Druhé ústřední úřady oproti Pozemkovému úřadu měly a mají snazší a lehčí postavení, neboť mají své vzory, stávající již organisace ministerstev i administrativy, avšak Pozemkový úřad, jako nová, nikde nestávající instituce, nemohl se říditi žádným vzorem, neměl žádných zapracovaných sil a od prvého svého počátku musel hledati nové, vlastní cesty své činnosti a každý úředník musel sám tvořiti a tvoří dodnes nové směrnice své působnosti. Práce tato jest více než obtížná a přimyslíme-li k tomu i potíže, které působí provádění nových zákonů pozemkových, v praksi dosud nevyzkoušených, v mnohém směru nedostatečných a v obyvatelstvu i ostatních úřadech dosud nevžitých, musíme se vsí rozhodností odmítnouti útoky, které proti pozemkovému úřadu, jeho presidentovi a úřednictvu jsou z různých stran činěny.
Útoky tyto, často ne věcným způsobem vedené, činěny jsou ze stranickopolitických důvodů, bez ohledu na potíže, které úřad sám i úřednictvo jeho překonávati musí, ba bylo útočeno na některé úředníky, jako na dr. Macka, dr. Voženílka, dr. Vondrušku, dr. Bahra, Mlčocha a osobního tajemník a presidenta pozemkového úřadu dr. Fiedlera z různých stran tak nespravedlivě i urážlivě, že někteří z nich museli sáhnouti i k soudnímu stíhání svých pomlouvačů.
Pozemkovému úřadu a jeho úřednictvu vytýká se pomalé tempo záborových prací, nevyřizování spisů včas a hlavně to, že nebylo při provádění § 63 přídělového zákona možno vyhověti všem těm, kteří se domnívají míti nárok na půdu. Já na místě toho uvedl bych výtky v prvé řadě rozhodujícímu činiteli vládě - že nepostarala se dosud o vhodnou a účelnou budovu pro Pozemkový úřad a že nechala umístiti jednotlivá oddělení ve 3 budovách, v různých částech Prahy se nalézajících, čímž trpí řádné vyřizování a úřadování samo jest stěžováno. Do Pozemkového úřadu dochází denně tisíce spisů a žádostí, které roztroušeny jsou pak po jednotlivých odděleních od sebe vzdálených, čímž přerušována jest souvislost při projednávání akcí a při nedostatečnosti místností, úřednictva a nedostatečné organisaci administrativy, celý chod úřadu se zdržuje.
Dále vytknul bych to, že nebylo dosud zjednáno jasno v některých zákonných závadách, hlavně v poměru státních, státem spravovaných a bývalých císařských statcích, mezi ministerstvem zemědělství a pozemkovým úřadem. Lid chce půdu, žádá ji na Pozemkovém úřadě, ministerstvo zemědělství se brání, protože není jasného zákonného ustanovení a pozemkový úřad to odnese. V tomto směru budou muset zákonodárné sbory vykonati svou povinnost a provésti potřebná zákonná opatření.
Pokud týče se výtky třetí, tu adresoval bych výtku těm, kteří zneužíti chtěli provedení prozatímního přídělu zabrané půdy do pachtu k demonstračnímu důkazu, že provedení pozemkové reformy bude pro naše národohospodářství i pro zásobovací potřebu obyvatelstva ve státě škodlivé. Byli to v prvé řadě majitelé půdy nebo jejich zástupci, byli to velkonájemci mnozí a pod jich vlivem i někteří úředníci, kteří vyloučili z přídělu půdy takové žadatele, skutečné zemědělce, kteří půdu potřebovali a dali ji zadatelům, kteří žádali o půdu ne z důvodů existenčních, ale aprovisačních. A adresoval bych výtku tuto těm politickým stranám, které z důvodů čistě agitačních tento nesprávný postup podporovaly a kde jim nebylo vyhoveno, mají ještě tu odvahu, že za to útočí na úřad a úřednictvo.
