Můžeme tudíž jako strana souhlasiti s návrhy, které po této stránce byli činěny, a vysloviti uspokojení nad prohlášením pana ministerského předsedy jako ministra vnitra, ve kterém se praví, že vláda také ve všech těchto případech ochotu k náhradě škod materielních projevila.
Jest samozřejmo, že vláda drží se zde zásady, která ve všem právu platí, to jest zásady ekvity, která již ve starém římském právu praví: "Ius est ars boni atque aequi", to jest "Právo jest umění dobrého a slušného." Jestliže tudíž vláda po této stránce případ mostecký chce likvidovati, jak pan min. předseda naznačil, nenajde proti sobě nikoho, kdo by těchto úmyslů neschvaloval. Jest ovšem samozřejmé, že v právním státě, jehož poměry veřejné a soukromé poměry občanů jsou založeny na právních normách, které tento zákonodárný sbor nebo předešlé, ale námi do jisté míry recipované vytvořily, tyto právní normy musí tento sbor a tato vláda hájiti a že tudíž důsledky trestních činů, které byly proti těmto normám spáchány, nemohou na libovolné požadavky a přání kohokoliv, byť to byla značná politická strana, býti zrušeny. Tím způsobem okamžitě by se postavila vláda proti zákonům a byla by samozřejmě vystavena výtce z porušení zákonných norem, kterých má jako výkonný orgán v prvé řadě chránit a jejich zachovávaní míti na zřeteli.
Pokud běží o interpelaci, týkající se amnestie pro oběti prosincových komunistických demonstrací, jest samozřejmé, že i my, třebas jsme prononcováni jako strana, která by si přála nějakých krvežíznivých nebo jiných trestů na všechny, kdož mají cokoli proti jejím sociálním nebo politickým tendencím, třeba jsme perhoreskováni jako strana, která má na zřeteli udržovat tyranii - která jak sami víte, neexistuje, protože naše strana nemá takového postavení, aby mohla cokoliv na čem se sněmovna usnese, zrušit - jsme pro amnestii pro oběti prosincových bouří. Pravím výslovně pro oběti, a jen potud, pokud podle platných zákonných norem trestního práva mohou obžalovaným býti přisouzeny polehčující okolnosti při spáchání trestních činů, pro něž byli odsouzeni. Nás vede při posuzování této skutečnosti zase ona zásada již zmíněná, že právo jest umění dobrého a slušného.
Drazí přátelé, dovolte, abych při této příležitosti přece jen pozastavil se za naši stranu nad tím faktem, které ostatně několika řečníky jiných stran bylo přetřásáno, t. j., že právě příslušníci strany komunistické zasazují se o to, aby vláda, kterou nejvytrvaleji a nejenergičtěji potírají a chtějí potírati v budoucnosti, dala popud k tomu, aby následky trestných činů, spáchaných účastníky těchto prosincových bouří, nenastávaly. Jest to do jisté míry, abych řekl, hotové paradoxon. A vzpomeňte si, drazí přátelé, jak mnozí z nás již za Rakouska dopouštěli se aneb chtěli se dopustiti aspoň pro foro interno, ve vnitru duše všelijakých opravdu trestných činů, charakterisovaných jako zločin nebo přečin v starém rakouském zákonníku, proti bezpečnosti státu rakouského, proti státnímu pořádku, zkrátka a dobře proti politickým útvarům, které až do převratu říjnového u nás byly!
