Ďalej si dovolím zmieniť sa o produkcii dobytka. Slovensko má prirodzené podmienky pre to, aby sa stalo bohatou komorou pre chovný dobytok v celej republike. Zrušenie rekvizície dobytka na Slovensku sa plne osvedčilo. Produkcia dobytka sa pozdvihla a ceny jeho pomerne klesly. Ceny živej váhy minulého roku pohybovaly sa za 1 kg kolo 12 K a dnes, keď všetko stúplo o 100 až 150%, cena živej váhy dobytka je nižšia na Slovensku, a myslím, že i tu v Čechách a na Morave.
Pri dobytku ošípanom vidíme tiež značné zľavnenie a keby nebola prišla slintavka a kulhavka a boly trhy voľné, ceny masa a tuku iste by boly ešte o značnejšie procento nižšie. (Tak jest!) Je to iste veľké zadosťučinenie pre nás ako zástupcov voľného obchodu zemedelskej výroby. Produkcia dobytka nám dnes iste sľubuje, že sme si sebestačnými v našej republike a to k prospechu nielen snáď producentov, ale i konzumentov a republiky samej.
Vláda by mala viac dbať o pestovanie a dochovávanie dobytka, podporovať hlavne nákup z iných zemí, podporovať výstavníctvo a snahu po pestení lepšieho dobytka. Bolo by dobre podporovať pastevníctvo, zvlášť na Slovensku, kde je ho potreba a kde sám ľud je k tomu vy chovávaný. Rozsah pastvín na Slovensku je veľký, ale je chybou, že statok dostali ľudia, ktorí dobytok nedochovávaju alebo len v malej miere.
Bolo by potrebné, aby i pozemkový úrad sa staral o to, aby pastviny boly čím skôr dane do moci a užívania tým ľudem, ktorí na nich dobytok vychovávať chcú. Už maďarská vláda zahájila akciu pre zvelebenie pastvín zvláštným zákonom z r. 1913, ktorýžto zákon vyhražuje ministerstvu zemedelstva vrchný dozor nad riadnym spravovaním a udržovaním pastvín a rozsiahlu ingerenciu na ich zvelebenie. Zákon tento však nebol do života uvedený pre pomery válečné, a bolo by dobré, keby minister zemedelstva v našej republike uviedol ho v platnosť. Chov ovcí utrpel veľké škody jednak nešťastným zabavením vlny a nevhodným výkupom tejto a také prekážkami odpredaju brindze, hlavne čo sa týka povolenia pre vývoz. Chov koní vyžaduje doplnenia v počtu hrebcov, ktorých je na Slovensku nedostatok. A také čo sa vybudovania hrebčincov a žriebarní týka, bohužiaľ musím podotknúť, že na tieto úkoly v rozpočte je pamätané dosť nízkou sumou.
Nech je mi dovolené, slavná snemovňa, aby sa mohol ešte dotknúť zverolekárstva. Zverolekárska služba na Slovensku vykazuje veľké nedostatky odborných síl zverolekárskych. Starí zverolekári z väčšej časti opustili službu, alebo sa museli prepustiť a noví nemôžu sa získať v potrebnom počte, sú provizorní a často sa vymieňajú. Sú prípady, kde v nekoľkých okresoch je len jeden zverolekár poverený službou a na iných miestach do roka trikrát až štyrikrát menia sa zverolekári. Českí zverolekári z väčšej časti zo Slovenska odchádzajú.
