Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Haas.

Posl. dr. Haas (německy): Slavná sněmovno! Ze všech řečí, které jsme dosud slyšeli, vyznívala slabě, nebo lépe řečeno, více nebo méně hlasitě pochybnost, že tento zákon, jako tolik trestních zákonů proti lichvě a proti předražování, nepotká se opětně s tím výsledkem, jakého bychom sobě přáli jakožto zákonodárcové. Přihlásil jsem se k tomuto zákonu jako oposičník pouze z toho důvodu, abych zadostiučinil svému právnickému svědomí, jako pan prof. Kafka, a abych na to upozornil, že tento zákon, jako tolik jiných zákonů, které ve spěchu zákonodárné výroby jen se chrlí, svými technickými nedostatky tají v sobe nebezpečenství, že nebude s to, aby provedl své tendence a je uskutečnil, byť byly sebe lepší. Není asi nikoho v této sněmovně, kdo by neřekl, že není většího zločince nad toho, jenž pohodlným způsobem získává si bohatství, methodou, která otřásá všeobecným hospodářstvím, tím totiž, že vyhání ceny do výše a znesnadňuje zásobování obyvatelstva nejnutnějšími potřebami životními. Není také nikoho ve sněmu, kdo by neřekl, že není trestu dosti velikého, který by smyl tento zločin. Neníť také trestu dosti velikého, aby účinkoval výstražně; neboť lákadlo zbohatnouti, zaříditi si pohodlnou budoucnost, je tak přemocno, že jsme viděli často v praxi, jak přísnější trestní zákony žádného jiného výsledku neměly u mnohých, zvláště zatvrzelých lichvářů válečných, nežli že si započítávali čas svého uvěznění v premii risikovou (Souhlas na levici.); napočítávali si bolestné za uvěznění a mimo to ještě si připočítávali onu ztrátu času, jejž ztráví v žaláři. (Souhlas na levici.) A to vše bylo již eskomptováno; když pak nebyli zavřeni, povedl se jim dvojí obchod. (Veselost na levici.)

