Předseda (zvoní): Přikročíme k debatě. Ke slovu jsou přihlášeni
na straně "pro" páni poslanci Hlinka, dr. Hodža, dr. Markovič, Špaček, Myslivec, Udržal, Habrman, dr. Kramář, dr. Blaho, Němec.
Na straně "proti" páni poslanci dr. Holitscher, dr. Jablonicky, Burian, Mayer, Wittich, dr. Kafka, dr. Feierfeil, Kreibich, dr. Brunar, dr. Körmendy Ékes.
Před zahájením debaty vyžádal
si slovo pan ministr věci zahraničních dr. Beneš. Uděluji
mu je.
Ministr zahraničních věcí dr. Beneš. Slavná sněmovno! Politické události poslední doby způsobily, že musím se opět připraviti na cestu za hranice, především do Italie. Už to samo je dostatečným důvodem, abych Vám, ctěné dámy a pánové, předložil některá vysvětlení. Mimo to ratifikace mírových smluv jsou vážným důvodem a příležitostí k výměně názorů a k nastínění programu a směrnic naší zahraniční politiky. Byly s některých stran dotazy, a tu i tam námitky, že bych se chtěl veřejné diskussi v plenu vyhýbat. Nemyslím, že jsem neskromný, pravím-li, že podobné domněnky celým mým vystupováním už dávno jsou vyvráceny. Zejména by právě se už mělo přestat mluvit o tak zvané tajné diplomacii. O té tajnosti mohou - upřímně řečeno - mluvit a psát jen ti, jímž diplomacie a politika našeho státu a světa vůbec je ve skutečnosti tajností. (Výborně!) Kdo pozoruje, co se u nás a za hranicemi děje, kdo má jen trochu smyslu pro historickou kontinuitu, kdo pochopuje, co se od roku 1914 stalo a děje, nemůže mne vinit z tajné diplomacie.
Je politickou naivností myslit, že by nějaké rozhovory v kuloárech anebo v některých zdejších nebo zahraničních salonech mohly skutečně mít vliv na běh světový, na zahraniční politiku; historie a její zákonitost nedají se rušit fantasiemi a přáními jednotlivců; železný pochod historického vývoje určen jest skutečnými sociálními a historickými silami. Politikům a diplomatům, třebas by byli na sebe významnějším místě, nezbývá, než ve vší skromnosti na fakta ta hledět, pochopit a podle nich své jednání řídit. Já se divím, že právě se strany těch, kteří se dovolávají Marxovy vědeckosti, se proti mně a vládě naší uvádějí takové důvody, jež jsou vším, jen ne něčím vědeckým.
Odjedu na několik dní do Říma, a je tedy přirozeno, že se dotknu hned té věci. Neostýchám se říci, že jedu do Říma rád, a to tím raději, že mezi Jihoslovany a Italy byly nedávno sjednány důležité smlouvy, které jsou rozhodne velikým činem politickým a které znamenají veliký krok k práci o mír evropský. Speciální diplomatická dohoda mezi Italií a Jihoslovanskem, jež byla naší vládě sdělena, znamená, že Italie zaujímá k otázkám středoevropským stanovisko obdobné či paralelní onomu, jež je vyjádřeno v dohodě mezi námi, Jihoslovany a Rumuny. Můžeme nad tím vysloviti jen své potěšení a míti zadostučinění nad tím, že intence naší politiky byla správně pochopena. Za těchto okolností cesta do Říma znamená jen utvrzení této politiky a přímé dorozumění s Italií o otázkách uherských, otázkách rakouských, otázkách dynastie habsburské a ve věci pokusů o restauraci bývalého stavu ať po stránce hospodářské nebo po stránce politické. V těchto věcech bezesporně, jak doufám, dojdeme k naprosté dohodě. To znamená: Vztah náš k Italii bude postaven na základě míru st. germainského a míru trianonského, čímž se velmi jasně zdůrazní před celou veřejností, že nejlepším základem všech dohod a všech dorozumění, že nejlepší prací pro konsolidaci Evropy a nejlepší prací pro mír a přátelství dvou národů je dohoda o vzájemné loyální a oddané pomoci za tím účelem, aby byly do důsledků uplatněny ty mírové smlouvy, které jsme rukou společnou a nerozdílnou podepsali.
