Předseda (zvoní):
Slovo dále má p. poslanec
Burian.
Posl. Burian: Pánové a paní! Náš klub bude hlasovati proti osnovám, které jsou sněmovně předloženy panem ministrem zahraničních věcí. Toto naše stanovisko je dáno vážnými zásadními hledisky, o nichž se domníváme, že o nich i naši odpůrci musí uvažovati.
Nemůžeme předloženým smlouvám dáti schválení z toho důvodu, poněvadž nemáme důvěry v celou soustavu nynější zahraniční politiky. Tlumočím zde jen hluboké zklamání statisíců a milionů, že v zahraniční politice oficielních kruhů našich i zahraničních nežije nic z oněch krásných ideálů, které za války vztýčili nejen pacifisté, demokraté a socialisté, ale jichž dovolával se také Wilson a jichž uskutečnění bylo světu slavnostně slibováno.
Již první socialistická internacionála v roce 1864 vytýčila slavnostně zásady jedině správné zahraniční politiky. Prohlásila, že povinností dělníků je proniknouti do tajností mezinárodní politiky, bdíti nad diplomatickými akty svých vlád a prosazovati, aby prosté zásady morálky a práva, které mají upravovati vzájemný poměr soukromých osob, staly se nejvyššími zákony vzájem mých styků národů mezi sebou.
Padesát let hlásali socialisté ve všech zemích vznešenou tuto zásadu, kterou na konec přijali za svou také poctiví pacifisté a demokraté. A když za války hanebnosti imperialistické politiky křičely a řvaly, proniklo v celé veřejnosti přesvědčení, že staré methody diplomacie jsou škodlivé a že má býti učiněn s nimi jednou pro vždy konec. Všeobecné bylo volání po zahraniční politice upřímné, poctivé, pravdivé. Důsledkem toho zahraniční vláda československá v Paříži 18. října 1918 prohlásila: Všechny smlouvy a usnesení jest projednávati veřejně a přímo bez tajné diplomacie. Bez tajné diplomacie! Nezní to, pánové, jako výsměch skutečnému stavu věcí? Pravím to přes to, co dnes řekl pan ministr o tom, že tajná diplomacie u nás neexistuje. Právě dnešní řeč jeho mne přesvědčila o existenci této tajné diplomacie, Neptáme se pana ministra ani na více či méně zajímavé novinky z pařížských kuloárů, jako je nám lhostejno, co tam neb onde měl k hostině. Z jeho řeči jsme se dnes dověděli, že mezi republikou a spojenci je ve všech otázkách úplná shoda, ale ač mluvil pan ministr hodně mnoho, přece málo nám řekl o tom, co je obsahem této shody, málo, co by se dalo vyložiti jen a jen jedním určitým nedvojakým způsobem. A kdyby nám to byl řekl, pak tím ještě není popřena existence tajné diplomacie, poněvadž celá ta shoda byla docílena bez nás výhradným působením naší diplomacie. Pan ministr Beneš dohodoval se v Paříži, Římě a všude jinde, ale s námi se nedohodoval nikdy a nikde, na přání naše nedbal, nás jen informuje o výsledku svých ujednání a my je musíme schvalovati.
Konstatuji před celou veřejností, že vliv parlamentu na celou zahraniční politiku a také na projednávání předložených smluv je jen formální. Pan dr. Beneš pracuje methodami tajné diplomacie jako jeho kolegové v monarchistických státech před válkou a před staletími. V době dnešního velikého vření v celém světě, v době, kdy k hospodářskému životu probudily se miliony lidí, v době, kdy zahraniční politika rozhoduje o osudech a životu celých národů, málokdy je přítomen a málokdy mluví v této sněmovně. Stejně tak nedostatečně informuje zahraniční výbor. A když mluví, stojíme před hádankami, co vlastně za jeho řečí se skrývá. Náš ministr zahraničí příliš mnoho se naučil rafinovaným, ale přece jen špatným zvykům diplomatů kapitalistických západních států, že slova mají zakrývati myšlenky. Tak máme co činit se skutečností, že poslanci o postupu naší diplomacie ví přesně tolik, kolik o ní ví nejposlednější analfabet někde ve Zlámané Lhotě nejposlednějšího kouta světa. (Výborně! Slyšte!)
