Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan dr. Hnídek.

Posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Rozpočet, který máme právě projednávat mluví k nám takovými číslicemi, že musí nás opravdu naplnit těmi největšími starostmi o všechna odvětví našeho hospodářského života. Jest z nich vidět nad slunce jasněji, v jak obtížné situaci hospodářské dnes žijeme. Krise zásobovací, krise průmyslová, otázky sociální, to všechno těžce doléhá na náš život, a proto očekával by každý - a tu souhlasím s panem kol. Kafkou, že v generální debatě jistě budeme se obírati těmito důležitými otázkami národohospodářskými a státně politickými, ale, bohužel, musíme se opět a opět vraceti k otázkám, které dávno již měly býti odsunuty na druhou kolej, abychom se poněkud dostali k řešení důležitých otázek národohospodářských a sociálních.

Ovšem není to naší vinou, že musíme stále a stále se vraceti k těmto nacionálním otázkám a jest to přičiněním pánů se strany německé, kteří nemohou si ani nejmenší příležitosti nikdy dáti ujíti, aby opět a opět tyto otázky nacionální do této sněmovny nevnášeli.

Během debaty bylo proneseno tolik námětů a otázek se strany německé, že by nebylo ani dobře, aby zůstaly nezodpověděny. A jest snad to dobře, snad tato debata přispěje velmi mnoho k vyjasnění celé této otázky nacionální. Přispěje k vyjasnění, budou-li všechny tyto otázky kriticky rozebrány, jestliže budou kritisovány správně a potom náležité dedukce z nich odvozeny. Konečně snad potom, až tyto nacionální otázky budou důkladně prodebatovány, probrány, přesuneme se pres tento balvan, který nám stojí dosud v cestě, k důležitým otázkám, které dnes hýbou světem, a přes které nelze a nelze přejíti. Řekl jsem, že se strany německé každé příležitosti jest používáno k tomu, aby otázky nacionální byly zde rozvířeny, jako teď právě bylo použito stržení sochy císaře Josefa II. v Teplicích. Co se vlastně stalo? Stalo se to, co se státi mělo hned po 28. říjnu 1918.

Pan kolega dr. Kafka zde sice řekl, že není žádného zákona pro to, aby tyto sochy Habsburků byly strhávány, resp. odstraňovány. Ano. To je pravda. Nemáme sice žádného zákona, ale již sám pouhý cit loyality a již sama slušnost se strany německé kázala, aby sami Němci tyto pomníky po Habsburcích odstranili. (Tak jest!) Jest to ku podivu, že včera řeči pánů kolegů se strany německé oplývaly přímo projevy loyality pro naši republiku. Slibovali skoro všichni, že chtějí býti loyalními občany, ale týmiž ústy stěžovali si trpce na stržení pomníků Habsburků.

