Specielně o národu bulharském, první jeho ministr za osvobození, ministr z české krve, Konstantin Jireček, který Bulharsko a jeho dějiny dopodrobna znal, píše v dějinách bulharského národa o utrpení, které pod Turky snášel. (Čte:) "Vydírání bylo nesnesitelné. Nebylo dosti na harači, dani jednoho dukátu z každé mužské hlavy, starší 14 let; nebylo dosti na desátku ze všech plodin a na poplatku z každého kusu dobytka. K tomu družily se dávky a roboty (kuluk) spahijům, ukrutné dření nenasytných pašů a sandžak-begův. Avšak hroznější toho všeho byla daň z dětí. Do vesnice každý pátý rok přišli sultánští komisaři a nejkrásnější chlapce 10-12-leté odváděli do sboru janičárského, jenž výhradně složen byl z dětí násilně urvaných a poturčených. Každoročně dva tisíce dětí tím způsobem po celé říši turecké sebraných přiváděno do Cařihradu. Popravy bývaly na poloostrově Balkánském na denním pořádku. Městští správcové (Turci) měli moc nad životem a smrtí, Kat vždy měl koho na kůl narážeti, věšeti, na hák hoditi. Vězení byla pravými lidomornami. Krátce, na zemi byl ráj mohamedánům, peklo křesťanům." (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
A, vážené shromáždění, z tohoto otroctví osvobozeno bylo Bulharsko Ruskem. Proto ten pomník. Evropské západní mocnosti neměly těch sympatií k balkánským Slovanům, chovaly se lhostejně. Ještě mohl bych doklady uvésti, když někde se stalo nějakému židovi něco, tu byl pobouřen hned celý svět, ale když vražděni byli křesťané na Balkáně, jako dnes jsou ještě vražděni v Armenii, to není ten zájem, jaký v té mírové smlouvě se jeví tam, kde se mluví o těch národních, náboženských minoritách a to je ve všech mírových smlouvách, a my víme, koho se to hlavně a především týká. My to víme.
Vážené shromáždění! To jsem chtěl konstatovati, že mírová smlouva s Bulharskem uzavírána byla bez Ruska, bez tohoto státu, kterému Bulharsko děkuje za svou samostatnost, obnoveni své samostatnosti, zrušení a odstranění staletí trvajícího otroctví. Dovolte, abych spěchal, vážené shromáždění, dále. Nechci tím říci, že by Bulharsko ve světové válce se bylo nedopustilo žádné viny. To by znamenalo falšovati historii. Bulharsko se dopustilo viny, to byl cit trapný, bolestný cit, který se nezapomíná, když Bulharsko proti všem svým tradicím postavilo se po bok těch, kteří chtěli vyhubiti Slovany. Ale přece jenom jest nutno při přiznávání této nesporné viny posouditi, jeli celý národ vinen nebo část, nebo více než celý národ, dynastie Koburků a její stvůry, které pro ni pracovaly. Dnešní ministerský předseda, nedávno host náš, kterého z jeho o kružní cesty po Evropě s jásotem vítá celé Bulharsko - Stambulinski - ten sám v žaláři úpěl po čas války a jiní ministři směru, který se příčil politice Ferdinanda Koburka, rovněž do žaláře byli uvrženi. Mezi generály byli takoví, kteří se zaprodali Ferdinandovi, kteří neměli páteře pevné a čest a slovanské smýšlení v těle. Ale stačí jmenovati jediného muže Radko Dimitrijeva, miláčka všech upřímných Čechů a Slováků. Ten Radko Dimitrijev smazal jistě valnou část toho, co k necti Bulharska spáchali jiní. Než takový Stambulinski, takoví žalářovaní ministři, takoví Radko Dimitrijevové tu část bulharského národa, která skřípala zuby a zatínala pěst, když Ferdinand proti tradicím slovanství Bulharsko hnal na jatky válečné proti jeho vlastním zájmům a proti zájmům slovanským, to sluší pak uvážiti a to by bylo bývalo dobře, aby byla uvážila také ta mírová