Zákon, který byl iniciativou stran rozpočtové většiny předložen, dotýká se v § 69 tohoto problému. Zdali máme postupovati k ochraně nájemníků tím tempem a tou tendencí, kterou se až dosud naše zákonodárství pohybovalo, není již spornou otázkou. Ukazuje se, že nedostatečná úprava činže jest jedna z příčin toho, že podlamován jest stavební ruch. Chci upozorniti na to, že při dobré vůli dal by se i po této stránce upraviti poměr bytový takovým způsobem, aby tvrdosti, které znamenají zadržení vývoje stavebního a ruinování stávajících bytů, které se neopravují, byly odstraněny a umožnily soukromým podnikatelům podnikání novostaveb. Pokud se týče navrhovaného zákona o stavebním ruchu, který vyšel z iniciativy českých stran, stojících jako rozpočtová většina, musím konstatovati, že návrh ten opustil úplně dosavadní linii, po které dály se pokusy, směřující k tomu, aby odstraněna byla krise bytová.
Povšechně návrh opouští linii donucovacích prostředků, bohatých jednotlivců, bank, průmyslníků atd. Návrh sám staví čistě na tom podkladě, aby podnítil nejen iniciativu družstev, obcí, nýbrž staví také na tom, aby podnítil iniciativu jednotlivců, kteří až dosud z výhod zákonných byli vyloučeni. Zákon sám také opouští všechny zásady a linie, které znamenaly do velmi značné míry omezení svobody podnikání, které znamenají určité předpoklady vázaného hospodářství. Staví se tedy zákon na docela jiné zásady a jiné linie, než na kterých se až dosud pohybovala zákonodárná a správní opatření, učiněná dosud na opatření bytů. Stavět, jedině stavět a rychle stavět jest jediná cesta, kterou má na mysli návrh a jediná opatření zákonodárná na odstranění bytové tísně. Chci při té věci říci, že dosavadní opatření zákonodárná, ať to byly dané úlevy, ať to byla opatření státu na podporu stavebního ruchu, že všechna ta opatření až dosud téměř selhala nebo vykazují výsledky, které jsou nákladům naprosto neúměrny. Od roku 1919 až do roku 1921 má býti dle stavu přislíbených podpor obcím a družstvům celkem postaveno 12.597 domů s 35.931 byty. Náklad, kterého by bylo potřebí dle odůvodnění vládního návrhu čís. 1322, činí l by na tyto stavby 2.244,229.499 K a sice průměrně by přišel jeden takový byt prováděný v režii obce na 45.900 K, v režii družstva na 53.200 K, jiným způsobem to znamená, když se podíváme do těchto statistických cifer, že tolik prostředků není pohotově, abychom skutečně mohli doufati, že jenom finanční pomocí by bylo lze odstraniti bytovou tíseň.
Statistika nákladů, kterých jest potřebí k vystavění jedné obytné místnosti, ukazuje při hromadném podnikání družstev spotřebu asi 50.000 K na 1 místnost, 100.000 K na 2 místnosti, 150.000 K na 3 obývací místnosti. Jest viděti, že tedy náklady, se kterými se musí při řešení bytové krise počítati, jsou příliš ohromné. Stačí jenom si všimnouti, že podle přislíbených podpor na stavby, které v roce 1919 a do konce prosince 1920 měly býti postaveny, mohli bychom vystavěti bytů asi pro 200.000 osob, to znamená při nákladu téměř 2 1/2 miliardy v pravém slova smyslu kapku do moře.
Chci jen konstatovati, že družstva a obce, které používaly těchto výhod, vystavěly nepatrné množství bytů za 150 milionů stavebního nákladu, a sice 696 domů s 3176 byty. Tato fakta svědčí o tom, že cesta, po které se bral stát a také veřejné mínění, aby byla bytová krise odstraněna, nevede k cíli, že jest příliš pomalá, příliš dlouhá, než aby mohlo býti s úspěchem této cesty použito. Předložený návrh stran rozpočtové většiny snaží se docíliti odstranění závad, které překážely rychlému rozvinutí se stavebního ruchu.
