Předseda: Žádají páni poslanci, abych ji dal přečísti? (Nikdo se nehlásí.) Není tomu tak, dám tedy hlasovati.
Kdo tedy souhlasí s resolučním návrhem p. posl. Matznera, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je menšina. (Hluk.) Resoluční návrh pana kol. Matznera je zamítnut. (Hluk. Předseda zvoní.)
Dále jest nám hlasovati o resolučním návrhu schváleném výborem rozpočtovým: "Budiž zavedeno povinné očkování vepřového bravu proti července."
Kdo s tímto resolučním návrhem souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Resoluční návrh je schválen. (Hluk.) Prosím o klid.
Druhé čtení zákona právě usneseného dám na denní pořad příští schůze. (Hluk. Předseda zvoní.) Prosím o klid.
Po vyřízení tohoto odstavce denního
pořadu (Hluk. Předseda zvoní.) přistoupíme k odloženému
odstavci 1, jímž jest
1. druhé čtení osnovy zákona, jímž se mění některá ustanovení zákonů o solním monopolu (tisk 2022).
Došel mne formální návrh pana zpravodaje Záruby, který učinil ve shodě s usnesením presidia, aby totiž osnova tato byla vrácena výboru.
Kdo s tímto formálním návrhem souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Osnova tato je vrácena výboru.
Přikročíme k dalšímu odstavci,
jímž jest
2. druhé čtení osnovy zákona, jímž se povoluje státní příspěvek na provedení zajišťovacích a opravných prací nouzových na moravských vodotocích (tisk 2225).
Zpravodaji jsou pp. posl. Záruba a Koudelka.
Přeje si pan zpravodaj Záruba
slovo? Jsou snad některé opravné návrhy?
Zpravodaj posl. Záruba: Nikoli.
Předseda: Není
tomu tak. A pan zpravodaj posl. Koudelka?
Zpravodaj posl. Koudelka: Také
ne.
Předseda: Rovněž také ne. (Zvoní.) Budeme tedy hlasovati. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Kdo souhlasí tedy s osnovou zákona, týkajícího se povolení státního příspěvku na provedení zajišťovacích a opravných prací nouzových na moravských vodotocích tak, jak byla přijata ve čtení prvém, teď také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Zákon jest schválen také ve čtení druhém a tím jest vyřízen odstavec 2 denního pořadu dnešní schůze.
Přikročíme ke třetímu, ke
3. zprávě I. výboru zahraničního, II. výboru ústavního o vládním návrhu (tisk 1821), kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění smlouva uzavřená v Praze dne 29. června 1920 mezi republikou Československou a říší Německou o státním občanství (tisk 2343).
Zpravodajem je p. posl. dr. Hnídek.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Předložená smlouva mezi říší Německou a mezi republikou naší není vlastně nic jiného nežli vysvětlení a rozvedení mírové smlouvy versailleské. Při jednání s říší Německou, a to hlavně o článku 297 mírové smlouvy versailleské, kde se jedná o likvidačních nárocích naší republiky oproti říši Německé, vyskytla se nutnost vysvětliti některé otázky, týkající se státního občanství. V důsledku toho vypracována byla se zástupci říše Německé smlouva, týkající se této záležitosti. Tedy smlouva o státním občanství. Tato smlouva jest vlastně obdobnou se smlouvou, která byla uzavřena s Rakouskou republikou. Rozdíl je v tom, že neobsahuje ustanovení o menšinách, které obsahuje smlouva s republikou Rakouskou. Přirozeně, že je nemůže obsahovati, a to proto, poněvadž tohoto ustanovení ve versailleské smlouvě není. Ostatně v podstatě se skoro shodují. Hlavní věcí však je, že tato smlouva vysvětluje článek 84 a 85 mírové smlouvy versailleské. Tento článek 84 je totiž dosti nejasný.
Tento článek 84 zní: Státního občanství československého nabudou ipso facto, ztrácejíce státní občanství německé, příslušníci němečtí usazení na některém z území, jez jsou uznána za součásti Československého státu."
