Největší chyba je ta, že oni neznají psychu Maďarů, že Maďaři jsou tisíciletým pyšným národem. (Maďarský výkřik: Právě to je chyba, že jsou pyšní.) Oni mají právo býti pyšní a je skutečnost, že v duši tohoto národa jest jistý aristokratický rys. Velectění pánové! Chcete-li naslouchati, přednesu vám pro charakteristiku toho dobrý příklad Malou episodu z mého dětství.
Můj otec byl správce statků při festetickém fideikomisu. U těchto velkých panstev panovalo hierarchické pojetí. Jedné neděle odpoledne odevzdal můj otec jistému Janu Bujdošovi, starému volákovi, dopis s poukazem, aby jej donesl do Eningu. - Ano, milostivý pane! Po jedné hodině jel eningskou silnicí vůz tažený čtyřspřežím volským a vedle něho Bujdošo. Můj otec jej oslovil: Nu, Jene, kam jdeš? Bujdošo: Odnesl jsem dopis. Otec: Proč potřeboval jsi k tomu 4 volů? Bujdošo: Jako starý volák nemohu přece jíti pěšky. Otec: Ty jdeš ale přece pěšky vedle vozu. Bujdošo: Ano, neboť starý volák nesedne si na žádný prázdný vůz. Otec: Máš pravdu, Jene! Toto "Máš pravdu, Jene!" je to, co v politice vůči Maďarům schází. Schází porozumění, ocenění pocitu vlastní síly. Musilo by se ctíti cítění národa, jeho historická minulost a tradice. Toto: "Máš pravdu Jene!" očekávám od pana ministra Mičury. (Různé výkřiky. Místopředseda Buříval zvoní.)
Velectění pánové! Chováme nedůvěru
vůči vládě, neuznáváme vládního prohlášení ohledně případu krompašského,
neboť ono je dobré jen k tomu, by prodloužilo život vlády. Od
té doby, co jsme zde, nestalo se nic, co by bylo s to, aby zmenšilo
naši nedůvěru, nýbrž naopak stalo se vše, abychom ji udrželi.
Proto neberu jménem našeho klubu vládní prohlášení na vědomí.
(Souhlas maďarských poslanců. Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu kolegovi Hanckovi.
Posl. Hancko: Slavná snemovňa! Krompašské udalosti staly sa historickými, lebo o týchto udalostiach dnes myslím nielen v našom parlamente sa koná rozprava, ale v celom širokom svete. Krompašské udalosti staly sa veľkými, staly sa historickými. Každý sa pýta, kdo ich spáchal, kdo je ich príčinou? Nikdo sa nechce k tomu priznať, že je príčinou, a to je práve ten najväčší hriech, že nikdo nechce priznať, že to urobil. Pán predrečník Darula hovoril, že vraj ľudová strana hraje dvojakú hru, že má dvojakú tvárnosť, tu ináč a doma ináč. Ja na to odpovedám, že sa od pána Daruly vlasteneckosti učiť nebudeme, od neho, ktorý vlasti nezná. (Výborně! Potlesk.) Odpovednosti sa tiež nebudeme učiť od neho, lebo cítime úplne odpovednosť za naše činy.
Čo sa týka nášho postupu v republike, opierame sa o náš zdravý a dobrý slovenský rozum. To moja odpoveď pánu Darulovi.
Keď sa obzeráme v celom širokom svete dnes po tej hroznej válke, ktorá zhrútila štáty a trôny, čo vidíme? Vidíme krutú biedu na všetkých stranách, nielen v Československej republike, ale práve tak v Nemecku, v Rumunsku, Jugoslavii, na celej čiare. Avšak dve otázky dovoľujeme si pred slavnú snemovňu predložiť. Cítia túto biedu len tak zvané chudobné vrstvy, ako tie robotnícke vrstvy menujeme - podľa sociálne-demokratických hesiel - pýtam sa, či túto chudobu cítia len tieto vrstvy a či občianske strany jej snáď necítia? Ja si dovoľujem tu urobiť prirovnanie a srovnať práve tieto dva tábory, robotnícky chudobný a meštiansky chudobný tábor. Pristúpme k porovnaniu a čo vidíme? Vidíme, že v tejto Československej republike, väčšinou, ktorá má vládu a moc, ktorá si môže vydobyť viac pre seba než ten, ktorý moci nemá, je práve tá vrstva, ktorá sa zove vrstvou robotníckou. Já jej to ovšem prajem, lebo som tiež z chudobne j pracujúcej vrstvy, ktorá sa menuje vrstvou občianskou, úradníckou. Dovoľujem si riecť, že v tejto republike sa to deje nespravedlive. Táto úradnícka bieda cíti zásobovaciu krízu stonásobne viac než druhá trieda. Ale pýtam sa, či trieda úradníctva alebo tak zvaná meštiacka opovážila sa či už v Československej republike alebo v Rumunsku alebo kdekoľvek inde na svete štrajkovať preto, že nedostala chleba? Nikdy.