Také předložené smlouvy jsou výsledkem této činnosti tajné diplomacie. Zamítáme je proto, poněvadž nevíme, zda obsahují všechno, zda jejich řeč je upřímná a pravdivá. Hlasování o nich bude pouze formalitou a my za tento postup nemůžeme nésti zodpovědnost a důrazně opakujeme svůj požadavek zrušení tajné diplomacie. (Výborně!)
Při této příležitosti chci odůvodniti, proč se vyslovujeme proti celé soustavě zahraniční politiky dr. Beneše. Podotýkám při tom, že nenapadám zde osobu pana dr. Beneše, nýbrž že mířím proti politice, proti politické soustavě ministra Beneše. Vidíme v dr. Benešovi před stavitele zahraniční politiky jednostranné. Dr. Beneš představuje politickou soustavu, kterou my v dnešních poměrech považujeme za neslučitelnou se svými zásadami, ale i s vašeho vlastního stanoviska za neslučitelnou s dobře uváženými zájmy národa a státu.
Zahraniční politiku dr. Beneše považujeme za jednostrannou proto, že ovládána jest jedině myšlenkou orientace západnické. Jednostrannost její vlastně jest ještě větší. Ona nepočítá již s Ententou jako celkem, jak počítala před 2 lety, nýbrž dostává se stále více do nevolnického poměru k jediné skupině západu, ke kapitalisticko-reakční klice vládnoucí dnes ve Francii. (Tak jest!) Politika dr. Beneše nedovedla udržeti zájem, jenž o nás začal se probouzeti v Americe, jenž dnes ustoupil naprosté lhostejnosti, a po němž jenom jméno Wilsonova nádraží zůstalo nám památkou. (Veselost.)
Podobně vyvíjí se do stavu desinteresovanosti veřejné mínění anglické. Celá naše nynější zahraniční politika prozrazuje ducha nenávistnosti a jen s tíží zakrývaného přímého přátelství k sovětovému Rusku. Současně Benešova politika oddaluje nás od dělnictva Francie, Anglie a Ameriky a svými postranními protirevolučními tendencemi trhá mosty mezi námi a celou třídou mezinárodního proletariátu, která možná v době přítomné může míti na mezinárodní politiku mnohem větší vliv než skupina pařížské bursy, pařížské reakce a pařížského nacionalismu.
V jednostranně francouzské kapitalistické orientaci zahraniční politiky vidíme základní vadu v její celkové soustavě.
Chápeme, že v určité fási při likvidování světové války byla tato politika do jisté míry odůvodněna, ale zájem národa a státu nesnese, abychom byli uvázáni na tuto linii na veky. Od 28. října 1918 prohlašuje pan ministr Beneš, že československý stát nemá ve světě věrnějšího přítele a jistějšího obhájce nad Francii. Každou chvíli slavnostně se mluví o vděčnosti, která pro nás bude na vždy rozhodující. My pokládáme tato morální a ethická slova na obou stranách za pouhá hesla. V zahraniční politice nerozhodují ani pojmy abstraktní věrnosti ani vděčnosti, nýbrž tvrdá skutečnost hospodářských zájmů. Děly se také pokusy vsugerovati nám, že naše francouzská orientace odpovídá našim přirozeným zájmům hospodářským a politickým. V tomto ohledu dostaví se zklamání. Na poli hospodářském domnívám se, že vystřízlivění se již dostavilo. Francie nikdy nemůže býti zemí, kam by plynul náš export a odkud bychom přiváželi ve větší míře naše výrobky. Stačí pohlédnouti do naší oficielní statistiky. Francouzský kapitál projevil zájem o československou republiku, když mohl nás ubíjeti při samém vzniku naší samostatnosti vyšší valutou, vykořisťovati špatný stav našich financí k tomu, aby činil u nás nákupy za směšně nepatrné ceny. Kupovány byly nejen výrobky, nýbrž i akcie a celé průmyslové, obchodní a bankovní podniky. My sami nejlépe víme, že oživení obchodních styků s Francií ihned nastalo vždycky, když československá koruna klesala a u nás bylo možno kupovati výrobky pod světovou cenu. Za těchto okolností jest marným snažením, když listy některých politických stran a naše ministerstvo zahraničí chtějí našim stykům s Francií dodati svatozář idealismu a upřímného, nezištného přátelství, založeného jedině na vznešených ethických pohnutkách.