Divím se opravdu tomu, že úřednictvo Pozemkového úřadu neodmítlo dosud všechny ty paušální útoky a projevy nedůvěry poukazem na to, co jsem právě - ne jako jeho zástupce, ale jako objektivní pozorovatel - uvedl. Již v rozpočtové debatě bylo našimi řečníky poukazováno na jednu ještě příčinu, proč činnost státního Pozemkového úřadu jest tříštěna - je to politika stran, které se snažily od prvých dnů trvání státního pozemkového úřadu uplatniti v jeho složení svůj politický vliv.
Z důvodů čistě stranických jsou jednotliví činovníci v Pozemkovém úřadě napadáni tiskem i na schůzích, byť byli sebe zdatnější a sebe poctivější. Hlavně osoba presidenta Pozemkového úřadu dr. Viškovského, jako příslušníka naší republikánské strany, jest vysazena častokráte dosti neomaleným útokům. Ba dokonce státní Pozemkový úřad jest označován za agrární baštu a způsobem odsouzení hodným zanáší se nedůvěra mezi lid proti Pozemkovému úřadu a proti pozemkové reformě vůbec. Jak ta agrární bašta vypadá, seznáme nejlépe z toho, že ze 190 úředníků hlásí se k naší straně, jak já vím, snad asi 10. - Tím padá také ono tvrzení samo.
Státní Pozemkový úřad řeší otázky, které se nás v prvé řadě a vážně dotýkají a proto máme oprávněný a poctivý zájem na tom, aby se stal úřadem dokonalým a vzorným, schopným rozřešiti tak veliký a zodpovědný úkol, jako jest úprava poměru národa k půdě a proto také dbáme toho, by nám z jeho činnosti nic neušlo a aby chyby a nedostatky dnešní byly co nejdříve odstraněny.
Vážení pánové! Kdyby kterákoliv politická strana a kdyby kterýkoliv politický činitel chtěl dnes pozemkovou reformu zastaviti, pak mu řeknu, že je šílencem, poněvadž ta se, vážení pánové, zastaviti nedá. Jestli by někdo opravdu chtěl pozemkovou reformu v republice Československé nějakým způsobem poškoditi nebo ji rušiti a kaziti, pak narazí na odpor těch sto tisíců drobných lidí, ve kterých vzbuzena byla naděje, kterým byla dána možnost věřiti, že konečně jejich život bude snesitelným způsobem upraven. (Tak jest!)
Vážení pánové! Proto povinností všech činitelů dnes jest, aby napomáhali spíše provedení této pozemkové reformy, aby konečně byl zjednán klid a pořádek, aby konečně byl zjednán podklad pro řádný hospodářský vývoj v našem státě. Vážení pánové! Pozemkový úřad musí býti vybaven tak, aby mu byla dána budova jednotná, taková, která by nestěžovala jeho úřadování. Musí býti vybaven tak, aby měl dostatečné množství kvalifikovaného úřednictva, které by obsáhlo celou tu agendu, aby nemusily spisy a důležité věci zůstati nevyřízeny celé týdny. A jest také třeba, aby Pozemkový úřad byl takovým způsobem dotován, aby mohl své úkoly také čestně splniti.
Vážení pánové! Stát nedává nic Pozemkovému úřadu, nedává nic pozemkové reformě, jak z tohoto místa prohlásil kol. dr. Nosek. Pozemkový úřad hradí si své výlohy sám. Pozemkovému úřadu hradí tyto náklady zájemníci, tedy ten drobný pracující lid při provádění pozemkové reformy. (Hlas u lidové strany: Kol. dr. Nosek neřekl nic jiného!) ovšem i z řad těchto pánů (obrácen k lidové straně) tam se dívají na pozemkovou reformu jako na velké neštěstí. (Odpor strany lidové.) Kdyby se nejednalo o ty církevní statky, o ty majetky těch pánů farářů, kteří mají dnes postoupiti do vlastnictví dlouhodobý pacht, pak by to bylo v pořádku. (Odpor lidovců.) Ale, pánové, vy přijdete k rozumu a uznáte, že není naprosto možno stavěti se v cestu této důležité reformě, že není možno stavěti se v cestu tomuto našemu velkému hospodářskému a sociálnímu úkolu, který bude rozřešen třeba přes hlavy všech.
