Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Velevážené dámy a pánové! Má-li se souditi o ministru zahraničních záležitostí podle toho, jak zdržuje se v cizině, pak skutečně zaslouží si zdejší ministr zahraničních záležitostí netoliko chválu svých soukmenovců, které nadměrně požívá, nýbrž konečně i pochvalu se strany naší. Dlí více za hranicemi než zde. Může to býti příjemné projížděti v salonním voze Evropu, to je pravda, jak se u nás říká, na státní útraty. Avšak konec konců přišel i sem a promluvil zde. Pánové! poslouchám sice velmi rád popisy cest a vzpomínky z cest, zvláště mají-li něco v sobě na způsob Karla Maye nebo Julia Vernea, a mrzelo mne, že jsem tomu nemohl rozuměti od pouhého poslouchání, nýbrž že musil jsem si to přečísti teprve v novinářském překladu a to je požitek pouze poloviční. Mne však, panové, napadla myšlenka: Hleďte, za starého Rakouska vládla tak velice opovrhovaná tajná diplomacie, a nemohu si pomoci, mne napadlo, že i zde dále vládne ta tajná diplomacie, tím více, když před několika měsíci pan ministr zahraničí, jako dívka z ciziny, dostavil se do zahraničního výboru a někteří členové použili té příležitosti k tomu, aby žádali, aby zahraničnímu výboru byly předloženy rozmanité spisy o jednání. Pan ministr neřekl ani ano, ani ne, nýbrž, že prý budou teprve připraveny. Pak uplynulo několik týdnů; pak opět jednou přišel. Opět bylo totéž od něho požadováno a opět řekl, že to není ještě hotovo, že však to bude předloženo. Pánové, až zase uplynou týdny a pan ministr přijde do zahraničního výboru, pak pravděpodobně nebudou spisy opět předloženy, nýbrž řekne se snad opět: ještě to není hotovo, prosím, později. Trvá tedy tato neblahá tajná diplomacie nyní zase v plném rozsahu. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.) Se svého stanoviska, se stanoviska Němců, nemůžeme se tedy k ministru zahraničí jinak chovati, než se chováme vůbec k veškerému ministerstvu, jehož je členem. Tato veškerá vláda, jež zamýšlela dvěma prostředky pracovati k jednomu, aby z tohoto národnostního státu - ve skutečnosti je státem národnostním - učinila stát národní. A ministr zahraničních věcí nezaslouží více důvěry než, jak jsem řekl, tato celá vláda. Tyto dva prostředky, o kterých jsem se zmínil, jsou: systém v hlavní věci a násilí. Mně však se zdá, že ministr zahraničí dal ještě více příčin než tuto, abychom mu se své strany nedůvěřovali. Poukázal bych jen - přijdu snad ještě později k té věci na pověstný memoire III. Nyní však ještě jinou myšlenku. Vidíte, za Ženevské konference, na které také byl, přišel také sem. Tu se v zákulisí a chodbičkách povídalo, proč vlastně tenkráte sem přišel, a nemáme příčiny tomu nevěřiti, co bylo toho poslední pohnutkou. Toho však raději nyní nechám. Tedy během Ženevské konference nadělal v jisté době o sobě mnoho řečí pro svůj návrh na mezinárodní odzbrojení. Velevážení pánové! To je pokračování všeho toho, co musí působiti k tomu, že nemůžeme míti žádné důvěry k panu ministrovi. Tento návrh na mezinárodní odzbrojení byl podle mého přesvědčení pouhou komedií, jež zde byla před světem sehrána. Člen vlády, země, jež má asi 12 až 13 milionů obyvatel, jež však požaduje pro vojsko 3 miliard, člen vlády, jež ve státním rozpočtu nemluví výslovně o stavbách obytných budov, škol, o stavbách domovin, za to však o ohromném počtu kasáren, jež musí býti vystavěny, člen vlády, jež žádá dodatečného úvěru přes miliardu pro účely vojenské, podává na světové konferenci Ženevské návrh na mezinárodní odzbrojení! (Výborně!) To je přece pouhá komedie. To působí, kdyby to nebylo tak smutné, komicky, působí to však přímo odpuzujícím způsobem. (Souhlas na levici.)