Co znamenali pro náš stát Habsburkové? Promiňte mi malou reminiscenci profesorskou, historickou. Ode dne svatého Rufa roku 1278, kdy na Moravském poli krev Přemysla Otakara II. volala o pomstu až do dne 21. listopadu 1916, kdy zemřel Franz Josef, o kterém se Denis krásně vyslovil, že to byl rytíř beze cti, až do dne, kdy nás opustil poslední Habsburk Karel, po celou tuto dobu rod habsburský pro nás nic jiného neznamenal než kletbu. Tento německý rod neměl pro nás nic jiného než nenávist. Co bylo snahou Habsburků od r. 1526? Tohoto roku byli sice Habsburkové povoláni svobodnou volbou na trůn česky. Země habsburské, alpské země, dědičné země uherské i české tvořily od tohoto roku personální unii navzájem, tedy neměly naprosto nic společného, jenom osobu panovníkovu, nic více. Ale tu již od této doby jeví se snaha Habsburků po centralisaci. Řekl jsem, že to byla personální unie, a že neměly nic společného tyto země. A tu Habsburkům záleželo velice na tom, aby alespoň sněmy dostaly do jednoho místa a snažili se hned po roce 1526, aby jenerální sněmy zvolily zvláštní výbory, které by se sešly se zástupci ostatních zemí, aby tak byl utvořen sbor, který by představoval ústřední moc zákonodárnou v soustátí Habsburků. Ovšem dlouho a dlouho se jim to nedařilo, ale potom přece jen dosáhli svého. S úřady to bylo zvláštní. Habsburkové měli pro své finanční, vojenské a zahraniční potřeby svoje zvláštní úředníky, kteří byli cistě jejich osobními úředníky. Ale ponenáhlu tito čistě osobní úředníci stávali se hodnostáři státními, takže se zde vytvořilo první ministerstvo, společné všem zemím habsburským. Osekávání této samostatnosti pokračovalo od r. 1526 stále a stále. Nepřipomínám bitvy na Bílé Hoře, obnoveného zřízení zemského, až r. 1849 byla největší rána samostatnosti našeho státu zasazena. Tehdy totiž byly úplně země naše, tedy království české, na roveň postaveny ostatním provinciím habsburským. To bylo tedy dovršením centralistické snahy habsburské. Podobně to bylo také s germanisací. Rod sám byl německý, ale nesnažil se přizpůsobiti se k národu českému. Naopak chtěl, aby národ český přizpůsobil se rodu habsburskému. Dvůr byl německý a poněvadž panovník neumel česky, snažil se, aby i na sněmích českých byly proposice překládány do němčiny, dále aby také usnesení sněmovní byla vkládána do desk zemských vedle textu českého také textem německým. Tedy již v 16. století. Vedle toho němčina vkrádala se nepozorovatelně také do všech úřadů královských a konečně obnovené zřízení zemské prohlašovalo němčinu za rovnoprávnou s češtinou. Ale tím se nespokojili. Germanisace pokračovala dále a dostoupila nejvyššího vrcholu potom za Marie Terezie a za Josefa II. A tu už germanisace tajená učinila místo germanisaci zjevné a duchu úplně germanisačnímu. A to bylo, jak jsem již řekl, dovršeno za Josefa II.

A nyní, pánové, chápete jistě, proč není možno, aby v naší republice zůstaly památníky po moci habsburské, na Habsburky. Ani Josefa II. nesmíme z toho vyjmouti. A proč? Poněvadž on jest symbolem centralisace a germanisace. Němci v něm také nic jiného nevidí, než jen a jen tento symbol. Němci nevidí v něm osvoboditele selského stavu z nevolnictví. (Poslanec Kaiser [německy]: Tak mluví český agrárník? My v Josefu II. vidíme jen osvoboditele rolníků a nic jiného! - Předseda zvoní.) Ano, vy ho v něm nevidíte. Vy se můžete styděti! Právě proto, že nevidíte v něm nic jiného než germanisátora. Vy nevidíte v něm osvoboditele lidské duše, nevidíte v něm osvoboditele. Ano, my ho ctíme jako osvoboditele selského stavu více než vy. Ve všech řečích, které jste měli při odhalování jejich pomníků, při slavnostech josefinských, nevzpomínali jste tohoto osvoboditele, vy jste vzpomínali... (Posl. dr. Petersilka [německy]: Jako profesor historie měl byste věděti, že Josef II. zavedl nejprve český jazyk. Měl byste ho chváliti, jako českého předbojníka. - Předseda zvoní.) Právě jako profesor historie vám to pravím. Oni nevidí v něm reformátora majícího na mysli blaho lidu, naprosto ne, oni vidí v něm čistě jen germanisátora a centralistu.