My máme na Slovensku penzistov,
ktorí majú 30 až 50 korún. (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Hancko (pokračuje): My máme v Československej republike ne Slovensku slovenských úradníkov, menovite učiteľov, učiteľských penzistov, vdovy a ich siroty, ktorí myslím môžu sa úplne pomenovať tou najchudobnejšou vrstvou v národe. Naši penzisti - čo je veľmi smutné a čo musím deklarovať pred tvárou cele j snemovne - požívajú od prevratu vždy len 35 K, až 50, 80 až 100 mesačnej penzie, a títo chudáci nevyhrožujú, že budú štrajkovať, proste z toho dôvodu, lebo majú cit pre odpovednosť. To je ten rozdiel, že občianske strany domáhajú sa zákonitým spôsobom svojich požiadavkov, kdežto na druhej strane domáhajú sa ich terorom a násilným spôsobom. Tak sa, pánovia, toho chleba nikdy nedobijeme.
Pánovia, vidíme príčinu úplne v niečom inom. Po válke, prosím, sa rozhlasovalo po Slovensku, balamutilo a sľubovalo, že bude chudoba pánmi, že dostane všetko, dnes sa však tieto sľuby nemôžu dodržať. Povedalo sa vtedy: pôjdeme ďalej do nirvány neistoty a odpovednosť je vedľajšia vec. Aké sú toho následky, to vidíme v Krompachoch. Prosím, ja som človek, ktorý cíti chudobu sám na sebe, ktorý vie, jak sladký je kúsok chleba, ktorý si vyrobíme. Ale, než by som si vyrábal chlieb takým spôsobom, že by zabil úbohého človeka, to" pánovia odmietam. Áno, ale zákonitým spôsobom ako v riadnom souverrainnom dobre spravovanom štáte.
Pozrime sa na druhú stranu. Na príklad pri Žiline v jednej továrni, čo sa stalo? Robotníci prední, tak zvaní majstri, mimo byt, topivo, osvetlenie, čo dostávajú zdarma, mesačne vyrobili 3 až 4 tisíce korún a mimo to dostávali vo svojom konzume potrebné články o mnoho ľavnejšie než ja a predsa s tým neboli spokojní a predstúpili so svojimi požiadavkami pred majiteľov továrne, takže tento musel vyhlásiť, že nemôže továrňu udržať a robotníctvo musel rozpustiť. Robotníctvo z väčšej časti toto smutne vzalo na vedomie a uznalo, že len niektorí podali žiadosť v mene celého robotníctva a teraz všetci musia trpeť a bez chleba ostať. Takým spôsobom sa šíri nespokojenosť a nezamestnanosť. A ja len to tvrdím, kdo chce druhému spravodlive zabezpečiť existenciu, nech k takým prostriedkom nikdy nesadá, aby druhí existenciu ztratili, alebo že by to stálo ľudský život.
A kde je, prosím pekne, tá najväčšia chyba. Každá organizácia má svojho vodcu, a vodcovia organizácie akéže majú povinnosti?
Keď niektorí ľudia mali ponosu, nemali toho vodcovia využiť k štvaniciam, ale mali ľud upokojiť a prijsť s ponosami na príslušné miesto a až by vláda nebola urobila poriadok, až potom odpovednosť svaliť na vládu. Ale takto sa štáty nebudujú, naopak, kdo takto pracuje, vedie sám seba a práve i tú chudobu do priepasti. (Výborně! Potlesk.) Myslím, keby tí vodcovia neboli podráždili tých malučkých vodcov, to by sa Krompachu nebolo stalo nič, ale keď generálmajor sám sedí v Prahe a maličkí naštvaní, nerozvažití kapráli poštvú ľud a potom sa u nás pekne schovávajú a z každej odpovednosti sa vymykajú, je to postup, ktorý vyžaduje pomstu a opovrženie práve tých robotníckych tried. Som toho presvedčenia, že robotnícke triedy, jestliže prijdú k povedomiu - a ja myslím, že prijdú - zúčtujú s takýmito vodcami, ktorí ich ženú do nebezpečia.