Ještě jiný bod chci zdůrazniti, jenž nás zvláště k tomu pohnul, abychom k tomuto ministru zahraničí neměli žádné důvěry. Je to osud německých západních Uher. (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: To je jeho specielní případ!) K tomu se ještě vrátím. Celý svět ví, je-li objektivním, že tento mír, uzavřený v Paříži a St. Germainu, směřuje k tomu, aby z německého národa udělal otroky světa, na celá desetiletí, aby na celá desetiletí učinil z německého lidu světové Irsko. (Souhlas na levici.) Před několika týdny dlel zde v Praze zástupce rumunské vlády. Podle novinářských zpráv nazval tuto mírovou smlouvu nejspravedlivější, jaká kdy ve světových dějinách byla. To je nešetrnost! to zde jednou prohlašuji.
Nyní přistupme k druhému bodu, který si zde dovolím uvésti. Jsem toho mínění, že společenství zemí, jež trvalo po mnoho staletí, nelze, jak již cit sám dá, zrušiti pouhým škrtnutím péra na tak zvané mírové konferenci. Připouštím, pokud jde o staré Rakousko-Uhersko, že snad tam mnoho bylo spojeno sňatky, podle známého úsloví, jež jistě všichni známe: "Tu felix Austria nube." "Ty, šťastné Rakousko, se snub." Avšak, velevážení přítomní, nemyslím, že toto sňatkové spojování mohlo by vytvořiti spojení na celá staletí, myslím spíše, že celá zeměpisná poloha těchto národů, kteří tvořili bývalé Rakousko-Uhersko, byla toho druhu, že právě ona vedla ke spojení a možná, že jedním z činitelů byla snad dynastie. Nebyl jsem nikdy toho přítelem a vždy jsem to prohlašoval, že dějiny národů nemají býti dějinami dynastie. To snad, doufejme, je již odbytá věc. Že by však specielně toto spojení starého Rakouska bylo anomalií, jak se vyslovil včera pan ministr, anomalií ve světových dějinách, tu bych řekl, že tato anomalie potrvala velmi dlouho a jestliže se pan ministr dovolával svědectví Cavourova, mohl bych proti tomu postaviti případně svědectví Bismarckovo, jenž svého času řekl doslovně: "Ale nechme toho býti." Je to právě zde cit pospolitosti.
Že tato věc nebyla jen tak bez podkladu, vychází konečně na jevo z událostí, jež se odehrály od převratu. Tyto nástupnické státy nedojdou nikterak ke klidu. Není toho také jediné známky, a člověk vidí, že jsou více neb méně na sebe navzájem odkázány, a co se tu v novinách téměř co týden vypráví, jednou o společné hospodářské konferenci, jindy o Dunajské konferenci nebo, jak nedávno se říkalo, o vydání jistých společných not o vývozu a dovozu, vše to je jen důkazem, že toto společenství národů tvořivších staré Rakousko-Uhersko, není ničím náhodným anebo zcela nepřirozeným. Jestliže tedy určité společenství dáno je již zeměpisnou polohou, pak je to mezi Uhrami a německým Rakouskem. Obě země jsou dnes v jistém ohledu na sebe vzájemně odkázány. Nyní však přichází nesmírně důležitá myšlenka: Kdyby snad mezi německým Rakouskem a Uhrami mohlo dojíti k společenství v jakékoliv formě - nemyslím k nějakému společnému útvaru státnímu, avšak k něčemu, co by přece mohlo míti určité následky pro tuto požehnanou republiku, "pro naši drahou republiku", jak zde kolega Šrámek již častokráte s takovým přesvědčením a tak patheticky řekl, pak musí tomu býti zabráněno. A nyní vhozeno bylo do věci sporné jablko, totiž německé západní Uhry, jen aby nemohlo dojíti k míru mezi bohužel tak zdecimovanými Uhrami a mezi německým Rakouskem. (Německý výkřik: Abyste zde měli pokoj!) Ano, abyste zde měli pokoj. Tato myšlenka byla podle mého mínění, jak také již kdosi ve výkřiku poznamenal, specielní myšlenkou pana ministra zahraničí. Podívejte se však, když má člověk trochu zeměpisných znalostí, kterých neměla mírová konference v době, kdy denně měli před očima, jak tenkráte stále přicházely zprávy do veřejnosti, že Praha je hlavním městem Polska nebo Sarajevo kdesi ležící zemí - vždyť teprve nedávno psaly noviny, i české, že litují, že jejich nejvěrnější přítel, totiž Francie, má tak špatné zeměpisné představy o jejich republice. Když se to uváží, nelze přece míti za to, že vůbec nějakému jinému členu než Čechovi napadla myšlenka na německé západní Uhry. To je výhradně, jak jsem již předem řekl, český vynález. Jablko sporu! Ježto toto slovo upomíná na něco mythologického, příhodu s Eridou, tu bych řekl, že tato myšlenka je výhradně myšlenkou Minervinou, jež vyskočila z Jovišské hlavy našeho Beneše. Velevážení pánové! Musím vám však prohlásiti: Ježto tomu tak jest, nemůžeme míti k tomuto ministrovi pražádnou důvěru!