Při tom však jistě všichni byli jsme si dobře vědomi toho, že všechny tyto pokusy, všechny tyto tendence samozřejmě jsou anebo aspoň mohou býti příčinou trestnosti našeho jednání. Všichni jsme dobře věděli, budeme-li polapeni, že poneseme následky svého jednání podle právního řádu tehdy platného, a nikomu z nás, vzácní přátelé, nenapadlo, když jsme byli polapeni, domáhati se amnestie nebo jakéhokoliv prominutí svých skutků, směřujících proti integritě starého Rakouska nebo proti státnímu pořádku v něm panujícímu. V politice tak jako všude jinde má platiti zásada otevřeného boje. Chce-li kdo, aby určitá právní norma, určitý veřejný pořádek byl změněn podle jeho názoru politického, a ví-li a má-li také věděti jako seriosní politik, že se to může státi jen porušením určitých právních norem, požívajících trestní sankce, musí býti a má býti připraven na to, že při eventuelním nezdaru jeho pokusu o převrat musí býti ochoten nésti následky svých činů. (Výborně!) Tedy, vzácní přátelé, rozhořčení pánů kolegů z komunistické strany zdá se mi poněkud paradoxním. Dělat revoluci a nebýti připraven na to, že v případě nezdaru vymstí se pokus revoluce na těch původcích, takovým názorem na revolučnost sloužily by komunistické strany vítězství svých názorů nejméně.
Já a mnohý z členů této sněmovny - není třeba uvádět jmen - také jsem dělal revoluci proti Rakousku, také jsem desertoval z rakouské armády, také jsem byl odsouzen k smrti a také jsem věděl, když Rakousko zůstane, že se nebudu moci vrátiti do něho, že je hospodářsky pryč má existence, že je pryč styk s rodinou a radost z toho, býti doma ve vlasti, ale toto všecko jsme my všichni, kteří jsme tu revoluci dělali, hodili do té hazardní hry a věděli jsme, že jen tím hozením toho dobra na váhu osudu může v nás růsti odvaha, abychom hleděli ty vážky osudu přichýliti na svou stranu.
Drazí přátelé! Chtít dělat revoluci, ale v případě nezdaru naříkati na to, že toho, kdo ji chtěl dělati, stíhá právní řád proti němu namířený, to není ani příliš mužné ani politické. (Tak jest!) Ale v daném případě to vidíme a je to velmi groteskní chování, když přece celému světu a jmenovitě nám všem jest velmi dobře známo, jakým způsobem se dívá na porušení veřejného pořádku ve státě platícího právě ta strana, jejíž integrující součástkou - nejen odnoží - jest právě strana, jejíž interpelaci právě zde projednáváme.
A mně, drazí přátelé, jest naprosto - řekl bych, lidsky - nemožno, i kdybych se snažil, vžíti se v rozhořčenost, i když jest pravá, pánů příslušníků strany komunistické proto, poněvadž jsem vlastníma očima a na vlastních nervech zakoušel právní názory příslušníků tohoto politického směru z doby naší revoluce na Rusi.
Vzpomínám si na př. na způsob, jakým prováděny byly komunistické "rozsudky" v Armavíru před mýma očima, jak v Armavíru 7 příslušníků strany sociálně-revolucionářské, kteří se uchýlili před očekávanou persekucí bolševického režimu do venkovské dači nedaleko toho místa a kteří tam byli vypátráni zradou jednoho ze své organisace, bylo předvedeno na náměstí v Armavíru a jak tam coram publico, urbi et orbi před celým světem těchto 7 lidí z rozsudku revolučního tribunálu komunistického do slova bylo ukamenováno. (Slyšte!) Já jsem to aspoň sám na vlastní oči viděl. Jestliže si vzpomenu, jakým způsobem velitel té čety, která tento rozsudek prováděla, jakýsi gruzínský bývalý důstojník a vůdce bolševické gardy v Armavíru, velel tomuto provádění rozsudku revolučního tribunálu armavírského, jestliže tu vidím před sebou ty úpěnlivě prosící kamenované lidi a tu masu krve těchto 7 skutečně způsobem biblickým ukamenovaných lidí, tož, drazí přátelé, nedivte se, že se nemohu nadchnouti pro emfatické rozčilení příslušníků téže strany nad tím, jestliže jejich několik svedených lidí, některé oběti jejich politických snah dnes mají trpěti v žaláři, který jistě, jak se mohli pánové na Pankráci přesvědčiti, není tak hrozný, jak by se rádo o tom do světa křičelo. (Výborně!)
