Je ovšem nutno především se starat o to, aby uhelná těžba v naší republice stoupla. Dle dat o těžbě vidíme, že těžba všeobecně klesla oproti normální těžbě. Kdežto však na jednom dole pokles činí 20-25%, vidíme na jiných pokles o 50 až 75% těžby z dob minulých let, z let předválečných. Na příklad v revíru moravsko-ostravském těžilo se v roce 1913 93 mil. metrických centů při počtu 38.400 dělníků. V roce 1920 vytěží se okrouhle 75 mil. metrických centů při počtu 43.000 dělníků. Zde vidíme, že klesla těžba o 25 procent. V revíru kladenském těžilo se v roce 1913 29 mil. metrických centů uhlí, kdežto v tomto roce těžíme toliko 12 mil. metrických centů uhlí. V roce 1913 zaměstnáno bylo v revíru kladenském 9.000 horníků, v roce 1920 11.500. Ještě zajímavější data jsou z revíru handlovského na Slovensku, kde v roce 1914 zaměstnáno bylo 1.746 dělníků a těžba byla 1,755.000 metrických centů. V roce 1919, kdy zaměstnáno bylo 2.700 dělníků, tedy o jeden tisíc dělníků více, klesla těžba na 1,200.000 metrických centů, čili klesla na 38 proc. těžby předválečné.
Z těchto několika cifer je vidno, že jsou různé závady, které způsobují, že těžba uhelná nám klesá. Je nutno hledati příčiny toho a nutno se starati o jejich odstranění. Ministerstvo veřejných prací přiděluje, jak jsem pravil, uhlí, a však přidělené uhlí, není-li dodáno v určitý čas, propadá, takže dodávky ty nejsou v příštích měsících realisovány.
Na našem venkově máme sta cihelen, které marně se ucházejí o příděl uhlí. Spousta cihelen dostává příděly na papíře a nyní právě znám řadu případů, kde majitel cihelny v domnění, že uhlí přidělené mu ministerstvem veřejných prací obdrží, připravil cihly k pálení, uhlí však nedostal, takže se ocitl ve velmi špatné, těžké situaci. Těmto majitelům budou způsobeny velké ztráty, které přirozeně jim nikdo nenahradí.
A ještě i s jiné stránky nutno se dívati na tuto špatnou organisaci v otázce uhelné. Jistě nepovznáší, když široké vrstvy našeho venkovského lidu vidí, že nemohou spoléhati na úřední příděl ministerstva, nýbrž že rozhoduje daleko více uhelný inspektorát a ještě snad více (Hlas: Majitelé!), že rozhodují majitelé dolů. Víme z praxe, že nikoliv dle rozhodnutí ministerstva veřejných prací dostane se uhlí, ale podle toho, jak si to kdo projedná v tom kterém dolu. Teprve pan Weimann a Petschek a jiní majitelé dolů rozhodnou o tom, kdo uhlí dostane, a kdo nedostane nic.
Zřizujeme uhelnou radu, od uhelné rady nečekáme však zlepšení. Bude to těžkopádný aparát, jako celá řada institucí podobných a jsem přesvědčen, že členové uhelné rady především se budou starati o to, aby to které odvětví, které zastupují, bylo favorisováno, kdežto široké vrstvy lidu budou opět při zásobování uhlím nadále opomíjeny. (Poslanec dr. Kubíček: A co kováři?)
Správně je řečeno, že naprosto nedostatečným způsobem zásobeni jsou kováři kovářským uhlím. Následkem nedostatku uhlí veliká řada venkovských kovářů musela svou živnost vůbec zastaviti a dostalo-li se uhlí pro kováře v tom kterém okresu, víme z praxe, že uhlí toto rozděluje se především kovářům v městech, že však na kováře v našich vesnicích nedostává se vůbec ničeho. Tento stav ovšem jest neudržitelný.
Stát musí míti interes, aby staral se především o zachycení těžby a po zachycení těžby aby se staral o řádnou distribuci. Přesná evidence a účinná exekutiva musí zde býti, aby ten, komu uhlí ministerstvem resp. oddělením při ministerstvu veřejných prací jest přiděleno, toto uhlí také ve skutečnosti dostal.
Ale jest smutné, jestliže dnes musíme ještě konstatovati, že ministerstvo veřejných prací nemá vůbec přehledu o tom, kdo uhlí dostal, nemá vůbec přehledu, jak s uhlím, které se v tom kterém dolu dobývá, jest hospodařeno. Proto jest nutno, aby uhelné oddělení ministerstva veřejných prací bylo řádně vybudováno, aby bylo řádně organisováno a aby opravdu mělo potřebnou právomoc.
