A ve francouzském týdeníku "L'Europe Nouvelle" z 23. ledna 1921 otiskuje pan prof. Louis Eisenmann, také u nás známý jako člen francouzské misse vojenské a historik střední Evropy, s námi sympatisující, memorandum téhož sira W. Goodea adresované vládě anglické 13. listopadu 1920. Sir W. Goode v memorandu onom, které podivuhodným způsobem spatřilo nyní světlo světa a jest skutečnou politickou sensací zejména pro nás, praví mimo jiné toto:
Roku 1913 celkový vývoz bývalé říše Rakousko-Uherské byl větší než za 115 milionů liber šterlingů, dovoz 141 milionů (předválečného kursu). Lze říci, že aspoň 75% z těchto 265 milionů bylo financováno a hrazeno Vídní. V tomto čísle nejsou ostatně zahrnuty četné obchodní operace rumunské, bulharské a srbské, které byly rovněž financovány Vídní. Sečteme-li všecko, vnější obchod vídeňský šel do mnoha milionů a měl rozsáhlý vliv na všecky země Evropy jihovýchodní i na Rusko.
Předpokládalo se, praví pan W. Goode, že s rozpadnutím říše Rakousko-Uherské Vídeň přestane býti finančním střediskem. Ale tento předpoklad se ve skutečnosti neosvědčil. Vídeň zůstává jediným centrem této oblasti, který má osvědčený aparát bankovní, založený na stoleté zkušenosti a práci. Přes situaci vlády rakouské Vídeň se vzmáhá čím dále tím více tak, že financuje obchod netoliko se státy vzniklými z říše (vyjímaje Maďarii), ale také Bulharsko a jiné země.
Je nepopíratelno, pokračuje pan W. Goode, že vše, co se dotýká Vídně, musí se dotknouti také značně obchodu celé jihovýchodní Evropy. Posuzovati Vídeň toliko se zřetelem k obchodu Rakouska německého, bylo by chybou, která je jasná ihned tomu, kdo by četl důvěrný raport Boden-Credit-Anstaltu, nedávno poslaný na Foreign Office britským ministerstvem ve Vídni. Tento rakouský finanční ústav (Boden-Credit-Anstalt) má stále značný vliv obchodní a finanční na státy vzniklé z říše i na země sousední. Jsou i jiné bankovní domy rakouské, které mají rovněž veliký vliv na finance jihovýchodní Evropy.
A pan W. Goode, anglický president rakouské sekce reparační komise, pokračuje: Jest nemožno odhadnouti hospodářské důsledky, které by způsobil úpadek Vídně. Jestliže se shroutí toto finanční středisko a toto průchodisko obchodní, restaurace trhů v centrální a jihovýchodní Evropě bude nekonečně oddálena a ztratíme příležitost zmocniti se obchodu, který byl dříve v rukou Němců. Bez těchto trhů průmysl britský velmi ztěžka najde prácí pro britské dělníky. Bude-li zničeno město, které bylo průplavem (kanálem), jak praví W. Goode, 200 milionů obchodních afér, tato desorganisace, ať přímo nebo nepřímo, velmi těžce otřese britským obchodem. Požadovaný úvěr 250 milionů dolarů je pranepatrná prý suma v poměru k velikosti obchodu, o který jde. Nutno Rakousku poskytnouti tuto pomoc, aby se vzpamatovalo politicky i finančně.
Sir William Goode vypočítává ve svém memorandu anglické vládě velmi podrobně, s čím by lam Anglie mohla obchodovati, a končí, že požadovaný úvěr nebyl by takřka ničím, pováží-li se, že by se v Anglii zabránilo zastavení obchodu a předešlo nezaměstnanosti, která by byla nevyhnutelným důsledkem pádu Vídně.
Pan Louis Eisenmann předeslal k tomuto memorandu otištěnému v "Ľ Europe Nouvelle" poznámku, že vzbudí zajisté živé diskuse v Praze i v Bělehradě, a praví, že by francouzská vláda byla jistě šťastna, kdyby naproti memorandu sira Williama Goodea mohla postaviti raport francouzský, čehož by si bylo přáti v zájmu francouzského vlivu v centrální Evropě a v dunajském bassinu.
