Předseda (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Mikulíček.
Posl. Mikulíček. Slavná sněmovno! Máme před sebou návrh zákona, kterým se omezuje právo stěhovací. S praktického hlediska jest obsah tohoto návrhu zákona pochopitelný, ale já jsem povinen říci, že podobná, drobná ustanovení nejsou způsobilá rozřešiti bytovou krisi, která dnes na všecko nemajetné obyvatelstvo doléhá. Naším názorem jest, že republika hned po převratu měla se ustaviti jako republika socialistická a pevným zasažením do práv boháčů měla se starati o to, aby byly uspokojeny aspoň nejnutnější životní potřeby vrstev chudých a středních.
S politováním nucen jsem vysloviti, že po 2 letech existence Československého státu, který vznikl revolucí lidu pracujícího, lidu československého, pociťuje pracující lid všeobecné zklamání svých nadějí.
Také nynější předloha jest jen dokladem, že nebylo nic vážného podniknu to k rozřešení otázky bytové a sice proto, aby nebylo nutno sáhnouti k socialistickým prostředkům, k ráznému zakročení proti boháčům. Na papíře ovšem četli jsme mnoho krásných slov, která od r. 1918 všechny naše vlády, které od tohoto roku se vystřídaly, které v tomto státě vládly, hlásaly při svém nastoupení jako veliký svůj cil: nasytiti, ošatiti a ubytovati. Co z toho však všecko bylo dosud splněno? Že v ohledu vyživovacím a ošacovacím jest chudý lid země této málo opatřen, to jistě nepotřebuji dokazovati, a nouze bytová jest stejně hrozná, jako obě otázky předcházející.
Zákonem, který sněmovna má vyříditi, nouze o byty překonána nebude. Bude-li zamezeno stěhování do měst a průmyslových středisk, bude to míti nanejvýše za důsledek citelnější nedostatek bytů na venkově. V čem je vlastně bytová krise, která v dnešní době necitelně stíhá chudého proletáře, ale kterou stejně trpí také stav střední, ať je to malorolník, živnostník, učitel neb úředník? Příčinou toho jest, že vlastnictví všech stavebních hmot bylo i po převratu v republice ponecháno soukromým vykořisťovatelům a spekulantům a že těmto upírům národa bylo i za trvání tohoto státu, vzniklého z revoluce, zcela volně ponecháno, aby lichvářsky, několikanásobně bez jakéhokoliv podstatného odůvodnění, jedině z důvodů své kapitalistické chtivosti, zdražovali všechny věci k stavbě nevyhnutelně potřebné. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Považuji za nutno podrobiti zvláštní kritice hospodaření stavebními hmotami. Jednu z hlavních položek v rozpočtu na stavbu činí dřevo. Dřevo slouží k zhotovování střechy, lešení, trámoví, dveří, oken, bednění podlah atd. Nikdo nemůže říci, že bychom v tomto státě neměli dřeva s dostatek, že bychom tedy následkem nedostatku dřeva nemohli stavět. Máme ohromné bohatství lesů pokrývajících několik milionů hektarů naší půdy. Ale kdo jsou vlastníky tohoto lesního hospodářství? Lichtensteinové, Schwarzenbergové, Andrassyové, Nosticové, Clam-Martinicové, Lobkowitzové a jiná jména šlechtických rodů, jichž předkové jako dobrodruzi s habsburskými hordami vtrhli do české země a konfiskacemi se obohatili za služby žoldnéřské proti národu spáchané. Vedle těchto šlechticů, kterým republika z revoluce zrozená odňala sice titul, ale ponechala jim jejich obrovský majetek, jsou také jednotliví nešlechtičtí velkoboháči, kapitalisté čeští, němečtí, maďarští, křesťanští i židovští, kteří veškerou zásobou našeho dřevného materiálu vládnou. Čistě prakticky posuzováno, snad žádný jiný obor výrobní není k vyvlastnění tak způsobilým jako toto ohromné bohatství lesů. Nestalo se však na jeho vyrvání z rukou soukromých ziskuchtivců nic a jednotlivci mohou nyní k vůli osobnímu výdělku znemožniti všechen nutný stavební ruch v republice.
Ale nejenom že lesy nebyly vyvlastněny, nýbrž soukromým vlastníkům jejich ponechává se naprosto volné pole lichvařiti s dřevem. Při produkci dřevné byly náklady režie v porovnání se stavem předválečným zvýšeny jen poměrně málo, za to cena dřeva a řeziva jest až 20-25krát větší, dokonce i cena dřeva palivového stoupla 10teronásobně. A tu, když páni přišli na obec se žádostí, že kalkulační ceny nevyhovují a já intervenoval u pana ministra zemědělství Brdlíka, aby zvýšení kalkulace o 10 K nepovoloval, pan ministr Brdlík mi slíbil v zemědělském výboru, že kalkulace nepovolí. Za 14 dní však byla kalkulace povolena. To jen namátkou připomínám. A tu pak vidíme v dnešních kapitalistických poměrech ten nesmyslný stav, že lid pracující nemá kde bydlet, ne proto, že by nebylo dřeva k stavbám potřebného, naopak dřeva jest více než dosti, ale stavět se nemůže proto, poněvadž soukromí milionářští vlastnici ceny dřeva stejně jako ostatních hmot zvýšili do nemožnosti.