Rozumí se samo sebou, že podobná dohoda politická musí býti posílena skutečnými zájmy hospodářskými a spoluprací na půdě finanční a obchodní; proto provedeme při jednání v Římě všecko to, co bude nutno k podepsání obchodní smlouvy, která bude dalším důležitým kamenem ve stavbě naši republiky a pacifikace centrální Evropy, jakož i novým krokem k upevnění svazků přátelských mezi námi a Italií.
Naše jednání nynější bude jistě příležitostí pro naši veřejnost, aby vzpoměla s povděkem velikých služeb, jež nám Italie prokázala za války, a aby věnovala stále a stále více pozornosti, zájmu a přátelství s Italií, italskému národu a kultuře, italskému obchodu a průmyslu a vůbec vztahům mezi námi a Italií. Před válkou a za války to nebylo možno, dnes to jest velikou a radostnou naší povinností.
S tím souvisí náš poměr k západu vůbec, především k Francii a Anglii. Vztah ten musí býti velmi úzký nejen z důvodů, abych tak řekl civilisačních a kulturních, ale zejména proto, že na celou řadu let Evropa vůbec bude dirigována ve svých hlavních směrnicích politických aliancí anglicko-francouzskou, která vlastně dnes je jedinou velikou autoritou v těžkých rozvratech dneška a která, bude-li trvat a bude-li pevná, bude opravdovým štěstím Evropy.
Tato aliance je podstatnou garancií vyplnění a dodržování podepsaných smluv v Paříži a intimní spolupráce s Francií a Anglií ve všech otázkách evropské politiky je pro nás conditio sine qua non celé naší politiky vůbec. I kdybychom nehleděli na ta naše citová pouta k Francii a k Anglii, jako k těm, kteří nám tolik pomáhali za války, a kdybychom uvažovali jen o existenčních podmínkách svého státu, byla by tato politika dána sama sebou. Různí naši diletanti v mezinárodní politice a zaujatí straníci nebo sektáři snaží se čas od času našemu veřejnému mínění namluvit, že touto politikou byli jsme nebo budeme nástrojem politiky západu. Tvrzení taková jsou prostě směšná a charakterisují jen diletantství svých autorů. Náš poměr k Francii je skutečně srdečný a upřímný. Při poslední své cestě, při rozmluvách v Paříži, jak s p. presidentem Millerandem, tak i se zahraničním ministrem o otázce naší, otázce ruské i maďarské a jiných mohl jsem s radostí konstatovati opravdovou dohodu a jednotu v názorech na mezinárodní otázky a jednotu ve společných cílech a ve společné práci. Otázka intervence, otázka monarchie v Uhrách a dynastie habsburské, otázka Rakouska, otázky východní vůbec, v tom všem je mezi námi jasno. Nelze pochybovati ani v nejmenším, že také s Anglií je dohoda a spolupráce na téže basi zajištěna. A tu je důležito připomenouti, že pro nás to znamená, že kromě ostatních věcí v dohodě s Francií a Anglií chceme si vybudovati také společný program pro definitivní řešení centrálně-evropských otázek.
Mluvě o Francii a Anglii chci jen stručně se dotknout také Ameriky. Americká politika zdá se v poslední době jakousi sfingou. V Americe nastala jistá reakce po tom, když Amerika během války tak velkolepým a šlechetným způsobem vlastně ponejprv zasáhla do politiky evropské. Pochybuji, že je možno, aby Evropa se vyvíjela bez ohledu a vlivu Spojených Států, hospodářsky a kulturně tak významných. Soudím proto, že přirozené styky mezi Evropou a Amerikou budou v brzku jen nově formulovány; při nejmenším poměry ruské pro oba kontinenty tak důležité, vyžadují vzájemného dorozumění. My se své strany činíme všecko, abychom jak vůči Anglii a Francii, tak i vůči Americe - zaujali stanovisko diktované nejen vděčností, nýbrž opravdu velikými světovými problémy.