Zde jest dvojí nejasnost. Především totiž jest zde pojem bydliště, což jest rozdíl mezi smlouvou německou a rakouskou. Rakouská smlouva mluví o právu domovském, kdežto německá smlouva mluví o bydlišti. A šlo tudíž o to precisovati pojem "bydliště" Dále není jasna druhá část tohoto odstavce, kde se mluví o územích, jež jsou uznána za součást Československého státu. První věc objasňuje čj. 1. smlouvy mezi republikou Československou a Německem, kde výslovně se říká, že za bydliště má se pokládati ono místo, ve kterém osoba ta se usídlila s prokazatelným úmyslem trvale se tam zdržovati. Má-li některá osoba více než jedno bydliště, rozhodující má být to místo, kde jest převážné těžiště hospodářských a životních poměrů oné osoby, a kde by nebylo možno dobře konstatovati bydliště, má se za pravé bydliště považovati to místo, které si sama dotyčná osoba vyvolí.
Zvláštním ustanovením jest pak článek druhý této úmluvy. Tento článek 2. vysvětluje 85. článek mírové smlouvy, který mluví o právu opčním. Podle tohoto 85. článku každý občan, který připadl z cizího státu do naší republiky, má právo opce, ale tento článek druhý smlouvy mezi naší a Německou republikou vysvětluje pojem, který Čechoslovák v říši německé má právo optovati pro náš stát. To jest důležité. Tento článek druhý vykládá, že obě smluvní strany shodly se na tom, že za Čechoslováky, příslušníky Německé, podle článku 85. odst. 1, věta druhá a odst. 5 mírové smlouvy pokládati je říšskoněmecké příslušníky československé rassy a československého jazyka. Tedy jenom tito příslušníci říšskoněmečtí mají právo optovati ve smyslu článku 85. smlouvy versailleské. Ale mnohem důležitější, než tato věc, je výklad článku 84, pokud jde o státní občany, kteří nabývají státního občanství ipso facto. Tady běží o následující věc: Kdybychom vyložili článek 84 bez souvislosti s ostatními články, pak nabývali by státního občanství československého ipso facto státní občané němečtí, kteří bydlí třeba v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a to právě by bylo špatným výkladem, neboť tento článek 84 se vztahuje výhradně jen na ty státní občany německé, kteří k nám připadli na území Hlučínském. To jest důležitá věc. S touto věcí setkali jsme se již loňského roku při příležitosti projednávání zákona z 9. dubna 1920 o státním občanství. Tehdy již musilo býti přistoupeno k výkladu článku 84, kterých se to vlastně občanů týče, zda říšskoněmeckých, usazených v Čechách, na Moravě ve Slezsku, nebo jen v Hlučínsku. Pánové, kteří byli tehdy ve starém Národním shromáždění, se pamatují, že tento návrh zákona byl vrácen kanceláří presidenta republiky s připomínkami, které se týkali právě této věci. Tu si dal ústavní výbor celou věc vyložiti a přistoupil k tomu názoru, že zde jde jen o ty občany, kteří bydlí na Hlučínsku nebo eventuelně na Hlubčicku. Dlužno tedy vykládat tento článek 84 v souvislosti s předešlými články tohoto míru versailleského. Mírové smlouvy zachovávají totiž tento postup, mluví-li se o postupu německého území cizímu státu, že nejdříve se jedná o hranicích postoupených území a potom o státním občanství, a zde mírová smlouva versailleská mluví ve článcích 82 a 83 o území, které připadne k naší republice, tedy o Hlučínsku a event. o Hlubčicku, a další článek 84 o státním občanství. Musíme z toho dedukovati, že ten článek se netýká občanů říšskoněmeckých, kteří bydlí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž že se to týká výhradně říšských občanů německých, bydlících na Hlučínsku event. na Hlubčicku. Mimo to také k výkladu tohoto článku 84 míru versailleského přispívá smlouva uzavřená mezi spojenými mocnostmi a mezi naší republikou v St. Germain en Laye dne 7. září 1919, kde se výslovně praví, že s výhradou zvláštního ustanovení smluv níže uvedených Československo uzná za československého státního občana ipso facto a bez dalších formalit státních občany Německa, Rakouska a Uherska, kteří v den, kdy vejde v platnost tato smlouva, mají hlavní bydliště, anebo právo domovské na území, které je anebo bude uznáno za část Československa podle mírové smlouvy s Německem, Rakouskem a Uherskem, po případě jakýchkoliv smluv, uzavřených za účelem uspořádání nynějších poměrů. Podle těchto smluv však a podle vážných hlasů mohla a byla zvláště Německem, Rakouskem neb Uherskem za část Československa uznána pouze ona území, jež mu připadla od Německa, Rakouska a Uherska, nikoliv však od území Čech, Moravy a Slezska. To jsou jen pomůcky, na základě jichž se dojde ke správnému výkladu tohoto článku 84 smlouvy versailleské. A tedy se týká toto ustanovení o občanství ipso facto občanů Hlučínska, event. Hlubčicka. Jest to také samozřejmé, poněvadž tímto způsobem, kdyby se vykládal článek 84 bez souvislosti s článkem předcházejícím, by se došlo k výsledku, že státním občanem československým by se stal nějaký občan říšskoněmecký, který nemá naprosto zájmu na naší republice, ale měl by důležitá práva, právo volební, a to nejen aktivní, nýbrž i pasivní, a tomu se právě vyvarujeme výkladem článku 84 míru versailleského.