A jestliže si, drazí přátelé, vzpomenu - a uvedu za svědky lidi, kolik budete chtíti, o správnosti těchto věcí - jak jsem viděl v Rostově na domě veřejnou vyhlášku od bolševického tribunálu o tom, že mají býti schytáni a souzeni všichni gymnasisté v Rostově proto, poněvadž značná část jich se přidala k vojskům generála Alexeje a Kaledina, a jestliže si vzpomenu, jak tito gymnasisté byli schytáni, vytahováni ze sklepů a jak je před očima jejich rodičů - jako betlémská nemluvňátka - stříleli na celé hromady, tož, drazí přátelé, odpusťte, že nemohu se nadchnouti pro spravedlnost těch pánů, kteří by chtěli vyvolati smilování celé naší veřejnosti pro lidi, kteří pykají v žaláři několik měsíců za to, že poslechli vyzvání a rad svých politických vůdců a vystavili se tudíž při svém pokusu následkům našeho platného trestního řádu.
A jestliže si tu zase vzpomenu na to, jak v městě Jekatěrinodaru na ulici byli stříleni příslušníci směru protibolševického takovým způsobem, že z jdoucích po ulici lidí byli vybíráni ti, kteří měli na sobě slušnější kabát, a byli vytaženi s chodníku na ulici a prostým přiložením revolveru na spánky odstřelováni, jestliže si vzpomenu, jak byl vytažen ruský raněný důstojník a jak byl v náručí milosrdné sestry zastřelen a potom i milosrdná sestra, jestliže si vzpomenu, jak před mýma očima tamtéž 37 mužů, žen a dětí, podezřelých z protibolševických tendencí, kteří chystali se utéci nejbližším vlakem pryč, bylo hromadnými salvami bolševických gard postříleno, nemohu se nadchnouti, drazí přátelé, pro to, abych v sobě vzbudil absolutní lidství, které by mi umožňovalo, abych řekl pánům příslušníkům komunistické strany: "Ano, promiňme obětem jejich tresty!"
Tedy, drazí přátelé, pochopíte, že ne z nějaké krvelačnosti, ne z nějaké snahy rozmnožovati utrpení lidí, nýbrž prostě z vědomí nezbytnosti právního řádu a právního pořádku nemůžeme souhlasiti s návrhem, který pány kolegy se strany komunistické byl činěn, naopak musíme se vším důrazem otevřeně, jasně a mužně zaujmouti stanovisko vlády, která stojí na zákonném základě, to jest, že musí jakožto výkonný orgán tohoto našeho Národního shromáždění, které zákony trestní dosud platné schválilo a recipovalo z velké části doby dřívější, tyto zákony prováděti. (Výborně!)
Drazí přátelé, jestliže tato zásada, o které jsem již mluvil, "dura lex, sed lex", tvrdý zákon, ale zákon, platí ve všech civilisovaných státech, jestliže se stala tato zásada starořímského práva nezbytným základem právního řádu ve všech moderních státech, které jsou právě na římském právu založeny, jestliže platí u nás, má si toho býti dobře každý vědom napřed, než trestný čin páše, (Výborně! Potlesk.) ba, což jest horší, než někoho k tomu nabádá, a mají si býti vědomi toho ti, kteří vedou a kteří vědí, že také podle slov písma "Běda tomu, od koho pohoršení pochází", mají si býti vědomi toho ti lidé dříve, než z jejich jednání vzejdou oběti, pro které licoměrně žádají za milosrdenství od těch, kteří tohoto milosrdenství, chtějíce plniti zákon, poskytnouti nemohou.
Drazí přátelé, my můžeme míti vůči tomu komunistickému požadavku amnestie jen jediné stanovisko. Ano, souhlasíme, ať se poskytne amnestie všem těm, kteří mají podle rozsudkem konstatovaných výsledků provedených řízení značné polehčující okolnosti při svých trestních činech. Ale drazí přátelé, nesměla by jíti ta amnestie tak daleko, aby za týden, dva, za měsíc, za půl roku po ní mohl kdokoliv, jmenovitě ti, kteří dnes se té amnestie domáhají, vybízeti k novému pokusu o převrat, poněvadž se poukazuje na to, že po amnestii není se co báti následků trestních v případě, že by se revoluce znovu nepodařila. (Výborně!)