Stejně tomu tak jest s palivem. Vesnice obklopeny jsou se všech stran kol dokola hustým lesem a dělníkova žena nemá při čem uvařiti zemáky pro svou hladovou rodinu, poněvadž příjmy rodiny nestačí k nákupu drahého dřeva k topení. A když, dohnána zoufalstvím, chudá žena vezme si trochu klestu, který by v lese jinak stejně ztrouchnivěl, tu všichni republikánští hlídači zlatého telete od hajného přes vesnického policajta a četníka až po státního návladního a soudce jsou na nohou a chudá žena je trestána pro zločin krádeže.
V župě, kterou zastupuji, má rozsáhlé lesy pověstný Berchtold. Týž, který vypovídal jménem Rakouska válku Srbsku a tím zapálil požár, jenž půl páta roku ničil lidstvo i kulturu. Když došlo k národní revoluci, tu ti, kdož dnes ve státě jako veličiny vládnou, dokud k vedení nacionální revoluce potřebovali pomoc dělnických mas, slavnostně slibovali, že takový Berchtold samozřejmě již nikdy více nebude se směti na svých velkostatcích objeviti, že jeho velkostatky budou mu za trest zabrány a věnovány potřebám všeho pracujícího lidu. A zatím dnes? Když žena legionáře, který za hranicemi nasazoval za republiku život, opováží se jen vstoupiti do lesů pana Berchtolda, jest chytána bývalým c. k. rakouským, nyní republikánským četníkem a odsouzena československým soudcem do bývalého c. k. rakouského, nyní červenobíle přetřeného kriminálu.
A pan Berchtold ve Švýcařích mne si ruce a chválí českou republiku za to, jak jest ona pořádným státem, jak trestá "zločince" proti soukromému vlastnictví, dává si od svých správců peníze za lichvářské zisky z dříví svých lesů posílati za hranice a tam jich používá k agitaci pro návrat Habsburků. Kdyby tento stát skutečně byl demokratický a většina bývalé vlády opravdu socialistická, již dávno byli by takoví Berchtholdové, Schwarzenbergové, Lichtensteinové, Fürstenbergové bez náhrady vyvlastněni. Nanejvýše mohl by jim stát dáti doživotní rentu z milosti, pro starší panstvo, které se poctivě pracovati již nenaučí a mladým jejich potomkům poskytnouti příležitost, aby pracovali. Místo toho, jak ukázaly prosincové události a ukazuje nynější kolčakovská persekuce dělnického hnutí, každý, byť i jen symbolický čin směřující k vyvlastnění velkostatků, jako je na př. utvořeni dělnické rady zemědělských pracovníků a velkostatků, prohlašuje měšťácká republika za "zločin", proti státu, ruší vzhledem k zvláštní jeho nebezpečnosti poroty a stíhá jej jako velezradu. Na poli parlamentním pak místo pronikavého řešení otázky bytové zabavením velkostatků, záplatujeme zákonodárství nepatrným a nedostatečným zákonem o omezení stěhování.
Rovněž s jinými hmotami potřebnými ku stavbě lichvaří soukromí jejich vlastníci ve velkém. Cement stál před válkou 3 až 4 K 100 kg, dnes stojí 80 až 100 K. Jak se v cementárnách kalkuluje, prozradily nedávné aféry, při nichž se jednalo o milionové obnosy. Vápno stálo před válkou 1 q 1˙50 K, dnes stojí totéž množství 40 až 50 Kč. 1000 cihel stálo před válkou 32 K, dnes 520 až 550 Kč. Při tom cihelny i vápenky vyplácejí lichvářské dividendy. A co bych měl říci o železe, o tomto základu hospodářského života vůbec? Z 65 K v roce 1918 zdražili nám železobaroni surové železo na 330 Kč za 100 kg. Vláda železožeroucím chamtivcům povoluje stálé zdražování a nevyvrácena nechává před veřejností jejich tvrzení, že prý prodělávají. A při tom Pražskoželezářská společnost, která prodělává, dává odstupující mu řiditeli Kestránkovi čtyři miliony korun odstupného za to, že laskavě uprázdnil své místo pro vlasteneckého svého nástupce. (Hlas: Kolik dávají členům správní rady?) To nemůžeme vědět, to by nám mohli říci páni z jiných táborů. Máme tedy u nás v hojnosti všechno, co jest ku stavbě nutné. Máme pozemky, máme dřevo, máme cement, máme železo, máme hlínu na cihly, máme nezaměstnané dělníky. Potřeba bytů je ohromná. A přece se nestaví. Proč? Protože dnes o stavbě nerozhoduje ani potřeba národa, ani existence pracovní síly i nutných materiálů, nýbrž jedině výdělek a dobrá vůle pouze na výdělek myslících jednotlivých kapitalistů. Do takové situace dostala se kapitalistická soustava, že nedovede lidstvo nejen nasytiti a ošatiti, nýbrž ani ne ubytovati. Před válkou stála na venkově stavba lidského příbytku pět až šest tisíc investovaného kapitálu, což byl s to zaplatiti nejen učitel, úředník nebo živnostník, nýbrž i lépe situovaný dělník.