Vážení pánové! Měl jsem povinnost
v tuto chvíli, kdy zdá se mi, že opakují se útoky proti pozemkové
reformě se všech stran, pozvednouti varovný hlas a říci: Ustaňte
vy, kteří říkáte, že myslíte to s lidem upřímně, ustaňte ve svých
útocích, poněvadž mohlo by se vám to opravdu špatně vyplatiti.
Vážení pánové! My chceme, aby republika naše žila životem klidným,
životem spořádaným. Jestliže to chceme, pak přirozeně musíme se
snažiti, aby klid a pořádek byl zaveden ve všech vrstvách. Přirozeně,
že my, kteří na tom máme největší zájem, musíme chtíti, aby tento
klid a pořádek zavládl i u těch, kteří až do dnes nejvíce trpěli
a tím je drobný pracující lid. Tím končím. (Výborně! Potlesk.).
Místopř. Buříval (zvoní):
Udílím slovo dalšímu řečníkovi p. kol. Jos. Mayerovi.
Poslanec Josef Mayer (německy): Slavná sněmovno! Za posledních let jsme častěji slyšeli rozličné úsudky o německém lidu, a následkem úkazů ze světové války shodoval se již skoro celý svět v tom, že Němci jsou rozenými vojíny. Nesmíme se diviti, jestliže následkem dnešní doby nastal tu malý obrat, zejména vsak nesmíme se diviti, jestliže tu v tomto státě onen dávný názor o Němcích doznal důkladné změny. A tak nevidíme zrovna na levici ve sněmovně ani jednoho poslance, který by se mohl rozehráti našimi poměry v branné moci anebo dokonce se jimi nadchnouti. Takové city jsme nuceni přenechati opačné straně, která ovšem dříve za starých časů mohla snad věnovati méně zájmu a méně porozuměni vojenským poměrům. Jest však též úplnou zvláštností, že si člověk i dnes podobně jako za dřívějších dob dobře netroufá mluviti o poměrech a nesnázích v armádě. Události za posledních dnů nám dokonce dokázaly a prokázaly, že to dle okolností může býti hodně nebezpečným; proto stala se část armády opravdovou netykavkou, a člověk musí mlčeti o věcech zasluhujících kritiky, k níž dle mého mínění jest právě sněmovna oprávněnou. Jako poslanec nedám si toto právo kritiky nijak zkrátiti.
Mohu se zrovna u této kapitoly obírati řečí pana ministra národní obrany Husáka, řečí kterou měl před několika dny v branném výboru a která pro prazvláštní poměry v této sněmovně teprve dnes, abych tak řekl, stala se mi přístupnou, protože teprve po dlouhém čekání bylo mi možno zjednati si překlad této řeči. Byl bych velice rád, kdybych dnes mohl samému panu ministrovi objasniti několik omylů, vyskytujících se v jeho řeči, a obírajících se hlavně událostmi v posledních týdnech v Teplicích, Chebu a v Aši, a které mně ovšem ukazují, že i pan ministr v mnohém směru začíná opravdu jasně viděti, že i on jest nucen doznati, že tyto události ve vojsku nemohou snésti kritiky, a že i on jest nucen obmeziti se jen na to, aby tyto události omlouval a zmírňoval, že však nikdy nemůže události tyto ospravedlniti. Ministr vidí snad cestu, která by mu umožnila zjednati pořádek v tomto směru, a dostává se při tom ovšem silně do sporu s nynějšími moderními názory, jestliže chce připravovati odpolitisování vojska. Jsem přesvědčen, že jest mu politisující vojsko skutečně mnohdy opravdu nepříjemným. Avšak pánové měli by již konečně jednou uznati, že to platí o všech případech. My víme, že právě dřívější vlády a snad i nynější vláda velice často používaly politisujícího vojska ve vhodných dobách opět a opět ke svým účelům proti Němcům, zejména v dobách voleb; tehdy bylo vojsko jednoduše překládáno, čímž se docílilo, čeho docíliti se chtělo, totiž, že byly utvořeny české většiny tam, kde by nebylo možno bývalo jiným způsobem jich dosíci.