Pánové! Všichni jsme o tom přesvědčeni, že dosavadní trestní soudnictví selhalo téměř proti lichvářům válečným, a proto souhlasím s panem referentem, když pravil na konci svých vývodů: Nejlepší zákon, nejpřísnější zákon, největší tresty, ba nejlepší soudy nejsou ničím, nemají výsledku, vypovědí-li službu správní a policejní úřady. (Posl. dr. Kafka [německy]: Ale i obyvatelstvo musí spolupůsobiti!) Pravda! A tu dlužno doznati, že tam, kde zřízeny byly tak zvané zvláštní lichevní úřady: "úřady pro potírání lichvy", nenabylo se příliš dobrých zkušeností s nimi. Nechci tu nikoho obviňovati; ale když jsem si stěžoval jednou u přednosty jednoho úřadu lichevního na jednání nikoliv nezávadné, dal mi klasickou odpověď: "Ale milý pane doktore, tomu zaměstnání nepropůjčují se přece morálně vysoko stojící osoby!" Nesmíte se tedy arci diviti, když mnoho sítí proklouzne a jenom malé rybky uváznou." Co se týče provádění, je věc poněkud závadna již proto, že naráží na kvalitu lidí. Ale ještě mnohem povážlivějším jest, utvoří-li se hned předem zákon, který pro technické nedostatky se shroutí dříve, nežli se ho vůbec použije v praxi. Všichni schvalujeme, že je prospěšno, je-li lichvář nejen potrestán, nýbrž také postaven na pranýř. Vracíme se tím do středověku. Ale kde nepomáhají obvyklé tresty, na takové lidi s neobvyklou morálkou musí se s poněkud přísnějšími tresty, a pranýř, jak to pan referent nazýval, sluší jen schváliti. Jenže tu lze namítati: Zdá se mi poněkud povážlivo - stojí tak v důvodové zprávě - že potrestání, toto "pranýřování" nemá v tom se zakládati, aby někdo ještě nadále byl zbavován své svobody, když si odpykal svou trestní vazbu, nýbrž pouze v tom, aby ulice metl, aby pracoval na stavbě silnic, na splavnění řek a na stavbě železnic. To tedy má býti "pranýřováním"? To se příčí mému nejvniternějšímu cítění, abychom v době, kdy ruční práce tak vysoko se cení, někoho pranýřovali tím, že mu ukládáme ruční práci. (Souhlas na levici.) Myslím, že zrovna tím, že práci až do jisté míry koná svobodně a není podroben zvláštní kázni ústavu, práce jeho pozbývá pohany. Referent pravil, že donucovací pracovny mají jiné účely, mají především účel výchovný, a sice praví doslovně: "Vychovávati ty, kteří poctivou prací se neživí, děje se donucováním k poctivé práci v donucovací pracovně." My však máme za to, že je válečný lichvář také takovým individuem, jež se neživí počestnou prací (Souhlas na levici.), a proto bylo by nám to bývalo mnohem sympatičtějším, kdyby se bylo řeklo: tuláci, povalovači, nevěstky a váleční lichváři náležejí do donucovací pracovny. (Souhlas na levici.) To by bylo bývalo stručné ustanovení a výchova kázní ústavní skutečně těžkou, přísnou prací pod tlakem této kázně by dobře působila. A byli bychom se vyhnuli všem nevhodnostem tohoto zákona, jimž hledělo se všemožně zabrániti, ale nezabránilo. Především bychom se byli vyhnuli překrásnému, technicky zcela pochybenému ustanovení § 7, které však je nenapravitelno, což upřímně a poctivě doznávám. Je-li pouze práce trestem, může-li se doma bydliti, může-li však výhoda tato, doma bydliti, odňata býti tomu, kdo svou práci nepořádně a nesvědomitě koná, tedy musí - jak jsme na to poukazovali již ve výboru - vésti toto ustanovení chtě nechtě k poskytování přednosti těm, kdo byli tak obezřelí, že dlouho lichvařili, nežli poprvé polapeni byli, kdo si tedy nashromáždili jistý fond, aby si ulehčili tresty. Neboť bylo nám výslovně a právem řečeno, když jsme žádali, aby přípustna byla právní cesta stížností k soudu pro případ, že by výhoda domácího bydlení odňata byla, že prý by to bylo marnou přítěží soudů, neboť soud musil by se konec konců spolehnouti na dozorce, neboť dozorce by vlastně rozhodoval. A teď, dámy a pánové, představme si věc v praxi! Dozorce vězňů se svým tak nepatrným služným je tu vydán svádění, aby vydal dobré vysvědčení o chování někomu, byť dotyčný nekonal své práce řádně a svědomitě. Je pochopitelno a bylo by se velmi obávati, že se v některých trestnicích vyvine drobný řetězový obchod s vysvědčeními o dobrém chování a to tím spíše, poněvadž dle slov pana zástupce ministerstva spravedlnosti ve výboru zrovna ti lidé, o než tu běží, jsou morálně tak nakažlivé povahy, že je nelze ani uvězniti v trestnici, protože by tam všecko podplatili. (Veselost na levici.) A nyní vydávají se na pospas ubozí dozorci těmto korumpujícím živlům. (Souhlas na levici.)