Poďme ale ďalej. Keď vidíme, čo sa robí, môžeme ešte jedno vybadať, že v slovenských továrňach, kde robí čiste slovenské robotníctvo, také veci sa ešte nerobia. Slovenský ľud predsa sa tak ľahko nedá poštvať, poneváč sa cíti vo svojom štáte, chce pracovať a nie stávkovať. Ale prosím v Krompachu, tam je to vec iná. Tam je miešanina. A v tej miešanine sú také živly, ktorým je všetko ľahostajné, ubi bene, ibi patria. Totiž keď my sa vynasnažíme svoju svobodnú vlasť vybudovať, tu sa najdú chlapci, ktorým je to všetko jedno, a hodia tam plameň, aby sa naši Slováci stále ruvali s Maďarmi, ktorí boli na našom území. Tak chcú vyvolať stálu nespokojenosť a zmariť našu prácu, aby sme stavbu svojej budovy nemohli dokončiť. V Krompachu boli agitátormi medzi robotníctvom tí, ktorí úradnou mocou boli z republiky vykázaní. Oni týmto nezákonitým spôsobom sa chceli zase u nás uplatniť. To nenie možné. Každý štát a každý suverénny štát má povinnosť, aby si zabezpečil poriadok a úctu k zákonom. Ale u nás vidíme na celej čiare, čo sa deje, keď vidíme, aká licitácia je na jednej i na druhej strane. Ale ten, kdo licituje, nech pomyslí na to, že sa najdú licitátori, ktorí i jeho ešte prelicitujú. Z tejto stálej licitácie prijdeme do konkurzu. Potom ale tí páni, ktorí takto licitujú, zabíjajú práve tú triedu, ktorej ja prajem, aby prišla k svojim právam, ale zákonitou cestou a nie cestou licitácie.
My ľudáci na Slovensku stále sme napádaní, že vraj my sme nedobrí vlastenci, my sa musíme na všetky strany brániť, po prvý raz ako vlastenci a potom ešte k tomu musíme si svoje práva vybojúvať. My nechceme licitovať. Kdo je rozumným človekom, odpovednosti plný, ten za svoje skutky cíti odpovednosť a postaví sa všade, kde tomu tak jest. Jestliže my v niečom prelicitujeme, je povinnosťou mojou to uznať, ale jednať výlučne pre seba a nechceť sa rozdeliť s druhým, to je tá najnespravedlivejšia politika.
Prajem si jedno, a to aby sa na Slovensku pomery zlepšily. To môžeme dosiahnuť len tak, jestliže sa chytíme zdravého rozumu a jestliže slovenské pomery ozaj chceme pochopiť. Jestliže slovenské pomery pochopíme, jestliže tam nedáme podnet ku štvavým agitáciam, jestliže tomu slovenskému ľudu nedáme cítiť to, že on prišiel do bratského područia, potom na Slovensku konsolidujeme pôdu. Ale dnes cítime, že prichádzame čím ďalej, tým viac do područia bratského, a to je práve chyba, že sa nespokojenosť šíri. Treba veci riešiť primerene slovenským pomerom, na pr. školskú otázku, úradnícku otázku nenie treba odkladať nazad, ako ju vy vždy odkladáte. V českých zemiach už dávno požíva úradníctvo svoje požitky, kdežto naši ľudia na Slovensku musia mreť hladom. Tak to Slovensko neskonsolidujeme.
Ja odpovednosť svaľujem vždy na
tých, ktorí nechcú odpovednosť uznať, kde štrajkom, terorom, zabíjaním
vydobyť chce práva. To nenie cesta spravodlivá. Ja žiadam, aby
bola uctievaná spravedlnosť, úcta k zákonom, autorita štátu a
k poriadku v štáte, aby bol za každú cenu udržaný poriadok. Tak
sa môže všetko dať do poriadku a dať Slovákom na Slovensku to,
čo im Boh sám od prírody prisľúbil a na čo má slovenský ľud právo,
dať im úplnú autonomiu. (Výborně!)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku kol. Wittichovi.
Posl. Wittich (německy): Pánové a dámy! Jménem své frakce připojuji se k návrhu posl. dr. Czecha, který žádá, aby záležitost krvavých událostí krompašských byla přikázána parlamentnímu vyšetřovacímu výboru. Pokládáme za nutné, aby bylo v této věci provedeno objektivní vyšetřování, již proto, že pan ministerský předseda vycházel ze základního názoru, že četnictvo použilo zbraní v oprávněné obraně, když strážmistr byl napaden dělníkem. (Německý výkřik: To je právě pochybno!) Pan ministerský předseda vychází tedy ze skutečnosti, že četnictvo, jež na Slovensku jest povoláno ochrániti státní autoritu, jest skutečně tak nevinné povahy. Že tomu tak není, slavná sněmovno, mohu dolíčiti velmi drastickým příkladem. Není tomu ještě tak dávno, co chtěli dělníci v obci Nagy-Legh koupiti dříví palivové od jistého statkáře. Správce tohoto statkáře odepřel dělníkům prodati dříví za hotové peníze. Následek toho byl, že tito dělníci, aby mohli vařit, šli na silnici a uřezali větve se stromů. Na to povolal správce statku četnictvo a četnictvo tyto lidi jednotlivě spozavíralo a do krve stlouklo. Z toho vyplývá, že ne v každém případě jest četnictvo povoláno, aby vystupovalo skutečně jako strážce zákona, nýbrž že v mnoha případech jest nástrojem v rukou kapitalistů, aby dělníci byli potlačováni a vykořisťováni.
