Není potřebí, abychom zvláště
zdůrazňovali, že při činnosti ve smyslu a duchu svého prohlášení
nalezne vláda u nás účinné a spolehlivé opory. Jsme si vědomi
svých práv i svých povinností ve svém svobodném státu a jsme ochotni
a připraveni ke každé součinnosti, která bude směrovati ke kulturnímu,
hospodářskému a sociálnímu rozvoji státu a všeho obyvatelstva
a která bude založena na stejném pochopení druhých a na vzájemné
důvěře a poctivosti. Cesty naše mohou býti při tom rozličné, ale
vůli, dobudovati a zabezpečiti svůj stát, musíme míti všichni
pevnou a svornou. (Výborně! Hlučný potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Burian.
Posl. Burian: Ctění pánové a paní! Vážné okolnosti, které z dalších mých výkladů ještě více vyniknou, nutí mne, abych ihned s počátku zde poněkud připomenul význam toho, že mluvím zde za největší, nejsilnější a nejlépe organisovanou stranu v Československé republice. (Veselost. - Odpor.) Po posledních událostech, po jednom roce pronásledování, které jsme zažili, máme všechny příčiny a důvody, abychom zde zdůraznili, že mluvíme dnes daleko sebevědoměji nežli kdykoliv dříve. Má to proto svůj určitý smysl, že se této skutečnosti dovolávám. Chci k vládnímu prohlášení nejprve dovoditi, že právě stanovisko naší strany k němu má svou velikou důležitost a váhu.
Nastupuje-li nová vláda svůj úřad, zajímá nás vždy nejvíce to, jaký je vlastně rozdíl mezi starou a novou vládou, jde-li pouze o rozdíl osob, či o rozdíl systémů. Tato otázka je vždy předmětem četných politických úvah a tak je tomu také tentokráte, kdy nová vláda s jistým důrazem a s jakousi hrdostí se nám představila jako vláda parlamentární, kdežto stará vláda byla přece jen vládou úřednickou, což zní vždy jaksi nepěkně. Nová vláda má tedy pro sebe krásný titul; zda-li také její skutky budou krásné, o tom ovšem jsem nucen poněkud pochybovati.
Mezi starou a novou vládou měl by býti ovšem značný rozdíl. Není to žádný komunista, kterého se nyní budu dovolávati, nýbrž jeden pravičácký sociálně-demokraticky dělník to byl, který napsal do ostravského sociálně-demokratického listu, že za úřednické vlády staly se politické a sociální poměry v Československé republice pravým peklem, a onen dělník vyslovil očekávání, že za parlamentární vlády bude zase lépe. Nevím, jak bude souditi nyní, až dostane vládní program do rukou, tolik jest však jisto, že stará úřednická vláda natropila v ohledu politickém i sociálním mnoho zla, zrušila občanské svobody a na pracující lid uvalila strašnou tíhu drahé mouky a drahých bramborů. Nová vláda by proto v prvé radě měla míti na mysli, aby zase odčinila, co proti všemu právu a proti veškeré spravedlnosti natropila vláda úřednická, kdyby totiž mezi oběma vládami byl opravdu větší rozdíl než rozdíl pouhého titulu.
Co však v programovém prohlášení nové vlády nejvíce zaráží, co působí jako výsměch onomu očekávání té části pracujícího lidu, která dosud je stoupencem vládních stran, je to, že za parlamentní vlády se naše sociální a politické poměry zlepšiti nemohou podle vládního prohlášení samého, které zde nám bylo podáno. Ani jediným slovem nezmiňuje se nová vláda o tom, že by chtěla něco napraviti z toho, co v politickém a sociálním životě úřednická vláda porušila. Program, který nám včera přečetl pan ministersky předseda Beneš, jest úplně všeobecného rázu. Není v něm ani jediného určitého stanoviska, bezobsažná kulatá slova, nic více. V našich politických poměrech je jeho řeč úplně prázdná. Mluvil na př. o sociálním pojištění. Odpověď jeho zněla: "Není peněz. Není to hned tak proveditelno." Odluka církve od státu? Nikoliv! Úprava poměru církve ke státu, dohoda s Římem. Zahraniční politika? Všechno je ve vzorném pořádku.
