Po pádu vlády Bely Kuna, když se uchopil vlády arcikníže Josef, byla to specielně čs. vláda, která s krajní rozhodností postavila se proti tomu a docílila toho, že režim ten byl znemožněn. Měli jsme úplný souhlas delegace jihoslovanské a rumunské jakož i Francie, Anglie a Italie. Po delším odkladu otázky konečně byla věc diskutována a projednávána na konferenci velvyslanců, kde 2. února 1920 bylo učiněno usnesení o nepřípustnosti habsburské dynastie, v němž se praví toto:
" Hlavní mocnosti spojené jsou názoru, že musí dáti formální dementi proti pověstem, které byly šířeny a které jsou s to, aby uvedly veřejné mínění v omyl. Mocnosti jsou líčeny jakoby chtěly uznati nebo podporovati obnovení dynastie habsburské na trůně uherském. Hlavní mocnosti spojené soudí, že restaurace dynastie, která představovala v očích jejich poddaných systém útlaku a nadvlády jiných ras ve spolku s Německem, nebyla by v souladu ani se zásadami, pro které se válčilo, ani s výsledky, jejichž dosažení válka umožnila pro osvobození národů až do té doby ujařmených. Není v úmyslu, stejně jako nelze pokládati za povinnost hlavních mocností spojených, zakročiti ve vnitřních věcech uherských, nebo diktovati národu uherskému formu vlády nebo ústavy, již má pro sebe přijmouti; nicméně mocnosti nemohou připustiti, aby restaurace dynastie habsburské mohla se pokládati za otázku, týkající se pouze národa uherského. Prohlašuji tedy tímto, že restaurace tohoto druhu byla by v rozporu se samými základy úpravy mírové a nemohla by býti ani uznána ani strpěna."
Z prohlášení tohoto je patrno, že habsburská dynastie v jakékoli formě a v kterékoli osobě nemá přístupu zpět na kterýkoli trůn v centrální Evropě, a že tudíž toto veto vztahuje se nejen na excísaře Karla, nýbrž také na jiné členy býv. vládnoucí rodiny. (Výborně!) Takové bylo vždy stanovisko naší vlády, na němž budeme důsledně a bezpodmínečně trvat. Kdyby se učinil pokus proti našemu rozhodnutí, užili bychom v dohodě se svými přáteli všech prostředků v naší moci, poněvadž se domníváme, že by návrat Habsburků ohrožoval mír a existenci nového řádu v centrální Evropě mírovými smlouvami zajištěného. (Výborně!)
Nemáme ovšem práva vměšovat se do vnitřních otázek jiných států, a tou je také otázka režimu v Uhrách. Nebudeme tudíž rozhodovati, nechceme rozhodovati v principu o této otázce ani v Uhrách. V této věci maďarský národ ocitá se ve veliké vnitřní krisi, a chce-li z ní co nejsnáze vyjíti, musí dobře bráti v úvahu všechny okolnosti a poměry ve státech okolních a dle toho rozhodnout. Všichni sousedé Maďarska mají svůj politický a hospodářský systém nepoměrně demokratičtější nežli Uhry. Všichni sousedé chtějí klid a mír s Maďarskem. Při tom však nelze pochybovati o tom, že demokratické idee a principy všech těchto okolních států jsou ohromnou zárukou pro mír a klid a pro definitivní vytvoření přátelských poměrů a rozumného soužití jednotlivých národů.
Kdyby lidové vrstvy maďarské s této stránky chápaly svůj politický a národní problém, jistě by rychle poznaly, jakým způsobem je třeba vyřešit tuto krisi. Všechny jejich těžkosti se sousedy do 95% by se zmenšily od okamžiku, kdy sousedé dnešních Uher by viděli vývoj k demokracii a k republikanismu a mohli býti tak klidni ve věci vnitřního režimu v Maďarsku.
To jsou otázky, které pro poměr k Maďarsku hrají rozhodující roli, a my nemajíce žádného práva do nich se vměšovat, můžeme říci sice svoje mínění, můžeme říci, že dle toho, jaké nastane řešení, tak budeme na ně reagovati, můžeme a musíme říci, že dáme přednost řešení republikánskému před každým jiným a že dle toho lze pak mluviti o rychlejším a snazším sblížení, přátelství, spolupráci, eventuelně i o pomoci národu maďarskému, ale nemáme práva jakýmkoli způsobem vměšovat se přímo do těchto věcí. Vláda republiky Československé tento princip svůj vždycky plně respektovala a respektuje, jsouc po této stránce i k dnešnímu Maďarsku naprosto korektní. Tuto politiku bude sledovat i v budoucnosti.