Dnes za okolností jinak stejných stojí stavba sedmdesát až osmdesát tisíc korun. Nájemné při stejně vysoké úrokové míře činilo by na základě výpočtů soukromokapitalistické kalkulace obnos tak úžasně veliký, že jest plně vyloučen o, že by vrstvy výše jmenované byly s to jej zaplatiti. Dnešní kapitalistická soustava dovede pracujícím lidem všechno zdražiti, ale nedovede a nechce těm, kteří svou prací duševní nebo tělesnou budují a udržují stát, dáti takové odměny, aby si mohli opatřiti aspoň nejnutnější předměty potřebné k životu. Lišky mají svá doupata, ptáci svá hnízda, ale syn člověka nemá, kde by hlavy položil. Tak volal před devatenácti sty lety velký revolucionář Kristus a dnes ve dvacátém století se tento stav v "demokratické, lidové" republice opakuje. Byl jsem před měsícem v Kunovicích, kde se vyrábějí miliony cihel ročně. Tam bydlela 70tiletá manželka dělníka v díře čistě vyhrabané v zemi jako zvěř. Vymanilo ji to, že se to ohlásilo úřadu a musila býti odvezena do nemocnice. Ale bydlela tam přes rok.
Trpí ovšem jenom lidé poctivě pracující. Lichváři, keťasové, váleční zbohatlíci, velkostatkáři a fabrikanti mají byty přepychové.
Jsou tu páni poslanci z valašsko-meziříčského okresu. Válečný zbohatlík Baťa koupil si tam vilu v Loučkách. Skoro 40 pokojů je v této vile, ale ještě tam nebydlel ani jediný den, ale vynaložil na nádheru této vily, jejíž restauraci provádí již po dva roky, téměř přes milion korun. A není vlády, není nařízení, není úřadu, který by mu tuto vilu zabral ve prospěch pracujících lidí.
Podvodem páchaným na veřejném mínění jest, když kapitalisté šíří názory, jako by příčinou bytové krise byly mzdy dělnické. Pro poměry kapitalistického státu jest charakteristickým zjevem dnešní výluka stavebního dělnictva. Dělnická mzda činí při stavbě domů téměř nejmenší procento všech výdajů. Zaměstnání stavebního dělníka jest jedním z nejnebezpečnějších, jednak možností úrazu, za druhé proto, že zdraví pracujícího jest vydáno všem nepohodám klimatickým. V létě musí dělník pracovati ve slunečním úpalu a v zimě za mrazu, jak jste měli příležitost viděti právě na vedlejší budově, a výdělek obnáší sotva tolik, aby mohla býti rodina, když je otec zaměstnán, živa. Než z čeho má býti stavební dělník živ, když příroda ho vyloučí ze zaměstnání deštěm a mrazem?
Vážení pánové! Vy všichni voláte, že dělnictvo má povinnost pracovati. Když kolkolem sebe se ohlédnete, musíte přiznati, že všechno to, co vidíte, v čem bydlíte a chodíte, jest výkonná práce dělníka. Dělnictvo svou pracovní povinnost neodmítá, ale při své povinnosti má jistě právo žádati, aby mělo na práci také právo, a ne aby si mohla kdykoliv kterákoliv kapitalistická skupina myslit a chtít dělnictvo z toho kterého oboru potrestat. Vážení pánové! Myslím, že zajisté přiznáte, když dělník staví buržoasii paláce, jako na př. "Lucernu", kde přecpaná a hodně přecpaná a přepychová společnost vysokým vstupným dělníku znemožňuje přístup, aby se tam šel podívati, že ten dělník pro sebe také reklamuje právo bydliti, když vedle hotových paláců musí choditi jako divák. Když stavební dělník přirovnává plahočení, kterým je celý jeho život a když na druhé straně vidí přepychový život svých zaměstnavatelů, zvláště těch velikých, kteří i duševní práci technické kanceláře nechávají vyhotoviti najatým proletářům duševním, tu jest přirozeno, že žádá za svou riskantní práci odměny odpovídající dnešním drahotním poměrům. To jest však u dnešních pánů zaměstnavatelů, spoléhajících na pomoc státních orgánů, velikým hříchem, za nějž třeba dělnictvo vydati v šanc hladu a potrestati je výlukou. Kalkulace stavitelů tvrdící, že mzdu není možno upraviti, nezasluhuje víry. Jsem sám vyučeným stavebním dělníkem, ještě v roce 1916 pracoval jsem na lešení na stavbě. Můj otec, starý přes 80 let, pracoval na stavbách 58 roků. Oba dohromady při pořádném životě a šetření nenašetřili jsme si ani na barák, který by byl stál před válkou 5 až 6 tisíc korun. Podívejte se na druhé straně na život takových stavitelů, architektů a podnikatelů, kteří při svém hýřivém přepychovém životě za 8 až 10 let praktického podnikání stávají se majiteli několika rožáků velkoměsta. Za 5 až 8 let svého podnikání podle toho, jak někomu staví, má zajištěnou přímo hýřivou budoucnost. (Hlas: Ten umí jinak pracovat!) Ovšem, poněvadž je to forma nynějšího právního řádu.