Nechtěl bych býti tak indiskrétní vůči vládě, jako zvědavý pan Louis Eisenmann je vůči vládě francouzské, ale přece mne napadá skromná otázka, zdali náš zástupce v reparační komisi ve Vídni se také o podobné věci a tak důkladně stará, ovšem s našeho hlediska, jako na př. sir William Goode, anglický člen rakouské sekce reparační komise.
V únoru, jak prohlásil pan ministr zahraničních věcí, bude porada o Rakousku v Porto-Rose. Zatím také jedná se o něm v nejvyšší radě v Paříži. Ať se už Rakousku pomůže tak nebo onak, nesmíme zapomenouti, že nářek vídeňský má základní toninu politickou, starorakouskou, pomoci Vídni na nohy, aby zase byla středem Evropy, aby i nás ovládala hospodářsky - starý bůžek nově natřený! Nelze, tuším, býti dosti obezřetným vůči sousedu tak zkušenému a rafinovanému. Sapienti sat!
Vedle Rakouska Maďarie snuje také různé plány a zatím hlavně politické. Všiml jsem si jedné zprávy na pohled komické, ale ve skutečnosti příznačné pro politickou náladu maďarskou. Zemský svaz lig na ochranu dřívější celistvosti Uher zřídil v Pešti na náměstí Svobody 4 alegorické pomníky oněch území, jež byla mírovou smlouvou sousedním státům odstoupena. 16. ledna konala se slavnost odhalení za přítomnosti arcivévody Josefa, jeho manželky, četných poslanců, vrchních županů a jiných hodnostářů. Polní biskup posvětil hedvábný prapor, jenž nese znaky všech uherských žup a nápis: "Tak bylo a tak zase bude."
Apponyi i nový ministr zahraniční dr. Gratz pouštějí do světa zprávy, že Maďarie bude loyálně plniti smlouvu trianonskou a doufá, že časem tím utne ostří Malé dohody, namířené proti Maďarii.
Odjinud, na příklad z "Kuryera Lwowského", ale také ze zdejších pramenů, víme, že se Maďaři velice interesují o komunistické hnutí v Podkarpatské Rusi, že jsou toho názoru, že by se hnutí zabránilo jenom, kdyby Podkarpatská Rus byla odevzdána Maďarsku, dále, že by Poláci rádi hraničili přímo s Maďarií, že je Slovensko a Podkarpatská Rus jaksi v cestě, že Maďaři posílají do Varšavy vyslance, že sympatie mezi Maďarskem a Polskem rostou atd. atd.
Mravní naučení z tohoto přehledu názorů maďarských je asi dost jasné.
Je známo, že poslední kabinetní změna francouzská je důsledkem nespokojenosti francouzského parlamentu s Leyguesovou umírněností vůči Německu a ze se v Brianda skládá naděje, že bude resolutnější proti Německu v otázkách náhrad i odzbrojení. Myslím, že musíme s touto novou radikálnější orientací francouzské politiky úplně souhlasiti, neboť odzbrojení Německa je také naše potřeba. Reakce monarchistická v Německu ohrozila by kde který sousední demokratičtější stát a naši republiku především. A nemusím snad podotýkati, že bychom přátelské Francii přáli brzkého ozdravění hospodářského, protože víme, jak vyhlíží zpustošená severní Francie, co to je 1,700.000 zabitých vojáků francouzských. Francie svůj letošní 50-miliardový rozpočet chce krýti ze 40% příjmy z daní, z 20% domácí půjčkou a ze 40% válečnou náhradou Německa. Francie plným právem činí si nárok, aby deficit 20 miliard nahradilo Německo, neboť jenom ono způsobilo, že dřív kvetoucí stát je dnes tak ochromen hospodářsky a zejména ochromen ve svém vývoji sociálně-pokrokovém. Jako socialisté, zejména po posledních prohlášeních Péretových a Briandových věříme, že trpká zkouška životní, kterou Francie prošla za války, při vedla Francii k rozumnému a lidskému socialismu blíže než kdy dřív. Francie byla vždycky intelektuálním střediskem Evropy, ne-li světa, zdá se, že nyní půjde rychleji ve směru sociálně-reformním. Nezapomeňme, že Francie ve svém učenci Denisovi dala nám také nejšlechetnějšího člověka, který nám byl oddán až do posledního dechu.