Týmto nedostatkom trpí značne chov hospodárskeho dobytka, lebo zverolekárska služba práve v dobe nákazlivých nemocí nebezpečne viazne. S tým súvisí ďalej nedostatok dobrých očkovacích látok, ktorý je citeľný v celej republike a mstí sa hlavne na chovu veprov, ktorý je bez záchrany vydávaný zkaze rôzných nákazlivých chorôb. Ministerstvo zemedelstva sa musí radikálne postarať o zjednanie nápravy v tomto ohľade. Žiaduce je, aby bola na Slovensku zriadená stanica (skladište) týchto sérumov a všetkých látok očkovacích, aby objednávky nemusely cestovať až do centrálneho ústavu pražského a potom zase zpät, a že často v mnohých prípadoch došly, až statok bol zdochnutý. Slintavka a kulhavka na Slovensku vyžiadala si o mnoho väčších obetí ako v Čechách a na Morave pre nedostatok odborníkov a potrebných prostriedkov včas dodaných. Najväčší počet dobytka padlo ľuďom malým, drobným roľníkom. Bolo by preto veľmi žiaduce aby týmto ľuďom bolo zase umožnené, aby si mohli opäť dobytok opatriť, a to subvenciami. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
V krátkosti zmienim sa ešte o pozemkovej reforme. Pozemková reforma, jestliže je potrebná v celej republike, tým viac je potrebná na Slovensku. Ľuď slovenský, ktorý pod maďarskými grófmi a zemänmi tisíc rokov nemal prístupu k zemi, mohol jedine na nej otročiť, tým viac sa dnes dožaduje, aby na tejto pôde sa stal vlastníkom. Pomer na Slovensku je trochu iný ako v Čechách a na Morave, ako sa ukazuje číslicami, ktoré prejavujú, že pozemkovej reformy je na Slovensku viac treba než v iných zemiach. Počet zemedelských usedlostí na Slovensku je 425.767. Tieto zemedelské usedlosti majú v celku 5,190.647 ha ornej pôdy. Pripadlo by tedy na jednu usedlosť priemerne 12 ha, tedy 20 jutár. Pomer zemedelských podnikov je tento. Podnikov zemedelských do 5 katastrálnych jutár je 51˙8%, podnikov od 5 do 100 jutár je 47˙02%. Tedy tvoria tieto dve skupiny maloroľníkov 99% usedlostí. Podniky do 5 kat. jutár majú celkom 6% ornej pôdy, podniky od 5-100 kat. jutár majú celkom 46% ornej pôdy. Tedy 1% podnikov má ornej pôdy na Slovensku v celku 48%. K tomu keď pripočítame lesy, prijde na 1% zemedelských podnikov na 60% pôdy na Slovensku.
Týmito priamo kriklavými pomermi sú ohrožené nielen hospodárske, ale i národné záujmy na Slovensku. Za to netrpel slovenský národ prez 1000 rokov v jarme maďarskom, za to nevylievali naši vojaci, naši legionári krv na bojištiach, aby v osvobodenej vlasti 60% pôdy patrilo cudzím elementom! Slovenská pôda musí prijsť do rúk slovenského ľudu. Národ bez pôdy je národom žobrákov a tulákov. To nám dosvedčuje užasné sťahovanie sa našich Slovákov do Ameriky.
Je treba podporovať všetky tieto
snahy, nielen jedna strana politická, ale všetky strany majú podporovať
tuto podstatu chlebovú, poneváč všetci sme na ňu odkázaní a všetkým
je nám treba, abysme ju podporovali. (Výborně!Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníkovi "kontra" panu poslanci
Schweichhartovi.
Posl. Schweichhart (německy): Dámy a pánové! V hodině půlnoční dovolil bych si promluviti několik slov ke kapitole zemědělství, jež nás sociální demokraty nesmírně zajímá. Vždyť s tím souvisí otázka zásobování lidu a zaopatření milionů spotřebitelů dostatkem potravin, s tím souvisí osud statisíců proletářských existencí a v poslední řadě hraje zemědělství, je-li schopné dodávati a zdravé, v plánovitém spotřebním hospodaření, jež je naším cílem, velmi rozhodující úlohu. Z důvodů sociálních, ne ze zájmů kapitalistických na majetku zasazujeme se se vší rozhodností o povznesení hospodářské produkce. Pokládáme za povinnost státu, veřejnosti umožniti, aby půda nám poskytla více potravin. Musíme také dáti půdě, když to chceme míti, co potřebujeme, to, co potřebuje ona. Víme však velmi dobře, že v dnešní kapitalistické společnosti vázáno je povznesení produkce půdy určitými hranicemi. V dnešní době nehraje v poslední řadě zvýšení produkce první úlohu, nýbrž tvoření cen. Víme, že o tom nemůžeme býti na omylu.
Se svého stanoviska musíme nejprve hájiti zájmy statisíců domkářů a malorolníků žijících na venkově, za které promluvil již soudruh Leibl. S tohoto místa bych zdůraznil, že právě my, proti nimž se tak štve a mluví jako proti nepřátelům zemědělců, učinili jsme pro tuto skupinu proletářů mnohem více, nesmírně více v této sněmovně návrhy a interpelacemi než ona skupina, která se vždy vydávala za nejpovolanější zástupkyni a ochránkyni zájmů drobných zemědělců. To bylo ovšem před volbami. Dnes se nic takového nevidí a neslyší. Onou stranou byli, - jak jsem již řekl, - hájeny zájmy velkých rolníků a velkostatkářů.
