Dnes, když můžeme s pevnou cifrou v rozpočtu shledati, vidíme, že to není 987 milionů, jako bylo původně určeno a vypočteno, nýbrž že je to obnos o celých 360 milionů menší. Jakým způsobem mohl býti tento obnos o takový velký počet milionů menší, jest mně nevysvětlitelno, poněvadž si nedovedu představiti, že by těch několik trafik nebo biografů, které jsou dnes v majetku válečných poškozenců, representovaly tak velkou náhradu z rent, které se jim v důsledku toho nevyplácejí. Bude tedy asi pravda, že skutečně bylo operováno s ciframi nesprávnými, že to bylo také důsledkem nedostatečného statistického podkladu, že bylo hlavní tendencí, abychom tím velkým, zbytečně nadsazeným obnosem byli drženi na uzdě při podávání opravných návrhů ve prospěch válečných poškozenců. Pro mne je samozřejmo, že se bez novely zákona neobejdeme a že se musíme přičiniti, aby v době co nejkratší byly renty pro vdovy a sirotky upraveny. Očekáváme, když se o 360 milionů korun náklad proti původnímu rozpočtu sníží, že potom vláda se nebude bránit, aby se z toho ušetřeného obnosu něco dalo. (Výborně! Potlesk.)
Není to jediná věc, na kterou si váleční poškozenci stěžují. Váleční poškozenci mají mnoho příčin si stěžovati zejména do praktického provádění toho zákona a v prvé řadě na lékařské prohlídky, které jsou prováděny bez lékařů specialistů (Slyšte, slyšte!) a které také dle toho vypadají. Žádný válečný poškozenec necítil se dosud spokojen s výměrem své pracovní neschopnosti. Vina pak přičítá se tomu, že lékaři, kteří provádějí přehlídky, nerozumějí tomu, aby vyšetřili správně pracovní neschopnost. Po této stránce bude musiti ministerstvo sociální péče učiniti nápravu, rovněž tak, pokud se týče odnímání rent válečným poškozencům, když se jim za to dává v náhradu nějaká trafika. Domnívali jsme se, že zákon o zaopatřování válečných poškozenců bude vlastně nabádat k pracovní podnikavosti. Ale pravdu mají ti, kteří tvrdí, že náš zákon vlastně od práce odhání. A proč? Poněvadž zákon stanoví, že tomu, kdo dosáhne příjmů 4.000 K při výdělečné práci, renta se odnímá. A poněvadž renta při 100% pracovní neschopnosti činí přibližně tolik, jako to existenční maximum, které bylo pro válečné poškozence vyměřeno, přirozeně válečný poškozenec si řekne: "Nač bych pracoval, když stejně dostanu rentu, nebudu-li pracovati, která mně přibližně nahradí to, co si svou vlastní prací vydobývám?"
Ještě horší je to v takovém případě, kde se renta nahrazuje přiznáním licence na trafiku.
Má-li trafikant celého výnosu 3.100 K a pak-li je to válečný poškozenec, na př. s ochrnutými nervy, který musí býti ošetřován, který musí míti k sobě ošetřovatele po celý den a který přirozeně k té službě v trafice musí dáti zase náhradu, je jasné, že o takovou trafiku nestojí, že se licence dobrovolně vzdává, aby dostával rentu, která mu nahradí to, co mu ta trafika vynáší. Ale naše centrální úřady nedovedou řešiti nic jinak, nežli podle určité šablony. Jim je lhostejno, jest-li trafika vynáší 8000 K, 2000 nebo 3000 K. Tam, kde jde o výnos malý, nemůže býti válečnému poškozenci renta odnímána, nýbrž trafika může mu sloužiti k doplnění té nedostatečné invalidní renty. Prosil bych ministerstvo sociální péče, když už se bude zabývati různými reformami ve prospěch válečných poškozenců, aby si všimlo, jak se úřaduje v těch zemských úřadech, poněvadž zejména do brněnské zemské úřadovny je tolik stížností, že musí ministerstvo samo přes ně klopýtati, a dosud se nerozhodlo provésti revisi a na základě revise provésti potřebnou nápravu.