Ta zásada, odstrašující právní theorie, má přece jen, jmenovitě u nás, velký význam. A nejen u nás, řekl bych, generelně v celé republice - nýbrž i v určitých krajích této republiky proto, poněvadž jedině strach z těch trestních následků v těchto krajích udržují respekt k zákonu. (Výborně!) V tak zvaných smíšených krajích naší republiky, v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, není žádného jiného právního vědomí povinnosti vůči tomuto státu než toho, té obavy, tohoto strachu z následků trestních činů podle platných zákonů.
Drazí přátelé! Na Slovensku - nyní dostávám se k té interpelaci týkající se Slovenska - na Slovensku, bohužel, není jiného právního vědomí. Tu nemohu sdíleti rozhořčení zase jmenovitě pánů Němců, kteří se domnívají, že už na tom Slovensku dávno měla býti ta svoboda v praksi uvedena daleko obsáhlejším způsobem, než se to stalo do dneška. Drazí přátelé, zásada každého práva - podle názoru právního vašeho velikého člověka Iheringa - je, že každý má tolik práva, kolik si ho zaslouží, a že tato theorie neplatí jen pro právo soukromé, nýbrž i pro právo veřejné, nejen pro subjekty jednotlivců a pro subjekty soukromé, nýbrž také i vyšší, pro subjekty veřejné, jakým jest stát. (Výborně!) I ten stát musí si zasloužiti respekt vůči sobě a tento stát musí dbát toho, aby se nestal posměškem, mátohou, se kterou si může každý dělati, co chce, beze strachu, že jakákoliv křivda na tomto státu páchaná zůstává beztrestná a nepřináší rušiteli tohoto státu žádných nepříjemných následků. Lze říci, páni Slováci, že dnes na Slovensku není právní vědomí takové, jaké má býti v konečném vzestupu civilisace ve všech řádných zemích a krajích právním řádem se spravujících, totiž právní vědomí, které by záleželo v prvé řadě na svědomí a na strachu z porušení právního řádu. Myslím, že na Slovensku dosud tomu tak není a že přisvědčíte mi všichni. Jest to přirozeno. Na Slovensku se vládlo 1000 roků knutou a násilím a jen pohrůžkou utrpením, které z porušení zákonů vycházelo - a začasté nejen z porušení zákonů, nýbrž těch poměrů veřejnoprávních, jaké tam panovaly. Jest tudíž samozřejmé, že na tomto Slovensku lidé zvykli si považovati za právo jen to, co jest chráněno pohrůžkou trestu, co jest chráněno možností určitých nepříjemných následků osobních na svobodě, životu nebo na majetku, zkrátka a dobře, že na Slovensku za právo se pokládá jen právní norma, chráněná určitými škodami hmotnými nebo na svobodě, kterým se dotyčný vystavuje. A jestliže poměry jsou takové a jestliže víme, že právě proto z toho 1000letého právního řádu - vlastně neřádu - který tam do převratu panoval, vytvořil se takový způsob nazírání na právní normu a jestliže víme, že na tomto Slovensku vzhledem k zaostalosti jistě nesporné všeobecná a jmenovitě politická výchova národa není spolehlivá, aby se mohl stát spolehnouti dosud jen na právní vědomí a vědomí státních povinností občanů nebo značné části občanů na Slovensku, jest přirozeno, že je nutno, aby na tomto Slovensku aspoň dotud, pokud si lidé nezvyknou dívati se na tu republiku Československou jako na právní řád, platil určitý mimořádný zákon nebo mimořádná nařízení v těch krajích a oblastech, ve kterých proti této republice Československé hledí se vyvolati hrot, její jednotnost a existenci ohrožující. (Výborně!) Nuže, to není zase násilí a není třeba se schovávati. Každý právní řád, každý právní stát musí se starati sám o sebe, musí dbáti, aby existoval i proti vůli těch, kteří ho nechtějí poslouchati. (Výborně! Potlesk.)
