Nechci mluviti o oněch bodech, o nichž mluvil již pan kolega dr. Keibl, o otázce třídní justice a podobných, chci mluviti výhradně o tom, jak stát chce apparát, technický apparát právní péče, vybudovati nebo lépe řečeno nevybudovati, pokud to vidíme z rozpočtu. Nejlepší zákony nejsou nic, pakli apparát právní péče nefunguje, a v tomto směru musíme říci, že poměry jsou dnes u nás takové, že musíme dojíti již k přesvědčení, že apparát naší právní péče již docela nefunguje. Chci, abych předem vyloučil nedorozumění, prohlásiti: nikoli osoby, nikoli soudcové jsou vinni, že apparát nefunguje. Přes největší úsilí soudců a kancelářských úředníků vázne celý apparát vždy hlouběji.
A že to musí otřásti právním vědomím obyvatelstva, vědomím, jež jest jedním z nejdůležitějších základů státu, jest jen samozřejmo. Chci vám to doložiti dvěma malými příklady.
V civilním procesu odpočívají dnes jednání po měsíce. Trvá tři, čtyři a pět měsíců, než se jednání nařídí. A jaký je výsledek? Vznikla zcela nová vrstva lidí, to jsou spekulanti na nejistotu právní péče, vzniklou jejím protahováním. Je lépe pustiti se i do beznadějného sporu, poněvadž trvá tak dlouho, že tomu, kdo chce hledati své právo, kdo se práva domáhá, je milejší, svému právu průchod nezjednati. Takové případy vyskytují se zvláště při sporech dodávkových, že jest někomu po 5, 6 měsících milejší, že se dodávka neuskuteční, a že on dokonce žalovanému zaplatí poenale, odstupné, aby se vzdal toho, že spor snad prohraje. Platí se, aby odpůrce proces neprohrál.
A v trestním právu je ta věc ještě hroznější. Tak dlouhé vazby vyšetřovací, jak je dnes vidíme, neměly by v právním státě býti vůbec možny. Zakročí-li se v tom směru, slyšíte obyčejně krásné slovo: "Beztak se vyšetřovací vazba započítá.˝ Ano, slavná sněmovno, což není již rozsudků osvobozujících v Československé republice? Každý, kdo sedí ve vyšetřovací vazbě, musí býti na základě nějakého odsouzení konečně zavřen, aby se mu pak mohla započísti vyšetřovací vazba? Vypadá to velmi komicky, ale v praxi je to strašně vážné. Neboť trvá-li vyšetřovací vazba hodně dlouho, dá se člověk mnohem snáze v pochybném případě svésti k odsouzení, aby se mohla vyšetřovací vazba započítati. (Německý výkřik: Podivuhodná právní péče.) Ano, tuto podivuhodnou péči právní je svésti na to, že máme nedostatek soudců, že máme hrozné místnosti, v nichž se právní péče provádí, a že především také ještě trpíme tím, že to, co se jmenuje úlevou soudcům, u nás se neprovádí ve správné formě. Pořád se naříkalo a naříká, a tím snažíme se omluviti faktické zrušení nesesaditelnosti a především nepřesaditelnosti soudců, že se nehlásí dosti osob k úřadu soudcovskému, a že tudíž povstal tento zmatek v právní péči, kterémuž se chce odpomoci - zvětšením zmatku tím, že se zruší nesesaditelnost soudců.