Nová vláda prostě strká hlavu do písku. Chce stabilisaci, nechce ničeho podniknouti, nechce ničeho měniti, nevidí života, nevidí toho, co se skutečně kolem nás děje a co skutečně všude je. Mlčí o tom, co víří v mozcích statisíců dělníků a občanů této republiky. Mlčí o nedostatku, který nastal milionům lidu následkem zdražení mouky a zdražení zemáků. Mlčí o úporných útocích, které nyní právě kapitalisté vedou proti dělníkům v četných oborech, mlčí také o číhající na nás reakci. A tak je nutno, aby někdo jiný na tyto věci upozornil, o těchto věcech mluvil, aby mluvil o tom, čeho ve vládním prohlášení není, čeho tam postrádáme, poněvadž o vládním prohlášení se příliš mnoho mluviti nedá. Proč na příklad ve vládním prohlášení nebylo ani jediného slova o stanovisku vlády k persekuci komunistického dělnického hnutí, o žalářování komunistů, o zrušení občanských svobod, o stálých konfiskacích tisku, o vyminečném stavu na Slovensku? Bylo přece povinností vlády, aby zde k tomu zaujala nějaké stanovisko a aby k tomu něco jasného, určitého pověděla. Měla to již pověděti vzhledem k tomu, že touto persekucí ničeho nedosáhla vláda úřednická i koalice, která před tím jako skrytá koaliční pětka zde byla. Komunistická strana téměř po 1 roce persekuce stojí zde silná a pevná. Prošli jsme těžkým bojem, který nás zocelil. Po prosincových událostech byl úmysl, komunistickou stranu rozdrtiti. Dnes jsme to my, kteří vznášíme žalobu na politicky systém, jaký ze zaujatosti stranické byl u nás zaveden. Za dobu jednoho roku stali jsme se silnějšími, statnějšími a náš hlas jest stále důležitější ve veřejném životě, mezi dělnictvem i mezi jinými vrstvami obyvatelstva.
Tedy již vzhledem k této skutečnosti, že přece není možno přihlížeti jenom k většině poslanecké sněmovny - vláda chce býti parlamentní vládou podle prohlášení, nikoliv vládou stranickou a k parlamentu patří také menšina - nuže již tedy vzhledem k této skutečnosti očekávali jsme od ministerského předsedy v této věci nějaké vyjasnění. Ale vláda nezměnila ničeho. Veliký počet našich stoupenců úpí dosud v žaláři a my marně jsme se dovolávali nejvyšší soudní instance v Československé republice. Ta rozhodla v jejich neprospěch a tak není jiné pomoci, než abychom znovu v poslanecké sněmovně vládě a celé veřejnosti vyložili, kaká bezpříkladná křivda se stala našim soudruhům a jak neoprávněná jest všechna ta persekuce, která byla proti komunistům a proti našemu hnutí zahájena. (Hlas: Byli odsouzeni podle platných zákonů!) Pánové, u soudů mají svou soudní logiku, ale logika naše, logika politická a logika ve veřejném životě je docela prostá. Praví se, že "komunisté byli odsouzeni z toho jediného důvodu, že podnikli puč proti státu, že podnikli puč proti republice". A to je ta základní příčina, ze které vycházely soudy a proč došlo k takovému hromadnému odsouzení četných dělníků a dělnických předáků našeho hnutí. Ale pánové, nechci se pouštěti do obšírného rozboru těchto věcí, jenom prostě poukazuji na několik málo fakt, aby toto obvinění, které bylo příčinou odsouzení komunistického hnutí, naprosto padlo.