A tak jsme od včerejška svědky krásného demokratického obrazu. Tato sněmovna, jako nejvyšší zákonodárný sbor tohoto státu, pracuje bedlivě na drobných zákonech o odbourání bytové nouze, která již dnes má ráz katastrofální, několik zpupných nabobů brzdí však stavbu obytných domů lehkomyslnou výlukou. A vláda, která jest vždy pohotově rázně zakročiti proti dělníkům, proti třídě pracující, která proti dělnickému hnutí rozběsnila hroznou persekuci, která vytáhla na nás starý rakouský paragraf o velezrádě a nelekajíc se ani světového skandálu, přes 3 tisíce dělníků uvrhla do žalářů, vláda, která i proti vyloučeným stavebním dělníkům má připraveny své policajty a četníky, vůči poškozovatelům státních zájmů z řad stavitelů je nanejvýše blahovolnou. A proč? Vždyť žijeme v "demokratickém, lidovém" státě, který jest přece na všechny strany spravedlivý. Jest klamem mysleti, že problém bytový jest jenom problémem velikých mest. I na venkove trpí lid neudržitelným stavem nerozřešené otázky bytové. Trpí tam nejen námezdní dělník, inteligent, ale i samostatný malorolník a živnostník. Bylo-li před válkou vypuknutí požáru pro střední venkovské obyvatelstvo citelným neštěstím, má dnes požár za následek přímo ztrátu hospodářské samostatnosti.
Když přijdu mezi své venkovské
voliče, dostávám od nich otázky: Nač jste vy poslanci v Praze,
když dovolíte takovou lichvu se všemi životními potřebami?Tu odpovídám
bez jakékoliv demagogie. Nápravu možno zjednati jenom tehdy, když
bude provedena změna hospodářských řádů od základu. Dokud předměty
nutné k životu budou v rukou soukromých spekulantů, dotud nynější
všeobecná bída se bude ještě stupňovati. Náš zákonodárný sbor
buď nechce, anebo při nynější většině svého složení nemůže nejpalčivější
životní otázku pracujících, trpících občanů ve prospěch těchto
pracujících řešiti. Tím potvrzuje správnost zásad strany, jejímž
jsem členem a jménem které zde mluvím, že bez politického vítězství
pracující třídy nelze odstraniti bídu proletariátu. Tato základní
zásada jest živelní silou pohybu pracujících mas. Jste na omylu,
domníváte-li se, že zastavíte tento příliv revolučních vln persekucí,
zatýkáním tisíců dělníků a krajně křiklavými třídními rozsudky,
vydávanými na základě sto let starého rakouského zákoníka, který
se do naší doby hodí jako pěst na oko. Odstraňte příčiny nedostatku
a bídy pracujícího lidu! Vyvlastněte velkostatky bez náhrady,
jen s nutnou doživotní rentou nynějším osobním majitelům. Dejte
půdu těm, kdož v potu tváře ji obhospodařují!Vyvlastněte doly,
lesy, těžký průmysl ve prospěch pracujícího národa! Dejte možnost
pracující třídě žíti na výsluní života!Teprve pak, až stát stane
se republikou opravdu spravedlivou, republikou socialistickou,
budete míti v proletariátu, který dnes kaceřujete, persekvujete
a obviňujete z velezrády, nejsilnější oporu státu, oporu, o jejíž
žulová prsa rozbije se každý útok nepřátel budoucí socialistické
Československé republiky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku panu posl. dr. Markovičovi.
Posl. dr. Markovič: Ctená snemovňa! Pre nás na Slovensku nie sú rôzne ustanovenia o mimoriadnych omedzeniach občianskych práv žiadnou novinkou. A práve preto, že na tomto poli na Slovensku už máme určité a zvlášť hodne trpké zkúsenosti, nemôžeme prijať zákon v tej forme a v tej štylizácii, ako je navrhnutý, menovite pokial ide o zvláštne ustanovenia pre Slovensko. Podľa § 13 O návrhu tak, ako bol prijatý sociálne-politickým výborom, na Slovensku vytvorí sa v tejto otázke iný stav, než aký je v predošlých paragrafoch ohľadne ostatných čiastok československej republiky. V ostatných čiastkach republiky právo rozhodovať nad právom sťahovacím, tedy pripustiť alebo nepripustiť presídlenie do obcí, ktoré spadajú pod § 1 tohoto zákona, prísluší v prvej inštancii obci a v druhej nadriadenému politickému úradu. § 13 tohoto zákona však navrhuje, aby na Slovensku toto právo, tam, kde to minister s plnou mocou uzná za účelné, miesto obcí bolo prenesené na zvláštny orgán, tedy na nejakého diktátora alebo komisára, ktorý rozhoduje o všetkých otázkach, na ktoré sa zákon vzťahuje s konečnou platnosťou. Tedy rozhodnutie, proti ktorému niet žiadneho odvolania.