Ale tím jsem vlastně již u druhé otázky, kterou jsem si na počátku nadhodil, totiž, kdo posiluje právní základ našeho státu, kde můžeme hledati opory v úsilí, aby mírové smlouvy byly netoliko mezinárodním aktem, ale přímo mezinárodní realitou.
Mluvím-li o Francii, mluvím v této souvislosti také o Anglii. Musíme pochopiti, že tyto velké mocnosti nemají mnohdy ani možnosti, aby myslily jenom na nás a jenom nám se věnovaly. Kdo zná trochu anglosaský svět, ví také, že je na nás, abychom se tam chodili učiti reelnosti národohospodářské; také politicky Anglie stejně jako Amerika je pro nás velikou školou při nedostatku naší vlastní politické tradice velkého stylu. Je jen důkazem nezralosti mnohých politiků, jestliže se spokojuji naivními tlachy o západním kapitalismu, nemajíce sami té nejmenší erudice národohospodářské, leda že se naučili zpaměti leninovskému katechismu. Domnívám se, že vnitřní konsolidaci našeho státu prospěla by lepší a hlubší znalost politiky francouzské, anglické a americké, a neváhám mezi podmínkami naší státní bezpečnosti uvésti nikoliv slepou víru v západ, ale více zkušeností a řádných vědomostí o politickém životě těchto států.
Musíme si zvyknout konečně, že už nezávisíme na libovůli vlád vídeňských, ale že jsme nyní národem státotvorným, a k tomu že jest potřebí především lepšího politického vzdělání občanstva a ovšem také lepší výchovy odpovědných politiků. Náš president nedávno řekl, že musíme mít také strany, které by byly jaksi státnické, takže by je jich politika, jejich poměr vzájemný a jejich stanovisko v určité politické situaci bylo vždy určováno vědomím, co to znamená, že máme svůj vlastní stát. Zdá se mně, že naše politické strany této státnickosti nedorostou potud, pokud nebude v nás všech trochu vyšší, řeknu přímo evropská, nebo ještě více: světová úroveň politická. Vidíme na zahraniční politice našeho parlamentu, jak je nejednotná, bezradná a vlastně žádná, a kdyby dva lidé na hradě nekonali práci, kterou jinde dělá parlament s vládou a vláda s občanstvem, žili bychom dnes netoliko v chaosu, ale troufám si říci, že bychom sotva ještě anebo vůbec měli republiku.
Měl-li bych se nyní zmíniti o Jugoslavii, Rumunsku, Bulharsku, Italii a Polsku, jsem u komplexu otázek souvisejících s tak zvanou Malou dohodou. Mám k těmto problémům několik kritických poznámek.
Nejbližší a nejaktuálnější ze všech otázek naší zahraniční politiky a našeho světového postavení je zajisté otázka tak zvané Malé dohody. A tu ke své lítosti musíme konstatovati, že naděje do tohoto útvaru kladené nebyly dosud zcela splněny. Byly činěny nejrůznější pokusy tu i onde, ale věc sama o sobě až na jedinou výjimku nepřekročila dosud stadium projektu. Dlužno loyálně konstatovati, že nerozhodovala tu povětšině schopnost či neschopnost naší diplomatické služby, nýbrž že překážkou utvoření Malé dohody na širokém podkladě byly obtíže faktické evropské konstelace. S Polskem nemohli jsme uzavříti spolek prostě proto, že při svém stanovisku vůči problému ruskému nemohli jsme přijmouti hlavní polské podmínky. Ze stejného důvodu uvázlo zahájené již vyjednávání s Rumunskem. Uzavírá-li nyní Francie spolek s Polskem a jedná-li o stejný spolek s Rumunskem, není to věc, která by mohla býti připisována k tíži našemu vedení zahraniční politiky. Jediná věc, kterou možno při tom vytknouti, jest snad nedostatek prozíravosti a připravenosti na všechny eventuality. Než jsme zahájili konkretní jednání a zejména než jsme zahájili v tomto směru upřílišenou agitaci a reklamu, mohli a měli jsme předvídati, co bude od nás požadováno. Mohli jsme si tak uspořiti zklamání přemrštěných nadějí, jakož i nepříznivou kritiku. V politickém světě posuzují se neúspěchy, byť i podnikaná akce měla sebe lepší podklad a cíl, vždy jako určité minus. Tak jako vedení armády jen v případech zcela výjimečných smí se odhodlati k bitvě předem prohrané, tak i vedení politiky ve všech velkých akcích musí si počínati velmi opatrně. To neznamená, že bychom nebyli měli hledati přátelství, které by nám za jistých okolností bylo ku prospěchu. Může se tak činiti někdy i s risikem neúspěchu. Ale v takových choulostivých případech nutno věc předem připraviti a teprve, když je aspoň jakž takž zabezpečena, možno spustiti také tiskovou reklamu, je-li nezbytná. Propaganda, která končí zklamáním nebo dokonce výsměchem, je vždy velmi škodlivá.
