Předseda (zvoní):
Přikročíme k debatě. Uděluji slovo prvnímu řečníkovi na straně
kontra zapsanému, jímž jest pan kolega dr. Holitscher.
Posl. dr. Holitscher (německy):
Dámy a pánové!
Předseda (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr. Holitscher (pokračuje): Ve svém malém spise: "Idea k všeobecným dějinám ve smyslu světoobčanském" praví největší německý myslitel, jejž ani největší nepřátelé německého národa nenapadali a neodvážili se snižovati, praví Immanuel Kant toto: "Příroda pohání válkami, přepjatým a nikdy nepovolujícím zbrojením k nim, nouzí, kterou tím konečně musí pociťovati vnitřně každý stát i v míru. K počátečním a nedokonalým pokusům, konečně však po mnohých zpustošeních a i úplném vyčerpání jejich sil, lidi k tomu, co by jim byl mohl říci rozum i bez tak mnohých smutných zkušeností, totiž aby vyšli z bezzákonného stavu divochů a vstoupili do Svazu národů, kde by mohl každý i nejmenší stát očekávati svou bezpečnost a svá práva nikoli od své vlastní moci nebo svého vlastního právního posouzení, nýbrž jedině od tohoto velikého svazu národů, od spojené moci a od rozhodnutí dle zákonů spojené vůle. Tak blíží se lidstvo nutně a zcela nevyhnutelně největšímu problému lidstva, zřízení občanské společnosti všeobecně spravující právo."
Tohoto výroku našeho největšího myslitele musel jsem vzpomenouti, když jsem dle své povinnosti pročítal v mírových smlouvách organisační statut Svazu národů, smlouvy de la societé des nations, těchto 26 článků obsahujících to, co bylo v Paříži prohlášeno Svazem národů. Praví se ovšem v prvním článku této osnovy, že vysoké smluvní strany uzavírají tento Svaz "ďaccepter certaines obligations de ne pas recourir @a la guerre" aby znova neupadly do války. A my vidíme, velectění pánové, jak toto rozhodnutí se již uskutečnilo, neboť slyšíme stále zase o hrozící válce a vidíme ve všech koutech a koncích Evropy, že tu je velmi bohatě příčin k válce.
V druhém díle praví se pak zase "ďentretenir au grand jour des relations internationales fondées sur la justice et ľhonneur", a my vidíme, jak dnes v Evropě vládne spravedlnost a čest, jak se v těchto mírových smlouvách zacházelo se spravedlností, v mírových smlouvách jež nám byly dnes předloženy a také v těch, které byly již dříve schváleny. Praví se dále: "ďobserver rigoureunnnent les prescriptions du Droit international...", dodržovati co nejpřesněji ustanovení práva mezinárodního, ustanovení tohoto práva mezinárodního, která jsou a byla ve všech těchto mírových smlouvách šlapána nohami. Ku konci praví se ještě: "de faire régner la justice", nechati spravedlnost vládnouti. Musíme se obírati trochu blíže těmito 26 články, chci jen několik nejdůležitějších vyjmouti. Tu praví se na př. v článku 5, že usnesení státi se musí jednohlasně. Jest tedy možno každému jednotlivému členu vysoké rady zameziti svým odporem usnesení, jež jsou od všech ostatních schválena a přijata. A to víme a vidíme zcela jasně, že tato usnesení byla učiněna jen proto, aby se umožnilo Francii, aby udělala Svaz národů karikaturou a -jej zpitvořila, poněvadž vlastně Francie v Ženevě vládne a tím znemožňuje to, čím vlastně má Svaz národů býti.