Krome toho, ctená snemovňa, dáva sa tomuto orgánu ešte právo, akého práva obce podľa § 1-12 v českých zemiach nedostávajú, totižto dáva sa tomuto orgánu právo nariadiť každému, kdo nemá v obci práva domovského ani v nej nevykonáva žiadneho povolania a nenie na obec existenčne viazaný, aby sa z obce vysťahoval, bude-li mu zaistený vhodný byt v inej obci.
Krome toho dáva sa tomuto orgánu trestná právomoc, ktorá v ostatných čiastkach republiky podľa § 10 prísluší politickému okresnému úradu, alebo, kde je štátny policajný úrad, tomuto štátnemu policajnému úradu.
Tomuto ustanoveniu § 13 nemôžeme dať svoj súhlas. Predovšetkým nemôžeme súhlasiť s tým, aby na Slovensku mohol byť menovaný diktátor, alebo mohlo byť menované niekoľko diktátorov, ktorí majú naprosté právo rozhodovať nad sťahovacím právom občanov z obce do obce. Keď už sme nútení omedziť jedno základné občianske právo, totižto právo svobody sťahovacej na území republiky, tedy aspoň nemôžeme pripustiť, aby toto omedzenie na Slovensku bolo ešte väčšie než v ostatných čiastkach republiky, a aby na Slovensku jednotlivec mohol podľa svojej vôle podľa zkúsenosti musím povedať - podľa svojej ľubovôle rozhodovať o tom, ako sa má plniť tento zákon a voči komu sa má plniť.
Že tieto naše obavy na Slovensku pred diktátormi, alebo diktatoríkmi sú oprávnené, toho dôkazy by sme mohli ukázať, koľko sa ich ráčí.
Pripomeniem len z poslednej doby, kde z územia jednej župy boko vypovedaných 120 ľudí, z ktorých časť patrí na územie našej republiky, sú našimi štátnymi občanmi a boli vypovedaní bez toho, že by sa bolo svedomite zkúmalo ich štátne občianstvo, že by sa skutočne bolo spoľahlive zisťovalo, či majú príslušnosť na územie našej republiky alebo nie. Toto vykázanie dialo sa tým spôsobom, že nebolo pripustené proti usneseniam príslušného župana odvolanie. Citujem v jednom prípade, ako takýto županský výrok, výrok malého diktátora, zneje: Občan, ktorý býva na Slovensku od r. 1910, bol vykázaný z územia československej republiky, a na blankete, na ktorej sa to dialo, zostalo nevytreté, že proti tomuto usneseniu županského úradu má právo sa odvolať do 3 dňov. K tomu však bolo pripísané černidlom toto: "Má právo podať odvolanie do 3 dňov, avšak apelácia nebude prijatá, poneváč je politicky činným." A keď postíženy predpokládajúc, že keď je napísané, že má právo odvolania do 3 dňov, že to právo skutočne má, poneváč buďto právo má, alebo nemá. Prišiel na slúžnovský úrad, aby apeloval proti tomuto županskému usneseniu, bol zo slúžnovského úradu vyhodený.
Než, ctená snemovňa, za takýchto pomerov, takýchto prípadov mohli bysme uviesť ešte mnoho, ale nechcem tým teraz zneužívať čas. Keď máme takéto zkúsenosti na Slovensku, je samozrejmé a pochopiteľné, že keď už pripúšťame toto omedzenie občianskej slobody, nemôžeme ho dať do rúk jednotlivcom, nemôžeme jednotlivcom ponechať, aby o tejto veci sami rozhodovali, ale musíme pripustiť proti takémuto usneseniu príslušného zvláštneho orgánu odvolanie. A preto v našom pozmeňovacom návrhu je taká zmena navrhovaná, by právo rozhodovania s konečnou platnosťou nebolo priznané tomuto zvláštnemu orgánu, vymenovanému ministrom pre správu Slovenska, ale aby proti jeho rozhodnutiu bola priznaná ponosa na ministra pre správu Slovenska, ako najvyššieho úradníka, ktorý tento zvláštny orgán vymenoval, a síce aby bolo priznané ponosné právo za tých istých podmienok, ako je podľa 7. paragrafu navrhovaného zákona priznané v ostatných častiach československej republiky proti usneseniam obce.
