Tak sluší rozuměti i § 2. Odporovalo by to jistě mému právnímu cítění, když by se zákonem vyslovilo, že někdo za to, že je neschopen ku práci, má býti trestán ztrátou na svobodě. To jest něco tak nehorázného, že by to do pravidelného zákona přijíti nemohlo. Ale bylo již řečeno, že právní výbor odhodlal se k tomuto ustanovení jedině proto, že byl veden obavou, aby ustanovení, podle kterého by mohl nastoupiti trest na penězích v případě neschopnosti ku práci, nevedlo v praxi k tomu důsledku, že by zámožné osoby zbavily se tohoto tíživého trestu.
Pan kol. dr. Haas naproti tomu pozastavuje se nad § 7, že výhoda bydleti doma může býti vzata tomu, kdo nekoná přesně a svědomitě uložené práce. On vidí tu nebezpečí, že tohoto ustanoveni bude zneužíváno právě od zámožných trestanců, kteří mohou vykonati vliv, aby dozorce přimhouřil jedno nebo obě oči. Obává se, že ustanovením, které do zákona bylo dáno za tím účelem, aby řádné práce bylo dosaženo, dosáhne se pravého opaku, t. j. nadržování zámožným. Prosím, který pak názor jest správný? Ten, který hájil pan kol. dr. Kafka, kritika se strany jedné, nebo ten, který hájil pan kol. dr. Haas, kritika se strany druhé? Jeden i druhý názor se vzájemně potírají a svědčí o tom, že prostě zákon tak, jak vyšel z právního výboru, který jest výplodem a efektem spolupráce různých názorů a různých osob, odpovídá jisté kompromisní formuli, aniž by porušoval požadavky právní techniky.
Pan kol. dr. Haas ovšem přišel s výtkou mnohem závažnější, s výtkou, kterou bych nerad nesl, že vlastně zákon není dostatečně přísný, že zákonem nedosáhne se pravého účele, že tento způsob práce nucené není vhodným prostředkem, nýbrž, že raději měla býti volena instituce donucovacích pracoven. Nejprve na vyvrácení jeho názoru bych tu argumentoval jeho vlastními vývody. On se bojí, že při § 7 bude moci ten, kdo si nahromadil válečnou lichvou jistý fond, snadno opatřiti si ulehčení, snadněji než ten, kdo jsa chudákem, byl odsouzen pro válečnou lichvu nebo pro podloudný vývoz. Je-li jeho obava správná potud, že by odsouzený mohl působiti na dozorce, jde-li o vydání vysvědčení, že řádně a svědomitě pracuje, není tatáž obava odůvodněna ve stejné míře, půjde-li o práci v donucovací pracovně a nebude tato obava ještě zvýšena právě proto, že jde hlavně o práci v uzavřených místnostech? Nebude jeho obava spíše vyvrácena formou práce a formou trestní pracovních oddílů, jak my ji navrhujeme, že to bude práce, na niž bude dozírati jen dozorce, nýbrž práce, na kterou bude dozírati veřejnost? A v tom spočívá podstata a výhoda našeho návrhu, nebude tu soudcem a rozhodčím dozorce, nýbrž bude tu kontrola ještě ostatních členů pracovních oddílů, kteří nebudou uzavřeni, bude tu kontrola celé veřejnosti, před jejichž očima bude odsouzenci konati práce, bude to po případě kontrola svobodných dělníků, kteří budou zaměstnáni na téže práci nebo v témž oboru.
Mám za to, že všechny výtky, které zde byly vzneseny, nejsou správny. Výtka, že bude degradována práce, byla vznesena z úst theoretiků, než z úst praktiků. Má zkušenost z různých schůzí, kde jsem o předloze referoval, mluví pro to, že myšlenka v předloze obsažená našla radostný ohlas v řadách dělníků, že dělnictvo nevidí v tom degradaci práce, nýbrž spravedlivý trest pro ty, kteří se poctivé práci vyhýbají.