V článku 8 se praví: "že jest účelem Svazu národů snížiti zbrojení na minimum, jež možno sloučiti s národní bezpečností. Vidíme, dámy a pánové, jakým způsobem se toto ustanovení Svazu národů provádí. Ty státy, jež dnes vládnou Evropou a pan ministr právě před tím sám zdůraznil ve svých vývodech, že dnes vládne v Evropě aliance mezi Anglií a Francií všechny tyto státy stojící na straně této aliance nepotřebují své zbrojení stlačovati na minimum a také nemohou. Budeme o tom ještě mluviti. Avšak Svaz národů nezakročuje, neptá se, zda je skutečně nutno taková vojska udržovati, zda je to skutečně nutno v zájmu národní bezpečnosti. Vidíme dnes, že Anglie a Francie má velká vojska a velká loďstva ve zbrani, aniž jsou třeba jen v nejmenším ohroženy ve své národní bezpečnosti. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
V článku 11 praví se: "Svaz má povinnost pozorovati každou válku a každou hrozbu válkou, ať se týká člena Svazu čili nic, a účinně podporovati mír. Dnes se mluví stále o válce. Nedávno teprve mluvil pan ministr zahraničí o možnosti, že válka vypukne v nejbližší době, bylo opět mluveno o možnosti války mezi Polskem a Ruskem. Vždy se nám ovšem zase říká, že vyhrůžky vycházejí z Ruska, že nutno míti vojska ve zbrani, poněvadž hrozí válka ze sovětového Ruska. Avšak my to známe. Prodělali jsme to před válkou, jak se vždy národům vypravuje, že nás cizí země, cizí vlády ohrožují, proto že nutno míti prach v suchu, aby národy povolily v Národních shromážděních vlastní zbrojení.
Ve článcích 13 a 14 zavádí se rozhodčí soud a stálý soudní dvůr k vyrovnání mezinárodních sporů, ale čertovo kopýtko následuje. Tento rozhodčí soud, tento mezinárodní soudní dvůr není prozatím obligátní, a to bylo dle mého mínění přece samozřejmé, právě tak jako i v každé zemi při sporech soukromých nejsou jednotlivci tázáni, chtějí-li se soudnímu dvoru podříditi, nýbrž nuceni podrobiti se jeho výroku. Právě tak mají tyto soudní dvory, jež mají míti platnost, jen tehdy smysl a účel, jsou-li zavedeny nuceně, jestliže při každém sporu mezi dvěma národy - a máme jich dnes celé množství, jsou nevyčerpatelné a nemožno je také, pokud platí tyto mírové smlouvy, se světa odstraniti - nutno se dovolati tohoto soudního dvoru, a ještě jsme neslyšeli a nevidíme nikde, že Svaz národů v Ženevě učinil i jen nejtišší pokus, aby odstranil spory mezi národy svým výrokem rozhodčím. "Všecky závazky," praví se dále, "a ujednání mezi sebou" - slova Entente se výslovně užívá - "všechny dohody se odmítají, jež nedají se sloučiti s cíly Svazu národů; členové se zavazují slavnostně, že takových neuzavřou." V tomto článku se tedy odmítají všechny dohody, ovšem s dodatkem, "jež se nedají sloučiti s cíly Svazu národů". Avšak kdyby to byl skutečně Svaz národů, pak by nebylo potřebí Dohody, ani Velké a ani Malé Dohody. Pak by musel tento Svaz národů činiti všechno to, co mají dnes dělati Velká a Malá Dohoda, avšak co dělati nemohou.
Článek 22 jedná o koloniích a o chráněných územích. Chráněná území a kolonie dělí se na tři díly. První jsou ty, jež kdysi náležely k osmanské říši, druhé jsou ve vnitřní Africe a třetí týkají se Polynesie a Australie; nyní se s blahou tváří vykládá, jak se má s těmito třemi kategoriemi chráněných území zacházeti. Nemluví se o tom, že mají býti vykořisťována anglickým kapitalismem, že celý účel tohoto ustanovení jest jen dostati kolonie, jež byly dříve vykořisťovány kapitalismem německým, do rukou Anglie. Nikdo se také neptá - což by dnes mělo býti vlastně samozřejmé - zda tomu také chtějí národové, jež se tímto způsobem mají dostati do ochrany Evropy. Ovšem praví se v tomto článku - je nutno přihlédnouti k němu trochu blíže, poněvadž je dle mého názoru významný, nechci užiti neparlamentního výrazu, pro ducha, jaký vládne v tomto Svazu národů -: "Kolonie, které válkou přestaly býti pod suverenitou států, jež v nich dříve vládly, a jež jsou obývány národy, které nejsou ještě s to spravovati se samy ve zvláště spletitých poměrech moderního světa." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Kdo pak učinil tyto poměry tak spletitými, a proč nejsou dotázány tyto národy, zda chtějí vůbec něco věděti o této evropské kultuře, o níž se stále mluví, jež však naprosto není na tomto vysokém stupni, aby měla právo býti vnucena jiným národům?