Lituji skutečně těchto ubohých lidí, vrháme je do největšího nebezpečenství - do pokušení. Neboť pro bohatého lichváře je několik desetitisíců tolik, jako pro jiného 10 haléřů, smí-li jen doma bydliti a nemusí-li při tom vůbec pracovati. Je tedy toto znění, jaké dáno bylo § 7 byl totiž pozměněn proti svému prvotnímu znění - dosud takové, že v něm musíme shledávati nespravedlnost. Namítá-li kdo, nač o spravedlnosti mluviti při zákoně, který celí proti lichvářům, chceme-li se snad ujímati lichvářů, pak musím odpověděti: Také zákon, vydaný proti vrahům, proti lichvářům musí v sobě obsahovati záruku, že stejně zachází se všemi lichváři, se všemi vrahy. Neboť jinak má v sobě zárodek, a to je zvláště u trestního zákona, že upadne v nevážnost a nedojde onoho účelu, jakého dojíti má. U válečných lichvářů je zvláště důležito, aby se této přesnosti dbalo; neboť dosavadní trestní zákony měly podivný morální účinek: Kdo má příležitost nahlížeti někdy do této sféry, z níž se mají rekrutovati tyto trestní pracovní oddíly, shledává, že morální účinek dosavadních trestních zákonů byl roven nule, naprosté nule. A jestliže nyní také zde nezabráníme absolutně podplácení, bude i zde účinek roven nule. Takový muž bude pak asi požívati zvláštní vážnosti, kteří sice je v trestním pracovním oddílu, ale doma může vypravovati: "Já jsem nic nedělal, pustili mne ve 4 hodiny odpoledne, vykoupal jsem se, abych smyl koupelí všecku nucenou práci, oblékl jsem frak a vesele jsem ujížděl do kabaretu!" Tito lidé budou totiž moci choditi do kabaretu, poněvadž se nenamáhali a nebudou zemdleni a nejspíš také nebudou míti zapotřebí odpočinku, aby schopni byli těžké práce zase příštího dne. Z toho důvodu bylo by mi bývalo již sympatičtější, aby všichni odsouzení byli dáni do donucovací pracovny. Tu není výjimek, okolků pro ty, kdo odsouzeni jsou k nucené práci: a tam se netrpí uplácení, také se nebudí dojem, že zrovna ruční práce je potupna.

Mimo to naskýtá se několik menších momentů v zákoně, které právník těžko ztráví. Tak bych poukázal především na to, že se tají v § 12 neobyčejně dovedně jistý způsob zpětného účinku materiálního práva trestního. Všecko uznání panu referentovi, je to provedeno neobyčejně dovedně, byl totiž vpraven do zákona vlastně zpětný účinek materiálního práva trestního ve formě předpisů o výkonu trestu. Nemíním naprosto obhajovati ony lichváře a řetězové obchodníky, kteří odsouzeni byli před působností tohoto zákona a neodpykali dosud svého trestu. Až ho budou odpykávati, mají býti zaměstnáváni za své trestní vazby touto těžkou prací, jež se označuje za potupnou a to právě tak, jako to platí pro budoucně odsouzené lichváře. Nechci, jak jsem pravil, obhajovati lichvářů, není to také účelem mých námitek, nýbrž chci jen varovati před tím, aby porušovala tato sněmovna tak důležitou zásadu, jako je zásada, že hmotné právo trestní neúčinkuje nazpět. Neboť jinak mohli bychom snadno klesati na šikmé ploše stále dál a dále s takovou rychlostí, že bychom konečně nedovedli zastaviti zhoubu, která odporuje také skutečně všemu mravnímu přesvědčení. Jak pak má působiti trestní zákon, jaký účel má míti trestní norma? Má několik účelů. Jeden z těchto důležitých účelů je odstrašiti. Musíme přece jednotlivci říci, chceme-li ho odstrašiti, co mu hrozí, neboť jinak nemohu mu říci, že u něho selhal již odstrašující prostředek, trest, že se již provinil přes tuto výhrůžku. To je nelogické, a proto přijalo dosud každé zákonodárství zásadu, že hmotné právo trestní nemůže míti zpětné účinnosti za žádných okolností. Uvažme věc ne se stanoviska potrestání lichvářů, nechme je stranou: otázka, působí-li nebo nepůsobí-li trestní právo zpětně, je zásadní otázkou zcela bez ohledu na případy, o něž zde běží. Jde tu o princip! Snad dojde někdy k tomu, kdy bude míti některá strana zájem na tom, aby zosnovala nějakou zpětnou účinnost trestního práva při politických proviněních. Tím by se dnes utvořila nebezpečná prejudice. Možno také říci: zrovna tak, jako ohrožen je stát válečnými lichváři, ohrožován je také stát jinými činy, a tu by se mohly konstruovati podobné zpětné účinky, a před tím chtěl bych varovati. Chci ulehčiti svému právnickému svědomí jako pan profesor Kafka, vyslovuji-li se proti tomu bodu a pozvedám-li svého varovného hlasu.

