Český lid jest přímočarý, když jest mu dán políček, on na něj stejným způsobem reaguje. To jest samozřejmé a přirozené. Na nás ovšem je, abychom hleděli v zájmu vybudování autority státní v této naší republice, v zájmu klidu a pořádku, vyvarovati se všemu, co by mohlo vznítiti tyto vášně nacionální, které jistě nejsou nikterak ku prospěchu všeobecného klidného rozvoje naší republiky. To my také uznáváme, a jistě žádný zodpovědný český politik to nebyl, který by byl dělal to, co dělali někteří zodpovědní politikové němečtí, aby šli na ulici, na schůze a štvali český lid proti německému lidu, jako jste to dělali vy v německém území v Teplicích, Aši, Chebu atd. To my jsme nedělali, co dělal pan poslanec Feyerfeil a Baeran a pod., kteří si nevidí do úst, co povídají, aby opravdu tak hrubým způsobem napadali republiku a zodpovědné činitele v republice, po případě, aby tak jistě odsouzení hodným, nízkým způsobem urazili ty, jimž vděčíme v první radě za existenci této naší republiky. (Výborně!) Jestliže z úst německého poslance může se vyskytnout takové kvalifikování našich legionářů, jak to učinil pan kol. Baeran, když nazval legionáře kluky a všiváky, myslím, že český lid musí na to reagovat a měla by reagovat i tato sněmovna, poněvadž takovým způsobem nedáme naše národní hrdiny urážet. To jest jasné. (Posl. Patzel [německy]: Baeran to neřekl!)
Pánové, já nechci zanášet do sněmovny jiný tón, než který, bohudík, zde konečně zavládl, ale pravdu si řekněme: Stalo se to! Stalo se to, ale v zájmu uklidnění veřejnosti muselo se to potom korigovat a jiným způsobem vylíčiti. Já bych proto jen upozorňoval pány na to, že kdyby takovýmto způsobem měly se mezi námi řešiti národní otázky, že bychom nikdy ku vzájemnému pokojnému a klidnému soužití nedošli. My si jistě tohoto způsobu nepřejeme, naopak přejeme si klidný vývoj v naší republice, poněvadž víme, že potřebujeme již proto klid, že může dojíti ještě k dosti těžkým komplikacím zahraničním.
Naše stanovisko živnostensko-středostavovské strany a všeho československého živnostenstva k násilnostem je jasné. My odsuzujeme každé násilí, my odsuzujeme každé vyšinutí se jakéhokoli živlu v našem státě proti platným zákonům. My jsme nesporně té zásady, že zákony, které jsme si sami dali, musí býti zachovávány všemi občany této republiky a že nejsou k tomu určité skupiny politické a také ne ani vojsko, aby snad nám politický boj zatahovaly na ulici a řešily namnoze politické zápasy způsobem násilným. Jestliže z občanských stran byly uveřejněny hned v prvních dnech těchto excesů názory, tu musím zde prohlásiti, že to právě byly z občanských denních časopisů listy naší strany: "Pražská Reforma" a olomoucký "Československý Denník", které oba hned odsoudily demonstrace, jakmile se ukázalo, že z nich mohou vzniknouti protizákonné činy a dokonce že by se mohly zvrhnout v drancování. My jsme měli tu odvahu vystoupiti ihned a zakřiknouti hned české lidi a náš český živel, ale přáli bychom si, aby také pánové z německé strany své občany klidnili, neboť by mohlo opravdu dojíti potom k tomu, o čem zde včera mluvil pan kol. Křepek a čeho bychom si zajisté nikdo nepřáli, aby naše republika byla těmito nacionálními zápasy vržena do té situace, že by nastal všeobecný občanský boj mezi dvěma národy.