Jest to především prvá část návrhu zákonného, který se zabýval tím, že upravuje nabývání půdy stavební, snaží se zjednodušiti nabytí půdy zkráceným řízením, prohlášením ceny půdy a že konečně snaží se o to, aby omezeny byly všechny ony případy, kdy docela z malicherných důvodů snaží se majitel znemožniti družstvu nebo obecnému podnikání provádění nutných staveb, háje svůj osobní interes a stavě jej nad všeobecné zájmy.
Jest tedy účelem předlohy především opatřiti byty a půdu. Má býti nejdříve použito nevzdělané půdy obcí, pak půdy záborové státní a teprve v poslední řadě má býti k účelům stavebním použito půdy soukromé. Jest viděti, že celý zákon, který se zabývá pomocnými prostředky, jest sestaven a seskupen takovým způsobem, aby skutečně mohlo se rychle a energicky přikročiti k stavbám. Pokud se týče podpor pro stavitele, hájí zásadu nejen staveb trvalých, nýbrž také staveb provisorních a hájí zásadu, aby výhod stavebních, buď přímých podpor státu nebo garancie státu nebo úlev daňových dostalo se stavebníkům bez rozdílu, ať jest stavebníkem obec, jednotlivec nebo družstvo. Ale jest zajímavo, že zákon sám se pokouší při této příležitosti vyřešiti celou řadu jiných materií a z nich je nejzajímavější ona materie, kde zákon se snaží také vyřešiti problém těch, kdož jsou na rychlém pochodu výrobním při této věci nejvíce zúčastněni. To jest podnikatel a zaměstnané dělnictvo. Zákon mimořádným způsobem zasahuje do dosavadních sporů námezdních, snaže se po dobu akce na rychlo vystavěných a vybudovaných nezbytných bytů omeziti nebo znemožniti pracovní spory dosazením paritních komisí, které mají ten účel, aby zamezena byla nejenom stávka se strany dělnictva, nýbrž také aby byla znemožněna výluka a přerušení pracovních poměrů se strany podnikatelů. Zákon se staví na vyšší stanovisko; staví se na stanovisko, že jest to ve veřejném zájmu, aby byly byty rychle stavěny, aby byla bytová krise rychle odstraněna a pod tento zájem staví zájem hospodářských bojů a sporů mezi dělníky a podnikateli. Jest to zákon o smírčích soudech pro úředníky kovoprůmyslu, přijatých minulého roku, druhý pokus zanésti do sporů námezdních a pracovních jistou normu, přinésti rozhodování, jednání před momentem, nežli se sáhne ke krajním prostředkům hospodářského boje.
Lze konstatovati, že toto opatření, které podrobně jest v zákoně uvedeno, bude míti ohromný význam, zabezpečí jistou konsolidaci cenovou, poněvadž přece jen stanovení mezd a vyrovnávání sporů pracovních rozhodčím soudem, než dojde ke stávce nebo výluce, bude jistě znamenati nejen po stránce sociální určitý klid, nýbrž budou na určitou, přesným rozsudkem rozhodčího soudu stanovenou dobu uloženy pevné pracovní podmínky, bude tedy umožněno odstranění toho, čeho my jsme byli svědky, že kolise cen životních potřeb tlačila zaměstnané dělnictvo k rychlému vyrovnání diference v rozpočtu svých domácností, že jsme se ve stavebním odboru shledali s řadou hospodářských bojů, které pracovní pochod rušily. Zákonem o stavebním ruchu dostane se tedy jisté stability v pracovním poměru, která jistě bude, myslím, na prospěch nejen společné věci, věci odstranění bytové nouze, ale i, abych řekl, na prospěch odborových organisací i zaměstnavatelských organisací, a sice proto, poněvadž před bojem dojde tu k jednání a dohodování s obou stran a jest tu vždycky naděje, že se může docíliti spíše dohodou