Tato naše politika je celkem chápána a uznávána i u ostatních států; zejména všecky řeči o podpoře reakce v Maďarsku a nastolení té neb oné dynastie se strany jednotlivých spojenců jsou jen propagační a tendenční manévry. Svoje stanovisko měli jsme příležitost sděliti svým spojencům a můžeme v této věci míti k nim plnou důvěru; není tu obtíží a rozporů mezi námi a jimi. Je tudíž bezpředmětným jakýkoli poplach; na různé eventuality jsme připraveni a dohodli jsme se o postupu, jakým bychom se brali, kdyby jedna nebo druhá eventualita nastala.
Musíme však přes to zdůraznit, že máme řadu společných zájmů s Maďarskem. Zejména je nemyslitelno, abychom neobnovili co nejrychleji hospodářské a politické styky s Maďarskem, abychom nevyužili po stránce hospodářské přírodou daných podmínek, které nás nutí hledat odbytiště v Maďarsku pro náš průmysl, poskytnout Maďarům některých surovin a některého nezbytného zboží, a žádat za to zejména produkty zemědělské a jiné. To je dáno podstatou věci, blízkostí geografickou, vyvinutou tradicí v minulosti; historie nás učí, že ve stálém odporu a nepřátelství žíti s Maďary nemůžeme. (Výborně!)
Náš úkol v budoucnosti je proto prostý: musíme co nejrychleji navázat nerušené styky komunikační, železniční, poštovní, telegrafní i telefonní. Musíme se dohodnout rychle o otázce dunajské a o otázkách plavby vodní. Musíme se dohodnout o dodávání některých bezpodmínečně nutných artiklů pro Uhry a pro nás. Není skutečně žádné příčiny, aby po ratifikaci míru v těchto otázkách nezačalo se co nejusilovněji pracovat. Mluví se stále o konsolidaci centrální Evropy a o zavedení normálního života hospodářského; to je jedna cesta k tomuto cíli.
Jedním z článků našeho programu je upravení našeho poměru k Polsku po upravení hraniční smlouvy. Hraniční smlouva, která byla předložena slavné sněmovně k ratifikaci a s níž zároveň byl oznámen sněmovně text rozhodnutí nejvyšší rady z 28. července 1920 o Těšíne, Spiši a Oravě, je otázkou, kolem které otáčí se téměř celý náš poměr k Polsku. O věci těšínské mluvil jsem před Stálým výborem a nechci se k těmto otázkám vracet. Vím, že je to pro naši veřejnost otázka bolestná, po celou dobu jednání konferenčního jsme ukazovali na to, že problém těšínský ze všech našich otázek byl nejtěžší, že bude třeba obětí a že jediná naše snaha musí být zachrániti to, co pro nás bylo nepostrádatelným a vitálním. Myslím, že jsem dnes oprávněn aspoň říci, že to, co pro republiku bylo skutečně vitálním a nepostrádatelným, je zachráněno.
Od doby rozhodnutí o Těšín uplynulo dosti času, abychom mohli posoudit význam tohoto rozhodnutí. Můžeme dobře dnes viděti výhody, ocenit oběti přinesené, posoudit, zdali odkládání tohoto těžkého konfliktu by bylo bývalo na náš prospěch či k naší škodě, zejména pak a hlavně zdali by byl odklad sloužil míru a pokoji mezi námi a Poláky. Přenechávám slavné sněmovně úvahy o těchto otázkách; přál bych si jen, aby bylo o nich diskutováno věcně, s klidem a rozvahou, bez vášně a rozčilení, tak jak toho vyžaduje zájem tohoto státu a tak, jak toho vyžaduje zejména budoucí náš poměr k Polsku.
Vím, že nikdo z nás nebude s nijakým zvláštním nadšením provádět tuto ratifikaci, ale jsem z hloubi duše přesvědčen, že bylo v zájmu státu rozhodnutí toto přijmout a že pro nás i pro Polsko suma výhod z rozhodnutí tohoto převyšuje sumu jejich nevýhod. Už také proto, že jde o ratifikaci smlouvy hraniční, která je jakousi Magnou Chartou naší republiky. Ve smlouvě té se spojenci slavně zavazují zachovat integritu republiky Československé. Bylo by, myslím, krajně nebezpečno, neuchopit se příležitosti a nepoložit tuto, abych tak řekl, závěrečnou cihlu k stavbě naší republiky. Znamenalo by to dále nechat otevřeny rány na těle republiky.
S tím vším souvisí, dámy a pánové, náš poměr k Polsku vůbec. Neváhám naznačit, že s obou stran staly se chyby, jak ani jinak býti nemůže při problemu tak těžkém. Ale nám všem, Polákům i Čechoslovákům, musí jít především o budoucnost. Národ československý je jistě v ohromné své většině přítelem co nejlepších styků s Polskem. (Tak jest! Výborně!) Dobré vůle tu neschází a scházet nebude. (Výborně!) Ale je tu řada překážek, jež nelze překonat jedním rázem.