Krome toho však, ctená snemovňa, nemôžeme súhlasiť s tým, aby tomuto zvláštnemu orgánu bolo priznané ešte zvláštne právo, ktoré v Čechách a v ostatných častiach mimoslovenských nenie priznané podľa tohoto zákona obciam. V ostatných častiach republiky má obec právo rozhodovať len nad tým, či niekto môže lebo nemôže presídliť do obce, na ktorú sa vzťahuje § 1 zákona. Tedy právo rozhodovacie pre budúcnost vôči tým, ktorí v budúcnosti sa chcú sťahovať z jednej obce do druhej. Naproti tomu podľa prvého odstavca 13 § zvláštný orgán, vymenovaný ministrom pre správu Slovenska, má právo akosi zasahovať i do minulosti, má právo meniť i určité nadobudnuté práva, má právo meniť i dnešný stav tým, že občanov, ktorí nie sú príslušní do niektorej obce a ktorí tam nevykonávajú žiadneho povolania, a nie sú na obec existenčne viazaní, môže z tejto obce vykázať a nariadi' im, aby presídlili do obce inej, kde sa im má ovšem postarať o vhodný byt. Nemali by sme nič proti tomu, keby sme mali zaručené, že toto právo bude použité výhradne proti niektorým boháčom, proti veľkostatkárom, proti keťasom, ktorým je veľmi výhodno nasťahovať sa do veľkých miest s bytovou núdzou, ktorí majú v týchto mestách pohodlné byty a vedľa toho také byty na venkove. Proti tomu nemali by sme žiadnych námietok, naopak my by sme si to úprimne žiadali. Ale súdime, že toto bude možné uzákoniť v zákone o zabieraní bytov obcami, kam možno pojať príslušné ustanovenie, na základe ktorého bude možné týchto majiteľov bytov v niekoľkých obciach prinútiť, aby obývali byt tam, kde ich povolanie je vskutku viaže, a aby neprebývali v obciach, kde nemajú čo robiť, kde len keťasujú a zvyšujú drahotu.
My máme ale iné zkúsenosti. Velkí páni majú veľkých protektorov. Boháči môžu si najsť vhodné vlivné osoby politické i právnické, ktoré už za viac alebo menej tisíc korun najdú cestičky, ktorými pomôžu týmto boháčom, aby sa na nich toto ustanovenie nevzťahovalo. O tom máme nejednu zkúsenost na Slovenska. Ale na druhej strane máme zkúsenosť i o tom, že takéto ustanovenie používa sa proti ľuďom, ktorí nemajú právnej ochrany a nemajú hmotných prostriedkov, aby si takú právnu ochranu získali. Keby sme mohli mať na Slovensku dôveru k rôzným tým orgánom, že skutočne uplatnia ustanovenia zákona v tom duchu, ako si ho snáď predstavovali tí, ktorí tento bod § 13 navrhovali, že uplatnia toto ustanovenie proti ľuďom, ktorí v obciach s bytovou núdzou nemajú čo robiť a majú hodne materiálnych možností vyživiť sa v iných obciach, tedy by sme snáď ničoho nenamietali. Ale práve pre tie zkúsenosti, ktoré s tými zvláštnymi orgánmi na Slovensku máme a ktoré nás poučujú o tom, že tieto orgány používajú alebo zneužívajú svoju moc proti ľuďom politicky a hospodársky slabším, proti tým, ktorých je ľahko odstrániť alebo prehadzovať sem a tam, práve prelo nemôžeme pripustiť, aby v tomto ohľade na Slovensku bolo statuované nejaké zvláštne právo voči ostatným častiam čsl. republiky, aby na Slovensku títo bezbranní ľudia, robotníci, ktorí z politických alebo iných dôsledkov niektorým orgánom sú nepohodlní, mohli byť proste preháňaní do inej obce, kde nebudú sa môcť uplatniť. Preto je našou povinnosťou týchto slabších hájiť proti každej ľubovôli niektorých orgánov na Slovensku a preto nemôžeme dať za žiadnych okolností súhlas k tomu, aby prvý bod § 13 bol uzákonený. My nebudeme robiť žiadnych prekážok, naopak budeme sami navrhovať, aby v zákone o zabieraní bytov obcami bolo obsažené ustanovenie, ktoré, pokiaľ je to možné, zamedzí bohatým jednotlivcom, ktorí nemajú v obciach s bytovou núdzou čo robiť, aby sa do týchto obcí nedostali. Tam, myslím, že sa všetci shľadáme, ale z týchto dôvodov, ktoré som uviedol, sa s navrhovateľmi týchto ustanovení sísť nemôžeme.
To som pokladal za potrebné uviesť
k odôvodneniu pozmeňovacích návrhov, ktoré sme k § 13 navrhovaného
zákona podali, a prosím, aby pozmeňovacie návrhy boly prijaté.
(Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
K slovu není již nikdo přihlášen. Prohlašuji rozpravu za skončenu
a dávám slovo p. zpravodaji posl. Dubickému.