Pravil jsem, že akce pro Malou dohodu až na jednu výjimku nepřekročila dosud stadium projektu. Touto výjimkou mínil jsem náš spojenecký poměr k bratrské Jihoslavii. Základy k němu byly dány samy sebou. Byla to věc tak přirozená a samozřejmá, že si nedovedeme vůbec představiti možnost situace, za které by náš spolek s Jugoslavií nebyl býval uskutečněn. Spolek tento také pro Jihoslovany v zásadě byl jistě nutný a stejně cenný jako pro nás. Byly však periody, kdy uzavření spolku a jistota eventuálně nutného splnění převzatých smluvních závazků, jakož i vyplývající z toho morální podpora byly aktuálnější a cennější buď pro nás nebo zase pro Jihoslovany. Byly doby, kdy nebezpečí maďarské ohrožovalo mnohem více nás než Jugoslavii a kdy jsme měli my větší zájem na brzkém uzavření spolku; byly však také doby, kdy Jugoslavie byla v situaci, při které měla větší zájem na jeho uskutečnění nežli my. A tu dlužno zdůrazniti, že Jugoslavie byla a je státem, s nímž isme mohli a měli uzavříti spolek v rámci určitých hranic bez jakýchkoliv ohledů egoistických nebo jen situačních. Vyjednávání o tento spolek vleklo se však poněkud déle, než nám bylo prospěšno a zdrávo. Urychlením věci byli bychom ještě také jen prospěli svým zájmům hospodářským. Nyní však je situace taková, že Jugoslavie uzavřela nový spolek, vyřídivši své sporné otázky s Italií, což se stalo bez naší aspoň znatelné součinnosti, ačkoliv ve smlouvě s Jugoslávií ze 14. srpna 1920 součinnost tato byla nám zaručována. A tak budeme teď teprve doháněti, v čem jsme se opozdili. Z toho je vidět, že příliš pomalé tempo někdy je stejně škodlivé, jako na druhé straně přílišná horlivost a ukvapenost. Tím není řečeno, že by náš spolek s Jugoslavií byl nějak ohrožen. Naopak, můžeme se nadíti, že bude rozšířen o nové dohody s Italií, které vděčíme mimo jiné hlavně také za výzbroj části našeho vojska. Naše posice v Jugoslavii mohla však býti ještě lepší, než jaká je, a nemuseli jsme býti předmětem útoků a kritik, které jsou někdy hodně nepříznivé. Ale chybami se učíme, a poněvadž, i kdybychom nechtěli, poměry a vlastni zájmy samy nás k tomu nutí, jest jisto, že napravíme v budoucnosti některá nedopatření, která se stala a kalila někdy náš poměr k prvnímu našemu spojenci. A proto jsme přesvědčeni, že i ta část jihoslovanského veřejného mínění, která se ještě někdy obrací proti nám, pozná, že celý náš národ i všechny naše rozhodující kruhy jsou prodchnuty jedinou vůlí a vědomím, že náš vzájemný poměr jest a musí býti v pravdě bratrským a že oba naše státy ve štěstí i v neštěstí mají v sobě navzájem spojence naprosto spolehlivého.