Pánové, vy všichni víte velice dobře: nebýti obsazení Lidového domu četnictvem, nebylo vůbec prosincových událostí, prosincového boje a nebylo tudíž vůbec "puče". Nebylo naprosto ničeho nežli politické propagandy a agitace komunistů a oněch bojů dělnických, které nutně vyvěrají z dělnického života a dělnických osudů. A teď se podívejte ne požadavky, které tenkrát byly kladeny, na požadavky závodních rad, ovšem jiných závodních rad, než byly později uskutečněny. Za to bylo bojováno. Nebyl vznesen požadavek zabrati továrny, zabrati velkostatky, nýbrž byl to oficielní požadavek, jaký tenkráte námi byl vznesen, a pak v oněch požadavcích bylo také řečeno, že se žádá 20% zvýšení mzdy. Tam, kde se žádá zvýšení mzdy, předpokládá se trvání kapitalistického systému, kapitalistické společnosti, tam tudíž není žádného puče proti kapitalistické společnosti a není také samo sebou žádného puče proti kapitalistickému státu. Uvážíte-li tyto jednoduché věci, okamžitě cela ta věc s oním pučem, který prý jsme osnovali, naprosto padá. Ale pak prosím, abyste také uvážili, za jakých okolností a poměrů dělnictvo v prosinci vystoupilo. Dělnictvo po převratu očekávalo, že budou provedeny veliké věci, zvláště v Československé republice. Vzdyť do čela Československé republiky dostali se mužové, kteří měli v dělnictvu velmi dobré jméno a kteří soustavně i v oněch chvílích převratu přicházeli s velikými programy socialisace. Dělnictvu se zdálo, že tito muži jsou velice neochvějní, dobrých povah, že jsou to socialisté velmi pevní, kteří dělníků nijakým způsobem nezklamou. Tito muži, kteří stáli tenkráte v popředí našeho veřejného života, dojista velmi často dříve připomínali sobě samým a také celé dělnické veřejnosti slova básníka Machara v "Golgathě": "O, Bozi, jen nedopusťte, abych na své dráze i já se stal kdy šaškem národa, rtem jeho řvoucím, clownem na provaze, jenž duši nalíčí a zaprodá." Takovou neochvějnou povahu, myslili naši dělníci, že mají ti, kteří nyní měli žezlo v rukou, a nyní byli zklamáni. O tom není žádných pochybností. Z tohoto zklamání vzniklo potom to, co jest zvláštní na prosincovém boji: jeho elementárnost a jeho síla. A snad jest to jen právě tato elementárnost a tato síla, která ve skutečnosti jest stíhána. Ale, pánové, nedocílíte tím naprosto ničeho. Dělníci už vědí, že prosincový boj byl silný a elementární, že prokázali tenkráte velkou sílu, a proto dnes nedají se zvrátiti tím, když je budete zastrašovati žaláři, vězněním a jinou persekucí, která se děje. Ale abych vám ještě více dokázal úplnou neoprávněnost vašeho postupu, postupu úřednické vlády, chci se dovolávati dějin českého národa.
Vy víte, že v dějinách českého národa bylo několik takových pronásledování a takových dob persekucí českého lidu. Na př. po roce 1866 byl povolán do Prahy pověstný Koller. Tomu bylo svěřeno, aby pronásledoval svobodomyslné a nacionální hnutí české. Tenkráte také bylo zatýkáno velmi mnoho osob a odsouzeno bylo na 700 osob. S jakým úspěchem a výsledkem, to dokazuje dnes osud Habsburků. V letech 1870 opakovala se tato persekuce, byla zejména namířena proti tisku a redaktoři čeští soustavně byli posíláni k soudům. Toto vladaření Kolerovo a tehdejší vláda persekuční neodvážily se zrušiti v takovémto případě poroty. Poroty byly ponechány, jen se stalo to, že čeští lidé byli posíláni k porotám jinam; žurnalista v Praze byl poslán k porotě chebské nebo kamkoli jinam. A vidíte, už v tom pouhém nedodání obžalovaného k jeho porotě vidělo se veliké provinění proti ústavě a proti zákonu a bylo proti tomu protestováno. Jest zajímavo, že proti tomu protestovali i němečtí advokáti. Na př. pražská advokátní komora proti tomu protestovala a mnozí němečtí advokáti z této komory pražské proti tomu také protestovali. Ale i v určitých městech bylo proti tomu omezení práva porot se strany německé protestováno. Stalo se tak na př. v Chebu, v České Lípě a jinde. Co jeden německý list napsal tenkráte o tomto porušení práva porotního velice dobře se hodí na všechno to, co proti našemu hnutí bylo potom podniknuto. Ten list napsal: "Celé toto opatření by kompromitovalo vše, co se strany německé se zamýšlí, neboť nic nemohlo by zhoubněji působiti, než kdyby dána byla vítaná záminka, aby vykonávání spravedlnosti v zemi jako německá stranická věc byla podezírána a rozhlášeno býti mohlo jako odpírání práva na škodu slovanskému obyvatelstvu země."