Proč pak je takový nedostatek soudců? Tu bych rád upozornil všechny ty, kdož mají tu co mluviti, kdož mají mnoho vlivu, na výrok velikého učitele práva Rudolfa z Iheringů, který řekl: Státnímu úředníku musí se dostati spolu mzdy ideové a materiální, nejen ideové, nejen materiální samé o sobě. Čím vyšší je materiální a ideová mzda, obě dohromady, tím více lidí se pohrne k určité kariéře. Ideovou mzdu soudců spatřujeme právě v jejich význačném postavení, v právu neodvislosti, nesesaditelnosti a nepřesaditelnosti, zaručeném státními základními zákony; a jakmile soudce cítí, jakmile by ti, kdož jdou k úřadu soudcovskému, pocítili, že tato velká výsada soudcovského stavu, jež je bezpodmínečně nutna pro skutečnou právní péči, všemi možnými oklikami se odebírá, pak vzdávají se toho, aby se tlačili k úřadu soudcovskému, a zříkají se toho, aby se halili do zdání, je muž schází jakýkoli podklad. Není-li tu mzdy ideové, pak nemůže stát vejíti v konkurenci se všemi těmi podniky, jez nabízejí mnohem větší příjmy, než může nabídnouti stát. Víme, že právě nejlepší z nejlepších právníků hrnuli se k úřadu soudcovskému k vůli tomuto význačnému, privilegovanému postavení stavu soudcovského. Privilejem padá i lákadlo. Ale nejen ideová mzda sama, nýbrž i materiální mzda soudců musí býti o něco vyšší, než dnes je. Žádá se od soudce, a plným právem, aby neprovozoval žádného jakéhokoli zaměstnání vedlejšího. Musí skutečně v každé situaci státi nad stranami, a poněvadž právě nemůže a nesmí míti vedlejšího zaměstnání a vedlejšího povolání, již proto bylo by bezpochyby nutno, aby soudcům dostalo se i materiálně význačného postavenní, aby byli vyňati z řady ostatních státních zaměstnanců. Viděli jsme u nás v rozpočtové debatě, že pres všechna krásná slova, přes všechno souhlasné přikyvování pana ministra spravedlnosti při našich podobných vývodech v rozpočtovém výboru, že se aspoň dle rozpočtu - nejen nic nepřidalo na nákladu osobním, nýbrž naopak ještě se z něho něco ubralo, a to 6 1/2 milionu korun proti číslici, jež byla navrhována ministrem financí.
Druhým důvodem, řekl jsem, jsou ony boudy, v nichž se právo vyhlašuje. O tom mluvil již pan dr. Keibl, vylíčil názorně, v jaké soudní budově musí úřadovati. Právě tak je tomu všude. Náš ostravský okresní soud na př. nesesul se z venčí ještě docela, ale je hanba, jak se tam úřaduje. Jest tam nepřetržitá tlačenice, a vkročíme-li do síně trestního soudu, myslíme spíše, že jsme v nějakém výčepu a ne v soudní síni. Za takových okolností, za jakých soudcové musejí úřadovati, jak musejí jednati, za takových okolností je expeditivní a dobrá práce nemožna. Co se týče úlevy soudů, nerozumíme přirozeně pod úlevou soudů zhoršení právní péče, nýbrž naopak zlepšení. Podstatným momentem k zlepšení právní péče a zároveň úlevou soudům je rozšíření kompetence živnostenských soudů, a to jak místní tak i věcné kompetence. Dnes je pravým uměním v mnohých případech nalézti, je-li živnostenský soud příslušným čili nic. Živnostenský soud měl by svoji příslušnost rozšířiti na všechny spory z poměru smlouvy pracovní; a říká-li se nám dnes, že právě nedostatek soudců na Slovensku nutí k tomu, aby se zde zrušila nepřesaditelnost soudců, aby se mohlo soudci sem tam smýkati, jest i zde prostředek. Ať se zavedou živnostenské soudy také na Slovensku, a tento prostředek bude zajisté prospěšným. Se zavedením živnostenských soudů souvisí ovšem materielně-právní otázka, a to je sjednocení a zjednodušení práva dělnického. Dnes musí se říci, že dělnické právo, jež by mělo přece býti každému srozumitelným, jest nejkomplikovanějším oborem právním, jaký vůbec máme, a jenž se může měřiti s nejodlehlejšími právnickými zchytralostmi starořímských právníků v corpus iuris civilis. Dnes nutno býti skutečně specialistou v dělnickém právu, aby člověk mohl dělníkovi vůbec jen poraditi, a proto musíme naléhati na to, abychom prosadili zjednodušení a sjednocení práva dělnického, a to proto, aby dělník, který není vždycky s to, aby si mohl vzíti a zaplatiti právního zástupce, mohl se sám před soudem zastupovati. Druhou úlevou soudům je zvýšení hranice obnosu ve všech těch trestních deliktech, při nichž je směrodatným pro kvalifikaci činu obnos, tedy rozšíření známé lex Ofner. Mnoho se mluví o úlevě soudů také v ministerstvu spravedlnosti, a tu bych vám chtěl něco přečísti, jak ministerstvo spravedlnosti provádí úlevu soudům prakticky (čte):
"Prováděcí nařízení k jazykovému zákonu dosud vydáno nebylo. Před jeho vydáním není tedy přípustno, podání v jazyku menšinovém vyříditi pouze v jazyku menšinovém, nýbrž vyřízení musí býti dvojjazyčné, a sice na prvém místě česky a na druhém německy."
