Místopř. inž. Botto (zvoní.):
Následuje pan posl. Houser. Udeľujem mu slovo.
Poslanec Houser: Slavná sněmovno! Rozpočet ministerstva školství ukazuje smutný obraz zanedbávání obecné školy. Nechuť státu pečovat o národní školu je přímo příkladná. Naše národní školy nejsou bezplatné. Vybírá se na nich školní plat. Školní plat je přežitek z dob dávno minulých a vybíral se jen ve státech opožděných. Ve Švýcarské ústavě z roku 1874 se stanoví, že primární školy jsou povinné a bezplatné. V Prusku se školné nevybírá od roku 1888. V zemích bývalého Rakouska byl znenáhla školní plat rušen, ale nebyl zrušen v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Přímořích a Tyrolech. V těchto jmenovaných zemích českých vynáší školné ročně asi 5 1/2 mil.
Když jsem prohlédl rozpočet ministerstva školství, vběhla mně zahanbením krev do tváří. Když se jednalo v Národním shromáždění o úpravě správy školské, zastával jsem v kulturním výboru mínění, že v zákoně má být ustanovena bezplatnost vyučování. Protože by se bylo vyřízení předlohy zdrželo, upustil jsem od tohoto na výslovnou žádost pana ministra Habrmanna a slib, že vloží na příští rok do rozpočtu příslušnou úhradu. Nebyl jsem spokojen ani s tím slibem, chtěl jsem, aby plenum o té věci se vyjádřilo a to přijalo tuto resoluci:
"Vládě se ukládá, aby do příštího rozpočtu státního zařadila částku, jíž je třeba k tomu, aby provedena byla bez platnost vyučování na veřejných školách národních a zrušen byl školní plat, vybírány za děti do nich docházející." Nevím, je-li ve zvyku, aby ministerský nástupce plnil morální závazek, slib svého předchůdce, ale rozkaz přijaty v plenu by měl zavazovat. Tím spíše, když jiné resoluce ministerstvo školní plní. V rozpočtu čtete: Zvýšení potřeby při římsko-katolickém kultu odůvodňuje se preliminováním potřeby na úpravu platů úředníků a zřízenců v kancelářích konsistorních a poskytnutí drahotního přídavku duchovenstvu včetně pensistům ve smyslu resoluce schválené Národním shromážděním. Při evangelickém kultu je způsobeno hlavně preliminováním nákladů na úpravu a zlepšení hmotného postavení duchovenstva v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, ve smyslu resoluce schválené Národním shromážděním. Při různých náboženských vyznáních zařaděním paušální podpory v důsledcích usnesení rozpočtového výboru a resoluce schválené Národním shromážděním. Na resoluci zrušení školného se při tom nedostalo. Koho by to nezahanbovalo. Vychovatelé se dosud marně domáhají toho, aby děti ve škole dostávaly knihy a školní potřeby zadarmo. Požadavek bezplatného podílení školními potřebami je podpírán snahou po školním prospěchu žactva. Je smutná pravda, že někteří rodiče posílají děti do školy bez knih a ostatních potřeb, a pravda ještě smutnější, že jim je nemohou koupit. Obce, jimž se ta povinnost za nemajetné rodiče ukládá, ji plní tak nedostatečně, a tak dochází k tomu, že se chudé děti předstihují v prosbách o ty věci, ježto se na všechny nedostane. Podělováním se rozděluje třída na skupinu dětí zámožných a nezámožných, těch, které nemusí prosit, a těch, které musí prosit, a vštěpuje se chudým, na něž se nedostalo, přesvědčení, že s chudobou jsou spojeny ústrky. Loni přijal kulturní výbor Národního shromáždění předlohu zákona, aby vydání s knihami a školními potřebami nesl stát. Ministerská rada nenalezla pro ně úhrady, předloha se nestala zákonem. Očekával jsem, že v letošním rozpočtu bude tomu účelu věnována aspoň částka, jež by pomáhala obcím plnit tu kulturní úlohu. Na Curyšsku platí stát obcím až 3/4 veškerého nákladu na tyto věci.
Stát, ve kterém se za vyučování na obecných školách vybírá školní plat, a který ukládá rodičům, aby škole pomáhali nákupem školních potřeb, odmítá přirozeně méně nápadné povinnosti. V Čechách a vůbec v celé naší republice nemáme dost občanských škol, a z těch, které máme, je malý zlomek čtyřtřídních. Proto do takových škol docházejí děti z celého okolí, docházejí přes pole, přijíždějí vlakem, nebo se stěhují do sídla těch škol. Stát by měl pomoci chudým žákům, aby mohli přesídliti do místa takových škol, aby se jim nahradilo jízdné na dráze, aby jim umožnil v poledne v cizí obci náležitou výživu. Ale na takovouto péči pro školáky náš stát nemá. (Hlas: To jest smutné!)
Mínění ministerstva jest ihned jiné, když se jedná o školy střední a odborné. Potom nacházíme, že ministerstvo zřizuje internáty a nalézá peníze na stipendia, žákovské podpory a sociální péči o studentstvo. Ta péče se ještě stupňuje, když se jedná o studentstvo na vysokých školách. Potom jsou určitá stipendia pro jednotlivé odbory studijní, potom jsou podpory na koleje a stravování. Aby mě bylo rozuměno; nevyčítám, že studentstvo skol středních a vysokých dostává takové podpory. Stát koná jen svou povinnost, ale tutéž nezkrácenou povinnost má konati také k žactvu škol národních a občanských a sice měl by ji konati v takovém poměru, jaký je poměr počtu žactva na národních školách k počtu studentstva na školách vyšších.
V Čechách je jeden milion školáků, a těch, kteří po pěti letech školní docházky odcházejí na školy střední, asi 5%. Připočteme ještě jistý počet žactva, které, když vyjde ze školy obecné a občanské, jde na školy odborné a shledáváme, že jest asi 90% veškeré mládeže, která se musí spokojiti jen se školou obecnou a měšťanskou. To nás má nutiti k tomu, aby ta krátká doba vzdělání byla vyčerpána a využita co nejvíce, ale vidíme naproti tomu, že právě o toto žactvo není valné starosti. Jsou to totiž děti dělníků, malých zemědělců a malých živnostníků; (Hlas: A proto se o ně stát nestará!) republika je odbývá jako macecha. Toto odstrkování dělnického dorostu je dvojnásob nápadné při tak zvaných pokračovacích školách živnostenských. Škola podle mého mínění jest ústav, který má soustavně vzdělávati rozum a vůli chovanců, ale pokračovací školy živnostenské tomuto neodpovídají. Nemají svých vlastních budov a vypůjčují si je na ty chvíle, kdy jest na nich vyučování, nemají svého vlastního učitelstva odborného, nýbrž vypomáhají na nich učitelé škol národních a měšťanských, nemají ani žactva, které by bylo duševně svěží a chápavé, protože hodiny vyučovací jsou položeny na večery a potom na nedělní dobu, kdy mladí dělníci mají odpočívati po vykonané práci a kdy mají načerpati sil pro práci novou. (Hlas: Vykořisťování mladých sil!) Bude tak i dále. Ministerstvo školství a národní osvěty obdařilo tyto školy pokračovací 7 miliony K.
Našemu státu chybí pořád mnoho škol obecných. Před půl stoletím ustanovil zákon, že se má škola zříditi všude tam, kde je 40 dětí, které mají do školy dál než 4 km cesty. To bylo ustanovení již před půl stoletím nedostatečné a dodnes zákon nejen nepostoupil, nýbrž ani se mu nevyhovuje. Máme jen v Čechách 26.000 dětí, které do školy musí choditi dál než hodinu cesty. (Slyšte!) Veřejné školy národní byly zřizovány obcemi, okresy a zeměmi; od loňska máme také školy státní. Stát kromě těchto škol vlastních podporuje také školy nestátní a podporuje spolky, které zřizují školy. Tyto nestátní jsou školy církevní. Církev zřizuje školy, aby je naplnila svým církevním duchem, aby žactvo bylo vychováváno v tomto duchu církevním, aby mládež, která z těch škol vyjde, žila v tomto duchu církevním. (Hlas: Vždyť jsme národ Husitů!) Podporou církevních škol staví se stát proti paragrafu ústavy, jenž nařizuje: "Veřejné vyučování buď zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům vědeckého bádání," když se všeobecně uznává, že církve stojí s vědou v příkré protivě.
Stát, který by dostatečně pečoval
o vzdělání svého občanského dorostu, by nepřipustil zřizování
škol soukromých. Veřejná škola má být školou povinnou pro děti
veškeré. Budou-li děti všech tříd společenských choditi do škol
veřejných, budou se všechny třídy společenské stejně o zdokonalení
škol starat. Přimlouvám se za to též jako vychovatel. Děti všech
vrstev budou v stejném prostředí: ... (Výkřiky.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Žiadam p. posl. Hlinku, aby nevyrušoval rečníka.
Posl. Houser (pokračuje): ... a tím se s nich bude stírati jednostrannost, kterou vytváří jejich původ, příslušnost k určité třídě nebo konfesi, a bude se také stírati zaujatost k společenským třídám a konfesím. Nechceme škol pro bohaté a chudé, nechceme škol pro katolíky a židy. Chceme školy pro občany (Výborně!), takové školy, které by všechnu mládež přijímaly se stejnou láskou a vedly k lepšímu stavu lidské společnosti.
Takové školy nemohou míti na rozvrhu náboženství. Takové školy nemohou býti svěřeny duchovním řádům. V tom případě ke konfesijnosti přistupuje také vada učitelstva řádového. Učitelstvo řádové totiž žije odloučeně od světa, nemůže tudíž z prakse znát hospodářský a sociální stav společnosti a nemůže pro něj vychovávat. Tato samozřejmá zásada však nenabyla posud vrchu u naší školské správy, naopak školy klášterní jsou protežovány, takže nemusí plnit podmínky zákonem stanovené a mohou vychovávat děti po svém. Řád milosrdných sester v Praze, v Úvoze zřídil po převratu novou školu českou místo bývalé německé germanisující a otevřel ji bez úředního povolení. Učí se v ní pořád, protože zemská školní rada otálela s tím, aby tu záležitost vyřídila, a nyní s tím otálí ministerstvo školství. Zemská školní rada ví, že škola sirotčince u sv. Jana Křtitele umístěna jest proti předpisům hygienickým a že děti v ní trpí na zdraví, ale nezakročuje. Přízeň zemské školní rady ke školám řádovým jde tak daleko, že zemská školní rada dovoluje, aby na škole pro slepé dítky na Hradčanech učily řádové sestry bez způsobilosti pro české školy.
Zemské školní rady jsou zralé k zániku. Mívaly nechvalnou pověst jako rakouské brzdy národního školství a nepřátel jeho svobody a lepší si posud nezjednaly. Jsou to sbory z velké části jmenované, v nichž mají církve řadu zástupců. Ministerstvo je nezrušuje, ač veřejné projevy svědčí, že občanstvo na to naléhá. I zatímní opatření, jako nahrazení dosavadních okresních školních rad školními výbory, by do podobného zemského výboru školního přivedlo zástupce občanstva občanstvu zodpovědné. Ovšem doufáme, že při zřizování zemského úřadu školního nebude porušena demokracie tak, jako se stalo při zřízení okresních výborů školních, kde celá třetina jeho členů jsou učitelští virilisté.
Naproti úzkostlivému šetření na školu národní vykazuje rozpočet velikou štědrost na kultus. Ohromný počet lidových schůzí proti tomuto plýtvání státními penězi protestoval. Lid je nechce platit a uznává za nedůstojné státu, aby bral za ně od církví úsluhy. Stát má sám vést matriky, provádět uzavírání sňatků, vyučování ve školách. Náboženství je věc soukromá, stát žádné náboženství nemá uznávat a nemá žádné podporovat. Proto nepatří do rozpočtu také vydání na theologické fakulty. Občanská svoboda zaručuje každému, aby veřejně svoji víru vyznával, nebo se k provozování kultu náboženského organisoval.
Na poměru našeho státu k církvi římské lze sledovat rozpor v zásadním názoru na zahraniční činnost státní u občanstva a u vlády. Prostý rozum nepochopí, že nový náš stát sjednal nějaké závazky k papežské stolici, nebo je uznal. Ti, kdo sledovali veřejné zprávy o tom poměru, byli každou následující víc překvapeni. Republika poslala církevní poselství do Říma. Papež poslal svého zástupce do našeho státu. Máme vyslance ve Vatikáně. Papež uznal Československou republiku. Pouto mezi Prahou a Římem jevilo se pořád těsnější. Pořád určitěji se rýsovalo, že církev je v naší republice tak privilegovanou korporací, jako byla v monarchii habsburské. Čím živější je historie našich dávných styků s Římem v paměti našeho národa, a čím úsilněji bránil pokrok proti římským sluhům až do doby nejnovější, tím trapnější zklamání mu přinášela každá zpráva. A jeho důvěru v naší diplomacii pošlapala zpráva poslední. Papež dal k rozluce církve od státu v naší republice souhlas. Tedy tak těžce jsme se zavázali Římu, že jen se souhlasem papežovým můžeme svůj poměr uvolnit a ovšem také jen tolik, kolik papež dovolí. Nelze o tom přemýšlet bez lítosti a rozhořčení. Měla by z nich vyrůsti živelná síla, která by provedla, co nebylo učiněno hned v říjnu před 2 lety: úplnou rozluku církve od státu. (Tak jest, zcela správně!)
Rozpočet ministerstva vyučování je rozpočet třídního státu a nese třídní charakter. Devět desetin veškerých dětí nedostává na vzdělání tolik, kolik dostává nepatrný počet mládeže, která navštěvuje školy střední a vysoké. Praví-li se, že veřejná škola jest otevřena všem, tedy to není pravda, neboť děti chudé nemohou choditi do středních a odborných škol, ani do vysokých škol. Demokracie znamená nejen zřídit školy, nýbrž umožniti všem návštěvu těchto škol. Ale již obecná škola vzdělává jinak děti majetné a jinak děti nemajetné. Učí sice a vychovává obojí stejně, ale ví, že děti, které strádají výživou, nedostatečným oděvem, které mají chatrné potřeby školní, nebo které nemají žádných, nemohou prospívati tak jako děti zámožné. Ale stát se nepostaral o předpoklady dětského prospěchu školního.
Tento rys péče o dorost majetné třídy má škola ve všech kapitalistických státech. Buržoasie dbá všude jen o sebe. Vidí v tom konečně zisk pro sebe i ochranu svých třídních zájmů, když dorost proletariátu zůstane ve vzdělání hodně nízko, aby se nemohl probuditi ke třídnímu vědomí. Demokracie školská prováděná tak, že všechno vzdělání školní by sloužilo všem, aby všechna mládež mohla docházeti do všech škol, stálo by mnoho peněz a jest tedy cílem doby příští; tu provede socialismus. Socialistická škola, její vnitřní činnost a její zevnější zařízení bude výrazem socialistického názoru. Odmítne učení neživotným heslům a bude vychovávati k mravním činům. Škola má býti přípravou pro život a proto musí býti obdobou života společenského. Duší společnosti je práce, duší školy musí býti práce. Práce musí se státi kultem lidstva. (Výborně!) Práci bude škola učiti, stejné práci duševní i tělesné. (Tak jest, zcela správně!) Nebude vyvyšovati žádné, nebude přikládati žádné větší význam. Nebude přeceňovati práci duševní a nedoceňovati práce tělesné. Proto ve škole všechna činnost, která se může od mládeže konati, bude také konána. Děti budou obstarávat úklid školních místností, musí pracovati ve školní kuchyni, jídelně i jinde. Nezbytnou součástí školního zařízení musí býti zahrada, pole a dílny. Tělesná práce bude východiskem každého dalšího vzdělání. Socialistická škola je školou pracovní. (Výkřiky.) Tentýž duch musí pronikati nejen školy pro děti, nýbrž také školy pro dorůstající mládež. Naše gymnasia, reálky jsou jen přípravkami pro vysoké školy, a sice pro nepatrnou část mládeže. Školy, jež by měly sloužiti dorůstající mládeži, budou vedeny takovým duchem, jako školy obecné. Tyto školy musí býti otevřeny všem, musí býti pro všechny povinné. Školy ty budou míti ráz všeobecně vzdělávací a nebudou tedy dbáti budoucího povolání svých žáků. Škola budiž na všech stupních bezplatná, jen tak bude moci sloužiti všem bez rozdílu. Opatří žactvo vším, čeho je třeba k učení a životu: školními potřebami, stravou a oděvem. Všichni školáci tvoří společenský celek, ten jest ovládán duchem bratrské vzájemnosti, tomu celku bude propůjčena co největší samospráva. Autorita učitelova vstupuje do popředí co nejméně nápadně. Škola není ústav isolovaný, nýbrž jest ve stálém styku s občanstvem, jež připoutává k ní mnohé naděje pro budoucnost. Všichni budou o ni dbát a proto bude o ni dobře postaráno.
Takový ideál školy nelze uskutečniti v nynějším společnosti kapitalistické. Škola jest živý organismus a tkví svými kořeny ve společenském zřízení. Na naší škole lpí ještě zbytky středověkých vlivů náboženských. Celkový ráz nynější škole dává liberalismus a jeho hra sil. Zanedbává slabé a pomáhá silným. Její vlivy vychovatelské jsou velmi skrovné. Ideály výchovy nelze realisovat proti duchu společnosti. Buržoasní společnost ukazuje nám den co den: Jest třída pracujících a třída zahalečů. (Výkřiky.) Výsledky práce se rozdělují tak, že dělníci sotva uhájí živobytí, kdežto nepracující žijí v pohodlí a nadbytku. Obchod má nejčastěji povahu lichvy. Příklad této společnosti zvrátí i největší úsilí vychovatelovo. Socialističtí vychovatelé došli k přesvědčení, že obrodu naší školy může přinést jen změna společenského řádu, odstranění kapitalismu a vláda socialismu. (Výborně!) Napřed musí přijíti sociální revoluce, aby mohlo dojíti k mravnímu obrození. (Výborně!)
Rozpočet ministerstva školství
se nepokouší ani o reformu dnešní školy a jejího třídního charakteru.
Budeme hlasovati proti němu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pan posl. dr. Feierfeil.
Posl. dr. Feierfeil: Slavná sněmovno! Chtěl bych úvodem při této specielní kapitole o škole na prvním místě se svého stanoviska podtrhnouti jedno. Jsme úplně srozuměni s vývody o školství, jak byly podány ve skvělých řečích posl. dr. Schollicha a Kostky. Jest jenom škoda, že takové docela výborně vypracované řeči musely býti proneseny v hodině, kdy všechno již bylo unaveno, takže nikdo již nebyl s to, aby vše postihl po trvání schůze více než 16hodinném. Stojíme úplně na stanovisku, že musíme míti pro své školství bezpodmínečně autonomii. Škola jest jeden z nejdrahocennějších statků každého národa. Nepožadujeme tu vlastně ničeho jiného, než co je samozřejmo a co slíbil ministr Beneš ve svém proslulém Memoire III, kde se praví: "Žádnou českou vládu nenapadne, aby se dopustila přehmatu na německých školách od školy obecné až ke školám vysokým. Němci budou míti své úplně samostatné školství." To jest první, co chci zdůrazniti a co bezpodmínečně opět a opět budeme požadovati, dokud to nebude splněno. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)
Dovolte mi druhý bod! Týká se dvou návrhů, které byly oznámeny novinami. Jeden byl předložen zde ve sněmovně, druhý v senátě; je to návrh Bartošků v zde a návrh Krejčího v senátě. Návrhy jsou známy. Vztahují se také na školy a věc se vyřizuje dosti krátce a stručně. V těchto návrzích se praví: "Náboženství nesmí se na školách vyučovati ani povinně, ani nepovinně. Konfesionelní soukromé školy jest zrušiti. Smějí existovati pouze státní školy a provede se nátlak ke škole státní." A pak ještě více: "Duchovní nesmějí vůbec vyučovati". Z těchto návrhů vyplývá srážka, řekl bych zápolení obou světových názorů, o kterých mnozí říkají, že také při těchto dvou světových názorech, jež míním, posléze a konečně přijde na zápolení v oboru školském.
Jménem svým a jménem přátel své užší strany chtěl bych po té stránce zásadně prohlásiti: Samozřejmě vidíme, že stát má práva na školu. Má mnoho práv, základní právo jest, že může zavésti nucenou školu, že může od všech státních občanů požadovati minimální míru vědění, které si má každý ve škole osvojiti. Avšak my nemůžeme nikdy a nikdy přiznati, že stát má právo všeobecně zaříditi školu pro beznáboženské, nebo, mám-li tak říci, to znamená vlastně totéž, pro protináboženské vyučování. Po té stránce zastupujeme základní práva rodičů a tato práva jsou přirozený řád, t. j. nemohou býti zrušena. Jest dobré právo rodičů, nezrušitelné žádným státním nařízením, že mohou určovati, v jakém duchu mají býti vychovávány jejich děti. To není snad slovo, které teprve nyní vyslovujeme na základě svých myšlenek strany nebo svých zásad, to vyslovili již před desítiletími muži, kteří zastupují tentýž základní směr, který zastupujeme my. Poukázal bych tu na př. na nezapomenutelného vůdce středu Windhorsta, nebo na biskupa Kettelera v Německu, kteří, jak známo, po stránce sociální byli velikými průkopníky. Windhorst pravil: "Není možno mysliti si horšího tyranství svědomí, než nutiti rodiče, kteří smýšlejí nábožensky, aby posílali své děti do škol protináboženských". Jest právem rodičů, aby to určovali sami a pravím, že neustaneme také odvozovati z toho důsledky. Jsou-li rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti byly vychovávány beznábožensky, jest to velmi smutné, ale je to jejich přirozené právo.
Stojíme tudíž na stanovisku, má-li býti rozřešena náboženská otázka vzhledem ke škole, že nemůže býti jeden světový názor v parlamentě jednoduše majorisován druhým světovým názorem. Naopak máme za to, že jest to bod, který může býti definitivně rozhodnut jenom přímým hlasováním samotného lidu, nebo, lépe řečeno, rodičů. Ukáže-li se při tomto hlasování, že jsou takoví rodiče, kteří chtí beznáboženské vychovávání svých dětí, pak má stát povinnost starati se o to, rovněž tak má povinnost starati se o to, aby se stalo po právu oněm rodičům, kteří chtí, aby jejich děti byly vychovány nábožensky. Stát musí opatřiti možnost pro obojí. Možné jest obojí. Může prohlásiti obojí školy rovnocenně za státní. Praví-li však, že škola musí býti beznáboženská, pak musí býti bezpodmínečně požadováno jedno, musí existovati nejsvobodnější možnost pro zřizování konfesních škol, řekněme škol s náboženským vyučováním. To je bezpodmínečný důsledek toho. A pak musíme, protože rodiče posléze po této stránce jsou také státními občany, požadovati jedno, nebo lépe požadovati dva body: Ti rodičové, kteří nechtí posílati své dítě do beznáboženské státní školy, musí býti pak sproštěni všech dávek na tuto beznáboženskou státní školu. Jsou však zároveň státními občany. To znamená, že mají také práva jako státní občané. Škola s náboženským vyučováním musí tudíž od státu obdržeti percentuelní finanční podporu, jak právě odpovídá počtu žáků. Bude možno to provésti tak či onak.
O sobě pokládáme se svého stanoviska zrovna za národní neštěstí, jestliže by beznáboženská škola byla všeobecnou, ať už patří kdo tomu či jinému náboženství. Podívejte se jednou v takových zásadně důležitých otázkách, jak to vypadá u jiných národů, stojících kulturně vysoko. Tento československý stát orientuje se jmenovitě podle západních národů. Tu mohl by se po této stránce velmi mnoho naučiti. V Belgii, Holandsku, Anglii a v Severní Americe jest nejsvobodnější pohyblivost školy dána v tom smyslu, že rodičům jest zaručeno úplné právo a možnost, aby své děti vychovávali nábožensky. Ani ve Francii není tento nátlak tak proveden, aby neexistovalo ve škole vyučování náboženství. Naopak, tam jest intolerance provedena jenom tak daleko, že jest ustanoveno, že nesmějí vyučovati žádné osoby řádové, jinak ale mohou svobodně býti zakládány soukromé školy s vyučováním náboženským. Pouze Československá republika chce míti nárok na školu úplně beznáboženskou. Před několika dny četl jsem v novinách, že se dostavili k ministru vyučování zástupci českého učitelstva, a tu prý se také mluvilo o škole laické. A ministr vyučování, byly-li zprávy časopisecké správny, prý pravil, že národ Komenského zasluhuje nejlepších škol. Nuže docela jistě patří Komenský mezi velké paedagogy a vychovatele vůbec. Avšak hledí-li se na beznáboženské školy jako na školy, které jsou zřízeny v duchu Komenského, byl by to velký omyl a velké klamání veřejnosti. To se musí říci, že tohoto muže buďto neznáte nebo nechcete ho znáti. Upozornil bych vás, abyste přečetli jeho dílo, jeho velkolepé dílo, velkou nauku o vychování, a tu byste poznali, jak křesťansko-náboženským duchem byl ten muž naplněn a jak vůbec nemohl si představiti a mysliti školu a výchovu bez náboženských základních myšlenek. Naskytne se příležitost uvésti o tom ještě různé věci, má-li býti tato věc rozhodnuta v jednotlivostech. Nyní o této myšlénce vůbec nebudu mluviti.
Dovolte, abych uvedl myšlénku jinou. Víme všichni, jaká politování hodná bída spočívá na každém lidském stvoření, které od přírody, od narození jest tak uzpůsobeno, že - řekneme - jest oloupeno o mnohý orgán. Taková stvoření jsou zbavena sluchu a v souvislosti s tím řeči nebo zraku. Tu musím říci, že tu staré Rakousko a také země česká, jak byla ve starém Rakousku, bohužel mnoho zameškala, avšak musím připojiti a zrovna vznésti žalobu, že mnoho zameškala také Československá republika, kde se přece slyší při každém kroku slovo "humanita". Je to docela určitě veliký pedagogický pokrok, který jest počítati k největším vůbec pokrokům, jichž lidstvo dobylo, že byly nalezeny prostředky a cesty, aby byli vyučováni hluchoněmí, že se jim mohou sprostředkovati mravní a vyšší ideální pojmy a že mohou býti učiněni schopnými boje o život. To víte tak dobře jako já. Ale ve skutečnosti právě v tomto bodě zanedbal stát posud ohromně mnoho. Skoro všecko (Posl. Šrámek: Pane kolego, my na Moravě jsme si zřídili zemské ústavy!) Co se po té stránce stalo, jest téměř výlučně práce soukromá, jmenovitě práce církve. My na příklad v celé velké německé části Čech máme jediný ústav pro hluchoněmé, to jest biskupský ústav v Litoměřicích. Jest neobyčejně zarmucující, musíme-li slyšeti, že na př. musilo býti odmítnuto 40 přihlášek, protože nebylo prostředků, aby žáci byli umístěni. Jaké bídě jsou vydáni tito lidé a jaké starosti musí si činiti jejich příbuzní! S péčí o slepce a s vyučováním slepců není tomu o mnoho jinak. Uvádím-li celou tu věc, nemá to jiného účelu, než účel, aby tu stát zasáhl ať jakýmkoliv způsobem, ale tak, aby to bylo dostatečné. Kdo ví, má-li vůbec seznam, kolik takových ubožáků existuje a mnoho-li vyučování vůbec se jim dostává.
Dovoluji si důrazně upozorniti ještě na jeden bod ke školství, dotkl se ho již dříve posl. Fischer. Naše dívčí školství docela jistě není na výši. Poukázal bych rád po té stránce na jeden druh škol, na naše lycea, a prosil bych vyučovací správu, aby vážně započala i se sestátňováním německých lyceí, jak již česká lycea jsou již z části sestátněna, aby však také pozměnila vyučovací plán lyceí, aby absolventky lyceí došly přístupu i k jiným vyšším školám, jak posud to je téměř nemožno. Zvláště bych rád poukázal na to, že jest bezpodmínečně nutno, aby učitelky lyceí, jimiž všeobecně jsou dámy s akademickým vzděláním, došly důstojného postavení, aby byly rovnocenny s jinými státem ustanovenými učiteli na středních školách.
Dovolte mi, abych krátce uvedl ještě jeden bod. Víme, že skoro všecky strany v poslední době dávají si záležeti, aby se ujímaly dorostu, mládeže; to jest také bezpodmínečně nutno. Víme to všichni a všichni jsme v tom směru činni. Musím zdůrazniti, že stát opomíjí tu skoro své povinnosti, a co děje se v tomto oboru, jest také jen zase práce soukromá. A budiž vyučovací správa vyzvána, aby po té stránce přiměřeně zasáhla.
Prohlásili jsme již, že nemáme
k vládě důvěru. Budeme také hlasovati proti této části státního
rozpočtu. Prohlašuji ke konci, že bude trvati na dále náš požadavek
po úplné autonomii našeho školství. Avšak ačkoliv nevyslovujeme
důvěru vládě, přece prohlašujeme: chceme spolupracovati o všech
oněch dílech, která skutečně znamenají pravý pokrok ve školství,
která jsou způsobilá, aby skutečně povznesla školu na výši, o
kterou usilujeme. Chceme míti ze škol mládež, která není jenom
naplněna jistým věděním - a to budiž co možná veliké - chceme
míti ze školy mládež, která nejen jest schopna bojovati boj v
životě po stránce hmotné, nýbrž chceme míti také mládež, která
jest naplněna náboženskými, křesťanskými a mravními ideami, která
má smysl pro slova: "Ad altiora natus sum". (Potlesk
na levici.).
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu "pro" zapsanému řečníku panu
posl. dr. Vanovičovi.
Posl. dr. Vanovič: Ctená snemovňa! Ministerstvo školstva a národnej osvety vzalo do svojho rozpočtu na rok 1921 pre cirkev evanjelickú augšburgského vyznania na Slovensku 3,182.831 K. V zpráve rozpočtového výboru čítame, že výdaje na evanjelický kultus budú 7,142.231 K. V tomto ale sú už i zahrnuté také výdaje pre cirkev evanjelickú v ostatných zemiach ako potreby kalvínskej cirkvi. Je isté, že pre cirkev evanjelickú augsburgského vyznania na Slovensku zostáva len 3,182.831 K. Tento obnos je nie vôbec dostatočný, aby cirkev evanjelická na Slovensku aj pri velikej obetavosti a pri ohromnom zdanení jednotlivých cirkevníkov mohla kryť všetky svoje nevyhnuteľné potreby. A tak jestliže by tento obnos bol uzákonený, tedy by cirkev evanjelická na Slovensku bola v nebezpečí, že bude vystavená úpadku.