My, čeští živnostníci - a prohlašuji to zde také jménem živnostníků v územích převážně německých - přejeme si klidného soužití, přejeme si, aby nebylo zasahováno nezákonným způsobem do otázek národních a politických a přejeme si, abychom mohli pracovati klidně pro hospodářský, sociální i kulturní rozmach naší Československé republiky, neboť jsme si také vědomi jednoho: Jestliže řádí ulice, pak v první řadě jsou tu na svém majetku ohroženi obchodníci a živnostníci, kteří při všeobecných bouřích - pravda - mohou nejvíce ztratit a jestliže z nacionálních důvodů po tom vznikají i hospodářské boykoty, jsou to opětně čeští živnostníci a obchodníci, kteří v první řadě tím trpí. (Posl. Pastyřík: Mohou to býti také němečtí, třeba v Teplicích.) Ovšem, že jsou to také němečtí živnostníci, zejména v územích národnostně smíšených, kde zrovna němečtí obchodníci a živnostníci z veliké části jsou odkázáni na konsumenty z řad českých, a tedy mají tentýž zájem i německé vrstvy produktivní i obchodní, aby v československé republice nastal žádoucí klidný vývoj k hospodářskému a sociálnímu rozmachu středních i pracujících vrstev.
Vážení! Co chce lid? Žádá lid po nás, abychom zde proti sobě štvali? Nikoli, lid všech národností v této naší československé republice žádá od nás klidnou práci, žádá od nás, abychom se postarali, aby mohl býti živ, aby mohl řádně bydleti, aby mohl vydělávat, aby mohl pracovati, aby se mu daly podmínky k jeho existenci. To žádá lid všech národů, to žádá také české živnostnictvo. A jestliže mezi nás byl zanesen boj o uplatnění národních otázek a práv, pak jistě nebude tento boj míti velikého rozpětí, naopak se jistě brzy uklidní a jak viděti, již se uklidňuje.
Ale nastává a nastane a bude mezi námi pokračovati boj o hospodářské a sociální problémy v této naší československé republice. Sociální protivy to jsou, které se zde ostře sráží a srážeti budou a musíme si býti toho vědomi, že jsme povinni tyto otázky řešiti zde v této sněmovně, v tomto zákonodárném sboru určitým, přesně vyhraněným způsobem. A jaký tento způsob má býti, to jest ovšem potom věcí jednotlivých politických stran. A tu se právě sráží, a dnes už jest to viditelné, dva přesně vyhraněné, sociálně hospodářské bloky. Socialistický blok byl zde právě s tohoto místa před několika minutami zcela oficielně prohlášen.
Pan kol. Vrbenský úplně přezírá rozdílů národnostních, plaidoval zde pro spojení socialistů všech národností. On dokonce jako představitel strany, která chtěla vybudovati samostatný československý socialismus, odvážil se k prohlášení, ženění jeho ideálem národní československý stát, nýbrž mezinárodní socialistická republika. Přátelé, jest dobře, když právě s této strany bylo nám nalito konečně čisté víno, a bylo by zapotřebí, aby český lid právě touto stranou byl informován o tom, jak si představuje konečné vyřešení státního problému českého národa. Doporučoval bych velice vřele, aby pasus této řeči byl rozšířen právě mezi stoupenci strany národně-sociální, která právě svoji existenci zakládá na tom, že prý jest nutno řešiti socialismus a socialistické problémy na podkladě národním.
Pan dr. Vrbenský od národa utekl, dal se k mezinárodnosti, nechce budovati československou republiku, nýbrž mezinárodní socialistický stát. (Hlas: Vy to fikslujete!) Ano, prosím, to řekl dr. Vrbenský. (Hlas: Co řekl dále, to jest citování!) Co řekl dále, to jest kličkování. Pan dr. Vrbenský řekl jasně a určitě, že není jeho konečným cílem vybudování československého státu na základě národním, nýbrž socialistickém. Hlas: Když nemáte paměť, tak o tom nehovořte!) Přečtěte si protokol, dokud třeba tento pasus nebude vyškrtnut.