Několik řečníků, zvláště se strany agrárníků, vynasnažovalo se zde dovoditi, že Slovensko jest úplně podminováno bolševickým duchem. Naproti tomu bych řekl: Je-li na Slovensku bolševictví, je to bolševictví bohatých proti chudým. Bylo by radno pro pány, kteří zaujímají takové stanovisko, aby sami se odebrali na místo samé a tam provedli vyšetřování, aby si tam utvořili objektivní mínění. Statkáři na Slovensku jsou podstatně vinni poměry, které tam zavládají. Oni jsou vlastně ti, kdož nejvíce přispívají k tomu, že nespokojenost mezi dělníky se tak rozmohla. (Posl. Szentiványi [německy]: Staré socialistické fráze!) Hned vám to dokáži, pane statkáři. Loňského roku uzavřela vláda s dělníky kolektivní smlouvu a statkáři zpěčují se až do dnešního dne plniti podmínky dané a stanovené vládou. Vzhledem ke skutečnosti, že statkáři na Slovensku nevyplácejí dělníkům ani onu minimální mzdu, kterou stanovila vláda, vyplývá jistě dostatečně, že vinu na těchto poměrech nemají dělníci, nýbrž podnikatelé. Potom však při oceňování krompašských událostí jest také povšimnouti si, že v této obci moc ríma-muráňské železářské akciové společnosti jest ještě právě tak nezlomena, jako byla ve starém mocnářství. Tu bych se zeptal, je-li v tomto státě vládní moc. Je-li tomu tak, je-li ve státě vláda, která myslí, že má moc, pak jest jistě oprávněna otázka: Proč připouští, aby v tomto městě dělníci byli vyloučeni téměř na celý týden podnikem z práce? Bylo by první a nejdůležitější úlohou vlády, aby donutila podnik, aby dělníky opět přijal. Tak přicházíme, velectění přítomní, k výsledku, že truchlivých poměrů na Slovensku jsou vinni statkáři, průmyslníci a dále zkorumpovaní úředníci.
Dělnictvo požaduje demokracii,
požaduje svobodu a vláda nedává ničeho jiného než bodáky, vláda
nedává ničeho jiného než omezování svobod, beztoho skrovných.
Proto věříme my sociální demokraté, že jak na Slovensku, tak i
v ostatních územích Československé republiky nastane pořádek jen
tenkrát - že jen tenkrát bude možno, aby život jednotlivců byl
chráněn, aby byly zachovávány zákony a autorita - dojde-li pracující
obyvatelstvo v tomto státě skutečně oněch práv, která mu náleží
jakožto nejdůležitější třídě společenské. Zasazujeme se tudíž
o to, aby v tomto státě vládla demokracie a aby absolutismus byl
úplně odstraněn. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Jako další řečník jest přihlášen pan kol. poslanec Stivín.
Uděluji mu slovo.
Posl. Stivín: Slavná sněmovno! Jako poslední řečník k debatě o událostech v Krompaších chci promluviti ne o věcech, které se tam odehrávaly, nýbrž o politických důsledcích a náladách, které právě události tyto a debaty o nich zde v parlamentě vyvolaly. Snad bude pánům známo, že otázka celá vyrostla v úvahu, jaké stanovisko jednotlivé strany zaujímají k nynější vládě úřednické. K této politické stránce věci dovolte mi několik slov. Nynější vláda úřednická jest dítkem nesnází demokracie, kterou jsme vtělili do své ústavy. Příčiny těchto nesnází v našem státě, speciálních vedle příčin světových, jest několik. Jest to jednak národnostní složení našeho státu, které nás staví mnohdy před úkoly těžko řešitelné. Dále jest to řada úkolů, které před nás jako české poslance postaveny byly v našem státě jako úkoly zcela nové a dosud neřešené. A je to konec konců také otázka naší byrokracie, která, jak vidíme po více než 2 letech trvání našeho státu, velmi těžce se vpravuje do nových poměrů, velmi těžce se vyzouvá ze staré rakouské školy, která mnohdy při nejlepší vůli nemůže se vpraviti do života státu demokratického a státu sociálního. My jistě jsme nevítali ustavení této úřednické vlády s nějakými velikými nadějemi a od počátku jako podnes je náš názor ten, že bychom podporovali každého, kdo by k nám přišel s návrhem na sestavení vlády parlamentární, vlády vyrostlé z této sněmovny a odpovídající také právě ústavě, ze které i parlament tento vzešel. Není třeba mluviti o tom, že vláda úřednická je v našich ústavních poměrech tělesem cizím, a my zajisté to pociťujeme právě jako poslanci nejvíce. Ale, pánové, vláda úřednická sama o sobě nebyla by snad tím největším