Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku panu posl. Tománkovi.
Posl. Tománek: Slavný sneme! Podľa zvykov parlamentárnych odhlasovanie alebo neodhlasovanie rozpočtu vládou predloženého je otázkou dôvery k tejže vláde. Preto ja tiež myslím, slavný sneme, že povinnosťou každého poslanca je, aby v tomto našom parlamente poukázal na všetky chyby, krivdy zneužívania a zanedbávania, ktoré v tejto našej vlasti vidia alebo zkúsia. Ano veľactení páni a dámy, dnes nemôže byť v tomto našom parlamente reči o vláde alebo o niektorej strane snáď, dne s má byť v tomto našom parlamente reč o tom, že my tu sedíme, a všetkých nás povinnosťou je, abysme usiľovali odstrániť biedu tejto našej vlasti, abysme usilovali pomáhať chudobným. (Výborně!) A tu, slavný sneme, ako Slovák opovážím sa konštatovať, že blahobyt vlasti našej, blahobyt tejto krajiny našej v prvej rade závisí na šťastnom konsolidovaní pomerov v republike vôbec a zvlášte na šťastnom konsolidovani pomerov na Slovensku. (Výborně! Tak jest!) Ale toto šťastné konsolidovaní na Slovensku závisí zase na vzájomnej bratskej dobrej vôli českého a slovenského národa. (Hlas: Ale i vy ji musíte míti.) Máme.
Slavná snemovňa! Môžeme sa tu hádať akokoľvek, môžu byť medzi nami rôzné politické protivy, môže sa tu jeden každý z nás biť za svoje práva a presvedčenie až do úmoru, ale myslím v jednom ohľade musí byť náš záujem totožný, a síce totožný v tom ohľade, aby naša milá republika žila stále a kvitla až do skončenia sveta. (Výborně!)
A preto sa musím ohradiť slavný sneme proti tomu podozrievaniu niektorých pánov bratov Čechov, ktorí o tej strane, ku ktorej mám česť patriť, o slovenskej ľudovej strane, často klebetili a povedeli o nej, že vraj naša strana nenie za republiku, že naša strana nemiľuje túto republiku.
Tvrdím, že slovenská ľudová strana
túto republiku miluje, nenávidí len krivdu v nej, nepravosť a
nespravedlnosť. (Výborně!) Ja ako roľnícky syn... (Hlas:
Patřil byste do agrární strany! Veselost.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím, aby pan řečník nebyl přerušován.
Posl. Tománek (pokračuje): Slavný sneme! Tvrdím, že slovenský národ z 80% zabýva sa obrábaním pôdy, ale pri tom tvrdím i to, že so žiadnym stavom nezachádza sa tak macošsky ako práve so stavom roľníckym. Vy pánovia často spievate o Slovensku túto pieseň. Tisíc rokov vládli nad ním Maďari. Pod touto vládou maďarskou ani jeden stav nestal v protive tak, ako stáli zemania, grófi a nevoľnícki roľníci Vy často hovoríte, že v žiadnej krajine nebol utlačovaný a doráňaný roľnícky stav ako v uhorskej krajine, a skutočne tak to bolo za starodávna. Ale pýtam sa, či je dnes tomu roľníckemu stavu o niečo lepšie. O nie, slavná snemovňa, ten slovenský roľnícky stav má sa dnes horšie než roku 1702. Toho roku mal sa horšie, čo i slavný mnich augustiniansky A. Santa Clara dokazoval, keď nad otroctvom roľníkov kvílil takto: "Pýtajte sa úbohého roľníka, čo je to tá robota. V pondelok musí orať pole pánovo, v útorok musí pracovať na vinici, v stredu dovážať do pánskeho zámku, vo štvrtok musí isť žať a rezať slamu, v piatok ryby loviť do rybníka alebo v horách divokú zver honiť, v sobotu musí pracovať pri stavbe a v nedeľu musí konať službu honiča. Ku konci povedal: Urobte zo dní týždne, z týždňov mesiace a z mesiacov roky a potom sa pýtajte, aké Vianoce má taký úbohy roľník."