To znamená německy: Poněvadž prováděcí nařízení k jazykovému zákonu ještě nevyšlo, nutno provésti úlevu soudům tím způsobem, že na německá podání tam, kde by byla přípustna dle jazykového zákona i při jeho nejradikálnějším národnostním výkladu, jest vydati vyřízení nejen v řeči německé, nýbrž ve dvou řečech a to napřed česky a pak německy. To je úleva soudů dle nařízení praesidia krajského soudu v Novém Jičíně z 18. října 1920 č. 4618/7/10. To přivádí mne na poznámku pana dr. Matouška, jenž si stěžoval na to, že v uzavřeném německém jazykovém území soudcové nerozumějí česky. Pakli někde, tedy při právní péči je hlavně nutno, aby soudce rozuměl straně a strana soudci a aby se soudce mohl vžíti v myšlenkový pochod a citový život obyvatelstva, mezi nímž má působiti ano, on musí se vžíti, jinak nemůže býti soudcem, jinak jezdí po paragrafech a soudí řemeslnicky. A proto není správné, jestliže někdo, kdo mluví o poměrech v justici, se táže, umí-li soudce česky nebo německy. Správnou je otázka, zda v místě, kde sedí, rozumí řeči obyvatelstva. To je podstatné, a tu nutno říci: Jestliže jsou v německém jazykovém území němečtí soudcové, kteří česky vůbec nic neumějí, plní svůj úkol, své povolání jistě lépe, než kdyby tam přišel někdo, kdo umí česky, za to však jen málo nebo vůbec nic německy. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
A tato poznámka přivádí mne k rozpočtové položce, jež zní: "Diety na Slovensku pro soudce 1,525.000 K." Přeji soudcům ty diety, ale jednoho se musíme držeti: Je-li soudce někam přeložen, musí předem věděti, že tam zůstane, poněvadž bude jen tehdy nucen - soudcové jsou právě také jen lidmi - se snažiti, aby srostl s myšlenkovým pochodem, s citovým životem obyvatelstva. Je-li však někdo jen na diety, pociťuje, že je to jen přechodně. A nejen to. Není mezi Slováky dosti osob, lidí, kteří by byli způsobilí k úřadu soudcovskému? Musí se to dělati vždycky tak, že se tam, kde by mohl býti porušen nejjemnější cit obyvatelstva, všecko vynaloží, aby tento cit, právní vědomí bylo porušeno a podkopáno? Dbejtež všichni ti, kdo tu mají co činiti, aby právní vědomí, přesvědčení, že žijeme v právním státě, že svého práva dojdeme ve své řeči, že stát činí vše a každému jednotlivému státnímu občanu poskytuje všechny prostředky, aby svého práva došel, aby toto přesvědčení rostlo a mohutnělo a aby nebylo otřeseno. Neboť toto přesvědčení je nejdůležitějším základem státu. V jazykové otázce děje se dnes se strany soudů vše, jen aby se přesvědčení o správnosti právní péče a právní vědomí obyvatelstva podkopalo. V krátkosti času, jejž mám k disposici, nemohu přednésti všecky jednotlivé případy. Avšak je zvláštní, že se na př. v území, kde žiji, tedy v Mor. Ostravě, může před soudem mluviti německy a činiti německá podání, avšak ve Slezské Ostravě - ani nepozorujeme, neznáme-li to, že přicházíme do jiného místa, jde se jen přes most - německé řeči již není. Ve Frýdku mohlo se nějaký čas mluviti německy, v Místku, jenž leží jen na druhé straně mostu, však již nikoli. To jsou poměry, že se lidé vůbec již nevyznají.