než velkým bojem, který ve svých důsledcích znamená přerušení výrobního pochodu, škodu pro celou společnost a řekněme si, také velmi často hospodářskou škodu i pro obě zúčastněné strany. Tedy tyto pracovní smlouvy, tyto rozhodčí soudy mzdové mají ten ohromný význam, že zabezpečují jistou stabilitu nejen výrobní, nýbrž i jistou stabilitu cen, poněvadž na základě stanovených cen pracovních bude možno prováděti pevnou kalkulaci. Jest ovšem podmínkou, která vychází sama sebou a která leží na snadě, že při zavádění rozhodčích soudů pro mzdové a pracovní spory v živnostech stavebních musí ruku v ruce jíti také kontrola výrobních nákladů, zejména kontrola stavebních a bytových cen, poněvadž bylo by nemyslitelno předpokládati, že přinese dělnictvo tak ohromnou a velkou oběť zřeknutí se svého koaličního práva, zřeknutí se své organisační moci, a že bude ponechána podnikatelům volnost, aby této ochoty, této důvěřivosti a této občanské obětavosti dělnictva využili k bezohlednému obohacování. Jest tedy bezprostředně nutno, aby zrovna tak, jako zákon, když ukládá povinnosti dělníkům a pracovníkům v pracovním odboru, stejnou tíhou, bezohlednosti a tvrdosti dolehl tam, kde myslíme, že pramení celý ten potok lichvy se stavebními hmotami, celý ten pramen lichvy se stavební práci. Již p. kolega Tayerle přede mnou ukázal na křiklavé rozdíly cen nejen životních, ale i zejména cen výrobků stavebních hmot. A vám je všem, myslím, velmi dobře známo, že stavební hmoty a stavební výroba se staly předmětem nejšerednější lichvy, lichvy, kterou neprovádí jednotlivci jako takoví, nýbrž lichvy, která jest organisována, lichvy, která jest soustředěna ve sdružení bank, a lichvy, která jest organisována ve sdružení výrobců stavebních hodnot.
Jest tedy jistě potřebí, aby také cenové komise, cenové soudy počínaly si stejně rozhodně, poněvadž jen tak, když tato druhá část zákonů bude plněna s veškerou bezohledností, s veškerou přísností, jen tím lze docíliti, že skutečně dojdeme k jisté stabilisaci cen a že také tím způsobem dojdeme k normálnímu rozvoji stavebního průmyslu a k odstranění bytové krise.
Stojíme při jedné věci, kterou nutně se musí sněmovna zabývati. Výhody, které poskytuje stát obcím, stavebním družstvům i jednotlivcům v § 39, dotýkají se, myslím, příliš zájmů příštích generací, zájmů našich komun a zájmů našeho státu. Neboť § 39 osvobozuje domy a budovy, nástavby a přístavby, které budou stavěny za účelem malých bytů, od daně až na 50 let.
Tu, prosím, docházíme k jistým nesrovnalostem, a sice tím, že následkem toho by družstva, která stavěla na základě dosavadních zákonů, byla vůči nově tvořeným družstvům nebo stavivším družstvům, vůči jednotlivcům, postavena velmi nepříznivě, neboť jejich osvobození od domovní daně a činžovní jest stanoveno na 24 roky, kdežto zákon nynější osvobozuje nejen podnikatele jako jednotlivce, nýbrž také družstva a obce, které budou stavěti v této periodě, na dobu 50 let.
Padá tu na váhu, zdali může dosti dobře sněmovna dáti souhlas, aby byla stanovena tato ohromná doba nejen k vůli příštím financím státu, nýbrž také s ohledem na příští hospodářství našich komun. Jest tedy potřebí, aby v této věci rozhodnutí sněmovny bylo opatrné, aby uváženo bylo všechno, jaké ze by následky mohlo míti to krajní osvobození od daně činžovní a domovní pro příští náš rozvoj komunální a pro příští finance státu.
