Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kafka.

Posl. dr. Kafka (německy): Dámy a pánové! Mezinárodni smlouvy, které tvoří vlastní předmět našeho projednáváni, jsou buďto součástí nebo organickým doplňkem tak zvaného velkého díla mírového, které povstalo v posledních letech v Paříži a okolo Paříže. Tímto zjištěním je dáno samo sebou chování se naší skupiny k těmto předlohám, neboť se samo sebou rozumí, že své zamítavé chování vůči tomuto velkému dílu mírovému musíme rozšířiti také na všechny jeho součásti a doplňky. Odmítáme tyto předlohy netoliko snad jen proto, že nespravedlnosti a příkrosti jeho celí v první řadě proti německému lidu ve všech jeho sídlech, nýbrž odmítáme je jako demokrati a vyznavači oněch zásad, které zapírány byly mírovými smlouvami v odporu k vyhlašovaným cílům válečným. Odmítáme je, poněvadž porušují zásady sebeurčování, svobody národů, spravedlnosti a pravé demokracie. Odmítáme je, poněvadž nezdají se nám tyto smlouvy naprosto vhodnými, aby uskutečnily trvalý mír, jehož si přejeme, nýbrž poněvadž v sobě tají zárodky dalekosáhlých zápletek mezinárodních a poněvadž také zdánlivý mírový stav, který vytvořily, žádným pravým mírem není, nýbrž ještě horším stavem, nežli byl onen, který jsme měli před rokem 1914 ve způsobě tak zvaného ozbrojeného míru, protože jsme dosáhli stavu tak zvané mírové války, peace-war, slova, které, jak naznačeno, nebylo vynalezeno v zemi nějaké poražené, nýbrž ve vůdčí mocnosti států dohodových.

K předlohám samotným dovolím si jenom několik zcela krátkých poznámek. První je zásadní povahy. Řekl-li jsem prve, že smlouvy tyto jakožto součást veškeré smlouvy mírové obsahují porušení práva sebeurčovacího, tedy to platí v míře obzvláště zvýšené, pokud se týče dohodnutí stran hranic, které spočívá na usneseních konference velvyslanecké z minulého roku. Neboť zde byla porušena myšlenka sebeurčení pro těšínské území a pro obyvatele těšínského území, ačkoliv dokonce i smlouva mírová zrovna v tomto ohledu aspoň přiznala právo plebiscitu. Přihodilo se skutečně obyvatelům těšínského území to, co dříve tolik odsuzováno bylo, že jisté mocnosti podle síly, kterou mohly vyvíjeti, posouvaly obyvateli nějakého území jako šachovými figurami na prkně semotamo.

Ke smlouvě o hranice musím přičiniti také právnickou poznámku: Oficielní pojímání čsl. státu trvá na tom, že Čechy, Morava a Slezsko ve svých historických hranicích tvoří základ čsl. státu, nespornou územní podstatu tohoto státu. Když tedy od tohoto historického území cokoliv se odstoupí, tedy je nesporno, že to značí dle oficielního čsl. pojímání změnu státního území, změnu státní državy, k níž podle vašeho pojímání schválení Národního shromáždění dáno býti může jenom ve způsobu ústavního zákona. Vlastně není, pánové, věcí oposice, zajímati se o to, uskuteční-li se vám vaše předlohy v právnicky náležité způsobě, nebo ve falešné formě, ale jsem nejen oposičníkem, nýbrž i právníkem, a pokládám se proto za povinna, vydati zde své právnické ohražení proti tomuto jednání pro budoucí časy, kdy třeba také s vaší strany jednou bude se této okolnosti dovoláváno, že tato předloha nebyla uskutečněna v ústavně náležité formě. Jen tolik nebo tak málo vlastně o smlouvách, neboť podstatné z toho, co lze říci v jednotlivostech o těchto smlouvách, bylo přec na jiném místě, v senátě ve výboru zahraničním od řečníků naší skupiny již pověděno. Musím se tu hlavně proto obmeziti, poněvadž bych rád použil chudě vyměřené řečnické lhůty k tomu, abych stručně se vyslovil o zevrubném exposé pana ministra zahraničí, které jsme včera na tomto místě slyšeli.