K něčemu jinému nedá se vojska bezpochyby používati. Politisující vojsko musí přirozeně velice lehko pozbýti smyslu pro věcnost. Úkolem vojska jest, aby chránilo zákon a pořádek, aby udržovalo pořádek; stane-li se míčem politických stran, pak jest jasným, že tato první a nejvznešenější úloha vojska musí trpěti za takových poměrů a poměry, kterých jsme se dožili v Teplicích, v Chebu a v Aši svědčí právě, že tu úplně a zcela zmizel smysl a porozumění pro původní úlohu vojska. Myslím, že politika ve vojsku snad i proto často dostala se na zcestí, protože rozličné politické strany v první řadě lze mluviti ovšem o pánech z pravice - vždy a vždy opět uměly používati vojska ke svým účelům, a to i tehdy, když snad při tom zákon nemohl býti úplně dodržován. Vojska a zejména jeho odrůdy, legionářů, bylo v určitých případech opravdu zneužito - pan ministr musí to sám doznati - tím způsobem, že bylo bráno k rekvisicím bytů, k obsazování nečeských budov a pod., a že legionářům bylo, abych tak řekl srozumitelně naznačeno, že jejich činy nejen nejsou nezákonnými, nýbrž takřka vlasteneckými. Události ve městech shora vyjmenovaných nám však ukazují, že za takových poměrů smysl pro ochranu zákona musí zmizeti.
Nesmíme však sevšeobecňovati. Doznávám, že mezi legionáři jistě byli též lidé, kteří za posledních dnů často zasáhli a často se pokusili, aby obnovili pořádek, avšak takoví nebyli pravidlem. Ve skutečnosti zašla většina jich na scestí. A jest velmi zajímavým pozorovati výklad páně ministrův, jak se snaží, aby ona scestí učinil aspoň pochopitelnými, jak se namáhá omluviti je a jak to konečně svádí na chod myšlenek a na cit těchto lidí, kteří pod dojmem dlouholetých poměrů jednoduše byli vehnáni do stavu, který dnes nemohou úplně chápati. Ano, chtěl bych proti tomu namítnouti, že konečně všichni, bez rozdílu stavu a pohlaví, máme světovou válku za sebou, a že ti, kteří nebyli v poli, prožili v zázemí takovou dobu útrap, která se dá srovnati s útrapami v poli, a že ten, kdo pozoroval poměry v našem zásobovacím hospodářství a kdo viděl, jak veškeré obyvatelstvo za posledních let trpělo, jest nucen doznati, že čivy ostatních lidí právě tak trpěly, jako čivy těch, kteří byli v poli. Nelze někoho proto, že zdánlivě více prodělal než jiní, omlouvati z činů, kterých jednoduše nelze omluviti. Vidíme-li dnes v nějakém směru zlořády, tedy je nejjistěji odstraníme, když si především objasníme příčiny těchto zlořádů a když si troufáme v rozhodném okamžiku nazvati je pravým jménem.
Něco takového byli jsme však za poslední doby, bohužel, nuceni postrádati ve vládních prohlášeních, když šlo o tyto události v německých městech. Zločin jest zločinem, ať jej spáchá obyčejný smrtelník nebo legionář. Člověk musí míti také odvahu, aby to otevřeně řekl. Co jsme prožili v Teplicích, v Chebu a v Aši, hraničí často se zločinem, často jest zločinem. V Aši a v Praze jednalo se o vyslovené zločiny veřejného násilí, v Teplicích, v Aši a v Chebu šlo o zjevnou vzpouru a nelze tu ničeho omlouvati, chce-li se přikročiti k zjednání nápravy v našem vojsku. Rád bych pojednal o jednom případě za druhým. Jest mezi nimi rozdíl dle poměrů v jednotlivých městech, avšak všude šlo o zjevný způsob vzpoury. Souhlasím s názorem ministrovým, že lze pro Teplice nalézti polehčující okolnosti. Jest pravdou, že tam první chyby dopustila se vláda, protože dala rozkaz, aby pomník byl odstraněn, takže potom vojákům se v jejich duševním stavu zdálo nepravděpodobným, že takový rozkaz, který přirozeně byl dle jejich přání, byl opět odvolán. Když však byl dán rozkaz, aby pomník nebyl odstraněn, neměla vláda rozhodne potřebné energie, aby jej vůči vojákům také prosadila. Mám dojem, že i důstojníci tam činní neměli odvahy, aby názor vlády s potřebnou energií hájili. A vzpoura - a ta tu skutečně jest, neboť jde o nevyhovění rozkazu - nedá se omluviti tím, že se jednalo poněkud mírnou formou. Vojáci musí si na to zvyknouti, že mají udržovati pořádek dle rozkazu vlády a nelze dovoliti, aby nějaká skupina anebo i každý voják začal válčiti na vlastní zodpovědnost anebo nějakým způsobem na vlastní zodpovědnost zasahoval do úkolů státních. Dnes jsme u nás šťastně tak daleko, dvě léta po převratu; státy, bojující ze začátku s velkými obtížemi, mají tyto chvíle již za sebou, kdežto my ve skutečností jsme teprve v rámci tohoto hnutí převratového.