V rozpočtu ministerstva sociální péče postrádám položku, která tam měla býti. Tato položka se objevila v rozpočtu jako "Opatření přechodné doby válečné,"je to položka na podporu v nezaměstnanosti v obnosu 100 mil. korun. Domnívám se, že podporování v nezaměstnanosti nemůže býti opatřením přechodné doby válečné, nýbrž že musí býti u nás opatřením trvalým a a spadá do sociální péče, měla tedy v tom rozpočtu býti. Ale mne zajímá otázka, zdali obnos 100 mil. korun stačí anebo nestačí, a jsem přesvědčen, že rozřešení této otázky závisí v první řadě od konjunktury průmyslu, což je pochopitelno. Ve druhé řadě bude záviset od našich průmyslníků, nebudou-li zbytečně a umele nezaměstnanost zvětšovati. Ale ona bude záviseti též od vlády a to se už u nás nesmí díti, aby ministerstvo sociální péče se snažilo potírati nezaměstnanost a odpomáhati jejím krutým následkům a aby ministerstvo obchodu tuto snahu ministerstva sociální péče bořilo.
V nedávných dnech museli jsme podati interpelaci na pana ministra obchodu, že povolil weigelsdorfské továrně na koberce dovoz jutové příze k zpracování koberců. Pro weigelsdorfskou továrnu dodává fa. Moravcova v Úpici, tedy domácí firma, a stačila úplně s dodávkami. Najednou v ministerstvu obchodu to považovali za samozřejmé, že chce-li weigelsdorfská továrna zpracovat jutovou přízi z Německa, že ji musí dovoz povoliti a povolili ji dovoz 14 tun, to znamená pro úpickou továrnu Moravcovu, pro dělnictvo tam zaměstnané, zaměstnání na 58 dnů. A to se prosím, slavná sněmovno, stalo v době, kdy Moravcova firma ohlásila svému dělnictvu, že žádných zakázek nemá, a poněvadž nemá žádných zakázek, musí všechno dělnictvo propouštět. V tom okamžiku, když se dělnictvo propouští, stát mu musí dávati podpory v nezaměstnání. Mladí páni z ministerstva obchodu nemají pro to pochopení, poněvadž neznají ani těch nejprimitivnějších národohospodářských zásad.
Jsem také přesvědčen, že dosavadní způsob podporování nezaměstnaných státem nemůže se dlouho udržeti a že musí býti změněn ne snad v zájmu těch nezaměstnaných, ale ještě více v zájmu státu.
My si nepřejeme - a nesčíslněkráte jsme to prohlásili, - aby se toho nezneužívalo, a má-li to býti konečně zamezeno, na dosavadních základech to nepůjde. Podporování nezaměstnaných musí býti postaveno pod svědomitou kontrolu a a tyto kontroly mohou vykonávat dnes jenom odborové organisace.
My jsme proto s povděkem uvítali snahu ministerstva sociální péče, aby při příští úpravě státního podporování nezaměstnaných bylo použito t. zv. gentského pojišťovacího systému, ovšem poněkud pozměněného, takže jsme mohli hrdě říci, že máme vlastní československý systém. Otázka ta dostala se také na přetřes do poradního sboru pro záležitosti hospodářské při ministerstvu obchodu a tam pánové byli jiného názoru. Oni nechtějí zdravý a pro stát ekonomičtější systém podporování nezaměstnaných se strany státu jen proto, poněvadž jsou zaujati proti dělnickým odborovým organisacím. Proto zamítli tento zdravý a ekonomický systém a odvolávají se k ministerstvu sociální péče, aby podporování nezaměstnaných upravilo novým nějakým návrhem.
Žádal bych ministerstvo sociální péče, aby toho protestu poradního sboru nedbalo, poněvadž jsem přesvědčen, že nejen odstraníme všecky stinné stránky dosavadního způsobu podporování, ale také ušetříme značné obnosy. Toho jest si také ministerstvo sociální pece vědomo. A my tento obnos můžeme obrátiti na jiné, jistě stejně ožehavé věci.