Důkazy hned podám. Kdy byly stavěny pomníky Josefu II.? Ty byly stavěny tehdy, když nacionální boj byl v nejprudším běhu. Jaké řeči byly při tom pronášeny? Tam nebyl vynášen Josef II. jako reformátor, tam byl vynášen jen jako germanisátor. Tedy to mluví za celé knihy, a proto opravdu nedovedu pochopiti, že rozčilují se proto pánové z německé strany. (Výkřiky něm. poslanců.) Já bych řekl, že pro pravdu tuto se Němci nejvíce zlobí. Tedy my rozhodně nemůžeme vyjmouti Josefa II. ze všech Habsburků právě proto, že to byl Habsburk. Pan kol. Lodgman včera řekl, kdyby nebylo Josefa II., že by nebylo českého národa. Tedy, slavná sněmovno, jistě zde narážel na osvícenskou činnost našich buditelů. Na nic jiného nemohl narážeti. Jinak jest nepochopitelno, že by mohl říci o tomto germanisátoru, že on to byl, který by zachránil český národ. Ale, slavná sněmovno, kdyby byl Josef II. dále vládl, nebo kdyby bylo několik těch Josefů, pak by naši buditelé, kteří v této době začali působiti, neměli pomalu, koho by byli oživovali. Jest nesporno, že Josef II. negermanisoval snad pro germanisaci samu. On měl na mysli jen zájem státu. On si myslil, když stát bude jazykově jednotný, že bude snáze spravován. To jest historická pravda.

Ale, bohužel, Němci to nepochopili a v Josefu II. vidí symbol germanisace. Tedy nic není přirozenějšího a samozřejmějšího, než že mají býti odstraněny všechny památky na Habsburky a že by opravdu nebylo velkou ctí tohoto státu, kdyby chtěl tyto památky držeti. Co se objevilo při pražských demonstracích? Pan kol. Kafka před chvílí řekl, že minorita německá v Praze nikdy nedala podnět ani v nejmenším k nějakým stížnostem, nedala podnět k demonstracím atd. A tu najednou ve školách se objeví obrazy Habsburků! Tedy, slavná sněmovno, co to znamená? Kde byli inspektoři? Co by se tak bylo stalo českému inspektoru za Habsburků, kdyby byl něco takového, ovšem v jiném smyslu, trpěl v českých školách? Nechci ani domysliti, co by se mu bylo stalo. Stihla by ho při nejmenším suspense, ale byly by následovaly také horší věci. A již tento případ sám svědčí o tom "otroctví", ve kterém žijí zde Němci a o kterém neustále deklamují. Ovšem jinou věcí jest, jakým způsobem se dálo odstraňování těchto soch, jakým způsobem se dály demonstrace atd. Přirozeně, že každý ten, komu záleží na právním stavu, musí všechny excesy odsouditi. To je přirozená věc! Všechny ty věci má prováděti státní moc.

A nyní přijdu k důležité věci, o které mluvil pan kolega Lodgman včera. Pan kol. Lodgman mluvil, že prý jsme zpiti vítězstvím, že necháme se vésti záštím nacionálním proti všemu německému. To prý musíme od sebe odvrhnouti. A tu dovoluji si naproti tomu říci, že pan kol. Lodgman si to nějak spletl. To záští a tu nenávist najdeme někde jinde, tu najdeme právě v té straně, odkud se tyto hlasy ozývají. Kdybychom byli vedeni záštím, to by to u nás jinak vypadalo! To by to vypadalo tak, jak by to vypadalo, kdyby Němci byli zvítězili. Ale my jsme Slované, a proto zapomínáme, řekl bych, příliš brzo zapomínáme.

Pan kolega Kafka zde mluvil před chvílí o tom, že prý se revanšujeme za celou historii minulou, že prý se revanšujeme za r. 1620, že se revanšujeme za všechno to, co dálo se nám za Rakouska. A tu znova pravím, že zapomínáme příliš. Jaká musila by to býti pomsta, kdybychom se měli a chtěli revanšovati za všechny ty útisky, kterých jsme byli předmětem za doby Habsburků! Kdybychom byli vedeni záštím a nenávistí, tu nesměli by se Němci opovážiti zpívati na sněmu českém "Wacht am Rhein". Kdybychom byli zpiti vítězstvím, vypadalo by to v území zněmčeném docela jinak. Dnes to vypadá, když přijde cizinec na naše území, že ani neví, že je v republice Československé. Tak to vypadá!

Bylo by možné, aby Němci českou úřední komisi, která přijde otvírati české školy minoritní, mohli vytlouci, aby ji mohli zbíti, aby ji mohli vyhnati? To by nikde nebylo možno!

