Nepokládáme soudobou hospodářskou a finanční krisi pouze za důsledek světové války, nevěříme, že kapitalistická soustava vrátí život do normálních hospodářských kolejí, že konsolidace poměrů evropských a světových jest v rukou dnešních držitelů moci, kteří ducha i hmotu hodnotí zlatem. Přítomnou revoluční dobu, zavalenou dnes mohutnou reakční vlnou, pokládáme za přechod k novému řádu socialistickému, v němž hodnota a spravedlivé hodnocení práce vytvoří podmínky pro zdárný hospodářský, politický, sociální a kulturní vývoj národů, států a lidstva vůbec.
Toto rozdílné nazírání na vývoj člověčenstva jeví se v debatě o zahraniční politice, ukazuje se všude ostře v životě veřejném i soukromém. My hájíme světový názor socialistický, naši protivníci hledají důvodů pro svůj skomírající liberalismus a marné jsou snahy těch, kdož usilovně se snaží smířiti tyto dva názory. Nelze smířiti tyto dva myšlenkové a fysické světy, jako nebylo možno smířiti feudalismus s třetím stavem před francouzskou velkou buržoasní revolucí. Bylo by proto zbytečno příti se, kdo z nás je práv, jako je bezúčelný spor slepého s vidoucím o barvách.
Evropa strašným pětiletým bratrovražedným bojem nerozřešila všech oněch mučivých otázek politických, národnostních a sociálních, které průběhem války byly vyzvednuty a hlásány s ideální okázalostí. Nevyřešila ani problému demokracie, která bez demokracie hospodářské jest pouhou illusí. "Světová válka dala Evropě a světovým politikům ohromné a krásné politické úkoly," řekl včera pan ministr Beneš. Pan ministr nedefinoval přesně tyto úkoly. Myslím však, že ohromným a krásným úkolem evropských politiků, jejich svatou povinností bylo, napnouti po skončení světové války všecky síly, aby bylo zamezeno dalším válkám, aby bylo odstraněno zbrojení. Avšak povaha kapitalismu, jak jsme se dostatečně přesvědčili a stále se přesvědčujeme, nemůže se spřáteliti s myšlenkou odzbrojení. Evropští státníci, jak u kázaly nedávné porady Svazu národů v Ženevě, odzbrojení mají za akademickou otázku; pacifista Burgeois div že neopustil konferenci, tak jeho mírumilovné srdce bylo pobouřeno návrhem na všeobecné odzbrojení. Vidíme, že všickni ti buržoasní pacifisté a státníci ničemu se za světové války nenaučili, že teoreticky hlásají mír a pokoj, a ve skutečnosti při praktickém řeše ní uznávají raději za nejlepší rozumový argument přece - děla a kulomety. A svět po pětiletém nelidském u trpení zbrojí právě tak horečně a zuřivě jako před rokem 1914. "Si vis pacem, para bellum." Toto imperialistické heslo starého Říma, po němž Evropa dědila všecky vlastnosti a znaky právní a kulturní a všemu zlému se naučila, ač dva tisíce let koketovala ve svých kulturních vrcholcích s bohatstvím kultury řecké - toto heslo platí také dnes. Francie sesiluje dnes armádu, Anglie doplňuje své válečné loďstvo a v americkém senátě jsou vedeny prudké spory o nadvládu nad Tichým oceánem. Drobné, ziskuchtivé války vedou se v Evropě a Asii. Evropským kapitalistickým vládcům poskytuje záminku zbrojení jednou Německo, po druhé Rusko a po třetí zas obé zároveň.
V Asii na Dálném Východě nakupilo se průběhem posledních 30 ti let tolik výbušných látek, že američtí a japonští exponenti imperialistické poli tiky mluví o vyřešení hamižného sporu válkou. Vojenské přípravy obou tichomořských velmocí nejsou již žádným tajemstvím. V zahraničním tisku živě se přetřásá fakt, že Kanada a Australie projevily ochotu pomoci spíše Americe než britské imperialistické politice. Lord Nordcliff v deklaraci anglické vlády, uveřejněné pro uklidnění Ameriky, tvrdí, že spolek anglo-japonský není namířen proti Spojeným státům. Japonsko nedávno s koupilo obrovské zásoby rýže v hladovějící Číně, aby se zásobilo na delší dobu potravinami.