Mám na příklad na mysli živnostenskou inspekci. Slavná sněmovno! To, co máme v živnostenské inspekci, to není instituce pro inspekci práce, to jest instituce pro týrání živnostenských inspektorů. Žádný jiný státní úředník nemá tak záviděný hodný život, jako živnostenský inspektor. Měli už za starého rakouského režimu více agendy, než bylo zdrávo, ale za nových poměrů v naší československé republice přirostlo jim tolik nové agendy, že živnostenští inspektoři nejsou při sebe lepší snaze a vůli, i kdyby pracovali, plných 24 hodin denně, s to, aby tu agendu zmohli.
Dnes na živnostenském inspektorovi žádá se nejen se strany průmyslníků, ale i se strany dělnictva, aby vyrovnal kde jaký spor, který se v dílně nebo v továrně vyskytne. Živnostenský inspektor musí tam dojížděti, ale on na to prostě nestačí.
Račte si představiti, že máme pro pardubický obvod, do kterého patří několik okresů, jediného živnostenského inspektora. Pro celou náchodskou textilní oblast máme jediného inspektora v Hradci Králové. Je to myslitelno, aby v tak velkých obvodech jeden inspektor živnostenský prováděl řádně inspekční práce a vyrovnával všechny sociální spory, které se v dílně nebo továrně vyskytnou? To je nemyslitelno, a já se domnívám, že počet živnostenských inspektorů musí býti, mají-li vyhovovat svému úkolu, zdvojnásoben.
Stejně by se dalo použíti ušetřených obnosů na peci o mládež, která je opravdu v rozpočtu ministerstva sociální péče velmi macešsky odbyta. Je tam položka 15 mil. korun. Ale prosím více než jedna třetina, tedy přes 5 mil. jsou náklady na státní ústavy pro péči o mládež na Slovensku, které musil stát od bývalé správy převzíti proto, poněvadž již před vyhlášením naší samostatnosti tyto státními ústavy byly. Kdyby nebylo té okolnosti, tož by byla ta položka o 5,000.700 K menší, a teď si představte, že péče o mládež od kojence počínaje až po pracující dorost je odbyta necelými 10 mil. korun. To je jistě cifra úžasně malá. Věřte, mně samotnému jest stydno, když se některé soukromé instituce odvažují převzíti kus státní agendy a chtějí tu péči o mládež a dorost prováděti samy, že musí obraceti se zase k různým institucím a korporacím, aby s tím spojené náklady ji m milodary uhradily. Když na příklad československý dorostový sbor chce zříditi poradnu pro volbu povolání, a je to spojeno s nákladem 48 tisíc K, musí, prosím, žádati tu soukromou instituci, aby mu tento náklad pomohla uhraditi, protože stát resp. ministerstvo sociální péče nemá tolik porozumění, aby ze státních prostředků dalo potřebný obnos k disposici. Prosil bych ministerstvo sociální péče, aby, když už nemá na mysli péčí ve velkém slohu pro nejbližší dobu, aby se postaralo jednak o náš pracující dorost, jednak aby se postaralo o vybudování učňovských útulků. V Praze by bylo velmi účelno, aby se vybudoval dorostenský dům, ve kterém by bylo postaráno nejen o duševní výchovu naší pracující mládeže, ale který by mohl potom nahraditi nedostatek učňovských útulků, jichž je zejména dnes velmi citelně zapotřebí, poněvadž jsou rodiny podnájemníky v pravém slova smyslu zaplaveny, a těžko je získati rodičům, kteří chtějí dáti do velkého průmyslového města svého hocha na učení, aby snad přijat byl někde do rodiny.
Velectění pánové! Přicházím k položce, která je skvrnou v rozpočtu ministerstva sociální péče, a to je položka družstevnictví. To je položka na podporu dělnického spotřebního a výrobního družstevnictví. Je to 1/2 mil. korun, pravím a píši 1/2 mil. korun. Na mne to dělá dojem, jako by v ministerstvu sociální péče neměli ani nejprimitivnějšího ponětí, jak silné je to spotřební a výrobní družstevnictví dělnické, poněvadž, kdyby si připamatovali, že jenom spotřebních družstev tu bude hodně přes 2000 a že počet výrobních družstev již jde také do set, uznali by, že je to výsměch na ten titul, kterého je v rozpočtu použito, když se na to věnuje obnos 1/2 milionu korun.