konference, která diktovala Bulharsku mírové podmínky - aspoň tolik polehčujících okolností přiznati národu bulharskému, kolik jich bylo přiznáno dynastii Koburské, neboť dynastie Koburská i přes ten čin, kterého se dopustila, zůstává na trůně bulharském. Tam není žádné usnesení podobné tomu z 19. února 1920, že nesmí Koburkové na trůn bulharský, jako není u Hohenzollernů. Zvláštní jsou ty cestičky lásky těch velkých mocností, jednoho zasypou a druhý jde s prázdnem. Bulharsko jde s prázdnem a že jde, děkuje té okolnosti, že Rusko nebylo přítomno na té mírové konferenci, kde s Bulharskem ujednávána byla mírová smlouva. Nemělo se zapomínati, že Bulharsko se mnoho provinilo. Ale kdo první způsobil derutu u dohodových armád? To byla armáda bulharská, armáda více kapitulovavší nežli poražená, v těch dnech svatováclavských roku 1918, kde z toho čtyřspolku vypadlo Bulharsko - a ono se už viklalo dříve. To bylo viděti, když páni ministři, hrabata, knížata, arcivévodové utvořili výbor pro podporu bulharského Červeného kříže. To již bylo viděti, že se to s Bulharskem viklá a že mají ve Vídni strach, aby se Bulhaři nedali na útěk. Tedy zásluha jim také patří a oni i v poznání, že jsou na cestě špatné, obrátili; potom shroutila se fronta solunská a pak následovala rána za ranou a již ten domek z karet Vilémových vybudovaný se hroutil, až se shroutil docela. To mělo býti oceněno při sjednávání mírové smlouvy s Bulharskem.
Vážené Národní shromáždění! Nechci se svými vývody nijak dotýkati citů srbského národa a Srbo-chorvatského-slovinského státu. My se do jejich sporů příliš mísiti nebudeme. Ne proto, že by nám to bylo tak úplně lhostejno, je to náš spojenecký stát a jest to bratrský slovanský národ, ale, vážené Národní shromáždění, chápeme tu roztrpčenost Srbů, poněvadž rána od bratra nejvíce bolí. Slyšíme zde často prudké výkřiky, a to jsou výkřiky bolesti od Slováků, když se jim tam někdy mimoděk, někdy úmyslně zasadí rána - rána od bratra bolí více než od cizího. A to cítí Slováci a to cítí Srbové, že se bratři tak zachovali, jak se Bulhaři vůči nim zachovali, ale snad tu radu bychom jim mohli dáti, aby nezapomínali, že když bratr proti bratru stojí ve chvíli, kdy nepřátelé kolem čekají na okamžik, aby toho sporu bratří využitkovali, že jeden na druhém a každý sám na sobě páše neodpustitelný hřích. Podmínky Bulharsku uložené jsou tvrdé; jsou odříznuti od moře Egejského a tím od moře Středozemního, od toho centra světa takřka. Oni mají sice sliby v mírové smlouvě stanovené - čelné mocnosti spojené a sdružené se zavazují zaříditi svobodu hospodářských východisek bulharských na Egejském moři. Podmínky této záruky budou určeny později. My máme zaručenu svobodnou dopravu do Jugoslavie, ale zeptejte se těch, kteří dopravují zboží do Jugoslavie nebo obráceně k nám, jak to s tou dopravou stojí. Aby se Bulharům to východisko na Egejské moře získalo, o tom se bude teprve jednati. Toto ustanovení mírové smlouvy se mi zdá tvrdé, a já chápu, že Bulhaři, ačkoliv podepsali tu mírovou smlouvu, budou se snažiti, aby ty podmínky byly zmírněny. Mám za to, že dohoda dospěla s Řeckem, o němž již v knize knih, v písmu svatém jest podána klasifikace a kvalifikace povahy řecké, ke smutným zkušenostem. Dnes stálo při dohodě, ale obratem ruky povolalo Konstantina zase zpět a vůči tomu faktu musí dohoda také míti otevřené oči a nesmí Bulhary odpuzovati, krutě s nimi nakládati v tom okamžiku, kdy přízní zahrnuje ne vždycky věrné Řeky.