Ale i legenda o etických pohnutkách kapitalisticko-militaristické Francie v době války neodpovídá dějinné skutečnosti. Když sledujeme vývoj našich politických styků s Francií, jsme nuceni zastaviti se před faktem, žive přetřásaným v jisté části evropské žurnalistiky, u nás však umlčovaným. 1917 na jaře vyslal Karel Habsburk prostřednictvím Sixtovým dopis p. Poincarému, kterým byla učiněna Francii nabídka míru. Francouzský president učinil tehdy prohlášeni Sixtovi, že Francie nebojuje vlastně proti Rakousku, nýbrž proti Německu a že se obdivuje methodám, jimiž Rakousko vede válku. Zde netřeba mluviti o tom, jaké to byly methody, jimiž rozpadlá monarchie vedla válku. To všechno jest příliš dobře známo, než aby bylo nutno prohlašovati na tomto místě, že to byly methody barbarské, barbarské násilí. Poslání Sixtovo ztroskotalo z určitých příčin, o nichž není možno při omezenosti času, který nám vyměřen, zde mluviti. Jest však nutno zdůrazniti fakt, že Francie ještě roku 1917 ústy svého presidenta prohlásila, že nemá zájmu, aby Rakousko bylo rozbito, že si přeje, aby monarchie byla zachována. Francie se rozhodla rozbíti Rakousko teprve tehdy, když se nepodařily pokusy odděliti je od Německa a postaviti Habsburky proti Hohenzollernům. Kdyby ještě roku 1917 bylo Rakousko uzavřelo separátní mír, pak by Francie o naší samostatnosti vůbec nejednala, nanejvýše že by byla vykonala vliv na ústavní přestavbu, směrem k decentralisaci a na to, aby podporovala amnestii pro ty, kteří byly za války Rakouskem stiháni. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban).
Naproti tomu, pánové, byli zde haněni ruští revolucionáři již v roce 1914. Ti nečekali, až co bude roku 1918, nýbrž již v roce 1914 v Zimmerwaldě slavnostně první v celém světě celému světu zvěstovali a prohlašovali sebeurčovací právo národů. (Výborně!)
Legenda o ethickém boji francouzské kapitalistické vlády za osvobození porobených národů hraje u nás nepřiměřený vliv, pomoci ní je tlačena naše zahraniční politika do jednostrannosti a proto je nutno uvésti tuto legendu na pravou míru. Francie jako každý jiný stát řídí se a bude se říditi svými vlastními zájmy. To musí být také směrodatným pro politik u naši. Utvoření samostatného československého státu melo pro Francii jedině ten význam, aby Československá republika a Polsko tvořily oporu Francie proti Německu. Profesoru Masarykovi podařilo se přesvědčiti po dlouhých diskusích francouzské politiky ne ethickými důvody, nýbrž tím, že je získal pro názor, že Československo může a bude vyplňovat tuto vojenskou úlohu. A abychom mohli jistěji vyplňovat úlohu vojenského exponenta francouzské politiky, byli jsme lákáni, abychom jenom co nejvíce žádali, abychom co nejvíce přiblížili se k Vídni a přitlačili se k Dunaji, byl nám dán danajský dar tří milionů Němců a 800.000 Maďarů. To byl dar, který měl svázati zahraniční politiku Československé republiky pevně s kapitalisticko-militaristickou Francií, neboť za tohoto národnostního složení bylo předem jisto, že těžce bude lze zavádět u nás řády vskutku demokratické, že již z důvodů vnitřních budeme nuceni udržovat stálé vojsko značné síly, které v případu rozhodném bude Francii k disposici. Myslím, že ti - abych to vyjádřil úplně ostře - kdož z nás vyjednávali ve Versaillích, ve chvíli upřímnosti povědí, že francouzští vojáci a diplomacie neměli pro žádný jiný z jejich argumentů takové porozumění, jako pro tento: "Dejte nám hodně z území bývalých Uher, přiřkněte nám hodně Němců a my budeme muset chtě nechtě dělat politiku francouzskou a protiněmeckou, politiku konservativní a militaristickou." Francie samozřejmě takový důvod chápala a šla nám vstříc. Otevřeně přiznávám, že tato směrnice zahraniční politiky plně kryje se se zájmy československé buržoasie. Naše buržoasie může s nadšením podporovati tuto orientaci, neboť ona ví, že 1. alliance se státem, který jest sám reakcionářsky ovládán, musí se nevyhnutelně odrážet na vnitřní politice vlastní země a vésti ji též na reakcionářskou linii, 2. že aliance s Francií posílí posici buržoasie v československém státě a 3. že zabrzdí rychlé tempo sociální činnosti u nás, neboť každý větší zásah do soukromého vlastnictví vyvolal by nedůvěru "velikého spojence", takže buržoasie má záminku, aby socialistické snažení u nás mařila ve jménu "velikých zájmů státních".