V souvislosti s tím, zmínil bych se o něčem, co řekl kolega dr. Medinger, jenž vystoupil na obranu velkostatků. Litoval nešťastníků zbavených majetku, žaloval, že vlastnictví soukromé je ohroženo, a na nebezpečné tendence, jež se uplatňují v pozemkové reformě. Apeloval přímo na nás, průmyslové dělníky, abychom netrpěli, aby velký majetek pozemkový byl roztříštěn. Co se týče této otázky, zdůraznil již náš kolega Leibl, že jsme pro zachování technicky cenných podniků. To je zcela samozřejmé. Rovněž však je samozřejmým a přirozeným, že nemůžeme se stavěti na ochranu těchto vlastníků. Zde se musí státi to, co řekl při některé jiné příležitosti některý jiný agrární řečník, jenž prohlásil, že nutno súčtovati s historií netoliko na poli politickém, nýbrž i hospodářském. Právo panství dosavadních držitelů musí zmizeti, pozemky a půda musí opět vrátiti se do veřejného vlastnictví.
Socialisace půdy a pozemků je svrchovaně důležitou otázkou a nezmizí z denního pořádku. Ať je rozhodnuto s vámi nebo proti vám, jest otázkou pro sebe, které se zde nechci blíže dotýkat. Ale k socialisaci přijde, třebaže i s druhé strany snažil se pan Zierhut dokazovati opak a brzditi a líčil věc tak, že nutno býti opatrným. Víme, že dosavadní pozemková reforma je pouze dílem z nouze a prosycena národními motivy. Slouží pouze k tomu, aby utvořila zaopatřovací místa pro legionářské důstojníky, pro české vlastence. My víme, že v pozemkovém úřadě vládne korupce a neschopnost a my bojovali největší rozhodností proti těmto zjevům. V tom jsme s německými bručouny za jedno. Nejsme však za jedno v tom, že máme majetek chrániti. Kapitalistické zájmy musí na příště úplně zmizeti.
Vrátil bych se nyní k otázce, co činí stát k povznesení produkce. Je toho žalostně málo. Pouze patnáctina toho, co dostává militarismus, bude asi vydána na povznesení produkce. Co se tu děje na rozšíření vyučování, je skutečně velmi málo a rovněž velmi málo děje se pro pokusné hospodaření, ke kterémuž účelu navrhuje se 15 a 13 milionů. Vím, že jistý počet škol se znovu buduje, to však daleko není dosti. Pro německé okresy jest prý určeno 70 škol. My však chceme více a podávali jsme proto v tom směru návrhy. Na odvodňování navrženo je pouze 8 milionů. To je maličkost! Je příznačno, že meliorační fond nebyl zvýšen. Rovněž nebyla zvýšena částka na zužitkování chovného dobytka.
Příznačným je dále, že na zvěrolékařské účely zařazeno je pouze 15 milionů korun, kdežto vzhledem k dobytčímu moru, který řádil mezi dobytkem, bylo by přece třeba vybudovati zvěrolékařskou službu a značně rozmnožiti počet zvěrolékařů. Charakteristickým je, že tento stát má nadmíru veliký zájem na chovu koní. Na tuto kapitolu zařazeny 43 miliony korun, o 25 milionů více než v roce minulém, a sice z toho prostého důvodu, protože vojsko potřebuje koně. V této kapitole jest rovněž jako v jiných obsažen kus militarismu. Ze vydává se značnější částka na hnojiva, - že pamatováno na opatření hnojiv jednou miliardou, - s tím jsme zásadně srozuměni, avšak nejsme srozuměni s tím, je-li to skutečně pravda, co řekl pan ministr orby, jestliže z této jedné miliardy má povstati vyšší produkce o 5 miliardách, aby této zvýšené produkce byli použito pouze ve prospěch vlastníků. Žádáme, aby ve formě ustálení ceny alespoň zemědělských výrobků nebo ve formě snížení cen také i veřejnost měla z této akce užitek. Žádáme, aby při těchto výdajích, při kterých dosud dávána byla přednost velkostatkářům a velkým hospodářům, konečně také statisíce malých zemědělců nalezlo přiměřenou podporu. Rovněž podporujeme to, že vláda chce něco udělati pro družstevnictví, musíme však míti jistotu, že při tom bude brán náležitý zřetel i na malé zemědělce.
Nyní bych rád řekl ve spěchu ještě několik slov ve prospěch zemědělských dělníků, za které v této síni dnes ještě nikdo nepromluvil.
Rád bych tak učinil tím spíše, že z agrární strany pan poslanec Windirsch se obrátil proti zemědělským dělníkům. Přikládal jim vinu na tom, že se ztěžují žně, že stávkou dělníků činěny jsou překážky zemědělským pracem, a dokonce výslovně žádal, aby dělníci byli drženi na krátké uzdě. Jestliže zemědělští dělníci, kteří dosud nejsou ještě příliš proniknuti socialismem, sáhnou ke stávce, možno z toho usuzovati, že postavení těchto zemědělských dělníků je nesmírně neutěšené. Jest stěží některá jiná vrstva dělníků, jež má takovou nouzi a bídu, jako zemědělští dělníci, kteří si přece ze mzdy, kterou dnes dostávají, mají kupovati košile, šaty a boty. To je nemožno.