Nežli to učiním, musím ovšem poukázati na podivnou okolnost, že to včera bylo po prvé, co jsme tu v parlamentu pana ministra zahraničí k podání zevrubné zprávy spatřili. (Německý výkřik: On je přec ministrem zahraničním! Veselost na levici.) Nemýlím-li se, tedy stál vůbec pan ministr zahraničí v celku jedinkrát na tribuně této sněmovny, a to bylo tehdy, kdy mezi dvěma expresními vlaky pronesl několik zdvořilých a přece nezávazných slov o spolku národů.

Velectěné dámy a pánové! Musím zdůrazniti, že se nemůžeme s tímto způsobem pěstování zahraniční politiky v parlamentě spřáteliti. Pan ministr zahraničí se včera velmi rozhodným způsobem bránil proti výtce tajné diplomacie. Prosím, nekladu žádné váhy na to, abych se o slova přel; jestli stav, jaký se zahostil, označujeme jako tajnou diplomacii, nebo ne, je terminologická sporná otázka. Musím ještě zdůrazniti, že přece celé chování, jaké zde se zahošťuje, znamená vypojení parlamentu. My jsme dosud ve třech čtvrtinách roku, v nichž se udály velice závažné události v zahraniční politice, nepřišli k tomu, abychom ve veřejném sezení k nim zaujali stanovisko. Dostali jsme se arci v zahraničním výboru někdy k neplodným debatám, ale já bych se zde rozhodně ohradil proti tomu, aby vedlejší kolej delegací nyní v čsl. republice nahražována byla slepou kolejí zahraničního výboru, institucí, která za zamčenými dveřmi poslouchá důvěrné zprávy, v nichž většinou méně se řekne nežli to, co pan ministr zahraničí již sdělil s největší ochotou zahraničním zpravodajům. A dojdeme k tomu, že parlament skutečně není s to, vykonávati v politice zahraniční opravdový vliv, dospějeme k tomu, že se vnucuje parlamentu úloha opožděného a neplodného kritika, má-li se to označovati už tajnou diplomacií nebo jinak, nevím. Je to stav, jaký se stanoviska naší ústavy, se stanoviska parlamentarismu nemůžeme schvalovati. Bylo by neloyálním, kdybych při této příležitosti na to nepoukázal, že nepostihuje hlavní vina samo naše vedení zahraničních záležitostí. Pan ministr zahraničí, což jako oposičník uznávám, v otázce předlohy projevil svou ochotu, že nás bude důvěrně informovati. Ale většina zahraničního výboru osvědčila se mnohem papežštěji nežli papež a pod vedením českých sociálních demokratů (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) oné strany, která odedávna zastávala odstranění tajné diplomacie, odmítla náš návrh proti vůli zahraničního ministra. (Hluk. Výkřiky.)

Věřím, velectěné dámy a pánové, ministru zahraničí musí tento stav, co mu nezazlívám, býti zcela příjemným. Ale já se ptám, proč pak české strany v tomto stavu si tak libují? A docházím na to jen k jedné odpovědi: Že totiž české strany to, co je pro nás tajným, v nějaké formě se dovídají, ať už je to ve formě zvláštních exposé, ať už ve formě jakýchkolivěk jiných informací. Skutečnost zůstává a nelze ji upírati, že je tu zvláštní informace českých stran a neinformace německých stran.