Vážené Národní shromáždění! Chtěl jsem jen toto konstatovati a poněvadž jsme přesvědčeni, že jest to naší povinností jako Slovanů a kdybychom nejednali z toho ideálního hlediska, mohli bychom jednati podle hlediska praktického, bulharského. Bulhaři mnoho prodělali v dějinách; Bulharsko se opět zotaví a povznese, stejně tak, jako to pevně věříme o státu ruském. Oba tyto státy se povznesou a pak budou si vzpomínati, jak se zachoval stát československý, republika Československá vůči těm národům a těm státům ve chvílích, kdy jim bylo hořko.
A proto dovoluji si jako závěr svých vývodů navrhnouti tuto resoluci (čte): "Poslanecká sněmovna vyslovivši souhlas s ratifikací mírové smlouvy s Bulharskem, s níž se Bulharsko samo na ten čas smířilo, projevuje současně naději, že dohodové a přidružené mocnosti - se zřetelem na nezaviněnou účast bulharského národa ve světové válce po boku centrálních mocnosti - vezmou časem v úvahu zmírnění mírových podmínek Bulharsku uložených."
Tuto resoluci dovoluji si navrhnouti
jako závěr vývodů svých a tím také končím. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Dále má slovo posl. dr. Brunar.
Posl. dr. Brunar (německy): Slavná sněmovno! Dějezpytec budoucnosti, který bude chtíti veliké události, jež otřásaly naší planetou v letech 1914-1918, zařaditi nepředpojatě a důsledně v dějiny lidstva, dojde zajisté k závěru, že nejsou věcí o sobě, aniž jsou uzavřeným děním, jehož počátek určen jest vypovězeními války koncem července a začátkem srpna 1914 a konec podepsáním a schválením tak zvaných mírových smluv, nýbrž že jsou pouze vrcholným bodem vývoje, který sahá daleko před rok 1914 a dojde teprv pozdě po roce 1918 svého ukončení. Vždy více budou jednotlivosti - třeba samy o sobě pozorovány jevily se jako obdiv vzbuzující výkony - ustupovati před velikými souvislostmi a hybnými silami, jež byly v činnosti a svojí souhrou způsobily ono milionové umírání v poli a u nás doma i u protivníků, ono moře slz vdov a sirotků po padlých hrdinech, onu nevýslovnou bídu, provázenou hladem, nemocí a mravním zesurověním.
Víc a více bude spadávati rouška, kterou obě vzájemně se drásající strany obvěsily svá rozhodnutí, aby je před světem přikrášlily a učinily široké vrstvy svých národů povolnými nástroji svých záměrů, víc a více bude nahá, neúprosnou prací badatele svého vnějšího lesku zbavená skutečnost podávati pravý obraz událostí, víc a více budou moci současníci a potomstvo posouditi, na čí straně jest větší díl viny na velikém vraždění uplynulých čtyř let a na jeho následcích.
Aniž bych si chtěl osobovati onu míru nepředpojatosti, jíž bude potřebí k nezaujatému posouzení všech důvodů a příčin, všech činů a rozhodnutí a kterým podán bude mravní obraz světové války s úplnou věrností - neboť přiznávám se k tomu nepokrytě, že od začátku a nyní ještě všemi cevami svého srdce jsem na straně německého národa, jako vůdčího národa ve svazu ústředních mocností - aniž bych si mohl tajiti, že nedosáhli jsme dnes ještě onoho časového obstupu, který jest nutným, abychom nabyli pravého přehledu událostí: jedno možno nyní již s nepopíratelným oprávněním tvrditi, totiž, že vina na válce není tím dokázána, že v různých mírových diktátech vítězů připisována jest paragrafy ústředním mocnostem a hlavně německému národu, aniž tím, že přemožení národové, jsouce k tomu donuceni palečnicemi hladové blokády, španělskými botami obsazení svých území a použitím jiných politických a hospodářských mučidel, tyto mírové smlouvy podepsali. Naopak! Tento dětinský způsob, chtíti se vynuceným přiznáním druhého omýti, svědčí o tak chorobném strachu objeviti se sám jako vinník, že již sám sebou musí vzbuditi nedůvěru každého nezúčastněného. Jest dnes ještě někdo, kdo troufal by si hájiti řád práva hrdelního, jenž vynucoval přiznání obžalovaného tak zvaným útrpným právem, tím že mu byly přiloženy palečnice a španělské boty, jednotlivé údy lámány a na jiný způsob připravována nesnesitelná muka? Vina na válce a její následcích nebude prokázána odporem s danými podpisy ústředních mocností na mírových smlouvách, jež vynuceny byly pohrůžkou hroznými tresty, aniž bude prokázána okolností zcela vedlejší, kdo poslal první vypovězení války svému odpůrci, aniž tím, která strana byla zdatnější k boji a k válce připravena, ana v moudrém předvídání možných událostí podle přísloví: "Si vis pacem, para bellum" v čas se ozbrojila; nebude také tím prokázána, že jednotlivci mezi Němci nepochopitelným politování hodným způsobem přizvukují dohodě, nikoli! Vinu na válce bude potřebí posuzovati ne podle činů jednotlivců vytržených ze souvislosti, nýbrž dle toho, jak utvářela se veškerá vnější a vnitřní politika národů v desetiletích před válkou, podle ducha jednotlivých mezistátních smluv a spolků, jenž byl hybnou silou vnější politiky národů, a ne posléze podle mírových smluv, jež vítězné státy podle hnuvším ústředním mocnostem vnutily, poněvadž právě ustanovením těchto tak zvaných smluv objevila se pravá tvář spojených a sdružených mocností pod škraboškou pokrytectví.