Právě tyto důvody, ze kterých buržoasie politické linii Benešově dává souhlas, musejí býti rozhodujícími pro zástupce proletariátu, aby se postavili proti ní. Řekl jsem z počátku, že v určitém stadiu před 2 lety i my jsme chápali západnickou orientaci dr. Beneše jako přechodně účelnou, ale domnívám se, že by měl nyní nastati obrat. I sám ministr zahraničních věcí snad poněkud tyto věci už vyciťuje, a jeho cesta do Italie možná tomu nasvědčuje, poněvadž je dobře známo, že politika Italie s politikou Francie nejsou tak v úplném souhlasu a v plné harmonii, jak se nám to oficielně samozřejmě ministrem zahraničních věcí musí tvrdit.
Nic na světě, pánové, netrvá věčně. Síly jednotlivých států se stále přesunují. Kapitalistická Francie již dnes není tím činitelem, kterým byla po válce. Její hospodářská krise je veliká a její nesnáze jsou nesmírné. Bylo by velikou pošetilostí přidržovati se soustavy ryze reakční, když se stává zjevným její vnitřní marasmus. Stálé konference, které koná nejvyšší rada, jsou jen důkazem velikých nesnází dohodových států. Nesmíme viděti jen kapitalistickou Francii a její politiku, nýbrž musíme se snažiti pochopiti potřeby celé Evropy. Smlouvy, které projednáváme, musíme posuzovati také s toho hlediska, že jsou pouhou součástí a výsledkem versaillského míru, jak se tomu říká oficielně, ve skutečnosti, jak po válce jinak tomu býti nemůže, jednostranného diktátu vítězů nad poraženými; o skutečném mírovém ujednání rovnocenných činitelů nelze v takovém případě mluvit.
Kdo se na to dívá kapitalistickým zrakem, může býti velmi spokojen, kdo však věci posuzuje se stanoviska potřeby skutečného evropského míru a znovuzbudování, dá za pravdu Angličanu Keynesovi, velmi dobře známému pana dr. Beneše, který ve svém spise "Hospodářské důsledky mírového ujednání" napsal takováto charakteristická místa: "Mírové smlouvy neobsahují ani jediného ustanovení k hospodářské obnově Evropy, ničeho, co by z poražených států mohlo učiniti dobré sousedy. Tedy snaha pana dr. Beneše udělati těmito novými poradami z těchto činitelů dobré sousedy, když sám základ je falešný, patrně nepovede k žádnému výsledku. Dále píše Keynes, že "Tyto mírové smlouvy neobsahují ničeho, co by nové státy Evropy mohlo upevniti, ničeho, co by mohlo Rusko zachrániti. Také v žádném směru nepodporují hospodářského zájmového společenství mezi spojenci". Vidíte, jaká to je zdrcující kritika mírové smlouvy versaillské, na které je všechno ostatní vybudováno. Nutno si dojista takové kritiky všimnouti. Potřebujeme hospodářsky obnoviti celou Evropu, ale ve Versaillích nám k ní nepřispěli ničím. Potřebujeme zabezpečení svého státu. Ve Versaillích nám nedali ničeho, co by mohlo upevnit nové státy Evropy, tedy také ničeho, co by mohlo upevniti náš vlastní stát.