Především je to neznalost poměrů a neznalost lidí s jedné a druhé strany. U nás se dostatečně neznají poměry v Polsku a v Polsku znají patrně ještě méně poměry u nás. Den co den vyskytne se plno fantastických, nesprávných a nerozumných zpráv o Polsku v našem tisku; snad ještě ve větší míře tentýž případ vyskytuje se v Polsku. Z toho ovšem vyvěrá nedůvěra, která vytváří hned dojem zlé vůle. Musím zde apelovat na náš tisk, aby v těchto věcech byl opatrný a zdrželivý. Doufám, že totéž bude i v Polsku. S tím souvisí nedostatek kontaktu jednotlivých tříd obyvatelstva, jednotlivých stran politických, jednotlivých vůdčích politických lidí a následkem toho neobjektivnost v posuzování poměrů navzájem a řada předsudků, které s jedné a druhé strany se vyskytují, a jsou překážkou rychlejšího sblížení.
Nesmíme ani konečně zapomenout na značné rozdíly charakterové mezi námi a Poláky, které nesprávně bývají vykládány, vytvářejí předsudky, vyvolávají nedůvěru a nepochopení.
Ale otázka nemá jen stránku psychologickou. My musíme se pokusit vidět přesně, co Polsko v budoucnosti může být a snad bude, jaké jsou jeho síly, jaké jsou jeho schopnosti, jaké je a bude jeho mocenské postavení, čím samo chce být, čím je chtějí mít na západě a čím konečně skutečně být může. Jeho geografická posice, fakt, že Rusko bude patrně dlouho ve velmi těžké situaci, fakt, že Německo samotné po řadu let nebude moci činiti nějakých zvláštních obtíží Polsku, dále politika západních mocností musí nám být dokladem k tomu, že Polsko nemůžeme a nesmíme podceňovati. Polsko je a bude důležitým politickým faktorem Evropy. Bylo by tudíž nesprávno, jestliže se naše veřejnost nesprávně informuje o Polsku, jestliže jeho slabosti se přehánějí, jeho těžkosti zveličují. Nevěřím, že hrozí bezprostřední nebezpečí jeho existenci a životním zájmem našeho státu je, aby Polsko ohrožováno nebylo a svojí pevnou, solidní existenci udrželo. (Výborně!) Je to náš zájem, jako je vůbec naším zájmem, aby mírové smlouvy byly uplatněny a dodrženy. Mluvím tu o Polsku objektivně, abych tak řekl, suše, rozumově, bez jakékoli vášně, jsa pevně přesvědčen o správnosti tohoto názoru.
Vím, že podobné projevy, s naší strany učiněné, nebyly a nejsou chápány ani dnes správně od jistých kruhů a zejména od tisku v Polsku. Často se v Polsku domnívali, že je to projev obav aneb že jest to nějaké nabízení. Nebylo tomu tak a není tomu tak ani dnes; politika naše je inspirována přesvědčením, že tyto dva státy se navzájem potřebují a že lid, skutečné lidové vrstvy, půjdou k dohodě přes hlavy těch, kteří by ji rozumnými prostředky a poctivě nechtěli připravovat. (Výborně!) Bez ohledu na kohokoli a také na tyto hlasy naše politika jde svou cestou, znajíc své povinnosti k Evropě a společnému míru i k vlastnímu národu.
Jsou ještě některé jiné otázky, které nás navzájem oddalují: Je to náš poměr k Rusku a poměr Poláků k Maďarsku. Náš poměr k Rusku v Polsku není dobře chápán a také u nás často náš vztah k Rusku jeví se zbytečně protipolský. Právě v přípravné periodě nejbližší budoucnosti je možno vytvořit v těchto otázkách jistou stálejší tradici.
Poměr Polska k Rusku jest přes všechno především otázkou těchto dvou národů samých. Také v Polsku a v Rusku nabude převahy demokracie a tím oba národy budou nuceny řešiti problém svého poměru demokraticky. Budoucí Rusko bude příliš mocné, než aby Polsko s tím nepočítalo; a mezinárodní mínění ve věci Polska je a vždy bude tak silné, že Rusko budoucí nebude moci je přecházet. My v této věci můžeme a musíme míti své mínění. Nesmíme při tom nikdy zradit pravdu a spravedlnost a ideál demokracie, ale musíme stejně tak, jako ve věci bulharské a jihoslovanské, býti nestranni, objektivni, nevášnivi, nezaujati a musíme se snažit co možno nejméně přímo se mísiti do těchto otázek. Tím naše vřelé vztahy k Rusku nijak neutrpí, tím méně, že jest směšno se domnívat, že by budoucí veliké Rusko potřebovalo naší pomoci v těchto věcech. Našli jsme si už stálou linii ve svém vztahu k Jihoslovansku a Bulharsku, najdeme a musíme si najít také linii ve vztahu k Rusku a Polsku. Nepomohli bychom nikomu, nepřispěli bychom také slovanskému sblížení a slovanské idei, kdybychom zbytečně se do věci mísili a tím jednoho nebo druhého spíše rozdražďovali, nežli abychom klidnili a sbližovali.