Bude nutno obrátiti zřetel ku politice Anglie od staletí stejné, která každý vzrůst jiné moci, každé ohrožení svého vlastní ho přednostního postavení ve světovém obchodu všemi prostředky, hlavně ale tím snažila se zameziti, že poštvala jiné státy proti nebezpečnému soku. Bude nutno obrátiti zřetel k francouzskému duchu odplaty, jenž vyplývá z francouzské přecitlivělosti a z jejího úplně bezdůvodného slavomamu, nebude směti býti zapomíná no, že carské Rusko musilo revoluční síly uvnitř nahromaděné odvrátiti národní výbojnou válkou, nemělo-li nastati nebezpečí, že již tenkráte se shroutí ve víru revoluce; bude potřebí dohlédnouti k událostem na Balkáně a k těm, kdož za nimi stojí, a sledovati se zostřenou opatrností koloniální politiku jednotlivých států. S prospěchem bude, zjistí-li se z dějin, kolik dobývačných a kořistných válek vedla Anglie, Francie a Rusko během staletí a jak často Německo za účelem útoku chopilo se meče, aby mohla býti posouzena větší neb menší láska k míru u jednotlivých národů - i bude pochopeno, proč Nejvyšší rada měla za tak nutné, aby pojato bylo do mírových diktátů přiznání ústředních mocností k vině na válce.
Příčina, proč spojené a sdružené mocnosti tak velkou váhu na to kladou, aby německá říše a její spojenci označeni byli jako jediní vinníci na válce a na všech ve válce se udavších ohavnostech, na zločinech dle mezinárodního práva dovolených a nedovolených, leží v duchu těchto mírových smluv, které jeví se jako trestní rozsudky za všecky tyto tvrzené, ale nikdy nedokázané zločiny. Padne-li předpoklad pro rozsudek, vina, padne také mravní podklad pro trest. Aniž bych chtěl popírati, že také v armádách ústředních mocností byl mnohý zločinec, který jednak ze zločinného založení, jednak pod vlivem válečných událostí a zpit nadbytkem moci, jenž mu byl do ruky vložen, právo a zákon šlapal a na místo mravního práva postavil právo silnějšího, nutno přece poukázati k tomu, že nepřátelskou propagandou do světa vytrubované strašlivé zprávy o barbarském vedení války se strany Němců a o mravní a morální nízkosti německého vojáka vůbec jsou právě tolik smyšlenými, lživými bajkami. Když jednotlivci aneb několik lidí z milionů dopustí se zločinu, nesmí za to nikdy celý národ býti volán k odpovědnosti. Nepředpojaté a náruživosti prosté bádání na poli válečných dějin zajisté jednou zjistí, že ústřední mocnosti za každé porušení mezinárodního práva, jehož se sami neb některý člen jejich armád dopustili, budou moci poukázati na nejméně deset, ne-li více, stejně těžkých a těžších zločinů u protivníků. Zjistí, že nejen vina na válce, ale hlavně také vina ve válce a v největší míře také vina po válce a vina za trvání jejích následků padá na ty, kdož se dnes s pokryteckou tváří vnucují světu jako mravní soudcové, kteří jako soudcové ve vlastní věci sklonili pravěké lidské právo ve svůj prospěch, jejichž ústa přetékají vždy spravedlností a demokracií, kdežto jejich činové jsou výronem zuřivé nenávisti proti všemu, co německé, jsou plodem třesoucího se strachu z německé zdatnosti, nejsou ničím jiným než šíleným pokusem, všemi možnými donucovacími prostředky zajistiti na věčné časy lup mírovými diktáty sankcionovaný.