Zvláštní pozornost musí věnovati naše politika otázce rakouské. Dle našeho mínění otázka připojení Rakouska k Německu ve skutečnosti se dnes neklade a klásti se nemůže. Mezinárodní situace nedovoluje, aby bal změněn článek saint-germainského míru o této věci. Vedle toho Německo samo dnes nemá možnosti o věci té vážně přemýšleti a ji provésti, prostě proto, že by to pro ně znamenalo nová ohromná břemena finanční a hospodářská, kterých na sebe vzíti nemůže. Dále proto, že v jistých politických kruzích jsou proudy, které se domnívají, že otázka ta není zralá a že by se mohla nanejvýše položiti za určitou řadu let, až by jednak mezinárodní situace se změnila, jednak Německo samo hospodářsky se zdvihlo, a Rakousko prošlo nezadržitelnou finanční krisí, ze které by mu musili pomoci sami Spojenci. Jestliže tudíž se touto eventualitou zde nebo onde hrozí, je to spíše proto, aby se činila nálada a aby se vymohla mezinárodní pomoc. Je to pochopitelné, je to jasné, ale ti, kdož znají skutečně situaci, musí správněji analysovat, hledat skutečné a opravdové řešení tohoto problemu. My prostě hájíme stanovisko mírových smluv.
Také druhá stránka výše zmíněného dilematu Anschluss an Deutschland oder Donaufederation, jak se to formuluje, nemá dosti seriosního podkladu. Mluví se o dunajské federaci jako by to bylo řešení pro rakouskou krisi a pro definitivní organisaci centrální Evropy ne proto, že by se mohla pokládati za něco vážně uskutečnitelného, nýbrž zase proto, aby se tím činil nátlak na nás a na jiné sousedy k různým koncessím. (Zcela správně!) Všichni ti, kdo znají skutečné poměry, s eventualitou podobnou vážně nepočítají. Pro Jihoslovansko idea ta vůbec nemá smyslu, stejně tak pro Rumunsko, ježto oba tyto státy cítí se příliš daleko od bývalého centra říše Rakousko-Uherské, a není tam jediného hlasu, který by na to jen chvíli myslil a ideu tu mohl přijmouti. Československo po zkušenostech, které známe z naší národní historie, ve své ohromné většině odmítlo by ideu tu a priori a bránilo by se jí do posledních okamžiků všemi možnými prostředky a to ať ve smyslu politickém, nebo ve smyslu hospodářském. Úplné suverenity politické a hospodářské nikdy za žádných okolností a v žádném směru bychom se nevzdali. (Výborně!)
Maďaři zejména za dnešních okolností svoji národní katastrofu aspoň z části přičítají na vrub Vídně a nemají naprosto v úmyslu nějak znovu se s ní spojovati. A ani v Rakousku, kromě několika theoretiků, dnes vážně na to nikdo nemyslí. Idea ta v jistém smyslu je životnější na západě a i to jen v hlavě některých politisujících theoretiků, kteří dívajíce se na mapu centrální Evropy a vidouce tam řadu malých států, jež částečně stojí proti sobě, nalézají hned jednoduché řešení ve všech těžkostech tím, že by je chtěli spojovat. Stanovisko to vychází z neznalosti poměrů, z nepochopení situace, z neznalosti psychologie osvobozených národů a částečně z tradice předválečné politiky francouzské a anglické, která po značnou dobu viděla v Rakousko-Uhersku protiváhu Německu. Dnes takto chtíti řešiti centrálně evropskou otázku nemá smyslu.