Sáhají-li tyto dělníci ke stávce, pak jest jejich bída skutečně velmi veliká. K tomu přichází však ještě v úvahu, že tyto zemědělské stávky často jsou přímo vyvolávány, vyprovokovány tím, že uzavřené smlouvy se nedodržují, že se odpírá výplata nutných mezd. Poukázal bych na to, že vina na stávce často jest také na jiné straně. Bylo promluveno o tom, že osmihodinný den pracovní nemůže býti v zemědělství dodržován, o tom však není dnes vůbec řeči. Průměrná doba pracovní činí 10 hodin i déle. O osmihodinném dnu pracovním nelze tu vůbec mluviti. Hodiny přes čas placeny jsou teprve po 11hodinné době pracovní.
Mluví-li páni stále o lidské bídě a chtějí dělníky na venkov připoutati, mohou to učiniti jedině tím, že ukáží více sociálního cítění, když zruší čelední řád, dají-li více volnosti a lepší plat, ne však učiní-li to tak, jak "Landpost" to v jednom charakteristickém článku doporučuje, kde přimlouvají se, abychom vrátili se k poměrům patriarchálním, ke stavu jaký byl dříve, kdy byl dělník úplně vázán na rolníka; starobní pojištění nepřejete si zavésti, za to však návrat k patriarchálním poměrům. Člověk má pocit, že u oné strany není ani špetky sociálního myšlení, že tam hraje egoismus ohromnou úlohu. Tomu nelze se diviti u lidí, kteří poměrně ještě jsou zaujati zpátečnickými názory, jako na příklad pan posl. Kaiser, který horlil výslovně pro popsky vedenou školu. Vidíme, že každý sociální pokrok na venkově musí býti těžce vybojován. Ani zemědělským dělníkům se ničeho jen tak nepodá.
Rád bych ještě pohovořil o něčem, co se dnes přihodilo. Posl. Kraus vystoupil jako obhájce ex offo velkých zemědělců, také promluvil proti dělnickým konsumním spolkům. Musím to nazvati jistě velmi zvláštním, že p. Kraus, který pochází z kruhů nesamozásobitelů, konsumentů, je takto činným. Poukázal na to, že dodávky německých rolníků jsou značně lepší než rolníků českých. Snad může to všeobecně souhlasiti. Avšak zvláště nyní se to nehodí. Poslední statistika nám praví, že v děčínském okrese bylo odvedeno do 15. listopadu pouze 18% předepsaného kontigentu, v České Kamenici pouze 20%, v okresu Česká Lípa pouze 30%, v Jablonném, odkud pan Kraus pochází, 31%, v Rumburku 27 1/2%, v Šluknově 24%, ve Vrchlabí 23%, v Trutnově 17% atd. Vidíte tedy, že není to tak příliš na místě přicházeti na pomoc německému lidu s horlivostí německých rolníků. My víme, že přímo děje se sabotáž dodávek, aby vynuceno bylo zrušení vázaného hospodaření a aby stal se skutkem volný obchod i zemědělskými produkty. To znamenalo by nesmírné stoupnutí cen, to vyvolalo by zdražení všech potravin a tím mzdové hnutí v ohromném rozsahu ve všem, co s tím souvisí. Proti tomuto plánu musíme se brániti se vší rozhodností.
Bylo by třeba říci ještě velmi mnoho o otázce agrárního programu, o agrární reformě v jednotlivostech. Doufám, že k tomu bude ještě v této sněmovně příležitost a my němečtí sociální demokraté i v tomto směru jistě postavíme svého řečníka. Co nám tane na mysli, jest úzký svazek všech pracujících lidí, bez rozdílu, zda žijí na venkově nebo ve městě, přímý styk výrobců se spotřebiteli s vyloučením sprostředkujícího obchodu; tím byl by proveden alespoň díl našeho programu, tím stalo by se skutkem alespoň to, co jmenuje se sociální reformy, a my bychom našli základnu k řešení dalších problémů. Jsme všichni ochotni zastávati se zájmů zemědělství, pokud se týče rozmnožení produkce, jsme ochotni konati vše, čeho je třeba, aby produkce byla zvýšena, na čem nám však záleží, jest, aby také veřejnost z toho měla užitek.
Jako poslední řečník naší frakce
rád bych ještě zcela krátce ukončil tím, co jsme slyšeli v rozpravě
všeobecné a zvláštní. Kupili jsme žaloby. Jsme si vědomi, že v
tomto státě, který je státem třídním, nemohou naše přání a požadavky
býti splněny, že nemůžeme přijíti ku předu dříve, než rozřešíme
svůj přední úkol, než zřídíme proletářskou internacionálu v tomto
státě. Až budeme tak daleko, pak se toho chopíme, aby socialismus
byl i v této zemi pravdou, k prospěchu všech národů. (Potlesk
německých poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku panu posl. Čuříkovi.