Drazí přátelé! Tu zase není příčina k rozčilování a mně se zdá, že jmenovitě pan kolega Čermak a páni z německé sociální demokracie by mohli tyto věci posuzovati s poněkud větší objektivností, a to proto, poněvadž jim je přece dobře známo, jak v Německu právě jejich stoupenci dovedli proti veškerým elementům, které chtěly násilím zrušiti právní řád, který si většina obyvatelstva nové německé republiky dala, energicky vystoupiti, ať jest to proti této republice německé namířeno z prava nebo z leva. Ministr Noske v Německu jest také sociální demokrat a jak dovedl v dobách bouří udržeti právní pořádek a použíti všech prostředků právních i mimořádných, vojenských, proti těm, kdož chtěli tento veřejný pořádek ohroziti!
A drazí přátelé, co jest v Rusku dnes? Není to nijaká škodolibost, ale dovolte mi, abychom řekli tyto věci otevřeně a mužně. Jestliže já jsem připraven dnes v tom okamžiku, když veřejným hlasováním podle našeho volebního řádu, podle všeobecného rovného, tajného hlasovacího práva vyjde z voleb většina komunistická, loyálně uznati tuto většinu a podříditi se jí a jejím zákonům, které většina tato vydá, jestliže právě vzhledem k právnímu demokratickému nazírání mám za to, že jen tím způsobem v právním státě může býti právní stav měněn, a jestliže chci nésti dobrovolně pro tento případ tu, řekl bych, mravní nebo politickou újmu, která mi z toho rozřešení vzniká, tož jest spravedlivo, abych žádal dnes, kdy ještě většina veřejného mínění, většina občanstva našeho státu, komunistického mínění není, aby ta menšina právě z právního citu, z citu pro řád a právo této většině nekomunistické se podřizovala. (Výborně!)
Drazí přátelé! Tak stojí věci a vzhledem k nim nemůžeme ovšem býti stejného názoru na ně, jako páni se strany komunistické, a nemůžeme ani schvalovati to, o čem se ve své řeči zmínil p. kolega německé sociální demokracie Čermak, když pravil, že by snad bylo záhodno, aby naše republika generelně při posuzování takových případů pobuřování anebo velezrády řídila se výkladem onoho anglického soudce, který prý člověka z takové velezrady obžalovaného propustil s poukazem: "Tak jdi a rozboř tu Anglii!" Já bych si přál velmi vřele, abychom u nás mohli takovéto rozsudky vydávati. U nás by však museli býti veřejné poměry takové, jako v Anglii a ta 1000letá tradice zákonnosti, ta 1000letá tradice pravé demokratičnosti a to 1000letími vžité vědomí národní hrdosti a státnosti, které jest charakteristickým příkazem každého Angličana. Jestliže my jsme nový stát, nemající takové politické kultury ve svém obyvatelstvu jako na př. Anglie, musíme přece jenom jmenovitě v dobách, kdy klademe základy k této republice, žádati pro tu část, pro ten zlomek obyvatelstva záruka tohoto státu a jeho nároku na jeho existenci byla založena na pohrůžce trestu každého jednotlivce, který proti existenci jeho směřuje, a nemůžeme paušálním způsobem se dívati na povolání soudcovské a nemůžeme takovýmto paušálním způsobem dáti bujet zlovůli v našem státě, která v Anglii jistě v takovém množství a objemu, jako by to u nás bylo, nikdy se vyskytnouti nemůže.
A tudíž, drazí přátelé, my vítáme prohlášení pana ministerského předsedy jako ministra vnitra, i prohlášení pana ministra spravedlnosti, jímž jest zřejmě vyjádřena odvaha a odhodlání vlády státi jakožto výkonný orgán Národního shromáždění na půdě zákona, který toto Národní shromáždění přijalo nebo vydalo, vítáme a oceňujeme odhodlanost ministerstva a celé vlády nedopustiti, aby beztrestně kdokoliv proti právnímu řádu, vyšlému z vůle většiny obyvatelstva tohoto státu, vyjádřenému všeobecnou vůlí přímého, tajného, hlasovacího práva, se postavil, a můžeme tudíž připustiti jen, aby při jakýchkoli zmírněních následků trestního činu byl vzat zřetel na aequitas, na slušnost a spravedlivost, ale nemůžeme schvalovati, aby trestní čin byl pokládán za věc nějakého sportu, aby trestní čin byl prostě kdykoli na požádání kterékoliv strany abolován.