Kdybychom byli vedeni nenávistí a záštím, pravím, my bychom toho nedopustili. A byly by také jinde možny řeči, které pronášejí páni z německé strany na schůzích, ty velezrádné řeči, které pronášejí? To by nikde jinde nebylo možno! (Hlas: Ve Vídni Baeran!) Ano, právě proto, že se nedáme vésti záštím, mají Němci úplnou volnost jednání zde.

Ale povím panu kol. Lodgmanovi, kde jest ta zášť, kde jest a kde bude. Jest to právě u Němců. Tato zášť ovšem nedatuje se snad od míru St.-Germainského, ta nedatuje se od doby, kdy zřízen byl stát český. Ta už jest dávno a dávno. Už Dalimil ve své kronice si stěžuje na toto záští, na tuto nenávist německou. Tato zášť jest už stará přes 11 set let!

Ovšem, mluvilo se o lásce Němců. A tu řeknu napřed, že tu lásku Němců nežádáme, naprosto ne, poněvadž by to byla bláhová žádost. Ta láska se nedostaví za dvě léta, jestliže jste staletí nenáviděli, za dvě léta se to nezmění. Pan kolega Lodgman pravil, že musíme Němce získat, a tu je otázka, je-li to možné a za jakých podmínek. My děláme, slavný sněme, a vláda naše dělá všechno možné i nemožné, jen aby si Němce získala, ale práce ta je opravdu marná. A bude dlouho marnou. Proč? Poněvadž už je to v povaze německé a tuto povahu změniti nelze.

O celé německé politice bylo by možno dlouho a dlouho mluvit. Řekl nám to včera na plná ústa pan kolega Jung, když řekl, že přečkali Němci doby husitské, že přečkají také naší dobu a že přijde doba, kdy svrhnou se sebe jho československé, tedy řekl nám to plnými ústy. Pan kolega Lodgman již byl opatrnější a ten nám to řekl zaobaleně, diplomaticky, že jednoduše řekl, že přijde doba, jako válka třicetiletá ukončila boje náboženské, tak válka světová ukončí boje nacionální a že z toho všeho vyjde sebeurčovací právo národů. Tedy zde nám oba páni naznačili, jak se dívají na tuto otázku a jak chtějí uskutečniti cíle německé. Nebudu zde dlouze mluviti, ačkoliv by to byla neobyčejně vítaná a lákavá látka, jak oni si představují to právo sebeurčovací, jak si představují to svržení jha československého. Jedná se o to, co to je, to jho, pokud je cítili. Jak je viděti, pánové to jho velice málo cítí a myslím, že ho vůbec necítí, a že dělají, jako by ho cítili.

Bylo včera mnoho řečí a žádná řeč pánů z německé strany neobejde se bez slova násilí. (Výkřiky německé. - Posl. Kaiser [německy]: Přestaňte již, pane kolego takto mluviti, mluvte raději o hospodářství, slušelo by vám to lépe. - Předseda zvoní.) Pan kolega mně promine, když vy se zaměstnáváte námi, že máme také právo se zaměstnávati vámi, až přestanete mluviti o násilí, až přestanete mluvit o těchto věcech, přestaneme také. Já jsem řekl z počátku, že voláte po těchto věcech, a vy tyto otázky nadhazujete a ne ní možno na ně neodpovídati. Pokud sami budete vnášet sem tyto otázky, musíme na ně odpovídat, nemohli bychom od naší veřejnosti snésti, aby tyto urážky přímo zůstaly nezodpověděny.

Tady bylo mluveno o tom, že my jsme státem násilnickým, že jsme vznikli násilím, že jen násilím se tento stát udržuje. A tu je důležito již si jednou ujasniti a říci to hodně hlasitě, jak povstal náš stát. Říká se, že náš stát byl utvořen. Není pravda, náš stát utvořen nebyl, náš stát byl jen obnoven. Právní existence českého státu nikdy nepřestala. Stát český trval a mír St.-Germainský ten stát český jen obnovil a obnovil jej v historických hranicích. A zde se nám ozývají reminiscence na naše Slovensko. Slovensko patřilo k říši Velkomoravské a po bitvě u Düsseldorfu roku 955 po porážce Maďarů bylo Boleslavem I. přivtěleno r. 1031 k říši české, kteráž teprve za Břetislava, za Štěpána Uherského, byla přivtělena k Uhrám.