A tu, pánové, potřebujete jen zaměniti určitá slova a ihned vidíte úsudek o celé té persekuci a o tom zrušení působnosti porot. Ihned to uvidíte, poněvadž tato slova by potom musila zníti, že ta dnešní persekuce, to žalářování není naprosto nic jiného než odpírání práva dělnickému komunistickému obyvatelstvu Československé republiky.
Pánové, ty rozsudky, které jsou v platnosti dnes, kdy tolik a tolik lidí dosud jest na Borech, nejsou vlastně ani právoplatnými. Podle našich zákonů jest vláda povinna, aby předložila poslanecké sněmovně to, že působnost porot zrušila. A poslanecká sněmovna musí to vládě schváliti a teprve potom, když je to schváleno, jest působnost porot zrušena. Naše poslanecká sněmovna zrušení působnosti porot nikdy neschválila a proto všecko to odsouzení, které se stalo, je nezákonité a my nikdy nebudeme uznávati právoplatnost rozsudků, které se staly. My můžeme uznávati jen právoplatnost rozsudků lidových soudů, právoplatnost rozsudků porot a žádných jiných soudů, zejména ne právoplatnost takových rozsudků, jež se staly, i když zrušení působnosti porot nebylo poslaneckou sněmovnou schváleno. My pokládáme všechny ty těžké rozsudky, které byly vyneseny nad našimi soudruhy, za hanebnou justiční vraždu a jest nyní věcí vaší, zdali chcete přikročiti k zákonitosti, dáti právo zákonům, které sami jste utvořili a které mají míti u nás platnost a mají rozhodovati.
Pánové! Ještě něco z dějin českých, z dob Omladiny. Také tenkráte došlo k nové persekuci českého lidu a tu Denis shrnul potom výsledek toho, čeho touto persekucí bylo docíleno, v tato slova: "Stav obležení v Praze, proces pošetilý a odporný, vášně rozpoutané, panovník v nelásce." Pánové, také tato slova, která pronesl Denis, jsou pro dnešní situaci dojista velmi oprávněna a vhodna.
A ještě na jednu věc z našich dějin chci opětně poukázati. Proč vlastně došlo k persekuci? Jedna z vážných příčin byla ta, že došlo k roztržce v jednotné kdysi sociálnědemokratické straně a ze značné masy dělnické odtrhly se od jednotné sociálně-demokratické strany. Z toho vznikla pochopitelně nervosita, nevraživost, zloba a také z této zloby a nevraživosti, která při roztržce strany se vždy vyskytne, došlo k oněm událostem a persekucím. A tu vzpomínám jednoho muže, který v českých dějinách měl svou důležitost a význam, bývalého svobodomyslného mladočeského poslance Kaizla, který v roce 1893 v rozpočtové debatě v poslanecké sněmovně rakouské promluvil takovýmto způsobem: "Nás neodstrašuje okolnost, že dělníky prohlašujete za mezinárodní abychom v nich neviděli příslušníky svého národa, abychom nebojovali za jejich zájmy, třeba by se stavěli mimo naši stranu a třeba utvořili také docela novou stranu pro sebe." Z těchto ušlechtilých slov měšťáckého mladočeského poslance mohli by si vzíti v naší Československé republice v dobách velkých revolucí také mnozí vzor a příklad.