Návrh zákona přináší ovšem celou řadu jiných velmi zajímavých věcí. Jest to především otázka typisace domů, které mají býti na účet státu a za pomoci státu stavěny. Jest to také typisace i stavebních výrobků, tedy typisace klik, rámů, okenního skla, typisace krytin, tedy celá řada těch věcí, které jsou potřebny a mají býti vyráběny a které znamenají ovšem a budou znamenati velmi značné zlevnění, jestliže budou prováděny dle ustálených typů, ve velkém a ne v malé výrobě. Zákon sám má na mysli podporu onoho stavebního nákladu, který je nezbytně nutný. Nebudou se tedy státní podpory dotýkat toho nákladu, který je individuelní, zvláštního vypravení budovy, zvláštního vypravení fasády a zvláštního vypravení oken, zvláštního zařízení dveří a vnitřního zařízení, nýbrž stát bude podporovat podle tohoto zákona jen onen náklad, který je přibližný určitému typu stavby. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Zajímavou novinku přináší zákon, pokud úplně zjednodušuje řízení na obci, řízení stavební, řízení komise a pokud také zřizuje a upravuje odvolací řízení. A tu je zajímavo, že návrh stran rozpočtové většiny vychází z předpokladu, aby nejen rozhodnutí obce, nýbrž také rozhodnutí dozorčích úřadů bylo vázáno lhůtou, aby stavebník žádným způsobem nemohl býti zdržován a aby tomu martyriu, které prodělávají některá družstva a některé obce, dožadující se státní podpory a povolení ke stavbě, byl učiněn konec. Bude ovšem na obcích, aby byly si vědomy té zodpovědnosti, aby rychle a včas vyřizovaly tyto záležitosti, aby včas svolávaly komise a aby včas také upozorňovaly stavebníka a sousedy, aby mohli se ohraditi snad proti opatřením stavebním, která by jim byla na škodu. Ale zajímavo je, že zákon lhůtuje také podání u ostatních úřadů, zejména u dozorčích úřadů, zřizuje zvláštní orgán, že slučuje část ministerstva sociální péče a veřejných prací v jednotný orgán, v jednotnou organisaci, kterou nadává velkými právy za tím účelem, aby akce pro byty, pro odstranění krise bytové byla prováděna jednotně v celé republice, rychle, a aby byla prováděna dokonale.
Do velmi značné míry je zákon v pravém slova smyslu, řekl bych, zákonem revolučním. Revolučním proto, poněvadž do velmi značné míry suspenduje stavební řády, které byly v mnohých případech, zejména v Praze a kdekoliv jinde překážkou rozvinutí jakéhokoliv stavebního ruchu. Řekl bych souhrnem, že organisuje v pravém slova smyslu úřední aparát k rychlému provádění. Souhrnem je to zákon proti všem, neboť zákonná opatření stejně směřují proti majitelům půdy, proti dělníkům, zaměstnavatelům, proti lichvě se stavebními hmotami a se stavitelskou prací, proti úřadům, na nichž vynucuje rychlé rozhodnutí energickými prostředky, ale je to zákon pro všechny, a myslím, je to jeden z těch zákonů, které vykonají svůj účel, které poslouží věci a které nás vyvedou z dnešní naší mizerie bytové a krise. Je to zákon, vnucený sněmovní majoritou, je to její první a nejlepší dílo, protože dovedlo seskupit všecky strany sněmovní.
Pokřik pánů kolegů z německého tábora i jejich prohlášení, jehož jsme byli svědky, nic na věci nemůže změniti. Ve svém jádru a ve svém srdci aspoň tomu dali výraz v sociálně politickém výboru, jsou přesvědčeni, že nic jiného se dělat nedá, že zákony, které potřebujeme k odstranění bytové krise, se nemohou vléci parlamentním jednáním několik měsíců, nýbrž že musí býti pokračováno rychle a že musí býti pokračováno energicky. A jako zákon sám jest výsledkem jednotné vůle sněmovních stran, tak také, uskuteční-li se vůle národa, jednotný zákon tento provésti, bude jistě požehnáním.
Všeobecně se míní, že bytová krise jest krisí finanční. Já myslím, že není tomu tak v plné míře. Národ a stát nemá tolik miliard, kolik by jich bylo potřebí k odstranění bytové krise, kdybychom měli postupovat tak, jako dosud. Soudím, že je to krise výrobní a pracovní, neboť ve výrobě hmot a ve výstavbě obytných budov schází nám ztracený ekvivalent práce, zaviněný tím, že miliony rukou po řadu let místo výrobě musely se věnovati krvavému řemeslu válečnému.