Důležitým bodem je sjednocení judikatury, a tomu slouží uveřejňování všech rozhodnutí nejvyššího správního soudu a nejvyššího soudu. Tu bych poznamenal: Nestačí takové uveřejňování, jak se děje nyní, totiž jen v řeči české soukromým podnikem, nýbrž současně v německé a české řeči, a to úředně, za nízkou cenu a v čas. Dnes se skutečně neví, jaká je vlastně praxe nejvyššího soudu.
Nyní ku konci ještě jen malou poznámku k živnostenským soudům. Na tuto rozpočtovou položku obětuje stát 11.600 Kč a ještě říká, že chce živnostenské soudy vybudovati. Jak se tím mají živnostenské soudy vybudovati, je mi nejasno a hádankou, nestačí to ani na čtvrt živnostenského soudu, nanejvýše na 3 psací stoly. Při tom však praví ministerstvo financí ve vysvětlivkách: "Poněvadž živnostenské soudy po válce vstoupí zase v činnost, nutno takový obnos obětovati." Ještě směšnější je částka kterou stát zamýšlí obětovati na funkci nesmírně důležitou. Je známo, že každý, neb skoro každý zločinec, když vychází z vazby, právě v prvním měsíci své svobody znovu se trestního činu dopouští, a je proto nejdůležitější funkcí státu, chce-li opravdu uskutečniti polepšení trestem, aby se ujal těchto trestanců propuštěných z vazby. A na tento účel obětuje stát 20.000 Kč a ještě je na to velmi domýšlivým, že je to dvakrát tolik jako v roce minulém.
Třeba ještě říci něco o soudní ochraně mládeže. O tom mluvil pan dr. Keibl, podali jsme v podobnému smyslu návrh, poněvadž tato částka 1,500.000 Kč v rozpočtuje přece jen vyměřena příliš nízko. Celkem vzato, je rozpočet ministerstva spravedlnosti takový, že naprosto nelze říci, že je proniknut duchem pokrokovým. Zcela naopak. Bylo-li někde skrbleno, na tomto rozpočtu, skrblilo se bohatě, a přece bylo by bývalo možno na jiných místech mnohem spíše ubrali. 2 1/2 miliardový vojenský rozpočet byl by již malé škrty snesl.
Klub, k němuž mám čest náležeti,
podal několik návrhů, aby aspoň ještě zachránil a zlepšil, co
by se zlepšiti dalo. Prosím proto slavnou sněmovnu, aby věnovala
těmto návrhům zvláštní pozornost a pro ně hlasovala. (Potlesk
na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku kolegovi Mašatovi.
Posl. Mašata: Slavné Národní shromáždění! Budiž mě dovoleno, abych v této speciální rozpočtové debatě, týkající se předsednictva ministerské rady, promluvil o vysoké důležité otázce, o pozemkové reformě v Československé republice. Slavná sněmovno! Když po 28. říjnu 1918 začali jsme žíti svým vlastním, samostatným životem, cítili jsme všichni, že nedostačuje nám jenom dosažení politické svobody, že nedostačuje nám rozbití politických okovů, že nedostačuje nám odpoutání se od Vídně, Pešti, Habsburků a Hohenzollernů, že musí se ještě něco státi, něco, co zajistí nám společenskou rovnost. co zajistí nám hospodářskou svobodu.
Uvažoval jsem častokráte o tom, co znamená pro nás svoboda a došel jsem vždycky jen k tomu poznání, že svoboda znamená pravdu. Žít svobodně znamená žití podle pravdy; žíti podle pravdy znamená žíti podle skutečnosti, a žijeme-li podle skutečnosti, tu přirozeně odhalujeme celou řadu závad, nedostatků a nedokonalostí, které život náš dělají nesvobodným a které zabraňují nám žíti svobodným životem. Proto je povinností těch, kteří určují směrnice života, aby tyto závady, tyto nedokonalosti, tyto nedostatky odstranili.
