Po tomto zákoně volali jsme a voláme již po dlouhá desetiletí. Poukazujeme na to, že se národu našemu ztrácejí tisíce individuí tím, že nedovedeme odhadnouti duši mladého člověka, že jsme dosud nedovedli odhadnouti zodpovědnost jeho a nedovedli jsme posouditi, pokud mladý člověk, provinivší se proti zákonu, jest vůbec schopen posouditi svou zodpovědnost. Poukázali jsme a poukazujeme stále na to, že mladistvý provinilec nemůže býti trestán, že metoda trestu a metoda odplaty, která vlastně prostupuje náš trestní zákon, naprosto nemůže platiti pro mladé provinilce a žádali jsme, aby ten motiv trestu a odplaty byl zaměněn za motiv výchovy. Jest ku podivu, že tento zákon dosud nevešel v platnost, poněvadž u nás, v naší republice, velké potíže dělají zákony, které jsou spojeny s nějakým finančním nákladem. Ale tento zákon s finančním nákladem jistě spojen není, ačkoliv jest možno, že pan ministr spravedlnosti dobře uvážil, že tento zákon ani nelze snad uvésti v život s plným působením, jestliže nebude k němu úzce přimknut zákon o ochraně výchovy. My můžeme dnes zákon o trestním právu pro mladistvé provinilce zavésti, abychom pak po rozsudku soudce poručenského nebo trestního soudce za působení soudce poručenského, jak má v trestním zákoně pro mladistvé provinilce býti, odkázali mladého provinilce ochranné výchově, aby přetvořila se jeho duše a jeho individualita, aby byl zachráněn pro život jako hospodářská a kulturní jednotka. Nebudeme mít možnost toto zavésti bez tohoto zákona o ochranné výchově.
My máme dnes ve svém vlastním státě tisíce ohrožených dětí nejen na zdraví, ale i mravně a velmi mnoho set dětí se již mravně nakazilo. Jest nejvýš na čase, abychom své zákonodárství pro ochranu dětí systematicky zbudovali a co nejdříve uvedli v život. Taková ochranná výchova jest něco, co nám opravdu zachrání tisíce jednotek pro náš národ. Nesmíme zapomínati, že tak zvané vychovatelny, které dnes máme, jsou vybudovány v určité ztrnulosti, která neodpovídá moderním pedagogickým názorům, a musíme chtíti, aby celá ta ochranná výchova, po které toužíme, byla postavena na moderní pedagogické základy, hlavně na základy výchovy rodinné. Máme sice již některé zákony v naší republice, které čelí k ochraně mládeže, máme zákon o dětské práci - nyní právě náš sociálně politický výbor předloží našemu sněmu zákon o dozoru na děti v cizí péči - ale naše zákony, i tyto zákony, týkající se ochrany dětí, jeví na sobě určité známky neobyčejného spěchu, překotnosti, nejsou dosti promyšleny. Já na příklad velmi těžce nesu, že v zákoně o dětské práci, v zákoně, který se má týkat péče resp. dozoru na děti v cizí péči, byly pominuty rodiny, tedy rodiče, kteří zaměstnávají své děti nepřirozeným způsobem, který ničí jejich zdraví nebo jejich mravnost a že oba dva tyto zákony nedávají nám možnosti, abychom zasáhli i do rodin, kde skutečně děti jsou buď týrány nebo ohrožovány v tom neb onom směru. Připomínám jen jedno, abych ilustrovala nutnost takového dozoru ve vlastních rodinách, že máme v československém státě na př. různý domácký průmysl, ve kterém jsou zaměstnány děti ve vlastních rodinách, tedy ne v cizí péči, takovým způsobem, že skutečně hynou. Ve východních Čechách máme průmysl t. zv. vlasový, který zhoubně působí na sta a sta našich dětí. Vidíme, že v tamějších krajinách spousta mladých, krásných tvorů, hlavně dívek, úplně ztratila zrak, téměř oslepla, anebo ve velmi častých případech vůbec již oslepla. Vidíme dále, že na Moravě v určitých krajinách jest průmysl domácký, v kterém zaměstnávají rodiče své děti již od 3. hodiny ranní do 12. hodiny noční, a tyto zákony nám nedávají možnosti, abychom v těchto rodinách přímo zakročili na ochranu dětí. Je velmi na čase, aby celý ten souhrn zákonů, které mají čeliti k ochraně dětí, byl systematicky vypracován.