Zpravodaj posl. Dubický: Slavná sněmovno! Třebaže návrh, který nyní projednáváme, neřeší krisi bytovou ve velkém rámci, tož přece jen jest zjevno, že sněmovna pojednává o něm se vzácnou péčí. Bylo by si jen přáti, aby návrhy, které se týkají podpory stavebního ruchu a které mohou krisi bytovou rozřešiti od základu, byly předloženy urychleným způsobem ze sociálně politického výboru poslanecké sněmovně, aby tato je schválila, neboť jen od toho závisí zlepšení dosavadní situace bytové, zvláště ve velkých průmyslových střediscích.
Jest moji povinností, abych aspoň stručným způsobem odpověděl na výtky p. posl. dr. Lehnerta, který ve své řeči vytkl, že zákon, kterým se vláda zmocňuje omeziti stěhovací právo občanů státních, příčí se prý ústavě, to jest § 108 ústavní listiny. Upozorňuji pana dr. Lehnerta, že volnost stěhovací nebyla a není v žádném státě možná bez omezení zájmu veřejného. Jsou četné okolnosti, při nichž je vůbec nutno v zájmu státu volnost tuto omeziti, jako při okupaci válečné, epidemiích a pod., takže zásada volného stěhování v žádném státě nemůže platiti do krajních důsledků. Také § 108 ústavní listiny ve 2. odstavci, který p. poslanec dr. Lehnert přehlédl, připouští újmu tohoto práva v zájmu veřejném na základě zákona. Takovým zákonem, diktovaným důležitým zájmem veřejným, jakým jest nesporně rozřešení těžké bytové krise, jest zákon, o němž jedná poslanecká sněmovna, tudíž není v odporu s ústavou, nýbrž provedením § 108 ústavní listiny v rámci ústavního zákona. Nejde proto o porušení ani o změnu ústavní listiny, nýbrž o její provedení zákonem zvláštním, který je v ústavní listině předpokládán, který však není proto zákonem ústavním, ježto ústavní listina v tomto případě nevyžaduje výslovně úpravy zákona ústavního. Podotýkám toto také zejména z té příčiny, aby bylo jasno poslanecké sněmovně, že ku přijetí zákona o němž jednáme, není potřebí kvalifikované většiny, podle § 33 ústavní listiny, pokud se týče podle § 56, odst. 3. jednacího řádu poslanecké sněmovny. Tolik jen stručně na nesprávné výtky p. poslance dr. Lehnerta. Pokud se týká pozměňovacího návrhu poslance dr. Markoviče a soudruhů, prohlašuji, že s tím souhlasím potud, pokud se jedná o škrtnutí slov: "rozhodující s konečnou platností v § 13 odst. 1." Souhlasím dále s doplněním § 13 novým odstavcem 1., znějícím takto (čte):
"Proti rozhodnutí orgánu ustanoveného podle odstavce 1. může býti podána u něho do 8 dnů stížnost. V rozhodnutí budiž uvedeno výslovné poučení o právu stížnosti. O stížnosti rozhoduje ministr s plnou mocí pro správu Slovenska s konečnou platností. Vyhoví-li stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo odepřeno povoleni ku přesídlení, vydá ministr toto povolení.
Tam, kde byl ustanoven orgán podle odst. 1., rozhoduje ministr s plnou mocí pro správu Slovenska také ve všech ostatních případech, ve kterých podle tohoto zákona přísluší rozhodování nadřízenému úřadu politickému (§§ 6 a 11)."
Tedy s touto změnou, s tímto doplněním jako zpravodaj mohu vysloviti svůj souhlas. Budiž mi však dovoleno, abych konstatoval, že nemohu souhlasiti, aby v § 13 odst. 1. vynecháno bylo ustanovení, uvedené pod č. 1, a sice proto, že sociálně-politický výbor byl téměř toho jednomyslného názoru, že zvláštní poměry na Slovensku vyžadují mimořádných opatření, která se v tomto odstavci ustanovují. Já nechci při této nepolitické předloze zákona meritorně odpovídati na politické stanovisko pana kol. dr. Markoviče, jenom poukazuji k tomu, že toto ustanovení, které mám za povinnost jako zpravodaj hájiti, je podmínkou pro dokonalou vnitřní správu veškerých státních orgánů na Slovensku, že má zejména čeliti proti vzmáhající se iredentě maďarské moci a není tudíž správno, aby po dohodě, která sjednána byla na Slovensku mezi úřady a zástupci vlády, odhlasovala poslanecká sněmovna změny ku škodě zákona samého a jeho provádění. Prosím tedy jménem sociálně-politického výboru, aby poslanecká sněmovna schválila zákon o vládním návrhu stran omezení práva stěhovacího v tom smyslu, jak je doporučen mnou a s oněmi pozměňovacími doplňky navrženými p. kol. dr. Markovičem, se kterými se stotožňuji.