V ostatních článcích této smlouvy zde se vykládá vlastně jen forma, jakým způsobem jest provésti opční právo, tedy jest to cistě formálního rázu.
Mluví se zde o tom, jak se podávají opční prohlášení, forma jejich, o úřadu, kterému jest prohlášení předkládati, vyřizování sporů atd.
Zahraniční výbor pojednal o této smlouvě a navrhuje slavné sněmovně, aby schválila tuto smlouvu mezi říší Německou a Československem. Zároveň také zahraniční výbor předkládá resoluci tohoto znění (čte):
"Vláda se vyzývá, aby, podávajíc vládní návrhy na ratifikaci smluv mezinárodních, přihlížela k zásadám, které z ustanovení ústavní listiny vyvodil ve svém dobrozdání ústavní výbor."
Tuto resoluci přijal zahraniční výbor na základě dobrozdání, které předložil ústavní výbor. Došlo k této záležitosti tímto způsobem:
Při předkládání mezinárodních smluv k schválení došlo se k rozličným pochybnostem, totiž jaké formy sluší užívati při schválení těchto mezinárodních smluv, má-li se to díti formou zákona, či pouhým usnesením nebo jinak. A tu presidium sněmovní se obrátilo na ústavní výbor, který dal k prozkoumání celou tu věc zvláštnímu subkomitétu a zpravodajem tohoto subkomitétu byl dr. Meissner, jehožto prací je právě také dobrozdání, které bylo vytištěno a které je přiloženo ke zprávě výboru zahraničního.
Subkomitét ústavního výboru rozvrhl celou tuto věc na několik otázek. Běželo tu totiž o následující otázky:
Dává Národní shromáždění souhlas
k mírovým smlouvám mezinárodním formou zákona v technickém slova
smyslu, anebo pouhým jen usnesením?
Druhou otázkou, o kterou běželo, jest, jaký jest postup, když
smlouvou mezinárodní mění se území státní.
Třetí otázkou velice důležitou jest, čeho jest šetřiti, jestliže mezinárodní smlouvy mění právní normy vnitrostátní.
A další otázkou jest, mění-li se mezinárodní smlouvou ústavní zákon. A konečně byla formulována otázka, která byla velice sporná, a to, může-li se taková mezinárodní smlouva předložiti současně senátu i poslanecké sněmovně a platí-li také § 43 ústavní listiny o praeclusi a § 44 úst. listiny také o mezinárodních smlouvách.
Tedy ke všem těmto otázkám a potom, jak se zmíním, k některým otázkám, které souvisejí s otázkami těmito, zaujal subkomitét po bedlivých úvahách svoje stanovisko a předkládá je nyní slavné sněmovně, aby je vzala na vědomí a pak aby na základě tohoto dobrozdání přijala resoluci, kterou jsem právě přečetl. Jiná forma totiž není, jakým způsobem by se dostalo toto dobrozdání ke schválení nebo vzetí na vědomí od poslanecké sněmovny.
K první otázce, totiž dává-li Národní shromáždění souhlas k mezinárodním smlouvám ve formě zákona v technickém slova smyslu, anebo pouhého usnesení bez této formy, odpověděl ústavní výbor, že k souhlasu, aby byla uzavřena mezinárodní smlouva podle § 64 odst. 1. ústavní listiny, není třeba formy zákona v technickém slova smyslu. Toto své mínění opírá hlavně o znění našeho jednacího řádu. Náš jednací řád totiž mluví, že o osnovách zákona a o smlouvách mezinárodních jedná se ve čtení dvojím, a o ostatních předmětech ve čtení jediném. Z tohoto lze nutně usuzovati, že jednací řád nepovažuje souhlasu k mezinárodním smlouvám za zákon v technickém slova smyslu.