Musím se zde zmíniti ještě o třetím bodu. Z těchto všech výkladů dr. Beneše, jak jsem je četl v novinách, mám povšechný dojem, že má obrovský strach před habsburskou dynastií. Tu jsem si při čtení pomyslil: Ach ano, nevděk světem vládne. (Posl. Koudelka: To jest známý ctitel z Teplic!) Ano, jsem z Teplic, více jsem nerozuměl. Nikterak nemyslím, že by Češi mohli habsburské dynastii něco zvláštního vytýkati, naopak.
Naopak, velevážení přítomní! Potřebujeme jen trochu o tom uvažovati, co se událo ve starém Rakousku za posledních desetiletí všeobecné politiky, pak je to skutečně opak. Nevděk světem vládne. Nemohu však ani tentokráte pominouti jedno, co obzvláště a na všechny časy německému národu jasně ukáže, jakým škůdcem německého národa byl nynější ministr zahraničních záležitostí této republiky. Je to jeho proslulý Memoire III. Bylo zde snad o tom již promluveno. Doba mně vyměřená nestačí, abych to vše řekl, řekl bych však pouze: Tímto Memoirem III. byli jsme oklamáni my a byl jím oklamán svět. Když došlo k převratu, říkalo se od nejnižší do nejvyšší instance: To je res iudicata, hotová věc, že Němci mají patřiti k Československé republice, nás 3 1/2 milionu Němců. To byl první klam vůči nám. Neboť to nebylo nikterak projednáno. Že to nebylo projednáno, toho je důkazem, že Memoire III. vůbec vznikl. Ministr zahraničí Beneš uznal, když věc stala se kritickou, za nutné předložiti tento Memoire na stůl při jednání v Paříži a St. Germainu a teprve v důsledku tohoto Memoiru byli jsme této republice přiřčeni.
A nyní přichází to klamání světa, alespoň mírové konference, a sice v tom, že se řeklo, že v této republice není německého jazykového území, a že bylo slíbeno, že bude učiněno vše, co je asi tak obsahem národní samosprávy. Co se však stalo? Myslím, že o tom spisu musí se vyprávěti i naší mládeži, aby věděla, jak jsme se dostali do této republiky. O tomto spise musí se v našich shromážděních stále a stále jednati, a jmenovitě je to naším úkolem, vážení přítomní, abychom vyložili oklamané cizině pravý stav věci. V důsledku tohoto memoranda nemůžeme nikdy míti důvěry k zahraniční správě této republiky. Nyní tento pan ministr promluvil tak právě povznešeně, pln blahovůle také vůči Německu a přirozeně i vůči německému Rakousku. Ano, vždyť je to správné, nyní je náš německý národ poroben, mám však víru a pravím: Pro mne jest stále ještě rozhodujícím slovo světových dějin, o soudu světa a o vládě vyšší moci. A ještě jedno musím připojiti: Je-li německý národ poroben, pak je poroben ne proto, že snad byl v této světové válce příliš malým, to nemůže nikdo tvrditi, jest poroben jako oběť tisku Northcliffova, jenž tak strašně infikoval cizinu a konečně nakazil i z velké části naši zemi. Jsem přesvědčen, že i velikému národu německému nadejde den vzkříšení.