A konečně v otázce uhelné jest nutno, aby bylo postaráno nikoliv jen o ochranu producenta, ale také aby bylo postaráno o ochranu konsumentů, kteří potřebují této ochrany jistě více, než producenti Weimann, Petschek a ostatní. (Výborně! Potlesk.) Dosud stát chrání veškerými zákony výhradně producenta uhlí, ale konsument není naprosto nijak chráněn oproti tomuto producentovi. Vidíme, že dostává se konsumentům nyní uhlí nejhorší jakosti, uhlí, které velmi často není vůbec upotřebitelné, nebo uhlí, které jest kámen nebo hlína, jak zjistili jsme zejména v době, kdy se dodávalo potřebné uhlí pro výmlat obilí. Nerad musím zde konstatovati, že nikoliv jen z dolů soukromých podnikatelů, ale že i ze státních dolů dochází uhlí velmi špatné jakosti a že stát v tomto směru nepředchází naprosto vzorem soukromým podnikatelům.
Jest nutno, abych se také zmínil ještě několika slovy o otázce cen. Celá veřejnost je přesvědčena o tom, že je nutno snížiti ceny uhlí, a zatím co ministerstvo veřejných prací dělá ankety o cenách uhlí, vidíme právě v minulých dnech, že pánové Weimann a Petschek bez jakéhokoli souhlasu úřadů zdražili uhlí o 5-6 korun na 1 metrickém centu (Slyšte!), čili o 600 i více korun na 10 tunách.
Vážení pánové! Je nutno, abychom se podívali, jak vzrůstaly ceny uhlí. Tak na příklad uhlí od firmy Weimann Koh-i-noor ještě v roce 1914 stálo 100 q 124 K, v roce 1919 K 624˙- (Slyšte! Úžasné!), 1 května 1920 K 2.020˙- a 1. listopadu 1920 K 2.500˙-, čili o 2.276 procent více než v roce 1914.
Ze státních dolů bylo uhlí prodáváno v r. 1914 100 q za 69 K, v roce 1916 za 383 K, v roce 1920 za 1050 K, čili je zdraženo o 1400 proc.
Uhlí z revíru kladenského prodávalo se v roce 1914 100 q za 154 K, v roce 1919 za 1243 K, 1. listopadu 1920 za 3600 korun (Hlas: Slyšte! To je děsné!), čili o 2238 procent dráže než v roce 1914.
Zde je nutno, aby ministerstvo hledalo příčiny tohoto velkého zdražování a aby zakročilo proti těm, kteří opravdu provádí lichvu s nezbytnými denními potřebami. (Výborně!)
Žádáme, aby bylo s uhlím racionelněji hospodařeno a vítáme proto založení zkušebního ústavu při Masarykově akademii práce a zřízení zvláštního oddělení pro ekonomické hospodaření uhlím při ministerstvu veřejných prací.
Naše uhelné hospodářství nesmí se rabovat tím způsobem jako v některých dolech a revírech se děje.
Známo je nám, že v této době jedná se ještě o zvýšení vývozu uhlí do Rakouska. Je nutno, abych ještě zde v této slavné sněmovně konstatoval, že zatím co našemu obyvatelstvu nedostává se uhlí, vyvážíme měsíc od měsíce větší množství uhlí do ciziny.
Celkem v roce 1919 vyvezeno bylo 10,680.000 q černého kamenného uhlí, 26,860.000 q hnědého uhlí a 1,880.000 q koksu.
Letošního roku za první pololetí vyvezeno 6,150.000 q černého kamenného uhlí, 17,570.000 q hnědého uhlí, 1,450.000 q koksu. Do 1. listopadu letošního roku vyvezeno z naší republiky mnohem více uhlí než loňského roku za celý rok. (Hlasy: To je úžasné!) Jen do Rakouska vyvezeno bylo roku 1919 3,009.000 q kamenného uhlí. Letos do 1. července 2,500.000 q kamenného uhlí, 5,066.000 q uhlí hnědého.
Tedy v tom směru je nutno, aby nejdříve postaráno bylo o zásobení našeho obyvatelstva, zejména obyvatelstva venkovského, kterému vůbec uhlí se nedostává, a potom teprve aby počítalo se na vývoz do ciziny.