Druhou otázkou jest, jaký postup jest zachovati, jestliže mezinárodní smlouvou mění se státní území. Tato otázka vlastně zodpověděna již jest také § 64 úst. listiny, území jedině a toliko formou zákona, a to formou ústavního zákona, totiž při kvalifikované 3/5 většině.
Nyní běželo o důležitou otázku: Jest třeba, aby ustanovení mezinárodní smlouvy, kterými jsou upraveny právní normy vnitrostátní, byla upravena zvláštním zákonem, a ta věc byla sporná. Jedni páni experti - a byl to na př. p. prof. Hobza - hájili názor, že mezinárodní smlouvy jsou zdrojem práva a na základě toho že jsou úplně na roveň postaveny zákonům, kdežto většina ústavního výboru postavila se na stanovisko opačné a řekla: obsahuje-li mezinárodní smlouva úpravu vnitrostátních práv, jest třeba, nedalo-li již Národní shromáždění souhlasu k této mezinárodní smlouvě formou zákona, zvláštního prováděcího zákona. Toto dobrozdání zakládá se na následujících úvahách: právní normy sluší upravovati toliko Národnímu shromáždění, ale ne presidentovi. Ale mezinárodními smlouvami se také mění právní normy, takže mohou-li se měniti právní normy vnitrostátní mezistátní nějakou smlouvou - a k některým mezinárodním smlouvám není třeba souhlasu Národního shromáždění, ty ratifikuje president bez souhlasu Národního shromáždění - může se tedy tím státi, že by také ratifikoval mezinárodní smlouvu, která by měnila právní normy vnitrostátní. To by bylo proti ústavě. V důsledku toho ústavní výbor dal tuto odpověď na otázku třetí.
Nyní další otázka jest, jak jest postupovati při tom, má-li mezinárodní smlouva působiti změnu ústavního zákona. Ta odpověď již dána jest odpovědí na otázku první a třetí. Zde se také mění právní norma, která je stanovena ústavním zákonem. Mění-li se podle předchozí otázky, je-li třeba k mezinárodní smlouvě, která mění právní normu, zvláštního prováděcího zákona, tedy tím spíše je třeba prováděcího zákona, mění-li se právní norma, stanovená ústavním zákonem. Poněvadž jest to ústavní zákon, je třeba zvláštního zákona, který je odhlasován 3/5 většinou. A teď by mohl nastati zvláštní případ, totiž ten, že by mohla býti mezinárodní smlouva ratifikována prostou většinou, a tedy by bylo třeba ještě prováděcího zákona ústavního. To znamená, že by bylo třeba kvalifikované 3/5 většiny. Ten případ by mohl nastati. Mezinárodní smlouva by mohla býti ratifikována, ale nemohla by býti uzákoněna prováděcím zákonem ústavním. Proto odporučuje ústavní výbor, aby vláda zachovávala vždycky tento postup, aby dříve, než předloží mezinárodní smlouvu k ratifikaci, předložila prováděcí zákon ústavní a pak teprve předložila mezinárodní smlouvu k ratifikaci.
S touto otázkou souvisel zákon o státním občanství ze dne 9. dubna loňského roku. To jest zákon ústavní; a proto doporučuje zde ústavní výbor, aby tento ústavní zákon byl doplněn, a to ustanovením, připouštějícím, aby v mezinárodních smlouvách v poměru k jiným mohly býti ujednány odchylky od zákona ze dne 9. dubna 1920.
Nyní přistupujeme k věci sporné, totiž k otázce, možno-li předložiti mezinárodní smlouvu senátu i poslanecké sněmovně zároveň, dále zdali platí ustanovení § 43 o preklusích a § 44 také pro projevy souhlasu s mezinárodní smlouvou. Zde objevilo se v ústavním výboru dvoje mínění, jedno hájené dr. Kramářem a dr. Stránským, kteří tvrdili, že § 42 a následující §§ 43 a 44 také platí pro schválení mezinárodních smluv, kdežto většina ústavního výboru má za to, že ustanovení §§ 43, 44, 47, 48 a 46 referendum, platí pouze pro zákon v technickém slova smyslu a nikoliv pro souhlas s mezinárodní smlouvou, ač-li se neděje ve formě zákona. Vzhledem k tomu ústavní výbor považuje za možné, aby mezinárodní smlouva byla předkládána současně oběma sněmovnám, i senátu i poslanecké sněmovně. Ovšem, že může nastati případ, že by některá sněmovna odepřela souhlas, a následkem toho padá. celá předloha; a v důsledku toho doporučuje ústavní výbor, aby vláda ve všech případech předkládala mezinárodní smlouvy oběma sněmovnám postupně, tedy buď nejdříve poslanecké sněmovně a senátu nebo naopak.