zlem, kdyby byly alespoň bývaly splněny ty malé předpoklady, které v její činnost byly kladeny. Ukazuje se, že tento systém má nejen jako systém sám o sobě, nýbrž také, jak se nám projevuje, své určité slabiny. Můžeme si říci po půlletém trvání této úřednické vlády, že tato vláda má jistě daleko lehčí posici jak v parlamentě, tak i ve veřejnosti, než měla svého času Tusarova vláda koaliční. Vidím, pánové, hlavní slabost našeho byrokratického kabinetu v tom, že se pokouší, resp. pokusil měniti kurs politiky, nastoupený v prvých dvou letech v naší Československé republice. A tu si dovolím připomenouti, že v listě, kterým president republiky jmenoval pana ministerského předsedu Černého, stálo výslovně: "Co do programu Vaší vlády odkazuji Vás na program odstupující vlády. Vaše vláda má býti vládou pracovní a to v pravém slova smyslu. To neznamená v nejmenším odklon od směru odstupující vlády." Pánové, já jsem ještě neměl příležitost navštíviti pana ministerského předsedu Černého v jeho pracovně v presidiu ministerské rady a nevím, má-li pan ministerský předseda Černý tato slova presidentova na svém psacím stolku za rámečkem, ale myslím, že by je tam míti měl, aby se vláda při svém konání těmito slovy řídila. Pozorujeme na všech stranách, že režim nedrží se těch směrnic, kterými kráčela vláda naší republiky po celou dobu téměř od samého zrození našeho samostatného státu. Pokusy o změnu režimu podrývá vláda úřednická sama sobě půdu a rozvrací ty konsolidované poměry, o nichž se zmínil pan president při jmenování úřednické vlády jako o zásluze vlády Tusarovy.
Já bych to řekl tak, že pan ministerský
předseda Černý, který vyšel ze dráhy úřednické a ve věcech...
(Posl. dr. Šmeral: Právě působí vláda na předsedu Tomáška nátlakem,
aby otázky k hlasování byly upraveny tak, aby výsledky hlasování
byly sešvindlovány! Na to předem upozorňuji a to si nenecháme
líbiti! Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Pan posl. dr. Šmeral nemá slovo. Prosím o klid. (Posl. dr. Šmeral: To si nenecháme líbit!)
Volám pana posl. dr. Šmerala k pořádku a prosím pana řečníka, aby pokračoval. (Posl. dr. Šmeral: Švindl!)
Volám pana posl. dr. Šmerala
opětně k pořádku.
Posl. Stivín (pokračuje): Pánové, pro tuto episodu (Posl. dr. Šmeral: Připravuje se podvodné hlasování!) máme jenom úsměv, poněvadž jistě je nás zde tolik, kterým záleží na tom, aby hlasování dělo se správně, že předpovědi dr. Šmerala jsou naprosto naivní. Abych uklidnil vaše svědomí, jen prohlásím, že obyčejně to, co dr. Šmeral prorokoval, se nesplnilo a také se asi nesplní ani tato jeho předpověď. (Posl. dr. Šmeral: Za půl hodiny se ukáže, že budeme míti sešvindlované hlasování!)
Tedy dovolte, pánové, abych pokračoval. Chtěl jsem říci, že pan ministerský předseda Černý se měl držet těch směrnic, které převzal od vlády kol. Tusara, že nemusel snad pokládat za jakousi příhanu, kdyby se byl od kol. Tusara poučil o tom, co je možno v naší republice a co ne, a myslím, že by se věci za nynější vlády úřednické lépe vyvíjely, kdyby se pan ministerský předseda Černý držel směrnic Tusarových, a ne směrnic dr. Rašína, anebo jiných pánů, kteří naň dnes v mnohém směru působí.
Nyní dovolte mi, vážení pánové, několik slov k celé té debatě, která zde o událostech krompašských byla provedena. Chci se omeziti jen na několik poznámek k celkovému rázu této debaty. Slyšeli jsme z úst pánů s českých občanských stran a do jisté míry i z úst stoupenců české strany socialistické velmi mnoho výkladů o potřebě držení autority státní. Je pravda, pánové, že o autoritě státní mohou býti názory velmi různé a my sociální demokraté nepokládali bychom za nejšťastnější, kdyby se u nás představa autority státní anebo názory na udržení a budování autority státní točila v těch politických představách, které jsme zde slyšeli z úst mnohých řečníků, kdybychom propadli té slepé důvěře, že autoritě státní postačí, je-li držena ozbrojenou mocí, je-li držena silnou justicí a je-li držena prostě těmi starými prostředky, které patřily snad do vítané zbrojnice poloabsolutistických monarchií.
Já myslím, že mohu s jedné stránky tuto věc velmi dobře osvětliti.