Posl. Čuřík: Slavné Národní shromáždění! Přihlásil jsem se k slovu hlavně z toho důvodu, abych ještě ke konci rozpočtové debaty tlumočil názory a přání československých dělníků křesťansko-sociálních, a tu dovolte, abych v prvé řadě všeobecně dotkl se několika problémů, které tou dobou zdají se mi býti velmi důležité.
Řešíme otázku rozpočtu v době, která je nad míru vážná pro další vývoj poměrů v našem státě, v době, kdy ještě trvá světová válka a kdy, abych tak řekl, chystá se svět k novým převratům sociálním, snad revolučním, krvavým anebo méně krvavým. A tu samozřejmě musím konstatovati, že není u nás dosti pochopení pro nejvážnější sociální otázky a že se mnozí na ně dívají se stanoviska čistě osobního, úzkého, malicherného a ztrácejí ten vyšší všeobecný přehled a zájem, kterého tyto otázky také vyžadují. Mám ten dojem a nechci se mýliti ve svém nazírání, že jsme od převratu roku 1918 poněkud poklesli v našem sociálním cítění. A velevážení pánové a dámy, nemyslím snad, že je při tom všude zlá vůle, ale mnozí se domnívají, že se již vypořádali se světovou válkou tím, když snad chtějí udržeti pevně a křečovitě veškerá stará zřízení a staré zvyky a poměry, které byly ještě před válkou. Ale to nemůže uspokojiti ani v nejmenším právě ty široké vrstvy lidové, které očekávají ještě něco více nežli pouhé zachování starých zvyků a poměrů námezdních a snad poměrů liberálně hospodářských, ale očekávají také více socialismu a více té spravedlnosti křesťanské anebo té humanity, jak se tomu říká, které očekávají prostě splacení toho účtu, který byl učiněn utrpením světové války.
Vážení přítomní! Vezměte si u nás jen některé otázky, které jsou právě touto dobou na denním pořádku. Zaměstnavatelé usilují všemožně, aby na jedné straně zbavili se dnešních sociálních zákonů, aby je co nejvíce oklestili anebo dokonce, aby zavedli snad ještě zákony, které by vyvrátili mnohé sociální reformy u nás.
Za Rakouska bylo vydáno nařízení o tak zvaném námezdním poměru dělníkově, kterým se zavedla náhrada za nezaviněnou zahálku veškerému dělnictvu. To bylo za Rakouska vydáno; to nesociální Rakousko, které do jisté míry vždy jenom z jakéhosi nucení konalo svou povinnost vůči nemajetným třídám, zavedlo zákon, který splatil jaksi dluh dělnictvu v době nezaměstnanosti. A dnes v republice, v době demokracie, kdy máme pokračovati dále, nacházejí se jisté kruhy ze zaměstnavatelů, které chtějí toto nařízení zhoršiti nebo dokonce zrušiti. To je jeden malý úkaz, který je zajisté velmi málo potěšitelný.
Vezměme si otázku podpor v nezaměstnanosti vůbec. Co tu je nadávání a žehrání na vyplácení státních podpor. Co je tu pokřikování, že se zde podporují darmošlapové, lenoši a podobně. I když připustíme, že sem tam se podpory zneužilo, musíme uznati všeobecně a zásadně, že podpora v nezaměstnání zamezila poválečnou velkou nespokojenost aspoň částečně a že znemožnila také snad mnohý ten radikální výbuch, který by byl nastal při nezaměstnanosti, bez podpory státní. A tu, velevážení pánové, méně žehrati, méně nadávati dělnictvu, ale více zaopatřiti dělnictvu práci a poctivá zaměstnání. Pokud neopatříte dělnictvu a továrnám materiál, aby se mohlo pracovati, nemáte příčiny nadávati jako kapitalisté, velicí zaměstnavatelé na jistou snad lenost a pod. u našeho dělnictva. Osm hodin práce je také mnohým trnem v očích. Připouštím, že mezinárodní trh práce je takový a situace hospodářská našeho státu vyžaduje jisté spojitosti s otázkami mezinárodními a sociálními, ale pakli státy západní, specielně Anglie, Amerika a Francie doposud otázku osmihodinové doby pracovní neřeší všeobecně jako je to u nás, musíme počítati také s tím, že bude tu konkurence z ciziny proti našim výrobkům, které pak nemůžeme odbýti za patřičnou cenu, kterou u nás výrobky stojí, ale vzdor všem těm požadavkům 8hodinová doba pracovní přece je něčím, po čem toužili dělníci po celá desítiletí - zákon dnes máme - já ho cením vysoko jako sociální zřízení, které je opravdu moderní a které také má zabezpečiti spokojenost a klid v našem dělnictvu.