Odmítáme proto všechny mírové smlouvy, tudíž také ty, jež byly dnes ku schválení předloženy, any předpoklady, na nichž jsou vybudovány, vina ústředních mocností na válce, ničím nejsou prokázány, nesouhlasí a odporují dějinným skutečnostem.
Odmítáme je ale také proto, jelikož nejde o smlouvy, které přece jen na základě svobodné, souhlasné vůle dvou smluvných stran povstati mohou, nýbrž o diktáty, o jednostranná ustanovení, jejichž podpis byl ústředními mocnostmi vynucen a dán byl s výhradou.
Odmítáme je však také proto, že celá slátanina těchto tak zvaných mírových smluv jest vybudována na ohromném podvodu, jenž nemá sobě rovna ve světových dějinách a také tak brzy opět míti nebude. Vyjednávání o příměří, jež německý národ přiměla, aby složením zbraní vydal se na čest a víru nepříteli, obsahovala ujištění, že mírové smlouvy budou vybudovány na základě proslulých a pověstných 14 bodů, jež sestaveny byly své doby presidentem Spojených států severoamerických. Když ale německý národ, jenž je zvyklý věrnost dodržovati, v důvěře ve věrnost protivníkovu, se odzbrojil, tu hozeno oněch 14 bodů s výsměchem přes palubu - neboť vykonaly již svou povinnost jako lákadlo pro podkopání německého ducha odporu a byly nyní již jen nepříjemnou přítěží - a stanoveny po zdlouhavých poradách za zavřenými dveřmi ony mírové podmínky, které od prvního do posledního bodu diktovány jsou jen francouzským duchem pomsty a nenávisti, strachem před odplatou, jenž stal se fixní ideou, diktovány v té směšné víře, že mrtvé písmeno může také skutečně stvořiti trvalý život, že podobná slátanina skutečně je s to zříditi příští řád Evropy a světa.
Tvrdí-li "Eclair" že rozbití staré podunajské monarchie bylo největší hloupostí století, říkám já, že celá mírová macha jest největším zločinem na lidstvu, jenž kdy byl spáchán. My Němci nemůžeme a nechceme se státi spoluvinnými na tomto zločinu, nechceme také převzíti spoluodpovědnost za následky, jež tento zločin bude míti v zápětí.
Tyto následky jsou ale tak hrozné, jako příčina sama, a vystupují den ze dne zřetelněji. Zračí se především v tom, že nesmírná bída, kterou válka světu přinesla, rozličnými mírovými ujednáními nebyla ukončena, nýbrž tato zdají se býti způsobilými tuto bídu zvěčniti; následek toho jest, že světová válka dosud ještě není ukončena, jelikož nemožnost, aby mírové diktáty byly splněny, zabraňuje uklidnění světa. Tyto mírové diktáty neznamenají uvolnění napětí, nýbrž pudí následkem své potrhlosti, svých vnitřních rozporů a jimi utvořených nových třaskavin k novému výbuchu, jenž neprojeví se zajisté v podobě války organisovaných vojsk, ale následkem hospodářského shroucení, ve formě všeobecného hlomozného zřícení v balkanisované střední Evropě a k zoufalství dohnané německé říši, na jejichž troskách bolševismus z ruských stepí blíž a blíže se valící založí své panství, onu červenou hrůzovládu, která hrozí utopiti veškeren hospodářský život Evropy a s ní svět v moři krve a slz. Černé hordy na Rýně, největší kulturní hanba 20. století, neuchrání Francie, nejlepší válečné loďstvo a stříbrné koule neuchrání Anglie, spousty vody v atlantickém oceánu neuchrání Ameriky a oněch 40.000 legionářů neuchrání potom tento stát toho, aby diktatura Leninova také na ně nepřešla! Neboť zhroucení střední Evropy bude míti také zhroucení vítězných států v zápětí a nic není tak úrodnou, živnou půdou pro ideje Leninů a Trockých, jako hromadná bída, vyvolaná takovýmto hospodářským zhroucením, jako trpké zklamání, jež zmocní se širokých vrstev lidových nad nesplněním jejich nadějí, jako z beznadějnosti se rodící zoufalství. Odvrátiti toto zlo od Evropy a tím od celého lidstva, mělo by býti vrcholnou povinností všech, kdož smýšlejí vážně nejen se svým národem, nýbrž s lidstvem, s jeho kulturou a vzdělaností. Odvráceno ale může býti jen tehdy, bude-li včas, prve než zmizí poslední jiskra naděje ve spravedlnost u národů mírovými diktáty bez milosti pošlapaných a prve než zoufalství živelnou mocí si proklestí dráhu, odstraněna příčina zla, překážka pro svět pozdravující se z následků 4leté války, budou-li odstraněny tak zvané mírové smlouvy a nahrazeny spravedlivými, na demokratické základně zbudovanými, duchem smíření národů ovládanými novými smlouvami!