Teď přišla nová vláda. A tu bylo možno očekávati, že tato nová vláda si řekne: "No, to všechno byl proces pošetilý a odporný." Očekávali jsme, že to sama sobě uvnitř dozná a že právě teď u příležitosti 28. října zlikviduje sama všechny tyto persekuční věci, které zde byly. To by byl býval dojista čin, kterým se mohla uvésti do politického našeho života. Byl to vlastně první úkol naší nové parlamentní vlády, který se měl státi skutkem, že měla propustiti politické vězně a že měla obnoviti a zajistiti občanskou svobodu v Československé republice, která v posledním roce přestala vůbec existovat. Ale z toho se naprosto nic nestalo. Naopak. Přišla nová vláda, ale máme naprosto starý kurs, jenom to jméno jiné zde je. Nic jiného zde není. A musím se diviti, jak posl. Stříbrný před chvíli zde dělal takový ohromný rozdíl mezi starou vládou úřednickou a mezi novou vládou parlamentární, jak starou úřednickou vládu tolik hanil a jak za tuto novou, parlamentární vládu se stavěl. To nepochopuji. Z činů nové vlády nevidím dosud ničeho, co by nasvědčovalo tak příznivému úsudku. (Hlas: Musíme ještě počkat nějaký čas! Ještě nezačala! - Jiný hlas: Důvody!) Hlavní důvod, prosím, konfiskace časopisů. Ta není zmenšena, nýbrž je větší. Chci vám toliko uvésti, že se dnes naše časopisy censurují a konfiskují den ze dne. V Rakousku konfiskace časopisu byla také, mluvím o předválečném Rakousku, ale přece jenom nebyla tak častá, jako je konfiskace časopisů dnes a snad nebyla ani tak nesmyslnou jako dnes. Na příklad "Rovnost" uveřejnila zprávu o oněch rozsudcích, o projevech proti těmto rozsudkům a nadepsala, že jsou projevy "proti krutým rozsudkům brněnským". To slovo "kruté" censor sebral. Nevím, zdali v lidu bez tohoto nadpisu se tyto rozsudky neposuzují daleko horším jménem než jménem"kruté rozsudky". Lid mluví o nich jako o krvavých rozsudcích a ještě daleko horším způsobem a docela správně.
Ale nebudu toho všeho vůbec ani uváděti, protože bych musil přednášeti nesmírně mnoho. Ale jak se u nás postupuje, toho dokladem je zde na příklad postup proti našim Federacím dělnických tělocvičných jednot. Zde mám takový plakát, který okresní politická správa ve Strakonicích vůbec zakázala vylepiti. Já vám ten plakát přečtu. Zní: "Dělnická tělocvičná jednota (federovaná) ve Strakonicích uspořádá desetidenní vzdělávací kurs. Vážnost doby a úkoly dělníka v budoucnosti žádají, aby dělník své vzdělání po stránce praktické prohloubil a doplnil. Proto rozhodla se Dělnická tělocvičná jednota uspořádati vzdělávací kurs, k němuž vyučující síly dodá Proletkult. Vyučovati se bude v některé školní místnosti po 10 dnů nedělních po sobě jdoucích dopoledne i odpoledne, počínaje dnem 23. října 1921. Žádáme dělnictvo, aby si nenechalo tuto příležitost ujíti a kursu hromadně se zúčastnilo. Přihlášky přijímá hostinský soudruh Švehla. Výbor jednoty".
Nevím, zdali jediný příklad podobného počínání naleznete ve starém, zbankrotělém Rakousku. Na říšskou konferenci našich žen již Bienert poslal politické úředníky. Již to je porušení toho, co bylo v platnosti ve starém Rakousku, že na říšské konference a na veliké konference politických stran nechodil nikdo. Teď v poslední době se poslali na tyto konference úředníci. Ve starém Rakousku, když přišel na náš sjezd úředník, ukázaly se mu slušně dvéře a on musil jíti. U nás Bienert poslal na tuto nedávnou konferenci říšskou již za nynější vlády dva tajné policajty. Takovéto šikanování celého našeho hnutí jest na denním pořádku a nedělá čest žádné vládě, tím méně však dělá čest mladé vládě, která teprve přišla a která nějaký čas má to vydržeti snad také s námi.