Smím-li se nyní po těchto úvodních poznámkách o způsobu naší zahraniční politiky věnovati exposé pana ministra zahraničí, chtěl bych především říci, že ovšem nemohu míti úmyslu, o všech jednotlivých otázkách pojednati, které zde pan ministr zahraničí načal. Jen zcela příležitostně buďtež mi dovoleny poznámky, pokud se nejedná o středoevropské státy, o nichž přece něco více bych řekl. Pan ministr zahraničí pravil, že poměr k Francii a Anglii musí zůstati velmi těsný a sice obzvláště proto, že Evropa pro velkou řadu let ve svých politických hlavních směrech řízena bude od anglicko-francouzské aliance. (Německý výkřik: Aby Německo mohlo býti hodně zdeptáno! Posl. dr. Lodgman [německy]: Pomoz Pán Bůh, až jednou tato aliance pomine!) To chci zrovna říci, je to již velmi obmezující poznámka pana ministra, že mluvil jenom o velké řadě let, pro kterou tato francouzsko-anglická aliance má býti směrodatnou mocí ve světové politice. Ale já mám jisté pochybnosti dokonce pro tuto velkou řadu let, neboť míním, kdyby skutečně francouzsko-anglická aliance nadále měla býti hybnou silou, když skutečně francouzsko-anglická aliance pro zahraniční politiku bude směrodatnou pro řadu let, pak se musím tázati, jestli tato zahraniční politika vůbec bude moci míti nějaký směr. Neboť myslím, že se již objevují mezi francouzským a anglickým pojímáním takové různosti, že bude těžko, aby se pak o každé jednotlivé hybné síle mluvilo a že státy, které se k tomu propůjčují, že se dávají k disposici bezpodmínečně alianci francouzsko-anglické, tu a tam budou nuceny voliti mezi francouzským a anglickým stanoviskem.

Pan ministr zahraničí dále se rozhovořil při své okružní cestě celou Evropou také o otázce Řecka. Řeknu jen tolik, že bych to nebyl považoval za nutné, aby se zde bral zřetel na tuto nám přece vždy značně irelevantní otázku.

Ale když se to stalo, tedy míním, že by přece lepší bylo - mohu-li si tuto diletantskou poznámku dovoliti - kdyby se ministr zahraničí snad poněkud více zdržoval proroctví, než to učinil. Já sám jsem byl svědkem, jak pan ministr zahraničí ve výboru zahraničním na zeď maloval v nejčernějších barvách strašáka reakcionářského a monarchického puče v Německu pro nejbližší budoucnost, a toto proroctví se neuskutečnilo. Snad v několika týdnech bude situace taková, že také toto proroctví pana ministra zahraničí, že Řecko tento nátlak dohody nebude moci vydržeti, se v niveč obrátí, buďto proto, že Řecko tento nátlak přece vydržeti bude moci, anebo pro to, že dohoda si to rozmyslí, tento nátlak dále vykonávati.

Ministr zahraničí - a těším se, že nyní přejdu v řeči na obor, který i mně skýtá možnost, abych se trochu odchýlil od svých slov kritiky, obžaloba je mým úřadem a mým posláním, jest mým srdcem, jež rádo při chvále prodlévá (Veselost na levici.), a tu bych přece vyslovil, že to úplně vážně uznávám, když ministr zahraničí s ohledem na Rusko sledoval politiku neintervenční. A je-li tomu tak, že ministr zahraničí s ohledem na Rusko nejen za čsl. stát tuto politiku neintervenční sledoval, nýbrž že jeho vlivu se vděčí, že také v západních státech a obzvláště v jednom západním státě v tomto ohledu nyní nastal jistý obrat od dřívějších náhledů, tedy to beze všeho a s povinnou loyalitou prohlašuji za zásluhu naší zahraniční politiky, tím spíše, ježto musím v zápětí tento malý exkurs na pole chvály doplniti jistou kritikou, neboť slyšeli jsme velmi mnoho v tomto exposé, cestovali jsme z Ruska do Řecka, do Anglie a Ameriky, rozvinulo se před námi všecko možné na světovém obraze, ale my jsme žádného ani jednotlivého slova nezaslechli, že existuje nějaký Svaz národů. To může býti nedopatřením, ale mám pocit, že diplomati z řemesla jen tehdy něco zapomínají, když to zapomenouti chtějí, a já se obávám, že v tom přece jistě podceňováni Svazu národů spočívá, podceňování, o kterém já také na jiném místě svých vývodů ještě promluvím.