Slavný snem! V rozpočte predloženom nachádzam síce niektoré položky, ktoré sú venované na roľnícke a hospodárske účely, pre náš roľnícký ľud. Tak na pr. čítame isté obnosy, ktoré sú venované na hospodárske školy, na roľnícke školy na pr. v Komárne, v Sabínove, v Košiciach, v Orave, na školu vinarskú v Bratislave atď. To je veľmi pekné, ale keď slavná vláda nad týmto rozpočtom uvažovala, tedy ju nenapadlo jedno, a síce to, že my stále ešte žijeme v dobe tvrdej, že stále prichodí nám zápasiť s hladom, nenapadlo ju, že by mala odstraňovať biedu ľudu a hlad, chceme-li zachrániť vlasť pred hladom, musí byť postarané o jedno, o zväčšenie produkcie. A tu, slavný sneme, pána ministra zemedelstva malo napadnúť, že práve tohoto roku veľké množstvo slovenských roľníkov prišlo na žobrácku palicu, malo ho napadnúť, že práve v našich krajoch na Slovensku, v nitrianskej a bratislavskej župe len na slintavku a kulhavku uhynulo viac než 100 kusov dobytka. Znám roľníka, ktorý má desať jutár pôdy a behom štyroch týždňov prišiel o 4 kusy dobytka. Tento maloroľník, samo sebou sa rozumie, poneváč na nový dobytok peňazí nemá, prišiel na žobrácku palicu, zostal žobrákom. (Hlas: Na to je vložena částka 50 mil. do rozpočtu!) Počkajte pane! Slavná snemovňa, tu by bolo prepotrebné a spravodlivé, aby takýmto maloroľníkom, ktorí následkom týchto chorôb pri dobytku prišli do škody, bola poskytnutá štátom nejaká náhrada a niečo im bolo dané. Keď viete dávať subvencie na všeliaké tance, zábavy, divadla a kotrmelce, mohli byste taktiež našim maloroľníkom, ktorí utrpeli škody následkom týchto chorôb dobytka, niečo venovať. Pán minister financií by mohol bozodkladne naložiť bernym úradom, aby tým maloroľníkom, ktorí do škody prišli, pri kolkovaní zadržané peniaze ihneď vyplatily. (Výborně!)
Slavný sneme. Našu vládu nielen že nenapadlo hmotne pomôcť poškodenému roľníkovi, nielen že ju nenapadlo maloroľníkom dať peňažitú náhradu, ale ona ešte dovolí kynožiť a ničiť stav roľnícky tak zv. rekvizíciami a maximáciami plodín roľníkových. Vy, pánovia, sa nazdávate, že biedu a núdzu možno flekovať rekvizíciami a maximáciami. To sa veľmi mýlite, už aj preto, že rekvizícia a maximácia je veľkou nespravedlnosťóu a krivdou na slovenskom roľníkovi, a preto je hodna odsúdenia. Je to nespravedlnosť, lebo keď maximujete, prečo len u roľníka, prečo maximujete pšenicu a prečo nemaximujete tiež čižmy, keď maximujete mäso a zemiaky, prečo nemaximujete i odev, petrolej, pluhy, brány, hospodárske stroje atď., ktoré roľník potrebuje. Tu musíte zrobit nápravu, lebo jestliže budete maximovať a nespravedlive si budete viesť, zničíte maloroľníka, ale tým podkopete i základy našej vlasti. (Výborně!) Tvrdím smele, že maloroľníctvo je fundamentom tejto našej krajiny. Slavný snem! Ja tak myslím, že i hospodárske pomery naše, i tie krivdy, ktoré sa na slovenskom roľníkovi páchaly so dňa na deň, vyžadujú, abysme žiadali autonómiu. Je to otázka chleba a tá vyžaduje od nás, slavný snem, keď bojujeme za toho roľníka, aby ten roľník bol svojho chleba pánom. Len vtedy, keď roľník bude svojho chleba pánom, môžeme mať nádej, že naša republika bude mať šťastnú budúcnosť.