Potřebujeme tudíž zřejmě něco zcela jiného než co máme. Stykem s kapitalistickou dohodou, s kapitalistickým západem ve Versaillích nebyla vybudována nová Evropa, nutno ji teprve vybudovat na nových zásadách. Evropa je válkou tak ochuzena a ožebračena, že se jí nedostává pro sto milionů obyvatel prostředků k jich výživě. Nad touto hroznou skutečností musíme se vážně zamysliti. Ona znamená, že Evropa se může zachrániti jen odvrácením od díla tajné diplomacie a použitím velkých prostředků. Program, který zde nastínil pan dr. Beneš dnes, Evropu nezachrání. Evropě jest zapotřebí, aby byl pronikavě změněn celý základ, na kterém Evropa od versaillského míru spočívá. Nesměla a nemohla by to býti ovšem změna ve smyslu přání německých reakcionářských kapitalistů, nýbrž změna ta je potřebná ve smyslu prosazení socialistické přeměny Evropy. O té věci jsme neslyšeli dnes od pana dr. Beneše naprosto ničeho. A já si jenom vzpomínám na jedno místo z oné knihy Angličana zde již citovaného, kde praví, že se Lloyd George snažil docíliti ve Versaillích dobrého obchodu, aby aspoň na 14 dní mohl přijíti s dobrými zprávami do Anglie. Tak i dr. Beneš vypracoval velice krásnou řeč, aby aspoň jeden den uspokojil poslaneckou sněmovnu Československé republiky. Daleko vážněji věci posuzuje národohospodářský pracovník a vysoký hodnostář, Angličan Keynes, který směle navrhuje hlavně tři prostředky, aby aspoň poněkud Evropa byla obnovena: Snížení poplatnosti Německa Francii na 40 miliard marek, zrušení všech válečných půjček, obnovení hospodářských styků se sovětským Ruskem. Je to maximum toho, co dalo by se udělati v rámci kapitalistického řádu, pravděpodobně je to zcela nedostatečné, ale je to přece myslícímu člověku napovídající apel rozumu na všechny, aby zavrhli zahraniční politiku, řízenou egoistickými zájmy jednotlivých kapitalistických států. A právě my bychom si měli uvědomiti, že kapitalistické Paříži je horthyovské Maďarsko, bojarské Rumunsko a šlechtické Polsko tisíckrát milejší než Československá republika, která má silné dělnické hnutí.
Potřebujeme docela jinou politiku, než jakou sleduje kapitalistická Dohoda, s největší rozhodností měli bychom odmítnouti pařížské plány proti sovětovému Rusku. Není žádným přeháněním, řeknu-li, že plány ty směřují přímo proti samostatnosti Československé republiky. Kdyby se podařilo v Rusku obnoviti vládu kapitalistickou, pak by důsledkem toho mohlo dojíti ke spolčení kapitalistického Ruska s kapitalistickým Německem. Není potřebno vykládati, co by to znamenalo pro Československou republiku.
Pan ministr Beneš ovšem také tvrdil, že podle jeho názoru k válce se sovětským Ruskem nedojde. Bude-li tomu tak, pak je jasno, že sovětské Rusko se udrží a že tudíž je naším velikým zájmem, abychom s ním zahájili obchodní styky. Již ve starém Národním shromáždění mluvčí republikánské strany agrární vyslovoval se pro obchodní styky se sovětským Ruskem. Pan ministr Beneš zaslal Čičerinovi notu, ve které se prohlašoval pro navázání přátelských styků s ruskou republikou rad. Proč vše to usnulo, co tenkráte bylo pokládáno za potřebu československé republiky? Nám je to velmi nápadné. Má-li však pan ministr Beneš názor, že válka se sovětským Ruskem je nesmyslem, pak by měl usilovati o oficielní hospodářské styky s ním, kterých v dnešní době hospodářské krise potřebujeme ještě více než Rusko.