Zmiňuji se o druhém případě, o chebském případě. V Chebu není opravdu vzpoury v otázce pomníkové. Bylo ovšem zakázáno pomník zbořiti. Avšak když pomník byl bořen, nepostavil se nikdo proti vojenskému mužstvu. Jest jen otázkou, jak bylo možno, že 300 mužů se mohlo ozbrojiti a vzdáliti z kasáren bez vědomí inspekce kasárenské, a že za vlastní zodpovědnosti mohli jednati, a že nikdo jim nemohl v tom zabrániti. Přepadnutí stalo se v noci, zákeřně a ve chvíli, kdy čin byl vykonán, oni hrdinové také ihned se vzdálili. Nyní jde o to, aby vinníci byli vypátráni. Jest jasno, že nelze vlastně nikoho jiného nalézti vinným, než jen lidi, kteří utekli z kasáren a činu se dopustili. Hledali se však jiní vinníci, kteří musili býti přirozeně nalezeni v obyvatelstvu chebském, a přímá příčina byla nalezena v úplně nevinné protestní schůzi proti moučné dávce, která se náhodou v sobotu odpoledne konala u tohoto pomníku císaře Josefa. Náhoda tomu chtěla, že posádka v oné chvíli vracela se do kasáren, že táhla okolo schůze, a že došlo k výkřikům, jimiž prý se cítili legionáři popuzeni. Když generál Čeček byl v Chebu a věc vyšetřoval, bylo určitě zjištěno, že v tomto případě jednalo se o nedorozumění na obou stranách. Obyvatelstvo cítilo se obmezováno ve své shromažďovací svobodě táhnoucím vojskem, jež schůzi rušilo hudbou, vojáci zase myslili, že schůze byla svolána schválně, aby demonstrovala za jejich pochodu. Teprve vláda vymudrovala, že tato schůze nyní má býti příčinou, že pomník byl svalen. Avšak tento jediný případ nedostačoval. Hledá se též dále dozadu, a tu šťastně se vypátrá nastupování nováčků, a poukazuje se na poměry při něm nastalé, a tak se chce vina opět svaliti na obyvatelstvo Chebu; avšak jak tomu bylo? Chebští nováčci nastoupili vojenskou službu, byli tři dni v kasárnách, třetího dne z kasáren odešli, protože v nich neměli místa ku spaní, protože nedostali jídla, protože nebylo nic připraveno pro ne, protože organisace, kterou měl býti docílen pořádek, byla výsměchem všem nárokům, proto utekli a dovolávali se ochrany obyvatelstva; a teprve, když zakročili němečtí poslanci, podařilo se dosíci pořádku v kasárnách. Z tohoto nepořádku a z této desorganisace vyhraňuje se důvod událostí v Chebu. Myslím však, že chebské obyvatelstvo projevilo vůči posádce až do dnes právě dosti trpělivosti a shovívavosti. Vzpomínáme-li březnových dnů loňského roku, přepadnutí na letišti v Chebu, rozličných událostí za celý rok, doby, kdy jste nám chtěli znemožniti slavnost Svazu a všecko ostatní, tu lze opravdu říci, že spíše obyvatelstvo mělo příčinu zaujmouti stanovisko vůči vojsku, než že nějaký podnět se strany obyvatelstva zavdal příčinu vojákům k žalobě.