Jsme v situaci, v níž naším hlavním cílem musí býti, aby náš stát, jehož vnitřní konsolidace přes všechny obtíže tak utěšeně pokračuje, také na venek přátelskými svazky byl upevněn a zabezpečen proti všem hrozícím nebezpečím. Četným závistníkům a odpůrcům poskytlo jistě vhodnou zákulisní zbraň tvrzení - naším tiskem zcela zbytečně propagované - že usilujeme o to, aby se Praha stala základnou a vedoucím činitelem akce směřující k utvoření tak zvané Malé dohody. Rozladilo to snad i mnohé naše přátele. V tom směru přemíra propagandy byla jen na škodu. V budoucnosti náš stát bude míti takové postavení a to nejen v Malé dohodě, nýbrž v celém světě, jakého si dobude svou kulturní a hospodářskou vyspělostí a zdatností, jakož i svou politickou spolehlivostí. A toto postavení může býti velmi dobré, i když prozatím centrem Malé dohody nebude Praha.
Několika slovy zmíním se také o našem poměru k Bulharsku. K tomuto státu chceme zaujímati stanovisko přátelské, a přáli bychom si, aby bulharskému národu se brzy podařilo upraviti smírně svůj poměr k Jugoslavii. Ale při tom plně schvalujeme stanovisko, že v otázce jihoslovansko-bulharské cesta z Prahy do Sofie vede přes Bělehrad.
S Polskem je stále ještě svízelno jednat. Myslím, že to vyplývá hodně z těch principiálních rozdílů mezi starou polskou tradicí politickou a naším povahovým sklonem k politické demokracii a k socialismu. Tisk polský většinou nás napadá hlavně pro Těšínsko: hovoří se o další korektuře hranic, předkládá se světu pohádka o našich ukrutnostech, o 100.000 Poláků zbylých v naší republice: kde mohou, separují tiskem i slovem od Čechů Slováky atd. Poláci nejsou s to pochopiti naše stanovisko k Rusku. Nerozumějí, že je nutno se rozhodnout pro Rusko anebo pro Německo. A přece přes všecko nepřátelství k Rusku hospodářský život polský je vázám stavem hospodářství v Rusku. Jen je třeba si uvědomiti stav polské valuty: včera 27. ledna na příkl. na peněžním trhu pražském 1 marka polská stála všeho všudy 9 3/4 hal. čs., to i ta maďarská koruna je na tom lépe, stojí 14 1/4 haléřů a rakouská 11˙8 hal. čs. A pováží-li se, že my sami, kteří tak lacino můžeme kupovati polskou valutu, svou vlastní valutu máme znehodnocenu v poměru k zemím s valutou dobrou, je patrno, že Polsko ve vlastním zájmu by mělo dospěti k rozumnějšímu politickému nazírání.
Jak věci jsou, doufáme, že jen s politickými stranami socialistického založení můžeme se snad v dohledné době dohodnout, čehož bychom si přáli v zájmu všech slovanských národů, které jsou přece povolány k důležitějšímu dílu v Evropě nežli k bratrovražednému boji.
Rusko stojí dnes před otázkou: buď hospodářské obrození, anebo věčný boj na všecky strany. Vládnoucí bolševikové činí pokusy získati v cizině úvěr, zavésti v Rusku, v Sibiři podniky za vedení cizího, amerického a jiného kapitálu, zrestaurovati výrobu, napraviti dopravu a pod. Ale co jednou rukou postaví druhou zdiskredituji, věříce, že přišla jejich chvíle, aby světovou revolucí postavili společnost lidskou rázem na novou právní, hospodářskou a sociální základnu. Socialismu jako světovému hnutí posloužili špatně; rozbíjejí a tříští socialistické řady v Evropě, posilují reakci, a vidouce sami nereálnost své koncepce utkvívají v dogmatu, které se příčí každé zkušenější mysli. Bolševická orthodoxie není nic jiného nežli středověké credo quia absurdum.