Bytová krise postihuje především chudé obyvatele státu. Tu věc musíme míti v patrnosti a na zřeteli, když řešíme tento problém. Dělnictvo je si ve svých masách toho vědomo, proto vidíte tu ochotu na straně dělnictva přinésti všechny oběti, i onu, která znamená v době krise průmyslové zříci se dobrovolně svého koaličního práva a prostředků boje svých odborových organisací a podrobit se v hospodářských bojích rozhodnutí smírčího soudu.
Je tedy na straně dělníků dobré vůle, řekl bych, více než s dostatek. Neváhám říci, že jest i dobrá vůle, mluvím-li za dělnictvo organisované v "Československé obci dělnické", přinésti i více obětí, bude-li záruka, že přinesené oběti sloužiti budou obecnému dobru, ne ziskuchtivosti kapitalistů. Podnikatelé musí se přičiniti, aby spravedlivými ústupky umožnili skončení hospodářského boje v živnostech stavebních. Ztracená práce, to je hlavní příčina dnešní krise bytové, a tu nutno nahraditi zvýšenou výkonností, zvýšenou výrobou. O tom, myslím, nemůže býti žádné pochybnosti nejen v oboru stavebním, ale ve všech odvětvích výroby, na nichž stavební ruch je závislým.
Nemůže se to tím způsobem díti,
aby oběti přineslo jenom dělnictvo, podnikatelé, a banky aby shrábly
profit. Nemůžeme než znovu zdůraznit, že otázka rychlého ukončení
onoho hospodářského boje, jehož jsme svědky v Praze v živnostech
stavebních, je jednou z podmínek rychlého rozvinutí stavebního
ruchu a že je jednou z podmínek, které umožní, aby nastoupená
cesta dohody a smírčího soudu místo hospodářských bojů mohla býti
zahájena. Soudím, že bytové mizerie není u nás zapotřebí. Máme
svůj písek, své cihelny, své lomy, své vápenice, dřevo v lesích,
železo i uhel i pracovitý lid, všecko, čeho je potřebí, aby půda
republiky pokryla se tisíci a tisíci novými budovami, jež budou,
doufám, střechou šťastných lidí a klidného domova milionů, ale
jenom tenkráte, když třídní kořistnictví ustoupí velikému vznešenému
zájmu celé společnosti. Pryč se ziskem tam, kde je potřebí přinésti
oběti veliké společné věci národů. Nemohu než prohlásiti, že naše
strana, která se súčastnila práce na tomto zákoně, bude jej všemi
silami podporovat, že jej doporučuje slavné sněmovně k rychlému
projednání a schválení a že doufá, že tím zákonem se dostaneme
co nejrychleji k oněm dobám klidu, míru, uspokojení oněch statisíců,
kteří bloudíce bez bytů jsou rozvráceni ve svých domácnostech,
existencích, kteří jsou nespokojeni a pro něž tvoříme tento nový
zákon k nápravě těchto těžkých poměrů, k zlepšení a odstranění
této hrozivé bytové krise. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku panu poslanci inž. Bečkovi.
Posl. inž. Bečka: Vážená sněmovno! Prvé musím vysloviti své podivení, že k této otázce, která jest tak eminentně hospodářskou a řekl bych tak eminentně důležitou v této době, zaujali takové postavení páni se strany německé - že nechtějí se súčastniti řešení této otázky. Musím konstatovati, že mohly přijíti k projednávání snad pro ně horší věci, čeho se také velmi obávali; jak vím z přímého jednání s pány, velmi nepříjemným byl by jim býval státní stavební komisař. Ten teď byl odstraněn a páni přes to nechtějí se súčastniti jednání o věcech nezbytných v krisi bytové, jež je tíží jistě tak jako nás.