Jestliže bychom tak činili, tož bychom se, drazí přátelé, jmenovitě my v parlamentu vystavovali možnosti, že by nám mohlo býti řečeno: Vy jste svým hlasováním popřeli právo, poněvadž jste následkem politické moci, která vám přísluší, dali svým hlasováním na jevo, že moc jde před právem podle staré německé zásady "Macht geht vor Recht", jak mluvil Bismarck. A kdybychom tak z politických a stranických důvodů jednali, jednali bychom právě podle této zásady a podle tohoto bezpráví, které perhoreskujeme.
Budeme tudíž hlasovati pro prohlášení
vládní. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi p. posl. Svetlíkovi.
Poslanec Svetlík: Ctená snemovňa! Keďže o interpelácii, ktorú moji súdruhovia podali, hovorilo už niekoľko rečníkov, som povinný poukázať na zvláštnu kapitolu prenasledovania chudobných ľudí, medzi nimi z najväčšej časti zo strany komunistickej na Slovensku a v Podkarpatskom Rusku. Vy veľmi dobre viete, že hneď po revolúcii roku 1918, keď sa ľud v týchto krajoch zbavil jarma peštianskych imperialistov a začal trochu slobodnejšie dýchať, tu pripravilo sa mu vtedajším režimom vládnym nové jarmo, o nič lepšie prvého, neschopnosťou vlády, korupciou úradov. Ponechaním obrovských prírodných majetkov v rukách jednotlivcov ste zničili zpolovice náš priemysel v Podkarpatskom Rusku a na Slovensku 10 tisíc ľudí uvrhli ste v náruč nezamestnanosti a hladu.
Ešte dnes máme na tridsať procent detí na Slovensku, a 40 procent v Podkarpatskej Rusi, ktorým sa nedoprialo školného vzdelania. To jednak preto, že v mnohých miestach niet škôl, jednak preto, že ožobráčený ľud nemôže svoje dietky ani tak zaobliecť a zaobuť, aby boly schopné cesty do školy.
A tieto ožobráčené a o kultúru olúpené národy dobíjate nielen politicky, ale naháňate ich tiež úradným korbáčom do námedzného otroctva cudziackych majiteľov kolónií Slovenska a Podkarpatskej Rusi.
Terajšie vladárenie nemá podkladu ani v ústave ani v prirodzenom práve ľudskosti. U nás poznáme len režim násilia niekoľkých jednotlivcov, opierajúcich sa o četnícke bajonety a kaučukové obušky policajtov. Neplatí žiadna ústava, ani zákony maďarské alebo terajšie československé, u nás platí len diktát pochopov západoevropskej buržoazie.
Kto vládne na Slovensku? Snáď minister? Nie. Toho nastrčila vládna kamarila len ako figúru, aby si mohla snadnejšie umyť ruky od krvi, v ktorej sa takmer topí. A kto vládne v Podkarpatskej Rusi? Tam sa vôbec nevládne, ale komanduje tvrdou pažbou četníckej pušky. V dobe predvojnovej bola na vnútorné pomery chýrna Macedónia, ale dnes skutočne macedonskí Slovania používajú viac slobody ako ich bratia zpod Karpatov.