Dále se praví: Blaho a vývoj těchto národů je svatým posláním civilisace. Víme, jak vypadá osud národů, které byly civilisovány. Víme, že byly zcivilisovány Mauserovými puškami a kořalkou, a myslím, kdyby se tam provedlo lidové hlasování - nedělá se ani v Evropě, neřku-li ve vnitřní Africe - patrně by se tyto národy co nejzdvořileji poděkovaly za evropskou civilisaci, a vedlo by se jim pak zajisté mnohem lépe než dnes.
Vidíte tedy, že tento základ Svazu národů není to, co Kant chce ve svém svazu národů, že Svaz národů, jejž všichni chceme, jenž je našim cílem a našim ideálem, nebyl splněn v tomto Svazu národů, jenž se tu skutečnil. Pan ministr dr. Beneš řekl ovšem 24. listopadu, že v Ženevě jest soustředěn jistý způsob veřejného mínění. Nutno přiznati, že se tu pan ministr vyjádřil velmi opatrně. Jistý způsob! "Připravuje prý se tam dílo světodějného významu. Vládne tam prý mírová atmosféra, poněvadž se tam účastní i státy neutrální, které mají aktivní podíl na práci rekonstrukční. Skepticismus není prý oprávněn, myšlenka Svazu národů je tak silná, jako myšlenka všeobecného míru." Náš skepticismus nesměřuje proti myšlence Svazu národů ani proti myšlence všeobecného míru, směřuje proti způsobu, jakým se nám tento Svaz národů vnucuje, poněvadž nezaručuje myšlenky všeobecného míru. (Souhlas na levici.) Svaz národů zaměstnává se všemi problémy, jež mír ohrožují, tak ve Střední Evropě, jihovýchodní Evropě, západní Evropě, také otázkou menšin a otázkou národnostní.
Časem budou připuštěny země druhdy nepřátelské. Také státy okrajové a otázka ruská budou Svaz národů zaměstnávati. Nevím, zda pan ministr, jenž tato slova vyslovil 24. listopadu, zastupuje i po zkušenostech, jež jsme učinili v prosinci se zasedáním Svazu národů nebo jeho ředitelů v Ženevě, ještě dnes toto stanovisko, jež tehdy rozvinul, a zdali je i dnes ještě se Svazem národů tak spokojen. Zatím přihodilo se lecos, co nám ukazuje, že i s druhé strany, nejen od německých sociálních demokratů v čs. republice, není již oceňován Svaz národů tak vysoko, jak tomu bylo dříve. Připomínám tu jen dopis, který poslal argentinský president Pueyredon dne 5. prosince Svazu národů a z něhož dovolím si přečísti některá místa, poněvadž se snad naň všichni zde přítomní již nepamatují. Praví se tam: "Naše země vidí v zamýšleném Svazu národů zrození nového blahodárného prostředku mírového, hlubokou naději na zlepšení osudu národů a ve změnách cestu k spolupráci o zdokonalení ústavy. Bez oklik byla naše země hotova spolupůsobiti při pracích Svazu národů s nadšením a zájmem, jaký se pociťuje při myšlence, že se pracuje pro všeobecné dobro. Třeba rozeznávati mezi všeobecnými změnami, to jest těmi, jež se mohou týkati poměru paktu ku smlouvě versaillské a těmi, jež usilují o změnu paktu s ušlechtilým cílem, aby se zajistila lidstvu budoucnost, osvobození od válek, panství práva, praktické solidarity a spravedlnosti mezi státy. Návrhy jsou tyto: Připuštění všech suverenních států, připuštění malých států bez práva hlasovacího, utvoření rady demokratickou volbou, závazné soudy rozhodčí a závazný soudní dvůr."
To, ctěné dámy a pánové, to by byl S vaz národů, od něhož bychom mohli očekávati něco pro mír, pro rozvoj Evropy a celého světa. Avšak pro Svaz národů, jak zde byl sestaven, jenž je toliko nástrojem pro další trvání panství vítězných států, nezbývá nám ničeho, a víme předem, že poměry v Evropě nemohou býti konsolidovány, pokud nebudou zásady tohoto Svazu národů úplně změněny.