Odmítáme však veškeré mírové smlouvy také proto, poněvadž jimi, přes ujištění Wilsonovo v jeho řeči z 11. února 1918, "že národové a země nesmějí býti jednou mocí zašantročeny druhé, jako by byly pouhými zástavami neb šachovými figurkami, a přes další v téže řeči stanovenou zásadu, "že každé ujednání o územních právech smí se státi jen v zájmu a k dobru národa, o nějž jde", velká území proti výslovné vůli obývajících je národů byla vydána jiným národům k utlačování a tím sebeurčovací právo těchto národů bezohledně a surově bylo pošlapáno, odmítáme je, jelikož na základě těchto mírových smluv utvořen byl tento stát ve formě, v níž trvá, tento stát, jemuž musíme odepříti svou lásku a věrnost s mnohem větší oprávněností, než jak vy jste činili vůči Rakousku, poněvadž jsme do něho byli vtěsnáni jako věc, jako předmět čachru, jako cena za služby českým národem ententě konané a jelikož máme nyní v tomto státě žíti jako národ druhé třídy, jako heloti, nemající žádných práv co národ, jimž přísluší pouze povinnost pracovati k udržení státu, ku posílení státní moci, ku vzestupu českého národa a tím ku vlastnímu zbavení se práv a zničení.
Odmítáme tyto mírové smlouvy také proto, že žijící v nich francouzský duch nenávisti ke všemu, co německé, duch ze strachu zrozené touhy, vše to časem vypleniti, stal se odkazem a byl vočkován také smlouvám jím zplozeným a žije nyní dále jako hybný živel vnitřní a vnější politiky tohoto státu, politiky, která na půdě tohoto státu provozuje se 3˙8 milionu Němců v malém, ale neméně bezohledně touž hru a přivádí tak svůj vlastní stát vždy více v nebezpečí zániku, právě tak, jako to činí mírové smlouvy na půdě Evropy se 70 miliony Němců ve velkém, čímž celá Evropa a s ní ostatní svět přiváděny jsou na pokraj propasti.
Nazývám tohoto ducha duchem francouzským a domnívám se, že není dnes rozumného člověka, který by nebyl téhož mínění, mínění totiž, že všecky meze přesahující, proti německému národu jako celku namířená a k trvalému hospodářskému a politickému zotročení vedoucí ustanovení mírových smluv přivoděna byla v první řadě vlivem Francie, která poukazujíc k velkým obětem a těžkým útrapám za války, zajistila si po odstavení proroka Wilsona vůdčí roli při mírových jednáních. Že v tomto svém mínění nejsem osamocen, toho důkazem jest, že ve všech státech ententy, vyjma Francii, razí si cestu přesvědčení o nezbytnosti revise mírových smluv, ne z lásky k Německu, ale v zájmu uchránění Evropy a světa před hospodářským a kulturním zhroucením, kdežto Francie má ještě stále nasazeny brýle nenávisti a spěje jako stihomamem trpící šílenec, ze strachu před domnělým nebezpečím, k vlastní záhubě.