Tyto zprávy poletují evropským tiskem. A snad bych je pokládal za méně cenné, kdybych poněkud neznal poměrů na Dálném Východě, kdybych nebyl se přesvědčil o napětí mezi Japonskem a Spojenými Státy, o němž se na pobřeží Tichého Oceánu mluvilo již vážně před dvěma lety, kdyby rasová otázka nehrála takovou pokryteckou úlohu v boji o moc nad Tichým Oceánem. Není třeba dokazovati, že případné vypuknutí podobného konfliktu bude míti silný vliv na hospodářský život Evropy. Zdá se, jako by před konečným súčtováním s kapitalistickým řádem bylo lidstvu prožíti ještě řadu velkých a malých válek. Zdá se, jako by nenasytný, dravý imperialismus byl osudem nucen pozříti, zničiti sebe sama.
A pokud se týká Evropy, těžisko situace spočívá stále v Rusku. Po pádu Wrangelovy armády intervenční horečka schladla. Oficielní kruhy evropské zamítají nyní intervenční politiku. Musíme se tázati, je-li to upřímné, když mezi Evropou a Ruskem vzniká stav, který lze charakterisovati slovy: "Není ani míru, ani války." Tato dvojsmyslná situace je chytrým diplomatickým gestem, které snad má najednou zakrýti, co bylo spácháno dohodovou diplomacií na Rusku vůbec. Vždyť každému, kdo poněkud bez zaujetí a vášně posuzuje dohodovou politiku vůči Rusku, je jasno, že ve skutečnosti vede se tajná i zjevná válka nejen proti bolševikům, ale i proti ruskému národu, proti Rusku jako takovému.
Snahou dohodových diplomatů bylo oslabiti Rusko blokádou, vojenskými intervencemi, vyvoláváním nových občanských bojů a pak znavené, ztýrané, vyčerpané, uštvané a vysílené zbaviti mocenského postavení v Evropě, učiniti je hospodářským svým vasalem. Zřízením okrajových států nebyla vedena evropská diplomacie národnostními principy z ideálních pohnutek, neuskutečňovala práva sebeurčení národů, nýbrž jí šlo jednak o snadné hospodářské vykořistění menších státních celků na území ruské říše, jednak o seslabení Ruska odříznutím menších území. Snaží se zatlačiti Rusko pokud možno k hranicím Asie a vytvořiti z okrajových států silnou bariéru proti bolševickému Rusku. Při tom vykonavatelé této politiky, Polsko a Rumunsko, získaly z protibolševického boje značnou část území s ruským obyvatelstvem. Všimněte si jen kraje cholmského, Bílého Ruska a Litevska a otázky východní Haliče. Tam neplatí právo sebeurčení národů. Východní Halič vydána jest dnes na pospas polským úřadům a nám není lhostejno, jestliže polští šlechtici krutě pronásledují socialistické živly v celé východní Haliči. Nemůže nám býti lhostejna také ta politika, která se ve východní Haliči provádí a která z východní Haliče může vytvořiti sopečnou Macedonii ve střední Evropě. Intervenční politikou sílí se v revolučním Rusku radikální krajní živlové a zároveň zabraňováno jest klidnějšímu vývoji sociální revoluce.
Při tom netřeba přezírati ony snahy reakčních kruhů evropských, které se nesmířily a nesmíří s myšlenkou protiintervenční a které čekají na vhodný okamžik k nástupu. Největší ruští "vlastenci" spojují se dnes družně s prušáckými vlastenci rázu generála Ludendorfa a Hoffmana. Nedávno přimlouval se za intervenci generál Ludendorf v orgáně exrevolucionáře Burceva "Obščeje Dělo", v němž asi o týden potom vyslovil se o Rusku také posl. dr. Kramář. Generál Hoffman vyslovil se podobně o intervenci v berlínském časopise "Rulj." Pasmannile, Aleksinskij, Burcev a jiní ruští a cizí osvoboditelé vidí jedinou spásu Ruska v intervenci a tuto myšlenku tvrdošíjně našeptávají buržoasní Evropě. K nim připojuje se nejdivočejší Asiat, zakoupený mikadovými jenami ataman Semjonov, jenž v listopadu m. r. zvláštní deklarací k Burjatům vyzval k intervenci i samotného "svatého Budhu". Spisovatel Savinkov, jenž ještě minulého roku nechtěl nic slyšeti o velké neodvislé Polsce, Ukrajině a okrajových státech, horuje nyní ve Varšavě pro další boj proti Moskvě po boku nenáviděných Poláků, Ukrajinců, Litevců, Estonců a jiných národů okrajových. Tito a podobní ruští "vlastenci" a jejich mezinárodní přívrženci chtějí spasiti Rusko svou protiruskou službou Japonsku, Ludendorfovi, Hoffmanovi, Polákům a jiným. Tak vypadá rub buržoasního vlastenectví.