Dnes prakticky to znamená, že na příklad mír v Rize mezi režimem bolševistickým a Polskem s největší radostí vítáme, poněvadž je to konec bojů mezi Polskem a Ruskem dnešním, ale nepřehlížíme, že nebyl podepsán v Paříži a že na tuto mírovou smlouvu nepřiložila dosud své podpisy žádná z velkých mocností. Je možno očekávat, že patrně každá příští vláda ruská odmítne všechno to, co dnešní vláda kdykoliv podepsala. Proto možno soudit, že se budou činit co nejvážnější pokusy, aby mír ten byl revidován v té nebo oné formě, a kdo ví, zda revisi tuto i sami Poláci snad v budoucnosti nebudou chtíti provádět. Bylo by tudíž zbytečné komplikování poměrů polsko-ruských, kdybychom z tohoto hlediska chtěli jakýmkoli způsobem do věci se vměšovat. Tento mír týká se Poláků a bolševistického režimu a my pro dnešní dobu nemluvíme proň a nemluvíme proti němu.
Pro budoucnost musíme připravovati vytvoření svého poměru k Polsku a k Rusku bez předsudků, bez vášně a bez zaujatosti. Bylo by nemístno mluvit o jakémkoliv sprostředkování. Pro naše politiky bude tu jiné úloha: jednat objektivně, věcně, reelně a spravedlivě, nemíchat se při tom do věcí dvou svých sousedů, ale za to se snažit hledat styčné body obou a v nich hned tvořit spojenectví a spolupráci, vyhýbat se tak na počátku soustavně tonu, co nás a je rozdvojuje, vytvořovat tím soustavně atmosferu smíru a přátelství a dávat tak příklad opravdové demokratické slovanské politiky, konkrétně, reelně bez velikých výkladů a pracovat především s oběma, s Polskem i s Ruskem, v souladu na poli hospodářském a kulturním. Už dnes je to možno, a nutno začít hned. To bude musit být naše slovanská politika.
Nelze zapomenout, že Poláci jsou také Slované, jsou to dokonce Slované geograficky a jazykově nám nejbližší a máme tudíž k nim povinnosti stejně jako ke všem jiným.
Poláci ovšem si musí uvědomit, že naše loyální chování a stanovisko k nim vyžaduje, aby některé jejich kruhy jednaly s větší reservou ve svých projevech o nás a pak ve svém poměru k Maďarům. Chceme a budeme žít s Maďary v přátelském styku. Nebudeme se míchat do vzájemných poměrů Maďarska a Polska. To je jejich věc, a myslí-li se v Polsku, že je v zájmu jejich a ve prospěch míru, aby byli v úzkém styku s Maďary, nemáme a nebudeme mít nic proti tomu. Ale žádáme, aby při tom byli loyalní k nám, jako k jednomu ze spojenců. Stejně tak my nebudeme míti a nechceme míti styků s některým sousedem polským, které by měly ostny proti Polsku.
S tím souvisí náš vztah k východní Haliči a jistá maďarofilská propaganda v Polsku, týkající se Slovenska. Věcem těmto nelze přikládat valného významu, neboť to nejsou věci, které by směly opravdu jakýmkoliv způsobem kalit poměr mezi námi a Polskem. Vláda československá chová se ve věci Východní Haliče loyálně a vyčkává prostě řešení této otázky, aniž by se jakýmkoliv způsobem do ní mísila. Máme v této otázce své stanovisko slovanské a demokratické, nikde a nikdy však je neuplatňujeme takovým způsobem, abychom v jakékoliv věci Polákům neloyálně škodili a abychom jejich prestiže nebo jejich opravdových zájmů se dotýkali. Já sám měl jsem příležitost mnohokrát o tom dáti důkazy i Polákům i spojencům. Propaganda ve věci slovenské, prováděná v některých listech polských před jistou dobou, jakož i propaganda stále zdůrazňující t. zv. naše vnitřní a zahraniční obtíže nebo obavy, je prostě malicherna a dokazuje, že naše poměry v Polsku neznají, nepochybuji však, že v těchto věcech polská vláda sama a polské úřady chovají se úplně loyálně a korektně.