Rád bych tedy na to poukázal, že až dosud, až kam jsem události popisoval, nebylo zřejmé vzpoury v posádce chebské; ovšem byla kritická neděle dne 14. listopadu i tam těžkým zkušebním kamenem a utvrzovaly se odpoledne pověsti, že vojenské oddíly nedají se již udržeti v kasárnách, že za všech okolností chtějí z nich vyraziti, aby po svém rozumu učinily v městě pořádek, který policií a svobodně zvolenými městskými orgány vůbec nikdy nebyl ohrožen. Konec této písničky byl, že skutečně skupina asi 200 mužů proti výslovnému rozkazu staničního velitelství, odzbrojivši svoje důstojníky, táhla městem. Tady máte i v Chebu vyložený případ vzpoury, a bude dobře, jestliže pan ministr, který snad až dosud o tomto případě neví, bude se i jím obírati, jestliže i tu zahájí vyšetřování a bude usilovati, aby zjistil vinníky.
Docházím ku třetímu případu, t. j. k Aši. V Aši usilovali důstojníci po ruce jsoucími prostředky, aby odvrátili vojáky od svalení pomníku. Když nepomáhala přísnost, dali se do proseb, a když ani to nic nepomáhalo, byl pomník svalen, s čímž spojena byla střelba a ztráty životů lidských.
Nyní přichází ozvěna v Praze. Pražské poměry znám déle dvaceti let a mohu prohlásiti, že zjevy, které vždy nastaly v Praze po podobných událostech v provincii, mají vždy tutéž barvu. Nikdy u nich neschází trochu divadelní výpravy, a když loutkáři přestanou pohybovati loutkami, pak spustí se opona. Vypadá to, jako kdyby vítr všecko odvanul, všecko přestane rázem, kdežto den před tím měli lidé mínění, že rozlícená duše lidu se nedá vůbec spoutati. Avšak způsob, jakým se tentokrát v Praze inscenovalo, zasluhuje, aby byl i zde veřejně přibit. A jest nutným, aby snad vláda konečně pomýšlela na to, aby chytila osoby, které zde tentokrát inscenovaly projevy nenávisti a odvety takovým způsobem, jakého jsme byli nuceni se dožíti. Začalo to se čtyřmi dítkami, které byly na stupních svatováclavského pomníku postaveny a, poškrábány a obvázány, ukazovány obyvatelstvu, že prý v chebské škole byly tak ztýrány. (Posl. Kaiser [německy]: Zda jen vůbec Cheb viděly?) To jest vyloučeno; za prvé máme v Chebu vzdoroškolu s pěti českými dětmi, za druhé nebylo na žádné z těchto dítek ani sáhnuto, což ostatně i ministr Husák ve své řeči výslovně prohlásil. Když se v Praze začalo sbírati na tyto dítky, rostl počet ubohých poraněných chebských dětí vždy více a více, takže konečně jich bylo již asi 80, t. j. číslo, jehož v Chebu vůbec nemůžeme docíliti, poněvadž tolik českých dětí tam vůbec není. Kdyby dnes starosta v Chebu zavřel školu chebskou, dle doslovného znění zákona měl by k tomu právo. Nestalo-li se tak až dosud, můžete z toho viděti, že jsme velice dobře odhodláni ke snášenlivosti. (Místopř. inž. Botta převzal předsednictví.)
Jest ještě jiný starý zjev, který i za této novo doby, kdy moc dostala se do jiných rukou než dříve, se nezměnil. Za demonstrativní procházky, kterou několik důstojníků v Chebu uspořádalo - tuším, že to bylo v pondělí 15. listopadu - bylo stříleno a házeno ručními granáty a při tom bylo šest občanů částečně těžce poraněno. Tento zjev jest vždy stejným: Jestliže u nás při takových událostech někdo jest poraněn, vždy sám se dostaví k úřadu a hledá svoje právo. A když někdo s protivné strany jest poraněn - a to jest zvláštní úkaz v Praze - zmizí poraněný vždy a nedostaví se k úřadům (Poslanec Kaiser [německy]: Protože má špatné svědomí!), protože, jak kolega Kaiser úplně správně praví, má špatné svědomí.