Po té dovolím se obrátiti k slovům pana kol. Tayerle a nechci v této chvíli - a řeknu to docela otevřeně - tím způsobem nazírati na otázku jen se stanoviska zaměstnavatelského, jako on se na to dívá, jakožto zástupce zaměstnaných. Prosím, výluka jest zrovna tak oprávněna pro strany zaměstnavatelů, jako stávka pro zaměstnance. V tom, myslím, že není žádného rozdílu a myslím, že v této době tak příkře věc posuzovat není ani záhodno a proto dále tu myšlénku sledovati nebudu. Z toho důvodu chci se vyhnouti i poněkud příkrým slovům, jak se mi zdá, pana kol. Laube. Mně se zdá, že při řešení celé této otázky vedla nás jen snaha umožniti podnikání stavební. Přiznávám, že celý zákon jest mimořádně sestavován a jest nezvyklý ve své formě, neboť vidíme, že na jedné straně stýká se forma, řekl bych, přímo kategoricky rozkazující, na druhé straně setkáváme se tam s celou řadou řešení otázek formou zcela jinou, kterou již měli jsme příležitost při předešlém jednání o zákoně úlev stavebních uplatniti a která je schopnější, aby řešila podobné otázky; to jest forma dobré vůle a ochoty, to jest forma, kterou dá se sloučiti mnohé dohromady. Nebyla to jistě malá a lehká úloha otázku vyřešiti, ale podařilo se tuto šťastnou formu najíti a všecky strany musely podříditi se tomu kategorickému rozkazu, který zde stával, abychom hleděli jak možno nejdále a nejurčitěji přikročiti k řešení otázky bytové, která každou chvíli vzrůstá. Jakýkoliv druhý zájem musí býti věcí podřízenou. Sloučiti zájem zaměstnance a zaměstnavatele, sloučiti zájem majitele a nabyvatele, sloučiti zájem obchodní v té věci se zájmem všeobecného dobra byla otázka velmi těžká a řešiti ji bylo potřeba, aby se všech stran dobrá vůle k tomu byla přinášena. A to po úmorných námahách, musíme doznati, bylo nalezeno. Výsledek toho je tento zákon. Já mám za to, že ten zákon může skutečně prospěti tomu, oč nám jde, řešiti stavební krisi. Jest potřeba a musíme to doznati proti oběma stranám stejně, že dobrou vůli musily přinésti vrstvy občanské, to jest střední, jako doznáváme, že ji přinesli zástupcové dělnictva.
Zákon, jak jest předložen, právě proto, že má jedinou myšlénku a to tak velikou, že jí musily se druhé věci podřizovati, totiž řešiti stavební krisi, ovšem nemůže býti tak dokonalý, jak bychom si přáli, kdybychom mohli přihlížeti jen k jednotlivé jeho hlavě, k jednotlivému předmětu nebo detailu. Jsem si vědom, že zvláště se stanoviska zdravotního může býti vytýkáno tomuto zákonu, že v mnohém snad jsme šli nazpět proti zákonům předcházejícím. Připomínám, že zákon ten vztahuje se na malé byty a že jest dovoleno také jednosvětnicový byt zřizovati, čemu předešlý zákon stavěl se v cestu a hleděl tomu zabraňovati. Ale přihlédneme-li k samotné věci, která k tomu vedla, musíme doznati, že přece jenom zdravotnické stanovisko je daleko lepší a hygienicky správnější, jestliže v malém bytu, v jedné světnici nalezne rodina své přístřeší, než musí-li býti rodina jako celek odkazována do bytu rodiny druhé. Tím jistě tyto výtky se dají omluviti. Dále snad může býti zákonu vytýkáno to, že pokud se týče plánů regulačních, uchyluje se od dřívějších zásad, že jaksi nechává i v městech, kde regulační plán jest, možnost stavěti mimo regulační plán, tedy mimo čáry regulační, ale dovoluji si k tomu podotknouti, že tímto způsobem často za opravdové nedbalosti dotyčných správ venkovských obcí, které namnoze do velkých obcí vzrostly, stavělo se bez regulačních plánů celá desítiletí, a že ještě dnes máme obce, kde se staví bez těchto plánů. Tím nechtěl bych tvrditi, že by nebylo správné, aby každá obec měla svůj regulační plán. Jest pravda, že se stanoviska budoucího vyhovení těmto plánům budou míti projektanti mnohé obtíže, které vzniknou snad povolením stavebním podle tohoto zákona. Ale i tu bude velmi snadno obci pomoci, když bude obec svých povinností dbáti. Ona má celé řízení stavební ve svých rukou a vedle toho tento zákon určuje, že možno stavěti jen při veřejných komunikacích, nebo, jestli je možno, tyto provésti levným způsobem. Hlavní příčina, proč bylo toto uvolnění v zákon pojato, jest ta, že se často naráží na tvrdošíjnost a řekl bych osobní nepřátelství v obci, což často znemožňuje určitým činitelům stavbu v dotyčných obcích provésti, nebo tato bývá zdržována.