Jaké poměry jsou na Slovensku, o tom musí vykládati příležitostně naši soudruzi. Já mohu jenom charakterisovati, že jsou to poměry naprosto despotické; a ještě horší jsou poměry v Podkarpatské Rusi. To jest neudržitelno. Z těchto věcí také nic dobrého nemůže vzejíti, bude-li tímto způsobem dále pokračováno.
Já myslím, že jako bengálským světlem poměry na Slovensku jsou ozářeny zvláště tím případem zavraždění dělníka v Topolčanech, který nechtěl s četníkem jíti. (Výkřiky.) Že by četník něčeho takového se směl dopustiti, to jistě nikdo z vás nemůže připustiti. To je z časopisů známo a je to zajisté známo i panu ministerskému předsedovi. Co se stalo s tímto četníkem, který zabil dělníka (Různé výkřiky) v republice, která má takové těžké poměry na Slovensku? Tomu četníkovi se dosud nestalo nic. Ale konec konců nemůžeme se diviti, když četníci dopouštějí se veliké zlovůle, jestliže sama vláda trpí porušování imunity poslanecké, neboť když četníci vidí, že vláda sama nedbá ani toho práva poslanců, potom samozřejmě vyvozují z toho jenom nejhorší důsledky.
Já vám zde ukáži několik případů, hlavně na Slovensku, ale také jinde, které se tykají porušování poslanecké imunity. Sen. Matuščák - uvedu jen hlavní fakta - byl v Orlové zatčen proto, že měl odznak komunistické internacionály, a byl odveden pres to, že se legitimoval. Nyní o něm snad policajti vykládají, že byl opilý. Posl. Surányi byl zatčen ve vlaku (Hlučné výkřiky poslanců komunistických), když jel z Podkarpatské Rusi ze schůze. Legitimaci poslaneckou ukázal, ale ta mu nic nepomohla. Posl. Borovszký při prosincových událostech, když napomínal lid ke klidu, byl udeřen policajtským pendrekem, a když se legitimoval, byl jím udeřen podruhé. Posl. Mikulíček v Napajedlích na Moravě na rozkaz soudce byl ze soudní síně vyveden četníky pres to, že měl úplně bezvadnou plnou moc, která ho legitimovala k pobytu v soudní síni. Bude vás to zajisté zajímati, že měl onu plnou moc od jedné vdovy se třemi dětmi, kterou milonář chtěl vyhoditi z bytu a která neměla prostředků na advokáta a žádala ho za zastoupení. Plná moc byla správná a právoplatná, ale četníci přišli a přece jenom dotyčného poslance vyvedli. Starší takový případ jest, kdy nám s kol. Roučkem v Oslavanech rakušácký nebo prušácký plukovník řekl, že tam nemáme co dělati. Rozumí se, že nás jen "zdvořile" žádal, ale k tomu neměl žádného práva. My jsme telegrafickou stížnost poslali tehdejšímu ministerskému předsedovi, dnešnímu ministru vnitra, ale nedostali jsme vůbec žádné odpovědi. (Výkřiky komunistických poslanců.) A nejkřiklavější případ porušení imunity poslanecké jest případ soudruha posl. Tausika, kterého známý a prosluly Klíma nejprve zavřel ve své místnosti, potom s ním šel do jeho bytu a udělal tam domovní prohlídku. To zajisté poslanecké svobodě nijak neodpovídá. Tento případ se vysvětluje dvojím způsobem: Jednak se říká, že Tausika komunisté měli nějaké spojení s Horthyovci, a jednak zase, že Klíma věděl, že Tausik má nějaký materiál na Hotrhyovce a tak ho chtěl dostati. Pánové, první věc je jistě vůbec směšná. Mezi námi a mezi Horthyovci je propast a mezi námi a Horthyovci jsou hroby tisíců uherských komunistů a jiných sociálně-demokratických dělníků. Tedy o nějakém spojenectví komunistů a Horthyovců mluviti je pod mou důstojnost a je to takového rázu, že to snižuje ty, kteří s druhé strany o takové věci proti komunistům takto mluví. Pak pan Klíma má blíž k Horthyovcům zajisté než komunisté, a kdyby se stal jednou ten případ, že by monarchisté zase měli ovládnouti Československou republiku, pak týž pán, který byl pověřen, aby porušil poslaneckou imunitu Tausikovu, bude možná zvláštním způsobem vyznamenán za bývalé dobré služby a zase půjde zatykati paní našeho ministerského předsedy nebo pana ministerského předsedu samotného, nebyl-li by v takovém případě pověřen ještě daleko pro policajta čestnějším úkolem.