Tedy zde historické reminiscence se nám ozývají. Nyní běží o otázku druhou, že si totiž Němci stále stěžují na to, že byli do našeho státu jak říkají "hineingepreßt", že byli do něho vtěsnáni. I tuto otázku si musíme vysvětliti. Němci nejsou zde násilně vnuceni, nejsou zde "hineingepreßt", ne, oni jsou zde docela přirozeným způsobem, jako příslušníci státu českého, s kterým jsou nerozlučně spojeni. Proč? Poněvadž sedí na půdě státu. Proto jsou zde v našem státě a ne snad, že jsou zde přinuceni býti. Jak se sem dostali, všem jistě z historie je známo. Zde zase se ozývá to slovo kolonisace, které tolik zlé krve již způsobilo. Ale, slavná sněmovno, historie se falšovati nedá. Je to historický fakt, jak Němci se dostali na půdu tohoto státu, nebyli sem tedy násilně přivtěleni. Otázka násilí tedy, co je to násilí, stále se křičí o násilí, ale neslyšeli jsme zde nějakého konkretního případu opravdového násilí. Co zde bylo řečeno, jest čistě jen řeč. Také postavení Němců jest často porovnáváno s postavením naším ve Vídni, a tu opravdu není nic lákavějšího než přejíti na tuto půdu a toto srovnání do důsledku provésti. Oni říkají, že mají totéž postavení v našem státě, jaké my jsme měli v Rakousku, a to není pravda. Především: Jaké bylo naše postavení v Rakousku a jaké jest postavení Němců u nás v našem státě? Především politicky. Politicky byli jsme pokládáni v Rakousku za element méněcenný. Volební řád nás stavěl teprve do jedné řady s Rusíny haličskými, každý svobodnější projev byl potlačován a málo je z nás, kteří by to nezkusili, jak byl každý takovýto projev potlačován. A ve školách inspektoři - i čeští - bděli bystrým okem nad tím, je-li rakouský patriotismus do hlav žákům náležitě vtloukán.

A kulturně. Němci měli universit 5 v Rakousku, my jsme měli jednu a ještě nedostatečně vypravenou. Střední školství měli tak opatřeno, že pro několik žáků německých stavěly se paláce, že v každé třídě bylo několik žáků, kdežto my jsme se tísnili v malých, nevzdušných budovách, ba byly tyto třídy přeplňovány. Byla-li zřízena nějaká škola česká, musila hned býti také zřízena nějaká zbytečná škola německá, do které byly přímo sháněni všelijakými prostředky němečtí žáci.

Hospodářsky to s námi nevypadalo lépe. Němci byli favorisováni i zde a to, co naši kolegové z říšské rady zažívali při zdělávání rozpočtů rakouských, jistě dává nám svědectví o tom, jaké bylo hospodářské postavení naše na říšské radě, tedy za Rakouska. Co to stálo naše kolegy na říšské radě za práci, než vymohli pár těch grošů na zemědělství, průmysl atd. A případ jiný. Podívejme se na dráhy v zemích alpských, podívejme se na dráhy v severních Čechách a pak podívejme se na dráhy, které byly vystavěny u nás, v českém území. Tedy to bylo postavení Čechů v Rakousku, ovšem jen krátce načrtnuto. A nyní vezměme si politické postavení Němců u nás.

Ústava naše jest ta nejsvobodomyslnější na celém světě. Dává všem občanům bez rozdílu národnosti táž práva a Němci jich také užívají. Volební řád je toho neklamným svědectvím. Takový volební řád není jistě na celém světě, který by všem menšinám do nejzazších důsledků dával taková práva, jako volební řád náš, a jaká je svoboda projevů, toho slavná sněmovno, jste byli svědky minulého týdne zde, kde páni z německého tábora dovolili si zpívat "Wacht am Rhein".

Co se týče svobody projevu, snad na celém světě netrpěli by takových svobodných projevů, které až vybočují ve velezrádnou činnost, jako právě u nás.