Smím-li si dovoliti poznámku o exposé všeobecně, tedy bych řekl, že jsme tu dostali předloženu řadu neobyčejně zajímavých jednotlivých obrazů, které k sobě přiřaděny byly. Ale co jsme nedostali, je souborný obraz zahraniční situace, a co jsme nedostali, je souborný obraz směrnic naší zahraniční politiky. Kdyby toto přiřaďování jednotlivých obrazů bylo jen jedinou chybou stylistického konceptu, nezabýval bych se jím. Ale zdá se mi býti nedostatkem obsahové koncepce veškeré zevnější politiky našeho státu. Míním, že náš ministr zahraničí se trochu příliš exponuje pro jednotlivé akce a při tom velké myšlenky, velikého pojímání politiky zahraniční postrádá. Nevěřím, že tyto ideje hledati mohu v jistém bezpodmínečném přidržení se Francie, o níž ještě na jiném místě mluveno býti má. Také pouhé setrvávání na mírových smlouvách, věčné vracení se k větě, my stojíme na stanovisku, že mírové smlouvy musí býti provedeny, také toto stanovisko je přece také s vašeho hlediska příliš mechanickou formulí, než aby postačitelna byla, aby zahraniční politice skýtala náležitý cíl. Neboť v tom jsou si přece všichni za jedno, také takoví, kteří mírové smlouvy chtějí viděti zachovávány, že tyto mírové smlouvy naprosto nevyjasnily mezinárodní problémy, že ony, obzvláště pokud se týče středoevropského problému, tento problém nerozluštily, nýbrž mohli bychom téměř spíše říci: středoevropský problém teprve stvořily. (Souhlas na levici.)

Nuže, tím jsem se dostal právě k vlastnímu jádru v otázce střední Evropy, a tu musím říci, že také zde postrádám exaktní zaujetí stanoviska pro problém Střední Evropy. S radostí arci konstatuji, že ministr zahraničí tentokráte po prvé stanovisko zastával, že ve Střední Evropě musí býti vybudován nový politický a hospodářský systém, a že on stanovisko zastával, že k vytvoření tohoto systému musí československý stát k tomu ještě iniciativně přispěti. Před stolováním četlo se to jinak. Pamatuji se na čas, kdy v úředním listě ministerstva zahraničního vyšel článek, v němž každá myšlenka na hospodářskou konferenci států nástupnických byla odmítána. Pamatuji se na článek, částečně ovšem zapíraný, našeho zahraničního propagandisty v "Timesu". Dnes se dovídáme, že pan ministr zahraničí odedávna měl přání, aby tento středoevropský nový politický a hospodářský systém vybudoval a ku konsolidaci Střední Evropy přispěl.

Když pan ministr zahraničí zde ujišťuje, že odedávna toto přání měl, jsem posledním, kdo by pochyboval o jeho slovech. Ale musím říci, že to, co dosud se dálo, neprozradilo nejmenšího z toho přáni, a že, existovalo-li toto přání skutečně, dosud málo se stalo, aby tomuto přání zadost se činilo. (Ministr dr. Beneš: Před 6 měsíci ve Stálém výboru jsem již o tom mluvil!) To je možné, pane ministře, že tam o tom hovořeno bylo, ale skutečnosti, jaké se dály, neopravňují říci, že již něco podstatného, podstatný krok ke konsolidaci Střední Evropy učiněn byl. Smím to proto říci, pánové, poněvadž i já jsem toho přesvědčení, že zrovna Československo následkem své zeměpisné polohy, následkem svého hospodářského vybavení a následkem snad také onoho způsobu, který musíme míti za jeho chybu, totiž následkem jeho složení z různých národů, zrovna proto je způsobilé, aby přispělo ve zvýšené míře ke konsolidaci Střední Evropy. (Posl. dr. Lodgman [německy]: Velmi případno, ale vláda musila by si toho býti vědoma, že tento stát měl by převzíti úkoI Rakouska!) Je to podstata Československa, je to podstata mnohonárodnostního státu. Československo je mikrokosmos, ve kterém tytéž myšlenky nezbytně na denní světlo se derou, jako v lize národů. Z toho musí se však konsekvence vyvozovati. Prosím, takovou námahu, dospěti ke konsolidaci Střední Evropy, neviděl jsem a činu, neboť velectěné dámy a pánové, je to vyloučeno, že bychom dospěli ke konsolidaci Střední Evropy, když se 2 nebo 3 státy zpředu stranou ponechávají, když se zneuznává zvláštní význam Německa a Německého Rakouska a také Uher pro konsolidaci středoevropského stavu a když se proto nepodnikají pokusy, dospěti ke konsolidaci bez ostří proti těmto státům, nýbrž za přibrání, za obzvláštního přibrání těchto států.