To není fraška, když řeknu, že žádosti výrobních družstev dělnických o podporu odbývající se velkomyslným darem 600 K ovšem s podmínkou, že za těch 600 K družstvo opatří obchodní knihy k vedení amerického účetnictví. (Posl. Špatný: Jest to smutné, že tu není ani ministr, ani žádný referent z ministerstva sociální péče, to je škandál! To jest nevážnost k parlamentu!) Podpora 600 K je jistě výsměchem a já vzpomínám, slavná sněmovno, že když jsme v revolučním Národním shromáždění podali zákon o domácké práci, jíž tehdy jsme měli na mysli péči o dělnická družstva a uplatňovali jsme resoluci, ve které se vládě uložila povinnost, aby zejména družstva výrobní, naše domácí pracovníky podporovala. Jestliže se všechny resoluce respektují tak, jako tato, potom bude lépe, když vůbec žádných resolucí v zákonodárném sboru usnášeti a odhlasovávati nebudeme, protože nevidíme nikde důsledky toho, že by je vůbec vláda také respektovala. Ale za to račte se podívati do rozpočtu ministerstva obchodu: Vidíme tam položku 4 miliony korun na podporu ne živností, nýbrž průmyslu, a vidíme tam 3 miliony korun na podporu vývozu, tedy dohromady 7 milionů korun dává se darem průmyslníkům. Dělnické družstevnictví odbyto obnosem 1/2 milionu korun.
Pánové v ministerstvu sociální péče se snad domnívají, že tyto obnosy, které se věnují onomu účelu, dávají se dělníkům na to, aby to projedli a prokouřili, poněvadž jinak si nedovedu představiti to bagatelisování, když přece musí býti jasno, že se tím podporuje ne budování nějakých dělnických institucí, nějakých strannických institucí, nýbrž že se tím podporuje stejně výroba a průmysl, jako těmi 7 miliony, které v rozpočtu ministerstva obchodu určeny jsou pro podporu průmyslu a dovozu. Vždyť se tu ve výrobních družstvech vytvořují nové podniky, které ovšem nejsou podniky kapitalistickými, nýbrž podniky kollektivními, ve kterých se dělnictvo připravuje na socialisaci, která má přijít, poněvadž se tam učí zodpovědnosti za vedení podniku a učí se práci (Výborně! Posl. Špatný: To se vlády netýká, poněvadž kromě referenta zahraničního obchodu tu není nikdo!)
Já se domnívám, že vláda by měla dělnická výrobní družstva podporovati tím spíše, poněvadž u nás ještě není rozhodnuto, jakou socialisaci výrobních prostředků provedeme. Jsem přesvědčen, že veliká většina našeho československého dělnictva je na tolik inteligentní, že nebude chtíti prováděti socialisaci, ke které jest potřebí jen několik tuctů rudých praporů, nýbrž socialisaci vývojovou a rozumnou. Ale jestliže konstatuji, že tu jest také silnější proud v dělnictvu, nesmí to nikoho ukolébati, nesmí se nikdo holedbati, že se otázka dá nahraditi tím, co nám nabízejí páni průmyslníci a že se snad socialisace vůbec nebude prováděti. My jsme v poslední době zachytili letáky pánů průmyslníků, ve kterých