Další otázka týkala se § 55 jedn.
řádu o zkráceném řízení, zdali ho lze užíti při schvalování smluv
mezinárodních. Totiž tento § 55... (Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek (pokračuje): Tento § 55 totiž praví, že zkráceného řízení lze užíti o osnovách vládních, a tu ústavní výbor vyjadřuje své dobrozdání v tom směru, že termín technický "vládní osnova" nesmí se pojímati jako synonymum s osnovou zákona v technickém slova smyslu, nýbrž pro všechny předlohy vládou podané a ze tudíž zkráceného řízení lze užíti i pro projednání souhlasu s mezinárodní smlouvou.
Dále ústavní výbor vzhledem k tomu, že podle bodu 3 ve většině případů bude nutno ještě prováděcího zákona, doporučuje, aby v budoucnosti souhlas Národního shromáždění k mezinárodním smlouvám po příkladě francouzské praxe byl dáván vždy formou zákona, tak, aby vláda předložila osnovu zákona obsahující souhlas s mezinárodní smlouvou.
Ústavní výbor zabýval se také otázkou, a zase spornou, totiž jak sluší vykládati § 64 odst. 3. ústavní listiny o vypovídání války v souvislosti s § 64 čís. 1., totiž o právu presidentově ratifikovati mezinárodní smlouvy. Běželo totiž o následující: Zda je třeba souhlasu Národního shromáždění k uzavření mezinárodní smlouvy, kterou se republika naše zavazuje k nějaké akci válečné. Zpravodaj subkomitétu ústavního výboru dr. Meissner zastává stanovisko, že jest třeba souhlasu Národního shromáždění, kdežto většina ústavního výboru postavila se na stanovisko, že tohoto souhlasu není třeba, když stát převezme závazek zakročiti v určitém případě ozbrojenou mocí, a že je toho třeba jen tehdy, když stát zvyšuje a rozmnožuje vojsko, rozšiřuje brannou povinnost nebo ukládá nějaká určitá finanční břemena.
Ovšem samo sebou se rozumí, že
celý ústavní výbor rozhodl otázku, že je Třeba ku každému konkretnímu
vypovědění války přirozeně také podle ústavní listiny souhlasu
Národního shromáždění. Jak jsem již řekl, byla v důsledku tohoto
dobrozdání ústavního výboru, které je připojeno k tomuto ratifikačnímu
návrhu, zahraničním výborem vypracována resoluce, o které jsem
se již zmínil, a ústavní výbor připojil se také k této resoluci,
kterou se vyzývá vláda, aby podávajíc vládní návrh na ratifikování
smlouvy mezinárodní přihlížela k zásadám, které z tohoto ustanovení
ústavní listiny vyvodil ve svém sezení ústavní výbor. Na základě
toho zahraniční i ústavní výbor doporučuje, aby slavná sněmovna
schválila smlouvu o státním občanství mezi republikou Československou
a říší Německou spolu s resolucí. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Přikročíme k rozpravě. Zapsáni jsou na straně "proti" pp. posl. dr. Haas, dr. Brunar, Borovszký, Simm, Kaiser, Bobek, na straně "pro" pan posl. Schubert.
Než udělím prvním řečníku "proti" slovo, navrhuji, aby řečnická lhůta byla omezena na 15 minut. Jest snad proti tomu nějaká námitka? (Nebyla.)
Není. Návrh můj jest přijat.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
na straně "contra" zapsanému, jímž je pan posl. dr.
Haas.
Posl. dr. Haas (německy): Velectěné dámy a pánové! Podle výborové zprávy není tato smlouva nic jiného než provedením tak zvané mírové smlouvy Versailleské. Tento dokument, který se nazývá mírovou smlouvou, není smlouvou, jest to diktát, a to diktát nenávisti, diktát politiky odplaty, který je ovládán myšlenkou potlačiti k úplnému zotročení vysoce kulturně vyspělý národ. (Souhlas na levici.) Tato skutečnost sama o sobě by již postačila, aby byly odmítnuty všecky účinky, plynoucí z tohoto dokumentu hanby středoevropské kultury.