Vláda československá se domnívá, že problém centrálně evropský, jak se utvořil za války a jak se jeví dnes, dotýká se eminentně Československé republiky. Jsme skutečným centrem Evropy, a když byl vytýčen pangermánským hnu tím cíl pangermánské Mitteleuropy, byl to především československý národ, který měl býti plně pohlcen. Máme pro to doklady. Pro nás tudíž otázka ta existuje a nesmíme podceňovati nebezpečí, jež se v ní pro nás skrývá. Z toho důvodu se nesmíme dáti překvapiti událostmi, dát jim přerůst přes naší hlavu. Je povinností naší mít v těchto věcech zcela přesnou a jasnou politiku, mít docela určitý a přesný plán důkladně a do detailů propracovaný a chopit se v nich iniciativy. Dohoda s Francií, Anglií a Italií, doufám, v těchto věcech nebude těžkou.
Celá naše veřejnost dobře ví, že od jisté doby z Vídně, z Budapešti a také z určitých kruhů německých z říše, šíří se po Evropě o nás zprávy nám nepřátelské, jež jednak znehodnocují sílu a soliditu tohoto státu, a jednak se pokoušejí nás líčit jako stát, který znemožňuje život Rakousku a Maďarsku a který provádí politiku takovou, že problém centrální Evropy těžko je možno řešit rychle, rázně a spravedlivě. Mohu s plným právem a s klidným svědomím zde prohlásili, že všecky podobné informace, jsou vědomou a tendenční lží. (Výborně!)
Nepotřebuji zde uvádět znovu a znovu, že už od dvou let pokoušíme se dohodnouti se se svými sousedy, že učinili jsme dohodu po této stránce s Rakouskem, že ve svých těžkým poměrech snažili jsme se všemožně, abychom zásobili podle úmluv a podle svých závazků sousedy své uhlím a jinými statky, že usnadnili jsme svému jižnímu sousedu, těžkou jeho situaci dodáváním svých produktů a surovin, že od několika měsíců pokoušíme se navázati hospodářské styky také s Maďarskem, a že na všecky tyto otázky už dávno a dávno myslíme a přejeme si, aby rychle byly řešeny. Je to podmínkou definitivního, normálního hospodářského a sociálního života především i u nás. Stačilo by uvésti číslice našeho exportu a text některých našich úmluv. Jsme si vědomi, že bude-li náš soused nemocen, že ani my nebudeme docela zdrávi.
Na západě neznajíce přesně skutečné poměry v centrální Evropě, váhají často vyslovit se přesně o tom, jakým způsobem všechny tyto otázky by měly býti řešeny, abychom všichni v centrální Evropě mohli konečně se věnovat klidné, mírumilovné práci. Vzhledem k těžké vnitřní krisi v Maďarsku a finančnímu a hospodářskému seslabení Rakouska můžeme jedině my v těchto věcech učiniti vážný krok ku předu, opírajíce se o svou dohodu s Jihoslovanskem a Rumunskem.
Nechci se dotýkati těchto věcí v podrobnostech, ale už jednou jsem měl příležitost naznačit, že vzhledem k nejistotě na východě a i v Německu musíme bezpodmínečně na jihu od nás mít klid a pokoj. To znamená vytvořiti v centrální Evropě nový politický a hospodářský systém, který by tento klid a pokoj zajistil. Znamenalo by to definitivní dohodu mezi námi a Rakouskem, mezi námi a Maďarskem, Rakouskem a Maďarskem, námi a Jihoslovanskem, Jihoslovanskem a Rakouskem, Jihoslovanskem a Maďarskem, a konečně mezi Rumunskem a těmito všemi státy o řadě vzájemných smluv, týkajících se komunikací, pošt, telegrafů, vodní plavby, některých ustanovení finančních a bankovních, o výměně zboží, vůbec o obchodních smlouvách, které by mohly býti parcielní, krátkodobé a obnovitelné, přistupovati ponenáhlu k systému nevázaného hospodářství a volnějšího obchodu a zachovávati při tom přirozeně všechny nutné a životní zájmy našeho státu.