Pokládám za nutno konstatovati, že ani ministerstvo veřejných prací ani ministerstvo obchodu nemá přehledu a kontroly o tom, zda-li za uhlí, které se vyvezlo za kompensace do ciziny, toto kompensační zboží bylo také opravdu do naší republiky dovezeno.
Má tedy, vážení pánové, ministerstvo veřejných prací dosud velmi veliké pole činnosti před sebou a jistě bude to velmi záslužnou činností, jestliže pan ministr veřejných prací postará se, aby v uvedených směrech byla zjednána v záležitostech zásobování uhlím náprava.
Na konci svých vývodů ještě chci na ministerstvo veřejných prací vznésti apel, aby v nynější době, kdy opět vidíme nezaměstnanost dělnictva v jednotlivých okresech, zejména v okresech jihočeských, bylo působeno k tomu, aby na místě vyplácení podpor v nezaměstnanosti stavěly se raději účelné silnice, kterých je na českém jihu tolik potřeba (Výborně!) a aby na místě vyplácení podpor veškeré dělnictvo zaměstnalo se při opravě cest, při stavbě silnic, hospodářských meliorací, vodovodů a jiných veřejně prospěšných podniků. (Výborně! - Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Jistě provedením těchto potřebných
investic, které budou v zájmu nejširších vrstev, veškerého lidu,
dopracujeme se dobrých výsledků a obnosy, jež vynaloženy budou
na tyto investice, přinesou ty nejlepší úroky. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku "proti" zapsanému p. poslanci
Böllmannovi.
Posl. Böllmann (německy): Vysoká sněmovno! Za projednávání rozpočtu pohybujeme se v okruhu střízlivých číslic. Ale zde se mluví o takových sumách, jež nečiní nás vlastně střízlivými, nýbrž zarážejí. Ale to není jediné, co nutí ujati se k tomu slova. Jest to pro všeobecnost poprvé, že tlumočíme ze svých srdcí něco, co nás velmi tísní. Máme dojista příčinu stěžovati si na bolesti a na jistou nevážnost, která jest naším údělem od počátku v této sněmovně.
Nechtěl jsem se teplické věci více dotknouti, ale řeč pana kolegy Pastyříka, jenž byl předsedou vyšetřujícího výboru v Teplicích, nutí mne zmíniti se o tom ještě jednou. Také já jsem byl členem tohoto vyšetřujícího výboru a zúčastnil jsem se sjezdu v Teplicích. Tvrdí-li předseda tohoto vyšetřujícího výboru pan kolega Pastyřík, že celou sběhnuvší se věc zavinili Němci, poněvadž provokovali Čechy, není nutno, abychom dokazovali opak, chci přečísti jenom výpověď kol. posl. Brožíka před vyšetřujícím výborem. Brožík prohlašuje na dotaz poslance Dyka, že podle stanoviska jeho strany není odstraňování pomníků císaře Josefa důstojno českého národa, jelikož musí býti věcí každého národa, aby si budoval pomníky nebo ne. Jmenovitě byl teplický pomník důležité umělecké dílo domácího německého krajana, celou věc nevyvolali Tepličtí, nýbrž Čechové z okolí, a jeho strana je věci daleka, třebaže dvě třetiny Čechů jsou zde organisovány sociálně-demokraticky.
To jest pravda a nemáme čeho dokládati. Nechceme však z toho také ničeho sleviti. Nedivíme se, že dějí se z tohoto místa rády pokusy, vylíčiti tuto věc jinak, než se skutečně sběhla. Dožíváme se opětovně toho, že jest snaha znemožniti nás takto na veřejnosti. To dále nejde. Náš lid venku jest vyburcován a kdyby nebyl ještě vyburcován, musí ho vyburcovati způsob, s jakým se zde s námi zachází. Jest doba mikulášská. Také v této sněmovně objevil se Mikuláš. Všichni Mikulášové, jež jest viděti venku v obchodech a na trhu, mají mohutný červený špičatý jazyk. Takový bubák objevil se zde také včera a ukázal nám Němcům svůj špičatý červený jazyk. Ale, pánové, Mikuláš jest určen jen pro děti, jež se bojí a povyrostou-li, nebojí se více Mikuláše a jsou spokojeny, dostanou-li od něho dar. My ovšem nečekáme od bývalého ministra financí Rašína zhola žádných darů. Co mluví tento muž, jest zběsilost, co nám béře, jest náš statek a po čem prahne jeho jazyk, jest naše krev. Nejsme zde proto, abychom poučovali tohoto muže o něčem lepším, ale naháněti nám strachu Mikulášovým řetězem nebo jazykem není dojista úkol bývalého ministra tohoto státu. Německý národ jest povznesen nad takové jednání. Chceme důstojně snášeti neštěstí, do něhož jsme se vřítili ukončením války. Víme, že není naší vinou, že k tomu došlo. Zrada na všech stranách, zrada v zázemí, ve střeleckých zákopech a na trůně, kde seděl také Habsburk, nehodný předchůdce toho, jenž se nazýval Josef II., zrádce, jenž vydal nás na pospas Sixtovým dopisem. Takový muž uvrhl nás v Rakousku do neštěstí. Tento muž neznal slova, jež jest nám nejvyšší a největší ctností: "Německá věrnost". Zachováme ji svému národu také v neštěstí a setrvávajíce v této ctnosti očekáváme dobrých a lepších časů.