Vážení pánové! Jistě, že státní rozpočet je jedním z takových úkolů, který určuje směrnice života státního, který určuje směrnice života obyvatelstva v tomto státě. A tu vážení pánové, jistě, že velikou zodpovědnost na sebe berou ti, kdo státní rozpočet sestavují, zrovna tak jako ti, kteří státní rozpočet schvalují. Podle toho, jak vypadá rozpočet státní, podle toho vypadá i také vývoj ve státě a také život obyvatelstva ve státě. Vážení pánové! Zmíním jsem se o tom, že všichni cítili jsme tu nutnost, že musí se ještě v dosažení naší politické svobody něco stát, a to něco vážení pánové, jsme také všichni cítili a to něco také přišlo. Ústy předsedy našeho klubu kol. Švehly byl podán ke konci roku 1918, začátkem prosince návrh na zrušení šlechtických výsad a privilegií a tento zákon, který byl v Národním shromáždění přijat, nám zajistil určité společenské vyrovnání.
Ale potřebovali jsme ještě něco, více než společenské vyrovnání, potřebovali jsme hospodářskou svobodu, potřebovali jsme hospodářské vyrovnání. To nejvíce cítil drobný zemědělský pracující lid na našem venkově, a mohu říci, že z venkova to bylo, že na venkově vytrysklo to přání, aby zločin, který spáchán byl na českém národě tím, že skonfiskována mu byla půda, že zabrán mu byl majetek, který národu patřil, byl odčiněn tím, že provedena bude v naší republice pozemková reforma. A také Národní shromáždění 16. dubna 1919 usneslo se na tak zvaném záborovém zákoně, kterým veškeré latifundie velkostatkářské, přesahující 150 hektarů orné půdy a 100 hektarů lesa, byly zabrány a určeny pro pozemkovou reformu, pro příděl strádajícímu obyvatelstvu zemědělskému.
Vážení pánové! Byla celá řada pozemkových zákonů u nás v Národním shromáždění vypracována a přijata a mezi jinými také zákon o Pozemkovém úřadě, který byl pověřen, aby pozemkovou reformu prováděl. Nynější rozpočet vykazuje určitou položku pro tento Pozemkový úřad, vykazuje určitou položku pro provádění pozemkové reformy. Vážení pánové! Jedno jest jisto, že tato položka nás naprosto neuspokojuje (Tak jest!) proto, poněvadž nevystihuje plně ten dosah a význam nejen Pozemkového úřadu samého, ale pozemkové reformy zvláště. Co znamená pozemková reforma pro nás? Vážení pánové! Nebudu-li přihlížeti k tomu vysoce důležitému momentu národnímu, nebudu-li přihlížeti k tomu, že provedením pozemkové reformy odčiněna bude ta stará křivda na národě českém spáchaná, kterou provedli na nás Habsburkové a že vrátí se půda národu patřící opět do jeho rukou. Musím zdůrazniti, že již ve směru sociálním, že již ve směru hospodářském provedení této pozemkové reformy je nutností. (Výborně!) Není přece možno, aby na jedné straně několik set lidí vlastnilo jednu třetinu veškeré půdy v naší republice, co na druhé straně miliony lidí nemá ani tolik, aby mohli uživiti své rodiny. Není přece možno, aby někdo na jedné straně z půdy tvořil si kapitál, který mu poskytuje možnost luxusního života, co na druhé straně celé vrstvy lidové odsouzeny jsou k tomu, aby trpěly, strádaly a aby pomalu - bych skutečně vystihl situaci zmírali v pravém slova smyslu hladem.
