3. druhému čtení osnovy zákona, kterým se mění některá ustanovení zákonů ze dne 17. prosince 1919, č. 2. a 3. Sb. a n. z roku 1920, o odpočivných požitcích státních zaměstnanců, návrhu poslance dr. Schollicha a soudr. a o příslušných peticích (tisk 1313).
Nepřítomného pana zpravodaje posl.
Brodeckého zastupuje předseda státně-zřízeneckého výboru
pan posl. Johanis. Dávám mu slovo. Nepřeje si k němu opravných
návrhů?
Zpravodaj posl. Johanis: Nikoliv.
Místopř. dr. Hruban: Není
tomu tak.
Zpravodaj posl. Buříval: Vzdávám
se slova.
Místopředseda dr. Hruban: Pan posl. zpravodaj Buříval vzdává se slova. Budeme tedy hlasovati. Kdo jest pro druhé čtení osnovy zákona, o které jednáme, ať povstane. (Děje se.)
To jest většina. Tím jest zákon tento ve druhém čtení schválen.
Přejdeme k projednání dalšího
odstavce denního pořadu, ke
4. druhému čtení osnovy zákona, kterým se mění ustanovení § 24 odst. 2. zákona ze dne 18. února 1878, č. 30 ř. z. o sestavení seznamů znalců v řízení týkajícím se vyvlastnění k účelům vystavění a provozování železnic (tisk 1391).
Zpravodajem jest pan posl. Ulrich.
Přeje si pan zpravodaj slova? Nemá žádných opravných návrhů?
Zpravodaj posl. Ulrich: Nikoliv.
Místopředseda dr. Hruban: Není tomu tak. Budeme tedy hlasovati. Kdo souhlasí s osnovou zákona přijatou ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Tím jest osnova tohoto zákona schválena také ve čtení druhém.
Budeme dále jednati o odstavci
pátém dnešního denního pořadu, a to o
5. druhém čtení osnovy usnesení, kterým schvaluje Národní shromáždění obchodní a celní úmluvu mezi Československem a Švýcarskem sjednanou v Bernu dne 6. března 1920 (tisk 1408).
Zpravodajem výboru zahraničního jest pan posl. dr. Uhlíř a zpravodajem výboru pro průmysl, obchod a živnosti pan posl. Hrizbyl.
Přejí si pánové slovo? Mají návrhy
na nějaké změny a opravy?
Zpravodaj posl. Hrizbyl: Nikoli.
Zpravodaj posl. dr. Uhlíř:
Ne.
Místopředseda dr. Hruban: Jsou snad jiné návrhy ke druhému čtení, přípustné podle jednacího řádu? (Nebyly.)
Nejsou.
Kdo tedy souhlasí s osnovou zákona ve čtení druhém, tak, jak byla přijata sněmovnou ve čtení prvém, nechť povstane. (Děje se.)
To jest většina a tím jest také poslaneckou sněmovnou usnesení to ve čtení druhém schváleno.
Přikročíme k projednávání odstavce
šestého denního pořadu dnešní schůze:
6. Zpráva výboru I. právního, II. sociálně-politického o návrhu poslance Hrušovského a spol. tisk 262, aby byl vydán zákon o zřízení trestních pracovních oddílů, a vládního návrhu zákona (tisk 1123) o trestních pracovních oddílech, částečném vyloučení podmíněného odsouzení při trestných činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz (tisk 1443).
Zpravodajem výboru právního je pan posl. dr. Meissner a zpravodajem výboru sociálně politického p. posl. Johanis.
Dávám slovo zpravodaji právního
výboru p. posl. dr. Meissnerovi.