To by byl teprve úvod. Chcete-li nám podati prostředky, abychom mohli počítati snad s lepší budoucností v tomto státě jsme ochotni uchopiti se ruky. Nechcete-li, jsme zvyklí trpělivosti ze starého Rakouska a sneseme to také v novém Rakousku. (Posl. Dubický: To je agrární řeč!) ovšem, je to agrární řeč. Nepřejeme si ničeho, než abychom mohli jíti vstříc šťastnější budoucnosti, a nyní přijdu k tomu, co praví moji kolegové, že pevně trváme na vlastním krbu. Jsme zvyklí milovati svoji rodnou půdu a v této lásce nenecháme si od nikoho nic vzíti. Náš národ jest tím nejsvětějším pro nás, náš venkovský lid tkví svými kořeny v půdě, náš venkovský lid žije a umírá na své hroudě a chce to, co zdědí po otcích, zanechati také německé svým dětem. Z tohoto působení chceme dáti státu, čeho potřebuje, ale jest jeho povinností dáti německému národu, čeho potřebuje ke své existenci. Ale k existenci každého národa v tomto státě patří, aby použilo se všech prostředků, jež máme a dosáhlo se posléze kýženého blahobytu míru. Čechy, Morava a Slezsko a snad i Slovensko - neznám je blíže - jsou požehnané země. Mají vše, co by mohlo uspokojiti obyvatelstvo tohoto státu, jde jen o to, aby se zužitkovaly prameny. Obchod, zemědělství, průmysl a živnosti mohou však jen tehdy vzkvétati, použije-li se všeho ve státě k jejich dobru.
K tomu patří také - a tím přicházím k vlastnímu thematu, k vůli němuž jsem se přihlásil - pošty, telegrafy, telefony a železnice. Na tomto poli máme příčiny k žalobám nejen my Němci, nýbrž také pánové na české straně. Pošta byla vybudované odvětví dopravnictví, v němž to klapalo v Německu a Rakousku. Klape-li to dnes, pochybuji. Musím-li vám jako venkovan říci, že na venkově dostaneme dopis z Prahy teprve za 4 nebo 5 dní, že na expresní dopisy, jež byly poslány z Lípy našemu sekretariátu v Praze, musí se čekati 4 dny, že náš časopis "Landpost" jest našim poštovním zřízencům snad nejnenáviděnější časopis, přiznáte, že vše neklape. Nedostaneme na venkově časopis nikdy po jednom čísle, nýbrž většinou 3-4 čísla ve stejnou dobu. Venkovan má čisti noviny jako každý jiný státní občan. To je povinností každého státního občana. Ale venkovan nemá tolik času, aby mohl věnovati několik hodin na čtení novin, má denně volno jen několik minut, čtvrt hodiny. Dostane-li však najednou spoustu časopisů, zahodí je všechny s nelibostí do kouta a co jest nutno čísti, jest také v koutě. (Výkřik německý: Musíte si předplatiti "Prager Abendblatt", ten dojde přesně!) Jest ještě jedna methoda, jak lze přesně dostávati časopis. Marně jsme se pokoušeli prosaditi v Lípě, aby časopis docházel přesně do Prahy. Nebylo to možno. Abychom však potvrdili, co jest toho příčinou, tušili jsme správně, že německá adresa byla kamenem úrazu, i pokusili jsme se jednou zaslati časopis našemu klubu z Lípy do Prahy s českou adresou. Poštovní zázrak se stal, časopis byl ještě téhož dne v Praze a ležel na našem stole. Myslíte snad, že náš venkovský lid může býti spokojen s takovým hospodářstvím?