Žijeme ve stavu hospodářských a obchodních styků, který na dlouho je neudržitelným. Zejména mezi námi a Maďarskem a mezi námi a Rakouskem není toho styku, který by byl diktován přirozenými poměry: sousedstvím, geografickou polohou, dosavadním rozvrstvením sociálním a hospodářským atd. Zabraňovati tomu na dlouho není možno, a čím rychleji do normálních hospodářských vztahů přijdeme, tím dříve vyvoláme pokles cen, snížíme vysokou míru životní, vytvoříme nové hospodářské a finanční prostředí. To neznamená, že bychom jakýmkoliv způsobem chtěli poškoditi své zájmy, vzdát se své suverenity hospodářské a politické v tom nejmenším. To by znamenalo přinésti sice v té či oné věci jisté oběti za tím účelem, aby v řadě jiných věcí bylo to nahrazeno a získáno tolik, že by to definitivně posílilo a skonsolidovalo stát i naše okolí. To je pravý boj proti bolševismu, a nikoli válka.
Je pravda, že pro vybudování celého přesného plánu dosud nejsme docela připraveni. Máme umělý systém hospodářský následkem nuceného státního obhospodařování některých věcí, které na dlouho nelze státně obhospodařovati; provádíme jako všechny státy jistý ekonomický nacionalism, který za dnešních okolností je bezpodmínečně nutný, který po jedné straně nám přináší velké výhody, ale po jiných ztráty. Nemáme dosud následkem toho podkladu ke statistikám, výpočtům a všem nutným datům, kterých je potřebí, abychom mohli vytvořiti definitivní hospodářské vztahy ke svým sousedům a začít tak skutečně vybudovávat normální poměry v centrální Evropě.
Dle našeho mínění těžkosti v centrální Evropě jsou téhož druhu jako všude jinde; krise je mezinárodní. Není také pravdou, že by Rakousko musilo být nutně v té bídě a v katastrofě, jíž se stále hrozí. Kdybychom odstranili některé skutečně umělé stránky mezinárodního hospodaření našeho a našich sousedů i spojenců, kdybychom se pokusili sorganisovati řádně z jména transport všeho druhu, byl by brzo konec nebezpečí hospodářských katastrof a bolševismu všude.
Rakousko by mohlo samo slušně žít, kdyby tyto vzájemné vztahy byly jen poněkud upraveny a kdyby tam konečně jistá část obyvatelstva sama nabyla jisté naděje, chuti k práci a vzchopila se k jisté eksistenci tak, jak se to stalo v naší republice. Totéž platí o Maďarsku. Stav Rakouska je také psychologický problém. U státu válkou tak stiženého, je to přirozeno, a lidsky vzato musíme to chápat.
Jistě, že u nás vzhledem k bohatost tohoto státu, pracovitosti a vyspělosti jeho obyvatelstva, vzhledem k přirozeným podmínkám a hospodářskému vývinu celého našeho území celková hospodářská úroveň bude vždycky vyšší, nežli v Rakousku nebo v Maďarsku. Ale to není nic abnormálního. Přes to všecko každý, kdo poměry zná, je přesvědčen, že i Rakousko, i Maďarsko mohly by klidně žít a slušně žít.
Konkretně to znamená, chceme-li na plán celé hospodářské organisace centrální Evropy myslit, že musíme si již dnes přesně vypočítati, jaké jsou síly a možnosti hospodářské a finanční tohoto státu, musíme vytvořiti si rychle statistické výpočty a všechna nutná data, formulovat, jaký v budoucnosti může býti náš definitivní poměr hospodářský k Rakousku a Maďarsku a ovšem jejich sousedům, a vyjádřiti jej celým systémem hospodářských a obchodních smluv. Musíme tak míti ve všech těchto otázkách plnou iniciativu dohodnouti se postupně o všech těchto věcech se svým spojencem Jihoslovanskem a také s Rumunskem, vytvořiti tento definitivní plán v dohodě zejména s Francií, jíž na věci politicky nejvíce záleží, jakož i s Italií, jež je přímo na věci interesována hospodářsky, a být tak tím, čím v centrální Evropě být musíme. Zabráníme tak definitivně všem pokusům o návrat pangermánské Mitteleuropy, pokusu o útok proti nám, vzniklý z nespokojenosti v sousedství anebo z nespokojenosti zbolševisované massy, odstraníme legendy o dunajské federaci a získáme při tom pro svůj průmysl odbytiště a veliké hospodářské území, pro naši hospodářskou expansi nutné, ovšem pod podmínkou plné své suverenity politické a hospodářské a plného ochránění svých vitálních hospodářských a obchodních interesů. Nebudeme-li to řešit my, budou to řešiti jiní proti nám.