O tom jsem přesvědčen, a tu vyjímá se přece jen tak trapně to vše - jde tu přece jen o číslice - když ministr zahraničních záležitostí státu o 12 milionech obyvatel, kde vůbec jsou dokonce téměř 4 miliony Němců, mluví tak s vysoka o německém národě.
Velevážené dámy a pánové! Myslím podle novinářských zpráv řekl to včera již kolega Mayer - že pouhé číslice dokazuji, že v ohledu hospodářském je tato republika odkázána úplně na Německo. Asi před 14 dny bylo psáno v novinách, že veškeré dovezené zboží v této republice pochází z 56% z Německa. Teď si představte - a k tomu jednou dojde, k čemu s přirozenou nutností dojíti musí že německé Rakousko bude připojeno k Německu (Potlesk na levici.), a pak bude tento dovoz činiti ne 56%, mám-li uváděti obchodní číslice, nýbrž zcela určitě 80%, a tím je řečeno vše.
Chce-li republika míti nějakou
budoucnost, pak musí svou zahraniční správu orientovati úplně
a docela k Německu, a to předpokládá také změnu orientace vnitřní,
vůči nám, vůči Němcům v této zemi. Včera zde mluvil páter Hlinka,
ten slavný český Hlinka - jsem také poněkud zklamán - a
řekl, že Slováci chtějí svou samosprávu a Češi chtějí svou samosprávu.
Na Uhry zapomněl a jmenovitě zapomenul na Němce. To, co žádal
Hlinka pro svůj národ, to požadujeme v této republice i
pro svůj národ. Pak dána je možnost budoucnosti této republiky.
(Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu pro zapsanému řečníkovi, panu kol. Myslivcovi.
Posl. Myslivec: Slavná poslanecká sněmovno! Dovolte mi laskavě, než k předmětu samému, o němž několik slov promluviti hodlám, dospěji, abych reagoval okamžitě na vývody bezprostředně předcházejícího řečníka a sice s tím úmyslem, abych zabránil jakési politické eskamotaci, která se strany předešlého pana řečníka zde se stala. On reagoval na včerejší řeč mého klubovního kolegy Andreje Hlinky a pravil, že ho ta řeč zklamala. A to je, myslím, pro takového řečníka Andreje Hlinku nejlepší vysvědčení, když jeho řeč zklamala jednoho z německých poslanců, který v Teplicích, jak jsme měli příležitost se přesvědčiti, stál v čele hnutí a štvaní proti naší republice, súčastnil se hnutí, kde naše republika byla nazvána "Hungerstatem, Rauberstatem" a podobnými jmény. Ale pan profesor Feierfeil řekl: "autonomie, kterou reklamoval včera Hlinka pro Slováky, ta patří také Maďarům a patří také Němcům". Pokud kdy autonomie se strany kolegů slovenských byla zdůrazňována, byla to vždycky autonomie teritoriální, nikoliv autonomie pro určitý národ. (Tak jest!) Autonomie teritoriální bude míti význam na Slovensku i pro těch několik Maďarů, případně i Němců, kteří tam jsou, ale zaváděti autonomii národnostní, nikoliv autonomii teritoriální, vedlo by k takovým důsledkům, že by to byl začátek konce, a ostatně páni měli dosti dlouho moc v rukou v Rakousku a mohli tenkráte k otázce autonomie zaujmouti spravedlivější stanovisko, než jaké zaujímali. (Tak jest! Výborně!) To jen jako poznámku, aby nebyl falešně vykládán ten pasus řeči kol. Hlinky, kde se zmiňoval o autonomii.
A nyní bych rád několik poznámek přičinil k řeči našeho pana ministra. Jeho exposé, včera zde přednesené, bylo formou obsáhlé a projevovalo ochotu a přátelství na všecky strany, vůči všem sousedům a státům evropským. Je to jeden z důkazů, že jsme jistě státem mírumilovným a že chceme se všemi přáteli žíti v dobré shodě, ale takové řeči vedou obyčejně ministři zahraniční všichni. Já nevím, jestli byl ministr, který by byl řekl: Ano, my chceme žíti v nepřátelství se státem tím neb oním. Jediný snad případ, který jest znám, byl by případ, který nám skytla ta nadčlověčí pruská povýšenost, když roku 1913 německý kancléř Bethmann-Hollweg prohlásil v jednom ze svých exposé, že v nejbližší době dojde ke srážce mezi světem germánským a slovanským. To bylo napovězení války světové. (Hlas: A Feierfeil toho nevzpomenul!) On toho vzpomenul, když pravil, že Weltgeschichte je Weltgericht, čili že světové dějiny jsou soudem světovým. Ano, v tomto případě dějiny světové a také dějiny světové války staly se soudem dějin nad tou nespravedlností, zpupností, nad tou hamižností, s jakou Německo s Pruskem v čele zbahnělo a zkorumpovalo politiku celé Evropy. (Výborně!)