Druhý případ. Úvěrní družstvo v jedné vesnici poslalo dopis ředitelství státních drah v Praze. Myslím, že tato adresa může postačiti. Ale co se nestalo? Po 3 dnech dostalo družstvo dopis zpět s poznámkou: "Zpět, německy nerozumíme." Nejsme také občany tohoto státu, nemáme práva používati své řeči ve styku s veřejnými úřady? Venkovský lid nemůže viděti rovnoprávnosti v takových případech. Máme přece také nárok na úřady, platíme rovněž daně, pánové nás najdou, když chtějí míti od nás daně, naše statky a naši mládež. Pak píší také německy; ale když my chceme něco, pak nerozumějí německy. Celé toto jednání jest nám prostým venkovanům právě nesrozumitelné.
Ale máme na poštu ještě stížnosti. S námi na venkově nakládá se macešsky; pokud jde o dopravnictví vůbec, jsme odříznuti od dopravních středisek, třebaže jest nám také obchodovati. Ale na hodiny daleko není často žádného telefonu. Jsme odkázáni jen na dopis, v nejlepším případě na telegram. Ale to už bývá vždy umělecký kousek dostati zpráv včas na místo.
Máme však ještě jiné stížnosti. Chce-li člověk podati balík, narazí opět na překážky. Malý řemeslník, živnostník ve venkovském městě nemůže v každé době při nésti poštovní balík s udáním ceny 1 000 K, jest vázán na jistá obmezení. Chce-li však stát vydělávati, má poskytnouti také poplatníkům možnost, aby vydělávali. Naši živnostníci na venkově musí často čekati celé týdny, než se jim doručí cenné, pro ně důležité balíky. Poslal jsem jednou z Prahy balík své ženě. Za tu dobu byl jsem dvakrát doma, ale balíku tu pořád ještě nebylo. Poštovní průvodka přišla, ale balík ne, a když konečně došel, můžete si představiti, jak vypadal. Doprava musí býti lépe upravena a velice bych prosil pana ministra pošt, aby působil na své zřízence v tom smyslu, že nebudou své služby konati tak nepřesně, jak on nám ukazuje tím, že není přítomen ve sněmovně, ač jedná se o jeho ressort. Nechť vezmou si příklad z jeho osobní ochoty. Ale nebéřu mu jeho nepřítomnost příliš ve zlé. Není skutečně zajímavo sledovati jednání, slyší-li člověk už po celé týdny totéž. Ale jest přece důležito říci zde - a německé obyvatelstvo, jmenovitě venku na horách má nárok na to - že moderní dopravní prostředky musí býti opatřeny také pr o venkovské obyvatelstvo. Všude slyšíme, že se zřizují automobilové trati a stávající automobilové pojení Bochov-Karlovy Vary má takovou frekvenci že cestující, jenž chce použíti tohoto vozidla, musí si už několik dní napřed zaplatiti místo - skoro jako za starých časů pošty Thurn-Taxisovy. Chce-li býti stát pokrokový a chce-li býti spravedlivý ku všem vrstvám obyvatelstva, musí zřizovati tyto automobilové trati všude tam, kde jest toho třeba. Prospějete tím lidu a státu. Jako zástupci venkovského lidu máme na tom obzvláštní zájem a prosím pana ministra pošt, aby vzal na to zřetel a v tomto směru zjednal nápravu.
A ještě něco jiného. Jsou žaloby na poštovní poměry povšechně a hleďte, jak se zjednává odpomoc? Na přestavbu nádražních poštovních úřadů jest do rozpočtu zařaděno pro obvod pražského ředitelství 321.000 K. Ale s touto sumou nelze za nynějších cen přestavěti mnoho nádražních poštovních úřadů, a podíváte-li se na poměry v severních Čechách, uvidíte, že nádražní poštovní úřady v Liberci, Ústí n. L., Teplicích, Karlových Varech, Chomutově a Chebu nevyhovují už dávno požadavkům službou na ně kladeným. A toto území jest dopravně nejbohatší, území, jež státu poskytuje nejvíce, pokud jde o státní výnosnost této země. Neucpěte tento pramen tím, že podvážete dopravu. Doprava musí býti povznesena a jest zahájiti a lépe dotovati vybudování nádražních poštovních úřadů.