Zpravodaj posl. dr. Meissner: Vážená sněmovno! Předloha, jak vyšla z úvah právního výboru, má za základ iniciativní návrh pana kolegy Hrušovského a pak vládní návrh. Nemůže býti pochybnosti o tom, že návrh, který právní výbor předkládá slavné sněmovně, znamená zostření trestání činů, spadajících pod všeobecný pojem válečné lichvy a pod pojem podloudného vývozu předmětů potřeby do ciziny. Přirozeně naskýtá se otázka, zda objevila se potřeba tak naléhavá, aby zákon o trestání válečné lichvy, který byl přijat ku konci roku 1919, dnes, kdy je v činnosti neplného 1 1/2 roku, vyžadoval novelisace a zostření.
Ve dvou směrech nebude snad o tom naprosto žádné pochybnosti, totiž potud, pokud předloha nepřipouští podmíněné odsouzení a pokud upravuje odklad trestu. Jinak věc se má, pokud jde o první bod této předlohy, kterou se zavádí docela nový druh trestu, který má býti odpykáván ještě po odpykání hlavního trestu, to jest zařazení do trestních pracovních oddílů. Jistě by mohla býti vzbuzena domněnka, že zákon o stíhání válečné lichvy není dosti přísný a účinný, když potřebuje takovéto novelisace a že snad v podstatě celé stavby zákona o stihání válečné lichvy leží, že jest potřebí, aby tresty, které zákon ukládá, byly ještě zostřeny. Zákon o stíhání válečné lichvy uložil na různé druhy válečné lichvy, mezi něž spadají delikty, kterými zásobování lidu jest vůbec ohroženo, tak různé druhy trestů, těžký žalář, vězeni, trest na penězích, ztrátu živnosti, uvalení dohledu na živnosti, uveřejnění v novinách, uveřejnění na rozích,- tedy prostě všechny možné druhy trestů i vedlejších trestů a zostření, které posud naše zákonodárství znalo - že dokonce předloha, kterou podala rakouská vláda v lednu t. r. a kterou mají na válečnou lichvu býti uloženy zvláště těžké tresty, nejde v některém směru ani tak daleko, jako náš zákon z roku 1919, u některých přečinů nejsou tam tresty na svobodě tak značné, zejména minimální tresty, jako jsou v našem zákoně z r. 1919.
Když přes to i vláda i členové této sněmovny a i právní výbor jednomyslně doporučují, aby k posavadním trestům přibyl ještě trest nový, pak to snad nemá znamenati, že by zákon z r. 1919 úplně nevyhovoval, nýbrž pak jest to jen výraz všeobecného právního cítění, že žádný trest, který v nynější mimořádné době má býti uložen válečným lichvářům, není dosti přísný a dosti krutý. Myšlenka, odsouditi válečné lichváře vedle trestů na svobodě a na penězích ještě ku zvláštnímu druhu trestu, nejen že nenarazila nikde na odpor, nýbrž naopak přijata byla všeobecně sympaticky, nejlepší doklad všeobecného smýšlení, jak posuzuje obecenstvo válečnou lichvu, že ji považuje za čin sociálně nejvýš nebezpečný, proti němuž třeba užíti všech možných prostředků, které po ruce správa státní má.
Instituce, která se navrhuje jako nový trest, totiž zařazení do trestních pracovních oddílů, nesmí býti zaměněna s jinou institucí, kterou již naše zákonodárství zná, totiž s donucovacími pracovnami. Při jednání v právním výboru byla nadhozena myšlenka, zda jest vůbec potřebí nového zařízení, trestních pracovních oddílů, zda by nestačila instituce u nás již zavedená, pro niž máme budovy a aparát personální i věcný, totiž donucovací pracovny, zda by nebylo vhodnější na válečnou lichvu mimo trestů na svobodě vložiti další trest nucené práce v donucovacích pracovnách. Právní výbor této myšlenky nepřijal a to proto, že donucovací pracovny sledují docela jiný účel, nežli je sledován institucí trestních pracovních oddílů. Donucovací pracovny mají více účel výchovný, osoby poctivé práci se vyhýbající, práce se štítící, mají v nich vychovány býti nucenou prací k tomu, aby se vyučily určitému druhu práce a aby tím způsobem zase mohly se státi užitečnými členy společnosti.