Při tak mimořádné příležitosti, když mluvíme o monarchistickém nebezpečí a o monarchistických věcech, chci poznamenat, že také v této příčině mám určitou pochybnost o naší koaliční vládě dnešní, poněvadž v dnešní koaliční vládě právě z těchto monarchistických věcí jest viděti, že jsou značné rozdíly, poněvadž v naší vládě máme ministry, máme muže, pro které, kdyby jednou se objevilo monarchistické nebezpečí v plné nahotě, má monarchistická reakce kulky do těla nebo oprátky. Ale jsou také v našem ministerstvu muži, kteří, když by přišel monarchismus, zase by velmi sloužili monarchismu a dostávali by všechnu čest a vyznamenání. Tak nevím, zdali ta jednotnost v naší koaliční vládě je tak vzorná, když jsou zde tak příkré a značné rozdíly v této koaliční vládě. A pak je ta druhá věc: materiál, který bychom mohli dodati o Horthyovcích naší vládě, neměl by býti získán těmito prostředky porušování poslanecké imunity, když my politickými způsoby v parlamentě a na každém místě můžeme a máme příležitost mluviti.
To zajisté by byla také velmi špatná a málo vhodná cesta a ostatně naši soudruzi v této příčině již všelijaký materiál ohledně horthyovské propagandy na Slovensku vládě nebo vládám minulým dali. Materiál má pan ministr Šrobár, ale nevím, že by to bylo působilo na Slovensku - aspoň naši slovenští soudruzi říkají, že to nikterak nepůsobilo. Nechci ani mluviti o tom, že vláda má velké hejno a velký počet svých špiclů, kteří mohou tuto práci velice dobře obstarati, a že by se měli osvědčiti proti této monarchistické propagandě, která na Slovensku jest.
Tedy na příklad o horthyovské propagandě byly doručeny dříve již vládě takové malé obrázky, které ukazují, jak rozvětvena jest síť Horthyovců na Slovensku, kde všude má své sídlo a své místo. (Ukazuje fotografie.) To bylo vládě doručeno a k tomu současně byl doručen takovýto snímek, kde jest rozkaz nějakého horthyovského hejtmana nebo majora, důstojníka jménem Palmay, ve kterém tento důstojník dává pokyny, jak by se měli Horthyovci chovati na Slovensku, a kde se praví také toto: "Každého prostředku se má využíti, abychom české vojáky komunisty atd. v čase označeném organisací, v době začátku útoku urobili boje neschopnými." Tedy Horthyovci vědí, že musí urobiti komunisty k boji neschopnými, aby mohli, kdyby nějaká akce počala, postupovati dále a své úmysly a záměry provésti.
To jsou doklady, které vláda má, a přece tu a tam je porušena poslanecká imunita a zadostiučinění žádné. Pan předseda sněmovny musí teprve vyšetřovati, co a jak se stalo. Z rakouského parlamentu pamatuji se na jeden případ. Byla porušena poslanecká imunita poslance Klofáče v radničním sklepě vídeňském. Sotva ukázal legitimaci, všichni se mu okamžitě omlouvali a pres to němečtí sociálně-demokratičtí poslanci udělali v poslanecké sněmovně k vůli tomu obrovsky rámus. Žádné porušení poslanecké imunity se netrpělo a proto bychom prosili, aby se nevyšetřovalo, když by se takový případ stal. Když stojíte na půdě parlamentarismu, pak myslím, že čest toho parlamentarismu vyžaduje, aby takový úředník, který se něčeho podobného dopustil, byl okamžitě propuštěn, a udělal-li to za pomoci vlády, pak žádáme, aby se vláda slušně a rádně omluvila, že takového něco udělala. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Pánové, to jsou politické věci, kterých postrádáme ve vládním prohlášení. A teď sociální věci a hospodářské, o těchto se tam něco mluví. O politických věcech se mluví velmi málo, ale o hospodářských a sociálních věcech jest tam obsaženo jen tolik: O starobním pojištění se tam praví, že jest prozatím neuskutečnitelno, ohledně zmírnění drahoty, že by snad se chtělo něco dělati. Nepraví se zhola nic a jenom o tom se tam mluví, že vláda bude neúprosná v šetření, což znamená, že by tím existence mnohých a mnohých a tisíců ve státních úřadech byla poškozena a zničena.