Resumuji tudíž:
Po rozřešení těšínského konfliktu, přes to, že nás zanechává neuspokojeny, vláda československá pokládá náš konflikt s Poláky za definitivně vyřešený a chce soustavně provádět politiku sblížení. Je možno snad nechat stranou všecky věci, které nás oddalují nebo které nejsou dosud vyjasněny. Zdůrazňovat společný zájem na velkých mírových smlouvách v Paříži podepsaných a začít pracovat positivně, konkrétně, nejdříve na poli hospodářském a kulturním. Naše politika v těchto věcech jest velmi jasná a také jistá. Jestliže mohu dnes o těchto věcech s takovou otevřeností a jasností mluvit, je to proto, že jsme si vědomi ve všech těchto otázkách své síly a své jistoty, že víme, co chceme a že v tomto smyslu máme pevný program a plán, který krok za krokem bez ohledu na kohokoli musíme uplatňovat. Toho, kdo nebude chtíti nové situaci rozumět, poměry samy poučí. Polsko totiž spěje rychle k obdobnému vývoji, jako u nás; demokratické vrstvy našim zcela obdobné nabývají tam rychle moci a síly a vzrůstající vliv malého rolnictva a dělnictva musí přivést Polsko k politice pacifikace, reorganisace a rekonstrukce, t. j. k politice, kterou děláme a snažíme se dělat my se vší energií už dvě léta. Je třeba jen vyčkat aspoň poněkud času, až rány, které konfliktem vznikly, se poněkud zahojí, až hořké pocity, které na jedné i na druhé straně vznikly, trochu vymizejí a až dobrá vůle a vzájemná důvěra tou cestou, jakou jsem naznačil nahoře, ovládne úplně oba tábory. (Výborně!)
Shrnuji tedy ještě jednou náš politický poměr k Rusku. Je to především poměr kritický, docela jiný, než býval v dobách dřívějších, kdy naše ruská politika do značné míry byla také často pod vlivem neznalosti Ruska. Naše politika je neintervence a neintervence rozumí se vždy vzájemná. Jestliže si neosvojujeme právo zasahovati do věcí ruských v Rusku, žádáme navzájem od sovětských Rusů, aby také nezasahovali do poměrů našich. (Výborně! Potlesk.) Do neintervence patří také opuštění oné dosavadní propagandy, kterou sovětské Rusko chtělo vyvolat v západní Evropě definitivní sociální revoluci. (Výborně!) Je to počínání spíše malicherné než světové. Veliký obrat v celém světě není možno provést sebe šikovnější chvilkovou agitací. Je-li vývoj světa - jak to právě Marx hlásal - determinován nezvratnými zákony, pak je ruská propaganda z tohoto hlediska hodně malicherná. A zároveň se mně zdá, že ruští vůdcové bolševičtí nechápou toto světové stanovisko Marxovo. Je-li jeho system tím, co bolševici říkají, pak bude přijat nejlepšími a nejotevřenějšími hlavami v celém světě. Avšak bolševická propaganda obrací se právě k těm vrstvám, které o Marxovi a světovém dění nemají potuchy a tím pak vznikají malé dočasné puče, které poválečnou bídu jen zvětšují. (Výborně!)
V Rusku situace spěje pomalu k svému vyvrcholení. Už mnohokrát se oznamoval pád bolševického režimu a věřilo se v konečné vítězství intervenčních armád, ale zdá se, že politika tato situaci dnešní spíše prodlužovala. Po neúspěchu Wrangelově nepomýšlí se už nikde vážně na intervenci v Rusku. Vyřešení problému v Rusku musí býti přenecháno Rusům samotným. (Výborně!) Názoru toho jsou dnes nejen určité levé strany ruské, nýbrž i částruské buržoasie, kteráještě do nedávna hájila princip intervence a jednala v tom smyslu buď v Německu nebo v Paříži a v Londýně. Stanovisko v ruských věcech, které naše politika hájila v jisté době s jistými obtížemi, které však vždycky obhájila a důsledně prováděla, je všeobecně uznáváno a konec konců plně přijato. Vycházelo jednak z principielních hledisek naší politiky, jednak z poznání, že žádná intervence v kterýkoli moment ruské revoluce podnikaná by nebyla, mohla podstatný vývoj věcí v Rusku změnit; byla tudíž nezdravá. Náklady vojenské, finanční, hospodářské a vůbec oběti materielní i na lidských životech na opravdovou velikou intervenci byly by bývaly tak ohromné, že důsledky intervence takovýchto rozměrů po stránce sociální byly by bývaly nedozírné a byly by snad vyvolaly všude aspoň pokusy o onu sociální revoluci, o níž bolševici ve všech státech dnes sní.