Avšak, ctěné dámy a pánové! Nemůže ani jinak býti. Se lží, s největší lží, jaká se kdy vyskytla ve světových dějinách, byla začata válka v roce 1914. Tehdy ti, kdož chtěli válce, namluvili národům, že musejí vésti válku na ochranu jejich vlastních hranic, na ochranu jejich zemí, na ochranu jejich žen a dětí. Kapitalismus, který měl v rukou všecky prostředky moci, který ovládal tisk a vlády, dovedl opatřiti vstup této lži. Nikdo se nepotřebuje styděti, že jí tehdy věřil. Takovou moc měl tento kapitalismus, spojený s imperialismem a militarismem, že nikdo nemohl odolati suggestivní síle této lži. Svět byl tehdy obelhán a vojáci vytáhli do zákopů pod vlivem této lži, a padali a zmrzačeni byli střelami, jen pro imperialistický kapitalismus.
A právě s takovou lží byla světová válka i skončena. Tato lež byla v tom, že poraženým národům předvádělo se jako podmínky mírové 14 Wilsonových bodů. (Souhlas na levici.) Vyprávělo se jim o 14 bodech Wilsonových a prohlašováno jim, že těchto 14 Wilsonových bodů bude provedeno, pakli na mír přistoupí, pakli se podrobí. Ani ve Versaillích ani kde jinde nemluvili rádi o bodech Wilsonových, poněvadž přece měli špatné svědomí. Wilson sám řekl v roce 1917: "Nezamýšlíme bezpráví proti německé říši, žádného vměšování se do jejích vnitřních záležitostí. Jedno i druhé považovali bychom za naprosto nespravedlivé, naprosto odporující zásadám, dle nichž chceme žíti a jez jsme ve svém životě jako národ vysoko a posvátně třímali: Žádné anexe, žádné kontribuce, žádná odškodnění jako trest."
S touto lží počala mírová jednání, opět s jednou z největších lží, jež se ve světových dějinách vyskytly. A velectěné shromáždění, mírové smlouvy, jež jsou vybudovány na lži, které bijí ve tvář takovým způsobem pravdu a spravedlnost, jako ty, jež dnes leží na stole sněmovny, a jako ty z Versaillu a St. Germainu, jež zde již byly přijaty - stav spočívající na takové lži, nemůže býti trvalým. (Potlesk na levici.) To aspoň nemůže nikdo věřiti, kdo nechce přiznati, že zmizela ve světě mravnost jako směrodatný činitel, jako to, co světové dějiny řídí, říditi bude a říditi musí. (Potlesk na levici.)
Jaký je účel mírových smluv? Týž, jaký byl ucel války. A co bylo účelem války? Účelem války byl mezi jiným a snad nikoli v poslední řadě úmysl kapitalismu, dělnictvo, jež bylo sdruženo mezinárodně, jež tehdy učinilo již velké pokroky ve své konsolidaci, jež počalo hrozivě omezovati zisky kapitalismu a jež se rozšiřovalo již i na zeme, z nichž dříve přicházeli dělníci ještě neorganisovaní, stlačovatelé mezd, lidé bez nároků, kteří byli se vším spokojeni, co jim kapitál poskytl, poněvadž se počaly organisace dělnictva rozšiřovati již i na ony díly světa, poněvadž kapitalismus hleděl dostati válkou dělnictvo zase zpět pod jho, to bylo, co zavedlo tehdy kapitalismus do války a tento cíl byl ve válce také dosažen, internacionála byla zničena. Tím, že tisíce a tisíce, miliony dělníků zahynulo venku v zákopech, tím, že hospodářské poměry Evropy a celého světa byly postaveny vzhůru nohama, měli kapitalisté ve válce pevné přesvědčení, že moc dělnictva bude zlomena. Avšak válka trvala příliš dlouho. Dělnictvo již nechtělo déle krváceti pro účely kapitalismu, a proto muselo býti v mírových smlouvách pokračováno v tom, co se začalo válkou. (Souhlas na levici.) Tyto mírové smlouvy byly udělány, aby se upevnilo panství kapitalismu ve světě (Souhlas na levici.), aby se upevnilo panství kapitálu, jež jest ohroženo, jež bylo ohroženo v době, kdy byl mír uzavřen. Ohroženo bylo již v době, kdy byl mír uzavřen v Brestu Litevském, ještě více bylo ohroženo v době, kdy vojska odhazovala své zbraně, a ve všech státech počala vznikati revoluce; tu musil býti opatřen nějaký prostředek, aby se zabránilo zřízení sociálních států, jež by se nebyly zastavily na hranicích Rýna, musil býti nalezen prostředek, aby se udrželo panství amerického a francouzského kapitálu, aby se rozšířilo na celý svět.