Slavný snem! Teraz prejdem na tie pravé krivdy, na tú tak zvanú kalváriu našich maloroľníkov. Veľactené dámy a páni snáď ani netušia, čo sa s maloroľníctvom na Slovensku deje a robí. Na Slovensku sú úrady preplnené ľuďmi, neznalými pomerov na Slovensku, neodborníkmi a slabej kvalifikácie. Keď pomyslíte, že títo páni, ktorí na Slovensku sú v úradoch, dostali sa tam protekciou, panskou rakušáckou podlízavosťou, uveríte, že nerozumejú veci a nepoznajú pomerov na Slovensku.
Pozrite sa, čo si dovolí na príklad
so slovenským roľníkom robiť český slúžny dr. Leo Hirsch. Ja vám
predložím dokumenty, nad ktorými sa musíte zhroziť, máte-li v
sebe iskru spravedlnosti a citu. Hirsch Lev, ten, slavná snemovňa,
opovážil sa ako ten lev drápať ten slovenský ľud na Slovensku.
Prišla ku mne deputácia roľníkov a napísala mi list, v ktorom
sa ponosuje, že v roku 1919 Leo Hirsch, keď si myslel, že nechcú
odovzdávať dobytok, poslal do dediny vojakov a četníkov, ktorí
dobytok odvliekli. A potom, slavný snem, následovaly takzvané
pokuty. Pomyslite si len, aké tie pokuty boly! Nemám len, jednu
kvitanciu, mám ich celú radu a pokuta tohoto slúžneho Hirscha,
ktorú uvaloval preto, že ten roľník neodovzdával dobrovoľne na
stanici tie volky alebo jalovičky, obnášala ako najmenší trest
1000 až 1200 K. Takých trestov bolo celé množstvo. (Hlas: Ale
oni to neplatili!) Platili, prosím, tu je kvitancia na 1200
K (ukazuje listinu), ktoré pan Emerich Bolebruch z Gbel
zaplatil čo pokutu trestným nálezom slúžnovského úradu v Holiči
dňa 8./7. 1919 č. 158/19 P. uloženú. (Výkřiky hluk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím, neračte vyrušovat řečníka!
Posl. Tománek (pokračuje): Slavná snemovňa! Ale sú ešte eklatantnejšie krivdy a nespravedlnosti, ktorých sa dopúšťajú českí slúžnovci na Slovensku. Chudobná roľníčka, ktorá mala 4 deti, predala si, aby mohla svoje deti obliecť, obilie. Za to, že bez vedomia slúžneho predala obilie, vyniesol slúžny tento výrok (čte): Pokutujeme vás za to, že ste odpredala 2 lebo 3 metráky obilia, na 14 dňov k zavreniu a na 2000 K pokuty. (Posl. Hlinka: Kedy to bolo?) To bolo 2. srpna r. 1920. Veľactení pánovia! To je, prosím, slúžny senický Švábenský, a keď som intervenoval za týchto maloroľníkov a keď som prišiel prosiť, aby im to bolo odpustené, pán Hájek ich vzal do obrany a i pán minister Dérer. (Hlas: Já bych chtěl vědět, za kolik to prodali!) To neviem, potrebovala na odev. To je ešte málo. Ale ešte väčší trest vyrubil ten slúžny Švábenský takému maloroľníkovi, ktorý sa opovážil, nemajúc žiadneho chleba, bez dovolenia slúžneho zomleť asi 2 q obilia. A slúžny pokutoval tohoto človeka. (Posl. dr. Markovič: Slúžnovci sú na to, aby konali zákony!) Slúžny senický Janči Antonína, roľnika ze Štefanova, pokutoval na 4000 K preto, že roľník sa opovážil bez vedomia zomleť 1 q obilia, a ten roľníček chudobný apeloval k županskému úradu, ktorý potvrdil tento katanský výrok slúžneho, a chudák roľník musel do žalára. Ale počujte, veľactení pánovia a dámy, čo si dovolil jeden mešťanosta? To jen pán Úlehla z Uhorskej Skalice. Tento pán Úlehla chodí pekne po domoch a hlása, že z nariadenia županského úradu vyzýva toho, kto je v spolku Božského srdca alebo v spolku sv. Rúženca, aby mu predložil stanovy, lebo inak rozpustí spolok. (Veselost.) Takých úradníkov máme na Slovensku, to sú administrátori nášho Slovenska, vidíte tedy, slavná snemovňa, ako vypadáme s celou tou správou na Slovensku. (Hlas: To je celý váš rozpočet?) O, to je dobrý rozpočet! Úradníci berú veľké miliony, a prácu za dobro ľudu a vlasti vykonať nevedia. (Výkřiky. Místopředseda dr. Hruban zvoní!)