Jinak nemám, co bych uvedl nového již k přednesené zprávě sociálně-politického výboru, jenom snad ku konci to vroucí přání, aby veškeré návrhy, které buď vláda nebo jednotlivé kluby předložily sociálně-politickému výboru k řešení, byly co nejdříve projednány, neboť krise bytová čím dále tím více vzrůstá a my nemůžeme se dále omezovati na pouhé řešení amatérské, nýbrž na pronikavou akci ve prospěch nejvíce postižených a nejvíce úžasnou krisí bytovou trpících.
Navrhuji, aby poslanecká sněmovna
zprávu sociálně-politického výboru schválila. (Výborně!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): budeme hlasovati. Prosím pány poslance, aby zaujali svá místa. (Děje se.)
Konstatuji, že sněmovna je schopna se usnášeti.
Osnova má 15 paragrafů. Dám hlasovati ve skupinách, a sice o §§ 1 až 12 včetně, k nimž není žádných pozměňovacích návrhů, dám hlasovati ve skupině jedné současně, o dalších pak ve skupinách, jak jsou podány pozměňovací návrhy. (Souhlas.)
Kdo souhlasí s §§ 1 až 12, k nimž není pozměňovacích návrhů, podle zprávy výborové, ať povstane. (Děje se.)
To je většina. První skupina §§ 1 až 12 včetně osnovy jsou schváleny.
Dále přikročíme k hlasování o § 13, a sice o úvodu jeho podle návrhu posl. dr. Markoviče, se kterým vyslovil souhlas také pan zpravodaj, to jest, aby vypuštěna byla slova "rozhodující s konečnou platností" a "tato práva".
Kdo souhlasí s tímto návrhem, jak se k němu přizpůsobil pan zpravodaj, ať povstane. (Děje se.)
To jest většina. Tím jest schválen úvodní odstavec § 13.
Nyní budeme hlasovat o č. 1 prvního odstavce § 13, jehož škrtnutí navrhuje pan posl. dr. Markovič, což však nedoporučuje zpravodaj.
Dám hlasovati o tomto čísle positivně podle zprávy výborové, a kdo bude hlasovati proti němu, bude hlasovati pro návrh posl. dr. Markoviče.
Kdo jest pro návrh výborový, aby nebyl škrtnut tento odstavec, ať povstane. (Děje se.)
To jest menšina. Číslo 1 prvního odstavce § 13 není schváleno a tím je přijat návrh p. posl. dr. Markoviče, aby bylo toto alinea škrtnuto.
Nyní budeme hlasovati o § 13 čís. 2, k němuž není žádných změn. Dám hlasovati podle zprávy a podle návrhu výboru. Není žádných pozměňovacích návrhů.
Kdo jest pro návrh výboru ohledně tohoto alinea, ať povstane. (Děje se.)
To je většina. Návrh jest schválen. Tím je také toto alinea § 13 vyřízeno.
Za 1. odstavec § 13 má býti vsunut
odstavec podle návrhu p. dr. Markoviče, k němuž se přizpůsobil
také p. zpravodaj. Návrh byl sice již přečten, ale dám jej ještě
jednou čísti. Prosím, aby byl návrh ještě přečten.
Zástupce sněmovního tajemníka Nebuška (čte):
"Proti rozhodnutí orgánu ustanoveného podle odstavce 1. může býti podána u něho do 8 dnů stížnost. V rozhodnutí budiž uvedeno výslovné poučení o právu stížnosti. O stížnosti rozhoduje ministr s plnou mocí pro správu Slovenska s konečnou platností. Vyhoví-li stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo odepřeno povolení ku přesídlení, vydá ministr toto povolení.
Tam, kde byl ustanoven orgán podle
odst. 1., rozhoduje ministr s plnou mocí pro správu Slovenska
také ve všech ostatních případech, ve kterých podle tohoto zákona
přísluší rozhodování nadřízenému úřadu politickému (§§ 6 a 11)."
Místopředs. dr. Hruban: Se vsunutím tohoto odstavce, jak jsem jej právě dal přečísti, souhlasí také p. zpravodaj.
Kdo jest pro vsunutí tohoto odstavce, ať povstane. (Děje se.)
To jest většina. Návrh jest schválen. Odstavec podle návrhu p. posl. dr. Markoviče bude vsunut za 1. odstavec § 13.
O zbytku § 13 dám hlasovati podle zprávy výborové.
Kdo je pro zbytek a ostatní část § 13 podle zprávy výborové, ať povstane! (Děje se.)
To jest většina. Návrh je schválen a tím jest § 13 celý přijat.
O §§ 14 a 15, jakož i o nadpisu a úvodní formuli dám hlasovati podle zprávy výborové. Není navrženo zde žádných změn.
Kdo souhlasí s těmito návrhy podle zprávy výborové, ať povstane. (Děje se.)
To jest většina. Návrh jest schválen a tím jest také schválena osnova zákona ve čtení prvém.
Čtení druhé bude provedeno v příští schůzi poslanecké sněmovny.
Tím jest vyřízen druhý bod denního pořadu dnešní schůze.
Přikročíme k dalšímu odstavci
denního pořadu, a to ke