Dovolil bych si v jednom zvláštním ohledu odůvodniti návrh, který jsme podali: Každá taková práce z trestu tají v sobě sociální nebezpečí stávkokazectví a stlačování mzdy. To je starý problém, který neustále se vrací při každé nucené práci z trestu a tomuto stávkokazectví má býti zabráněno také v § 3, v odstavci 3. Je tu ovšem malé omezení, které by se mělo odstraniti, praví-li se, že se nemá používati trestních pracovních oddělení v podnicích soukromých, pokud trvá u nich spor námezdní, poněvadž dělníci, ustanovení soukromou služební smlouvou, vedou zápas. Tu se pak přihází zrovna při zvláště rozsáhlých zápasech mezdních a vůbec při zápasech sociálních, že do stávky strženy bývají právě velmi důležité podniky, které podřízeny jsou veřejné správě, a že jsou to právě ony podniky, které pomáhají jiným dělníkům v zápasu mezdním. To by se zde vyloučilo, vybízelo by se zrovna tím per argumentum a contrario, aby se používalo těchto pracovních oddělení k stávkokazectví v podnicích, které nejsou v soukromém majetku, nýbrž podřízeny jsou třeba komunální správě. Tomu bychom měli přece zabrániti, a proto podán byl návrh, aby slovo "soukromý" škrtnuto bylo z § 3, odst. 3., jak ve spojení "soukromý podnik", tak i ve spojení "soukromá smlouva služební".

Byl také podniknut pokus, aby vyloučeno bylo druhé nebezpečí v posledním odstavci § 4, které pozůstává v tom, že se používá snadno takových donucovacích pracovních oddělení k stlačování mzdy. Zdá se mi, že není šťastně rozluštěn tento pokus v odst. 3., § 4, že se nepodařil a sluší vyčkati, nebude-li nutno uchýliti se k jinému způsobu řešení.

Bez výhrady sluší vítati v zákoně § 9, který stanoví, že nesmi býti používáno podmíněného odsouzení při přestupcích a zločinech válečné lichvy. Je správno - a pan referent se zmínil také o tom - že nebylo často ani na místě používati podmíněného odsouzeni; stalo se opravdu zvykem poslední dobou, při prvním potrestání používati podmíněného odsouzení. Musím však v ochranu vzíti všechny pány soudce. Tato moda rozmohla se případem Jiráka. Až potud, pokud aspoň mně známo, nebyl podmínečně odsouzen žádný válečný lichvář. Teprve později odvolávali se arci všichni obhájci na tento slavný případ a pravili: Co bylo spravedlivo pro velikého Jiráka, musí býti k dobru i malým šejdířům. Neboť je jich jen málo, kteří velikostí trestního činu dospěli té výše, jako pan Jirák a proto mohou se dovolávati vším právem obzvláště oni malí chlapíci u okresních soudů toho, aby se stali účastnými podmínečného odsouzení. Dobře, že budou zastavena tato podmínečná odsouzení, sice by se stal skutečně celý zákon o válečné lichvě pouhou fraškou. Prohlašovalo se hrozným hlasem: Třeste se všichni, není menšího trestu nežli 14 dní vězení, není přípustná změna v peněžitý trest, též žádné snížení! Nyní pak diktuje soudce těch 14 dní, ale podmínečně, a vyzývá potrestaného, aby byl podruhé opatrnějším, protože by jinak odseděti musil po druhé těch 14 dní a druhý trest ještě k tomu. Sluší tedy naprosto vítati, že se zrušuje podmínečné odsouzení. A podobně sluší uvítati, že zase opačně bude připuštěno podmínečné odsuzování 18letých při podloudném vývozu.

Při této příležitosti však obracím se také hned s prosbou ke správě soudní, aby byly upozorněny orgány pověřené zatýkáním, aby co nejpřísněji zacházely s osobami, které se proviní proti tomuto zákonu, ale naopak, aby se střehly zmocňovati se osob, které zákonu tomuto nepodléhají. Ku podivu pozorujeme na našich hranicích zjev, že zatýkáni bývají u nás většinou lidé pro podloudnictví přes hranice, kteří nepodléhají zákonu tomu, kdežto nechávají se běžet, po případě nejsou zatýkáni ti, kdož zákonu tomu podléhají. U nás totiž bývají zavíráni většinou ti, kteří dovážejí přes hranici a ne ti, kdo vyvážejí. Podloudný dovoz je sice také trestné jednání, ale nikoliv ve smyslu tohoto zákona; ale shledáváme se u nás, na př. u krajského soudu v Novém Jičíně, oddělení Moravská Ostrava, skoro výhradně s takovými dovozními podloudníky, kteří pak teprve po dlouhém tahání sem a tam konečně bývají viny zproštěni, poněvadž se nedopustili vůbec žádného trestného skutku, jaký se ji m za vinu kladl původně policejními orgány. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)