Dále jest zajímavo, velectění, na jaké stanovisko se postavil tentýž vážený pan kolega v otázce řešení problému zemědělského. Konečně k tomu řečník z klubu strany republikánské ještě jistě své stanovisko zaujme. Ale jest zajímavo, že prohlásil, že musí býti též zastavena další parcelace velkostatků. Já to zde konstatuji a opětně bych velice doporučoval, aby malozemedělcům z národně-sociální strany bylo to tak otevřeně řečeno, jak se to řeklo zde ve sněmovně. (Hlas: Tak si přečtěte protokol!) Já náhodou slyším jestě.
Dále jest nutno konstatovati, že řečník z téže strany mluvil pro udržení vázaného obchodu, proti němuž živnostnictvo a obchodnictvo bez rozdílu politického přesvědčení se zásadně staví. A opětně bych doporučoval, aby příslušná strana měla odvahu zaujímat toto stanovisko také na živnostenských schůzích; aspoň nastane i po té stránce jasno mezi voličstvem a mezi občanstvem, které dosud bylo jiného názoru o zásadách této strany.
Na konec ovšem zde bylo prohlášeno proti dosavadnímu všeobecnému názoru českých politiků a stran, že jest zde potřebí, vybudovati socialistickou většinu z poslanců všech národů. Já to také jen konstatuji. Překvapuje mne jenom to, že právě ze strany, která na nationalismu zakládá z celé části svoji právní existenci, takové heslo se dnes vydává. Domníval jsem se, - a jak vidím, mýlil jsem se v tomto domnění -, že strana národně-sociální byla by ochotna k tvoření bloku československých státotvorných stran, a nikoli mezinárodního bloku socialistického v této sněmovně.
Tím bych byl asi reagoval na vývody ze strany hospodářsky a sociálně stojící na jiných názorech. Pokud se týče nás, bylo zde již zdůrazněno, že my jsme stranou, která uznává a bije se za soukromé vlastnictví, pokud jest nutno k hospodářskému osamostatnění jedince a jeho rodiny, že my uznáváme soukromé podnikání za prospěšné, za nutné moderní společnosti do té míry, pokud není sociálně nebezpečné širokým vrstvám. Je tedy jasno, že stojíme ideově proti tomu, aby bylo zásadně a do krajnosti odstraněno soukromé podnikání. My budeme vždycky státi na principech zachování hospodářské samostatnosti jedince, který dává existenční podmínku k udržení středního produktivního stavu, ať již živnostenského, obchodního či zemědělského.
Pokud se týče dnešního systému hospodářského v naší republice a také rozpočtu, který jest obrazem této hospodářské naší politiky, musím prohlásiti, že také my jsme s ním nespokojeni, zrovna tak jako pan dr. Vrbenský a pánové z těchto řad. Také my vidíme v tomto rozpočtu a v tomto systému dnešním nadržování velkokapitalismu a nadržování majetným třídám na úkor pracujících vrstev. Také my jsme toho názoru, že práce musí býti v první řadě oceněna a osvobozena, také my jsme toho názoru, že lidu musí býti dána možnost k slušné existenci.
Ale, velectění, vydáváte zde heslo, že pouze dělnictvo platí veškeré potřeby na udržení tohoto státu, že pouze tyto vrstvy vydržují stát. To jest zkreslování a na to jest nutno reagovati.
Mezi vrstvy silně poplatné, mezi vrstvy pracující, mezi vrstvy produktivní plným právem musíte počítati také střední a malé živnostníky, zemědělce, obchodníky, tyto vrstvy, které fakticky drží dnes hospodářskou basi našeho rozpočtu a naší hospodářské politiky. Nesmí býti přehlíženo, že tyto vrstvy intensivně pracují a že namnoze pracují daleko intensivněji než vrstvy hospodářsky odvislé. To je nutno zde konstatovati. To není podceňování práce dělnictva, naopak jest zde jenom korigování názorů, aby se negeneralisovalo a něco nesprávně netvrdilo. Vedle dělnictva pracuje intensivně a namnoze intensivněji živnostnictvo a zemědělstvo.