Tento účel výchovný, který charakterisuje instituci donucovacích pracoven, není znakem instituce, kterou zde navrhujeme, totiž trestních pracovních oddílů, neboť trestní pracovní oddíly mají jednak odstrašiti, jednak trestati za to, že se někdo nevěnoval užitečné práci ve prospěch společnosti, za to, že spáchal činy nanejvýš antisociální. Za to, že pachatel ohrozil veřejné zásobování lidu, má po odpykáni trestu na svobodě ještě vykonávati nucenou práci a to jednak práci zvláště těžkou a nepříjemnou, jednak práci veřejně vykonávanou.
Jsem si vědom toho, že proti trestním pracovním oddílům může býti namítáno, že snižujeme práci, když ji označujeme jako difamující trest. Není tomu tak. Není tím práce snižována a není jako taková prohlašována za difamující. Jisto jest, že ten, kdo poctivě prací se živí, není difamován, nýbrž bez rozdílu na to, jakou práci koná, zda těžší, či méně těžkou, příjemnou, či nepříjemnou, jen když je to práce všeobecně užitečná, je prospěšným členem společnosti a nejen, že nekoná nic difamujícího, nýbrž stojí nade všemi těmi, kteří takové práce nekonají. Já bych dokonce i na práci vykonávanou během trestu na svobodě nedíval se jako na zostření trestu, naopak práce ta často působí jako ulehčení trestu na svobodě, a spíše odnětí práce bývá trestem pro toho, kdo je odsouzen k delší ztrátě na svobodě. Bývají to vězňové sami, kteří se domáhají, řekl bych úlevy, aby směli pracovati tam, když pro nedostatek práce nejsou dost zaměstnáváni. Tedy práce jako taková jistě nemůže býti považována za trest, tím méně za instituci difamující.
Co je tu difamující a co je tu trestem, to je okolnost, že osoba, která až do té doby svojí činností paralysovala poctivou práci tisíců a statisíců lidí, je donucena, aby konala těžkou práci, kterou jiní lidé konají úplně svobodně a poctivě, že jest donucena konati práci nejen pro ni nezvyklou, pro její tělo a tělesné síly těžkou, nýbrž také práci mimořádně nepříjemnou, o to nejpříjemnější, oč byl těžší její trestný čin, a konečně, že jest nucena konati práci tu veřejně. Je to trest, který nespočívá jen v tělesné námaze, nýbrž je to také druh pranýře. Již zákon z r. 1919 vyhověl snaze, aby odsouzení váleční lichváři byli před celou veřejností pranýřováni, ustanovením, že se mají rozsudky uveřejňovati v novinách, ministerstvo spravedlnosti učinilo další opatření, aby rozsudky uveřejňovány byly na rozích, poněvadž tresty, které zůstanou utajeny a nemají pro válečného lichváře pohrdání veřejnosti, nepůsobí tak ostře a přísně, jak bylo intencí zákonodárcovou. Předlohou, o které jednáme, tento pranýř objevuje se v další ostřejší podobě.