Tedy ani toto prohlášení nás nemůže uspokojiti, ale zvláště nás neuspokojuje, že vláda nemluví ničeho o tom, jaké jest vlastně její stanovisko k tomu, co je v oboru sociálním a hospodářském venku. Vždyť venku nejsou takové klidné poměry, vzdyť je tam rozbouřené more a jsou tam četná dělnická hnutí. Zde byl druhy úkol naší parlamentární vlády, že ona měla říci, jaké stanovisko zaujímá k dělnickým hnutím a k tomu, jak kapitalisté dnes všude soustavně proti dělnickému hnutí a proti vymoženostem dělnictva postupují. My máme hnutí zemědělských dělníků. Loni při vyjednávání bylo slíbeno zemědělským dělníkům, že zemědělští dělníci budou dostávati od velkostatkářů obilí, které jim z kontingentu vláda dáti nemůže, že je nebudou dostávati za ty vysoké ceny, co obilí stojí, nýbrž za ceny úplně normální, jaké byly dříve zemědělským dělníkům započítány. Na Moravě je hnutí, na Moravě je stávka, ale domnívám se, že dosud ještě tato věc vyřešena nebyla a že také nebylo vládou řečeno, jak hodlá takovéto věci řešiti. Máme hnutí železničních zřízenců a také to má své určité pozadí a ani v té příčině jsme neslyšeli od vlády žádného uklidňujícího slova. My máme veliké hnutí horníků, kde horničtí magnáti, kterým bylo před 3 lety pohroženo, že budou vyvlastněni, že jich podniky budou sestátněny, dnes těmto horníkům z jejich mzdy strhují. A tu jsme očekávali, že vláda zastane se těchto horníků, že vláda postaví se proti onomu útoku podnikatelů, magnátů hornických proti hornictvu a že nedovolí, aby dělnictvu bylo nějak ublíženo, aby bylo zkracováno. A, pánové, když tu vidíme, co je tak slabě a nedostatečně řečeno ve vládním prohlášení, když vidíme, jak se vláda vyhnula odpovědi na četné otázky, musíme si položiti otázku: Jaký je objektivní ráz dnešní vlády, dnešního ministerstva - nemluvím o osobách, které jsou zde zastoupeny, možná, kdybych mluvil o osobách, že bych tomu nebo onomu z pánů, kteří jsou dnes ministry, udělal svou osobní poklonu a že bych řekl: Ano, je to slušný pán, slušný člověk. O této osobní stránce nechci zde však mluviti, nýbrž o objektivním rázu dnešní vlády, jaký jest, a nemohu k ničemu jinému dospěti, nežli k tomu, že o všech těch sociálních a socialistických věcech tato vláda nemluví ničeho, pro ně nic nemá a ničeho splniti nechce, a že proto, objektivně řečeno, máme před sebou vládu zájmů výhradně kapitalistických. Pod tímto dojmem, pánové, budeme slaviti 28. říjen po 3 letech, a tu myslím, že pochopíte, že po těchto 3 letech je již mnoho statisíců nejenom komunistů, nýbrž že jsou také i četní jiní nekomunisté, na př., pane doktore Kramáři, také četní bankovní úředníci, vaši stoupenci, kteří po posledních událostech v bankách dne 28. října si budou opakovati satiru Havlíčkovu, kterou napsal v době protirevoluce, v době reakce po roce 1848: "Škoda je těch časů, když jsme povstali, že jsme my vás neznali; měli jsme vás znát, na fůru vás dát, za hranice vyvézt, tam vás vysypat." (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)