V praxi politické a národohospodářské vidíme konce bolševického režimu na Rusku přímo exemplárně. Zve si na pomoc cizí kapitál, aby se prý na něm sanovalo ekonomicky, ale s tím zároveň aby nabylo více síly k propagaci světové revoluce. Takto kolísá mezi politickými fantasiemi a trudnými skutečnostmi ekonomickými.
My jako českoslovenští socialisté pokládáme za svou povinnost v dělnictvu šířiti reálné nazírání socialistické, které národní a státní naší myšlence dává, což její jest. Naše bolševiky nejlépe zredukuje politická zralost a národohospodářská výchova českého dělnictva. Českoněmečtí komunisté předhazují naší veřejnosti tendenčně a sugestivně, že se chystá vláda a ovšem celá česká buržoasie do jarní války s Ruskem. Je nutno demaskovat tyto insinuace. Bolševikům účel světí prostředky. Potřebovali by války, aby provedli svou. Ale odhalil-li prosincový pokus o převrat jejich slabost, nechť si dají říci, že na příště v boji proti republice, která jen jejich vinou vysmekává se z dráhy přímého vývoje v stát socialistický, budou ještě bezmocnější. Příští socialisté jistě by se postavili proti každému válečnému dobrodružství na vnějšek, ale stejně rozhodně postaví se také proti každému dobrodružnému pokusu o válku občanskou. (Výborně!) V naší zahraniční politice vůči Rusku bude, tuším, nejspolehlivějším vodítkem důvěra k sociálním revolucionářům ruským, a zejména na to bych upozornil i ministerstvo zahraniční i ministerstvo pro zahraniční obchod, že prakticky jest svrchovaně důležito neváhati na všech stranách a ihned navazovati s Ruskem hospodářské styky stůj co stůj.
Ale řekl-li jsem nyní slovo na levo, budiž mi dovoleno říci také slovo k sněmovní pravici. Pan dr. Kramář v časopise ruském "Obščeje Dělo" v čísle 187 uveřejnil dopis adresovaný Burcevu a tam se praví: "Ale hlavní je to, že existuje 70.000 armáda, která jest schopna, aby sehrála velkou roli osvobození Ruska. Nutno ji prodchnouti vlasteneckým duchem, přerodit ji za součinnosti ruských vlastenců." V témže časopise ruském "Obščeje Dělo" čtu článek Rodičevův. V témže časopise, kde pan dr. Kramář vzpomíná těch 70 tisíc vojáků ruských, kteří by měli býti schopni obětovati život za osvobozeni Ruska a kteří se nacházejí mimo ruskou vlast, pan Rodičev píše: "V hlavním městě světa je hluk. Hřímají řečníci, zuří slovní válka. A tam kdesi, Rusko hluboce založené, vyhnané na břehy Mramorového moře, odloučené od světa všechno snáší a vytrpí ve jménu vlasti. V Gallipoli je 11.063 vojínů protibolševického Ruska. V táborech kolem Gallipole 15.510. Ostatní jsou v Čataldži nebo na Lemnu. Na Lemnu není prý ani dobře ani zle, na Gallipoli je nejhůře. Tábory jsou od Gallipole vzdáleny 7 verst. Je-li nutno podati zprávu, lze tak učiniti jen pěší cestou, kterou znali apoštolové. Staví se tam úzkokolejná dráha. Ruští vojáci ráno bez jídla jdou na práci a večer se vracejí po celodenní práci. Práce ubíhá pomalu. Prozatím i cihly do malých pecí nosí v rukou. Tábor jest rozložen na obou stranách řeky. Teče do ní nečistá voda z břehů. Z řeky nabírají vodu k pití. Žijí ve stanech. Dostali je od Francouzů, kteří je koupili od amerického Červ. kříže. Stany jsou rozpočítány jednotlivě na 50 lidí, ale v každém jest téměř 120 vojáků. Stany jsou tak přeplněny, že vojáci ležící na zemi vedle sebe převalují se na druhý bok všichni najednou na povel. Je tam vlhko. Šaty a obuv nelze vysušiti. O vši není nouze. Na jeden ráz, na povel se všichni probudí a chytají je.