Konečně prosám, aby byla vzata v úvahu i otázka provedení; musíme uvážiti, není-li lépe proveditelno, když budou trestní pracovní oddíly, pokud možná, u každého sborového soudu, nežli když by byly v jedné nebo ve dvou donucovacích pracovnách, kterými disponujeme v zemi, jestli by vůbec tyto donucovací pracovny svým aparátem a svými místnostmi stačily.
Pan kolega dr. Haas ještě ulevil svému právnickému svědomí v jednom bodě, totiž pokud jde o § 12. Domníval jsem se, že jsem jeho právnické svědomí utišil již při jednání v právním výboru, ke svému největšímu žalu však seznávám, že se mně to nepodařilo. Abych dokázal, že jeho výtky nejsou správné, chci argumenty, které jsem pronesl v právním výboru, zde stručně opakovati. Neuchýlil jsem se, a právní výbor také ne, od zásady, že změna materielního práva trestního má se vztahovati toliko na ony trestné činy, které jsou spáchány po dni, kdy změna materielního trestního práva vešla v platnost. To jest pravidlo, kterého se zákonodárci drží vždycky a připouští výjimku jen potud, pokud nový zákon jest pro pachatele příznivější. Jinak má se věc, jde-li o otázku formálního práva trestního a dle mého názoru i o výkon trestu. Jest pravda, že náš trestní zákon v § 18 charakterisuje druhy trestu na svobodě, těžký žalář, žalář, tuhé vězení a prosté vězení a určuje též způsob práce, která má býti vykonávána v určitém druhu trestu ztráty na svobodě, avšak tím se tato práce nestává materií, kterou by upravováno bylo materielní právo trestní, nýbrž je to materie spadající do výkonu trestu. Justiční správa chystá předlohu o trestání mladistvých, podle níž i ti, kteří byli odsouzeni podle dřívějšího zákona, při výkonu trestu mají býti přidrženi k určité práci. Tím se též odchýlí od pravidla výslovně v § 18 trest. zákona, že se má při určení prací přihlížeti k dřívějšímu zaměstnání a tělesným schopnostem.
Mám ostatně za to, že také v naší předloze nebyla porušena tato zásada, neboť není v § 12 kategoricky stanoveno, že osoby, které spáchaly před platností tohoto zákona čin trestní, musejí při trestu na svobodě konati stejnou práci, jaká se koná v pracovních oddílech, nýbrž státi se tak má jen pokud možná, a dnešní trestní řád a pravidla o výkonu trestu nebránily tomu, aby ti, kteří byli odsouzení pro podobné delikty, konali stejné práce, jaké jsou určeny v § 3, totiž práce těžké a nepříjemné a na veřejných místech konané.
Když tedy shrnu výtky, které s hlediska právnického byly učiněny, docházím k úsudku, že výtky ty nejsou opodstatněny. Výtka rychlého projednávání, která tak velice často bývá pronášena, v našem případě jistě není na místě. Každé jednotlivé ustanovení zákona bylo podrobeno velmi důkladné úvaze a kdyby nebylo bývalo velikých urgencí, snad bychom tento zákon projednávali ještě po dlouhou dobu. Že věc byla urychlena, nebylo na úkor věci, nýbrž jenom způsobilo, že zákon vůbec státi se může skutkem.
Jediné pozastavení, které jsem měl, byl rozpor mezi § 7 a § 2, jak jsem otevřeně přiznal. Tento rozpor jest odstraněn návrhem p. prof. Kafky. Rovněž tak přizpůsobuji se k návrhu pana kol. dr. Haase, pokud jde o změnu § 3, aby nemohlo býti naprosto žádné pochybnosti, že se ustanovení toto vztahuje na všecky podniky, a že nemá býti činěn rozdíl mezi soukromými podniky a podniky veřejnými.
Vzhledem k tomu navrhuji, aby
zákon i s oběma pozměňovacími návrhy byl váženou sněmovnou přijat.
(Výborně!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo zpravodaji sociálně-politického výboru panu posl.
Johanisovi.