Účelem trestních pracovních oddílů není ztráta na svobodě, nýbrž nucená práce. Proto zákon připouští, aby osoba, která jest zařaděna do trestního pracovního oddílu, směla mimo pracovní hodiny míti své vlastní obydli. Osobám, které této výhody nepoužijí, nebo vzhledem ke svým majetkovým poměrům použíti nemohou, poskytuje výhodu, že doba, kterou oni setrvají mimo pracovní hodiny ve společném vězení, počítá se jim do jisté míry jako pracovní čas, takže dva pracovní dny počítají se za tři. Obdobně jest upraveno včítání nedělí a dnů nepracovních u těch, kteří jsou nuceni konati práce v trestním pracovním oddílu v obvodu jiného sborového soudu, nežli ve kterém bydleli v čas svého odsouzení. Tato zásada byla do jisté míry protržena v § 2. Docela otevřeně přiznávám, že jak § 2 v právním výboru byl stylisován, je mezi ním a § 7 jistý rozpor. § 2 podle vládního návrhu zněl jinak. V případě, že osoba, zařazená do trestního pracovního oddílu je dle výroku soudního lékaře neschopna konati práci, měl za práci v trestním pracovním oddílu nastoupiti náhradní trest na penězích. Toto ustanovení vzbudilo pocit, že by podle posudku lékařského některé osoby byly prohlášeny za neschopné jakékoliv práce, které by jinak mnohé práce konati mohly - vždyť jde o lehké práce, na př. metení ulic, které jsou dnes svěřovány osobám věkem sešlým, invalidům, chorobným osobám - a byla vyslovena obava, že by toto ustanovení umožnilo, aby právě zámožní odsouzenci vymykali se povinnosti konati těžkou, nepříjemnou práci v trestním pracovním oddílu, a že by na základě lékařského posudku byl jim tento trest změněn v trest na penězích. Tím by účel zákona byl zmařen u těch, proti nimž je hlavně namířen a kteří mají pocítiti plnou měrou ostrost zákona.
Odpor mezi § 2 a § 7 byl způsoben dodatečnou změnou § 7. Podle něho ten, kdo jest schopen pracovati a nebydlí v soukromém bytě, má nárok na výhodu, že se mu počítají 2 dny za 3 dny a pracuje-li v obvodu jiného sborového soudu, též i neděle, to jest, že se mu 6 dnů týdně počítá za 10 pracovních dnů, kdežto ten, komu pro neschopnost k práci změní se trest zařazení do trestního pracovního oddílu v trest vězení, musel by tráviti ve vězení ve dne i v noci, ve všední den i v neděli, tedy vlastně zostření trestu ne za trestní vinu, nýbrž za nezaviněnou neschopnost k práci.
Odpor tento může býti odstraněn návrhem, který byl podán panem kol. dr. Kafkou, kterémuž se proto přizpůsobuji. To by bylo v podstatě, co bych chtěl říci na vysvětlenou nové instituce trestních pracovních oddílů.
Předloha zákona, jak byla vypracována právním výborem, obsahuje však ještě jiné změny zákonů o stíhání válečné lichvy a podloudného vývozu. Je to v prvé řadě ustanovení, že se při válečné lichvě nepřipouští podmínečné odsouzení čili podmíněný odklad trestu. Také tato změna odpovídá všeobecnému právnímu cítění a všeobecnému přání. Že k této změně došlo, to bylo vyvoláno praksí některých soudů, které zákon o podmínečném odsouzení vykládaly způsobem nejvýš liberálním, způsobem, který byl zvláště pociťován jako nemístný u válečných lichvářů. Působí nejvýš trapně, když malá, chudá obchodnice mlékem odsouzena jest bezpodmínečně pro předražení vězením na 8 dní, kdežto ti, kteří jí to mléko prodávali rovněž za předraženou cenu, odsouzeni byli k pokutě po 30 korunách podmínečně. Musí působiti zvláštním dojmem, když bohatému velkostatkáři, který předražil ovocnou úrodu na stromech, k jejímuž rozkvětu a rozsahu nijak svou prací nepřispěl, vrchní soud povolí podmíněný odklad trestu. Právě u zákona o stihání válečné lichvy podmíněné odsouzení působí nejvýš trapně a škodlivě.
Nechtěl bych však svalovati vinu jen na nesprávný výklad některých soudů. Jestli prakse nás zaráží, pak dle mého názoru jest na tom vinen v prvé řadě zákon o podmínečném odsouzení sám.
Právní výbor Národního shromáždění, při projednání zákona o podmínečném odsouzení odchýlil se od vládního návrhu. Vládní návrh o podmínečném odsouzení nevycházel z theoretické zásady, jako by trest měl toliko účel polepšení, nýbrž on stál na stanovisku, že trest má také účel zastrašení a že tedy nedotýká se jen pachatele samého, že třeba míti na zřeteli nejen zdali jest trestu potřebí, aby pachatel byl odvrácen od spáchání činů jiných, nýbrž také to, jak bude výkon trestu, nebo jeho odklad působiti na jiné, na ty, kteří by mohli po něm spáchati podobný trestní čin.