Všecky tyto otázky, jak patrno, zapadají do celkového plánu a programu naší zahraniční politiky, která chce býti konstruktivní a konsolidující, která chce býti iniciativní a samostatná a která při tom chce sloužiti všeobecnému míru a pokoji. Je to politika, která je si vědoma, že nesmí čekati na to, co přijde, že nesmí čekati na to, co bude v Rusku nebo co bude v Polsku, kdy a jak se Rusko a jiné státy znovu skonsolidují, a která musí hned a co nejrychleji využíti dnešní situace, aby to, co stát náš v této válce získal, definitivně mohl zajistit.
Tak zv. bratislavská konference nemůže se přímo zabývat všemi těmito otázkami. Už prostě proto, že řešení těchto otázek bude trvat dlouho a znamená to postupně uplatňování určitého plánu a určitých ideí. Ale bratislavská konference, která dle posledních dohovorů se bude konat v Porto Rose, bude přirozeně připravovat terrain k řešení různých těchto otázek, bude se zabývati především otázkami transitními a komunikačními, otázkami dopravy vodní, rozdělením vozového parku a lodí, překážkami dopravy, výměny zboží, ale principielní otázky definitivně nemůže rozhodnout. Ostatně v celku v tomto smyslu, pokud jsem informován, dohoda již se téměř stala, a my si upřímně přejeme, aby konference měla plný úspěch. Všude je přesvědčení a názor, že konference k nějakému positivnímu resultátu musí dojíti. Prostý fakt dohody třeba jen v otázkách transportu vykoná pro nás a pro všechny sousedy naše v Anglii, v Americe a i ve Francii více, nežli nevím jaká propaganda. A vykoná mnoho i pro všeobecný mír a vzájemnou důvěru. Mimo to upravení věcí transportu je už veliký krok ke skutečnému řešení celé otázky. Řešení ostatních věcí a všech těch těžkostí půjde už normálněji samo sebou.
Při tom však nesmí se zapomenouti na jednu věc, na kterou stále ve Vídni a snad také na západě zapomínají, že totiž problém rakouský, tak jak se nám jeví, není jen problémem centrálně evropským, nýbrž problémem evropským a světovým vůbec; je to dnešní hospodářská krise, je to dnešní finanční těžký stav všech států, je to všeobecný nedostatek kreditu a rozvrat všech kreditních institucí v celém světě, jenž se jeví v Rakousku ve zvláštní akutní formě, a ze kterého možno se dostat postupně. Nesmí se totiž ani na západě zapomenouti, že v téže obtíži jsme také my sami, jako ostatní jiné státy, a že chce-li se řešit problém rakouský, že nemůže a nesmí se postupovati způsobem dosavadním, nějakou filantropií nebo nějakým časovým poskytnutím kreditu, což je řešení zcela provisorní, nýbrž na širším podkladě vybudovaným plánem finanční a hospodářské sanace ne jednoho státu, nýbrž více států najednou, čili jinými slovy, velkou mezinárodní dohodou o okamžitém kreditu Rakousku, ale také nám i jiným. Nebude-li to však možno, neznamená to sice katastrofu, neznamená to neštěstí, ale za to delší proces těžkého probíjení se všech centrálních evropských zemí k normálnímu životu hospodářskému.