Zmínila jsem se o tom, že dělá-li se u nás nějaký zákon sociální, obyčejně setkáváme se s obtížemi finančními, které jsou často tak velké, že zdržují uskutečnění tohoto zákona. Ale my máme ještě možnost v našem zákonodárství i bez hmotných obětí vybudovati různé zákony, které napraví staré, velmi staré křivdy společnosti na bezbranných dětech. Připomínám zde hlavně naše nemanželské děti. O nemanželské děti není u nás postaráno tak, jak by to odpovídalo našemu demokratickému duchu a té společnosti, na kterou jsme tak hrdí, že ve svém životě ji uplatníme. Naše nemanželské děti jsou v pravém slova smyslu mučedníky. Jsou ještě dnes takovými ubožák, že vůbec žádné jiné strádající dítě nemůže býti s nimi srovnáno. Proč? Poněvadž tu máme sice různé reformy, které směřují k tomu, aby nemanželské dítě bylo určitým způsobem chráněno, ale hlavní věc, kterou bychom měli provésti a která by rázem napravila z největší části ty odvěké křivdy na nemanželských dětech páchané, jest, abychom nemanželské děti postavili úplně na roveň dětem manželským. A proč? Přece nikdo nemůže na světě upříti, že otec má tytéž vztahy a tentýž poměr k dítěti svému, ať jest nemanželské nebo manželské a ten otec má býti přímo nucen zákonem, aby do krajnosti své povinnosti konal k tomu nemanželskému dítěti zrovna tak, jako k dítěti manželskému. Říká se ovšem a bývá i namítáno, když přicházím s tímto požadavkem, že prý v tom okamžiku, jak by se nemanželské dítě zrovnoprávnilo s manželským, že prý ztroskotáme rodiny, že podkopáme rodiny, na kterých si zakládáme jako na jednotkách, ze kterých se potom skládá silná společnost. Nechápu a nemohu pochopi ti, proč by měla býti rodina ztroskotána, když ten otec ku svému nemanželskému dítěti koná svou povinnost. Kdybychom žádali, aby nemanželská matka měla táž práva jako manželská, aby snad ten muž k ní konal tytéž povinnosti jako k své manželce, pak bychom podkopávali rodinu, pak bychom snižovali institucí manželství, ale nemůžeme ji snižovati tím, když chceme, aby zde byl zákon, který by zrovnoprávňoval nemanželské děti s manželskými. Ze států jiných jest to jediné Dánsko, které má již provedenu úplnou rovnoprávnost a které má také uzákoněno dědické právo nemanželských dětí vůči otci. Není pochybno a nepochybuji vůbec o tom, že i u nás budeme se touto otázkou intensivně zabývati a že rozřešíme ji tak, aby skutečně odpovídala našemu duchu.
Máme před sebou v nejbližší době jeden velký úkol v sociálním zákonodárství a sice sociální pojišťování. Jistě veškeré kluby, veškeří politikové, kteří vědí, že tento sociální problém, chceme-li býti spravedliví, musí býti co nejdříve rozřešen, že všichni tito činitelé mají vypracovaný, řádně promyšlený plán. Mne v tomto sociálním pojišťování zvláště zajímá pojišťování matek. Pojišťování matek je také něčím, po čem voláme mnohá desetiletí a nemyslím, že by bylo správné, aby toto pojišťování matek bylo připojeno k pojišťování nemocenskému. Toto pojišťování matek náleží svou podstatou pojišťování sociálnímu, resp. patří vedle pojišťování invalidního, pojišťování pro stáří atd. Co znamená pro zdraví příštích generací pojišťování matek, toho nejlepším dokladem je statistika z ciziny, kde již pojišťování matek je zavedeno. Ve Francii ovšem jest zavedeno pouze soukromými společnostmi toto pojišťování, ale již tam jsme měli doklady o tom, že hned v prvních dvou letech u pojištěných matek, resp. u těch pojištěných, které měly kojence, klesla úmrtnost kojenců ze 12·6%, které jsou průměrem úmrtnosti kojenců, ve Francii na 3% a později po pěti letech klesla úmrtnost téměř na nulu. Státní pojišťování matek má Italie zavedeno, myslím, již 10 let.