Dámy a pánové! Bez odporu má zákon velmi, velmi dobrou tendenci, ale má nesmírně mnoho technických vad, a to nutká zvláště právníka k návrhu, aby vrácena byla tato osnova zákona ještě jednou výboru justičnímu, aby ji vzal opětně v důkladnou úvahu; snad by se připadlo pak na jinou formu, snad je možno použíti všech těchto námitek, které zde s té či oné strany proneseny byly, aby vytvořen byl zákon skutečně ve zbraň ostrou, břitkou. To je velmi na snadě. Naopak však dlužno si říci, že nutno justičnímu výboru skutečně prominouti, že si tolik pospíšil a v tomto chvatu neuvážil skutečně všeho náležitě, neboť je naléhavě nutno, aby se zakročovalo bezodkladně, se vší přísností proti válečné lichvě. Je bezpochyby naléhavě zapotřebí, neustále zvětšovati všechny tyto odstrašující prostředky a podniknouti snad i pokus - a to se mi tu zdá nejdůležitějším aby se zase vyvolalo morální odsouzení také u těch vrstev, z nichž pocházejí páni lichváři váleční. Neboť to je nejpodstatnější, to je dalším účinkem každého trestního práva. Když odsouzený nepropadá v opovržení ve svých kruzích, trest mu trvale z pravidla valně neubližuje. Proto shledávám v tomto zákoně důležitý moment, totiž moment morálního účinku trestního práva, a proto vítám tento zákon jako takový.

Z tohoto důvodu nemohu také odhodlati se k tomu, abych řekl, že zákon má býti odkázán nazpět výboru pro své technické nedostatky. Neboť čím rychleji zde bude pracováno, tím lépe, a snad to lze přenechati budoucnosti, že vyjdou na jevo v praksi ještě rozličné jiné nedostatky, které my dnes nemůžeme arci ještě předvídati, a že se pak, ovšem s náležitým urychlením - a na to sluší klásti důraz vše to, co nebylo dosud opatřeno, může dohoniti novou předlohou zákona. Technické vady snadno zákon zmaří. Proto bude to úkolem soudní správy, sledovati bedlivě praksi tohoto zákona a ihned, jakmile se objeví nějaké nedostatky v provádění, odčiniti je novou předlohou zákonnou. V tomto očekávání a v předpokladu, že tento zákon, jak také je poznamenáno v důvodové zprávě, je prvním pokusem na nové dráze, aby se zdánlivě prostředky trestního práva, jejich morálním působením dosáhlo sociálního výsledku, v dalším předpokladu, že se podaří tento zákon reformovati, tak že i právník bude moci pronésti s klidným svědomým své "Ano," a poněvadž je zákona toho tolik zapotřebí, budeme pro zákon hlasovati se změnami, které pojaty jsou v návrhu pana prof. Kafky a v návrhu našeho klubu. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Uděluji slovo panu posl. Hrušovskému.

Posl. Hrušovský: Z bezuzdnej hrabivosti páchané činy válečnej úžery a podludného vývozu rozmnožily sa tak, že v najväčšej miere ohrožujú vyživovanie obyvateľstva a následkom toho pokoj a bezpečnosť štátu. Tieto ohyzdné zjavy poválečnej doby ovšem nie sú omedzené len na tento štát. Je isté, že ako mor zachvátily iné národy a štáty. Keď si toto uvedomíme, nemôžeme sa uzavreť jednomu poznaniu, a to je, že obvzlášť ľud československý trpí následkom zmohutnenia predražovania. Kdo sú tí vykoristovatelia tohoto ľudu? Snáď tí, ktorí pracovali krvou a umom na jeho osvobodení? Zaiste nie, alebo sú tu len poľutovania hodné výmimky. Na tele obyvateľstva tohoto štátu žijú a bohatnú z jeho biedy tí, ktorí boli k oslobodeniu národa ľahostajní, ak nie nepriateľskí.