A to, dámy a pánové, to se podařilo těmito mírovými smlouvami. Celá Evropa stala se dnes předmětem vykořisťování kapitalisty západních států. Celá Evropa stala se kolonií, i když pan ministr dr. Beneš odmítá, že jsme odvislí od aliance Anglie s Francií. Myslím aspoň, že jsem jeho slovům tak rozuměl; při mé nedostatečné znalosti české řeči je možno, že jsem jim rozuměl špatně. Tvrdí-li pan ministr dr. Beneš, že nejsme odvislí od aliance mezi Anglií a Francií, pak nemohu těmto jeho slovům věřiti. Neboť my jsme všichni od ní odvislí, v celé Evropě. (Německý výkřik: Cítíme to přece denně!) Zcela správně, cítíme to denně a musíme si dnes, myslím, ještě probrati, jakým způsobem jest celá naše politika zahraniční, avšak i vnitřní odvislá od toho, co chtějí v Paříži. Tu musíme trochu přejíti k obsahu této mírové smlouvy, jež stala se dnes základem politiky států v celé Evropě. Tyto smlouvy nejsou smlouvami, především proto, že smlouvy předpokládají smlouvání, to praví již jméno smlouvy. (Souhlas a smích na levici.) Smlouvy musejí míti souhlas obou stran. Nazývá-li se něco jiného, diktát, smlouvou, páše se tím již hrubé falšování. Avšak obsah těchto smluv ukazuje nám zcela jasně, že ani nejsou smlouvami, ani nemohou vyvolati v Evropě mír. V těchto smlouvách dělá se všechno, co od dávna prohlášeno právem mezinárodním za nepřípustno. Na příklad, abych se dotkl jen jednotlivostí, v těchto smlouvách jsou soukromníci připravováni o svá práva. Ode dávna již nebo aspoň od dlouhé doby bylo mezi kulturními státy aspoň mlčky zvykem, že nebylo dovoleno dotýkati se soukromníků v jejich právech. Vidíme však, že na základě těchto mírových smluv jsou soukromníci připraveni o všecka svá práva, že byli učiněni žebráky, že jejich pohledávky byly anulovány, oni považováni za lidi úplně bez práva, hnáni z jedné země do druhé a připraveni o svůj majetek. V těchto smlouvách nezajišťuje se žádné právo, jež jsme dosud za právo pokládali. Poukazuji jen k tomu, že v poslední době žádala Anglie, aby jí Německo vydalo svá tovární tajemství. Něco takového je totiž možno dle těchto mírových smluv. Od jakživa považovalo se zabezpečení továrních tajemství za něco nedotknutelného a na toho, kdo taková tovární tajemství vydal, pohlíženo jako na padoucha a sprostého chlapa. Dnes však přijde jeden z největších států světa a žádá, aby taková práva byla dána v šanc. Proč? Jen proto, aby anglický kapitalismus zvětšil svoje příjmy (Souhlas na levici.) Nuže, zasáhne se při tom německý kapitalismus? Nikolí, zasaženi budou němečtí dělníci, chudí, nevinní obyvatelé Německa, ubozí utlačovaní. Četli jsme na př. v posledních dnech v novinách, že pan Stinnes, který vždy byl jedním z největších rozněcovačů Německa, chce skoupiti rakouské státní závody. Nevím, je-li to zcela správné, ale v novinách to bylo. Zdá se, že pan Stinnes nebyl tedy příliš potrestán za to, co dělal při vypuknutí války a za války, a víme, že pan Stinnes patřil k oněm těžkým průmyslníkům, kteří štvali do války a ve válce nahromadili největší zisky. Avšak pan Stinnes není trestán mírovými smlouvami, trestáni jsou jako vždy a všude na světě chudáci, kteří za to nemohli. A právě tak je to v Rakousku. Pan ministr tvrdil ovšem: "V Rakousku není stav katastrofální; co je v Rakousku, je dnes v celé Evropě, to je následek války." Oh, nepopírám, že velká část toho, čím dnes trpíme že velká část těchto hrozných