Zaměstnavatelé, zvláště cukrovarníci, přišli s hotovým útokem přímo proti tomuto zákonu. Chtěli, aby se pracovalo 12 hodin při výrobě cukru a při dobývání cukrovky. Při dobývání cukrovky samozřejmě, kde je to podrobeno nepohodám, zvláště na podzim, kde hrozí škody hospodářské, se nedivím, že byla snaha zabrániti škodám prodloužením doby pracovní na minimum, které je možné, ale při výrobě cukru, kde je možno zavésti 3 směny, kde je možno pracovati intensivně pod střechou, lepšími stroji a p., tam toho není potřebí, tam stačí náš zákon o 8hodinné době pracovní.
To jsou ukázky, abych naznačil, že zde vane poněkud jiný vítr než po převratě a že sociální cítění, které ukazovalo v tak krásných barvách, ochabuje, a že nabývá vlivu směr, který chce podlomiti naše sociální reformy tak pracně vybudované. Jaké však to bude míti u nás následky? S otázkou bolševismu u nás řešíme také otázku, jak zabrániti převratu, jak zabrániti revoluci a nespokojenosti dělnictva, ale řeknu upřímně, že tímto stálým drážděním dělnictva, které se jeví ve formě bourání zákonů sociálních, všem i stranami konečně schválených, nedocílí se klidu, naopak podnítí se dokonce chuť k převratům se snahami čistě podvratnými. Tedy čistě v zájmu republiky, v zájmu pořádku je nutno, aby u nás sociální cítění bylo na prvém místě, aby bylo upřímným, aby bylo spolehlivým.
Provádění sociálních zákonů u nás musí býti prvním krokem všech stran bez rozdílu. (Tak jest!) Sociální zákony jsou pěkně sestaveny, stylisovány, ale jest třeba prováděti je v praxi, ve skutečnosti, a v tom směru naše strana lidová je na svém místě. Ne snad frásemi, ale problém sociální snaží se ve skutečnosti řešiti k spokojenosti všech tříd celého národa, třídy živnostníků, rolníků a také malého lidu pracujícího (Výborně!)
Ministerstvo sociální péče, o němž se chci zvláště několika slovy zmíniti, nám plně nevyhovuje. Toto ministerstvo sociální péče bylo od začátku filiálkou jedné politické strany, která měla jaksi patent na socialismus a která si myslila, že má snad spachtován veškeren sociální zájem v naší republice. (Hlas: To bylo tehdy ministerstvo třídní, ne sociální!) To ministerstvo, velevážené shromáždění, pracovalo opravdu třídně, jak se zde pravilo. To dokáži několika důkazy.
V ministerstvu ve všech odborech sedí na prvém místě sociální demokraté. Konečně nechci říci, že tam sedí hlavně Israelité; ministerstvo bylo v rukou Israelity, který měl zajisté zájem na tom, aby tam byli Židé na prvém místě.
Tento systém se u nás vymstil. Dnes vidíme konečně, že jisté obory sociální péče o děti, péče o nemocné, nemocenské pokladny, pokladny úrazové, péče invalidní, že všecko jest obsazeno v prvé řadě lidmi stranického nátěru a tu se nedivme, že v těchto ústavech nemáme doposud ani demokracie, ani svobody, ani pravého socialismu. Nemocenské pokladny jsou starým hnízdem všelijakých nešvarů, politické stranické agitace a jsou vlastně zdrojem pro agitátory, pro volby, po různé politické akce a nejsou ústavem pro sociální péči, pro nemocné. A když my žádáme poměrné volební právo v těchto ústavech, tu se nám řekne nejednou: ta otázka ještě není zralá. Co jest to tedy za demokracii, která se obává vlivu širokých vrstev lidových, vlivu pojištěnců? Jak tomu máme rozuměti. Buďto je to strach před kontrolou těch různých šlendriánů, které se tam spáchaly, nebo obava před ztrátou panství, které udržuje politickou stranu? Ministr sociální péče mel pro to své zvláštní důvody. On tvrdil, že získáním poměrného volebního práva pro všechny pojištěnce a také zachováním prý kurie zaměstnavatelské by se mohlo docíliti, že pak na úkor nemocenské pokladny zmocní se tam vlivu zaměstnavatelé sami. Ale pro to nebyl žádný vážný důvod. Máme konečně zákon o nemocenském pojištění, pevné sazby, příspěvky podle tříd na nemocenské léčení máme předepsány. To