Nyní ještě něco jiného. Jestliže v této republice žijí vedle českého, stát udržujícího národa ještě jiní národové, rovnoprávní dle ústavy, mají dojista nárok na to, aby v národohospodářském ohledu byli - smím-li to tak říci - obsluhováni zřízenci vlastního národa. Vidíme však, že jmenovitě na venkově se odstavují naši poštovní úředníci. Za stížené výživy a krise bytové přesazují se tito pánové z ohledů služebních do českého území, kde sotva najdou byt, neřku-li zdolají své starosti vyživovací. Ale také zde v Praze u poštovního ředitelství jsou jednotliví němečtí úředníci a jejich příslušnost k německému národu jest přirozeně příčinou, že při povyšování nepřeskakují pro dobré konání služby snad hodnostní třídu, nýbrž ponechávají se raději o hodnostní třídu pozadu, právě proto, že patří k německému národu. To jest vaše rovnoprávnost. Tak se stalo v poslední době.
Nyní přejdu ke kapitole, jež týká se také dopravnictví, ale ve své výši je daleko přesahuje co do neštěstí, jež vzniklo německému národu v době převratu, než to, o čem byla už dříve řeč. Víme, že 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. Německým železničním zřízencům nebylo tajno, co se připravovalo, neboť 14. října 1918 konala se už v Plzni přehlídka, zdali a s kterým vojskem mohla by býti tato republika založena. Přehlídka dopadla skvěle. V ten den nebyl ani jediný český úředník u ředitelství státních drah v Plzni ve službě, nýbrž všichni na náměstí, kde se konala manifestace. My Němci jsme věděli, co přijde. Nezáviděli jsme vám, muselo to přijíti. Zachovali jsme klid a čekali, jak se věci dále vyvinou. Šli jsme jistě daleko ve své loyalitě. Stavěti se proti tomu nebylo možno a museli jsme se smířiti s danými skutečnostmi. Naši kolegové venku nedělali žádné tajnosti z toho, že budou nuceni provésti změnu ve vztazích, a jde jen o to, jak se němečtí zřízenci přizpůsobí daným poměrům. Odříznuti od okolního světa, odříznuti od německého vnějšího světa byli tito zřízenci odkázáni sami na sebe. Ale jako příslušníci německého národa byli důvěřiví. Doufali jako zlomek velkého německého národa, že také jim splní se, co apoštol míru zvěstoval přes velký rybník svým programem celému lidstvu, doufali jsme, že Wilson v Paříži uskuteční osvobození utiskovaných. Cítili jsme se utiskováni, a poněvadž se nám řeklo, že také utiskovaným národům dostane se sebeurčení, nemohlo býti přece nikomu zvlášť nápadno, že by mohla to býti nějaká státu nebezpečná akce, když se němečtí státní zřízenci v této zemi postavili v čelo svého národa. Byla to jejich prokletá povinnost. Provedli ji také. Ale udělali účet bez pánů, kteří se po 28. říjnu postavili v čelo ředitelství státních drah. A nastojte! Za krátko byli zřízenci voláni, aby v půl hodině složili slib, v němž stálo, že slibují věrnost české vlasti. To bylo v listopadu 1918, v době, kdy mír nebyl ještě ujednán, kdy každý příslušník německého národa mohl doufati, že podle určení míru zůstane německý národ mezi sebou. Byli jsme v tomto směru posíleni ministrem zahraničních věcí Benešem, jenž sám pravil, že německý národ měl právo to očekávati a v to doufati. Tohoto práva jsme použili a postavili jsme se po bok svého národa. Za půl hodiny měli tito otcové rodin spáliti za sebou všechny mosty a vzdáti se naděje, že mohou zůstati ve službách svého národa. To bylo takové očekávání od těchto lidí, že nelze si představiti krutějšího. Po dlouhém vyjednávání podařilo se vymoci lhůtu 24 hodin a pak ještě 48 