Vládní předloha o podmínečném odsouzení připouštěla podmínečné odsouzení jen tehdá, když byly závažné důvody vůbec a všeobecné. Právní výbor dřívějšího Národního shromáždění změnil vládní návrh v ten smysl, že podmíněný odklad trestu jest přípustný, má-li soud z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není potřebí. Tím označil jako jediný účel trestu polepšení pachatele, takže při odkladu trestu mají rozhodovati jen osobní poměry pachatelovy a otázka, jestli jest trestu potřebí k tomu, aby se pachatel polepšil, ale nijak se nepřihlíží k tomu, jak trest může působiti na pachatele jiné. Jak je toto stanovisko neudržitelné, ukázalo stíhání poštovních a železničních krádeží. Národní výbor v amnestii z 5. listopadu 1918, jejíž jsem já byl autorem, vycházel z názoru, že poštovní a železniční krádeže mohou býti snadněji odvráceny, bude-li dána podmínečná amnestie do 2 let, že tato podmínečná amnestie bude působiti jako Damoklův meč na všechny ty, kteří až posavad dopouštěli se krádeží na poště a drahách a že je odvrátí od páchání krádeží dalších.
A co se ukázalo? Tato podmínečná amnestie neměla úspěchu, bylo nutno přikročiti ku přísnému stíhání a teprve, když soudy přísněji stíhaly a policejní orgánové zavedli celou síť kontrolní, byly poštovní a železniční krádeže stlačeny na minimum.
Vidíme dále, že zákonodárce již z r. 1920 byl nucen desavouovati zákon z r. 1919, zásadní stanovisko o účelu trestu, jak bylo v zákoně o podmínečném odsouzení vyjádřeno, bylo revidováno. Ježto podle zákona o podmíněném odsouzení soudce nemá volnosti uvažovati a nemůže přihlížeti k poměrům stojícím mimo osobu pachatelovu, zákon o stíhání podloudného vývozu byl nucen vyloučiti podmínečné odsouzení vůbec.
To jsou důvody, které nás vedou k tomu, že také v této předloze vylučujeme podmínečné odsouzení. My zde musíme korigovati zákon o podmínečném odsouzení, ale připouštím, že chceme také vázati soudce.
Snad by mohly býti některé námitky proti tomu, že vůbec v zákoně o stíhání válečné lichvy a v zákoně o trestání podloudného vývozu zákonodárce soudci mimořádně váže ruce. Soud je zbaven na př. možnosti užíti mimořádného práva zmírňovacího nebo změňovacího, takže nemá možnosti, aby usuzoval podle osobnosti obžalovaného, podle dojmu, který naň činí, a přihlížel k polehčujícím okolnostem, jak může činiti i při nejtěžších deliktech.