Slavný snem! Priamo neuveriteľný prípad sa stal v mojom rodišti na Búroch, kde nám roľníkov bez výslechu, bez výroku súdobneho lapali četníci a vliekli do žalára. A v tom žalári ich nechajú 2, 5 až 6 týždňov, aniž by s nimi spisovali protokol! A keď som prišiel k pánu fiškusovi, českému Soukupovi, aby vypočul tých roľníkov, lebo nemajú miesta vo väzení, lebo sú to roľníci, ktorí sú prikovaní k roľníckej hrude, že neutečú do Ameriky, odpovedel mi toto: "Vy sa nám nemiešajte do našich vecí! My vieme, čo robíme!
Slavný snem! Takíto úradníci alebo slúžnovci opovažujú sa na Slovensku kričať, že to Slovensko je v nebezpečí, že ho ide Horthy sožrať. My to uznávame, že Horthy vyceňuje zuby na Slovensko, ale prečo musíme my videť to, že zakiaľ je to Slovensko v nebezpečí, zatiaľ tí páni českí ratujú nie to Slovensko, ale ratujú svoju hegemóniu a svoje výnosné úrady a ratujú ich nie pre dobro vlasti slovenského národa, ale pre svoj prospech (Hlas: Za Maďarska to bylo lepší!). Také strašné krivdy a veci sa ani za maďarskej vlády nekonaly, ako sa konajú dnes. (Hlas: To jen vám se zdálo!)
Veľactení pánovia a dámy! Slavná
snemovňa! Vy to dobre viete, ako nás srdce bolí, keď sa deje krivda
Slovákovi, a tu musím konštatovať ešte to, že Slovákovi deje sa
krivda i z toho ohľadu, že sa vonkoncom na Slovensku neúraduje
po slovensky, ale po česky. Prosím pekne, slavná snemovňa, všetky
písma, všetky úradné dopisy sú súdom vydávané len v češtine. (Výkřik:
A proč jste si nevychovali dorost? Proč jste učili po maďarsku?)
Všetky prípisy úradné publikujú sa česky. Je to len náhodou,
jestliže je u nás slovenský sudca. (Výkřik: Však jste si nechali
i kostely pomaďarštit!) Ale kdeby! (Hluk. Hlas: I své slovenské
písně jste museli po maďarsku zpívati ve vašich slovenských kostelích!
Různé výkřiky.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid a pana řečníka upozorňuji, že doba jemu vymezená
již uplynula. (Hluk. Výkřiky.) Prosím pány o klid! Pane
kol. Jurigo, prosím o klid! (Výkřiky.)
Posl. Tománek (pokračuje): Slavná snemovňa! Já by som rád, prosím pekne, ešte niečo povedel, lebo mám toho veľkú fúru až pod pavúz. Ale nemám na to času a prosím slavnú snemovňu, aby venovala aspoň jeden okamih tým nešťastným centrálam a ústredniam, tomu dobytkárskemu družstvu, ktoré kupuje lacino a predáva draho (Různé výkřiky.) Nebolo to tak? Nedávate K 4˙- za 1 kg mäsa a nepradávate 1 kg. vurštu za 30-35 K? Ja som to videl! (Výkřiky.)