Místo toho pozorujeme v politice našeho státu a pozorujeme také v exposé, které jsme včera slyšeli, přece při vší diplomatické obratnosti, kterou vládne pan ministr zahraničí, jistý spodní tón nevraživosti a nedůvěry, které jak proti jednomu, tak také proti druhému sousedu u nás vládnou a myslím, že daleko nezacházím, pravím-li při nejmenším pro dosavadní politiku zahraniční, že byla politikou cituplnosti a pomstychtivosti. Ale taková politika nesmí a nemůže vůbec také dělána býti, má-li jen v nějakém ohledu vésti k reálnímu výsledku.

Pan ministr zahraničí popadl problém Střední Evropy z jiné strany, chtěje jednotlivé části Střední Evropy spojiti v jakýsi spolek proti jiným částem Střední Evropy. Nemíním, že by to byla cesta, jakou by se dospělo k nějaké konsolidaci poměrů v Střední Evropě. To je cesta tak zvané Malé dohody. Pánové, bylo by neobyčejně snadno, chtíti nyní býti velmi ironickým. Ale mohu si to ušetřiti, abych teprve v tomto období, kdy také již na české straně poněkud jinak se smýšlí o Malé dohodě, nežli dříve, byl ironickým, poněvadž jsem svou ironii vydal již v čase, kdy si velká většina českého tisku libovala u velkém nadšení nad touto dohodou. Moje stanovisko zůstalo nezměněno. Měl jsem někdy pocit, že tato Malá dohoda, která měla býti dohodou malých, stala se docela malou dohodou. Nezůstalo totiž z ní ničeho, nežli smlouva spolková, vojenská konvence s Jugoslavií a něco takového s Rumunskem, co nemohu, ačkoliv jsem veškeré učebnice mezinárodního práva pročetl, abych poněkud vhodný termín technický, poněkud případné označení nalezl, pražádným technickým výrazem označiti nemohu. (Německý výkřik: "Techtl-mechtl!" - Veselost na levici.) Výraz, jaký zde výkřikem se uplatnil, jest ovšem nesporně velmi případný, ale nenalezl jsem ho v žádné učebnici mezinárodního práva. (Veselost na levici.) Nuže, pánové, co znamenají však tyto spolky? Tu musí, říci: Tyto spolky jsou dílem nepotřebny, a dílem nebezpečny. Jsou nebezpečny proto, poněvadž jimi, jak jsem se již zmínil, jednu část Střední Evropy uvádíme v protivenství ke druhé části Střední Evropy, ale za druhé jsou proto nepotřebny, protože o to, co tyto spolky na oko jen by rády obsahovaly, totiž zabezpečení hranic proti Maďarům, a třebas i proti Němcům, co však nevím, dostatečně je postaráno smlouvami mírovými a Svazem národů. Jaký pak to má smysl, spolky uzavírati s docela týmže účelem, o nějž se již Svaz národů postaral? Co je asi příčinou? Buďto nevěříte v trvání Svazu národů, anebo neočekáváte ničeho od něho, neočekáváte ničeho od jeho osvědčení se v praksi - ale přece mám za to, že zrovna čsl. stát, který přese vše dosud není ještě přece největším, neb jedním z největších států, by se měl před tím varovati, tento první pokus očisty mezinárodní anarchie, jak podniká se ve Svazu národů, jehož v jednotlivostech jeho jistě nechci úplně schvalovati, tím nějakým způsobem podceňovati, aby někdo za nutné měl, podnikati vůbec co k jeho zvláštnímu sesílení, co mu bez toho již zaručeno je Svazem národů.