A pokud se týče rozpočtu a finanční rovnováhy, jest nutno konstatovati, jestliže máme rovnováhu v rozpočtu, - což zajisté od nás jest přijímáno velmi radostně, poněvadž máme zájem na spořádaném hospodářství v našem státě, - že pak jest to z velké části docíleno tím, že právě na vrstvy nemajetného, hospodářsky samostatného lidu, na živnostnictvo a obchodnictvo, převalena jsou břemena tak těžká, že pod nimi fakticky už dnes úpí. A musím zde prohlásiti jménem těchto vrstev, že více těchto břemen nebylo by možno uvalovati na tato bedra, neboť, vážení, představte si, že takový hospodářsky samostatný člověk platí celou snůšku daní: výdělkovou, daň z příjmů, obecní přirážku, okresní přirážku, zemskou přirážku, daň ze zisku, domovní daň, poštovné, dopravné atd.. že v celém tomto rozpočtu, který representuje břemena na daních přes 5 miliard, jistě nejméně 2 miliardy odvádějí přímo tyto vrstvy ne od konsumentů, nýbrž jako produktivní, jako pracující vrstvy. To jest nutno respektovati. (Tak jest!)
V nejbližších dnech bude se opětně uvalovati na bedra těchto lidí nové, těžké, velké břemeno ve způsobě 1 miliardy moučné dávky, 1 miliardy nového zvýšení daně z obratu, ve způsobě 400% zvýšení příspěvků nemocen. pokladen atd., jistě jest zde situace taková, že je nutno, aby tento zákonodárný sbor dbal toho, aby břemena byla rozdělena spravedlivě, aby hospodářská samostatnost tisíců a statisíců těchto lidí nebyla ruinována, nebyla úplně přivedena v niveč.
Prosím tedy slavnou sněmovnu, aby při přáních pronesených z našich řad bylo dbáno toho, aby byla uskutečněna. Jen obrázek. Na živnosti v celém rozpočtu je položka 3 mil. korun. To representuje pouhé 0·02% celého rozpočtu státního, to je takový pakatel, že je to přímo směšné, jestliže dnes se ukazuje na to, že ze státních prostředků obchodnictvo a živnostnictvo je podporováno.
Pokud se týče další vaší parlamentní
práce, přál bych si, aby konečně byla zbudována vláda definitivní,
parlamentární, ze všech československých, stát udržujících stran,
všenárodní blok, nikoliv tak, jak jak si to představoval bývalý
ministr dr Vrbenský, mezinárodní blok socialistický. Myslím,
že všichni bychom rádi pracovali k tomu, aby Československá republika
byla na základě demokracie a spravedlnosti pro veškeré třídy národa
našeho. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval: Udílím
slovo dalšímu řečníku paní posl. Malé.
Posl. Malá: Pánové a paní! Předběžný rozpočet je zatížen tolika neblahými důsledky kapitalistického režimu, že se až stává svůdnou záminkou k rozvinutí všech pokrokových i socialistických ideí. Nechci na tomto poli závoditi se stranami vládními, které rozpočet schválí, až se vyhubují.
Chci spíše poukázati na zjevy, které doprovází naši finanční rovnováhu. Dotknou-li se vás některé vývody jako obžaloba, budou vinny poměry, které nás ženy nutí mluvit řečí tvrdou a nelítostnou.
Moje řeč bude opakem vysoké politiky, dle vašeho názoru snad sem ani nepatří, ale vy sami říkáte, že demokracie je vládou lidu, nuže ať tedy mluví lid v době, kdy naše finanční situace je uklidňující.
Matka, která balí své nemluvně do novinového papíru, protože nemá hadru na pleny mi píše: "Prosím vás pro Boha, udělejte tam nějaký zákon, aby už byl konec našemu trápení".