Tedy víme, že naše zákonodárství v tomto směru bude jistě co nejdříve vybudováno, poněvadž český stát, který v dobách Rakouska vždy cítil svou nemohoucnost, cítil, že není s to, aby uplatnil všechno to, po čem touží, poněvadž měl tisíce a tisíce překážek, ten český národ těch překážek již nemá a může si vybudovati život tak, jak skutečně odpovídá jemu samému. Máme v ohledu sociálním staré dluhy k naší společnosti a ty staré dluhy budeme platiti. A není snad v naší republice nikoho - nemohu ani věřiti, že by někdo byl - kdo by ty dluhy nechtěl platiti. Je štěstím pro český stát, že sociální cítění a sociální spravedlnost nejsou majetkem pouze jedné třídy, že skutečně prolínají celý život národa, všecky jeho vrstvy, všecky jeho třídy.
Smysl pro sociální spravedlnost jest skutečně majetkem celého národa. Hlavně inteligenci připadá zde velký úkol v těch dobách, kdy vlastně celý svět, celý kulturní svět se chystá na přetvoření základen životních, zvláště na přetvoření celého sociálního systému a hlavně hospodářského systému. Inteligenci připadá zde úkol, aby chladnou hlavou a na vědeckých základech hleděla spolu s ostatními činiteli ve státě řešit velké problémy sociální a hlavně změnu sociálního řádu, změnu systému hospodářského.
Je nepochopitelno, že může vůbec zde stávati v našem státě takový urputný zápas mezi jednotlivými třídami. Když pozorujete nás život, když pozorujete dějiny českého národa a jeho současný život, není zde žádných příčin skutečných, aby zde takový urputný boj mezi jednotlivými třídami byl sváděn. Ráda bych věděla, kdo v národní demokracii je na příklad proti tomu, aby se okamžitě řešily velké sociální problémy, kdo je proti tomu, aby byl změněn hospodářský systém. Jsme příliš rozumni, než abychom nevěděli, že život nemůže ztrnout v určité formě, kterou jednou na sebe vzal, že musíme znovu a znovu jiné formy životní hledat a naplňovat je jiným obsahem, že v tom neustálém hledání nových cest, nových obzorů, v tom neustálém zdokonalování života, v tom neustálém zdokonalování poměru člověka k člověku a třídy ke třídě, že vlastně v tom leží celý pokrok a veškeré podmínky vývoje našeho státu.
Je jisto, že dnes celý myšlenkový svět kulturních národů ovládá v přední řadě otázka, resp. problém sociální, že hlavním takovým předmětem činnosti sociální ve všech státech bude dneska právě řešení přeměny hospodářského systému. My víme jedno: Ze když jsou zde proudy, které se snaží, aby dosáhly tohoto účelu, této přeměny hospodářského systému násilím, najednou, rychlým tempem, nepromyšleně a nepřipraveně, že tyto proudy jsou rozhodne něčím, čemu my musíme čelit a proti čemu my se musíme bránit.
My víme, že revoluce, ať kterákoliv, je nejenom bojem za chléb, ale že revoluce je také bojem za světlo a že potřebuje vědění. Revoluce může míti jen tehdy úspěch, jestliže celý ten život před ní byl jaksi již uzpůsoben k tomu, čeho chce revoluce dosáhnouti. My musíme úsilovnou prací, výchovou, vší možnou duchovní prací a energií připravovati národ i stát na to, že zde nastane určitý převrat, ale ten převrat může míti svoje trvání a svůj význam jen tenkráte, když skutečně bude připraven a když ten život bude přetvořen již před tím, aby mohl a byl s to. vůbec ty formy nové trvale na sebe přijmouti. My jsme živlem, který snaží se spolutvořiti na přeměně sociálních řádů a nikdo nemá práva zrovna inteligenci, z níž vycházely všechny myšlenky, jež obrozují lidstvo, všechny myšlenky, jež znamenají pokrok, vysunouti jaksi na vedlejší koleje, anebo si mysleti, že ona není povolána k tomu, aby ty veliké úkoly sociální přítomné doby řešila. My víme, že máme nejen právo, ale i svatou povinnost se súčastniti na přetvoření společnosti, po které dnes všichni toužíme a po jejímž docílení se snaží dneska celý kulturní svět.