Vážení pánové! Není potřeba nic jiného než podívati se do Příkarpatské Rusi. Tam v pravém slova smyslu zemědělský lid hlady zmírá, ačkoliv půdy jest tam tolik, že by všechny mohla uživiti, a všichni by na ní mohli najíti trvalou existenci. Když si představíme, že jedinému šlechtici Schönberg-Buchheimovi patří tam 234 tisíc katastrálních jiter půdy, když si představíme, že tato půda nalézá se vesměs v rukou spekulantů, že tato půda byla propachtována maďarským židům a že tito židé tuto půdu z větší části neobdělávají, že ji nechávají obdělávati rusínskému člověku a za to že výsledek této práce si ponechávají, když uvážíme, že 5/6 celé úrody nechá si takový pachtýř žid a tomu, který skutečně na půdě pracoval, zůstane 1/6 a tu právě ještě častokráte pachtýř zabéře, poněvadž celý rok musel u něho na dluh bráti, tu můžeme klidně tvrditi, že zde celé vrstvy lidové, ačkoliv pracují, umírají hladem. Ne lépe jest tomu v království bývalého knížete Schwarzenberka. Když představíme si pohorské vesnice šumavské, které leží uprostřed ohromných latifundií, které chovají obyvatelstvo, které bylo nuceno dříve, aby se uživilo, odcházeti do ciziny, do Bavor, do Saska, do Vídně, tu dnes, když těmto lidem jest znemožněno, aby šli za prací, pak opravdu rodiny jejich trpí hladem, bídou a nedostatkem. Jest přirozeno, že právě z těchto vrstev, které vždycky trpěly, ozývá se voláni po tom, aby pozemková reforma byla co nejdříve provedena a aby byla provedena tak, aby zajistila život těmto trpícím, aby zajistila život těmto strádajícím. (Posl. Čuřík: Máte to v rukou, můžete to provést!) Vážení pánové, kdybychom měli pozemkovou reformu v rukou, pak buďte ujištěni, že by tato reforma byla provedena v brzku, že by byla provedena tak, jak toho vyžadují zájmy našeho venkovského, drobného pracujícího lidu. Ale bohužel pozemková reforma, která týká se všeho obyvatelstva v našem státě, poněvadž ona nejen po stránce sociální vyrovnává, ale ona i po stránce hospodářské dává možnost plného využití půdy, tato reforma jest zneužívána, jest zneužívána stranicky, že si každý představuje to provedení tak, jak sám chce, že se prostě té reformy zneužívá politicky. Vážení pánové! Dnes, kdy je třeba, aby zachráněno bylo každé zrno, dnes, kdy je třeba, aby zachráněn byl každý brambor, dnes, kdy je třeba aby výroba byla co nejintensivnější, vidíme, že u těch majitelů velkostatků se nešetří té povinnosti obdělávati půdu, že právě u těchto majitelů velkostatků nebyla půda obdělána, nebo že byla oseta takovou plodinou, která neslouží výživě obyvatelstva. To zajisté u malého drobného zemědělce nenajdete, poněvadž ten jest nucen, aby pracoval na této půdě, aby ji obdělával, aby také sklidil, aby mohl býti se svou rodinou živ a mimo to, aby si získal prostředky k nákupu ostatních potřeb životních. Vážení pánové! Když všimneme si, jakým způsobem hospodařeno jest na mnoha velkostatcích, přijdeme k tomu poznání, že jen pozemková reforma zde může zjednati nápravu. Když vezmete statistiku z r. 1919, vidíte na př., že úhorem zůstalo v r. 1919 o 53.000 ha více půdy než v r. 1914. Těch 53.000 ha půdy nenechal úhorem náš domkář, nenechal úhorem nás malorolník. Jistě ne! To nechal ten, kterému záleželo na tom, aby zásobování obyvatelstva v našem státě trpělo, aby bylo sabotováno. A, vážení pánové, není tomu dávno, co kolega Branecký v zásobovacím výboru poukázal na to, že v jediné župě Nitranské na Slovensku zůstalo 30.000 katastrálních jiter velkostatkářské půdy ladem. (Slyšte!)
A prosím, vážení pánové, když přihlédneme k hospodářské stránce pozemkové reformy, vidíme, že v zájmu republiky a dalšího hospodářského vývoje obyvatelstva v tomto státě jest nutno, aby pozemková reforma byla do důsledku provedena a aby půda byla dána těm, kteří jí potřebují, kteří na této půdě pracovati chtějí a pracovati dovedou (Hlas:A také vydrží!), a kteří ovsem na této půdě pracovati vydrží.