Ono mělo ve svém středu muže, kteří zrazovali před takovou politikou. Již Bismarck musel bojovati v Německu s muži poněkud spravedlivějších a ideálnějších názorů, ale i na počátku světové války nalezl se německý učenec Bedřich Vilém Förster, který otevřeně vystoupil proti té imperialistické, krvavé politice pruské, a následek toho byl, že B. W. Förster musil opustiti universitu mnichovskou, kde byl miláčkem studentstva, a musil se odebrati do Švýcarska, kde po celý čas války prodlel. Německo nedbalo takových výstražných hlasů, nedbalo toho, že Weltgeschichte je Weltgericht a proto dospělo to k těm koncům, k jakým vedla světová válka."Pýcha předchází pád", osvědčilo se i na tom Německu, a to všecko, co zde slyšíme a co ještě léta z těch lavic budeme slyšeti, jest všecko jenom důsledkem toho rozhodnutí, jaké padlo ve světové válce.
V řeči pana zahraničního ministra dr. Beneše jen mimochodem chtěl jsem podotknouti, že v jednom názoru bychom se lišili a to jest, myslím, názor základního stanoviska na nazírání na politické události. Pan ministr zahraničních věcí mluvil proti těm, kteří chtějí míti odstraněnu tajnou diplomacii, poznamenal ale, že tyto události světové, že tento železný vývoj těchto událostí politických a sociálních politikové mohou jen pochopiti a dle nich své jednání zaříditi. Já myslím, že toto stanovisko tak zvaného materialistického determinismu, že dějinné události politické se bez vlivu, bez zasahování lidí, politiků, ministrů, státníků vyvíjejí, (Výkřik: Ale že by se do toho nemíchali, to neřekl!), mám za to že toto stanovisko není tak úplně správné, nýbrž že lidé a také ministři, státníci jsou lidé, že lidé jsou spolutvůrci dějin světových, že tedy není tak neúprosně založen vývoj událostí, aby se nedal nějakým způsobem změniti. Odtud také zásluha a vina osob veřejně činných. Tak mohlo se státi, že náš národ s jásotem neobyčejným vítal muže, kteří pro náš národ v tom shonu světových událostí působili. Kdyby měl býti správným ten názor materialistického determinismu, jakou zásluhu by měl president republiky, jakou zásluhu by měl pak ministr zahraničních věcí dr. Beneš, kdyby ten vývoj událostí světových musel se vyvíjeti tak, jak se vyvinul? Tedy v tom a ne ke škodě pana ministra zahraničních věcí liším se v tom základním nazírání. Ale jinak chápeme úplně a správným shledáváme stanovisko, jak je pan ministr zahraničních věcí nastínil vůči okolním státům. O Německu konstatoval pan ministr, že styky s ním jsou korektní, dodal: "Plníme prostě své povinnosti, mírovou smlouvou nám uložené". Myslím však, že mírové smlouvy obsahují povinnosti nejen pro jednu, nýbrž pro obě strany a bylo by dobře všímati si také toho, zdali to Německo plní své povinnosti vůči nám a vůči těm, kdo jsou spojenci našimi, neboť jestli říkám: "nepřítel mého nepřítele jest mým přítelem", pak nepřítel mého přítele jest také mým nepřítelem. V těchto dnech zasedá v Paříži konference zástupců dohodových států a na té bylo již konstatováno, ostatně bylo to již konstatováno o Novém roce notou Francie, zaslanou do Berlína, že Německo neplní korektně své povinnosti, mírovou smlouvou jemu uložené, a také zde musí býti ještě jistá reciprocita, neboť "jak ty ke mně, tak já k tobě". Naše zásada k Německu, tisíciletá zkušenost - nic nesvede.