Co se týče socialisačního programu, co se týče socialisace, má národní demokracie vypracovaný program, má celý plán pro socialisaci nejbližší doby vypracovaný a není pochyby, že její vliv musí se zde uplatňovati. My nemůžeme trpěti šílené experimenty, které by po případě vedly celý náš život do katastrofy, ale my musíme tyto experimenty šílené tlumiti, musíme je regulovati, dávati je jaksi svou silou do příslušných mezí a sváděti je do proudů, které budou míti sklon, jenž vyvaruje právě katastrofám.
Bylo by velmi mnoho mluviti o
tom, co ještě hlavně v budování nových zákonů naší republiky jest
vykonati. Poněvadž však role našich řečníků jsou rozděleny, nezbývá
mi, než abych odvolávala se na to, že naše národní demokracie,
jest jistě živlem v našem státě čistě pokrokovým, živlem který
má nejživější smysl pro sociální spravedlnost, pro právo a že
jen v tomto duchu bude se další její práce vésti. Víme, že jedině
ne řečmi, ne sliby, ne zfanatisováním mas, ne takovou výchovou,
kterou dostávají masy o životě docela falešné pojmy, ne výchovou,
která vede k nesnášenlivosti, zášti a odporu proti třídám, které
nebyly nikdy nepřáteli dělníků, ne takovou výchovou, ale výchovou
skutečně dobrou naučíme naše masy, hlavně masy dělnické tom u,
aby připravovaly se pro to, po čem touží. Ony touží po tom, aby
vládly, my tomu říkáme, že nemají práva vládnouti, ale mají právo
jako my a jako každý jiný, kdo jest k tomu schopný, spravovati
stát. Jestliže my budeme tyto vrstvy připravovati výchovou a úsilovnou
prací k tomu, aby byly schopny ten stát spravovati, aby měly pravé
ponětí o životě, aby se dovedly jasnýma a předsudky nezakalenýma
očima na něj dívat, budeme konati jistě již dobrou sociální práci.
Víme, že jedině prací, jedině úsilovným myšlením dovedeme vybudovati
demokratickou republiku, která bude svým životem pokračováním
krásných demokratických dějin českého národa. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Udelujem slovo ďalšiemu rečníkovi pánu kol. posl.
Bobkovi.
Posl. Bobek (německy): Velectěné dámy a pánové! Pováží-li se spěch, s jakým se sněmovna snaží zabezpečiti státní rozpočet, může se nepředpojatému velmi brzo vlouditi myšlenka, že držitelé moci tohoto státu mají důvodnou příčinu vyhnouti se zevrubnému a pronikavému posouzení tohoto rozpočtu a že mají zájem na tom, aby nenechali veřejnost příliš vniknouti v taje tohoto s pílí opatrovaného díla. Skutečně zdají se býti chvat a tajnůstkářství při jednání o tomto rozpočtu úplně oprávněny, neboť myslím, že mohu říci, že rozpočet asi mimo pana finančního ministra, který si na tom zvláště zakládá, že prý zjednal rovnováhu v státním hospodářství, nikoho neuspokojil. A co jest to také konečně platno, dámy a pánové, podaří-li se panu finančnímu ministrovi, že udrží stát po stránce finanční v rovnováze, když naopak jeho nejbližší ministerští kolegové nejsou s to, aby tuto rovnováhu rozšířili na vnitřní pokoj a pořádek a s největším klidem popřávají rozvoj poměrům, které kdykoli jsou schopny, aby ze stěžejí vyvrátily nuzně pohromadě držící státní osnovu.