Na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi rozkazuje francúzska generalita, ktorej za žold pomáha najatá kamarila z Hradčian, Bratislavy a Užhorodu. A keď v záujme cudzieho kapitálu sa strieľa do chudobného ľudu, vykrikujú títo do sveta, že sa to robí v záujme ohroženej vlasti. Svoje zločiny obhajujú pred svetovým fórom tým, že vedú váľku proti myšlienke komunizmu, ktorá prirodzene utkvela sama v srdciach zotročeného ľudu. Preto každý aj zákonný odpor robotníctva proti kapitalizmu je udusený v krvi. Pri tomto vláde pomáhajú lokajovia vládnych strán, najmä vodcovia strany sociálne demokratickej, ktorí ľud hanebne zradili. Francúzskej generalite je cestou protiústavnou k ruke pridelená Šrobárova propagačná kancelária v Bratislave.
Slavná snemovňa! To je pre tento štát ohromný škandál, keď poslanec v tejto snemovni dr. Šrobár môže byť predstaviteľom detektívnej štátnej inštitúcie. Vo vládnom rozpočte na rok 1921 nevidíme nikde položky pre túto tajnú policiu. Vedľa 140 detektívov propagačnej kancelárie sú u nás detektívi ministerskí, županskí a slúžnovskí.
Máme tiež i detektívov železničných, štátne-finančných, školných, zvláštnych detektívov ministerstva pravosúdia a národnej obrany, ba aj detektívov ministerstva sociálnej opatery. Stane sa často, že vo vlaku všetky vagóny I. a II. triedy sú nimi preplnené. Táto ohromná armáda špiclov je vydržiavaná proti komunistom. Na každej väčšej dedine máme dnes četníkov; i tam, kde Maďari četníckej stanice nezriadili, zriadili sa teraz. Toto sa dáva Slovákom a Rusínom v náhradu za učiteľov. Poukážem na jednotlivé zločiny týchto vládnúcich živlov. Pánovia, od Rumanovej až po Ardenovo bolo zavraždených 18 a ťažko ranených 183 osôb. Po mrtvých zostalo 11 vdov a 28 sirôt. Od 30. júna 1920 až do 30. júna 1921 bolo vládnymi násilníkmi väznených 1482 ľudí, ktorí boji nevinne držaní vo väzbe 44.268 dní. Z týchto nevinne zatknutých bolo len 132 odsúdených, a to nie pre veľzradu, ale pre príčiny a väčšinou pre priestupky. Vy páni ste v mene vládnej autority dusili krvou a žalárom štrajk zemedelského robotníctva. Postavili ste sa ako správcovia tohoto štátu proti vlastnému slovenskému ľudu a robili ste žandarmov grófskym rodinám Eszterházyho, Odescalchiho, Csákiho, Schönborna, Forgacha, Apponyiho, Rakovszkého, Pálffyho, Erdödiho a podobných veličín, aby ste dokumentovali svoje spojenectvo s Horthyovským oligarchom v Pešti a tak postavili pomník hanby Vami zradenej demokracii. Že len terorom sa u nás vládne, uvediem jednotlivé prípady, z ktorých niektoré ako nevybavené zdôrazním. Pri stávke zemedelských robotníkov v Nitrianskej v apríli 1920 dali četníci na rozkaz správcu statku v Rumanovej zavolať dvoch dôverníkov robotníctva Michala Bališa a Konopáska do kupeckej miestnosti, kde ich úkladne zavraždili. (Slyšte! Fuj! Hanba!) Až do dnes sa pozostalým sirotám a vdovám nedostalo podpory. Na zemerobotníkov v Hlohovci bola usporiadaná v júni 1920 vojenská expedícia, ktorá zastrelila robotníka Petrikoviča, idúceho do Nitry z roboty domov. Vojaci a četníci vnikali do občianskych bytov, bili obyvateľstvo pažbami pušiek, nešetriac ani detí, žien a starcov. Jednej žene, ktorá o 2 hod. na to porodila, rozhádzali posteľ.
Ve Vrábloch za komanda bývalého rakušáckeho nadporučíka Langhamera bola 17. decembra 1920 vypálená salva do ľudu, pri čom robotník Viliam Spetler zo Žitavskej Novej Vsi, Paľko Baťa z Christian a Maria Cibulková z Vráblov zostali na mieste mrtví, ďalších 25 bolo ťažko ranených. Na miesto potrestania četníckeho veliteľa bolo do žalára uvrhnuté 75 osôb, z ktorých ani jednomu sa nedokázala vina.