Ono heslo"Ani mír ani válka a Rusko Rusům", které dnes slavnostně se přednáší s diplomatických míst evropských velmocí, zní příliš falešně, příliš krvavě. Tolik zločinů, jichž se dopustila evropská dohodová intervenční politika na ruském národu, nedopustil se carism za celá století. Jestliže pracující lid celého světa chrání ruskou revoluci před spáry kapitalistických dravců, činí tak proto, že cítí, že ruský lid vzal kříž a šel se obětovat na Golgotu za blaho a spásu proletariátu celého světa. V krvavě strašlivém chaosu, ve krutých bolestech rodí se na východě nový člověk, vzniká nová společnost. Kdyby zítra sovětský režim padl, není zažehnáno nebezpečí sociální revoluce ve světě a v Evropě zvlášť. Sociální revoluce, která svými kořeny tkví hluboce v kapitalistickém těle, jest jím živena a posilována. Revoluční hnutí, ať jest politické nebo sociální, vyvolávají ti, kdož mají v rukou moc a kdož té moci zneužívají ve svůj osobní prospěch. Zisky veliké ruské revoluce budou lidstvu určovati nové cesty po celá století, jsou nezničitelné a obrozenské, jako byly zisky veliké buržoasní revoluce francouzské. Ruská revoluce, ruský národ pověděl světu nové slovo, které otřáslo nejen Ruskem, ale i Evropou, jak předpověděl Dostojevský.
Chápu, že stará měšťáckou kulturou vyžilá Evropa běsní při myšlence, že by ta barbarská Rus mohla řešiti sociální problémy, že by pověděla Evropě nové slovo. Ale sama se nepokouší, nemá schopnosti a smyslu pro požadavky nové doby, aby dala pracujícímu lidu, co je mu třeba a co mu právem náleží. Slova, která o Evropě napsal v 60. letech min. století zakladatel národnictví, jeden z prvních ruských socialistů Alexander Hercen, platí plnou měrou také dnes: "Ani rozdělení francouzské půdy na atomy, ani parasitní život anglického farmáře, nic v Evropě nevykoná, ničemu nezabrání. Davy proletářů z továren, dílen a polí silněji a hlasitěji pějí lyonský refrén: "Olovo nebo chléb, smrt nebo práci!" Tuto strašnou sfingu vytvořila historie západní Evropy, která majestátně kráčela mimo lid, která lidu nikdy se nezeptala na jeho potřeby, která ani sebe sama netázala se po svých úkolech. Evropa jednala s lidem jako s materiálem blahobytu, jako s masem osvobození.
Evropa také dnes se neptá lidu
na jeho potřeby, nezamýšlí se nad svými úkoly. Lid jest jí podnes
materiálem blahobytu a masem osvobození. Křik milionů nezaměstnaných
proniknut je rozhodností a hněvem a silněji a výrazněji zaznívá
světem lyonský refrén: Smrt nebo práci! Mocným a bohatým tohoto
světa jde dnes o jejich bytí. Cítí zánik své moci. Válkami snaží
se prodloužiti svůj život. Mír však může vytvořiti a uzavříti
pouze ten, kdož nesl nejtěžší břímě války, kdož nejvíce vytrpěl,
kdož nejvíce strádá nynějšími poměry, to jest malý člověk, pracující
lid, proletariát. Toť podstata národa, nositel státu, jeho budovatel
a základ veškerého jeho blahobytu. Proletariát, toť bojovník za
nový spravedlivý život, tvůrce nové socialistické společnosti.
A tento malý, tisíciletími utlačovaný člověk sková meče na kladiva
a pluhy, aby uskutečnil spravedlnost a pravdu na zemi. (Výborně!
Potlesk.)