Pánové, vy jste moudří, vy musíte udělati nějaký zákon na snížení cen látek. Jestliže neprovedete snížení cen zákonem, přijde jistě chvíle, kdy v hlavách matek, které nemají šatu a obuvi pro děti, vznikne myšlenka, aby zabraly nejbližší obchod a vzaly si to, čeho potřebují. To jest veřejné násilí, vím, že máte na ně staré rakouské paragrafy, ale byli byste klidni vy, kdyby vaše ženy byly v takové situaci?
Jiný případ: Žena má vařit muži souchotináři vydatnou stravu. "Pokud můj dělal", píše, "mohla jsem přece kousek masa koupiti. Nyní, když nepracuje, těžko je kupovat při té drahotě. Můžete mi nějak pomoci? Jestli můžete, tak vám mnohokrát děkuji, jestli nemůžete, tak můj muž zemře dříve, než-li je třeba".
Jiný případ: "Dítě nemocné příušnicemi, chudokrevné a podživené naříká: "Já bych papala mlíčko, ale maminka nemůže žádné dostat. (Výkřiky.) Maminka říkala, že jste poslanec a že kdybyste chtěla, že by bylo v Praze mléko aspoň pro nás, pro děti".
Jako protějšek k výtce chorého díděte, budiž tento dopis ženy dělnice na velkostatku: "Musím vám napsat něco hrozného. Náš pán, aby nemusil odvádět tolik mléka, nařídil, aby se nedalo kravám večer žrát. (Výkřiky.) Ubohý dobytek bučí hlady a my mu nesmíme pomoct, kdybych měla moc, tak toho chlapa zavřu na deset let do kriminálu, aby netrápil dobytek a nedělal nešťastný lid ve městě."
Člověk, který bydlí společně v jedné světnici se třemi rodinami - bydlí tak, že natažené šňůry oddělují jednu rodinu od druhé - mi píše: "Vládo, kde jsi, proč nestavíš? Že nemáš peněz? Domy se přec nestaví z peněz. A cihel a dříví máme dost, proč je nevyvlastníš a nestavíš?"
Žena, které nechtějí a nemohou přijmouti v nemocnici dceru pro nedostatek místa, naříká: "Naše utrpení nemá konce, a vy tam sedíte jako hluší a slepí."
70ti letá stařena, křižujíc se, vypravuje: "Můj staroušek mne svádí, abychom se oběsili." Táži se úzkostně: "proč?" Stařenka odpovídá: "Ale tak, pro ten psí život. Když už ta bída šest let trvá a nikde žádné vykoupení."
Žena státního úředníka píše: "Na kolenou vás prosím, abyste hlasovali pro návrh, který nám chce dát více, víte, já nechci vydírat republiku, ale kdybyste viděla naše prádlo, stydím se za tu bídu, nejsem jí zvyklá. V té velké naší úzkosti jsem si vzpomněla, že vy ženy snad byste mohly pro nás něco udělat."
Lékař-asistent v nemocnici prozrazuje: "To jest zločin, který se páše na nemocných. Hladem jich nevyléčíme; není obvazů, ani nástrojů a není ani chuti zachraňovat. Nás také nikdo nezachraňuje. My studovaný proletariát žijeme v bídě, ale my mlčíme, protože nám říkají, že bychom poškodili republiku, kdybychom o své bídě křičeli hlasitě.
Student, stavící na Letné, vtipkuje se smutnou tváří: "Ta zima leze za nehty. Přisám pes, že s tím praštím a půjdu si zabrat něco k arcibiskupovi. Tam jest bytů dost."
Slovačka, krásné svěží děvče, dotazované, proč utíká z vlasti: "Prečo nám neurobíte socialisaci? Keď sa nemôžem uživiť zde, čo máme robit?"
Vojín, ve válce osleplý, vykládá: "Ono se to řekne: vlast, republika, povinnost! Ale, věřte mi, kdybych věděl, že takhle se nám republika odmění! Teď bych chtěl jen na hodinu prokouknout, abych mohl naplivat do očí naší republikánské spravedlnosti."