Ale já pravím dále, pánové: Tyto spolky, které přes všecko vylučování tajné diplomacie přece se nám nepředkládají v plném znění. Obzvláště co do vojenské konvence s Jugoslavií a co do ústních dohod s Rumunskem, tyto spolky mají přece jen poněkud nebezpečný karakter proto, že je tu možnost, že takových spolků s účelem především přiznaným, ale i skutečně zamýšleným, na př. ochrana proti Uhrám a restaurace v Uhrách, se využitkovává anebo zneužívá. Každý z těch států, o něž se tu jedná, má taky jiné hranice a je možno, že jednou nutnost či požadavek na nás přikvačí, k ochraně těchto hranic, na nichž nemáme žádného zájmu, něco podnikati, snad Rumunsko chrániti proti útokům Ruska na Besarabii, nebo že budeme zapleteni do jugoslávské zápletky. Tu bych žádné pochybnosti nedal vzejíti - nevím, kolik oceňujete kosti českých vojáků - ale já pravím ve jménu své skupiny a také ve jménu druhých německých stran, náš souhlas nebude nikdy k tomu dáván, aby kapka krve německého či československého občana státního pro cizí zájmy prolita byla.

Ocitám se ve svízelném postavení při tom, co nyní podnikám. Postavil bych totiž proti exposé pana ministra, proti exposé řídiče naší zahraniční politiky, exposé horkokrevného laika a diletanta, jak oblíbený výraz pana ministra zní, diletanta, jenž rozumí o zahraniční politice jen to, co si pracně z bedlivého stopování novin a z jistého ovládání historické literatury získal. (Posl. dr. Lodgman [německy]: Ale mohl jste se něčemu od našich nových diplomatů v cizině naučiti! - Veselost na levici.) Ovšem! Když tedy toto laické exposé postavím proti exposé pana ministra, tady nalézám, že Anglie a Amerika pořád více se oddalují od svého zájmu pro Československo. Co Francie se týká, přiznávám beze všeho, že Francie právem může býti označována za přítele československého státu. Ale tento přítel československého státu má také jiné přátele, a to je zvláštní, že ti druzí přátelé francouzského státu náhodou jsou našimi protivníky, nepokrytými nebo veřejnými protivníky. Francouzská republika a netoliko jen kruhy t. zv. "Action francaise" mají jistý dalekosáhlý zájem na Uhrách. Mám pocit, že Vídeň má velmi veliký zájem, zájem Francie počítati může, a především nalézám, že veliký zájem a veliké přátelství Francie, veřejně přiznávané přátelství pro Polsko trvá. Tedy tak zcela jisté a neochvějné to přátelství Francie není. K tomu druží se však ještě, že toto přátelství Francie není zrovna také laciným. Třeba si jen pročísti obchodní smlouvu s Francií ku zjištění, že toto přátelství s jistými povinnostmi oproti šampaňské a automobilní branši není zrovna levně vykoupeno.

Pokud se týče kruhu našich bezprostředních sousedů, nalézáme se nehledě na Jugoslavii a Rumunsko, které přece jen leží poněkud dále, ve stavu isolovaném. A jsem dalek toho, abych označil tento stav jako stav splendid isolation. Neboť můžeme zase říci právem, že vztahy k Německé říši jsou úplně korektními, ale nepohybují se nikdy ani přes úroveň úplně chladné korektnosti, a to došlo také včera v slovech, jež exposé věnovalo poměru k Německé říši, patrného výrazu. Mohu na to odkázati, že, pokud běží o otázku Rakouska, mnoho jsem už dříve řekl a mohl bych příklady ještě doplniti z interview, který jeden zahraniční zástupce naší republiky v Paříži poskytl francouzským novinám a v němž se vyslovil neobyčejně příkrým způsobem o nouzi Rakouska, zcela jinak se vyslovil, nežli pan ministr zahraničí včera zde ve sněmovně. Že se nalézáme v latentním rozporu s Polskem a méně latentním rozporu s Uhrami, že Rakousy, jak jsem již opětovně řekl, častokráte musíme rozlaďovati a my zase Rakouskem jsme rozlaďováni, je tak jasno, že tedy tím dospíváme k sestavení bilance, bilance to našich zevněpolitických sympatií a antipatií, a musím říci, že ve skutečnosti záležejí aktivní položky naší mezinárodní bilance jenom ze spolku s Jugoslavií a tímhle přátelstvím s Francií, z jistého poměru k Rumunsku, pro nějž nenalezl jsem dosud ještě pravého výrazu. (Německý výkřik: Přes mou definici?) Ano, přes tuto definici, a konečně, dámy a pánové, v jistém embryonálním vztahu k Italii, o níž bych proto rád nemluvil, poněvadž sám nechci propadnouti v chybu prorokování, kterou jsem si dovolil kritisovati na panu ministru zahraničí. Tento obraz mezinárodní politické situace doplňuje se stejným obrazem v oboru naší zahraniční politiky obchodní a také zde nevěřím, že narazím na odpor a ani ne na odpor s české strany, pravím-li, že obraz naší zahraniční politiky obchodní, naší hospodářské politiky zahraniční dokonce není skvělým a potěšitelným; a to vše, dámy a pánové, v státě, který při svém založení s věnem mezinárodních sympatií, mezinárodních interesů založen byl, jako sotva jiný stát v dějinách a světě!

