, kteří se měli dáti na pochod. Náhle se však stal zázrak. Veliké Dohodě zhnusila se objevivší se imperialistická chtivost, ihned učinila pořádek v pokojíku politických dítek. Křiklouni postaveni do kouta, Veliká Dohoda vše zarazila. My, menšiny, již častěji jsme tvrdily, že československému státu pro poruchy při jeho zrození chybí úplná suverenita. Nás si ovšem nikdo nevšimnul. Nyní jest však jisto, že tento stát se smí pohybovati jen potud, pokud mu to Veliká Dohoda, jeho tvůrkyně, dovolí. Sen o pravé suverenitě musí býti označen za dosněný. Ukrutná skutečnost neobmezené závislosti od milosti Veliké Dohody jest argumentací ad oculos prokázaná. Tato skutečnost byla, co zvláštního, ihned vyřízena, avšak velice odivuhodně. Skromně bylo prohlášeno, že se všecko chce luštiti s dorozuměním s Velkou Dohodou a najednou se upustilo od pochodu, od sankcí, Burgenlandu, a dokonce od zaplacení mobilisačních výdajů. Nutno Čechům přiznati, že jako národ jsou politicky dobře ukázněni, jelikož tuto ránu přijali bez reptání, ale český sokol vysel z této aféry na jedné peruti zraněn a nemůže nyní tak poletovati, jak si to představoval. A je trapno, a sami Čechové museli to pocítiti na svém vlastním těle, že svět se neotáčí, jak si sami představovali. Nebylo dříve uměním, že pan Beneš jako ministr věcí zahraničních hromadil úspěchy, dokud tyto úspěchy prospívaly Velké Dohodě. Umění to se ihned skončilo, když tyto úspěchy křižovaly se se zájmy Veliké Dohody a pan Beneš byl nucen se spokojiti jako oklamaný manžel v anekdotě vyhazovem pohovky, vyhozením Habsburgů. (Veselost na levici.) Soudím, že jsem dokázal, že se vměšování do cizích záležitostí zle vymstilo, jelikož stát z aféry Habsburgů nevyšel zesílen a poněvadž k této politické kocovině se přidružila nutnost zaplatit mobilisační výdaje. Kdo musí platiti soudní výlohy, prohrál spor. Advokátem byl pan Beneš a zjevné špatné vedení sporu má nutně za následek, že je třeba ohlédnouti se po jiném advokátu. Věru bylo by třeba šťastnější ruky! S jakou nedostatečnou neznalostí sporu, smím-li tak říci, byla vedena obrana proti Habsburgům a dále provedena, poznáme teprve na důsledcích. Mobilisací a vyhláškou státního nebezpečí od Habsburgů mělo se do cíliti zeslabení Maďarska, ale kdo může tvrditi, že Maďarsko touto aférou bylo oslabeno?
Naopak. Ze staletých dějin Maďarska lze také souditi, že kdyby se byla záležitost Habsburgů klidně vyžila, byla by pravděpodobno vypukla občanská válka mezi šlechtou a rolníky. Vynuceným sesazením Habsburgů z venčí Maďarsko uniklo tomuto nebezpečí a kdybych byl státním občanem maďarským, podlehl bych snad pokušení navrhnouti tam, aby nějaká socha byla sňata z podstavce a na její místo postaven pomník panu Benešovi a vedle něho jako alegorickou skupinu jeho rádců, poněvadž po Trianoně pan Beneš a jeho rádcové prokázali Maďarsku největší službu, uchránili Maďarsko od občanské války. Ale ještě jiný zjev se dostavil. Rumunsko nemobilisovalo a prohlásilo jen, že souhlasí s tím, co činí ti druzí. Také Italie v roce 1914 nemobilisovala, ačkoliv byla rovněž v trojspolku. Jak se Italie dále za chovala, je přece známo. Jest faktem, že se nedala s trojspolkem na pochod, a dopřeji fantasii každého z vás si vykresliti, zda by Rumunsko v tomto případu bylo šlo spolu čili nic. Dvojí důvod by mohl odůvodniti chování Rumunska: Buď bylo lépe zpraveno a vědělo o úmyslech Velké Dohody v době, když o tom Československo a Jugoslavie nemohly věděti, anebo mělo Rumunsko jiné úmysly, při nichž myslelo, že může Malou Dohodu opomenouti. Ale Československo si ví rady. Aby se ucpalo pronikání vody do trhlin Malé Dohody, zavolalo se Polsko. I když se tím nedá loďka bezvadně napraviti jako náhražka, jest to, nebo zdá se to býti dosti vážné, nehledě na Těšínsko a několik jiných událostí. Představuji si však možnost, že jednou Srbsko nebo Polsko mohlo by nebo muselo selhati. Pro tento případ není prozatím ochrany vyjma egyptského snáře, jelikož v egyptském snáři značí veliký strach 9. Co by však muselo býti ve veliké tísni u nás panující? Aspoň 99. Potom však přijde Vacuum, nic, o tom nutno přemýšleti. Neboť politika jest uměním vyhnouti se nebezpečí, které by případně mohlo hroziti. Veškeré pokusy chrániti stát smlouvami, zůstanou nedokonalými, poněvadž všechny smlouvy dosud ujednané nejsou založeny na základech přirozených poměrů. Národové tu i tam stáli stranou. Jen to nejpřirozenější se nestalo, totiž aby se uspokojilo vlastní obyvatelstvo. Není nic platno: Stát, jako je stát československý, s tak různými národnostmi nedá se vybudovati prostředky středověkými. Při mentalitě našich vládců dovedu si živě představiti, jak jim bylo za těžko přiznati, že všechny vrstvy obyvatelstva a všechny národnosti v mobilisaci vykonaly svou povinnost. Vděk se také ihned dostavil, neboť v Bratislavě bylo odstraněna umělecká okrasa způsobem nevypsatelným, co jest nanejvýš zahanbující, poněvadž se to stalo se záštitou vlády. Že se tak nestalo pomníku revolucionáře Petőfiho, nutno vděčiti jen tomu, že úřady samy se zavázaly jej odstraniti.
Jest tu zvykem, že kdo něco bičuje, co nevyhovuje vládnoucímu směru, bývá hned vykřičen za nepřítele republiky. Pravděpodobně se stane tentokrát tak i mně, ačkoliv zničení uměleckého předmětu lituji, ne proto, že představuje jistou osobnost, nýbrž proto, že je to umělecké dílo. Pakli menšiny konaly za mobilisace svou povinnost, pak jest příkazem cti, žádáme-li o přiznání svých práv.
Má snad býti v nás vytvořena víra, že máme jen právo pro republiku zemříti? Nářky a dožebrávání se neslušelo by mužům. Plnění povinnosti nutně přináší práva. Jisto jest, že moderní státy mohou býti založeny a trvale udrženy jen na pocitech spokojenosti.
Cítíme, jakoby český národ, snad opojen velikostí vítězství, což jest snadno pochopitelno, nacházel se ve stavu snivosti a následkem toho nemohl chápati skutečnosti.
Pakliže poslední události politické,
odehrávající se po mobilisaci nedovedly přivésti českého národa
do světa, jaký skutečně je, bylo by toho v zájmu cti českého národa
jen litovati. My menšiny jsme vykonaly, co jsme mohly, abychom
český národ o skutečných poměrech poučily. Pakli to vše bylo marno,
tento stát dříve zahyne, než jak by se stalo podle zákonů přírodních.