Mluví se dnes mnoho o tom, jako by se z jara mělo počítat s eventualitou bolševického útoku proti sousedům Ruska. Mimo to Estonsko a Lotyšsko jest prý stále v nebezpečí, že bude pohlceno bolševiky. Sledujíce svou výše naznačenou směrnici politickou, byť tomu bylo tak, nebo onak, máme úkol jasný a samozřejmý. Spojenci a vůbec veřejné mínění evropské odklonilo se od ideje intervence; naše republika provádí tuto politiku upřímně a důsledně bez jakékoliv reservy už po celá tři léta a je tudíž v silné morální posici, že s krajní rozhodností může se postavit proti každému útoku, který by chtěl přijít na naše území s kterékoliv strany. (Výborně!) Jsme s největší rozhodností proti jakékoliv válce na východě, ale budeme také připraveni s největší rozhodností pro ti jakémukoliv nebezpečí se bránit. Naše vojsko, které jest si dnes vědomo plně své povinnosti, bude hájit integritu této republiky s nejkrajnější oddaností. Je k tomu připraveno. Ale opakuji, že nechceme vůbec žádné války, protože by to bylo prostě šílenstvím a i ten, kdo by v té válce zvítězil, byl by na konec úplně ruinován. Nedovolíme za těchto okolností v žádném směru naprosto nejmenší pochybnosti tím spíše, že všecko naše dělnictvo, jež nepodléhá nezodpovědným agitacím, všecko naše rolnictvo, všecko obyvatelstvo ostatních vrstev ví a dobře vědělo, že naše politika v tom smyslu za loňského boje mezi Polskem a Ruskem byla naprosto loyální a upřímná a byla bezpodmínečně pro mír.
Zcela objektivně vzato, možno soudit, že tato taktika - přenechati dnes Rusům samotným Rusko - vyvolá snad rychlejší řešení dnešního ruského problému. Situace dnešního režimu je těžká; vyžívá se ekonomicky a finančně, vyžívá se nedostatkem organisace a komunikace, mohla by přijít eventualita sesutí režimu toho vnitřním převratem, provedeným všemi odpůrci bolševiků, od menševiků až ke kadetům. Eventualita umírněnějšího vývoje jest snad dnes méně pravděpodobna. Ze by se dnešní režim dlouho uchoval v dosavadní formě, je vůbec vyloučeno.
Obrat takový mohl by snadno mít za následek ne okamžité zachránění a znovu postavení Ruska, nýbrž úžasně těžký a dlouhý boj o rekonstrukci země, která byla zbavena všech svých komunikací, která ztratila tradice vyměňováním zboží a produktů, kde vznikl veliký regres v politickém, hospodářském a sociálním životě, kde se zničila většina inteligence a středních vrstev, zarazil se vývoj civilisace a kultury a znehodnotila se do ohromné míry celá řada hodnot, nahrazených jinými, které za nového převratu stanou se opět bezcennými. Krátce: v Rusku skutečně provedena byla ohromná sociální revoluce, která po změně dnešního režimu může se snadno vyhraniti v jistý druh těžké anarchie, kterou ti, kdož přijdou snad k moci, by musili dovést ovládnout. S podobnou eventualitou se počítat musí. Nepřijde-li tato anarchie, nebo bude-li krátká, tím lépe pro nás a pro celou Evropu a především pro Rusko samo.
Můžeme si snadno představit, jak těžko by se za těchto okolností vládlo. Budou se dít pokusy jít dále na pravo, ale poněvadž nový režim by nemohl býti režimem teroru, budou i dosavadní dr žitelé moci míti možnost dále vést politiku a mohli by činit pokusy o opětný převrat z leva, čili jinými slovy: těžký boj na pravo a na levo by mohl pokračovat, těžký boj o organisaci vlastních řad těch, kdo budou vládnout, těžký a rozhodující boj s materielními překážkami, s nedůvěrou ciziny atd. atd. Bude to rozhodující boj o federalistické demokratické Rusko. Věříme v budoucnost tohoto Ruska a přejeme si rychlé vyřešení této otázky. Poměr náš k ruskému národu je dán naší tradicí a celou naší politikou. O tom není ani třeba se šířit. Hájíme a hájili jsme svou demokratickou linii politickou i v této otázce. Jako v Anglii a dnes i ve Francii byli jsme a jsme i nyní pro volné hospodářské styky našich občanů s Ruskem. Blokáda neurychluje, nýbrž stěžuje vývoj věcí v Rusku. V tom smyslu se také u nás dnes pracuje prakticky na tomto poli, pokud je to v našich silách, zejména finančních.