rafinovaným způsobem jest dělnictvo štváno proti svým vůdcům a proti svým organisačním činovníkům, ve kterých je vyzýváno, aby nedbalo jejich řečí, hesel a slibů, aby se drželo vlastního rozumu, a aby zejména nedopouštělo, aby se sahalo k nějakým extrémům. Slyšeli jsme také se strany pánů průmyslníků nabídku, abychom se nedotýkali jejich soukromé državy a jejich sociálního nadpráví, že jsou za to ochotni nahraditi nám to snahami humanními, které znamenají, že zaměstnancům ve svých podnicích přidají a že snad i do budoucnosti budou jim přidávat, aby se každý ten dělník cítil v podniku šťastným a spokojeným. Věřím, že by páni průmyslníci přidali, že by v budoucnosti chtěli přidávati, a věřím to rád proto, poněvadž jsme dosud neviděli jediného případu, že by to, co dělnictvu přidali, zaplatili ze svého majetku, ale vždycky si to až dosud dali od konsumentů dobře zaplatiti, takže jim ještě pro hromadění soukromého kapitálu vlastního dosti veliké procento zbylo. Jak ty humanitní snahy našich průmyslníků vypadají, to nejlépe vidíme právě v poslední době na mzdovém sporu horníků, kteří se dožadovali asi 30%ního zvýšení mezd. Páni uhlobaroni byli ochotni povoliti, chtěli horníkům přiznati požadavky, jak si je předložili, ale ovšem s podmínkou, že na 1 q uhlí přirazí se 4 K na účet hornických mezd, 14 K na 1 q že se přirazí na účet deficitu, který během posledních 4 měsíců při uhelné těžbě majitelé dolů měli, a 10 K ve prospěch státu, aby to nahradilo dosavadní uhelnou daň. Slavná sněmovno 28 K na 1 q přirazí, když se horníci dožadují 30% mzdy! (Výkřiky.) A proč se dožadují 14 K na uhražení deficitu? Poněvadž ministerstvo veřejných prací z doby před ministrem Vrbenským povolilo uhlobaronům 10% zisk. Za ministra veřejných prací dr. Vrbenského byla provedena úprava hornických mezd, při které uhlobaronům nebylo dovoleno zvýšiti ceny za uhlí. Přirozený důsledek toho byl, že z těch 10% zisků dříve povolených musili něco sleviti, a u některých majitelů dolů dělalo to také 2 1/2 milionů korun měsíčně, ale nikoliv faktické ztráty, nýbrž fiktivní ztráty na ten obnos 10%, který až do té doby měli. A že ty výdělky na tom zisku jsou slušné, to se dá lehce vypočítati, když povážíme, že na haldě stojí 1 q 21 K a 10% z tohoto obnosu připadá pro uhlobarona pod titulem zisku.
Při denní těžbě uhlí a 10%ním zisku při ceně 21 Kč za 1 q, to jsou jistě obnosy, které jdou do závratných milionů. Našim majitelům dolů se zdály však ty zisky malými, a aby si nahradili, co jim uběhlo, a aby si do budoucnosti plných 10% zajistili, měl býti na jejich účet metrický cent uhlí zdražen o celých 14 K" a to, co mělo připadnouti na mzdy hornické a státu o 28 Kč. Když platíme dnes 36 Kč za 1 q uhlí, domnívám se, že by to způsobilo hotovou revoluci v domácnostech chudých konsumentů, kdybychom přišli s 60 Kč za 1 q.