Tedy co se týče těchto volných projevů, není možno, aby si mohli ještě Němci stěžovat. Nejlepším svědectvím o tom, jak se Němcům u nás vede, jsou otázky kulturní. Němci si stále naříkají, že německé školy jsou zavírány a zřizovány jsou školy české. A tu, slavná sněmovno, děje se něco, co cit spravedlnosti přímo rozkazuje. Zde se odstraňují staré křivdy a dokument, který je nad slunce jasnější. Na Žižkově pro 80 dětí je vydržováno 5 tříd německých. Tedy pro 80 dětí jeden ředitel a 6 učitelů.

Pan kolega Jung si stěžoval, že my máme tři university, oni prý mají jen jednu, tedy nám zde schází ještě něco: 3 miliony Němců má jednu universitu a 10 mil. Čechoslováků má tři university, tedy ještě zde nám schází, my jich máme mít ještě víc.

A co se týče hospodářských otázek, tu není výjimky mezi Čechy a mezi Němci. V hospodářských otázkách trpíme všichni stejně a tu, nevím, jakým způsobem přišel k tomu náhledu pan kol. Lodgman, že řekl, že prý Češi socialismem chtějí hospodářsky Němce potlačit. To opravdu nedovedu pochopiti. Otázka sociální se ovšem se světa zprovoditi nedá. Ta tady je a ta řešena býti musí, a tu nebude se týkat řešení této otázky sociální pouze Němců, ale bude se týkat také Čechů. Tedy zde nemají příčiny, aby si snad do tohoto stěžovali. Násilí vládlo v Rakousku. A je to snad násilí, jestliže my chráníme svůj stát? Pan kolega Lodgman řekl, že prý neznají irredenty, že irredenty nikdy u nich není a nebylo. Má krátkou pamět a zapomněl, když on sám byl zemským hejtmanem německým, a zapomněl, co naši kolegové mluví ve Vídni, co mluví jinde, za hranicemi. Pan kolega Lodgman řekl, že nemusí prosit o to, co jim patří. Ano, plně podpisuji, nemusí se o to prosit, a to proto, poněvadž my jim to dáváme dobrovolně sami. My jim dáváme více než jim mírovou smlouvou patří. Všimněme si mírových smluv. Všechny mírové smlouvy, tedy mírová smlouva Saintgermainská, smlouva mezi republikou Československou a mocnostmi sdruženými, dále mír trianonský; všechny tyto míry mají ustanovení o menšinách a tu dle těchto mírů náleží vlastně Němcům postavení takové, jaké mají na příkl. Češi v Rakousku, jako mají Čechoslováci v Maďarsku atd. A podívejte se na postavení, jaké mají ve skutečnosti? Daleko lepší než mají Češi v Rakousku atd.

Vytýká se nám imperialismus a tu včera pan kol. Jung docela otevřeně řekl, že prý tento imperialismus a myšlenka imperialistická spojuje nás s Francií, Francouzi prý jsou imperialisté a proto my jsme přátelé Francouzů, že také my imperialisticky si počínáme. Tu prohlašuji docela otevřeně, že nás nespojují s Francouzi nějaké imperialistické snahy a tendence, že nás spojuje starodávné přátelství, které se osvědčilo v době dávné. Nás spojuje s Francouzi také společné utrpení a my jsme to byli, kteří v letech 70tých vyslovili své sympatie Francouzům. A tu nemohl si včera pan kol. Lodgman odpustiti ironicky mluviti o našich "alliés et associés". Ironicky o nich mluvil a tu prohlašuji před celým světem, že jsme hrdi na tyto své spojence a sdružené mocnosti a my také tato přátelství a pásky, které nás spojují s našemi sdruženými mocnostmi a našimi spojenci vždy zachováme, děj se co děj, ať si také bouří proti nám druhé národnosti, jak chtějí. Hrdě se k nim hlásíme a hlásiti se vždy budeme.