Prakticky to znamená pravděpodobné potácení se Ruska po jistou dobu v této zlé situaci a pro nás závěr, abychom byli připraveni na tuto eventualitu rekonvalescence Ruska, která nedá mu ještě dlouho možnost mít ten vliv v evropské politice, jaký by mělo mít. To nás nutí, abychom myslíce stále do budoucnosti na vztah svůj k Rusku měli stále na mysli okamžité problémy, které se nám staví dnes a nepočítali jen na to, co za deset, za patnáct nebo za dvacet let může přijíti. Nám je nutno, abychom se zkonsolidovali bez ohledu na kohokoliv okamžitě za dnešní situace, kdy máme výhody značné proti druhým, kdy máme řadu hospodářských statků, jež druzí nemají, kdy naši odpůrci nejsou mocni, kdy jsme v prvním rozmachu samostatnosti a svobody, kdy máme ještě výhody plynoucí přímo z války.
Musíme pomáhat k rekonstrukci Ruska pokud je to v našich silách, sledujíce své intence demokratické a nevměšujíce se do stranických věcí ruských, ale zároveň nežli rekonstrukce tato přijde, nesmíme položit ruce v klín a musíme řešit rychle problém za problémem. Naše politika doposavad to dělala, aniž nějak zvláště to zdůrazňovala. Nyní chceme to zdůraznit více nežli dříve. Chceme upozornit naše veřejné mínění, že je v tom přesný plán a program a že víme, co chceme anebo co musíme chtít. Využít těchto několika pěti až deseti let, kdy vážně se nám nemůže nic postavit v cestu, je naší svatou povinností a vlády, které by toho nechápaly a neprováděly, dopouštěly by se zločinu na národu a státu. (Výborně!)
Za těchto okolností naše veřejnost pochopí, že je naší povinností definitivně likvidovati uvnitř ony šílené pokusy o tak zv. puče a sociální bouře, které jistí revoluční vůdcové způsobem nezodpovědně dětinským chápou a provádějí a které doposavad vycházely z předpokladu, že bude vyvolána světová revoluce s Ruskem v čele. (Výborně!) Myslím, že v krátké době po této stránce vývoj každému bude jasný a že ze všech těchto fantasií nezbude nejen u nás, ale také jinde nic jiného, než že se vytvoří v každém státu frakce socialistické, mající za program sociální radikalism a mystický revolucionism z dětských let hnutí socialistického. Není to krok ku předu, je to krok zpět a v několika letech historie správně tyto otázky zodpoví. (Tak jest! Výborně!)
Mluvím-li o ruské a slovanské politice, musím mluvit o poměru našem k Jihoslovanům.
Náš poměr k Jihoslovansku je dán naší alianční úmluvou, která veřejnosti je známa, a naším dohovorem s Rumunskem, čili jinými slovy tak zv. politikou Malé dohody. Mezi námi a Jihoslovanskem není vůbec ani jediné otázky, ve které bychom měli protichůdné zájmy. Za to ve všech otázkách, v nichž naše politika s politikou jejich se stýká, máme zájmy totožné. Proto ve všech otázkách budoucí organisace centrální Evropy tato spojitost naší politiky bude hráti důležitou roli; bude míti vliv na řešení jednotlivých otázek hospodářských, politických, na otázky maďarské, otázky rakouské a ovšem také na poměr k ostatním státům.
Stejně dlužno konstatovat, že také mezi námi a Rumunskem není větších zájmů protichůdných, že velká většina politických otázek, které by se mohly postaviti mezi námi a Rumunskem, je takového rázu, že máme zájmy takřka totožné. Těch několik málo věcí, ve kterých by snad byly nějaké různosti, jsou takového rázu, že nikdy ani zdaleka nemohou se blížiti té velikosti společných zájmů, jež tyto dva národové navzájem mají. (Výborně!) Konec konců konstatování těchto fakt zdůrazňuje znovu jen politiku t. zv. Malé dohody. Opodstatňuje ji a vysvětluje, proč tato politika je přirozená a naprosto nutná a proč je takřka vůbec mezinárodně politickou nutností.