poměrů, v nichž musíme dnes žíti v celé střední Evropě, byla přivoděna válkou. Nerozpakuji se však tvrditi, že mírovými smlouvami byla znemožněna náprava škod způsobených válkou a že zvláště utrpení, jež dnes je v Rakousku, nenastalo válkou a nelze je v první řadě připisovati válce, nýbrž těmto mírovým smlouvám a způsobu, jak se v této mírové smlouvě s Rakouskem zacházelo. Nezasazuji se, aby staré Rakousko bylo zachováno. Naše strana by byla poslední. Nezasazujeme se také o Habsburky a Hohenzollerny, avšak obracíme se proti tomu, aby za válku, za hříchy Habsburků a Hohenzollernů a za ty, jež spáchali státníci, kteří tehdy stáli v cele státu, jež spáchali velcí kapitalisté, kteří válku přivodili a do ní štvali a kteří zabránili, aby byla válka včas skončena, obracíme se proti tomu, aby potrestáni nebyli ti, kdož se hříchů dopustili, nýbrž ubozí národové, žijící v tomto státě a v jiných státech.
Považujeme to za potupu, že dnes ve Vídni hynou tisíce a desetitisíce žen a dětí hladem, tuberkulosou, všemi možnými nemocemi, poněvadž se zřídilo Rakousko, jež není schopno života, stát, o němž si každý člověk s pěti zdravými smysly musí říci, že tento stát nemůže žíti, poněvadž vyrobí jen na dva měsíce životních potřeb a pro 10 měsíců musí životní potřeby dovážeti, který nemá dosti průmyslu a zcela žádného uhlí, aby zaplatil to, co musí dovézti, stát, který je neustále odkázán žíti na úvěr a na dluh. Dnes sedí pánové pohromadě a radí se, jak se má a může Rakousku pomoci, má-li se mu poskytnouti úvěr čili nic. Roma deliberante Saguntum periit, v jiném smyslu možno toho zde použíti. Popírá se, že jsou katastrofální poměry ve státě, v němž peníze již nemají ceny, říká se vždy ještě, že v tomto státě není katastrofy. Ano, pánové, přijdeme-li do Vídně a tam bydlíme v hotelu "Bristol" anebo také v jiném hotelu a žijeme v určitých kruzích, pak ovšem nepozorujeme nic o nějaké katastrofě, která vládne v Rakousku. Kdo však jde dále a ptá se, jak lidé žijí venku, kdo vidí, jak shroucení může a musí přijíti z dneška na zítřek, poněvadž přirozeně vychovává se tímto způsobem bolševictví - to, čemu chtějí pánové zabrániti, budeme o tom ještě mluviti - vidíme-li a slyšíme-li to, pak nemůžeme pochopiti, jak možno říci, že tam ještě nejsou katastrofální poměry. Odkud to pochází? Poněvadž byl utvořen stát neschopný života, poněvadž v době, kdy všechen hospodářský vývoj jde a směřuje k tomu, aby se rozšířil a zvětšil, v době, v níž hospodářská území nemohou býti dosti velká, což je nejlépe viděti na státech, jimž se daří dobře, na Anglii a na Spojených státech - proč jim daří se lépe? Poněvadž mají nesmírné území hospodářské - poněvadž v takové době rozbíjí se střední Evropa na řadu malých států, jež nejsou hospodářsky odůvodněny a které tudíž trvale nemohou žíti a tak zůstávají stálým nebezpečím pro mír a hospodářský vývoj v celé Evropě a musejí jím zůstati. Ovšem přiznávám, nejen v poražených státech, nikoli, ani ve státech vítězných není dnes naprosto tak růžová situace průmyslu a hospodářství, jak by se snad myslilo. Čteme vždy zase, že i tam vládne nezaměstnanost, že propukají stávky, že i tam zmocnila se dělnictva hluboká nespokojenost. A také to je důkazem toho, že tyto mírové smlouvy jsou vybudovány na mylném základě, který nutno úplně změniti, především proto, poněvadž ukládají státům západním a zvláště Francii nutnost, aby