Dovolte mi, abych se při této příležitosti vrátil ještě k událostem posledních dnů, které nejen tuzemsko, nýbrž i všecku cizinu udržovaly v rozčilení. Byl to den hanby, který tuto republiku pro všechnu budoucnost strašně obtíží, který jmenovitě Němcům znovu na paměť uvedl jejich celé smutné postaveni a ukázal bezohlednost, bezpráví a brutalitu jednání s nimi v tomto státě, do něhož beze své vůle byli vklíněni. Záleží mi však pouze na tom, zjistiti, kdo má nésti odpovědnost za tyto strašné události, a podle mého náhledu jsou to právě nositelé oněch ministerstev, jejichž kapitolami se právě dnes máme zabývati v státním rozpočtu. Nebude vás asi překvapovat, když prohlásím, že nemůžeme těmto ministrům věnovati důvěru a že je velmi pochopitelno, když právě rozpočet vydání těchto ministerstev jak v rozpočtovém výboru, tak i zde v sněmovně podroben byl kritickému posudku.
Mohu si uspořiti, abych se zabýval všemi podrobnostmi, protože již jeden z mých pánů klubovních kolegů v generální debatě tuto práci v dostatečné míře obstaral. Ale dovolte mi jedno zjištění: šetřeno nebylo u leckterých ministerstev, ačkoliv u jiných velmi důležitých oddělení, na nichž zájem má celé lidové a hospodářské těleso, zavládla pravá vášeň úsporná. Sem řadím skutečnost, že rozpočet ministerstva národní obrany vyznačen jest 3 1/2 miliardami, kdežto úhrnné výdaje ministerstva sociální péče jsou rozpočteny na něco přes 700 milionů korun. Ale tu utkávají se již naše názory: kdežto jsme toho mínění, že minul čas nesmyslného vojáčkování, které neposiluje nic jiného než velmocenské libůstky masy, míní druzí, že právě v tom spočívá kořen velmocenského postavení státu. Podle tohoto neukojitelného velikášství vydržuje Československo, jež má sotva 14 milionů obyvatel, vojenskou moc přes 150.000 mužů v stavu mírovém, tedy o polovinu více, nežli německá říše se svým o mnoho větším počtem obyvatelstva. Pouze na letectví požaduje se 69 milionů, t. j. pro zbraň, jejíž rozvoj při celé situaci, dané mírem, nespočívá v Československu, nýbrž v Anglii, a nemůže býti ani věcně, ani vojensky považováno za nutnou.
Jedna z nejnápadnějších kapitol v rozpočtu ministerstva národní obrany týká se ozbrojování. K tomu účelu požaduje se ne méně než 346 milionů, tedy milionů více nežli loni, a k tomu přece musíme míti dostatečnou zásobu zbrojního materiálu, co zvláště vysvítá z následujících zjištění: Vláda uzavřela v roce 1919 prostřednictvím nějakého Hugo Lustiga velký nákup zbraní s Bavorskem v částce asi 500 milionů, aby nahradila ztráty po slovenském debaklu. Na tom nic nemění skutečnost, že o uzavření a provedení této dodávky ovšem dosud ještě nebyla podána zpráva. Z likvidační masy starého rakousko-uherského mocnářství byly rovněž převzaty ještě větší zbytky, jejichž převzetí stejně nikde není vykázáno. K tomu se druží že v čas převratu v plné výrobě jsoucí Škodovy podniky jistě měly podobně nesmírné zásoby zbraní všech druhů. V roce 1920 bylo mimo to povoleno a upotřebeno 269 milionů na vyzbroj. A konečně nalézá se položka v odstavci VII., titul 1: Státní půjčky, § 1. Zúročení, mimořádné výdaje čís. 3., který svědčí, že vydán byl ve Francii na nákup válečného materiálu a koní otevřený úvěr na 110 milionů franků, což je dle dnešního kursu 550 milionů Kč, a na 1,149.000 dolarů, dle dnešního kursu okrouhle 96 milionů Kč na výzbroj československé republiky. Uvážíme-li dále, že navrátilo se domů 52.000 legionářů v polní výzbroji a výstroji, nemůže býti o tom pochybnosti, že vydává Československá republika nad své síly a ke škodě svého obyvatelstva miliardy na zbrojení. Ostatně také z toho na jevo vychází, že jistě máme dostatek zbrojního materiálu, že v rozpočtu uvedeno je neméně než 4·7 milionu na mazadla a tuky konservovací. A tak by se naskytly ještě různé zajímavé kapitoly jen v tomto jediném oddělení, které zjevně prokazují, že vojenská správa umí pro své účely leckdy peníze vyhazovati oknem.