Tedy my plníme vůči Německu povinnosti mírovou smlouvou uložené; otázka jest, zda Německo vůči nám a vůči celé dohodě povinnosti převzaté mírovou smlouvou také plní.
Velice důležitým a novým bylo sdělení pana ministra zahraničních věcí o Habsburcích, že 2. února 1920 usnesla se dohoda na tom, nepřipustiti nejen Karla, ale i jakéhokoli Habsburka na maďarský, rakouský nebo jiný trůn střední Evropy. Velectěné shromáždění! Myslím, že to nepůjde tak snadno, aby se dynastie, které ve světové válce trůn opustiti musely, aby se na tyto trůny vracely a specielně dynastii habsburskou stihl jistě spravedlivý trest za to, že ona, úplně se oddávajíc vlivu Berlína, zapomněla, že bývalé Rakousko-Uhersko bylo státem s několikanárodním složením, zapomnělo se, že má býti Rakousko-Uhersko spravedlivým státem pro všechny národnosti, zapomnělo na to, co má napsáno na bráně císařského hradu: "Justitia regnorum fundamentum", pošlapalo tu spravedlnost. Proto stihl Habsurky, kteří jsou za to odpovědni mravně před dějinami, před Bohem, trest spravedlivý. Myslím, že nemůže nikdo proti tomu stanovisku dohody něco namítati a viděti je nesprávným. Také my s ním vyslovujeme svůj souhlas, ale myslím si, že jest lépe takové věci prováděti, než o nich mluviti. Máme své zkušenosti, usnesení uherského sněmu z roku 1848, kterým byla dynastie Habsburská na věčné časy zbavena trůnu, - ono se to však v historii jinak zamotalo. Německý státník Kühlmann, který jako zástupce kancléře na mírové konferenci v Brestu Litevském zastupoval Německo, napotom v jedné své řeči v říšském sněmu, když byla řeč o Elsasku Lotrinsku, bylo-li by Německo ochotno vyjednávati o této otázce, řekl rozhodné: "Niemals" -nikdy. A historie ukázala, že taková určitá slova napřed pronášeti není dobré. Souhlasili jsme s tím úplně a my sami v zájmu vlivu našeho státu musíme si přáti, aby nevrátila se Habsburská dynastie na kterýkoliv trůn sousedních států, ale já opakuji to, co je stanoviskem naším: co platí o Habsburcích, musí platiti také o Hohenzollerech. Ti jsou evropskému míru nebezpečnější než Habsburkové. Z Berlína a ne z Vídně vycházelo hnutí, které ohrožovalo mír, pokoj a bezpečnost Evropy, z Berlína všude vysílány byly vedety německého imperialismu a hypernacionalismu, z Berlína i podvratná hnutí revoluční podporována potud, pokud rozvracela jiné státy a dala Německu samotnému pokoj. O této dynastii Hohenzollernů, která tolik se provinila, nemáme usnesení dohody, že se nesmí vrátiti na trůn a viděli jsme při tom puči, který Eckhartova brigáda před nedlouhou dobou v Německu způsobila, že není jen tak bez nebezpečí, že Hohenzollerové mají silnou, nepoměrně silnější oporu a naději znovu se dostati na trůn Německa a tu bylo by velice dobré, kdyby tímtéž loktem jako Habsburkům se měřilo také Hohenzollernům a nejen Hohenzollernům a Habsburkům, nýbrž také Kobirgům, protože Koburgové se provinili velice na národech evropských a také na vlastním svém národě. Souhlasíme s tím, aby s Polskem, jak pan ministr věcí zahraničních to vyslovil, i nadále byl pěstován přátelský styk, aby zejména vyhledáváno bylo dorozumění, jelikož příčinou jest jistá animosita, že se přece jen dobře neznáme. Poznati se bude snad znamenati milovati se. Jsme povinni k tomu jako sousedé, my těch přátel kolem sebe nemáme mnoho - vezměme naši mapu a podívejme se kol do kola proto musíme si vážiti těch, se kterými jest možné přátelství, mezi kteréž státy patří zajisté Polsko. (Výborně!) To jest poněkud sobecký důvod, ale máme i další důvod a tím jest, že v poslední době právě Polsko to bylo - a jest to jeho zásluhou, která uznána byla celým světem - které nasadilo svá prsa proti tomu přívalu, který kdyby byl u Varšavy zvítězil, nevím, jestli bychom zde seděli dnes a rokovali o exposé pana ministra zahraničních věcí. Na Kladně už aspoň mělo "Rudé Právo" zprávu, že Varšava padla. Na 19. srpen byly po celé republice ve všech městech a městečkách svolány tábory. Nač tyto přípravy, to nebylo jen tak, aby se rozvířila agitační činnost ve straně. To mělo jiný cíl. Za to, že ty plány selhaly, v prvé řadě děkujeme Polsku a také Francii, která vyslala jednoho ze svých nejvýtečnějších vojevůdců Polsku na pomoc, aby tento nápor byl zdolán.