Leč pan ministr Beneš připouští přece také možnost války proti sovětskému Rusku, ale praví nám, že také v tom případě Československá republika válčiti nechce a nebude. Je-li to míněno upřímně, musilo by to býti nikoli hladkými a kulatými slovy, nýbrž činem, skutky. Ujišťování o naší neutralitě a mírumilovnosti vůči sovětovému Rusku věřili bychom v tom případě, kdyby ruská republika byla naší vládou a Československou republikou uznána. (Výborně! Potlesk.) To by vyhovovalo našim hospodářským zájmům i naší potřebě míru. Jmenovaný vysoký anglický hodnostář, o kterém jsem se již zmínil, jest tak prozíravý, že ve svých návrzích k obnově Evropy žádá, aby v zájmu Anglie a celé Evropy dokonce Německu bylo dovoleno obnoviti obchodní styky se sovětským Ruskem. Od obchodních styků s Ruskem očekává rozkvět průmyslu a obchodu v celé Evropě. Nová válka by rozvrat Evropy jen ještě zvýšila, nutno proto všechno podniknouti pro zachování míru. A tu právě by si mohla Československá republika získati velikých zásluh o lidstvo, kdyby rázným způsobem, to jest výslovným uznáním sovětského Ruska rozbila ničemné výpočty dohodových kapitalistických loupežníků. Vypadl by tím jeden článek z celého onoho řetězu výpočtu reakce v Paříži a jinde, která pro případ dalších tažení proti Rusku spoléhá na účast Československé republiky a která se domnívá, že v případě potřeby lze naši armádu proti Rusku prostě komandovati. Nečinnost našeho ministerstva zahraničních věcí, neuznání sovětového Ruska rovná se přímé podpoře zločinných válečných úmyslů reakcionářských kruhů celého světa.
Celá řada okolností, které u nás pozorujeme, naplňuje nás největším neklidem. Nejen že nikde nevidíme žádného opravdového kroku pro zachování míru se sovětským Ruskem, my přímo pozorujeme věci, které jsou nám velmi podezřelé a které vyjímají se tak, jako by z Paříže již nyní působilo se k naší účasti ve válce proti Rusku. Jak máme si vysvětliti persekuci třídně nesmiřitelného dělnického hnutí u nás. Pouhé vnitropolitické rozpory nám k tomu vysvětlení nedají. Nevěříme tomu, že by naše byrokracie byla tak zkorumpovaná, že pouhý spor v socialistickém táboře dostačuje k tomu, aby Metternichovými, Bachovými a Bismarkovými násilnickými methodami zašlápla všechna demokratická práva občanstva. Nevěříme tomu, že by naše politické strany byly tak zaslepené, aby pro pouhý stranický odpor proti marxistické levici, proti komunistům přeměnili vlast Husitů a Táboritů v republiku kriminálů a turecké despotické libovůle.
Pánové a paní! Persekuce třídně vyhraněného dělnického hnutí jest tak nepochopitelná a nepřirozená, je současně prováděna ve všech státech Malé Dohody, že hledáme přirozeně důvody hlubší a závažnější. Měli jsme zde o tom jednu debatu. Od té doby došlo však k dalším neslýchaným persekučním zjevům, nad kterými se musíme zamysliti. Nemluvím již ani o dosud trvajícím zbytečném věznění nedávno zatčených, nemluvím o konfiskacích našeho tisku a omezování shromažďovací svobody, o rozsáhlém systému špiclovském, ale co říkáte tomu, že na Slovensku byla skonfiskována zde nedávno proslovená řeč posl. soudruha Šmerala? (Slyšte!) Kde to žijeme, když je něco podobného možno? Co říkáte tomu, že v Lubochni na Slovensku byl četnictvem s nasazenými bodáky surově rozehnán sjezd naší strany, kde bylo zastoupeno 1/4 mil. organisovaných dělníků? Pánové, již to jest provokativní opovážlivost podle mého názoru, jestliže na důvěrný sjezd strany se pošle zástupce vlády. Kdyby nějaké podobné sprosté násilí, jako bylo rozehnání sjezdu četnictvem, bylo se stalo ve starém Rakousku, pak z toho měla vláda veliký skandál. Jsem přesvědčen, že sám min. předseda by se byl ihned dostavil k poslancům strany a k representantům strany ve výkonném výboru, že by se byl poníženě omluvil za takový přehmat podřízeného svého