Jestliže v Krompaších bylo snad použito mezi dělnictvem k agitaci nedostatků zásobovacích, jestliže i jinde státní autorita trpí tím, že stát nemůže splniti svých závazků, pak myslím, pánové, že nejlepším budováním státní autority by bylo, kdybychom se starali o to, aby naše republika nezůstala nikomu nic dlužna, ani konsumentům, co se týká potravin, ani státním zřízencům, co se týká přídavků. (Výborně!) V tom směru jistě státní autorita nejvíce trpí a já myslím, že největší vina v tom směru padá právě na ty pány, kteří zde velice mnoho a ostře mluvili o tom, jak je dobře a jak je záhodno, aby ten četnický režim byl v té dosavadní míře udržován nebo snad i stupňován. Já myslím, že by bylo bývalo lépe pro autoritu státní, kdyby v době, kdy jsme zde projednávali události v Krompaších a když zde mluvil pan dr. Matoušek o autoritě státní velkou řeč, kdybychom v té době projednávali v poslední hodině daňový plán, který právě stoupenci a stranou pana dr. Matouška byl znemožněn. (Výborně!) Náš stát jde v ohledu finančním vstříc době, že skutečně s velikými obavami musíme k ni pohlížet a jestliže dnes ještě nejenom zde v poslanecké sněmovně, ale i ve veřejném mínění a i snad v kruzích vlády není dostatečného uvědomění pro to, co znamená zmar projednávání daňového plánu, ještě v tomto zasedání, pak se obávám, že v příštích týdnech a měsících vystoupí důsledky toho daleko v horší a hroznější podobě, nežli si snad sami představujeme. (Hlas: Tiskařské stroje!) Pánové, to bude potom otázka státní autority daleko více v sázce, než je snad ohrožena nějakou agitací, jak se zde o tom mluvilo.
Teď bych řekl něco k těm paušálním útokům na sociální demokracii, které patří již jaksi k dennímu chlebu a základnímu tónu každé debaty v tomto parlamentě, ať se projednává otázka kterákoliv.
Pánové, vy přeceňujete účinnost tohoto prostředku boje proti naší straně. Nám vaše výtky a vaše výklady nemohou uškoditi, poněvadž vy při nich nevycházíte po většině s hlediska socialistického. Vy jste se mohli přesvědčiti, že za dlouhou dobu bojů proti sociální demokracii, v nichž jste nevybírali žádných zbraní, že jste nám nijak neuškodili a že se potvrdilo to, co říkával náš starý Steiner: "My sociální demokraté, my jsme jako vrby, čím více nás řežou, tím více rosteme." (Hlas: To platí na sedláky! Veselost.) Vy vidíte dnes, že jestliže mohl někdo oslabiti řady sociální demokracie a vnésti do ní rozkol, pak že to nebyl nikdo s vaší ideologií, nikdo z těch, kdož přednášeli tu vaši kritiku, nýbrž že musil přijíti muž světového jména, který vybudoval zdánlivě na podkladě marxistickém zcela nový systém socialistického myšlení, novou soustavu socialistických bojů, musil při jíti Lenin a ten teprve dovedl u nás způsobit to, oč vy jste po dlouhá léta marně usilovali.
Byla nám zde znovu a znovu činěna výtka, že naše strana tak dlouho žila se stoupenci moskevského komunismu pod jednou střechou, a pan kol. Pelikán pronesl tu velmi ostrou obžalovací řeč na naši stranu, ačkoliv jsem byl sám svědkem toho a vy sami můžete se přesvědčiti z denního listu strany pana kol. Pelikána, že na venek se dnes mluví pravý opak, že naší straně před dělnictvem se se strany českých socialistů vytýká, že my jsme rozbili a rozrušili jednotu našeho hnutí. Ale, pánové, když již zde ty věci předneseny byly, když jsem já byl panem kol. Pelikánem osobně apostrofován, dovolte, abych řekl k tomu několik slov. My jsme měli dvě příčiny, pro které jsme se bránili proti tomu, aby mezi námi a komunisty nastal předčasný rozchod. Že s nimi nemůžeme trvale býti pod jednou střechou, o tom jsme byli přesvědčeni dříve než ti pánové, kteří k nám přicházejí s kritikou, poněvadž dříve než oni jsme znali soustavu myšlení a bojů, se kterou komunismus ruský přicházel. Přátelé, my jsme měli dvojí interes. My jsme měli předně interes uchovat po dobu prvního Národního shromáždění v době revolučního poválečného období jednotu našeho hnutí tak dlouho, pokud nebyly položeny základy naší republiky! (Výborně!) My jsme hleděli udržet ji za cenu velikých obětí, i za cenu velikého vnitřního rozkladu jednoty našeho hnutí, poněvadž jsme viděli, že kdyby dělnické hnutí bývalo se tehdy ocitlo v tom stavu, ve kterém je dnes, když jsme jednali o ústavu, že bychom daleko nebyli dostali takovou ústavu, jakou máme v Československé republice. A snad bychom také nebyli provedli celou řadu bodů programu sociální demokracie, které jsme vtělili do zákonů Československé republiky. (Výborně!)