Dívejme se však na věci tak, jakými jsou. Dle mého mínění musí i vládě na tom záležeti, aby poměry byly vyjasněny. Největší chybou by bylo, kdybychom chtěli hlavy schovávati do písku, kdybychom neviděli a nechtěli viděti, jak se to má s naším vojskem ve skutečnosti. Pan ministr žádá na nás Němcích, že bychom i my měli projevovati v budoucnosti trochu větší porozumění pro vojsko. Avšak já myslím, že není nutno, abychom my dnes učinili první krok, nýbrž mělo by se konečně již jednou pomýšleti na to, aby se přišlo k nám, a aby nám již jednou byly učiněny návrhy, že to, co zde v tomto státě denně jsme nuceni prožívati, bude pro nás také konečně jednou učiněno stravitelným. Této chvíle nejsou poměry dle toho, abychom mohli nějak vyjíti vstříc. Konečně jednou musí protistrana vyjíti vstříc, ona nám musí ukázati klíč, který nám poněkud umožní, abychom mohli spolužíti. To, co jste až dosud dělali ve vojsku, nemohlo naši důvěru ospravedlniti a vzbuditi.
Chci poukázati jen na to, jak se zachází s německými vojíny, důstojníky a poddůstojníky, kteří byli ponecháni v největší bídě i se svými rodinami, a o něž dnes se nikdo nestará. Pozorujeme-li ve státním rozpočtu počet vojenských osob aktivně sloužících, nabudeme přesvědčení, že by při luxusním nadbytku těchto osob také opravdu nezáleželo na několika Němcích. Snad měli by tito Němci větší právo, aby v našem státě dostali místa, než oni, kteří jen náhodou větší nebo menší vojenské cítění za posledních let v sobě odhalili. Jest pravda, že nadbytek důstojníků a poddůstojníků jest mimořádně veliký, jest pravda, že dnes na sedm mužů aktivních připadá jeden poddůstojník, a za tohoto počtu šarží mohlo by se snad čekati, že by bylo možným za dvě leta vypěstovati trochu více kázně, a když tu není této kázně, pak nastane skoro podezření, že šarže snad též nejsou vždy na svých místech a že nejednají vždy úplně tak, jak by žádal zájem vojska. Totéž, co se stalo s aktivními vojenskými osobami, stalo se však také se staropensisty, kteří v posledních měsících přímo byli mučeni, jimž jednoduše a náhle platy byly odňaty a kteří nyní, když po dlouhých letech by měli nárok na platy, byli vysazeni bídě a nouzi, a to všecko děje se za státního rozpočtu, jehož číslice za bývalých poměrů by nás byla překvapila a který by opravdu snesl také ještě větší zatížení, jedná-li se o tento nepatrný peníz na vdovské a sirotčí pense.
Avšak tak se věci mají: Žádá se na nás důvěra, žádá se na nás ochota, chce se na nás, abychom změnili svoje chování k vojsku; a jestliže dnes přijde poslanec do ministerstva národní obrany s nějakým dotazem, nedají si tam ani tolik práce, aby nám německým poslancům odpověděli po německu. A při tom sedí dnes v politickém oddělení tohoto ministerstva války 625 gážistů a 149 úředníků. Kdyby jeden z nich se přičinil a naše německé dotazy zodpověděl po německu, uspořil by nám mimořádně mnoho a zbytečné práce. Našinec v Chebu nemůže vždy obstarati si překlad, třebas by stále chodil k okresnímu hejtmanovi a používal ho za překladatele. Okresní hejtman jistě k tomu není.
Zdá se, že ministr Husák má dobrou vůli - aspoň to vidím na jeho exposé že mění poměry ve vojsku. Zdá se dle jeho řeči, že poznal, kde je závada; neřekl-li to snad tak otevřeně, jak já jsem si to dovolil říci, pak si to vysvětluji v první řadě tím, že si nemůže za dnešních poměrů úplně rozlíti ocet se svými podřízenými. Mně na tom tolik nezáleží, avšak jest opět a opět nutno, aby se konečně lidem naočkovalo, že jejich největší a první úlohou jest, aby chránili zákon a pořádek. Legionáři zakládají si příliš na tom, že pomáhali spolubudovati tento stát. Přejeme jim té slávy, nezávidíme jim jí, nechť však nyní se snaží, aby zjednali pořádek takový, abychom i my mohli býti živi. Nejednají-li tak, pak se jim může státi, že kromě pomocníků při porodu stanou se i hrobaři.