zůstaly státy militaristickými, poněvadž tyto státy musejí udržovati veliké vojsko, aby dohlížely na zachovávání mírových smluv a je zabezpečily. Tyto mírové smlouvy a tento plán o Svazu národů, jež nám měly přinésti mír pro celou Evropu, opět přivodily stav, v němž jsme byli před válkou, ba dokonce jej ještě zhoršily. Stáli-li jsme tehdy před věčným nebezpečím války, pak dnes stojíme tam teprve. A tyto poměry se opakuji to - nezmění, pokud trvají tyto mírové smlouvy. Také zde mohu poukázati na to, že nejsme to jen my sociální demokraté, kteří zavrhujeme tuto mírovou smlouvu. Mohu poukázati na příklad na výrok Normana Angelse: "Zachovávání smluv bude nutiti Evropu, aby zůstala ve zbrani." Došlo dále, co bylo řečeno v debatě v horní sněmovně v dubnu 1920 o schválení míru Saint Germainského; všichni řečníci prohlásili pronikavé změny smlouvy za samozřejmé. A Asquith prohlásil, že změny ve smlouvě jsou jediným lékem pro Evropu. Nejsme tedy se svým odsuzováním osamoceni. Keynes prohlašuje smlouvy za nebezpečí pro celou Evropu a za těžké ohrožení vítězů, praví v dopise časopisu "Times": "Přeměna válečné ethiky v ethiku míru musí se státi otevřeně, s konečnou platností a rozumu pochopitelně". A teprve v poslední době prohlásil muž, který měl příležitost poznati přesně poměry, dr. Whitman, likvidátor rakousko-uherské banky, než odcestoval z Vídně, že v Paříži jedná se tak, jako bychom byli ještě ve válce. Smlouva má nepoctivé podmínky.
Vidíte tedy, že všichni ti lidé, kteří přistupují k této mírové smlouvě klidně, nepředpojatě, rozumně a bez militaristického a kapitalistického šílenství, jsou přesvědčeni, že tyto smlouvy se změniti musí, chce-li Evropa dojíti míru a pokoje. Tyto smlouvy mírové obsahují také groteskní odpory. Na jedné straně chtějí zničiti státy, chtějí jim vzíti sílu a to proto, poněvadž úzkost před nimi ještě nepřestala, zvláště úzkost před Německem, a na druhé straně požadují se od těchto států nejneslýchanější a nejneuvěřitelnější dávky. Čteme denně opět, co se od Německa požaduje. Jmenují se sumy velmi fantastické, sumy, jež daleko přesahují bohatství Německa a jichž zaplacení je úplně nemožné a nikdy se také možným nestane.
Vidíme, že se národové, státníci, ničemu z dějin nenaučili a patrně také nikdy nenaučí, pokud zůstane zachován dnešní hospodářský řád. Co se v dějinách stokráte a stokráte pomstilo na národech, to se v těchto mírových smlouvách opět udělalo v gigantickém měřítku. Když v roce 1871 Bismarck anektoval Alsasko-Lothrinsko, byli to Bebel a Liebknecht, kteří povstali a varovali Bismarcka před aneksí Alsaska-Lothrinska, poněvadž z toho vzejde neštěstí pro Německo. (Souhlas na levici.) Slov obou těchto sociálních demokratů nebylo slyšeno. Byli jako velezrádci dáni do klatby, celé Německo vykřiklo rozhořčeně, že se Němec odvažuje odmítati toto zvětšení a zvelebení Německa. A dnes tvoří se ve všech koutech a koncích Evropy nová Alsasko-Lothrinska (Souhlas na levici.) a ti, kdo dnes varují, kdo dnes říkají, že to dopadne k neštěstí těch států, jež se tohoto bezpráví dopouštějí, které přecházejí tímto způsobem brutálně přes sebeurčovací právo národů, kteří říkají, že to dopadne k neštěstí tohoto státu, ti se také dnes opět prohlašují za velezrádce, a nejraději by je i dnes uvrhli do vězení. A přes to je jisto, že Evropě dostane se pokoje a míru jen, bude-li zachováno sebeurčovací právo národů.