A ženy na trzích, v obchodech, ve vlaku debatují: "Jak je to možné, že drahota trvá dále? Jak je to možné, že lichváři a zbohatlíci pracují nerušeně dále ve svých obchodech, jak je to možné, že není domů a bytů, když země je plna dříví?"
Ano, jak je to možné, že je jedněm zima a hořko ze života. Proč to zde říkám? A byste viděli, že není lidovlády. Lid cítí na sobě jen tvrdou pěsť bídy; dobrodiní zákonů pro ně neexistuje. A proto je trapné býti zástupcem lidu, trapné proto, že zde nelze pro lid nic vykonat. A lid nám věřil; lid sám se domníval, že se súčastňuje vlády prostřednictvím svých zástupců, lid mel také důvěru v účinnost zákonodárných sborů. To, že socialisté dostali při volbách tolik hlasů, nebyla jen politická agitace; to byla bolest válkou umučeného lidu, bolest, která chtěla být odčiněna. Prosté, venkovské ženy, jednonozí vojáci, nám tehdy psali:
"Nasyťte nás, oblecte nás, my vám budeme blahořečit!"
Když jsme sem my ženy vstupovaly, cítily jsme na sobě pohled tisíců očí našich hladových davů. Bylo nám až úzko při pomyšlení, že nejsme na tolik moudré, abychom byly ihned schopny zákonodárných prací. Nemajíce politických zkušeností veřily jsme, že Národní shromáždění jest shromáždění lidí, kteří ustavičně přemýšlejí o tom, jak pomoci co nejrychleji všemu strádajícímu lidu.
Dnes po několikaměsíční zkušenosti musíme vmetnouti ve tvář měšťácké demokracii jediné slovo: "nevěříme". Lid zmoudřel a nečeká již od vás žádné pomoci.
A ženy se staly komunistkami.
Nezazlívejte ženám, že jsou radikálními, že již nemají ilusí o naší práci v parlamentě. Ženě, která stála několik let ve frontách, ta již prohlédla tento kapitalistický řád dříve, než jsme my začali uvažovat o jeho změně. Žena, která slzami hojila omrzlé nožky svých dětí, ta již před 4 lety, kdy ještě nebylo stopy po komunismu, si přála, aby přišel někdo a potrestal všechny, kteří jsou vinni jejím utrpením.
Žena, která stála za dveřmi producentů a obchodníků ulekaná a ponižovaná, naučila se příliš nenávidět systém nadvlády peněz nad člověkem, že marně dnes říkáte: "Trpělivost!"
Ke všemu ještě straší do bídy dnů příšera války. Myslíte, že žena, která ztratila ve válce otce, muže, syna, bude klidně přihlížet k novým zločinům imperialismu? Nedivte se, že naše ženy, jindy tak mírné, jsou velmi roztrpčeny. Kdybyste vy chodili okolo výkladních skříní přetížených luxusem a měli byste hladové žaludky a cáry na těle, byli byste ještě horší, protože vy již znáte, jak chutná život utěšenější, a proto se snažte pochopit, proč předložený rozpočet dráždí naše ženy, i když nejsou ani politicky zaujatými.