Intimní a loyální spolupráce těchto tří států dána je v podstatě sama sebou; jejich geografickou polohou, jejich rovnoměrným počtem obyvatelstva, jejich přibližně stejnou politickou i ekonomickou silou, jejich poměrně velmi nepatrnými možnostmi diferencí v málo významných otázkách. Je známo, že prave mezi podobnými státními útvary jsou dohody nejsnazší a nejtrvanlivější, že mezi státy rovnocennými ať politicky, ať hospodářsky, ať mravně nejlépe se spolupracuje, ježto není žádný element disharmonie a zejména nerovnováhy, takže nenaskytuje se nikdy v jejich vzájemném poměru tak choulostivá otázka, jako je otázka národní citlivosti a prestiže. To právě bývá tak často příčinou obtíží mezi státy sobě nerovnými, z nichž jeden nebo druhý má v té nebo v oné formě převahu a tím vynucuje si vlastní váhou a silou sledování té nebo oné směrnice politické. Na tyto momenty nesmí se zapomínat, uvazuje-li se o síle vztahů mezi námi a Jihoslovany i Rumuny a o rychlém vžití se politické koncepce, kde Československo, Jihoslovansko a Rumunsko mohou společně spolupracovat o stabilisaci poměrů v centrální Evropě. Při tom poměr jejich k jednotlivým spojencům, k západu vůbec, k Anglii, Francii a Italii je stejně vřelý, ježto se zdá, že všechny tyto tři státy dívají se stejnýma očima na poměry v centrální Evropě jako Malá dohoda. Přáli bychom si přímé spolupráce jiných států. Snad k tomu dojde nejdříve mezi Polskem a Rumunskem a pak mezi Polskem a námi. Potom by už vývoj ke spolupráci všech nás v centrální Evropě šel sám sebou normální cestou.
Projednávání smlouvy s Bulharskem staví do popředí otázku situace na Balkáně a speciálně dnešní změny v Řecku. Návrat krále Konstantina do Řecka vyvolal vnitřní velikou krisi v Řecku, změnu politiky západních spojenců, jednak v Řecku vůbec, takže se už naskytla otázka, nebudou-li nijak dotčeny mírové smlouvy, týkající se věcí balkánských a věcí tureckých. Myslím, že otázka tato se pro okamžik neklade a že můžeme klidně přistoupiti k ratifikaci míru bulharského. Řecko dostává se do velmi těžké situace jak vnitřní, tak i zahraniční, a jistě že to příliš dlouho nebude moci snésti. V jaké formě vyřešení se stane, dotýká se nás velmi málo, poněvadž nemáme přímých interesů ve všech těchto věcech a poněvadž také ve věci Thrakie stanovisko naše bylo a jest diktováno především stanoviskem bezprostředních interesentů. Máme i v této věci své stanovisko slovanské a demokratické a nemáme příčiny to zapírat. Nemůžeme však v této věci rozhodovati, jdouce v těchto otázkách v naprostém souhlasu se stanoviskem spojeneckým a zejména jihoslovanským tak, jak naše alianční smlouva nám káže. Na nějaký dlouhý odpor se strany Řecka proti spojencům nemůže se ovšem počítat. Žádný z menších států trvalý anebo trvalejší odpor a zejména takovou isolaci, v jaké ocitlo se Řecko, nesnese.
S tím vším souvisí náš poměr k Bulharsku. Bulharsko vedlo za války politiku krajně nešťastnou, nedemokratickou a proto dlouho bude za to trpět. Dnes pokouší se vláda Stambulijského dostat svou vlast z této veliké vnitřní krise. Staví svou politiku správně na podklad mírových smluv. Provede-li tuto politiku do důsledků, dojde jistě svého cíle, jehož i my upřímně si přejeme. Máme své stanovisko k jednotlivým problémům bulharským, rádi jsme zde viděli chefa vlády tohoto státu a upřímně jsme mu naznačili směrnice své politiky. Ale do věcí jejich se míchat nemůžeme, přijímajíce v těchto otázkách tytéž směrnice jako ve sporu polsko-ruském. I zde je třeba dlouhé doby k uklidnění citů a vášní, mnoho síly a odvahy k doznání chyb a pevného programu i krajně opatrné taktiky. My začneme s Bulharskem pracovat na poli hospodářském a kulturním. Věříme, že i to bude začátek k budoucímu míru Bulharska s jeho sousedy.
Jedním slovem: naše politika je politika míru; jak patrno, je to celý systematický program zahraniční naší politiky, jejž jsem si zde dovolil nastínit. Jen touto politikou míru, demokracie a pokroku můžeme se konsolidovat i uvnitř. Mám za přirozený důsledek stejný plán a stejný program uvnitř: Sociální a národnostní klid, spravedlnost a usilovnou práci pro demokracii politickou a sociální. Je to politika pro všechny strany a pro všechny národnosti, je to politika všech pro všechny. Jen s politikou míru je možno přistoupit k velikým reformám sociálním, jichž si celý svět přeje a o něž bojuje a musíme usilovně bojovat i my.
Po hrozných obětech světové války
je každá válka a každé krveprolití vnější i vnitřní přímo šílenstvím.
Světová válka nás všechny musila poučit, že lze o všech sporných
otázkách klidně a rozumně jednat. Je naší nadějí, že se tak stane
a je naším přáním a bude naším největším a upřímným úsilím, aby
se tak skutečně stalo. (Výborně! Hlučný potlesk.)