To byly naše zájmy třídní, dělnické, ale, pánové, ta doba není tak daleko, a vzpomeňte si, v jakém stavu byla střední Evropa a uprostřed ní naše malá republika před dvěma roky, jak to u nás v Evropě a okolo nás vypadalo v lednu a v únoru 1919. Dnes se velmi lehko kritisuje a svaluje se vina. Ale já myslím, jestliže státní moc v prosinci 1920 dovedla zmařiti pokus o převrat, že této moci by bylo počátkem roku 1919 zde nebylo a že možná - i kdybychom neprožívali nějaké veliké přesuny moci v tomto státě a nějaké veliké otřesy - že by i takový puč, jaký jsme viděli v prosinci minulého roku, byl postačil ke způsobení strašné škody našemu státu, kdy ještě poměry u nás a okolo nás nebyly vyjasněny. My jsme komunistickou methodu znali a my víme, že toto hnutí nemůže jíti jinou cestou, než tou, kterou nastoupilo v prosinci roku 1920. My jsme věděli, že jakmile se rozejdeme, že okamžitě bude hnutí komunistické, ocitnuvší se mimo naši domácnost, hnáno do takových pokusů, jaké jsme viděli v prosinci, a právě to, že za krátko po rozchodu tento pokus se udál, je pro nás důkazem, jakou zásluhou bylo naše úsilí o to, abychom aspoň do té doby, dokud se to vydržeti dalo lidsky a politicky, věci zabránili. My ovšem máme dnes pod slovem komunismus něco podstatně jiného, než je v jiných státech, a sice proto, že to hnutí, které zde jako takové vystupuje, není čiře komunistickým, a jak víte, prodělává právě nyní nový vnitřní rozvrat, nový vnitřní rozlom, který vede k tomu, že uvnitř tohoto hnutí dochází k nové differenciaci, k novému rozlišování.
Slyšeli jsme zde již několikráte žaloby na náš stát, na naši státní moc, na republiku, a mluvilo se zde o našem státě jako o státě policejním.
Pánové, pro mne jako pro sociálního demokrata, který v boji za osvobození dělnické třídy se neodříká žádného prostředku, a kdyby nám cesta demokracie byla znemožněna, byla vzata, volili bychom jistě cestu jinou, nepřestali bychom bojovati za své cíle - pro mne jest velmi trapným podívati se na toho, kdo si říká revolucionář a kdo naříká nad tím, že při revolučních pokusech utrpěl nějaké rány. Velice starou tradicí všech takových hnutí jest, že revolucionáři byli hrdi na utrpěné rány a že se pyšnili obětmi, které pro svoje ideály přinesli, ale my máme u nás jinou species, totiž těch, kteří pro každou utrpěnou ránu a přinesenou oběť se dovolávají milosrdenství a naříkají. Kdo se postaví na zásadu, že státní ústavu chce změniti ústavou jinou, že násilnou mocí chce převésti mocenské poměry ve státě do jiného útvaru, ten prostě musí počítati s tím, že zahajuje ne nějakou politickou akci, nýbrž občanskou válku, a že potom přirozeně ve válce také přicházejí oběti. A když bychom měli věci rozebírat dále, pak si můžeme postaviti jenom tu otázku, jak by věci dopadly s těmi pány, kteří stále mluví o nutnosti revolučního školení mass a pracují k rozvrácení a převedení mocenských poměrů u nás, jak by s těmi pány to dopadlo, kdyby tyto své pokusy prováděli proti vládě ruské, proti ruské státní soustavě. Já myslím, že by již žádný z nich ve sněmovně nemluvil, že by žádný z nich zde nenaříkal, poněvadž by byli při tom režimu, který v Rusku vládne, zcela jinak poučeni o tom, co to jest, vyvolávati občanskou válku.
Vážení pánové, to bylo několik mých poznámek k otázkám, které zde v debatě byly proneseny. Náš klub usnesl se žádati, aby věci krompašské byly podrobeny vyšetřování, a sice proto, poněvadž to, co sněmovna zde slyšela, byla tvrzení dvou interesovaných stran; s jedné strany vláda mluvila ústy svých orgánů zúčastněných v Krompaších na této věci, s druhé strany slyšeli jsme opět žaloby z tábora krajně protilehlého. Nemáme žádné příčiny, abychom bezvýhradně chtěli přijímati za bernou minci to, co vládou zde bylo předneseno. Nepopírám, že příslušníci našeho klubu, kteří byli na Slovensku v Krompaších pověřeni tyto věci na místě vyšetřiti, mají názor, že zpráva vládní jest velice blízká pravdivému vylíčení věcí, až na ten závěr snad, kde se celému tomuto nešťastnému výjevu podkládá nějaká politická předehra a nějaké politické pozadí, poněvadž v tom směru jest prohlášení vládní, věcně vzato, jistě nejslabší, poněvadž nemají pro tuto partii žádných dokladů. Jsme toho názoru, že vláda nemůže míti zájmu na tom, aby vyšetřování krompašských událostí provedeno nebylo. Je-li zpráva její objektivní a spolehlivá, pak bude jistě vyšetřování těchto věcí jen k jejímu prospěchu, a proto žádám, aby ze sněmovny byl zvolen zvláštní výbor, který by věci v Krompaších na místě vyšetřil, a tento výbor aby do 8 dnů podal zprávu. Pak teprve by se mohla sněmovna o celé věci vyjádřiti.