jest stanoveno zákonem, ale pánové se bojí ne o zájem dělnictva nebo jeho poškození, ale bojí se o vliv, kterého by tam nabyli dělníci jiného přesvědčení na úkor stranických machinací. Abych to dokázal, řeknu několik případů. Brněnská "Rovnost" - dnes je bolševická - přinášívá velice často celostránkový inserát seznamu lékařů nemocenských pokladen. Takový inserát stojí pět až osm set korun. (Hlas: Za takový inserát se platí až 2000 K!) To říkám ještě velice nízké číslice. Ti okresní lékaři jsou tam stabilní, mění se nanejvýš za rok nebo za dva roky, ale přes to listy přinášejí inseráty, často tučným písmem - ovšem placené od nemocenských pokladen - aby se opatřily příjmy pro redakci na účet nemocenských pokladen. Vysílají se delegáti z pokladen na různé ankety do Prahy úplně bezúčelně, vysílá se ve věcech tak samozřejmých celá řada delegátů, kterým se platí zbytečně velké diety na úkor nemocenských pokladen. A ještě jednu věc vám řeknu. V brněnské nemocenské pokladně okresní a všeobecné, ke které počítají asi nějakých 60 tisíc pojištěnců okrouhle, téměř po celou válku byli zaměstnáni sekretáři odborových organisací, redaktoři a i někteří poslanci bývalého rakouského sněmu, poněvadž neměli tou dobou žádného zaměstnání, žádných zvláštních příjmů a nemocenská pokladna tyto příjmy obstarávala. To jsou věci, které jistě nejsou v zájmu pojištěnců a pánové se bojí, aby tyto nepřestaly, aby příjmů nepozbyli. Ne důvod poměrného volebního práva ve prospěch pojištěnců by jim škodil, nýbrž naopak zájmy stranické znemožňují, aby se pro poměrné volební právo vyslovili. V tom směru musíme trvati na tom, aby tyto ústavy čistě sociální, humánní stály pod kontrolou lidu, pod kontrolou státu a pod kontrolou ministerstva sociální péče v pravém slova smyslu.
Velevážení, otázka bytová jest otázkou, která dnes jest tak bolestivá, že bylo by potřeba o ní mluviti celé kapitoly. Byla zde včera deputace zástupců bytových komisí Velké Prahy. Uváděla nám zajímavé doklady o tom, že jest v Praze na 60 až 70 tisíc osob bez přístřeší, bez bytu; totéž jest v Brně, v Mor. Ostravě, v Bratislavě a jiných velkých městech. Co dělá ministerstvo sociální péče? Připravuje zákon a jakési vládní komisaře. Vládní komisaři mají býti náhradou těch velikých mezer v bytovém zákoně. Ale těmito komisary se poštvou stavy, které mají také na tom zájem, aby se dnes byty řádně obstarávaly; to jsou majitelé domů, stavitelé, různí podnikatelé atd. Pak-li jim budeme hroziti komisary jako někde v Rusku, nebudou vůbec stavěti a budou se spoléhati prostě na to, že to udělá všechno stát sám. Jest třeba méně hroziti a více pracovati a stavěti, hlavně stavěti, poněvadž to jest hlavní podmínka opatření řádných a vhodných bytů. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.) Ministerstvo sociální pece má pro to zvláštní odbor, kde sedí 10 úředníků a 2 úředníci vedoucí, a tento odbor vypracoval za dobu od převratu pouze některé příštipkové zákony a dnes, jak jsem řekl, otázku bytových komisařů. Aby přišli s otázkou dalekosáhlejší, na příklad, aby tento výbor navrhl, aby stát stavěl byty pro úředníky, pro státní zaměstnance, aby soukromé podniky, továrny, banky, stavěly byty pro své zřízence, aby dále byla podpora družstev plně pochopena a věnován na ni větší obnos, aby dále byla kontrola cen materiálu a různých produktů k stavbě bytů a pod., aby navrhli, aby stanoveny byly pevné mzdy v oboru stavebním, které zabezpečují trvalejší možnost stavění domů, aby dále také navrhli vyrábění stavebních hmot, řemeslnických potřeb ke stavbám dveří, oken, zámečnických potřeb atd. čistě hromadně, massově, aby žádali opatření peněz ve formě půjček stavebních, to je prostě nenapadlo, všechny tyto věci pánové nedělají, protože spoléhají na policejní zákon, který má nahraditi bytové mezery a bytové nesnáze.