Jest pochopitelno, že za těchto
poměrů nemůžeme hlasovati vůbec pro rozpočet, ale zejména ne pro
vojenský rozpočet. Těšilo by mne, kdyby již tu byla doba, kdy
budou jiné poměry. Avšak potom by i vláda byla nucena zcela jinak
mluviti, zcela jinak jednati, a já si přeji, aby v tomto směru
co nejdříve ujala se slova. (Potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Udelujem slovo ďalšiemu rečníkovi paní posl. Purkyňové.
Posl. Purkyňová: Vážená sněmovno! všechna naše snaha nese se přirozeně k tomu, aby všechny složky našeho života byly vybudovány takovým způsobem, že budou míti určitou značku pokroku a demokracie, ale rovněž, že budou míti ráz české duše. Ale ovšem nesmíme zapomínati jednoho. Když člověk prochází životem, rozhodně že ten život vtiskuje do jeho duše své stopy. A jako duše člověka, tak i duše národa jest hnětena osudem a my vidíme, že ten osud v ní jisté stopy zanechává. Snad proto, že jsme po 300 let byli v neustálé obraně a negaci, snad proto ten náš život státní má ještě tak mnoho negace v sobě. My máme velmi mnoho demokratičnosti, to nám jistě upříti nemůže nikdo, ale dosud jsme nedokázali, že dovedeme silně vládnouti tak, abychom byli schopni přiměti všecky státní občany k poslušnosti zákonů této země. Kdybychom byli dovedli silně vládnouti, jistě by nemohly býti možnými takové zjevy, jaké se odehrávaly v posledních dobách. Vždyť je téměř nemožno, abychom si v českém státě museli vykupovati každou menšinovou školu nezměrnými obětmi a mukami svých příslušníků. Z valné části musíme dávati sobě vinu, že podobné zjevy jsou u nás vůbec možny. Celý duch našeho národa jest tak demokratický, že jestliže k té demokratičnosti připojí se ještě určité sebevědomí a určitá síla, jest nepochybno, že takovou vládou donutíme konečně Němce k tomu, že se smíří s osudem a že budou konečně také dobrými a slušnými občany tohoto státu. Když mluvíme o tom, že všechen život v našem státě má býti nesen duchem spravedlnosti a pravé demokratičnosti, musíme především chtíti, aby již ve zřízení státním, ve vlastní administrativě, ve všem tom, co representuje stát, jevila se již demokratičnost a spravedlnost. Při posledních debatách o přídavcích k příjmům státních úředníků jsme viděli, že právě ti exponenti státu nejsou spravedlivě odměňováni, že to, co přijímají za svou práci, daleko neodpovídá hodnotě té práce. Rovněž tak můžeme poukázati na honorování naší delegace zahraniční. Také zde neodpovídá ten honorář, který přijímají, té velké zodpovědnosti a práci, jakou naši úředníci zahraniční mají. Tak na př. zdálo by se, že 200 tisíc pro vyslance v Belgii znamená snad mnoho, že to je snad cifra dosti značná, ale když si to přepočítáme na tamější valutu, je přirozeno, že obnos ten jest velmi nedostatečným. Jest na př. prokázáno, že druhý sekretář švýcarské legace má v Bukurešti více než náš vyslanec, že náš úředník v Jugoslavii, ač má obnos přes částku v rozpočtu uvedenou, je nucen se svou chotí obývati jedinou místnost, v níž pracují a nocují ještě jiné dvě osoby atd. Tedy pokud se týče spravedlnosti a práva, musí naše republika v první řadě konati své povinnosti k svým vlastním lidem.
Dovolte mně nyní, abych z těch resortů, které patří do první skupiny, k nimž bude mluviti ještě jiný řečník z našich řad, obrátila pozornost k jednomu ministerstvu a k určité věci, která mě zvláště zajímá. Pan ministr spravedlnosti má již hezkou dobu na svém stole ležeti připravený návrh trestního zákona pro mladistvé provinilce.