Nikdy nebolo väčších kontrastov medzi užívajúcími prepych, pohodlie a medzi núdznymi a hladujúcimi ako v tieto časy. Národ má síce slobodu, ale je mu otravována neľudskou hrabivosťou.

Pre núdznych, pre hladujúce ženy a deti voláme o pomoc k šťastlivejším a bohatším národom. Cestujú sem misie rozličných dobročinných spolkov západnych štátov, aby poznali biedu, v akej je veľká časť obyvateľstva nášho, a aby vyličovaním tejto velikej biedy pohnuli súcitnými srdciami ostatného sveta zahraničného k milodarom.

A - vážená snemovňa - je isté, že najdú tieto dobročinné misie mnoho látky k dojemnému opísaniu ľudskej biedy, látky - žiaľ - až nazbyt. Úžasné vysoké percento úmrtnosti detí, obrovské číslice vysťahovalcov samy o sebe sú výraznými. Ale tieto misie, títo súcitiaci ale zato bystrookí spravodajci vidia ešte i iné niečo v republike našej. Vidia predovšetkým ten prepych, to nesmyselné plytvanie peniazmi, ktoré charakterizuje isté vrstvy nášho obyvatelsťva. Stačí nazreť do naších vinárieň, zábavných miestností a žasne každý cudzinec, vidí, ako ľahko sa tu márnia tisíce, ako ľahko sa tu musí istým ľudom žiť.

V takýchto miestach je všade plno svetla, jasu, prepychu. Každodenné spoločnosti tu videť, pozostávajúce z individuí pochybnej minulosti a ešte pochybnejšej mravnej ceny. Týchto ľudí bez hryzenia svedomia bolo by možno bez všetkého ďalšieho zavreť, sú úplne zralými na šibenicu. Keď ich každodenné plytvanie peniazmi vidíme, mimovoľne si uvedomujeme, že tieto peniaze mohli si nadobudnúť jedine neustálym prehrešovaním sa proti jestvujúcim zákonom, proti ľudskosti mrzkými činmi antisociálnymi.

Vieme, že títo ľudia premárnia za jeden večer vyšší obnos, než aký má vysoký štátny úradník republiky za prácu svoju na celý mesiac. Priemerný človek ťažkou prácou koľko zárobí denne, ľahko si vypočítame, a keď nemôžeme veriť, aby človek triezve smýšľajúci za večer ztrávil vyšší obnos než obnáša jeho mesačný plat, tak vieme, že títo ľudia, ktorí takto plytvajú peniazmi, si ich úžitočným spôsobom nenadobudli.

Je preto už čas, aby trestné predpisy proti takým previnilcom boly zostrené, lebo nedostačujú. Prišli sme preto s návrhom zákona o trestných pracovných oddieloch, aby odsúdený pocítil ťažkosť trestu a zavržiteľnosť svojho neľudského činu. Mnohý ovšem namietal, že prácou trestať nenie trestom. Je isté, že naopak práve odňatie práce by bolo pre mnohého tým najväčším trestom. Možno namietať i to, že zločincov a týchto opovrženia hodných ľudí, akými sú bez otázky, to jest keťasov, trestáme prácou a tým vlastne degradujeme prácu a pracujúcich. Nuže, v tomto prípade takéto námietky odpadajú keď si povážime, že predražovatelia sú práve tie práci sa vyhybajúce živly, s ichž stanoviska je práca trestom, obzvlášť práca, ktorú ony považujú za nemilú, nemilú už preto, že bude pred verejnosťou vykonávaná ako pykanie za ich protisociálne činy.