Poměr k Rusku, o kterém se pan ministr věcí zahraničních zmínil, odpovídá jeho specielnímu stanovisku, které zaujímal od počátku - neintervence, a pojímáno tak s tím dodatkem, který také ministr přičinil - neintervence zavazuje obě strany, to stanovisko možno jen schváliti. Ale přece se nám najednou zdá, že ten tón vývodů páně ministrových - a ministři jsou vždycky chladní - že ten tón vůči Rusku byl přece jen ještě poněkud chladný. Na poli kulturním a hospodářském budeme navazovati s Ruskem styky, a dost. Mohl býti vřelejší tím spíše, že p. ministr, aby konstatoval, že by se dnešní režim v Rusku uchoval, je vůbec vyloučeno.
To je již nový názor, to jest slovo, vyslovené ústy našeho ministra zahraničních věcí, které stoji za povšimnutí. Já jsem ostatně v "Rudém Právu" četl podobné přiznání mezi řádky, ale náš ministr zahraničních záležitostí pokládá sám za vyloučeno, že by se režim, který dnes v Rusku je vedoucím, mohl uchovati. Ono je dobré takové doznání z úst vynikajícího p. ministra naší republiky, poněvadž v tom směru v naší veřejnosti panuje veliký zmatek.
Onehdy bylo žalováno na naši inteligenci českou, jak v tom směru tápe, bylo vytýkáno ve "Večeru", že spisovatel Gamma, vlastním jménem Jaroš, je unesen bolševictvím, velebí Lenina a staví ho vedle Krista, jak jsem to slyšel od posl. Roučka, ale to není jen Gamma-Jaroš. My se pamatujeme, že v agrárním "Venkovu" spisovatel pověsti znamenité Hilbert poukazoval na to, že bolševici vlastně jsou tím, čím byli první křesťané. Porovnával je s prvními křesťany. Tak jest viděti, jaký zmatek v naší inteligenci, v kruzích spisovatelů a novinářů panuje o tom. Proto je vítáno každé slovo, které v tom směru jasně vylučuje zachování dnešního režimu v Rusku, to jest režimu komunistického, jak to učinil pan ministr zahraničních věcí.
Vážené Národní shromáždění! Já jsem podotkl, že se nám zdálo přece jen chladným to prohlášení pana ministra dra Beneše oproti Rusku; neboť ať se děje v Rusku, co děje, nemůže nám to býti lhostejno, poněvadž to je stát bratrský, se kterým nás víží pásky krve. Je to stát slovanský a dnes, když se celý svět těší demokracii, ubohé státy ruské netěší se demokracii, poněvadž tam demokracie byla pošlapána, národní shromáždění rozehnáno. V Rusku nevládne demokracie, nýbrž tam vládne knuta nejhoršího druhu, knuta bolševické diktatury. A národní shromáždění ruské v Paříži shromážděné obrací se v těchto dnech k vládám a národům celého světa, v cizině, pod cizí střechou hostuje. Z Paříže, z exilu posílají volení zástupci ruského národa prosbu vládám a národům celého světa, aby se smilovali nad tím 1 1/2 milionu exulantů ruských, kteří byli donuceni, aby zachovali život, opustiti Rusko a v cizině v hladu a nemoci tráviti toto vyhnanství.