Proti tomu lze konstatovati také, že ministerstvo národní obrany umí i šetřiti. Ačkoliv pro účely vojenského ošacování podle státního rozpočtu vykazují se 293 miliony, což obnáší asi 2430 Kč na muže, seznáváme z příkladů, jaké ovšem v rozpočtu nenajdeme, že platí vojenská správa za zhotovení prádla skutečně hanebné a mrzké mzdy. Tak jsem při zjištění jednoho případu, kde převzala ženská organisace zhotovení 2000 souprav prádla, zjistil, že tato organisace mohla dostáti své dodávkové povinnosti jen se schodkem 2000 Kč. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Tento příklad zasluhuje, aby zde veřejně byl objasněn. Řečená organisace převzala 2000 souprav košil a spodků a to za cenu určenou vojenskou správou po 2·80 K za garnituru. Byla by tedy musila obdržeti od vojenské správy částku 5600 K. S touto částkou byly však spojeny následující výdaje: Tato organisace musila nésti všechna s tím spojená vydání, která činila: za dovozné 900 K, za nítě 1600 K, za spedici 600 K a - teď přijde jedna z nejzajímavějších položek: srážka šikovatelova za nesprávně prý odvedené a zhotovené zboží, za soupravu po 40 haléřích, činí 800 K; dále náhradní poplatek za podobně nesprávně zhotovené zboží @a 60 h, při 337 soupravách okrouhle 200 K; za osvětlení a topení bylo ještě vydáno na 300 K, činí úhrnem 4400 K, takže pro dělnice - a zde jde hlavně o vdovy a sirotky po padlých ve válce, zbývá za soupravu pracovní mzda 60 h. Jelikož však organisace ženská vyplatila 1·60 Kč již předem pracovním silám, vyplývá z toho že tato organisace ženská za tuto práci, na níž se přes půl leta nuzovala, má na to dopláceti schodkem přibližně 2000 K. K tomu se druží ještě nejzajímavější to, že ona organisace přes opětovné urgence až do 20. listopadu 1920 neobdržela ani haléře na tuto úhrnnou částku 5600 K. Domnívám se, velectěné dámy a pánové, že by bylo už nyní svrchovaně na čase, aby byly také pracovní mzdy za vojenské prádlo dle daných hospodářských poměrů přiměřeně zvýšeny.
Ale také v jiném ohledu shledáváme, že vojenská správa při mnohých příležitostech, vyšetřováních atd. na přesnosti a rychlosti neuspokojuje mnoho přání. Přede mnou leží tu zcela zvláštní případ a sice týká se rekvirování vepřů šikovatelem Petrovičem v okresu chrastavském. Tento šikovatel rekviroval před vánočními prázdninami 1918, a to v čase od 17. do 24. prosince, u několika rolníků ve Weisskirchen, Wetzwaldě a Ketten u Hrádku 6 vepřů, které v živé váze zaplatil 5·50 až 7 korunami za kilogram. Chodil zcela jednoduše s jedním hradeckým řezníkem a několika vojáky s nasazenými bodáky k jednotlivým hospodářům a nutil je, vyhrožuje násilím, aby vepře vydávali za uvedené různé ceny, a to v čas, kdy tehdy vepřové maso platilo se více než 50 K za kilogram. Kam se podělo vepřové maso, neví nikdo, jisto je jen tolik, že mužstvo dostalo velmi málo, nebo nic, že naproti tomu větší množství musilo býti vydáno řezníkem, jemuž porážka byla uložena, od šikovatele nahoru. Tento případ byl ihned předán k vyšetření četnictvu, nároky na náhradu škody poškozených rolníků podány ministerstvu národní obrany, a když ani to ještě nic nepomáhalo, sděleno to panu presidentu Masarykovi. Kancelář presidentova postoupila tento případ pod Z. R. 1193/20 k vyšetření ministerstvu národní obrany. To bylo počátkem minulého roku a odtud nelze již přese vše nabýti žádné zprávy. Nahlédnete tedy, že nebude naprosto na škodu, dostane-li se do leckterého odboru tohoto ministerstva trochu pořádku. Dovolil jsem si také proto podati dotyčné návrhy.