My sociální demokraté budeme a musíme trvati na tom, neboť to je základem našeho programu. Avšak víme také zcela přesně, že tento program, toto sebeurčovací právo národů je dnes utopií a zůstane jí, pokud vládne kapitalismus. Neboť kapitalismus chce především zajistiti svůj zisk a neptá se po sebeurčovacím právu národů, Táhne se hranice států tak, sestavuje státy tak, jak se líbí jeho přáním a nárokům, jak se líbí jeho aspiracím. A proto také nechci činiti odpovědnými za to, co se dálo tam v Paříži a na všech zámcích bývalých nádhery milovných francouzských králů a jejich maitress - je příznačno, že k těmto mírovým smlouvám došlo právě tam - pány, kdož tam pohromadě seděli, ani Lloyda Georgea ani Clemenceaua a nikoho z těch pánů. Nemohli docela jinak, pokud a poněvadž právě kapitalismus slaví dnes v Evropě orgie a svou moc válkou ještě rozšířil dosud nebývalým způsobem.
Dnes mluví se stále opět o boji proti bolševictví a i pan ministr věnoval ve své řeči tomuto boji proti bolševictví část svých vývodů. Pánové a dámy! Nejsem bolševikem a naše strana nalézá se v rozhořčeném a těžkém boji s těmi, kteří se zde ujímají moskevských zásad a method. Avšak musíme říci, že není prostředku, který by více ztěžoval boj proti bolševikům jako politika, jakou dnes provádějí v Evropě ti, kdož mají moc. Jestliže se dnes dělnictvo utlačuje, nečiní-li se nic, aby se splnila přání dělnictva, nepřistupuje-li se, jak se děje i v tomto státě, k socialisaci podniků, jestliže se všecka přání přicházející od dělnictva výsměšně odbývají, nepřijdou-li ani do výborů sněmovních a stane-li se tak již, tam se pohřbí, činí-li občanské strany vše možné, aby upevnily panství kapitálu, nedovolí-li se, aby se zahostil v Evropě klid a mír, nedopustí-li se, aby se uklidnily hospodářské poměry v Československu a ve všech druhých státech středoevropských spolu s Polskem, tvoří-li se tímto způsobem základy hluboké nespokojenosti, pak se nesmíme diviti, je-li dělnictvo nespokojeno s těmito poměry, jestliže ovládáno jsouc přáním, aby bylo také jednou jinak, přísahá na učení bolševictví. A tvrdím, že prostředky, jichž se dnes užívá, jsou opačné. Vybojujeme duševními prostředky boj s ideami, jež přicházejí z východu. Nechceme však, abyste nám v něm přišli na pomoc vězením a persekuci. S veškerou energií obracíme se proti tomu, aby se nakládalo s přívrženci bolševictví, mohou-li se tak nazývati, aby se s přívrženci komunismu nakládalo tak, jako druhdy se s těmi lidmi zacházelo ve starém Rakousku. Co vylíčil velký básník českého národa Machar ve své knize "c. a k. kriminál", to můžeme denně zažíti, slyšíme-li, jak se s našimi soudruhy, s našimi dělníky, ať Čechy či Němci, jedná takovým způsobem podlým a hanebným, jak se tu stalo, chceme, aby byli propuštěni, a myslím, že i pan ministr zahraničí právě proto, že se boj proti bolševictví má vésti na půdě mezinárodní, má velký zájem na tom, aby nespokojenost dělnictva zde i v jiných státech byla mírněna místo stupňována. Pak také bude pro nás všechny mnohem lehčeji potírati a odmítati myšlenky přicházející dnes z východu, jež nepovažujeme za správné, kterých však nechceme potírati starými prostředky policejního řádu, pak bude pro nás mnohem lehčeji činiti tak mocí myšlenek marxismu, jež pokládáme za správné.