Vážení pánové! Proti pozemkové reformě ozývají se různé hlasy. V první radě jsou to ti, jichž se pozemková reforma přímo dotýká; jsou to velkostatkáři sami, eventuelně jejich úředníci, jsou to velkopachtýři, jsou to lidé, kteří udělali si z těchto latifundií, z tohoto velkostatkářského majetku v pravém slova smyslu svoji doménu, ve které vládli, kde zotročovali v pravém slova smyslu všechny ty, kteří byli nuceni pod jich vlivem žíti. Vážení pánové! Mluvím ze zkušenosti a znám ten život drobného člověka na venkově, který jest upoután vlivem majitelů velkostatků. Nejen že byl nucen dříti mu za několik krejcarů; není tomu dávno, když se ještě platilo 18-20 krejcarů na panském. Ale nejen to, on byl nucen takovým způsobem se ponižovati, že člověku, kterého by si dnes při potkání vůbec nevšiml, musil říkati milostpane, musil říkati milostpaní, musil jim líbati ruce, a když ne, pak mohl býti jist, že o ten mizerný denní výdělek 20 krejcarů přijde.
Vážení pánové! Tento poměr byl jistě otrockým, byl poměrem, který za každou cenu musil býti upraven, musil zde býti zjednán pořádek. Jako zemědělci trpěli jsme po 300 let hrozným životem otroků. Robota a poddanství zanechaly v zemědělském lidu trpkou vzpomínku na ty, kteří mu z hradů, zámků a dvorů vládli. Když v roce 1848 robota byla zrušena, nebyl upraven poměr národa k půdě. Půda zůstala právě v rukou těch, kteří národ náš ničili duševně i tělesně, zůstal jim v rukou majetek zemědělský a pomocí něho utiskovali nás dále. Vážení pánové! Dnes stojíme před tou skutečností, že pozemková reforma prováděna bude. Má-li býti prováděna, pak přirozeně musí býti prováděna na podkladě skutečnosti a pak na ty všecky závady a nedostatky přijde se samo sebou.
Vážení pánové! Máme již dva případy praktického provádění pozemkové reformy. Jeden byl v obci Žinkovech na Domažlicku, druhý se provádí dnes na Pardubicku. Tyto dva případy dávají nám jasný obraz, jakým způsobem přeje si náš lid, aby bylo postupováno při řešení pozemkové reformy.
Pozemková reforma sama zahájena byla prováděním zákona o výkupu dlouhodobých pachtů. Dlouhodobý pacht jest a byl něčím, co proměnilo v pravém slova smyslu hospodářské vyžití a hospodářské využitkování půdy, na kterém byla usazena rodina celé 10tiletí, ba máme případy i celá staletí. Bylo jedině správným, poctivým a spravedlivým, když došlo k tomu, aby ten, kdo cely svůj život na této půdě pracoval, mohl tuto půdu nazývati svou a nežil stále ve strachu, že o tuto půdu přijde. Věc spravedlivá, ale my vidíme, že i této spravedlivé věci z důvodů čistě sobeckých a hamižných se kladou překážky. Máme ještě dnes určité krajiny a soudy, kde páni soudcové nemohou pochopiti, že jest to jejich povinností, aby plnili to, co zákon káže. Máme celou řadu majitelů, kteří všemožným způsobem se brání provedení zákona o dlouhodobých pachtech a myslí, že tuto půdu zachrání. Nezachrání, poněvadž my ji dostati musíme!