My, pánové, odmítáme námitku, že tímto způsobem bychom podlamovali posici vlády vůči úřednictvu na Slovensku. Jsme toho názoru, že žádné objektivní a spravedlivé vyšetření nemůže nikomu škoditi, a myslím naopak, že parlament dosazením této vyšetřovací komise dodá této věci většího významu a že právě tím přispějeme k tomu, aby se napříště takovéto zjevy nemohly odehrávati. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Bylo řečeno, že ten, kdo by hlasoval, aby prohlášení vládní vzato bylo na vědomí, by tím vyslovoval vládě důvěru a schvaloval střílení do dělníků na Slovensku. Můžeme, pánové, říci, kdyby takto otázka měla býti stavěna, že by se mohla snadno obrátiti a říci, že ten, kdo hlasuje proti vzetí vládního prohlášení na vědomí, hlasuje pro to, aby se schválilo, že dělníci v Krompaších ubili k smrti dva úředníky. Takto se věc vykládati nemůže a nedá, nám se v prvé řadě jedná o to, aby věc byla řádně vyšetřena, aby parlament prokázal, že věci přikládá určitý vážný význam, a na základě toho aby sněmovna potom mohla přikročiti k hlasování.
Pánové, to by bylo stanovisko naše ve věci, o které má býti po skončení této debaty hlasováno. Pokud jde o další vývoj věcí v naší republice, přikládáme veliký význam, jak jsem se již prve stručně zmínil, pro klidný vývoj, pro konsolidaci a urovnání vnitřních poměrů v našem státě, vyřízení těch naléhavých nutností, které jsou starostí této sněmovny a které z nepochopitelných důvodů některými stranami z nedostatku dobré vůle nejsou vyřizovány. Pánové, my nevíme, jakým dobám jdeme vstříc, a stojíme zde dnes uprostřed těžké situace finanční, způsobené odporem občanských stran českých proti rychlému a bezodkladnému vyřízení celého daňového plánu, který jest součástkou našeho rozpočtu na rok 1921, od něhož závisí rovnováha našeho státního hospodářství a který je i otázkou naší politické cti před cizinou, před státy západními, vůči níž ocitáme se ve velmi trapném postavení, jestliže vzbudíme dojem, že celá vybudovaná rovnováha rozpočtu byla snad pouhou fikcí, v jejíž utvoření jsme sami nevěřili a kterou vyplniti jsme také žádnou vůli neměli.
Tedy, panové, snad je to poslední
rozprava o politických věcech našeho státu před ukončením tohoto
zasedání poslanecké sněmovny a já bych si přál, aby členové této
sněmovny uvážili dosah těchto věcí a zejména aby si uvážili, že
jsme zavčas a velmi včasně na důsledky věcí těchto upozorňovali.
My vedle toho nemáme dnes žádného jasného obrazu o tom, jak to
s našimi financemi letos půjde, a nejsme ani připraveni na normální
pochod věcí, nemluve ani o tom, že by mohly přijíti nějaké mimořádné
věci. Tedy v tomto směru jistě jest třeba, aby se každá ze složek
této poslanecké sněmovny vypořádala se svým svědomím a svým poměrem
k státu a ukázala sama sobe, že nemá žádné příčiny činit si výčitky,
či litovati něčeho z toho, co zanedbala nebo co nevykonala. My
půjdeme po tomto zasedání k nové práci s tím vědomím, že jsme
zavčas na důsledky toho upozorňovali a že jsme jak vůči občanstvu,
zejména onomu, jež jest odkázáno na státní zásobování, tak i vůči
státním zaměstnancům, tak i vůči naší Československé republice
plně vykonali svou povinnost přes to, že věci ty nebyly snad nejpopulárnějšími.
Tedy, pánové, to jsem chtěl říci jen jaksi k ukončení této rozpravy
a přál bych si jen, aby obavy, které my k dalšímu vnitřnímu vývoji
poměrů v našem státě pro budoucnost máme, zejména po stránce finanční,
aby se tyto obavy nesplnily. Pohříchu jest velmi málo naděje,
že tomuto našemu přání bude vyhověno. (Výborně! Potlesk.)