A nyní: Co by řekla řádná a šetrná hospodyně z dělnických vrstev, kdybyste jí takový rozpočet předložili? Řekla by vám, že žena, která si dala udělati takový rozpočet, není žádnou řádnou a šetrnou hospodyní z vrstev dělnických, která ví, že každý haléř musí někdo vydělati těžkou prací a nezachází proto lehkovážně se soukromým majetkem své rodiny, o niž se má starati. Naše republika si však nepočíná ve svém rozpočtu jako řádná hospodyně, matka a pracovnice. To je rozpočet milostpaní, která s lehkým srdcem vyhazuje na šperky, kožešiny, voňavky, automobily a representaci od botiček až ke frisuře. Kdybychom jí řekli, že není hezké, nerozeznává-li věcí nezbytně potřebných od méně potřebných, podívala by se na nás s úžasem a na konec by se na nás utrhla, co si myslíme; ona je krásná, zbožňovaná paní, paní buržoasní republika a nikoliv proletářská žena - republika socialistická. Chraň bůh, abychom ji za něco takového považovali. Bude na smrt uražena. Musím říci, pánové a paní, že dobrou hospodyni poznáte dle jejího rozpočtu. Kdyby nám, pánové z měšťanských vrstev, sestavily vaše ženy takový rozpočet, ve kterém je tak málo pro zdraví všech, péče o děti a vzdělání, zkrátka o všecky naprosto nezbytné potřeby ke zdraví a životu, byla by z toho domácí hádka. Ale co je nesmyslné, hloupé, nerozumné a zbytečné v domácím rozpočtu soukromém, vyhlásí se na tomto místě jako nezbytné, chvalitebné a nutné v rozpočtu státním; totiž málo nebo nic na vzdělání, zdraví, šat, zdokonalení a zušlechtění člověkovo (Výborně!) a velmi mnoho na jeho otupení, ohlupování, onemocnění a ruinování. Rozpočet je dělán tak, že podporuje zbytečnosti, to jest klerikalismus; miliardy se vyhazují na to, ne abychom v republice měli svobodné, hrdé, pracující občany, ale abychom měli celé nesmyslné, starorakouské úřednické a vojenské zařízení, které pracuje s ohromným plýtváním sil, není k ničemu dobré a nikomu nepomůže ke skutečnému občanskému blahobytu, ani ku pravé hospodářské demokracii, ale je jen k tomu, aby budilo hořkost u všech odstrčených, pracujících dětí velké dámy-republiky, která je velkou dámou, ale žádnou matkou.
V předloženém rozpočtu není duch spartánské šetrnosti a střídmosti. Od nepodařené kopie dvora až po ubohé položky na vzdělání, zdraví, péči o matky a kojence. Takový rozpočet svědčí o tom, že republika vede veliký dům, aby jí mezinárodní pan buržoa nepomluvil. Vydržuje si obrovskou armádu, snad aby ukázala, že miliony jejich proletářských dětí jejího velkého domu hájiti nebudou, ač pravá matka republika měla by v zástupech proletariátu ozbrojeného svého nepřemožitelného obránce. Dvě miliardy nás stojí tato kopie starého rakouského ozbrojeného míru se všemi missemi, generály, instruktory, drahou reklamou pro stát, který jest obtížen břemenem obrovských dluhů a přece se neřídí státnickou moudrostí mudrce z podkroví.
My ženy jsme se domnívaly v počátcích republiky, že její správa nám dá vzor ušlechtilé, mateřsky pečlivé, rozumně vedené a na výsost kulturní domácnosti. Místo toho máme ve své republikánské domácnosti plno drahého haraburdí, o nichž marně se ptáme, k čemu jsou. Vyšívané pokrývky přikrývají hnilobu a červotočinu. Nikde není prostota a jednoduchost. Tisíce lidí žije psím životem, poněvadž celé to zařízení drahé a luxusní pohlcuje vše, ale běda, kdybyste kopli milostpanina psíka, roztahujícího se po polštářích s podotknutím, že by milostpaní lépe udělala, kdyby se starala o chudé děti, které v přeplněných bytech propadají křivici a tuberkulose. Není příjemno kritisovati dům takové paní, není příjemno kritisovati jeho rozpočet. Možno se jen rozplývat chválou, že si to milostpaní dobře zařídila, a že to jinak nejde, když takový rozpočet má trochu nesociální ráz. Ale dělnická žena, když se do toho domu paní republiky podívá, řekne vám do očí, že takhle nevyhlíží dům pořádného, pracujícího občana, ale že jest to dům mezinárodního spekulanta, člověka, který má jiné starosti, než aby každý pracující občan, ať již malý úředníček, či dělník měl aspoň poněkud snesitelné, lidské živobytí. Správa republiky si raději láme hlavu tím, jak na tyto úředníčky, dělníky a proletáře vůbec uvaliti těžké spotřební daně, aby jim důkladně zašla chuť na svůdný obrázek skromného blahobytu.