hodin, ale pak bylo nutno složiti slib. Víme dnes, proč musel býti tento slib složen. Bylo třeba materiálu pro memoir 3, aby se ukázalo světu, že se lidé přiznali dobrovolně k tomuto státu. Byli bychom snad vlivem okolností sami k tomu dospěli, ale tehdy ještě ne, a musí zde býti určitě konstatováno, že lidé na vůdčích místech u plzeňského ředitelství státních drah vykonávali nátlak na německé zřízence. Nátlak byl silný a lidé museli se podrobiti, byla tu zima a bez existenčních prostředků byli by byli vydáni na pospas všem psotám roční doby. (Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Mám 30 minut na řeč. S této strany jest ještě doložiti, že totéž nebezpečí hrozí nyní také německým zřízencům u soukromých drah. Měli jsme své doby u státních drah případy, jako přednosta Richard Trux v Chomutově a inspektor Kretchmar v Louce-Horní Litvínov, nyní v Mostě, nebo vrchní průvodčí Heřman Müller ve Znojmě, že nemají požitků, ba 600 úředníků a přes 1500 zřízenců čeká po propuštění na ustanovení. Toto bezpráví musí býti napraveno. Prohlásil-li dnes ministr v dopravním výboru, že doprava se zlepší, až se sestátní soukromé dráhy, nedoufejte v to. Bídnou dopravu nelze napraviti ničím jiným než použitím dobrých strojů a ve službě horlivých osob. Té doby posílají se vadné stroje do Škodových závodů v Plzni a odtud vracejí se krásně natřeny s bíločervenými nápisy. Ale k povozu jsou nezpůsobilé. Vidíme, že jeden takový stroj, jedoucí ve studeném stavu ze Škodových závodů v Plzni do Žatce, musí býti v nejbližší stanici u Plzně odepnut pro uvolnění tendrových ložisek. Něco takového mluví za celé knihy, jak se ve Škodových závodech opravují lokomotivy. Týž nedostatek materiálu jest v dílnách pro opravy. Tam se musí vyměňovati vadné brzdící sochory, ale poněvadž jest nedostatek dobrých sochorů, vyhledají se v hromadách starého železa staré už odmontované sochory a namontují se znovu, jaké nebezpečí znamená to pro vlakovou dopravu a pro veřejnost, může posouditi každý odborník, když takové brzdy selžou v okamžicích nebezpečí. Není tedy u státních drah všechno zlato, co se třpytí.
A poněvadž čas mi vyměřený jest u konce, chtěl bych ještě něco připojiti. Učiňte pravdou slovo, jehož použil náš předseda: odčinění. Německým železničním zřízencům jest mnoho a nejvíce nahražovati, poněvadž jste od r. 1918 do dneška zacházeli s nimi špatně. Obyvatelstvo očekává, že i tato škoda se opět vyrovná, a učiníte-li to, zmírníte mnoho bídy a nouze a sejmete se svých hlav kletbu, jež na nich spočívá, všech těch usoužených matek a sirotků, kteří ztratili otce, poněvadž dohnáni nouzí zastřelili se jako Schilling v Mostě.
Mohl bych ještě mnoho vyprávěti,
ale můj čas blíží se ke konci. Rokujeme-li o státním rozpočtu,
musí býti jedno jasno: stránky "má dáti" a "dal"
knihy, jež upravuje poměr mezi národy, musí býti do cista uvedeny.
Jest třeba také zde pomoci obratného ministra, aby tento účet
byl uveden do rovnováhy. Nezbývá na to příliš mnoho času. Obstarejte
to velmi brzo, my si to přejeme a doufáme v to. Uvésti do čista
"má dáti" a "dal" jest požadavek a váš dluh
vůči našemu národu musí býti vyrovnán. Jinak mohlo by se státi,
že ministr zahraničních věcí dr. Beneš putoval by jednou
do Ženevy s hlavní knihou a musel by říci: "Toto konto knihy
není do čista uvedeno ani na stránce "má dáti", ani
na stránce "dal", ohlašuji konkurs." (Potlesk
německých poslanců.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníkovi p. posl. Tučnému.