Přímo strašně utvářejí se však poměry v ministerstvu vnitra. Také tam musí nastati v mnohém ohledu důkladný obrat. To platí jmenovitě o jednání ohledně provádění rovnoprávnosti státních občanů. Seznáváme tu, jsou to ovšem staré nářky, že se tu měří dvojím loktem. Chci, jak jsem již na počátku svých úvah se zmínil, pominouti celkem události posledních dnů. Co se však událo při rdoušení německého tisku na venkově, to se vymýká všelikému vylíčení. Nyní se přihází, že venkovský tisk nesměl býti v Praze vydáván po celé dny. Ba shledali jsme dále, že na venkově potlačeno bylo každé volné německé slovo, kdežto v Praze mohlo býti štváno proti všemu německému a jmenovitě proti německým poslancům nejnesmyslnějším způsobem. Volební schůze německých poslanců byly zapovídány, kdežto před sněmovnou bylo žádáno od rozčilených legionářů vydání německých poslanců, kterým českým šovinistickým tiskem do úst se kladla slova, která by byla bez okolků konfiskována bývala v německém tisku venkovském. Také mně byla voličská schůze v Liberci zapovězena. Úřednímu šimlu vděčím, že mne tento zákaz zastihl teprve 2 dny později. (Veselost na levici.) Přes to byla schůze hlídána českými policejními špicly, kteří má slova v pražské tisku otiskli co nejznetvořeněji. Tak píší některé české noviny, že jsem toho nejvíce litoval, že v Liberci na odvetu za Prahu netekla česká krev. A k tomu připojily důsledek, že takové projevy nesmějí býti nikterak immunitou poslanců chráněny. Mému kolegovi Feyerfeilovi vkládá "České Slovo" do úst nejneuvěřitelnější nadávky vůči republice, presidentovi a ministrům, které prý pronesl na schůzi ve Vídni. A to ovšem s velkým přeháněním v dotyčném listě. Při tom může býti zjištěno, že kolega Feyerfeil v době, kdy prý pronesl svou štváčskou řeč, dobře opatřen seděl doma. A kvintessence všeho: Nic nebylo podniknuto, aby potlačeny byly tyto zřejmé lži, štvanice proti poslancům, ačkoliv by to bylo bývalo v zájmu pokoje a pořádku. Krátce, poslanci cítili se přes svou immunitu bez ochrany. To jsou poměry, které déle nemohou se snášeti. A bylo by nejvýše na čase, aby zde byla zjednána náprava. Pokud zde nenastanou pronikavé změny, nemůžeme správě ministerstva vnitra věnovati ni nejmenší důvěru.
Ale také ohledně rozpočtu ministerstva vnitra bylo by zde mnoho stížností na snadě. Uváděti zde jednotlivosti zavedlo by daleko. Pouze na jedno ještě dovolte mi, abych krátce poukázal. Týká se to četnictva, kterému je svěřen přece tak odpovědný a jím také s oddaností obstarávaný obor ve veřejném zájmu. Jeho peněžní příjmy byly v posledních dvou letech v porovnání k jiným státním sborům zrovna nápadně malé. Jmenovitě jejich ošacovací paušály nejsou naprosto v poměru ke skutečným požadavkům, které nyní za náležité ošacení musí býti vydány. Také je to velmi bolestivá věc, že němečtí četničtí strážmistři, kteří často bezdůvodně do 1. října t. r. byli přesazeni do výslužby, byli dáni do výslužby na základě dřívějších nepostačitelných pensijních poměrů, kdežto by se jim nutně měla přiznati výměra podle nového pensijního schematu, jakož i náležitý drahotní přídavek. Tomuto požadavku neměla by se vláda vůbec vyhýbati.