úředníka. (Výkřiky.) Ale, pánové, ani to by mu v Rakousku nebylo pomohlo, nýbrž on z usnesení celé rakouské poslanecké sněmovny by byl poslán zcela určitě na odpočinek jako ke svému úřadu neschopný člověk. A co, pánové a paní, mám říci konfiskaci naším výkonným výborem vydané brožury o III. Internacionále, v níž byly skonfiskovány věci, které již dávno před tím bez závady prošly veškerým naším tiskem? Vy ani nevíte, jak to působí na dělnictvo. Pánové a paní! Tato skonfiskovaná brožura stane se našemu dělnictvu stejně takovým drahocenným, ano posvátným klenotem, jako kdysi jednou za války byl českým nacionálním kruhům v Rakousku zakázán carský manifest, jak nám třídně nesmiřitelným socialistům byl zakázán manifest zimmerwaldský a kientalský, hlásající krajní odpor proti válce. Zakázané ovoce bylo námi velmi hledáno a velmi nám chutnalo. Dochází-li u nás k takovému nápadnému porušování demokratických občanských práv, nedivte se, že nevidíme původce toho v celkem podřadných byrokratech ve vládě, nebo v podřadných různých našich politicích, nýbrž hledáme příčiny jinde, hledáme ji v naší zahraniční politice, v diktátu z Paříže, kde je hlavní stan světové reakce.
Nemáme proto žádné důvěry v tak zv. Malou dohodu, nejsme přátelé podobných aliancí kapitalistických států. Dvojspolky, trojspolky, dohody a aliance osvědčily se vždy špatně, vedly jen k ne štěstí v Evropě, k novým a novým lidským jatkám. Jisté pochopení bychom však pro takovou alianci měli, kdyby směřovala jaksi proti reakci Horthyovského Maďarska. Ale jak máme k ní pojmouti důvěru, když Francie Horthyovcům nadržuje? Jak máme důvěřovati, když naše ministerstvo zahraničních věcí nepodniklo ani jediného kroku pro odzbrojení Horthyovského Maďarska, když neprotestovalo proti odsouzení maďarských lidových komisařů? Jest to velmi nápadné, že se s naší strany ozbrojení Horthyovců trpí a že tím, potáhnou-li Maďaři jednou proti Rusku, uvalíme znovu na sebe velikou historickou vinu. Tak vznikají jisté pochyby o Malé dohodě a jsme uváděni v podezření, že by snad přece i ona mohla míti určitý hrot proti sovětskému Rusku. Jak si máme dále vysvětliti skutečnost, že v Praze jsou dosud zástupci ruské protirevoluce? Pan ministr Beneš by nám měl veřejně vysvětliti, jaké jest zde postavení pana Rafajlského a Leontěva! Celá dnešní řeč pana ministra Beneše byla proniknuta přímo chorobnou nenávistí proti sovětskému Rusku. Stále mluvil o našem poměru k budoucímu Rusku. O našem poměru k současnému Rusku neřekl nic příznivého neb sympatického. A přece pravil, že ono jím vysněné Rusko bude teprve za 10-15 let. Věru, to dopřává sovětskému Rusku dosti času k upevnění. Přes to chce sice navázati přímé vyjednávání o hospodářské styky s Horthyovským Maďarskem, vůči kterému byl vůbec nápadně laskav, ale s Ruskem chce blahosklonně dovoliti hospodářské styky jen soukromým osobám. Jak úžasná, pane ministře, blahovůle k ruským dělníkům a rolníkům, jaká nenávist proti maďarské lumpokracii aristokratů! (Výborně! Potlesk.). Co řekl pan ministr o svolení jeho k dohodě maďarsko-polské, znělo jako přímá výzva k spolku těchto reakcionářských států proti sovětskému Rusku. Jeho řeč měla vůbec silný ton proti bolševickému Rusku, ale při tom ujišťoval, že jest všude konec politické intervence, na druhé straně nápadně mluvil o obnově protiútoku s ruské strany, kterého z prostých rozumových důvodů býti nemůže. Věru, ještě nikdy nebylo tak útočeno proti revoluci, která tak nesmírně mnoho vykonala pro dělnictvo celého světa a která ještě více (Hlas: A pro náš stát?) vykonává a ještě stále koná pro sebeurčení národů a která také pro naši samostatnost více vykonala než kterákoliv jiná síla v Evropě. (Potlesk.) Kdybychom chtěli býti skutečně vděčni, pak bychom musili u nás míti náměstí Leninovo, Trockého a podobně.