Praví-li Sven Hedin ve své knize "Radost z práce": "Věru, podivná to mírová éra, jež zahájena byla dny versaillskými. Její paprsky skvějí se stále žhavěji nad zemí, její holubice jsou ozbrojeny dravčími zobáky a dravčími drápy. Revise versaillského míru jest heslem, kolem něhož se musí seskupiti celé lidstvo... Bude-li politika ententy ještě déle tímtéž nesmiřitelným duchem ovládána jako nyní, ženeme se v Evropě vstříc katastrofě, s níž přirovnána, světová válka jest pouhou dětskou hrou",
praví-li známý Angličan Austin Harrison v článku nadepsaném "Úvěr a úpadek", že: "Polská válka jest jen francouzskou machou, nová balkánská ententa jen výsledkem francouzského militarismu, klesající kupní cena Evropy jest přivoděna vinou Francie, která nestrpí žádného míru, vysoké ceny a neslýchané lichvářské zisky jsou jen bezprostředním ovocem francouzské politiky, která nechce Evropě dovoliti, aby vyráběla, kupovala a prodávala, váznutí Svazu národů nastává jen pro zdráhání se Francie propůjčiti nějakému svazu neb nějaké idei síly, odřeknutí Ameriky značí přímou reakci proti Francii, jež chce si hráti na Ludvíka XIV. s budžetem, který ani mezinárodní půjčkou nemůže uvésti v rovnováhu; vše to jsou nesporné skutečnosti, jejichž trvání musí celou Evropu přivésti k nebývalému finančnímu, sociálnímu a hospodářskému úpadku." A dále: "Největší zvláštností v evropské politice poválečné jest podivuhodná halucinace, že obě dle udání vinné mocnosti, Německo a Rakousko, ochuzenou Evropu obohatí.
Ku zadržení zkázy vede jen jediná cesta: Obchod a úvěr. K tomu však musí Evropa míti mír, jedním slovem, smlouvy třeba od základu zrevidovati, any jsou příliš směšné, než aby se o nich mluvilo,"
prohlašuje-li Angličan Gardiner v "Daily News", že "Anglie tak často přitakala k názorům Fochovým, Clemenceauovým a Millerandovým, že její politické schopnosti přestaly bezmála působiti. Nejhoršími nepřáteli Francie jsou oni, kdož z loyality ku Francii zapomínají, že jsou jaksi povinni také loyalitou ku opravdovým skutečnostem," a prohlašuje-li konečně bývalý italský ministr Nitti s otevřeností hodnou vděku, že: "Nenáviděli jsme Německo zbraní a násilí, obdivujeme ale nádhernou pracovní zdatnost německého národa a přejeme si, aby Německo beze všech zbytečných trýzní mohlo opět jíti svou cestou, musí dříve či později se propracovati, nemá-li nastati hlad neb revoluce; jest to mírovou a životní nutností pro Evropu. Vím, že tato myšlenka sdílena jest významnými anglickými politiky... Nesoudil jsem o smlouvě st.-germainské nikdy jinak než o smlouvě versaillské. Obě smlouvy jsou plny omylů a podmínek, jež jsou nesmyslny a nemohou se udržeti".
a čteme-li naproti tomu řeči francouzských politiků, z nichž na př. Briand praví, že Francie jest připravena znova bojovati, aby vynutila své poslední nároky z mírových smluv plunoucí, Doumer teprv před několika dny prohlásil, že musí dříve v Německu dojíti k úpadku, než mu budou směti býti sleveny jeho závazky,-
pak uznati jest má tvrzení za správná a při tom doznati, že orchestr, jakým se svaz spojených a sdružených mocností býti jeví, jest již valně rozladěn a jest nebezpečí, že v posled zbude jen Francie jako první houslista a její věrný štítonoš, Československo, jako činelista. Francie podobá se Shylockovi, který za přisluhování svého spojence, Československa, trvá na doslovném splnění mírových smluv, bez ohledu na to, že Německo tím se vykrvácí a musí zahynouti. Zdá se však, že není daleký okamžik, ve kterém ostatní velmoci vystoupí jako světový soud a vynesou nad Shylockem Francií a jejím přisluhovatelem rozsudek, že smí si sice vzíti vše, co mírové smlouvy jí dávají, že však smí maso z německého těla vyříznouti jen tak, aby neztratilo při tom svou životní krev. A tím bude dána nemožnost provedení mírových smluv, tím bude dokázána nesmyslnost dnešní francouzské vnější politiky a s ní po francouzsku orientované zahraniční politiky Československé republiky a bude přivoděna pro příslušné státy, Francii a Československo, osudná porážka.