Vážená snemovňa! Keťasovanie treba označiť za diffamujúci čin, keď prísne odsudzujeme a trestáme človeka, ktorý kradol z okamžitej núdze, často z hladu, musíme tým viac odsúdiť keťasa a predražovateľa, ktorý koná svoj čin na spôsob podvodu, rafinovane, podľa premysleného plánu. U neho nenie to tedy okamžitý záchvat prenáhlenia. Čin keťasa menovite jeho opätovné úžernické činy predpokládajú mravnú zkazenosť. Prísnosť trestu je odôvodnená a nemôže sa protiviť právnemu citu. Pri pojednávaní predlohy vo výbore právnom vyskytla sa s jednej strany mienka, že by mala byť ponechaná pôvodná osnova § 2 vládneho návrhu, podľa ktorého mal by osobe vradenej do trestných pracovných oddielov, ak je neschopná telesnej práce, trest byť zmenený v trest peňažný, primerený majetkovým pomerom. Podľa návrhu, ktorý prijal výbor právny, má byť v prípade neschopnosti prácu vykonávať v trestnom pracovnom oddiele, uložené patričným údom väzenie, s ktorým bude spojený trest na majetku odsúdeného. Mienka prvá dokazovala, že nenie prípustné a odporuje právneum citu, aby osoba neschopná k akejkoľvek práci, za túto neschopnosť bola trestaná ďalšou ztratou na svobode. Ja tejto obavy nemám. Predne je pravdepodobné, že v praksi by sa tento zákon obchádzal. Máme už o tom dosť zkúsenosti. A ďalej v tom prípade nenie to trestanie za neschopnosť k práci, ale nahradenie trestu, ktorý je nemožno vyplniť trestom iným. Pre trestanie keťasov takú náhradu nesmieme hľadať v peňažnom treste, lebo on si to zase vykeťasuje. Zpravodaj právneho výboru pán kolega dr. Meissner vo výstižnej svojej zpráve o návrhu zákona, ktorý prejednával, správne podotkol, že všetky navrhnuté opatrenia proti válečnej úžere nebudú mať takého účinku, ktorý očakávame, keď nebude postarané o káznenie tých činov správnymi úradmi. Záleží tedy veľmi mnoho na výkonnej moci. Žiaľ, že zákonodarstvo v tom smere nemôže mnoho podnikať a že asi podrží práve ten vynesený zákon, ktorý stanovil tresty zmienených činov. Výbor právny a sociálne-politický neide tak ďaleko, ako to obsahoval náš návrh, obzvlášte vynecháva naše požiadavky ohľadne aplikovania tohoto zákona na trestné, disciplinárne výroky právnych úradov. Ďalej neuzaviera sa ohľadom urychleného trestného prejednávania deliktov predražovania a pokutného vývozu. Pri tom všetkom obzvlášte z ohľadu na prijatú v návrhu tomto výsadu omedzenia odkladu trestu návrh zákona, tak jak je v zpráve výborovej, prijímam. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Poněvadž není žádný řečník dále přihlášen, jest rozprava skončena a přikročíme k hlasování.

Napřed však, než udělím slovo panu zpravodajovi, žádám, aby byly přečteny návrhy.

Zástupce sněmovního tajemníka Nebuška (čte):

Návrh posl. dr. Kafky a soudruhů k § 2:

Navrhujeme, aby v § 2 odst. 2. na konci prvé věty za slova "v trestním pracovním oddílu" se vsunulo: "při čemž týden ztrávený ve vězení počítá se za 10 pracovních dnů".

Dále podán návrh pana posl. dr. Czecha, dr. Haase a soudr.: Ve třetím odstavci § 3 buďtež škrtnuta slova "soukromých" a "soukromé".

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Tyto oba návrhy mají dostatečný počet podpisů a jsou předmětem jednání.

Dávám slovo panu zpravodaji právního výboru p. posl. dr. Meissnerovi.

Zpravodaj posl. dr. Meissner: Vážená sněmovno! Chci ve svém doslovu vzíti v ochranu předlohu právního výboru hlavně proti výtce pronesené panem profesorem Kafkou a kolegou Haasem, jakoby jeho postup byl s hlediska právní techniky pochybený. Já bych byl raději viděl, kdyby oba páni kolegové místo pouhého tichého protestu a jisté výhrady proti budoucí možné kritice byli přišli s opravnými návrhy ve všech bodech, které se jim zdají býti s hlediska právní techniky opravy hodné. Když se tak nestalo, nezbývá mi, než ukázati, že tyto výtky jsou naprosto neodůvodněné.