Nenávist, která jest proti sovětskému Rusku tak silná, nelze si opravdu vysvětliti žádným zájmem státu, neboť samostatnost a integritu naší republiky sovětské Rusko nikde a ničím neohrožuje, ba nelze si ji vysvětliti zájmy naší buržoasie. Já nemohu jinak, než že si ji musím vysvětliti přímo úžasnou odvislostí naší zahraniční politiky od reakcionářské Francie.
Ku proroctví pana ministra o brzkém konci světové sociální revoluce jen jediné slovo: Jeho program k jejímu zažehnání jest příliš slabý. Všechny tyto okolnosti naplňují nás největší nedůvěrou a praví nám, že se i u nás určité kruhy války proti sovětskému Rusku tak zcela neodříkají. Nechť jsou však věci u nás jakékoliv, jisto jest, že povelu z Paříže k tažení proti ruské republice rad se musíme obávat. Nebezpečí nové války se sovětským Ruskem, ať bez, ať s naší účastí visí ve vzduchu. A tu dovolte, abych jménem obrovské většiny českého dělnictva co nejvášnivěji protestoval proti takovému novému zločinu, namířenému proti ruskému pracujícímu lidu i proti lidstvu. (Výborně!) Deset milionů mrtvých a dvacet milionů mrzáků ve světové válce, to by snad kapitalistickému molochu mohlo dostačiti. (Tak jest!) Dovolte však také, abych tento protest i vážnými a věcnými důvody podepřel. Jedna vzpomínka z dějin měla by přesvědčiti každého demokraticky a socialisticky i jen cítícího člověka. Článek 6. ve slavné ústavě francouzské z roku 1791 prohlašoval: "Francouzský národ vzdává se toho, vésti válku s úmyslem dobývačným a nepoužije svých sil nikdy proti svobodě kteréhokoliv jiného národa!" Podobně prohlásila francouzská ústava z roku 1848: "Francouzský národ respektuje cizí národy a očekává od nich stejného respektu. Nepodnikne žádné války s úmysly dobývačnými a nepoužije svých sil nikdy proti svobodě kteréhokoliv národa!" Těchto zásad dovolávala se pak v r. 1849 - tehdy silně maloměšťácká-francouzská strana sociálně-demokratická, když falešný Bonaparte podnikl tažení proti osvobozenému Římu. - Mluvčí této strany Ledri-Rollin ve francouzské sněmovně volal, že jeho strana oné zásadě zjedná platnost i použitím zbraní. Skutečně došlo k velikým demonstracím v Paříži a ke krvavým bouřím v Lyonu. Živěji v paměti jsou, pánové a paní, některé události za války, které nám ukazují správný pacifický, demokratický a socialistický postup. I u nás se již stalo, že bylo se dovoláváno pro dopravu zbraní polským pánům našich smluv s Francií. A také dnes dojista ony jsou to, které vládním kruhům zakazují a znemožňují jasné a určité stanovisko proti válce zaujmouti. I v budoucnosti se může státi, že bude se jich dovoláváno, jak podobně svého času ve Francii v zájmu války bylo se dovoláváno smluv s carským Ruskem. Vzpomínám proto nezapomenutelného výroku, který dva dny před svou smrtí tenkráte pronesl Jaures: "Znám jen jednu smlouvu, smlouvu, která nám ukládá povinnosti k lidu." To platí také pro všecky další věci a události, které by mohly přijíti. Ještě více do paměti současného lidstva, zejména však dělnictva, vrylo se vystupování Karla Liebknechta za války.