Československá republika však učinila ještě více, nestačilo jí, aby slušně vykládala smlouvu, tento mírový dokument Versailleský. Nikoli! Článek 84, o nějž zde jde. vykládal se v takové formě, že se musí říci, že šikany, které jsou již na základě zákona o státním občanství z 9. dubna 1920 příliš bohaté a příliš veliké, ještě jsou zvětšovány. Článek 84 ustanovuje: "Ipso facto nabývá československé státní občanství při současné ztrátě německého státního občanství německý státní příslušník, který je usedlý na některém území, jež je uznáno za součást Československé republiky". Podle jasného znění tohoto ustanovení zadala německá delegace, že pro určení státní příslušnosti k Československé republice má výlučně rozhodovati usedlost v některém území Československé republiky. Praví se výslovně: "v některém území Československé republiky, jež je uznáno za její součást." V mírových smlouvách najde se totiž ještě i jiná formulace, jež zní: "Osoby usedlé v částech připadlých Československé republice." Kdyby byla tato formulace v čl. 84 a také v příslušném článku smlouvy Saint-Germainské mezi Československou republikou a dohodou, pak by byl výklad, jaký dal referent tomuto článku, správný. Výklad československých vyjednávačú, který byl také pojat do smlouvy, přinesl s sebou úplný zmatek, ježto se pokládá za rozhodný moment brzy bydliště, brzy narození, brzy domovská příslušnost. Ve článku 7 nalézá se hned zvláštní důsledek. Osoba, jež se narodila jako syn německého říšského příslušníka, který bydlel před platností zákona v území hlučínském nebo hlubčickém, ten je československým příslušníkem tehdy, bydlí-li buď v území hlučínském nebo hlubčickém, pakli Hlubčicko vůbec k Československé republice připadne, nebo bydlí-li mimo Československou republiku, vyjímaje v Německé říši. Bydlí-li v jiném území Československé republiky, pak není státním občanem československým. To je dost nelogické; avšak známe-li praxi výkladu zákona o státním občanství, pochopíme to velmi dobře. V cizině státní občané člověka neruší, tam zvětšují moc státu, v tuzemsku však jsou státní občané, kteří se nemohou vykázati československou rasou a jazykem, po případě nepříjemnými konkurenty; tu se všecko možné vynaloží na to, aby se opatřila možnost tyto lidi, kteří zde bydlí a mají tu ve smyslu státní smlouvy své bydliště a svoji usedlost, týrati podle všech pravidel umění. Při každé koncessi, o niž se žádá, je ovšem předpokladem státní občanství, zkrátka a dobře, ve všem je snaha držeti takové osoby od těla, které se nemohou vykázati, jak se krásně praví v prováděcím nařízení k zákonu o státním občanství, že se při sčítání lidu přihlásili k československému národu. To je svoboda přiznání při sčítání lidu. (Souhlas na levici.)
Nebudiž hleděno k tomu, že si zákonodárství Československé republiky, jak se zdá, není dosti jasno o pojmu rasy pojmy se mění, brzy je to rasa, tu by bylo nutno bezděčně mysliti na theorii Chamberlainovu, pak by bylo nutno měřiti lebky státních občanů, aby se dostala z toho u každého příslušnost k rase - brzy se mluví opět o řeči, tu se rozpomínáme na theorii Ludvíka Steina, že rozhodným je kulturní společenství, a mnohdy se stává, že se jako znak požaduje rasa a řeč. Ano, při téže otázce, na př. při státních občanech československých, kteří bydlí v říši Německé, praví se v § 4 bodu 6 zákona: "Němečtí státní občané československé národnosti", ve smlouvě se však praví: Němečtí státní občané československé rasy a řeči! Myslím, že se sotva může někdo vyznati ve všem tom zmatku pojmů, kdo nezná přesně této ideologie.