Přiznávám, vážená sněmovno, že toto stanovisko zákonodárcovo má své nevýhody. Ono dokonce často vede k tomu, že soud raději, nežli by vyslovil trest nejmenší zákonné sazby, která se mu zdá vzhledem k vině pachatelově příliš krutou, na př. u určitých přečinů vezení šestiměsíční a trest na penězích 10.000 korun, raději obžalovaného sprostí a jest obava, že když soud nebude mi ti ani ventilu podmínečného odsouzení, v mnoha případech válečné lichvy sprostí, než by vyslovil trest, který jeho právním u názoru neodpovídá. Ale proč tomu tak jest? Jsou nesporné případy, ve kterých minimální zákonný trest pociťuje se jako nespravedlnost. Zákon neměl právě na mysli případy, které jsou nejčastěji projednávány před lichevními soudy. To netkví v zákoně, to není chyba zákonodárce, nýbrž chyba leží jinde, za což zákonodárce nemůže, že před lichevní soudy nepřijdou největší lichváři, nýbrž keťáskové, že největší část delikventů, o kterých projednávají lidové soudy, jsou cigaretáři a ne ti, kteří na lavici obžalovaných vlastně patří. V tom tkví celá vada a tak se ovšem stává, že často soudce sprostí a tak si také sluší vysvětlovati, proč soudové tak málo kdy překročují minimální sazbu zákona, proč se jen drží nejnižší meze, proč nikdy nedosáhnou meze nejvyšší. Já bych řekl, že soudové nepřistoupili na myšlenkový pochod, na argumentaci zákonodárce, nýbrž jdou svou vlastní cestou. Poněvadž byla obava, že by soudové v tom směru pokračovali, kdyby jim právo změňovací a zmírňovací nebylo omezováno, že by šly ještě níže, že by pak stíhání válečné lichvy nebylo dost učinným, proto zákonodárce pro tuto mimořádnou dobu a mimořádné delikty výminečným způsobem omezil pravomoc soudcovskou a to je také důvod, proč se v předloze navrhuje, aby při válečné lichvě bylo vyloučeno podmínečné odsouzení.
Třetí změna podstatného rázu v zákoně obsažená týká se odkladu trestu. Je velkou vadou trestního řízení, pod kterou trpí autorita soudů a autorita soudních výroků ve věcech válečné lichvy, že často jsou to výroky, které zůstávají pouze na papíře. Odsouzenec nepotřebuje se výroku podrobit, prostě proto, poněvadž se najde nějaké zákonné východisko, aby trest nemusel býti vykonán. Bohužel vidíme, že ty případy, ve kterých osoby odsouzené pro válečnou lichvu trest svůj neodpykávají, jsou velice časté. Působí to pohoršlivým způsobem, když na př. osoba, která byla odsouzena pro tak těžký delikt, jako byl Ort, ještě trest nenastoupila, ač rozsudek jest dávno v právní moci. Viděli jsme, jak škodí autoritě výroků soudních když na příklad paní, jejíž psy pokousali chudého hocha a která za to byla odsouzena do vězení na 6 neděl, ještě nenastoupila a nemusela nastoupiti trest, ač rozsudek byl vynesen roku 1918. Proč? Poněvadž podle trestního řádu z r. 1873 přípustný je odklad trestu, když jest odsouzený stižen těžkou chorobou. Znalci prohlásí se svého stanoviska medicinského za těžkou chorobu ovšem každou takovou chorobu, která podle jejich vědeckého nazírání jest považována za těžkou, která však jistě odsouzené osobě nebrání, aby šla za svým zaměstnáním a aby užívala všech radostí života. Takový posudek soudních lékařů umožňuje těm, kteří by nejméně zasluhovali ohledu, že nemusejí trest nastoupiti. Vidím v trestním řádu velkou nedůslednost, že jinak posuzuje nastoupení trestu a jinak výkon trestu již nastoupeného a vyšetřovací vazbu. Je-li zákonem nařízena vyšetřovací vazba a nebo má-li veřejný žalobce a soudní komora za to, že jsou tu důvody pro vyšetřovací vazbu, tu těžká choroba neosvobozuje od jejího výkonu. Když opačně někdo nastoupí přisouzený trest a teprve v trestu jest stižen těžkou chorobou, nesmí z toho důvodu býti trest přerušen, nýbrž on, přes tu těžkou chorobu, musí si trest odpykati. Kdyby paní Bělská byla nastoupila trest, jsouc uznána zdravou a kdyby si teprve tam akvirovala těžkou chorobu, nebyla by měla trest přerušiti, nýbrž musela by jej odpykati. Stejně by bylo takés panem Ortem. Není to nedůsledné, když lidé, kteří jsou ve vyšetřování pro politické delikty, na které je uvalena obligatorní vazba, musí býti ve vyšetřovací vazbě, i když jsou stiženi těžkou chorobou, že ten, kdo nastoupil trest, musí ve vězení zůstati přes těžkou tuberkulosu nebo jinou těžkou chorobu, která se objevuje ve vězení, naproti tomu ten, koho lékaři uznají za chorého před nastoupením přisouzeného trestu, může se rozsudku vysmát, poněvadž trest na něm nikdy nemůže býti vykonán? A působí to tím tíživěji a více jako nespravedlnost, když to jest právě zámožný odsouzenec, u něhož se objeví taková těžká choroba, která ho chrání před výkonem trestu.