Přecházím-li při rozpravě o mírových smlouvách na pole zahraniční politiky v užším smyslu, jak provádí ji ministr zahraničních věcí v tomto státě, nezbývá mnoho, co bych v tomto směru měl ještě říci. Náš zahraniční úřad dle své celé činnosti není než odbočkou Quai d' Orsay v Paříži, jest věrně zúčastněn na všech chybách, jež tam se stanou a jež dojdou, jak ukázáno, u ostatního světa svého správného posouzení a odsouzení a náš ministr zahraničních záležitostí jest věrným štítonošem dočasného francouzské o ministra zahraničních věcí. Kdežto však stát, jako Francie, který jest uvnitř konsolidován a jako stát národní může spíše snésti hospodářské krise a zahraniční zápletky, třebas by i při tom pro něj vyplývala škoda, smí si dovoliti přepych nesprávné a nebezpečné politiky bez ohrožení svého bytí, jest pro československou republiku s ohledem na její nemožné složení a podobu, následkem odstředivých sil v ní působících, jejího povážlivého hospodářského stavu, jejího mládí a jejího podřadného významu pro ostatní Evropu, podobná politika velice nebezpečná a dlužno velmi pochybovati, že podaří se české vládě provésti svůj stát bez újmy mezi Scyllou vnitřní a Charybdou zahraniční politiky.
Než o to jest se nám Němcům v tomto státě málo starati, jakož vůbec způsob a duch zahraniční politiky, jak se zde provádí, pro osud Němců v tomto státě má jen nepatrnou důležitost. Nezávisíť osud Němců v tomto státě od toho, jakou politiku na venek tento stát provádí, který nevyrostl jako přirozený útvar z nitra, nýbrž děkuje za svůj vznik náhodnému utváření se zahraničních politických poměrů mocenských, ne síla neb slabost tohoto státu dopomůže nám v posled k našim právům, ale opět jen utváření se a rozdělení sil v ostatním světě, vzestup a opětné posílení německé říše, o nichž Sven Hedin prorokuje: "Za všech okolností Německo jednou znovu se pozvedne, zotaví se a dobude opět své staré velikosti a moci."
Přesná kritika jednotlivých počinů našeho ministra zahraničních věcí jest již se zřetelem na přistřižený čas řečnění nemožna, kritika jeho výkladu úplně zbytečna, jelikož dle zkušeností s ním nabytých náš zahraniční ministr holduje staré zásadě diplomatů, že řeč je pouze k tomu, aby jí mohly býti myšlenky utajeny. Musíme se však ohraditi proti nedemokratickému způsobu, jakým se zde provádí zahraniční politika. Jest to snižování parlamentu, že pan ministr zahraničních věcí musí býti k tomu téměř donucován, aby zde zastupoval politiku jím prováděnou, jest to provinění proti demokracii, že sjednává tajné smlouvy, jež zavazují stát k vojenským úkonům, jest neslýcháno, že přivoluje k rozdělení východního Slezska, aniž by si opatřil souhlas obyvatelstva, ba ani souhlas parlamentu, kterýžto snižuje ku pouhé formálnosti. Jezdí-li jako commis voyageur po celém světě a na podkladě strašáka o návratu Habsburků sjednává tajné spolky, jest to jednak domýšlivé vměšováni se do vnitřních záležitostí jiných států, jednak úplně nevhodný prostředek, jak vidno na příkladě Řecka; neboť nebude to malá dohoda, která ostatně uvázla ve svých počátcích, jež zabrání návratu Karla Habsburka na trůn, neboť ani odpor velké dohody nebyl s to zameziti návrat krále Konstantina do Athen, ale zločin, kterého se řečený Karel zradou na německé říši a německém národu dopustil, tvoří nepřekonatelnou překážku jeho návratu.