Posl. Tučný: Vážená sněmovno! Projednáváme rozpočet státních potřeb. Jednotlivé položky jsou reflexy péče státní správy o zájmy nejen celé naší republikánské společnosti, ale také jednotlivých vrstev, ba i jednotlivých zájmových skupin. Ty položky jsou Röntgenovými paprsky, které nám jasně ukazují zrcadlo ducha státní správy. Ale my socialisté se v tom zrcadle nevidíme. A jestliže mluvčí našeho klubu v generální rozpočtové debatě řekl, že tento rozpočet jest rozpočtem měšťanským, já po prohlédnutí rozpočtu ministerstva sociální péče mohu to jenom zdůrazniti. Pro nás jest nepříznivým projevem uznání již ta okolnost, že rozpočet ministerstva sociální péče projednává se v souvislosti s 9 jinými ministerstvy (Tak jest!), ačkoliv právě v rozpočtu ministerstva sociální péče dotčeny jsou otázky existenčního významu pro republiku. Jestliže zde pan ministr národní obrany s emfasí hlásal, že armáda jest zárukou existence našeho státu, já vím ještě o jedné armádě, od níž bezpečnost existenčního základu našeho státu neméně závisí, a tato armáda spjata jest svými zájmy se sociální péčí. Jsem přesvědčen, že v sociální péči má republika ještě něco více, že tu jest klíč k řešení národnostních politických poměrů, protože si nedovedu představit, že by německý lid - ovšem ne ten zastupovaný dr. Lodgmanem, nýbrž zastupovaný kolegy z lavic německých sociálních demokratů - nesmířil se se státem, který mu dává úplnou svobodu politickou, a ve kterém také vedle svobody politické našel i osvobození hospodářské. Vidíme v tom velkou politickou chybu, že se sociální péčí našeho státu nemůžeme býti spokojeni. A rozpočet ministerstva sociální péče od položky k položce tuto nespokojenost jenom zvyšuje.
Lituji, že mohu jenom zběžně a nejdůležitějších položek z rozpočtu se dotknouti. A nedivte se, váženi pánové a dámy, že v první řadě nás překvapilo, jak jest v rozpočtu odbyta v pravém slova smyslu pro přítomnou i budoucí dobu otázka nejpalčivější, otázka starobního a invalidního pojištění. (Výborně!) Problém tohoto pojištění resp. jeho zákonné rozřešení byl stále odkládán a sice z té příčiny, že prý nemáme dostatečného statistického podkladu a ustálené valuty. Upozorňuji jen, že jsme projednávali již v revolučním Národním shromáždění zaopatření válečných poškozenců, dále že jsme projednávali také novelu k pensijnímu zákonu pro soukromé zřízence, že nám nedostatek statistického podkladu nebyl žádnou překážkou, a že nám také nevadila neustálenost naší valuty. Při požadavku starobního a invalidního pojištění jsou to prý překážky neodstranitelné. Ale i když tu tento zdánlivý nedostatek je, prosím, abyste uvážili, že proto nesmí ministerstvo sociální péče zbytečně na tento nedostatek hřešiti. Nám každým rokem přibývá veteránů a invalidů práce; jest otázka, co s nimi budeme dělat. Není přece myslitelno, abychom je odbyli poukazem, že nemůžeme za to, jestliže v době, kdy se invalidi k práci neschopnými stali, nebyl ještě zákon o starobním a invalidním pojištění v působnosti, a že tedy nemůžeme za to, jestliže oni netěší se také dobrodiní tohoto zákona. Domnívám se, byli-li odkázáni až na projednání tohoto palčivého problému bez své vlastní viny, že musí býti také za to odškodněni, a pro ten případ, který nutně musí nastat, mělo již ministerstvo sociální péče se připravovat a na to pamatovat. Vláda neměla odbývati celou otázku starobního a invalidního pojištění 10 mil. K na vyplácení záloh na úrazové renty a 400.000 K na přípravy pro projednávání starobního a invalidního pojištění, nýbrž měla zavčas shromažďovati potřebné kapitálové reservy, že kterých by se potom náhradové renty vyplácely těm, kteří za doby své aktivní činnosti před projednáním tohoto zákona náhradní renty nedostali. Dvě třetiny rozpočtu ministerstva sociální péče jest určeno na zaopatření válečných invalidů. Jsem přesvědčen, že tato položka nemohla býti ani menší, ani větší, poněvadž musila býti stanovena na základě zákonných práv válečných poškozenců. Ale mne při tom zajímá jiná okolnost. Když jsme v revolučním Národním shromáždění před více než 1 1/2 rokem projednávali zákon o zaopatřování válečných poškozenců, byli jsme si vědomi, že stanovíme renty nedostatečné pro invalidy, ale zejména pro vdovy a sirotky. Nám bylo stále poukazováno, že náklady na zaopatření válečných poškozenců dostoupí výše 1 miliardy, a přijdeme-li s jakýmikoliv zlepšenými opravnými návrhy, že obnos 1 miliardy bude překročen. Zdá se mi, že tímto poukázáním na tu výši nákladů byli jsme jen drženi na uzdě, abychom nedali průchod svému cítění oproti válečným poškozencům, abychom skutečně nějakých opravných návrhů ve směru zvýšení rent nepřinášeli.