Slavná snemovňa, prosím ešte,
veľactení pánovia a dámy, aby ste venovali ešte jeden okamih tým
ústredniam. Tieto ústredne, slavná snemovňa, my vidíme, že sú
hotovými pijavicami na tele nášho národa, že to sú skutočne tie,
ktoré vyssávajú náš národ a samo sebou sa rozumie, že sa musíme
proti nim všetkými silami brániť. Slavná snemovňa! Pripisujeme
tým ústredniam aj to, že zásobovanie slovenského ľudu je tak mizerné.
Tieto ústredne zamestnávajú tisíce úradníkov a tí všetci žijú
v prepychu, v hojnosti, majú všetkého dosť, a slovenský národ
nemá skývy chleba, áno, tie ústredne mu dávajú tú vandrovnú palicu,
aby šiel za more.
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Upozorňuji pana řečníka ještě jednou, že lhůta jeho uplynula,
aby skončil.
Posl. Tománek (pokračuje):
Na túto okolnosť berem ohľad. Slovák roľník chce dve veci:
chce slobodu a chce chleba, a Slovák roľník, aby toho dosiahol,
musí až do posledného dychu bojovať za tú našu autonómiu. (Tak
jest! Výborně!)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku "proti" zapsanému posl.
Kirpalové.
Posl. Kirpalová (německy): Pánové a dámy! My ženy chápeme se slova právě k oněm kapitolám, jež pro nás jakožto ženy a matky jsou nejdůležitější. Jsou to kapitoly péče o mládež a tělesná výchova našich dětí a potírání epidemií. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.) Podíváme-li se na částky rozvržené pro tyto kapitoly, musíme přiznati, že s těmito částkami mnoho nepořídíme. Vidíme, že na potírání epidemií rozvrženo je pouze 5 milionů korun. Na základě číselného materiálu chci ukázati, jak ohromná opatření musila by vláda učiniti, kdyby chtěla bojovati proti jedné z nejhroznějších chorob proletářských, proti tuberkulose. Již ve starém Rakousku hřešilo se v tomto směru strašně. Za války počet nemocných zhoršil se ještě o sta procent. Avšak i teď po válce nevidíme věru zlepšení. V Československé republice žije 14 milionů obyvatel a z těchto 14 milionů je přes půl milionu nemocných tuberkulosou, číslo, jež zajisté každému myslícímu a sociálně cítícímu člověku znázorní, že nutno zasáhnouti rychle a energicky, chceme-li toto číslo snížiti. Avšak uvidíme a zjistíme též u ostatních číslic, jak hrozný pohled se tu jeví, jak velká je bída nemocných. Ročně umírá v Československé republice přes 48.000 lidí tuberkulosou.