Tento pán Langhamer za rakúsko-uhorskej vlády u 12. pešieho pluku v Komárne, ktorý dal strieľať týchto robotníkov, nadával slovenským vojakom slovenských somárov a slovenských svíň. (Slyšte!) Tento pán bol splnomocnený, aby strieľal za československej vlády do slovenských robotníkov.
Táto snemovňa bola svedkom rozpravy o tragédii krompašskej, pri ktorej boli četníkmi zabití robotníci Stanislav Gotko, Paľo Bator, Jano Semenák a Rudolf Hajniš, vedľa 13 ťažko zranených. Niektorí z vás, pokiaľ mali cit, i z radov mimokomunistických ste uznali, že v Krompachoch bol spáchaný zločin, ale väčšina dala k zločinu súhlas. Na to bolo v Krompachoch zatknutých 64 osôb, ktoré krvavý súd v Levoči súdil za pomoci falošných svedkov z radov továrneho úradníctva a pätolízalov závodu Rimamuránskeho. Úradníci, ktorí pri parlamentnom šetrení svedčili, že ničoho nevideli, u sedriálného súdu tvrdili, že videli všetko. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
A sotva uschla krv v Krompachoch, prišlo na radu Ardenovo, kde četníci použili zbrane proti roľníkom, ktorí sa hlásili o svoje pašienky. V Ardenovom padli v obeť bielemu teroru roľníci Ján Fedorko a Vasil Lendel, ktorí boli zavraždení vedľa 31 ťažko ranených.
Keď vzpomenieme vraždy v Námestove a ďalšie prípady, tu každý pozná bankrot terajšieho režimu, vládnúceho len manlicherkami a bodákmi. Ale manlicherkami sa nevládne, lebo sa môžu obrátiť i proti vládcom. Ako sa zachodí u nás so strany úradov s komunistmi, to je priamo zverské. Stačí denunciácie kapitalistu alebo lokajov buržoazie alebo platených špiclov, a nastane prenasledovanie a sú prenásledovaní tak, že sa tomu nevyrovná ani španielska inkvizícia.
V zemplínskej župe, kde je policajným komisárom starý rakušák Mareš, ubíjajú četníci robotníkov bajonetmi na stretnutie. V Trebišove pri stávke zavolali četníci 3. mája 1920 robotníkov Juraja Šimku, Jána Zuzčina, Michala Záhorského a Michala Zolčáka na strážnicu, kde ich vyzliekli z nohavíc a tak zbili, že jeden z nich, Juraj Šimko, omdlel. Potom ho kriesili tak, že ho polievali vodou. Slyšte!)
V Čaklovej jeden statkár maďarský, Gejza Mandej, žaloval na svojich vlastných zemedelských robotníkov, že sú boľševici, a hneď sa vypravila proti tým robotníkom četnícka stanica. Robotníci boli sviazaní reťazmi, zavedení na četnícku stanici, tam boli sbití a pol dňa a pol noci väznení. Ich mená sú: Karel Žemba, Pavel Malik a Ivan Malik.
Pri zemedelskej stávke boli u Michalovic zatknutí 4 robotníci od žandárov so stanice košickej. Boli tak sviazaní reťazmi, že dľa svedectva súdruha Krejčího im až živé mäso bolo videť, keď ich priviezli do Michalovic na stanicu.
Župan zemplínsky, maďarón dr. Slávik vypovedá zo župy príslušníkov Československého štátu, k čomu stačí udanie, že sú komunisti. To sa stalo tajomníkovi zemedelských robotníkov Emanuelovi Šafránkovi, Julovi Maurerovi a robotníkovi Štefanovi Kurucovi. Všetci sú československými občanmi. Štefan Kuruc bol vykázaný zo župy preto, že slúžny ho obvinil, že jeho pes urobil priestupok kontumačný. Za priestupok, za ktorý mohol byť potrestaný pokutou 5-10 K, bol nebohý robotník vypovedený z československého štátu.