Pece se stavějí z přinesených cihel, komíny z konservových krabic. Přikrývek není a spí se na zemi. Nemají světla, mýdlo nedostávají vůbec, nebo zřídka kdy malé kousky. Na jídlo nemají nádob. K jídlu dostávají funt a čtvrt (50 dkg.) chleba, konservovanou zeleninu a 20 gramů drobného cukru. Čaje mají dost, prosí, aby jim častěji dávali brambory a zeleninu. Šaty se roztrhaly, prádla se také nedostává, výdělku není, peněz také není. Co dále? Hlad, zoufalství, zamlklost a smrt."
Chtěl bych poprositi přímo pana dr. Kramáře, aby nemyslel o Rusech jen politicky, aby s nimi cítil i lidsky. Pan dr. Kramář dle mého soudu směs slovanské sentimentality a nevím jaké bezohlednosti. Intervenční myšlenku nutno pohřbíti, tím spíše, že sami ruští emigranti prosí, aby byla pohřbena. Místo vojenské intervence bylo by šlechetnější, abychom se věnovali, pokud jde o Rusko, intervenci humánní, jak o ni prosí ústavodárné shromáždění, které se sešlo v Paříži, v provolání k vládám a národům celého světa, a které neváhám z tohoto místa opakovati.
"Na posledním zasedání při poradách členů ruského Ústavodárného shromáždění, v Paříži byl přijat tento text provolání vládám a národům celého světa s výzvou, aby bylo pomoženo ruským uprchlíkům:
Půl druhého milionu ruských občanů, obětí světové katastrofy a občanské války, zachraňujíc se před mravním strádáním a před popravami bez jakéhokoli soudu, opustilo rodnou zemi.
Hledají ochrany a útulku, ale nedocházejí klidu po přetrpěných strastech a potkávají se někdy i s chladem a nepřejícností.
Do vyhnanství odešly celé národní massy. Odešla část ruské inteligence, odešli mnozí z těch, kdož skrývají tvůrčí síly, naděje znovuzrození ruské kultury a ruské státotvornosti. Nikoli náhodní trosečníci, štvaní osudem, hnulí se s místa, ale část ruského národa, jež je připravena zde v cizině sebrati své síly, zachrániti ruské kulturní hodnoty a uchovati je až do chvíle obrození země.
Poskytnouti jim morální oporu, postarati se o jejich bytí - toť povinností všeho kulturního světa, povinností, jež jest diktována nejen upřímnou soustrastí strádajícím, ale i státnickým rozumem.
Vlády a národy, předvídající roli osvobozeného Ruska v osudech lidstva, nemohou se vyhnouti této úloze.
K vládám a národům celého světa obracíme se my, zvolení zástupcové ruského národa, s výzvou:
"Vy všichni, kdož si přejete vidět Rusko obrozené na nových základech, všichni, kdož oceňujete poklady, které ruský národ složil do světové kulturní pokladnice, vy všichni, kterým záleží na zveličení těchto pokladů, pamatujte na ruské uprchlíky, zakládejte pomocné organisace, učiňte vládní cestou nutná opatření, ulehčete jim tíži jejich vyhnanství. Ruský národ vám toho nezapomene."
Chtěl bych svoji řeč skončiti
několika slovy ke kapitole, která jest kapitolou o sobě v naší
zahraniční politice. Pan ministr Beneš se o ní nezmínil.
- Jest to kapitola vatikánská. Naši, zejména českou, veřejnost
překvapuje onen oportunismus vůči Vatikánu, jenž se projevil zřízením
vyslanectví u papežského dvora. Všiml jsem si včera v novinách,
že Spojené Státy teprve nyní se ocitají u otázky, mají-li u papežského
dvora zříditi vyslanectví, a vysílají jednoho senátora, aby vyšetřil
situaci v Římě. My jsme tam vyslanectví zřídili bez váhání. Proslýchá
se, že rozluka církve a státu má býti provedena neústavně, jen
diplomatickým ujednáním. To bychom si přece jen přáli míti jasné,
ať přestane dosavadní clairobscur. Apeluji tedy na vládu, na ministra
zahraničních věcí i na ministra školství a národní osvěty, aby
brzo a jasně zde ve sněmovně o svém programu vatikánském učinili
prohlášení. (Výborně! Potlesk.)