Dle lékařských statistik počítá se průměrně na 100.000 obyvatel 130 lůžek pro nemocné tuberkulosou. Máme nyní na zjevné tuberkulose - všechny ostatní lehčí případy vůbec v to nečítaje - stav nemocných přes 96.000. Pro všechny tyto nemocné je však pouze 2410 lůžek k disposici. Z toho vysvítá, že všichni tito nemocní - řekla jsem před chvílí úmyslně, že trpí zjevnou tuberkulosou - musí se pohybovati mezi zdravými a tvoří tak pro všechny vrstvy hrozné nebezpečí nákazy. Ptáme se: proč se podnes nic nestalo, proč neusilovalo se, aby právě v boji proti této hrozné chorobě bylo něco podniknuto? Konstatujeme, že máme příliš málo ústavů a útulků pro nemocné tuberkulosou, a shledáváme dokonce, že stávající ústavy jen s největšími nesnázemi mohou zůstati otevřeny. Příklad: brněnský zemský ústav stojí před uzavřením, ježto nedostává se provozovacích prostředků, pročež je nutno, aby stát co nejdříve poskytl nutné podpory. A, což je vskutku zcela nepochopitelno, dětské ambulatorium k tomuto ústavu připojené je zavřeno, ježto scházejí prostředky nutné k provozování. (Posl. Hackenberg [německy]: To však není německý podnik, nýbrž český!) Zajisté v tomto boji nečiníme rozdílu, jde-li o děti české neb německé. Chceme zdravý stát, zdravé obyvatelstvo. Dovolili jsme si podati návrh, jenž krátkými slovy předpisuje opatření, která nutno učiniti, aby v tomto oboru zabráněno bylo nebezpečí nákazy a epidemií tuberkulosy. Jsme si úplně vědomi, že lichými slovy nepořídí se nic, nenásleduje-li hned čin. Ze nebude z dneška na zítřek možno zříditi nové ústavy, víme sami také, avšak při dobré vůli, při nejlepších předsevzetích, jež bylo by ovšem nutno provésti co nejdříve, byla by náprava možná. Žádáme denní útulky pro nemocné tuberkulosou. Mohou-li tuberkulosní osoby přes den zůstati v těchto útulcích a především - to je první podmínkou - dostane-li se jim dobré stravy, při čemž zároveň konstatuji, že právě té se těmto ubohým obětem nedostává, pak nabudou spíše opět zdraví a nebezpečí nákazy se zmenší. Skoro všechny ústavy pro sociální péči trpí touto chronickou nemocí, že odnikud nedostávají přídělů potravin; zdá se, že nikdo neví, že nemocný potřebuje ne jednoduché, nýbrž dvojnásob dobré stravy, aby nabyl sil a zdraví. Chceme, aby zřízena byla místa pro vyšetření, poradu a léčení nemocných. Žádáme rozmnožení zřízených již léčeben pro tuberkulosu. Avšak prvním krokem musí býti rozšíření všech stávajících nemocnic o pavilony pro nemocné tuberkulosou. To je proveditelno, to může ztroskotati pouze tehdy, nedostává-li se dobré vůle.
A nyní, ježto jsem došla k této kapitole, konstatuji druhou chronickou chorobu, jíž naše obyvatelstvo trpí. Podívejme se kamkoli: v městech i na venkově musí nemocní čekati týdny, ba měsíce, než uvolní se pro ně místo v nemocnici, ježto máme příliš málo nemocnic. Což nemá vláda pražádného zájmu o vybudování stávajících a zřízení nových nemocnic? Ale víme dobře, že těchto nemocnic je třeba pro proletáře, pro davy lidu. Boháči jich nepotřebují, o ty je postaráno, boháči jdou do sanatorií, kde mají všeho hojnost, nejlepší stravu, mléko, maso, odborné lékaře, dobré ošetřování, zkrátka vše, čeho nemocný člověk potřebuje k ozdravění. Avšak my, jakožto proletáři máme největší zájem na tom, aby zřízeny byly nemocnice v každém městě.
Nemocnice jsou přeplněny, není provozovacích prostředků, není uhlí, není potravin, není místností, krátce, nedostává se skorem všeho. A kdyby nezakročily obce, kdyby neposkytovaly subvence neb zálohy, již mnohá nemocnice byla by zavřena. Máme v Ústí nemocnici a ta je stále před hrozícím nebezpečím, že dnes neb zítra bude nucena zavříti. Město Ústí, jež jako všechna ostatní města musí bojovati s největšími finančními starostmi a nesnázemi, musilo dodnes poskytnouti zálohou již přes 1/2 mil. korun, aby nemocnici udrželo. Ale co na tom záleží? Stát přec odškodní město Ústí! Nač potřebuje obyvatelstvo ústecké nemocnici, dobře vybudovanou nemocnici? Stát postaví nám tam kasárny a tím bude ubohému nemocnému obyvatelstvu pomoženo.