Rozpočet tento není zdravým hospodářstvím, není vůbec hospodářstvím. Sledujme jeho položky a musíme dospěti k názoru, že třída boháčů považuje republiku za svůj luxusní dům.
Tento rozpočet je dokladem nemocné naší doby. Milostpaní republika stůně, zřetelně nemá v hlavě vše v pořádku. Neopírá se o lid; z vojínů chce udělati nemyslící žoldnéře, na ohlupování lidu vydává miliony a sama při tom slábne, hloupne, a chudne, okrádajíc se současně o lásku svých dětí. Kdyby chtěla projeviti aspoň dobrou vůli, že nebude hospodařiti po vzoru spekulantů a bankrotářů, musila by vyvlastnit aspoň 30 největších milionářů, aspoň 100 největších velkostatků bez odkladu a bez náhrady. Ať ukáže, že je hanba žíti z chuďasů a dávati milionářům, ať ukáže, že jest spravedlivá matka, která vezme milionářům a dá chuďasům.
Nevidíme v rozpočtu spravedlnosti ani sociální, ani kulturní, ani lidské. Všude se na nás šklebí starý svět, starý, známý měšťácko-militaristický řád, stará známá pochybná paráda a luxusní haraburdí. Zde nepomohou jednotlivé škrty pana ministra. Rozpočet by musil být ovládán zcela jiným duchem, duchem republiky socialistické. Máme mnoho representace na venek, mnoho zbytečného haraburdí uvnitř. Nezbývá nám pak na nejnutnější potřeby chudých lidí. My nemáme smyslu pro budování republiky na tomto podkladě mezinárodní representace a kapitalistické přemrštěnosti. Nás chudoba naučila střídmosti a kdybychom mohly rozhodovati my ženy, vzaly bychom koště a prostě v čin bychom proměnily to, co jest dnes volá ním všeho nespokojeného lidu: "Vyhoďte ty střepy!"
Snad se vám zdá moje řeč podivnou, snad ji pokládáte za naivní. Nemá ovšem nic společného s umělostmi vysoké politiky, o níž vy namlouváte, že se zde dělá a že právě vy ji děláte. Ale tomu, co jsem mluvila, budou rozuměti lidé, kteří pro vaši vysokou politiku nemají porozumění. Budou jí rozumět v prvé řadě proletářské ženy, které mne sem vyslaly, abych hájila jejich zájmy a které nejtíže pociťují hospodářský a finanční rozvrat naší republiky. Ty by naprosto nechápaly, že by se mohl najíti socialistický poslanec, který by hlasoval pro tento rozpočet, jenž má všechny znaky kapitalistického, třídního, měšťáckého státu. Jak bychom mohly před nimi odůvodnit takové hlasování, jež by se rovnalo schválení dnešního finančního hospodářství?
Naše ženy mají velmi málo pochopení pro učené výklady, diplomatické řečnění a obtížné situace, nebo pro složité vysvětlivky k záhadám finanční vědy. Naše proletářské ženy vidí prostěji, vidí příměji a vidí správněji a vidí jen jedno: že na jedné straně žije v tomto státě skupina lidí, opatřených vším pohodlím, vším bohatstvím, vším blahobytem a přepychem, a na druhé straně, že živoří ohromná většina všeho obyvatelstva v krajní bídě, v nedostatku nejnezbytnějších životních potřeb, ve strádání a bolesti. Naše ženy vědí, že blahobyt této první skupiny milionářů, kapitalistů, velkostatkářů, agrárních zemanů a keťasů den ode dne roste v témž poměru, jak stoupá bída skupiny druhé.