Druhý případ provádění pozemkové reformy, jakýsi prozatímní, bylo provádění § 63 přídělového zákona. Přídělový zákon stanovil, aby tam, kde existenční poměry jsou ohroženy, kde jest nedostatek výživy pro obyvatelstvo, řádnou cestou výrobní z půdy velkostatkářské byla postoupena určitá část, aby obyvatelstvo mohlo se jaksi zachrániti. Vidíme, že právě při tomto bylo zneužito pozemkové reformy, že jí zneužívali všichni, kdož pozemkové reformě nepřejí. V první řadě byli to velkostatkáři, zájemníci na půdě, kteří se snažili dáti těm uchazečům půdu nejhorší, půdu vzdálenou, půdu takovou, na které se dá těžko hospodařiti. Na druhé straně to byly i politické vlivy, které působily k tomu, aby půda patřící těm lidem, kteří na půdě pracovati dovedou a kteří od půdy očekávají své živobytí, byla jim odepřena a dána těm, kteří budou jimi doporučeni. Výsledek toho, vážení pánové, byl, že určitá část půdy, jak pan kol. Biňovec v rozpočtovém výboru prohlásil, zůstala těmito lidmi neobdělána. My jsme to čekali a sice proto, poněvadž mělo to sloužiti za zbraň těm, kteří nepřáli pozemkové reformě, tedy velkostatkářům a velkonájemcům, aby ukázali, že ten drobný člověk není schopen, aby na půdě zabrané a jemu přidělené hospodařil. Ale neočekávali jsme to od stran, které se stále holedbaly tím, že jsou pro provádění pozemkové reformy a prodání půdy do rukou toho, kdo na ní pracuje, neočekávali jsme, že to provádění provedou takovým způsobem a že budou prvními, kteří na to budou žalovati a volati veřejnost k sjednání pořádku.
Vážení pánové! Máme Pozemkový úřad. Tento Pozemkový úřad zahájil svou činnost a jest jedním z nejdůležitějších úřadů centrálních, jaké republika naše má. A byli jsme svědky toho, že na tento pozemkový úřad byly v poslední době činěny útoky z různých politických stran, útoky nekvalifikované, takového rázu, které povazuji s tohoto místa za nutno odmítnouti. V těchto útocích na pozemkový úřad a na úřednictvo vidím útok na pozemkovou reformu. (Výborně!) Proč? Poněvadž tato pozemková reforma v praxi neprovádí se tak, jak by si toho určité politické strany přály.
Měli jsme jeden případ v Žinkovech. Tam všichni žadatelé, ať patřili k naší straně nebo socialistickým stranám, přihlásili se pro soukromé vlastnictví. Nyní máme Pardubice. Tam přihlásilo se 2610 žadatelů. Z těch jen asi 90 žádá družstevně půdu přiděliti, a z nich je 45, kteří žádají tuto půdu do soukromého vlastnictví. To znamená, že provádění pozemkové reformy, bude-li se díti tak, jak toho vyžadovati bude vůle lidu, bude prováděno proti přání určitých politických stran. A proto jim je provádění pozemkové reformy nepohodlné, proto se bije dnes do pozemkového úřadu a jeho úředníků.
Zákonem ze dne 11. června 1919, č. 330 Sb. zák. a nař. zřídil se pro provádění pozemkové reformy státní pozemkový úřad. Mám příležitost sledovati vývoj tohoto vysoce důležitého úřadu od jeho vzniku až do nynější doby, neboť jako předseda odborové organisace domkářů a malorolníků československých Ústřední Domoviny, jsem s ním v záležitostech pozemkové reformy ve stálém styku.
Ačkoliv pozemková reforma jest pro náš stát nejdůležitější otázkou národně-politickou, hospodářskou a sociální, na jejímž správném a rychlém rozřešení spočívá osud statisíců rodin zemědělských, osud vyživování obyvatelstva, přeměna hospodářských a sociálních poměrů v našem státě ve prospěch širokých vrstev lidových, nebylo státnímu Pozemkovému úřadu věnováno dřívějšími vládami tolik péče a podpory, jaké si jeho důležitost a význam vyžadovaly.
Pozemkový úřad sám o sobě jest zrovna tak důležitým, jako kterékoliv ministerstvo, ba možno říci, že v nynější době upírají se k jeho činnosti zájmy statisíců, jichž existence a budoucí život spočívá v jeho rukou. A přece až dodnes není tento úřad tak vybudován a tak vypraven, aby mohl plniti svůj úkol. Byl utvořen v době, kdy ostatní ústřední úřady státní byly již pevně usazeny v různých palácích a kdy jich obsazení úřednictvem bylo již v hlavních rysech dokončeno. Pozemkový úřad nedostal naproti tomu ani vhodných místností, ba ani potřebných, nebyl obsazen potřebným počtem úřednických sil a živořil v prvé periodě svého života tak bídně, že muselo se jeho úřednictvo samo domáhati stávkou aspoň snesitelného ubytování.