Slavná sněmovno! Máme příklad ve státních dolech, jak velké jsou zisky našich uhlobaronů. Hodnota státních dolů obnáší 24 miliony Kč. Suma příjmů 175 milionů Kč a suma vydání 135 milionů Kč. Čistý zisk státních dolů tedy jen v Mostu na severu činí ročně 10 mil. Kč a poněvadž vím, že na dolech soukromých se stejně intensivně pracuje (Hlas: Více!) možno, že někde intensivněji, musí býti čistý zisk soukromých dolů při nejmenším stejný jako u dolů státních, a tu máme nejlepší důkaz, oč přichází stát a oč přichází kosumentstvo, že doly jsou až dosud ponechány v soukromém vlastnictví. A já se domnívám, slavná sněmovno, že nebylo loňského roku potřeba, když stát chtěl poskytnouti státním zaměstnancům 380 milionů Kč na drahotní přídavek, aby se uvalila na uhlí ta nepopulární 30procentní daň, která měla tento obnos vynésti, ale že by bylo bývalo zdravější, kdyby byl stát převzal doly ze soukromého vlastnictví, co beztak čekal každý už po převratu, nač byl každý připraven, a co bylo vládě zazlíváno, že se to skutečně hned po převratu nestalo. Domnívám se, že by se to bylo stalo i bez protestů německého pracujícího lidu, který je stejně syt toho vykořisťování se strany našich uhelných baronů. Myslím, že jest nejvyšší čas, aby se k socialisaci dolů přikročilo, a domnívám se, že jest pro to také příhodná chvíle a že jest příhodná chvíle, abychom již započali se socialisací výrobních prostředků vůbec, aby jednou byly vybaveny ze zajetí soukromopodnikatelské spekulace. Považuji tu dobu za příhodnou proto, poněvadž jsem slyšel - myslím předevčírem - z úst kol. Purkyňové, že národní demokracie má již také hotový socialisační plán, celý socialisační program, poněvadž se na socialisační otázky nedovedu dívati jinak, než-li pod zorným úhlem zásady nomen omen, a poněvadž si pod slovem socialisace nic jiného nedovedu představiti, než-li sespolečenštění výrobních prostředků, tedy se domnívám, že socialisační program národní demokracie musí býti totožným se socialisačním programem socialistických stran a jestliže až dosud měli jsme malou naději a víru, že budeme socialisaci prováděti hladce a bez bojů, tedy po tomto prohlášení národní demokracie snad již socialisační výbor a výbor sociálně-politický přikročí aspoň k počátkům socialisace, k projednávání aspoň těch stěžejních zásad. Při tom již si, slavná sněmovno, dělnictvo stěžuje - já na to upozorňuji - na nápadnou a mysl m také dosti nebezpečnou stagnaci v pracích sociálně-politického výboru, ve kterém až dosud při půlročním trvání nového Národního shromáždění byly projednány pouze tři nepatrné vládní návrhy a celá řada velmi významných a důležitých návrhů jak vládních tak vyšlých z iniciativy poslaneckých kruhů čeká tam svého rozřešení. Rozřešením těchto návrhů bude účelně doplněna naše socialisační péče a já bych prosil, aby se trpělivost pracujícího lidu zbytečně nenapínala a aby sociálně-politický výbor také skutečně k positivní práci na řešení těch problémů přikročil.
My tedy s rozpočtem ministerstva sociální péče nejsme spokojeni, ale nejsme spokojeni ani s aparátem ministerstva sociální péče, od kterého bychom očekávali trochu více nestrannosti, zejména bychom prosili, aby ministerstvo sociální péče bez vědomí interessentů neprovádělo podobné věci, jako v poslední době se stalo s okresní nemocenskou pokladnou na Vinohradech, kde představenstvo bylo rozpuštěno bez vědomí jeho samotného a také bez vědomí voličů, pouze na přání a pokyn několika lidí z ulice. Tak si objektivní aparát státní nepředstavujeme a také do budoucnosti bychom klidně podobné zasahování do správní autonomie našich dělnických institucí nesnesli. (Posl. Čuřík: Tam není ještě demokracie, tam jest absolutismus!) Ano, máte pravdu, ale my tuto nespokojenost, kterou jsme projevili, uplatňujeme jen jako upozornění a uplatňujeme ji, chcete-li, také jako varování. Přes to, že tento stát je pro přechodnou dobu ovládnut vlivem a směrem buržoasním, nechceme mu upírati jeho nezbytností, poněvadž jsme přesvědčeni, že vývoj jeho nesmíme přerušovati, a poněvadž jsme přesvědčeni, že to jest opravdu jen doba přechodná a že v dohledné době bude tento stát, kterému povolujeme rozpočet na r. 1921, státem socialistickým.
A na konec budiž mně dovoleno, slavná sněmovno, abych jménem klubu podal ještě k rozpočtu ministerstva školství tento resoluční návrh:
"Pro případ, že by byl poslaneckou sněmovnou schválen návrh rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty titul XIII. (kultus), navrhujeme, aby poslanecká sněmovna usnesla se na této resoluci:
1. Vládě se ukládá, aby věnovala církvi československé stejnou morální i hmotnou podporu, jako ostatním státem uznaným církvím.