V důsledcích toho pomohlo by se i Rakousku, a to, když ne hned, tedy po jisté době, pomůže-li se aspoň poněkud našemu průmyslu a našemu vývozu, pomohlo-li by se našemu zásobování; umožnilo by to nám poskytnouti kredit svým sousedům a rozvinout u nás hospodářskou normální činnost jako před válkou. To by vyvolalo cirkulaci zboží, postupné snížení cen a zavedení normálnějšího stavu vůbec. To je cesta k sanaci poměrů kol nás, to je pravý boj proti bolševismu a rozvratu. Byla by to dobrá práce pro nejbližší budoucnost. Všecky jiné pokusy o řešení rakouského problému, všecky jiné pokusy o okamžité zachránění, všecka propaganda a nám nepřátelské výklady neznamenají nic a nemají smyslu, poněvadž opravdová skutečnost je taková, jak právě byla naznačena. Je nutno pomoci hned Rakousku dlouhodobým kreditem, ale je nutno vidět problém šíře, vidět řešení i do budoucnosti a poskytnutím kreditu státům ostatním přivést centrální Evropu do normálního života hospodářského.
Nepůjde-li to, jsme odkázáni sami na sebe, jsme dosti silni, abychom se v nejhorším případě propracovali k normální situaci sami. Bude to však neekonomie sil a pro všechny nás i spojence a Ameriku prodloužení doby těžkostí, v nichž všichni po válce se potácíme.
Otázky našeho poměru k Německu je možno dotknouti se jen zběžně. Jak již mnohokrát jsme zdůraznili, základním rysem našich vztahů jsou mírové smlouvy. Na tomto základě vytvořili se již za poslední dvě léta určité tradice slušného sousedského soužití, jež hospodářskými vztahy obou státu jsou přirozeně postaveny na základy dosti pevné. Není mezi námi konfliktů a doufáme, že jich nebude ani v budoucnosti. Vyplňujeme prostě mírové smlouvy a tím konáme a budeme i v budoucnosti konati plně svou povinnost. Před krátkou dobou bylo v Německu jisté nebezpečí monarchistických převratů, jež minulo a proti němuž bychom se byli velmi rozhodně bránili. Vměšování do našich poměrů bychom co nejrozhodněji odmítli; musíme však loyálně konstatovat, že vzájemný náš postup byl dosud naprosto korrektní. Ve věci blížícího se plebiscitu v Horním Slezku budeme prostě konati svou povinnost, uloženou nám mírovými smlouvami. V duchu naší demokratické politiky si přejeme ze srdce, aby to, co je slovanské, zůstalo slovanským. Doufáme také, že vyřízení plebiscitové otázky nepoškodí naše zájmy hospodářské, jež v Horním Slezsku máme. Jinak naše hospodářské styky jsou čilé a pomáhají upevňovat sociální klid a pokoj. I po této stránce možno říci, že poskytnuta byla tu vzájemná pomoc proti anarchii a nebezpečí bolševickému už prostým faktem rozumné hospodářské spolupráce.
Dámy a pánové! Mluvím o všech záležitostech docela nepokrytě a bez jakéhokoliv tajného plánu a úmyslu. Lidsky mluveno, pochopuji velmi dobře, proč Maďaři jsou mírem a jeho důsledky tak nespokojeni. Ač nechci rekriminovat a mluvit o příčinách světové války, přece musím říci tolik, že právě Rakousko-Uhersko bylo v Evropě politickou anomalií, jak to řekl správně italský velký státník Cavour. (Hlasy: No, no!) Anomalie byla v tom, že na jedné straně minorita německá, na druhé minorita maďarská, mohla vykořisťovat velikou majoritu podrobených a potlačených národů. Vždyť přece rakousko-uherská politika byla příčinou světové války (Hlas: Oho!) a teď najednou povstávají politikové, kteří chtějí v nějaké formě obnovit tuto historickou anomalii! Statistikové vypočítávají, že válka pohltila přes 20 milionů lidí. Nechci ani vypočítávat, co pohltila na statcích, a to všecko se mělo stát nadarmo! Jistě, že stav Evropy a zejména centrální Evropy je těžký, avšak i tento stav je lepší, hodně lepší, než byl před rokem 1914.