Jedině z toho důvodu bylo dotyčné nařízení uvedeno v tomto stavebním řádě. Celkově mám za to, že řád tento může svoje poslání vyplniti, že podle něho může býti velmi značně stavěno. Nebylo také se žádné strany, pokud jsem pozoroval, proti tomuto návrhu činěno námitek zásadních. Jedině pan kol. Laube obrátil se zde proti § 39 a myslím, že také naše finanční správa, ač musím doznati, že z nepochopitelných mně příčin proti tomuto zákonu se staví.
Pan kol. Laube má za to, že touto dobou 50tiletou jest činěn rozdíl mezi těmi, kdo staví a mezi těmi, kdo stavěti budou.
Slavná sněmovno! Je samozřejmé, že tento zákon, který má za úkol vznítiti chuť k podnikání, musí dáti takové podmínky, aby chuť k němu anebo aspoň očekávání, že prospěje dotyčnému v budoucnosti, bylo vzbuzeno. A tu jest dle mého soudu právě tento paragraf pro podnikatele jediným podnětem, zvláště pro ty, kteří ukládají peníze do stave b, aby z nich těžili, že je povzbuzuje k tomu, aby zvláště ve velkých městech se stavebního ruchu súčastnili. Proto myslím, že finanční správa naše musí s tohoto stanoviska tento paragraf posuzovati a poněvadž dle mého soudu a výpočtu není to žádným tak ohromným darem nebo něčím, co by nemohla snésti, musí si přiznati, že nedovedeme-li vznítiti tento stavební ruch, nebude také toho příjmu, o který se bojí naše ministerstvo finanční přijíti. A když bude, jestliže se umožní stavební ruch, pak ta doba 50ti let pro stavby trvalé není přílišnou dobou, neboť při nejmenším v těch druhých 50ti létech státní správa také dostane svůj díl. Ale uvažte, co to znamená, kdybychom postavili v příštím roce tím způsobem za celé 2 miliardy staveb, počítáme-li, že výnos těchto staveb by nesl 10%, dělá to 200 milionů korun. Z těchto 200 milionů korun připadá na stát a obecní vydání 100 milionů korun, asi polovička z těch 200 milionů; na stát připadá 20 až 30 procent. Když by se tyto 2 miliardy prostavěly, stát přináší oběť 20 až 30 milionů. Ale na druhé straně, nebude-li se stavěti, musí těch 20 až 30 milionů stát vyplatiti pro podporu v nezaměstnanosti. Mám za to, že podpor těchto se ještě tak brzy nezbavíme. (Hlas: Oho!) To jest moje nazírání, které bych měl k předeslaným řečem a k tomuto zákonu. Mám pak za to, že tento zákon skutečně své povinnosti může vykonati a stavební ruch pozdvihnouti.
Pokud se týče strany zaměstnavatelské
a zejména živností stavebních, mohu prohlásiti, že ač tento zákon
nevyhovuje tak, jak by si to oni byli představovali, jak bylo
to řečeno se strany dělnické, že chtějí všecko přinésti v této
tísni, aby stavební ruch byl podepřen, přičiní se též zaměstnavatelé,
když jim budou dány jisté bezpečnosti, aby svým povinnostem dostáli.
Tedy je po mém soudu na nejlepší cestě, aby věc a myšlenky v zákone
obsažené přinesly ovoce, které od nich očekáváme. Jen jednoho
ještě jest potřebí, a to není málo. Má-li zákon tento dle mého
soudu vykonati svou úlohu, bude to spočívati na těch, kteří tento
zákon mají uvésti v život, a tu obrátil bych se ke všem súčastněným
pánům z ministerstev, jimž bude dán k provádění, aby k němu nejen
konali svou úřední povinnost, ale k němu se obrátili se skutečnou
láskou, a jestliže tak se stane, pak jsem přesvědčen, že bude
dán tomuto zákonu život a že opravdu vykoná, co od něho očekáváme.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Uděluji slovo panu posl. Hausmannovi.