Dámy a pánové! Čas k mluvení je vyměřen tak krátce, že nemohu se pouštěti do různých šikan, jež jsme spolu prodělali při výkladu zákona o státním občanství s pojmy československá rasa a řeč. Stává se - to budiž řečeno jen v parenthesi - že na př. lidé, kteří konali od převratu Československé republice státní služby, byli prostě vyhozeni na dlažbu, poněvadž nejsou definitivní a tudíž nenabyli ještě ve smyslu starého domovského zákona státního občanství v místě svého služebního působiště. V nejnovější době se dokonce přihází, že se u poslanců trochu nepohodlných, jichž dekret byl potvrzen volebním soudem řekněme to upřímně - čenichá, zda-li u nich jsou skutečně předpoklady zákona o státním občanství, a že se dokonce zavádí nové řízení, aby byli mandátu svého zbaveni.
Dámy a pánové! Celá prakse zákona o státním občanství ukazuje, že nejde vážně o to, aby se tím vytvořilo právo, nikdy o to vážně nešlo, jinak by nebylo nutno, když na př. dva dělníci v Botenwaldu žádají o přiznání práva státního občanství, aby byla nejprve dotazována Národní jednota; poněvadž ta řekla, že ti oba dělníci nejsou dosti spolehliví, ztratí oba dělníci nárok státi se československými státními občany, takže nemohou dosáhnouti lepšího služebního místa jako dílovedoucí. Tyto příklady daly by se sestonásobiti nebo stisíceronásobiti.
A pozorujeme-li tuto praxi, musíme ke každému elaborátu smlouvy, který zmatek ještě zvyšuje, míti zcela zvláštní nedůvěru. Je také samozřejmo, že nemůžeme si nechati ujíti příležitost, abychom řekli, že neznáme československé řeči a že tudíž nikdy nemůže býti ve skutečnosti podáno toto kriterium československé řeči; to je právnická fikce, které však nelze použíti nikdy jako důkazu skutečnosti.
Smlouva trpí také ještě jiným nedostatkem, a to jest odporem v jednotlivých bodech mezi zákonem z 9. dubna 1920 a smlouvou. Tyto odpory jsou podle zdání sice dost nepatrné, avšak při výkladu poskytují úřadům příležitost, aby využily těchto odporů, těchto malých odchylek k šikanám. Zdá se pak, že to je úmyslné, neboť ve smlouvě je také ustanovení, že o opcích rozhoduje ten stát, v jehož prospěch se optuje. Existuje ovšem smíšená komise a rozhodčí soud, který má při různosti názorů rozhodovati. Avšak podle smlouvy dostanou se před smíšenou komisi a před rozhodčí soud opět jen ony věci, které předloží příslušná vláda, to znamená tedy, že rozhodčí soud a komise nejsou instancí, poněvadž vláda prostě věc, jež ji není příjemná, nepředloží.
Dále se stal malý lapsus, patrně překladem z původního francouzského textu do češtiny, když se totiž praví, že opce manželova, mužova, platí také pro manželku jeho. Pak se praví dále: Opce rodičů - v češtině "rodičů" - platí i pro děti. Co se však stane, když otec optuje, matka však výslovně neoptuje, nýbrž opce mužova platí jen pro ni? Kam náležejí tu děti? V zákonu z 9. dubna 1920 praví se výslovně, že opce hlavy rodiny rozhoduje pro ženu a děti. Jen když otce již není, rozhoduje pro děti opce matčina.
Druhá velká tvrdost, která se rovněž vrací, a to nejen v této, nýbrž je obsažena i ve státní smlouvě s republikou Rakouskou, jest ta, že optující musí do roka opustiti zemi. To je tvrdost velmi těžká, ovšem pochopitelně a můžeme si mysliti, proč sem byla tato tvrdost pojata. To je velmi, velmi rabiátní donucování, které brání, aby někdo optoval tam, kam ho srdce táhne.
Celá osnova, celý návrh je, jak už jsem dříve řekl, způsobilý jen k tomu, aby zmatek ještě zvýšil. Zmatek znamená vždycky právní nejistotu, a když z toho zmatku byly činěny takové konsekvence, jako se stalo na základě zákona o státním občanství, pak musíme smlouvu odmítnouti.