Snad mohla by mnohá rodina najmouti si dobrou ošetřovatelku, aby dopomohla nemocnému opět ku zdraví, avšak tu konstatuji opět ohromný nedostatek školených ošetřovatelek. Má však stát zájem na tom, aby zřídil školy pro ošetřovatelky? Má zájem na tom, aby zachoval školy již zřízené? Pravím, že ne! Podám malý obraz, který je jistě zajímavý. V Praze je německá škola pro ošetřovatelky, jež r. 1914 měla k disposici první, druhé a třetí patro. V této škole konal se jednoroční a dvouletý běh pro ošetřovatelky. V r. 1919 vzato bylo této škole několik pokojů, které dány byly k disposici ministerskému radovi z ministerstva zdravotnictví. Tento zdravotní rada neplatí prý v domě vůbec ani nájemné. Nedosti na tom. Nějaký čas na to zabaveno bylo několik pokojů pro ošetřovatelky a pokoje žaček a zřízeny z nich kanceláře pro ministerstvo zdravotnictví. Později byly tyto místnosti opět vyklizeny, nechány bez použití a po krátké době nastěhován tam legionář. Ve dvorní budově v přízemí bydlí kapitán, v prvním patře štábní lékař, vesměs v bytech zabavených, a tak, jak jinak není možno, nejsou-li dostatečné místnosti k disposici, musil jednoroční běh býti uzavřen. V čele této německé školy pro ošetřovatelky stojí český správce.
A jakým dojmem působí teprv, podíváme-li se na péči o slepé. Nechci plýtvati slovy, ježto mám příliš málo času k disposici, omezím se pouze na obraz, který mluví přesvědčivě a znamená skandál pro náš stát. Máme v Ústí školu pro slepce, jež nyní hostí 32 dětí. Jak bylo možno udržeti letos tuto školu v činnosti? Nebyly to státní subvence, jež to umožnily! Tato škola pro slepce musila se o to starati sama, děti od 5. do 14. roku musily jezditi od města k městu a pořádati koncerty, musily se jako slepci stavěti na odiv, aby se jim dostalo milodarů, aby dostaly peníze a tak udržely školu. A podívejte se kamkoliv, všude uzříte, že tento stát je vším jiným, jen ne státem demokratickým a sociálním.
Nebo jiná kapitola. Ve válečných letech vzato bylo dětem to poslední, co ještě měly, totiž tělocvičny; byli v nich ubytováni vojáci neb zřízeny prodejny. Dle statistiky, kterou podali nám školní lékaři v Ústí, onemocnělo v městě Ústí tímto nedostatkem tělocvičen, ježto děti nemohly cvičiti, 20% žactva skoliosou. Dělnické tělocvičné spolky vykonaly práci vynikající, tělocvičný svaz se sídlem v Ústí čítá přes 33.000 mladistvých cvičenců a mnoho tisíc dětí jakožto cvičných chovanců. Pohříchu nedostávají tělocvičné spolky od státu subvencí. Největší nespravedlivost je však, že pro Sokol jsou po ruce velké prostředky, pro české dělnické spolky malé, pro německé dělnické spolky vůbec žádné. (Hluk. Výkřiky.)
Bohužel nezbývá mi času, abych se věcmi zabývala důkladně, doba řečnická je příliš omezena. Jen o jednom bych se ještě zmínila. Zasadíme se s největší energií o to, aby dětem a matkám dostalo se co největší ochrany a péče. Žádáme: útulky pro šestinedělky, jesle pro kojence, útulky pro děti tuberkulosní, útulky pro děti tuberkulosních rodičů, útulky pro děti rachitické a skrofulosní každého věku, zotavovny.
Musíme na dráze sociální péče
podniknouti vše, žádný příspěvek nesmí býti státu příliš vysoký,
vše, co dává, je příliš málo. Chcete-li však býti tím, zač se
vždy vydáváte, lidmi myslícími, sociálně myslícími, avšak též
sociálně cítícími, musíte hlasovati pro všechny návrhy, které
jsme podali právě k této kapitole. Pak teprv máte nárok a právo,
abyste řekli: Smýšlíme a cítíme sociálně. (Potlesk německých
poslanců.)