2. Vláda se vyzývá, aby pro rok 1921, jakož i za uplynulý r. 1920 oněm kněžím, kteří přestoupili nebo přestoupí z jedné církve do církve druhé a vykonávají dále svoji funkci kněžskou, ponechala, pokud se týče přiznala a dostatečně vyplatila ony požitky, na které přestoupivší kněží měli nárok před svým přestupem, a to tím způsobem, že obnosy, na tyto osoby vypadající, převedeny budou z účtu církve opuštěné na účet církve přestoupivším nově zvolené."
Tím končím. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu "proti" zapsanému řečníku panu
posl. Leiblovi.
Posl. Leibl (německy): Slavná sněmovno! Jednomu stavu věnovalo se v tomto státě příliš málo ohledu, ačkoliv stav tento dle početnosti jest z největších. Daleko přes 1 milion drobných rolníků a domkářů zápasí nyní o své bytí. Drobní rolníci, kteří ani tolik neprodukují, co ke svému živobytí potřebují, jsou nuceni hledati si vedlejší výdělek. Tento vedlejší výdělek nalézali dříve většinou v cizozemsku, v průmyslu, ale i při zemědělských podnicích prostředních a velikých. Vývinem strojové techniky v zemědělských podnicích také při podnicích středoselských ušetřilo se mnoho desetitisíců venkovských dělníků, čímž postavení této vrstvy lidové stalo se velmi trapným.
Přes to tento početně tak veliký stav - se svými rodinnými příslušníky je to 3 až 4 miliony - nemá skoro pražádného vlivu v tomto státu. Ani politicky, ani hospodářsky, byliť nástrojem jiných stran, zvláště agrárníkův a klerikálů. Za pomoci těchto drobných rolníků nabyli agrárníci své moci. Tak tomu bylo v starém Rakousku a tak tomu je v československém státu. Tak jako byl v Rakousku Hohenblum nejmocnějším mužem, tak je to zde agrárník Švehla, bez něhož zde vůbec ničeho se neděje, co neprojde jeho kontrolou. V starém Rakousku nepovstal závažný zákon, který by nebyl před tím censurován Hohenblumem. Zde tu práci obstarává Švehla za souhlasu agrárníkův a občanských stran. Tento stát je vysloveně státem agrárně-kapitalistickým. Všechny zákony jeho mají tento cejch. Po převratu utvořena byla řada zákonů t. zv. pozemkové reformy, které těmto malorolníkům měly sloužiti ku prospěchu, ba mluvilo se dokonce o socialisaci velkostatků. Dejme tomu, že revoluční parlament s počátku aspoň se pokoušel, aby pozemkovou reformu provedl, sluší snad také uznati, že se zasadili čeští sociální demokraté o to, aby něco z těchto zákonů udělali, ale nepodařilo se jim to. Zmíním se jen krátce o několika z těchto zákonů o důkladném pojednání nemůže býti řeči - které se vztahují na reformu pozemkovou. Především je to tedy zákon o přeměně majetku obecního statku v obecní jmění. Nechci vysvětlovati, jakým způsobem povstalo obecní jmění, zmiňuji se jen o skutečnosti, že statek obecní skutečně byl majetkem obecným všech v místě bydlících. Starousedlíci-rustikalisté - dovedli si však přisvojiti tento pozemek, který náležel všem. Statisíce malorolníků bylo tím ohroženo ve své existenci. Měl tedy nově utvořený zákon opět napraviti velké bezpráví. Ale jen málo obcím se podařilo, aby tento zákon provedly; kde byla sociálně-demokratická většina v obci, tam byl tento zákon uveden v platnost; avšak kde panují agrárníci, nebylo vůbec dbáno tohoto zákona. Více řečníků se divilo, že máme nedostatečné zastoupení v okresních správních komisích a vinu svádělo na jednotlivé ministry. Nejsou vinny jednotlivé osoby, nýbrž systém je vinnen. Agrárníci se svými spojenci nechtějí, abychom podle své síly zastoupeni byli v okresní správě, aby mohli zardousiti obecní autonomii, jejímž představeným úřadem jsou okresní správy, aby znemožnili také zákon o přeměně obecního statku v obecní jmění a aby dále připravili obce o držbu a jmění.