To byl důvod, který mne vedl k tomu, abych navrhl doplněk zákona, kterým má býti vyloučen takový odklad trestu. Nešel jsem ani tak daleko jako jde vládní návrh, který byl podán v lednu v Rakousku. V Rakousku dokonce - nevím ovšem bude-li návrh přijat, neboť ve výborovém jednání došli k § 2, - se navrhuje, že odsouzený, který byl uznán vinným jednomyslným výrokem poroty nebo kmetského soudu, tedy soudu, ve které zastoupen je živel laický, musí nastoupiti trest ihned, bez ohledu na podané opravné prostředky, a když se opravnými prostředky dostatečně změní rozsudek, má odsouzený toliko právo na náhradu pro škodu způsobenou bezdůvodnou vazbou. Nechtěl jsem jíti tak daleko, poněvadž jsem názoru, že doba mezi rozhodnutím první a druhé stolice nemusí býti při trochu dobré vůle příliš dlouhá, aby se nemohlo do té doby sečkati s výkonem trestu, a mám dále za to, že i při tendenci stíhati válečnou lichvu velmi přísně nemá býti ustoupeno od zásady, že nikdo nemá býti zbaven opravných prostředků.
Tak daleko jako vládní předloha rakouská jsem nešel, ale považoval jsem za nutné, abychom odklad trestu přizpůsobili do jisté míry trestnímu řádu uherskému, který platí na Slovensku. Při válečné lichvě a podloudném vývozu předmětů potřeby odklad trestu bude přípustný jen při těžké chorobě, z níž by vyplývalo nebezpečí smrti, při čemž ustanovení o těhotných ženách zůstávají nedotčena. Ale všecky jiné případy odkladu trestu, tedy zejména v § 401, 401a dle bývalého trestního řádu rakouského a 509 uherského trestního řádu, jsou pro tyto delikty vyloučeny. Naše snaha jest, aby stíhání nezůstalo jenom na papíře, nýbrž aby bylo opravdu co nejúčinnější.
A tu bych řekl několik otevřených a upřímných slov. Jsem toho názoru, že zákon sám nám nepomůže. My jsme vydali ke konci roku 1919 zákon velmi přísný, ale jak tento zákon vypadá v praksi? Jeví se zákon ten v praksi skutečně tak ostrým a přísným, jak si ho představoval zákonodárce? Nezdá se vám, že zákonodárce daleko předstihuje stíhání? Nezdá se vám, že nejostřejší instrument se otupí v praksi? Nezdá se vám, že často prakse vypadá jako lov rybáře, který hodí své sítě, do nichž chytí jen několik ryb těch nejmenších, kdežto ty veliké se v jeho síti neobjeví? Nechci klásti vinu tomu, komu nepatří. Dle mého názoru vina spočívá ve způsobu, jak stíhají správní orgánové delikty válečné lichvy. Již jsem tu upozornil na případy krádeže na poštách a drahách. Tam policejní správa považovala za nutné, vytvořiti zvláštní odbor, nadati ho dostatečným počtem sil, vyšetřovati tyto delikty systematicky, nečekati na oznámení, nýbrž z vlastní povinnosti bdíti nad tím, aby krádeže na drahách a poštách nebyly páchány. Co naproti tomu vidíme u válečné lichvy? Nařízení vlády stanoví pro cenu masa určité směrné ceny a ve všech výkladních skříních jsou ceny, které tyto daleko převyšují, orgány policejní chodí klidně okolo toho a nikomu nenapadne, aby zakročil. My tu nemáme prostě žádného organisovaného orgánu. Hleděli jsme odpomoci tomu zvláštním orgánem, to jest úřadem pro stihání lichvy, který měl býti nadán větším počtem personálu, jemuž justiční správa vyšla potud vstříc, že mu dala místnosti k disposici, aby mezi tímto orgánem policejním a mezi státním zastupitelstvím, jakož i soudem byl co nejlepší a nejužší kontakt nejenom místně, nýbrž také i věcně.