Bylo zde také připamatováno hlasování v Korutanech, že prý slovanští národové hlásí se pro Německo, že hlásí se k Němcům, že hlasovali s Němci. Ale zapomněl také pan kol. Jung říci, jak tam to hlasování bylo prováděno, zda-li bylo hlasování prováděno také dobrými prostředky.

Na konec byl učiněn apel, kolik prý takových otřesů, jako byla minulého týdne německá obstrukce, snese naše republika. Tu bez ostychu říkám: všechny takové otřesy snese naše republika a to proto, poněvadž stojí na pevných základech, které otřeseny býti nemohou a také nebudou. My jsme plně zabezpečeni, jsme zabezpečeni v každém ohledu a proto také vztek, který proti nám se nese, bude také odrazen. Ale já jsem také přesvědčen, že i lid jiných národností, tedy německý i maďarský stejně trpí, že lid přeje si plodnou práci v tomto Národním shromáždění, že nechce nacionálních štvanic, že jich má již dosti, že tento lid právě to bude, který třeba i přes hlavy svých vůdců uskuteční spojení s námi k opravdové práci. Jsem pevně o tom přesvědčen, že i v lidu německém nastane vystřízlivění, sledujeme-li mezi lidem mínění a sledujeme-li dojmy, jistě musíme říci, že toto vystřízlivění již také skutečně nastává, že lid volá po práci opravdové, po práci, která by nás vytrhla z bídy hospodářské a bídy sociální.

A tu jsem přesvědčen pevně, že konečně dojdeme také tam, o čem mluvili mnozí řečníci se strany německé, kteří nabízeli nám pravici svou ke spolupráci. My ji neodmítáme, a jak jsem již řekl, my jsme učinili a činíme všechno s dobrým svědomím a pevným přesvědčením, že to povede ke zdárnému cíli, že tu pravici jiných národností neodmítáme, že se jí vždycky chopíme, ale podmínka jest, že musí býti opravdově a poctivě tato pravice nám podávána. Já znovu vybízím pány se strany jiných národností: Nechejme konečně těch sporů nacionálních a vyřešme je konečně ke spokojenosti všech a pak žádný stát v Evropě nebude se moci honositi takovými silami, jako je právě nás stát a náš stát stane se opravdu také druhým Švýcarskem! (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo dále má pan posl. dr. Nosek.

Poslanec dr. Nosek: Slavná sněmovno! Předstupuje-li strana lidová před veřejnost svým mluvčím v generální debatě o rozpočtu, o prvním rozpočtu, který se předkládá zvolenému Národnímu shromáždění, pak tak činí z toho důvodu, aby vytkla svůj poměr k tomuto státu, aby vytkla ta generální hlediska, z nichž posuzuje správu státu každého a tím více také vlastního svého státu, naší milované československé vlasti. A tu, vážení pánové a dámy, račte dovolit, abych směl s toho všeobecného hlediska sociální spravedlnosti zadívati se na tento náš rozpočet. Vzpomínám tu, jak již v rozpočtovém výboru z různých stran bylo zdůrazňováno, že ten nás rozpočet po stránce sociální spravedlnosti vyžadoval by nejednu ještě úpravu, a bylo konstatováno, že teď ovšem hned není možná náprava, že se musí čekati od budoucnosti. Tak se mi zdálo, jako by se všech těch stran, někde více, někde méně uvědoměle ozývalo se motto, které slovutný křesťanský sociolog Jindřich Peš položil v čelo své učebnice národohospodářství: "Zapalte vůkol hor všech na výsosti to velké svaté heslo přítomnosti - spravedlnost." A tu, vážení pánové, když my se svého stanoviska, jako strana sociálního cítění, díváme se na ten náš rozpočet, musíme s klidem sice, ale s jakýmsi smutkem konstatovati, že neodpovídá těm nejvyšším zásadám spravedlivého rozvržení daňového břemene. Abych zevrubně ukázal, co si pod tím představuji, dovoluji si upozorniti na jednu věc - jsem-li správně informován - zodpovědnost za úplnou pravdivost mých udání musí nésti prameny, ze kterých jsem čerpal. Ty ohromné obnosy zvýšeného poválečného budgetu v německé říši, které obnáší plných 26 miliard marek, byly za vlády spojených stran, centra a stran socialistických provedeny příslušníkem říšsko - německého centra, ministrem financí Erzbergrem, jemuž se podařilo nesmírný tento problém rozřešiti s hlediska sociálního jistě spravedlivě v ten způsob, že plných 60 procent tohoto enormního břemene je tam vybíráno daněmi přímými a pouhá kvota 40 procent připadne na dávky spotřebné. Já bez obalu přiznávám, že i v německé říši mají zavedenou tu antisociální daň z uhlí, že mají tam dávku z obratu, která přece musí býti každému sociálně praktickému finančníku svrchovaně nesympatická.