Já prosím v prvé řadě ministerstvo sociální péče, aby tento svůj aparát řádně doplnilo, aby ho také řádně vybudovalo, aby byl schopný práce pro bytovou otázku v pravém slova smyslu. Zabírání bytů, jak se děje v Praze nebo v Brně, jest přímo žalostné. V Brně se stal zajímavý případ jednoho zřízence, vídeňského Čecha. Ten Čech přišel z Vídně celý chorý se svým starým otcem do Brna, kde koná užitečnou práci jako vedoucí jedné továrny na plynové součástky. Hledal byt tři čtvrtě roku, konečně byt našel a chtěl se do něho nastěhovati, ale zatím bytová komise tam poslala současně vojenského zřízence a tak bydlí ve světnici dvě rodiny, které se vyhánějí navzájem a jest z toho přímo hotový skandál. Takových případů máme celá sta a to je práce bytových komisí. Jedna tam pošle někoho, druhá zase jiného. V tomto směru je třeba učiniti přítrž a otázku bytovou řešiti s jistou rozvahou, klidem a důmyslem.
V Praze máme spolek černé ruky. Co to je? Řeknu klidně, že jest to anarchie, nezákonný stav, stav docela bezprávný, že je to chaos, který jest zaviněn neschopností vlády a jejích orgánů.
Máme zde také důležitou otázku péče o mládež. Jde tu zejména o mládež spustlou, která poměry válečnými octla se přímo v bankrotu. Komise pece o dítě v Mor. Ostravě domáhala se pro své členy volné jízdy na dráze. Má na to plné právo podle určitých zákonných pravidel nebo nařízení vládních. Podala žádost, přiložila legitimaci s fotografiemi, všechno bylo v pořádku, ale leží to u ministerstva sociální péče 3/4 roku a dosud není věc vyřízena.
Péče o dítě na Moravě jest pouze na papíře, ale v praksi se neřeší. Opentlená hesla humanity o kojencích, dětech atd. jsou sice krásná, ale žádáme, aby byla prováděna ve skutečnosti (Hlas: Jak cestuje YMCA, to se neví!) Ta má velké kapitály, které jsou snad také vydřeny z peněz dělnictva, ale ty nerozhodují.
Ještě se chci dotknouti otázky organisace práce. V rozpočtu máme 650.000 K na umísťování dělnictva, ale já se táži: co to pomůže, umísťovati dělnictvo nezaměstnané, když se vyhazuje z práce dělnictvo zdravé, k práci schopné? Máme tou dobou několik případů teroru, v Novém Jičíně, Ostravě, Ružomberku, Žilině, Trnavě, Holiči, Třebíči, na Kladně atd. To jsou fakta, která mluví za celé knihy, za celé desítky všelijakých zákonů a nařízení.
Dnes máme konečně již jakýsi smysl pro utváření poměrů poválečných, ale naše vláda dosud tuto otázku neřeší a ponechává ji vyšší moci nebo prostě pěsti. Mluvil jsem s jedním pánem, který je dosti blízko našim úřadům na hradě a ten mi konečně řekl, že i ti páni na hradě tu otázku chtějí řešiti se stanoviska moci. Kdo má moc, ten prý vládne a bude pokračovati v továrnách a dílnách. Ministr spravedlnosti, totiž ten starý ministr dr. Meissner, svého času se vyjádřil, že smlouvy, které v továrnách diktuje pouze jedna organisace, jsou vrcholem odborných smluv, to řekl ministr spravedlnosti, právník, který se měl vyjádřiti o otázce smluv kolektivních! A tu pravím upřímně, že takové smlouvy, které dnes sjednávají úřady, zaměstnavatelé a dělníci ve formě diktátu, jsou naprosto nezákonné, nemají žádného právního podkladu a nemohou býti ani v nejmenším směrodatny pro otázku dalšího postupu v továrnách a dílnách. Inspektorát živnostenský, má-li působiti ve smyslu sociálního zákona, musí býti ke všem spravedlivý a tu žádám, aby na Moravě byl počet inspektorů rozšířen. Na Ostravsku a Valašsku, kde máme hustou síť továren a dílen, není živnostenská inspekce; pro celou župu ostravskou i část župy olomoucké jest inspekce pouze jedna v Mor. Ostravě, která má plné ruce práce a nemůže se starati o jiné průmyslové kraje. Žádáme zcela otevřeně a důrazně, aby zvláště ve Valašském Meziříčí a Vsetíne byl zřízen živnostenský inspektorát, který by měl oddělení ženské inspekce. Nemohu, bohužel, mluviti o dalších otázkách, o péči o družstva, o otázce pojišťování starobního.
Končím své stručné vývody a prosím
vás, kteří máte smysl pro sociální politiku, kteří máte smysl
pro spravedlnost, ať již tomu říkáte podle vašeho spravedlnost
lidství, humanity, nebo jak my říkáme správně spravedlnost křesťanskosociální,
pro poctivou spravedlnost, starejme se hlavně o to společně, aby
v naší republice zavládl ten pravý, sociální řád společenský na
pravé křesťanské základně. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)