Jiný zákon pojednává o zajištění pozemků pro malopachtýře. Pro nedostatek času nemohu se pouštěti do podrobností, odkazuji však na návrhy, které naše strana v tom směru podala. Avšak musím poukázati na hrubá porušení zákona, kterých se dopustilo duchovenstvo při provádění tohoto zákona. Oblouzněním, předstíráním šalebných skutečností a hrozeb bývali drobní pachtýři tak zastrašováni, že mnozí k nároku oprávnění vzdali se svého zákupního práva. Zneužívali také nábožnosti nezkušených venkovanů, hrozíce jim ztrátou věčné blaženosti, budou-li požadovati pachtované pozemky z církevních statků.
Sami však prokázali, že jim role a louky jako pozemské statky milejšími jsou a přenechali blaženost chudým domkářům. Podali jsme návrh toho znění, aby k nároku oprávnění malopachtýři ještě jednou své kupní právo mohli uplatňovati. Prosím vás, abyste přijali tento návrh.
Nejdůležitějším zákonem o reformě pozemkové je zákon o přidělení pozemků. Je velikým bludem, má-li se za to, že jsme my sociální demokraté pro roztrhání racionelně obhospodařovaného velkostatku. To by bylo zpátečnictví a vedlo by k vyživovací pohromě. Je však dostatečně pozemku, který vzhledem k okolnostem se nehodí pro hospodaření ve velké m, a jsou okrsky, jež hodí se lépe drobným držitelům k chovu dobytka, nežli velkostatku. Takový pozemek má postoupen býti malorolníkům, aby je učinil nezávislými na agrárnících a ochraňoval je před zeleným bezohledným terorem. Tento zákon dává přednost legionářům. To jest nebezpečný experiment, jaký tu vláda zamýšlí. Ona chce velkostatek roztrhati, vytvořiti nové selské statky a osaditi je legionáři. Jest to ideál Kramářův a Rašínův. Sotva dojde k uskutečnění tohoto záměru. Tento projekt ztroskotá z finančních důvodů. Dojde-li však k uskutečnění, tedy to bude neštěstím pro tento stát. Legionář daleko ještě není dobrým rolníkem, neboť k tomu patří mnoho, býti dobrým rolníkem a ještě více - jím zůstati.
Několik slov ještě k zákonu o přidělování nuceného pachtu. Tento zákon byl od okresních hejtmanství, jimž provedení uloženo bylo, z větší části úzkoprse vykládán, obzvláště v německém území. Jednak bývalo přikazováno drobným domkářům poměrně velmi málo pozemků, jednak zúmyslně na velkou vzdálenost. V jednom místě bylo přikazováno drobným pachtýřům v jiném místě a oněm z toho druhého místa zase v opačném místě, tedy pravděpodobně, aby pohnuti byli pachtýři k vzdání se jich. Tomu se říká reforma pozemková.
A tak vidíme všude, jak je těžko
zápasiti drobným rolníkům a domkářům. Ale je v eminentním státním
zájmu, aby pro tyto vrstvy lidu byly zjednány lepší podmínky životní,
neboť právě tato třída venkovanů to je, která poskytuje průmyslu
neustále nové pracovní síly. Zbídačí-li venkovský proletariát,
ku kterému také drobní rolníci a domkáři náležejí, bude také veta
po zdravém rozvoji státu. Jako malorolník a jako sociální demokrat
prohlašuji však, že konečné rozřešení reformy pozemkové a racionální
hospodaření pozemky nemůže býti vůbec provedeno v této společnosti,
nýbrž teprve za takového řádu společnosti, který si vybojuje pracující
venkovský lid bratrsky s průmyslovým dělnictvem. (Potlesk na
levici.)