Vážené Národní shromážděni, promiňte, že jsem pokládal za potřebno v této chvíli i svědomí naše, svědomí tohoto Národního shromáždění upozorniti na ten apel ústavodárného shromáždění ruského z Paříže do světa vyslané a mám za to, že také naše staroslavné hlavní město Praha, že také korporace národní, jako je Národní rada, postaví se v čelo této akce, která by splnila prosbu z Paříže exulanty ruskými k nám adresovanou.
To jen několik slov, která jsem chtěl připomenouti k exposé pana ministra zahraničních věcí. A nyní mně dovolte laskavě ještě něco málo k předmětu projednávanému, to je především ratifikace mírové smlouvy uzavřené s Bulharskem. Na té mírové smlouvě s Bulharskem, uzavřené dne 27. listopadu 1919, nám nelze ničeho měniti. Tu můžeme jenom dodatečně konečně schváliti, ratifikovati, vzíti na vědomí, uznati, schváliti. Ale to jedno právo nám nikdo nevezme, abychom při této příležitosti tlumočili také svůj dojem, své city, chcete-li, sympatii. To je dovoleno a to je do jisté míry naší povinností. Když jsem vzal tu mírovou smlouvu a četl, tak hned na prvých řádkách četl jsem jména států, které tu mírovou smlouvu s Bulharskem uzavřely. Především Spojené státy americké, říše Řecká, Francie, Italie, Japonsko, pak Belgie, Čína, Kuba, Hedžas, Portugalsko, Rumunsko, Chorvatsko-slovinský stát, Siam, Československo. A nenašel jsem mezi státy, které uzavíraly s Bulharskem mírovou smlouvu, jeden stát, který měl právo, když se jednalo o životní a existenční otázky bulharského národa, měl právo býti slyšen, a to je ruský stát. 10 let válek vedlo Rusko s Tureckem a ty války vedeny byly za svobodu, za osvobození slovanských národů balkánských. Jenom desátá válka v dubnu 1877 vypuknuvší stála Rusko ohromný počet životů lidských, na penězích 5 miliard rublů. 5 miliard rublů, to bylo v době, kdy se s miliardami ještě tak neházelo, jako dnes, kdy miliarda pomaloučku bude fungovat v rozpočtu trochu většího obchodníka. 5 miliard rublů, nesčetné životy jen desáté válce obětovalo Rusko, aby především osvobodilo Bulharsko. A, vážené shromáždění, od bitvy na Marici roku 1871 a na Kosově Poli 1389, tedy od 14. století úpěl bulharský národ v otroctví, až teprve ruským národem z tohoto otroctví byl vysvobozen. Chápete a celý svět chápe, když kráčí v Sofii kolem pomníku cara Osvoboditele Alexandra II., že jest to vděčnost bulharského národa k caru, který nehleděl na intrikánskou politiku, čachry, rozmnožování území, ale který pokládal za svou a svého národa povinnost osvoboditi ty bratry, kteří v otroctví tureckém ještě žili. (Výborně!)
Vážené shromáždění! Žel, že i to, co svatoštěpánským mírem dáno bylo Bulharsku, bylo jim potom berlínským mírem vzato. Kdybych měl čas, ukázal bych z literatury současné doby, jakým dojmem působilo tehdy jednání určitých států evropských. Slovanský buditel Matěj Procházka líčí, co zkusili křesťanští národové. Praví: "Žádný národ křesťanský v tomto tisíciletí nenosil tou měrou korunu mučednickou a nevypil tolik krůpějí z kalicha hořkosti, jako veškeří národové slovanští. Listy dějin jejich jsou ponejvíce psány vřelou, z tisícerých ran vykypující krví, jižto v potocích bylo vylévati ubohým slovanským národům. Neboť když ostatní křesťanští národové na západě, již pevná sídla majíce, v pokoji požívati mohli lahodného ovoce vzdělanosti křesťanské, rozbíjela se ještě o hradby říší slovanských poslední prudká vlnobití onoho ohromného světového ruchu, jejž stěhováním národů nazýváme. Meče, kopí a střely kočovných Maďarů, Pečeněhů, Polovců, Tatarů a Turků napájeny nejvíce krví slovanskou, a kmenové veliké Slavie skoro všichni na dlouhé věky jako bídná rája uvrženi v moře hořkostí."