Vím, že jsou jisté poměry ve státě, které přímo donucují k užívání věcí méně vhodných, ale přece jen vidíme konečný výsledek, že ve svém celku a konečném výsledku to břímě daňové spočívá na bedrech způsobilejších. Jsem dalek toho, abych chtěl prohlašovati, že by na nás mohlo činiti dojem to agitační heslo známého vůdce sociální demokracie Lassalla, který na schůzích hlásal s účinkem požadavek, že mají býti rázem odstraněny spotřební dávky a místo nich zavedeny jen daně přímé. Poukazuji zde jen na účetní závěrku bývalé rakouské říše z roku 1913, poněvadž neměl jsem příležitost dopíditi se ostatních. Tam konečný výsledek vykazoval příjem na daních přímých 435 mil. a na daních nepřímých 918 milionů. Vidíme jasně, že kdyby se měl splniti požadavek okamžitého odstranění daní spotřebních a všechno břemeno by mělo býti uvaleno na daně přímé, že by to znamenalo holou nemožnost trojnásobného zvýšení daní přímých. Tedy v tom směru klidně se na ty věci díváme, ale přednáším-li požadavek, aby nebyly zaváděny nové, eventuelně zvyšovány dosavadní dávky spotřební, znamená to, že také s klidem můžeme konstatovati, že poměr, jakým jest rozvrženo daňové břímě v našem státě, bohužel, nezůstává alespoň stejně nepříznivým, naopak, musím opakovati, že, bohužel, se ještě zhoršuje. Přičinil jsem se o výpočet tohoto poměru jednak na základě rozpočtu pro rok 1920, jednak pro rok 1921 a tu jsem přišel k tomu výsledku číselně prokazatelnému, že daně přímé z úhrnného výnosu daní vůbec činí v roce 1920 podle rozpočtu - ježto nemáme ještě účetní závěrky - jenom 24·76%, jak račte viděti, ani ne plnou čtvrtinu celkového výnosu daní a celá ostatní 3/4tinová část připadá na daně nepřímé. A obrátíte-li se k rozpočtu roku příštího, vypočtete, vezmete-li tytéž položky rozpočtové, že ten nepoměr jest posunut zase na stranu nepřímých daní do té míry, že o celých 8% se zhoršuje, takže na daně přímé připadá 16·66%, a na dávky spotřební, tedy na daně nepřímé 83·34%. Jak ráčíte viděti, slavná sněmovno, jest zde číselně prokazatelné faktum, že tento nepoměr, sociálně závadný nepoměr rozvrstvení daní přímých a nepřímých, bohužel, posunuje se před naším zrakem v neprospěch tohoto sociálně nesprávného rozvrstvení berního břemena. Dovolím si znova opakovati, že to není žádná rekriminace. Jen z vyššího hlediska státní správy konstatuji toto faktum a přednáším zajisté v souhlase se všemi stranami sociálního cítění velké přání, aby za součinnosti všech povolaných činitelů nepoměr tento pozvolna se napravoval, abychom dospěli v budoucích rozpočtech postupným vývojem k poměrům zdravějším, jež by nedopouštěly důvodné výtky v tomto směru, jak jsem naznačil. (Výborně!) A zase z téhož hlediska, aniž bych se chtěl dotýkati nešetrnou rukou řízení tohoto státu nebo snad uvádět v pochybnosti dobrý úmysl na té či oné straně, dovolím si upozorniti na jeden zajímavý fakt.