Nu, bylo by nespravedlivo, kdybych po tolikeré kritice celou odpovědnost za to, co jsem vytýkal, na pana ministra zahraničí uvaliti chtěl. Nemohu to. Ve své vlastnosti jako ministr zahraničí nemůže pan ministr zahraničí celou odpovědnost nésti, neboť míním, že nikdo, ať je ministrem kdokoli, dobrou a vůbec důslednou a cíle dbalou politiku zevnější nemůže pro tento stát dělati, dokud tyto poměry zde v nitru státu trvají. Když jsem však pana ministra zahraničí v tomto ohledu, jakožto ministra zahraničního, podílu jeho odpovědnosti sprostiti musil, musím ho jím na druhé straně v jeho vlastnosti jako člena kabinetu a všech kabinetů, jaké dosud měla československá republika, zatížiti. A mám za to, že spoluvina na vedení vnitřní politiky postihuje pana ministra zahraničí dokonce v neobvyklé míře a to proto, že pan ministr zahraničí je tím, který ve spolku s panem dr. Kramářem založení československého státu prosadil v těch hranicích, které nyní má, poněvadž k tomu cíli v Paříži memoire třetí odevzdal, které slibuje zcela jiné utváření vnitropolitických poměrů, nežli jak opravdu dnes trvají. Zdali toto memoire třetí, jak jednou tvrdil pan ministr zahraničí, je spisem propagačním nebo státním dokumentem, musí mi býti zcela lhostejno. Neboť stojím na tom stanovisku, že za vše přejímám odpovědnost, co při smluvních jednáních druhé straně sděluji a podávám a pan ministr zahraničí je, doufám, dosti mužem, když jako ministr zahraniční a mírový delegát odevzdává propagační spis, aby sám odpovědnost za pravdu jeho převzal, co v něm obsaženo je, a za dodržení oněch slibů, které tam učiněny byly.

Musím pana ministra také ještě v jeho vlastnosti co člena rozličných kabinetů proto k odpovědnosti bráti, poněvadž pan ministr zahraničí poznenáhlu býti se zdá odrůdou Welsersheimba čsl. republiky (Veselost na levici), ministrem druhu, který se poděkuje z kabinetu do kabinetu, a tak se stává klidným pólem v objeveních se ministerstev, pardon! v jejich útěku. Zrovna taková osobnost je ve zcela zvláštní míře povinna vliv svůj uplatniti na řádné vedení vnitřní politiky. Rozhodným při tom zdá se mi však býti něco zcela jiného. Pan ministr zahraničí je vázán povinností spočívající v péči o správu jeho resortu, působiti v obzvláštní míře na vedení vnitřní politiky. Pan president čsl. republiky promluvil posledně slovo, které bych nerad podceňoval v jeho významu. On řekl: "Doufám, že čas násilí pominul a že čas argumentů se blíží." Pokud tím naděje se vyslovuje, nejsem dostatečným optimistou, abych sdílel pro nejbližší čas tento náhled; pokud však tají se v této naději přání, sdílím ho. Prohlašuji rád ve jménu své skupiny, že si nepřejeme rozluštění oněch problémů karakteru mimostátního a vnitrostátního násilí, nýbrž že očekáváme rozluštění všech problémů od vítězství osvěty a od moci ideí, od účinnosti mimonárodních organisací k odstranění mezinárodní anarchie. Ale prosím, musíme s oběma možnostmi počítati, s možností, že čas násilí ještě potrvá poněkud. I ptám se pana ministra zahraničí, není-li toho mínění, že při nynějších poměrech mocensko-politické závaží, které čsl. stát při nějaké konflagraci na váhu by měl vhoditi, velmi zmenšováno bývá poměry uvnitř státu. Táži se ho dále, nemíní-li, že pro případ, že skutečně čas argumentů se blíží, kdyby před mezinárodní areopag s argumenty musil přijíti a proti argumentům zápasiti, nepovažuje-li sám svou posici za neobyčejně slabou, přichází-li ze státu a mluví-li za stát, který v nitru svém neuskutečnil ani v nejmenším aspoň jen jediné z oněch ideí, které Svaz národů, liga národů, chce uskutečniti. Kde jsou argumenty, s nimiž pan ministr zahraničí obstáti chce před mezinárodním areopágem?