Pan profesor Kafka se pozastavuje nad zněním § 1, nad sazbou od jednoho měsíce do jednoho roku. Tu stačí jen docela stručně poukázati na to, že zákon počítá s různými delikty, od přečinu, na který je vězení nebo tuhé vězení jenom několik týdnů, až do zločinu, na který je dlouholetý žalář. Že tedy muselo býti v zákoně vysloveno spatium, i pro nucenou práci a po přikázání do trestního pracovního oddílu také s minimální dobou a s maximální dobou.

Do jisté míry dal bych za pravdu panu kol. dr. Kafkovi potud, když pozastavil se nad tím, že posuzován byl stejným způsobem zákon o trestání podloudného vývozu jako zákon o trestání válečné lichvy. Mám dojem, že jeho vývody byly diktovány, ne tak zněním zákona, z něhož nám jeden příklad uvedl, jako spíše praksí, která vykládala tento zákon způsobem, že vzbudil pravý úžas. V Břeclavě na hraniční stanici byl zadržen cestující nic netušící a neznalý předpisů o vývozu a zabaveny mu dva dětské obleky a za to držen byl 8 dní ve vazbě, jindy pro docela nepatrnou maličkost vyvezenou bez zlého úmyslu byl vyměřen trest mimořádně přísný i nad zákonnou sazbu, to jest minimální zákonnou sazbu. Sem spadají i případy z Moravské Ostravy, kde byly přeneseny kousky látky anebo potřeby pro vlastní domácnost lidmi, kteří bydlí nedaleko hranic. To jsou případy, které vzbudily veliký odpor proti zákonu samému. Zákon jest velmi přísný, ale řeknu zase, že tu prakse hřešila jako při výkladu zákona o válečné lichvě. Sám měl jsem proto jisté pochybnosti, má-li zákon o trestních pracovních oddílech vztahovati se bezpodmínečně na trestné činy podle trestání podloudného vývozu předmětů potřebných. Zákon ten jest mimořádně přísný, ještě přísnější než zákon o stíhání válečné lichvy a ve své praksi opravdu nepostihuje pravé vinníky, nýbrž ty, kteří bez zlého úmyslu nějakou věc vyvážejí.

Uvažoval jsem, jestli by nebylo nutno diferencovat v tomto zákoně aspoň u některých deliktů, zejména u zločinu podle § 4, takže by se přihlíželo k motivům a zvláštním poměrům, o kterých jest řeč v 2. odstavci § 1 předlohy, o které jednáme. Názor většiny právního výboru vyzněl proti mému názoru a mám za to, že většina právního výboru vycházela se stanoviska, že zákonodárce jednou vyslovil svoje nazírání na tyto delikty, že tuto vůli vtělil do velmi přísného ustanovení zákona a že tedy není účelem zákonodárné práce nynější, která se týká jen specielního zákona, aby původní zákon rozlišováním zmírnila. To byly patrně důvody, které vedly většinu výboru k tomu, že setrvala na schematu, jak ho při roztřídění trestních činů vytvořil zákon o stíhání podloudného vývozu.

Pan posl. dr. Kafka má pochybnosti dále při § 2. Mám za to, že přizpůsobil jsem se jeho pozměňovacímu návrhu, zaplašil jsem tyto pochybnosti, - ale znovu dovoluji si upozorniti na to, že pochybnosti jeho s hlediska právnického nejsou na místě. Přiznávám docela nepokrytě a upřímně, že kdybych spolupůsobil při tvoření zákona, který má platiti trvale a v normálních dobách, že bych možná leckterá ustanovení jinak upravil a stylisoval. A přiznávám dále nepokrytě, že bych i sám nad mnohým ustanovením se pozastavil. Ale jde - a toho nezapomínejme - o zákon výjimečného rázu. Jde o zákon, kde zákonodárce již původně dal na jevo, že nechce žádné mírnosti. Nemohla by tu pro svědomitého právníka vzejíti i námitka, proč soudce nemá tatáž práva, jako při jiných deliktech? Poněvadž jde o výjimečný zákon a zákonodárce při tomto výjimečném trestání, které sleduje cíl vymítiti určité, velmi škodlivé zlo, snese raději výtku, že zákon neodpovídá úplně všem pravidlům, nikoliv tak právní techniky, jako právní estetiky, jen když dosáhne účelu, který zákonem sleduje.