Zpravodaj posl. Johanis: Slavná sněmovno! V debatě bylo také dotčeno některých otázek, jestli státní správa, respektive dosavadní správci zákona stíhají malé a velké lichváře. O této věci vedla by se příliš dlouhá debata. Ale já chci vůči kol. Petrovickému říci jen tolik, že o tom, kdo je malý a kdo velký lichvář, byly by velmi dlouhé spory. Vidíme to zejména na prodávání masa. Dnes cena hovězího masa je placena řezníky 9 -10 K živé váhy, ale prodává se ve vnitřní Praze ještě za 18-20-22 K. Tedy je sporné, jestli ten, kdo tolik vydělává, jest malý nebo velký lichvář. U vepřového masa vidíme v poslední době cenu u živé váhy 13-14-15 K, a my máme případy, že se v Praze prodává vepřové maso za 24-28 K. Minulý týden jsem zjistil ve venkovských místech, jako na příklad v Mnichově Hradišti (Hlas: Teplice!) - já nepůjdu do průmyslových měst, ale poukáži na Sezemice u Pardubic, které leží v okresu venkovském že se tam prodávalo minulý týden maso vepřové po 32 K za 1 kg. Jest otázkou, jestli tací lidé jsou malí nebo velcí lichváři. Musíme to posuzovati dle toho, jak se na to kdo z nás dívá. V sobotu jsem byl v Bratislavě a tam jsem to nejlépe mohl posouditi u piva. Plzeňské pivo se tam prodává za 6 K, ačkoliv se kupuje za 3 K. Obyčejné pivo, které se kupuje za 90 hal., ve většině případů se prodává půl litru za 1 K 40 h až 1 K 50 h. Tedy zase může býti spor o tom, jestli je to malá nebo velká lichva. Vůči panu kol. Petrovickému chci konstatovati, že někdy i ti lidé, kteří mají možnost na potravinách stanoviti ceny málo kontrolované, jsou sice malí v provozu, ale v cenách se chytají výhradně velkých číslic.
Kol. Petrovický uváděl,
že by bylo nutno stihání lichvy s prací. Já chci konstatovati,
že práce má nejméně vlivu na vysoké ceny. Kdo pracuje, i když
si nechá lépe zaplatiti, ať již úředník nebo dělník, nikdo nezbohatl
proto, že má snad lépe placeno. Je to důsledek toho, že musí býti
živ. Ale kdo zboží vyrábí a prodává, ten lichvaří. Já bych chtěl
říci, že ne lichva s prací, nýbrž lichva s vysokým výdělkem, s
podílem na zisku měla by býti trestána. Kdo někoho zaměstnává
a platí mu dnes 6-7-8 korun za hodinu a sám počítá 16, 18, 20
K za hodinu, tak z toho vidíme, že zisk podnikatelský jest tak
nesmírný, že není v žádném poměru k práci. Tolik uznávám za povinnost
k debatě, která zde byla vedena, připojiti a to nejen se stanoviska
konsumentského, ale i dělnického a prosím, aby osnova, jak byla
zpravodajem opravena, korigována a přizpůsobena, byla přijata.
(Výborně!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Budeme hlasovat. Prosím paní a pány poslance, aby se odebrali na svá místa. (Děje se.)
Dám hlasovat o celé předloze najednou. Není žádné námitky? (Nebyla.)
Budeme tedy hlasovat o §§ 1 až 12, současně o nadpisu a úvodní formuli ve znění pana zpravodaje, který se přizpůsobil doplňovacímu návrhu p. dr. Kafky, aby v odstavci 2 § 2 byla vsuvka o započítání 10 pracovních dnů, a pozměňovacímu návrhu pana poslance dr. Haase ke 3. odstavci § 3, aby se vynechala slova "soukromých" a "soukromé".
Kdo souhlasí s celou osnovou zákona, nadpisem a úvodní formulí ve znění zpravodajově, ať povstane. (Děje se.)
To je většina, návrh jest schválen a tím je osnova přijata ve čtení prvém.
Čtení druhé dáno bude na denní pořad příští schůze poslanecké sněmovny.
Přikročíme k jednání o dalším,
sedmém, odstavci denního pořadu, a to o