A nyní ke konci následující: Státní rozpočet československé republiky se 14 mil. obyvatel činí 14 miliard a na investice požadují se mimo to ještě 3 miliardy. Tyto pro počet hlav neslýchaně vysoké výdaje mohou býti opatřeny jen, když bude pokračováno dále v dosavadním bezohledném, ducha podnikavého usmrcujícím způsobu zdanění.
Celá vláda povoluje přáním vzhledem k jejímu velmocenskému postavení a uvádí tím do nebezpečí rozvoj veškerého obyvatelstva. Ale v mnohem větší míře ještě postiženo je německé obyvatelstvo, poněvadž jeho kulturní a hospodářské potřeby i při nejvyšších výkonech, při daních a dávkách poškozují se ve prospěch Čechů a tak Němci stávají se hospodářskými otroky Čechů. Tak musí státnímu národu vydržovati tuto obrovskou armádu, do níž němečtí důstojnici se nepřijímají. Oni musejí pro něj stavěti kasárny, plniti neslýchané objednávky pro výzbroj vojska a nésti břemena francouzské diktátní politiky v Československu. Armáda úředníků v ústředních úřadech a důstojníků v ministerstvu národní obrany je česká, takže nesmírné výdaje na služné, gáže atd. jen v nejnepatrnější míře k dobru přijdou Němcům.
A proto prohlašuji: Potud, pokud
tento stát neustane od svého bezúčelného zbrojení, nesníží daně
a nevynaloží příjem z daní a přirážek k sociálnímu a hospodářskému
ozdravění obyvatelstva spravedlivou měrou, pokud neodstraní hanbu
svých hladovějících pensistů a svých žebrajících válečných invalidů,
pokud nepodrobí zákon o válečných půjčkách důkladné revisi, tak
dlouho, pokud především práva a spravedlnosti a národní svobody
nedopřeje také Němcům, není naše strana s to, aby se starala o
potřeby tohoto státu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku zapsanému "pro"
paní poslankyni Landové-Štychové.
Poslanec Landová-Štychová: Velectěné shromáždění! Pro úsporu času, a abych se nemusila při skupině IV. znova hlásiti o slovo, budiž mi dovoleno promluviti o resortech ministerstva spravedlnosti a vnitra v souvislosti s resorty ministerstva zdravotnictví a školství.
Jest nesporno, že blahobyt republiky závisí na hospodářské, hygienické a etické úrovni pracujících vrstev a že blahobyt republiky nelze zajišťovati jen bajonety a strojními puškami, ale především soustavnou péčí o všechny produktivní vrstvy v československé republice. O státě nesmí býti mlhavá představa, které by se obětovaly zájmy živých lidí. Socialismus přehodnotil pojem státu v ten smysl, že stát a pracující lid jsou nesporně jedno a totéž. Tak zvané pokrokové vrstvy buržoasie to teoreticky sice připouštějí, ale v praxi nikoliv a proto také ve státě, kde svůj vliv uplatňují pokrokové živly buržoasního tábora, je na jedné straně šetřeno privilegií kapitalistických tříd tím na příklad, že nesnesitelné břímě nepřímých daní svaluje se na bedra pracujících vrstev. A nejen to, buržoasní řízení státu přímo zavinilo degeneraci a tím i demoralisaci většiny občanstva, ze které finančně těží. Mám tu na mysli alkoholový a nikotinový mor, který je jednou z hlavních příčin všeobecného tělesného i mravního úpadku.
Příjem ministerstva financí v daních z alkoholových nápojů obnáší úhrnem z celé republiky 391,500.000 Kč, otrava tabákem vynese panu ministru financí 1.379,895.500 korun československých.
My matky vidíme všecku tu hrůzu lidské existence a všecku beznadějnost, jestliže buržoasie uplatňuje svou moc ve státě tímto způsobem, kde zájem republiky tak rafinovaně postaví proti zájmům jejích pracujících dětí, jestliže těží z neuvědomělosti lidu a zneužívá té touhy přepracovaného člověka po osvěžení a vnitřním uspokojení tím, že místo požitků ušlechtilých a osvěžujících ponechává jim požitky demoralisující.