Velectěné dámy a pánové, všeobecně je to jistě správno, co Ranke jednou řekl, že vnitřní politika má býti jen funkcí zevnější politiky. Z čeho by plynulo, aby měl ministr zahraničí jen tolik působiti na vnitřní politiku, kolik je potřebí, abychom nedali dojíti k příliš velkému rozporu mezi oběma kolejemi téže politiky. Pro stát, který není dosud konsolidován, jako je český stát, musí si však ministr zahraničí teprv v nitru základ zjednati pro zdárnou vněpolitickou činnost. A proto mám za to, pánové, že je správno doporučiti panu ministru, aby své velké vyjížďky do vzdálené ciziny přerušil na krátký čas a aby nejdříve cestoval územím tohoto státu, aby si ony vědomosti o poměrech tohoto státu osvojil, jaké již má v tak hojné míře o zevnějších poměrech. Doporučoval bych mu vedle této skutečné cesty také ještě obraznou studijní cestu podniknouti k resortům těch pánů, kteří by tu tato křesla zaujímati mohli, kdyby chtěli (Veselost na levici), a přesvědčil by se, že by mnohé ve správě resortů těch se mu naskytlo, co by buditi musilo v něm, kdyby správně odhadoval, povážení se stanoviska zevnější politiky.

Doporučoval bych ministru zahraničí ještě dále, aby sentenci pana presidenta, že čas násilí pominul, především tu ve státě provésti se vynasnažoval. (Souhlas na levici.) Doporučoval bych mu, co už včera tu promluveno bylo, aby svou zálibu pro Malou dohodu především v domovině osvědčoval a provedl Malou dohodu, k níž tento stát mu tvoří nutný předpoklad, doporučoval bych mu, aby myšlenky Svazu národů, k jejichž zastupování v Ženevě je povinen, nejdříve obrátil ve skutečnost ve svém vlastní, státu, neboť mám za to, že jen tehdy, jen na té cestě přes vnitřní mír každý ministr zahraničí, ať je kdokoliv, pro čsl. republiku dospěti může k neodvislé, pravým zájmům státu sloužící politice, poněvadž jen na ten způsob čsl. republika může skutečně své poslání vyplniti, aby se stala činitelkou pro uchování a vynucení míru ve světě. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan poslanec dr. Charvát.

Poslanec dr. Charvát: Paní a pánové! Budeme hlasovati pro předložené smlouvy, které, ačkoliv jsou sdělány v duchu kapitalistickém a tím nepřátelském veškerým zásadám socialistickým, určují aspoň za daných mezinárodních poměrů československé republice hranice a zajišťují jí život. Náš stát vznikl a vyvíjí se uprostřed velikého dějinného procesu společenského, uprostřed grandiosního boje mezi dvěma světy: světem kapitalistickým a světem socialistickým. Jsem přesvědčen, že tento veliký zápas bude vybojován vítězně socialismem, že přes všechny snahy cizí a domácí reakce tato republika bude republikou socialistickou. S tohoto hlediska posuzujeme nynější mezinárodní situaci, toto hledisko určuje také náš zamítavý a kritický vztah k dnešní zahraniční politice.