Současně s touto státní smlouvou byl předložen posudek k výkladu § 64 č. 1 ústavní listiny. Chci zdůrazniti jen nejdůležitější věci tohoto posudku. V ústavní listině se nic nepraví o tom, má-li býti dán souhlas Národního shromáždění ke státním smlouvám, které jsou jmenovány v § 64 č. 1, před ratifikací nebo po ní. Z toho ústavní výbor dovozuje ve svém dobrozdání, že by bylo zajisté dobře, opatřiti souhlas Národního shromáždění před ratifikací, že však to není nutno. Velectění pánové! Jsem zde jiného názoru. Nestojí-li o tom nic v ústavní listině, - a to je správné - pak nutno ústavní listinu, je-li skutečně demokratická, vykládati vždy v tom smyslu, aby se prerogativa zástupců národa co možná rozšířila. (Souhlas německých poslanců!) Neboť president není nic jiného než šéf moci vládní a výkonné, a jedná-li se mezi vládní a výkonnou mocí na jedné a zákonodárnou mocí na druhé straně o kompetenční konflikt, musí míti zastoupení národa vždycky přednost, aspoň při každé správné demokratické interpretaci demokratické ústavy. Ústavní výbor už mohl docela klidně sebrati odvahu a říci, že nutno opatřiti souhlas Národního shromáždění před ratifikací. (Souhlas na levici.) V jaké formě má býti souhlas dán? To v ústavní listině také není. A tu praví ústavní výbor: bylo by dobře, aby se to stalo formou zákona; může se však státi tak i formou usnesení a teprve potom se udělá zákon. Je prý velký rozdíl mezi mezinárodním závazkem smlouvy a jeho závazkem vnitrostátním. Všechny tyto vytáčky dokazují jen, že by se rádo do toho něco vinterpretovalo, aby se také mohlo vyloučiti to správné, totiž že souhlas musí býti dán ve formě zákona. Nyní však přijde rozpor. V posudku ústavního výboru se praví: Forma zákona není nutna, avšak přes to je možné zkrácené řízení, ačkoli v jednacím řádě se praví výslovně: Osnovy vládní mohou se vyříditi zkráceným řízením. Pan referent se snažil vyložiti slovo "osnova vládní" tak, že to může býti každé vyjádření vlády. To se mu zajisté nepodařilo a myslím, že byl učiněn jen pokus odstraniti tu nepříjemnost a podržeti příjemnost rychlého promrskání.
Avšak vrcholem velmi, velmi zpátečnického výkladu v dobrozdání ústavního výboru je zajisté, že prý vojenské smlouvy nepotřebují souhlasu Národního shromáždění. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte! Krásná demokracie!) Avšak, pánové, v ústavní listině praví se výslovně, že souhlasu Národního shromáždění potřebují ty mezinárodní smlouvy, z nichž plynou pro stát nebo pro občany nějaká materielní nebo osobní břemena, zvláště břemena vojenská. Ano, jestliže vojenská konvence nepodmiňuje vojenských břemen, a chcete-li si pomoci a říci, že teprve určité vypovědění války, určité aktivování vojenské konvence potřebuje souhlasu Národního shromáždění, pak pánové, možno říci jen jedno: je-li tato druhá interpretace poctivá, pak je Československá republika státem, s nímž nemožno smlouvu uzavříti. Neboť ona sama říká, že vojenská konvence neznamená žádného zatížení, žádného závazku. Zatížením je přece již pouhý závazek, který se vojenskou konvencí přebírá. Tedy je zajisté nepochybno, že vojenská konvence náleží do výčtu odst. 1 § 64, a ústavní výbor patrně trochu srazil paty dohromady před ministerstvem národní obrany. Resoluční návrh přiložený tiskem k tomuto posudku je velmi nepřesný. Poněvadž totiž posudek vyznívá tak, že praví: "bylo by dobře, avšak nemusí to býti", pak ovšem příkaz vládě, aby se řídila zásadami tohoto posudku, není vlastně příkazem, neboť může se držeti brzy toho "bylo by dobře", brzy onoho "jde to i jinak". (Německé výkřiky.)
Abychom se vyhnuli všem těmto eventualitám výkladu, dokonce resolučního návrhu, dovolili jsme si podati resoluční návrh, v němž žádáme vládu, aby co možná rychle vypracovala změnu ústavní listiny v tom smyslu a předložila sněmovně a aby do té změny pojala tyto zásady:
1. K mezinárodním smlouvám obsaženým v § 64 č. 1 budiž opatřen souhlas Národního shromáždění ve formě zákona, a to před ratifikací,
2. Vojenské konvence buďtež - aby se jakýkoli omyl vyloučil - výslovně pojaty do vyčtu oněch smluv, které potřebují schválení, a to předchozího schválení parlamentu.
Žádáme vás, dámy a pánové, abyste
dali k této resoluci svůj souhlas. (Potlesk na levici.)