Očekávali jsme, že jiná instituce
občanské kontroly námi zřízená, povede k tomu, aby stihání válečné
lichvy dálo se co nejpřísněji. Mohu prohlásiti otevřeně, že zejména
ministerstvo spravedlnosti mělo nejlepší úmysly, aby válečná lichva
byla se strany veřejného žalobce co nejpřísněji a systematicky
stihána. A přes to výsledek jest poměrně nepatrný proto, poněvadž
policejní správa věc nestíhá dosti systematicky a účelně, ona
se spoléhá prostě na soukromé udavatele. Občanstvo je již syto
toho, činiti udání, když vidí, že udání bývají často bez výsledku
nebo po dlouhém řízení nevedou ke kýženému cíli. To jest důvod,
proč zákon o stíhání válečné lichvy nedosáhl onoho účelu, jak
jsme očekávali. Já bych nechtěl, aby Národní shromáždění stále
jen dělalo zákony přísné, aby Národní shromáždění jenom bylo odezvou
právního cítění, které jest všeobecným dnes venku, aby jen dávalo
výraz tomuto právnímu cítění vydáváním zákonů, nýbrž k těmto přísným
zákonům musí přistoupiti přísné a systematické stihání. Jestli
celá policejní správa a vůbec státní správa bude se chovati k
těmto činům netečně, jestliže úplně pomine různé delikty, které
před našima očima každodenně se páší, které působí rozvrat v aprovisování,
pak staví se nejen proti vůli vyslovené zákonodárcem, nýbrž také
proti právnímu cítění národa, že válečná lichva jest čin antisociální
a nanejvýš nebezpečný nejen se stanoviska aprovisace, nýbrž řekl
bych hlavně s hlediska politického. Jest potřebí, aby všechny
orgány státní správy považovaly zákon za něco pro sebe nanejvýš
svatého, za směrodatné vodítko a jest proto povinností státní
správy, aby prováděla zákon v intencích zákonodárce a velmi ostře
stíhala válečné lichváře. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo panu zpravodaji sociálního výboru, panu posl.
Johanisovi.
Zpravodaj posl. Johanis: Slavná sněmovno! Ve věci zřízení trestních pracovních oddílů podán byl návrh kol. Hrušovského (tisk 262). Právní výbor vyřídil k žádosti sociálně politického výboru návrh kol. Hrušovského současně s vládní osnovou o trestních pracovních oddílech, a částečně vylučuje podmínečné odsouzení. V zastoupení sociálně-politického výboru prohlašuji, že se připojuji ke zprávě právního výboru. Chtěl bych při této příležitosti připomenouti, že zpravodaj právního výboru dokazoval široce, že práce nucená, která jest navrhována v novém zákoně, není vždycky příhanou. Chtěl bych připomenouti, že jest nutno dívati se právě na lichváře, že pro ty bude příhanou proto, poněvadž oni vycházejí z hlediska, že mají šiditi ty, kteří jako konsumenti žijí z práce, a také z výtěžku své práce musejí všecko draho platiti. Chtěl bych vysloviti názor, že se předpokládá, že ti, kteří budou míti na starosti zákon, opravdu se budou snažiti, aby lichváři, kteří budou odsouzeni napříště podle navrhovaného zákona a kteří budou nuceni, aby vykonávali nějakou užitečnou práci, pracovali pokud možno těžce, poněvadž zákon má určitý účel vychovávací, jako ho vykonává i při jiné příležitosti.