Nebudu se pouštět do politické filosofie: chci jen tolik říci, že i jednotlivci i národové nežijí toliko chlebem, jak bylo často zdůrazněno. Světová válka dala Evropě a evropským politikům ohromné a krásné politické úkoly a je povinností nás všech tyto úkoly správně chápat a konat. Také náš stát nemá ustláno na růžích, ale není v naší povaze, abychom své rány stále světu ukazovali a o pomoc žebronili. Chceme a musíme si podle svých sil pomoci především sami. Víme, že v zájmu hospodářské a kulturní vzájemnosti je naším prospěchem pomáhati našim sousedům.
Pokud se týká Maďarů, prohlašuji docela kategoricky, že jsme ochotni s nimi o všech nutných otázkách jednat. Ale je nutno, aby konečně přestali s nesmyslnou propagandou, obrácenou hlavně proti našemu státu, v Anglii, Americe a Francii. My dobře stopujeme tuto činnost a dovedeme jí čelit. Ale tak se politika nedělá a Maďaři sami už se přesvědčili, že tímto způsobem neobnoví nespravedlivé integrity bývalého Rakousko-Uherska. Už o své ujme rozpustili některé propagační kanceláře, protože maďarská propagace, nezaložená na pravdě, se na Západě konečně přejídá, abych užil tohoto výrazu. Je škoda peněz a času na tuto práci.
Opakuji ještě jednou: jsme ochotni o všech otázkách s Maďary loyálně a veřejně se dohodnout a v dohodě s nimi mírové smlouvy uplatňovat a uplatnit.
Obyvatelstvo Československé republiky a národ československý sám dnes sociálně je rozvrstven tak, že je možno říci v pravém slova smyslu, že vyšel z třídy rolnické a třídy dělnické; po mnoha stoletích také hierarchie církevní dnes poprvé začíná vycházet z lidu, po prvé v naší historii máme pro katolický lid slovenský jmenovány biskupy ze středu tohoto lidu: (Výborně!) jedním slovem, u nás zmizela aristokracie, nelidová vysoká hierarchie a šlechtická byrokracie úplně nehraje a nebude hráti vůbec politické role a nemůže také hrát této politické role ve smyslu, jako ve státech jiných. U nás občanské a lidové strany v pravém slova smyslu mají svůj stát a vedou svůj stát.
V tom je veliký rozdíl mezi námi a Maďary. I v Maďarsku je patrný v posledních dobách jistý mírný vývoj na levo, ale sociální revoluce, kterou jsme prožili ve smyslu právě naznačeném u nás a kterou prožíváme konec konců v některých jiných státech, ještě v Maďarsku provedena není. Nepochybuji, že přijde, ale doposavad tomu tak není. Proto u nás máme jiné koncepce politiky vnitřní i politiky zahraniční, nežli mají v Maďarsku a proto otázka spolupráce anebo většího sblížení naráží pořád ještě na tyto obtíže. Mimo to se dosti neznáme, máme dosud vzájemnou nedůvěru, která je pochopitelna a vysvětlitelna, a proto zůstáváme stále v reservě.
Vedle této důležité psychologické otázky je zde pro nás ovšem věc daleko vážnější: je to otázka vládního režimu v Maďarsku. Všeobecně byl rozšířen názor, zejména na západě, že v Maďarsku není možný jiný režim nežli monarchie. Mluví se o býv. císaři. Karlu nebo jeho synu, mluví se o arciknížeti Josefovi, mluví se o některém jiném členu habsburské rodiny nebo o některém aristokratovi maďarském a konečně o možnosti cizí dynastie. Analysujeme-li správně situaci, můžeme říci, že otázka opětného nastolení býv. císaře Karla vůbec se neklade a klást nemůže, poněvadž by to byl skutečný a opravdový casus belli pro některé sousedy Maďarska. Řešení s některou dynastií cizí nebo s některým aristokratem maďarským nezdá se ani aktuelní, ani dosti možné, poněvadž z vnitřních důvodů maďarské i z důvodů zahraniční politiky je vůbec neuskutečnitelno. Zbývá kandidatura některého jiného Habsburka anebo přímo arciknížete Josefa, ke kteréž sousedi Maďarska musí zaujmouti stanovisko. Dle našeho mínění jeví se pro Československou republiku otázka takto: