Ale jestliže rozpočet zvýšil se na 162 milionů tím, že je nutno vybudovati řádný pozemkový úřad, pak musím prohlásiti, že my tyto zvýšené položky, proti nimž slyšeli jsme mluviti s tohoto místa, podepisujeme ne dvěma, nýbrž čtyřma rukama, poněvadž uznáváme pozemkový úřad za instituci důležitou, při nejmenším tak důležitou, jako každé jiné ministerstvo. Dovolte mi však, abych při této příležitosti poradil panu ministru financí, že existují ještě určité věci v naší republice, na nichž by svůj zázračný škrt mohl provésti, a které by vynesly slušnou cifru peněz.
Dovolím si k této věci promluviti, nežli přikročím k dalšímu. My zdědili jsme po Rakousku vydáváni tak zvaných vládních listů. Máme také v našem rozpočtu položku na vládní tisk. V Brně ku příkladu zdědili jsme po starém Rakousku 4 vládní listy, 2 české a 2 německé. Je to v prvé řadě "Brünner Zeitung" s přílohou "Brünner Morgenpost" a jsou to "Brněnské Noviny" a "Moravské Noviny" s úředním listem "Brněnskych Novin" s německo-českou přílohou "Mor. Novin", v níž registrovány jsou úřední vyhlášky. My jsme přejali toto dědictví, aniž bychom zkoumali, co na něm máme zlepšiti. Já poukazuji na nesrovnalosti, které tu jsou. My v době, kdy ministr financí provádí škrty na všech položkách, dáváme, abych tak řekl, v šanc plný 1 milion korun ročně. Jsme nota bene tak neprozíraví, že nejen tyto listy nezrušíme, ale že dosud vyplácíme takové obnosy německým žurnalistům, které tehdy Rakousko oproti českým žurnalistům jim vyplácelo. Konstantuji, že stará rakouská vláda vyplácela novinářům z "Brünner Zeitungu" a "Morgenpostu" tak zvaný paušál 5000 korun, kdežto českým žurnalistům jen 3000 korun. My jsme nezkoumali tyto položky a ponechali jsme Němcům tuto výsadu Rakouska po dnes a nedovedli jsme ani bídné sociální poměry vládních žurnalistů českých, kteří slouží naší věci, uspořádati. A tu bych myslil, velectění přátelé, že by bylo velmi důležito a užitečno, aby pan ministr financí, nebo jiný povolaný činitel, který má pravomoc nad těmito záležitostmi, prostě zrušil tyto vládní listy, poněvadž jsou naprosto passivní, poněvadž jsou bezúčelné a poněvadž nám jeden list s úřední vložkou pro úřední vyhlášky stačí. Já jsem zjistil, že před 2 měsíci měly tyto vládní listy skoro 700 tisíc Kč, dluhů a doufejme, že ten dluh vzrostl do dnes na 1 milion korun. Konstatoval jsem, že podepisujeme ne dvěma, ale čtyřma rukama milionové obnosy, které jsou určeny na parcelaci velkostatkářské půdy. Kol. Mašata z tohoto místa naznačil, - a jest nutno stále si to zdůrazňovati, poněvadž myslím, že my v průběhu těch událostí velmi často zapomínáme - s jakou radostí po 28. říjnu přijata byla myšlenka velkého sociálního vyrovnáni, kterému říkáme pozemková reforma. Musím říci, že celá naše literatura, ať vezmeme Jiráska, Třebízského, nebo jiného autora, svědčí o tom, že pravé politické a hospodářské nevolnictví panovalo u nás v okolí šlechtických zámků. Kdo měl příležitost zíti za starého Rakouska v blízkosti našich bývalých šlechticů, v blízkosti našich velkostatkářů, každý mně dá za pravdu, že tam sídlilo to pravé nevolnictví! Tam nebyl poroben jen dělník, domkář, malý zemědělec, tam byl poroben na pohled samostatný a sebevědomý sedlák a my musíme s bolestí konstatovat, že dnes za pouhé 2 roky po vybudování naší republiky zpupnost velkostatkářů a bývalých šlechticů nápadně v našich vlastech vzrostla. Vážení pánové! Jděte se dnes podívat a uvidíte, že mezi panstvím a mezi diktátem někdejších šlechchticů a nynějších bývalých šlechticů není valných rozdílů. Myslím, že Národní shromážděni udělalo jednu zásadní chybu: My jsme šlechticům tituly vzali a velkostatky jsme jim nechali. My jsme to měli udělat obráceně. Měli jsme jim tituly nechat a velkostatky rychlým tempem rozparcelovat a tak je dodat svému účelu, neboť tak bychom se byli vyhnuli té smutné zkušenosti, že naši lidé musí si velmi bolestně stěžovat do poměrů, které u nás jsou.
Šlechtická zpupnost na našem venkově jde tak daleko, že bývalí šlechtici se nepodřídili ani tomu nejnutnějšímu, t. j. zákonu o zabrání velkostatků a že naše úřady ve vlastní republice byly nuceny dohnat velkostatkáře násilím a poháňkami, aby vyplnili svoji povinnost. Jestliže my máme odpomoci všem stížnostem, všem těmto nářkům, pak mám jenom jednu radu: Musíme zlomit vliv šlechticů, musíme se starat o to, abychom důsledným prováděním všech zákonů o pozemkové reformě odstraňovali, co jest tak velmi bolestnou věcí - nedůvěru lidu v zákony.
Mluvíme-li o pozemkové reformě, dovolte mi, abych poukázal na další bolavou věc, a tou je zákon, resp. osud zákona o t. zv. dlouhodobých nájmech. Od vydání tohoto zákona, velectění pánové, uplynulo plných 18 měsíců. Také tenkráte, když jsme tento zákon schvalovali, měly strany Biňovcova a Vrbenského obavu. Ale já konstatuji s tohoto místa, že zákon o dlouhodobých nájmech je jednou z nejlepších partií pozemkových zákonů vůbec, poněvadž odpovídá úplně duchu a úplné povaze věci a rychlým způsobem by předával, kdyby byl ovšem prováděn, pozemky, které až do té doby nájemci měly pronajaty, do rukou těchto jako vlastnictví.
Ovšem zákon o dlouhodobých pachtech
je neustále ještě předmětem stížností. Konstatuji, že my jsme
a já sám také jsem byl téměř u všech ministrů spravedlnosti tohoto
státu, jak na ministerských křeslech seděli, a že všichni nám
slíbili a slibovali, že se postarají o to, aby zákon o dlouhodobých
pachtech konečně již jedenkráte skoncoval tuto část pozemkové
reformy. Dokonce pan ministr Meissner slíbil, že se postará
o určitou dotaci, z níž by platil výpomocné síly soudům, poněvadž
soudcové se vymlouvají, že nemají dostatek času, dostatek pomocných
sil a že nemohou vyhověti návalu žádostí, která s dlouhodobým
pachtem souvisí. Pan ministr Meissner nám také řekl, abychom
všechny takové případy, kde ještě dlouhodobé pachty nejsou ukončeny,
sepsali,
abychom udali důvody a podali je ministerstvu spravedlnosti.
My jsme učinili takovou zkoušku, vydali jsme zvláštní dotazníky, aby nám oznámili dlouhodobí pachtýři, kde doposud jejich záležitosti nejsou soudně vyřízeny, a tu musím konstatovati, že místo aby se jejich stížnost vzala na zřetel, byli určití dlouhodobí pachtýři, kteří do těch dotazníků napsali, že vinu nese soud, poněvadž jejich věc neprojednává, nejen pokutováni, nýbrž i odsouzeni a zavřeni.
Musím poukázati k tomu, že určité soudy na Moravě, a tu bych přešel ke konkrétním případům, činí dojem, jako by vůbec touto otázkou nechtěly se zabývati. Ku příkladu okresní soud v Boskovicích doposud absolutně ničeho v otázce dlouhodobých pachtů neučinil. Když k němu přišli pachtýři z obce Pamětic a říkali, že mají již dohodu s majitelem pozemků sjednánu, řekl jim soudce, že nemá času ani úředníků. Když tam přišli pachtýři ze Šebetova, kteří vedou s tamějším šlechticem Königswartrem zápas o vybojování, abych tak řekl, svého práva, které jim zákonem je zaručeno, odpověděl jim soudní rada Sekanina: Na takové věci nemám vůbec času, jděte si stěžovat třeba k presidentovi, s bohem!
Pachtýři z Javůrka na Bytešsku mají dojednání o cenách s baronem Deforestem. Soud ve Velké Byteši chtěl dáti domkáře zavříti, když za 6 měsíců se dožadují vyřízení, a za důvod, že tuto otázku nemůže vyříditi, oznámil, že pan Deforest není doma. Tedy plných 6 měsíců okresní soud ve Velké Byteši hledal pana Deforesta a nemůže ho najíti, ačkoliv privátně víme, že ve svém sídle byl nejméně již desetkrát.
Na jedné straně má právo centrální správa, anebo správa pana barona Deforesta dojednávati ceny a jednati s lidmi, ale na druhé straně musí soud počkat, až pan Deforest přijede. On se zařizuje ovšem tak, aby přijel co nejpozději, anebo aby vůbec nepřijel.
Jiná záležitost, týkající se dlouhodobého pachtu, jest § 8 zmíněného zákona. Tam stojí doslovně, že náhradu za požadovaný pozemek (přejímací cenu) vysloví soud, vyslechnuv po případě znalce dle § 17, a že při tom jest se mu říditi cenami pozemků v téže krajině z roku 1913. Konstatuji, že ani jeden soud na Moravě neřídil se cenou z roku 1913. Všechny napořád vyslovovaly přejímací cenu nejméně čtyřikrát až pětkráte vyšší.
Já nevím, čím se šlechtici tak zasloužili v naší republice, že se jim se všech stran tolik nadržuje, až se budí u malého drobného lidu míněni, že všechno jest jen při nich a proti lidu. Nechci kritisovati jako laik a nemám ani práva kritisovati rozsudky soudu, ale nechápu, proč se angažují okresní soudcové pro velkostatkáře, proč ku př. takový okresní soudce v Bystřici n./Perštýnem píše i samotnému ministru financi, předčítá od něho dopis při jednání s pachtýři a dovozuje neustále, že všecko pětkrát až desetkrát podražilo, dodávaje tak velkostatkáři odvahu žádati 5-6krát vyšší ceny. Chtěl bych se dotknouti ještě jedné záležitosti a to je otázka § 63. přídělového zákona. Bylo zde řečeno z těchto míst, že právě půda, které se zemědělcům na základě dobrodiní tohoto zákona přídělového dostalo, se neobdělává, nebo špatně obdělává. Ano, obdělává se špatně, obdělává se špatně tam, kde ji dostali do rukou lidé, kteří ji dobře neumí obdělávat, nebo kteří jí nerozumí a nebo jí nevěnují náležité pozornosti. Seděl jsem sám v takovém okresním poradním sboru a byl jsem toho na své vlastní oči svědkem, že okresní hejtmani se neřídili nařízením a měli hlavně na zřeteli, aby měli v okresu pokoj. Je proto nutno, aby při event. vydání prováděcích nařízení nových pozemkový úřad určitě a jasně řekl, komu má býti půda přidělována. Řekl jsem, že okresní hejtmani se drželi ponejvíce zásady, aby měli v okresu klid a proto ti domkáři a drobní zemědělci, kteří mají osm, deset až dvanáct měřic půdy, z § 63 přídělového zákona vyšli na prázdno a půdu dostali lidé nezemědělští, jak mám doklady i soudní radové, železničáři, horníci a takoví lidé, kteří ji používají jako výpomoc v nynější situaci aprovisační.
Pak se z tohoto místa mluví o tom, že se půda neobdělává, že naše aprovisace je ohrožena a že je nutno parcelaci zastaviti. Pan kol. dr. Vrbenský mluvil z tohoto místa o parcelaci a já jsem si při jeho řeči činil poznámky. - Pravil doslovně, že budeme-li parcelovati, dospějeme k špatným koncům. To, co prý bylo dosud rozparcelováno, budiž, více se však dle něho rozparcelovat nesmí. Půda prý musí zůstati ve velkých plochách a statcích, jen okrajovou půdu smíme rozdělovati. Já se divím, jak může bývalý ministr republiky, která má zákony o pozemkové reformě, takto mluviti a nevím, zdali strana českých socialistů stotožňuje se s těmito zásadami. Jsem však přesvědčen, že i kdyby strana pana dr. Vrbenského se stotožňovala s těmito zásadami, dle nichž nemá býti parcelováno a že smí býti dána lidu jen půda tak zv. okrajová, že se s tím nestotožňují ti drobní zemědělci, ti domkáři a drobní lidé na venkově, kteří jsou příslušníky strany českých socialistů.
Jedno, co bych ještě z tohoto místa chtěl říci, je, že musí býti vymezena kompetence Pozemkového úřadu. O kompetenci pro příděl půdy z bývalých císařských velkostatků tahá se nyní ministerstvo zemědělství s Pozemkovým úřadem. My doposud nevíme, komu skutečně tato pravomoc přináleží a tu bychom rádi v té věci měli jednou jasno. My poslanci nebudeme věčně věkův chodit hasit vzpoury a revoluce, které pro tuto otázku hrozí vypuknouti. Vžijte se do následující situace. Na Židlochovicku na Moravě máme přes 30 tisíc měřic krásné pšeničné a řepné půdy, která patřila někdejšímu arcivévodovi Bedřichovi a která nyní jest státní.
O této půdě, velectění pánové, rozhoduje ministerstvo zemědělství. Na této půdě jest také závislý cukrovar a doposud tu hospodaří jako dříve velkokapitalista Robert. Lidé chodí kolem a vidí, že se absolutně ničeho nezměnilo. Změnilo se jen to, že nemáme Rakousko a máme republiku, ale na hospodářských poměrech daleko široko v tom kraji se absolutně ničeho nezměnilo. Tam doposud vládne Robert, doposud s těch obrovských ploch sklízí a lid se na něho dívá, jak se lidově říká, za plotem s vyplazeným jazykem.
Když se přišlo ve smyslu § 63 k přídělu půdy v tomto kraji, začal se pojednou přít Pozemkový úřad s ministerstvem zemědělství o to, kdo půdu má přidělovat. Došlo k tomu smutnému faktu, že okresní hejtmanství s celým poradním sborem a úředním poradcem byli prostě desavouováni, poněvadž ministerstvo zemědělství řeklo, že do přídělu Pozemkový úřad nemá co mluvit. Já jsem byl v Židlochovicích několikrát a nasazoval jsem svou kůži, abych udržel klid, ale já s tohoto místa prohlašuji, že jestli se tato otázka nevyřídí a nebude jasná, že svou kůži vícekrát ve jménu našich institucí nastavovat nebudu. V těch krajích došlo již několikrát k tomu, že si lid samovolně začal půdu zabírat. Je to pochopitelné, poněvadž pánové, kteří z ministerstva zemědělství přijeli příděl provádět, potvrdili v plném rozsahu, co pan Robert chtěl. Dal totiž půdu mokrou, na stráních a špatnou milostivě domkářům, o nichž my myslíme, že jim zákon zaručuje jakési sociální požehnání, a půdu ostatní, krásnou a úrodnou si ponechává s neustálým odůvodňováním, že jest ohrožena výroba cukru. A mezi tím, co na jedné straně se na tuto komedii lidé dívají, na druhé si pan Robert cpe kapsy a obohacuje se. Byl jsem, vážení pánové, tak smělý, že jsem ministerstvu zemědělství napsal, aby příděl půdy na t. zv. císařských velkostatcích přezkoumalo a zjednalo nápravu. Upozornil jsem je na hrozící bouře, které tam stále stojí nad obzorem. Pánové z ministerstva zemědělství - a já bych je prosil, aby se své bohorovnosti sestoupili k nám, obyčejným pozemšťanům mi odpověděli, že prý mé intervence není třeba, poněvadž prý půdu náležitě a korektně rozdělili. Ale radil bych jim, aby se šli zeptat na Židlochovsko, jak jsou tam přesvědčeni o korektnosti ministerstva zemědělství. To vede k takovým koncům, že když pak do kraje přijde úředník Pozemkového úřadu, že ho prostě vyhánějí z vesnic.
Chci ještě jenom poukázati na to, že všecky strany musí míti zájem na tom, aby k takovým zjevům nedocházelo. Chci říci, že víra v zákony je takovým jednáním neobyčejně podrývána. Mám případ, že Pozemkový úřad nařídil okresní politické správě v Zábřehu, že má přiděliti 10% tamější velkostatkářské půdy domkářům a malozemědělcům, poněvadž tam kromě velkostatku a asi 4 rolníků nevlastní nikdo půdu. Tento přípis byl odeslán, byl řádně očíslován, ale okresní správa politická v Zábřehu v této věci neučinila absolutně ničeho, nehnula ani prstem a tak došlo k tomu, že tento rozkaz Pozemkového úřadu pražského provedl lid sám tím, že samovolně si půdu zabral. Teprve pak byla nucena brněnská úřadovna vyslati tam svého správce Žáka, který však postavil se opět proti názoru Pozemkového úřadu v Praze a dokonce hrozil lidem, že se jim sebere půda, která jim byla přidělena, jestliže nebudou souhlasit s jeho rozhodnutím.
Tu bych prosil, aby úřady státní počínaly si v takových případech obezřetně, poněvadž tím se víra v zákon a ve vše to, co lidu povídáme, jen podvrací.
Bylo zde mluveno také o úřednících Pozemkového úřadu, a tu musím říci, že je nutno, aby Pozemkový úřad dal pozor při vybírání jednotlivých úředníků pro své úřední funkce. Mám zde na zřeteli událost, která u nás na Moravě rozvířila celou veřejnost. Přichází úředník, správce Žák z naší brněnské filiálky Pozemkového úřadu na venkov, má vysvětlovati, má hájiti zákon, lidé se k němu s veškerou důvěrou obracejí a úředník zatím prohlásí: "Ale, pánové, vždyť ta parcelace, ono to bez toho není pravda, on se bez toho ten Karel zase vrátí..." atd.
Takové úředníky nám nesmí Pozemkový úřad vysílati na venkov, poněvadž ti rovněž podvracejí důvěru v zákony naší republiky.
A chci ještě závěrečně říci jedno, aby se úředníci Pozemkového úřadu vyvarovali spávati u vrchností a jezditi v automobilech. Je to nepopulární, ale je to mou povinností, abych na to poukázal. Jsou někteří úřednici, kteří si nemohou odpustiti, když přijedou na velkostatek, aby se na zámku nevyspali a aby se nedali dopraviti automobilem tam či onam. Lidé to vidí a mají nedůvěru k našim úřadům.
Ku konci své řeči zdůrazňuji,
že vláda se musí postarati, aby rychlou parcelací znemožnila,
by někdejší šlechtici a velkostatkáři na našem venkově směli tak
zpupně si počínati. (Výborně! Potlesk.)