Posl. Hausmann (německy): Slavná sněmovno! Nouze bytová a nezaměstnanost dělnictva dostouply takové výše, že již značně překročuje hranice snesitelnosti. A přiznáváme-li si tuto smutnou pravdu, přicházíme do pokušení, abychom schválili spěch, s nímž se má tato sněmovna pokusiti o to, aby z těchto návrhů povstaly zákony. My, jakožto sociální demokraté protestujeme proti tomuto spěchu. Protestujeme proti tomu ne snad proto, že se obešel jednací řád, protestujeme proti tomu spíše proto, že jde o věc, která nemá významu jen pro přítomnost, nýbrž i pro budoucnost. Byl-li porušen jednací řád, aby se zjednal tento spěch, připouštíme, že jest to začátkem, že vůbec brzy vezme konec zařízení jednacího řádu, které jest jediné svého druhu, jest to iniciativní výbor. Připouštíme, že strany většiny, které uznaly to tentokráte za nutné a užitečné, aby přes to přešly, poznají konečně, že toto zařízení jednacího řádu jeví se skutečně brzdou veškerého jednání v této sněmovně.
Nouze bytová jest nejtěžším sociálním zlem, jaké máme. Právo na byt jest právě tak odůvodněné, jako právo na chleba a práci a jako nemohlo dosud dělníkům a občanům tohoto státu býti zaručeno a poskytnuto právo na dostatečnou, dostačitelnou práci, na výdělek a dostačitelnou výživu, tak se to má i s otázkou bytovou. Podle našeho soudu lze zlo odstraniti jen tehdy, když toto zlo známe a zdá se, že mnohým, kdo chtějí pracovati na zmírnění, úlevě a odstranění bytové nouze, vůbec není známo toto zlo v celé své velikosti. Neboť, kdyby toto zlo bylo v celé své velikosti známo všem, celé veřejnosti, občanům tohoto státu, musil by pokus, tuto nouzi sprovoditi se světa aneb alespoň zmírniti, býti zcela jiný, než jak o něm čteme v tomto návrhu.
Kdybychom měli úřad, jímž by se dalo vyšetřiti nejen, kolik máme lidí bez přístřeší v tomto státě, nýbrž také, kolik z těch, kteří skutečně mají nějaké přístřeší, má vlastně byt hodný člověka, pak musel by celou veřejností jíti hlas hrůzy, neboť by šetření, zavedené takovou ústřednou, ukázalo, že máme co do bytových poměrů přímo děsné poměry; ne pouze přeplnění, nejen semeniště nemocí, podmiňující nesmírnou úmrtnost dospělých i dětí, nejen domoviny, v nichž našlo místo mrzačení dospělých i dětí, nýbrž i místa, o nichž nelze již tvrditi, že tam mohou lidé býti vychováni na lidi. Jest nutno, aby byla utvořena takováto ústředna, pak byla by dána možnost, aby se i tyto věci rovněž objasnily. Ve starém Rakousku pokoušeli se při sčítání lidu, aby při tom konali i šetření o bytových poměrech. Srovnáme-li tyto statistické záznamy s nečetnými číslicemi, které nyní máme až dosud po ruce z některých míst, shledáme, že tehdejší poměry, jistě ne zvláště chvalitebné a žádoucí, ještě se značně zhoršily.
Před dobou ne příliš dávnou provedlo město Ústí n. L. takovéto sčítání bytů. Celkový stav bytů činil při tomto sčítání 8694. Z této celkové sumy bylo 6218, tedy kolem 71˙5% bytů o jedné kuchyni obytné, neb o obytné kuchyni a jedné světnici; 2290 čili 26˙5% bylo o dvou až čtyřech místnostech. Lze míti za to, že tento druhý druh bytů patřil již k bytům, o nichž lze předpokládati, že dokonale vyhovovaly hygienickým poměrům a nárokům, které by měl člověk míti, které by musel a směl míti. Tomu však za nynějších hospodářských poměrů již tak není, jelikož právě v těchto bytech vyskytuje se nejvíce podnájemnictví. Jen 186 čili 2% veškerých bytů v Ústí mělo více než 4 světnice na obývání.