Předseda (zvoní):
Slovo si vyžádal pan
ministr věcí zahraničních dr. Beneš. Uděluji mu je.
Ministr dr. Beneš: Slavná sněmovno! Dovolte mi, abych při příležitosti rozpočtové debaty zmínil se o jedné malé položce, kterou vláda československá bude míti právě zaplatiti na zvláštní účel, který však přes to má důležitost dalekosáhlou. Jest to zaplacení ročního příspěvku republiky československé Svazu národů, který bude dosahovati sice sotva milion korun, který však má politický význam, jejž není třeba dokazovati a o kterém jsem se rozhodl mluviti nyní právě proto, že jsem se vrátil ze zasedání Svazu národů v Ženevě, kde jsem mohl přímo na vlastní oči viděti, co dnes jest a co patrně v budoucnosti bude dílo Společností národů.
Pokládám za důležité, právě v tomto okamžiku, kdy jedná se v Ženevě o celou řadu důležitých politických otázek, vysoce významných, ve shromáždění Svazu národů a v době, kdy všude kolem nás ještě řada těžkých politických otázek není vyřešena, kdy u nás došlo k rozporům nacionálního rázu, upozorniti veřejné mínění tohoto státu na dílo, jež se koná v Ženevě a chápu se slova dnes vzhledem k tomu, že jsem nucen opět ku pokračování této práce se vrátiti. Chtěl jsem upozorniti veřejnost naší právě cestou parlamentní, poněvadž jest to také otázka zahraniční politiky velmi důležitá a poněvadž tím veřejnosti jasněji věc bude postavena před oči.
V Ženevě na shromáždění Svazu národů zastoupeno jest 42 států z celého světa. Jest patrno na první pohled každému, kdo se jednání zúčastní, že tam koncentruje se skutečně jistý druh veřejného mínění světového, že jednotlivé státy vyslaly tam delegáty, jsouce si vědomy, že připravuje se tam dílo veliké historické budoucnosti, ač-li se ovšem podaří vybudovati ze Svazu národů to, co budovatelé jeho a organisátoři z něho si přejí míti. Jest příjemno vzpomínat na mírovou atmosféru, která ve shromáždění tom se brzy vytvořila, zejména proto, že jest to tak brzo po uzavření mírových smluv a po skončení války a jest to tím příjemnější, když se konstatuje, že tam jest nejen tábor zúčastněných států v poslední válce na jedné straně, nýbrž že jsou tam zejména všichni neutrálové, kteří činně zúčastni se práce a kteří stejně rozhodně chápou dílo pacifikace Evropy jako jest to u států, které byly ve válce.
Duch smířlivosti, uklidnění, pomoci vzájemné, rekonstrukce a spolupráce na vybudování normálních poměrů jevil se všude, byl na rtech všech těch, kteří o všech politických otázkách diskutovali a ve všech konkrétních otázkách, které se k řešení předkládaly, také prakticky byl uplatněn. To jest zjev velmi důležitý a bylo by nesprávně, kdyby v kterémkoliv směru a od kterékoliv strany tento výraz veřejného mínění světového chtěl se přehlížeti.
Všude jest vidět pocit zodpovědnosti u delegátů, všude nabývá výrazu vědomí, že je nutno soustavně a rychle pracovat ku vytvoření poměrů normálních a k definitivnímu zajištění míru. To je charakter prvního zasedání, z něho vychází také přesvědčení u všech delegací, že z jednání Ligy národů musí za každou cenu vyjít positivní výsledky a z toho také čerpají, zejména zástupci menších států přesvědčení a naději, že o klid, bezpečnost a existenci jejich v budoucnosti bude lépe postaráno, nežli před světovou válkou.
Při jednání o konkrétních otázkách zabývalo se shromáždění především otázkami organisačními. A tu by bylo třeba snad podotknouti, že není neznámo, že k idei Svazu národů jeví se na různých místech mnoho skepticismu; podceňuje se jeho práce a nechce se věřiti v jeho budoucnost. Jsem jist, vážení pánové, že tento skepticism jest neoprávněný, že idea tak silná, jako jest idea všeobecného míru, jejímž výrazem má právě myšlenka Svazu národů býti, se nedá sprovodit se světa; jsem také jist, že věříme-li v pokrok a ve vývoj v demokracii, nemůžeme nevěřit v ideu Svazu národů. Jestliže se jevil někde skepticism ve věci Svazu národů, bylo to hlavně z toho důvodu, že nebyly dosud ještě vidět prakticky resultáty práce jeho. Nesmíme však zapomenout, že během dvou dlouhých let jednalo se Svazu především o vlastní organisaci, o vybudování organisace finanční, organisace politické, vybudování jednotlivých odborů Svazu, což všechno při dnešní mezinárodní situaci naráží na ohromné řady těžkých otázek sporných mezi jednotlivými státy, a že tudíž otázka organisace Svazu sama je jednou z nejtěžších, jež se Svazu samotnému postaví.
Jestliže tudíž pracoval Svaz doposavad především na své organisaci, nesmí to být důvodem ke skepsi, k budoucí jeho činnosti. Ten, kdo asistoval prvním jednáním, je jistě naplněn přesvědčením, že Svaz národů stane se brzo organismem po stránce mezinárodní politiky nesmírně významným. Stát jako Československá republika nesmí nikdy toto spouštět s očí, musí pochopit význam toho a podle toho veškerou svoji politiku zařídit.
Dovoluji si jenom upozorniti na to, jak při rostoucím významu shromáždění Svazu národů a zejména při rostoucím významu Centrální rady Svazu národů musíme s největší bedlivostí sledovati politické otázky, které ve Svazu národů se postaví. Není už dnes pochybnosti o tom, že stanovisko jednotlivých států k určitým otázkám evropské politiky bude do veliké míry spoluurčováno tím, jak k věcem těm postaví se Svaz národů. Tu upozorňuji zejména, že v plánu Svazu národů je zabývati se všemi těžkými problémy evropskými, které jsou s to ohrožovat mír. Jsou to přirozeně všecky otázky centrální Evropy, jsou to otázky Evropy jihovýchodní a Evropy východní vůbec; dále postaví se ve Svazu národů otázky minoritní a národnostní, které tento stát do tak veliké míry interesují, budou postupem doby připuštěny do Svazu národů bývalé nepřátelské státy a některé z mnohých států právě se tvořících, bude nutno, aby ve Svazu národů projednávána byla otázka t. zv. okrajových států vytvořených na východ od Polska, bude projednávána otázka ruská, to jsou už všecko otázky, které tak vitálně interesují československou republiku, že vláda republiky Československé pokládala za povinnost věnovati Svazu národů co možno největší pozornost a spolupracovati co nejrozhodněji a co nejupřímněji s ním za týmiž cíly, jež staví si Svaz národů. Je mi zvlášť příjemnou povinností konstatovati, že vláda republiky československé je jednou z prvých, která takto plně oceňuje a ocenila význam Svazu národů a pokládám za svoji povinnost upozorniti naň všechny vrstvy obyvatelstva této republiky. Činí-li to vláda republiky československé, jedná jen v intencích všeho našeho lidu a jedná zejména také v intencích naší historie národní. Je v zájmu tohoto státu, aby ideje Svazu národů staly se majetkem nejširších vrstev národa, aby tyto vyvolaly skutečné veliké lidové hnutí pro tyto principy. Právě v posledních dnech, kdy oslavováno bylo výročí našeho velikého učitele Jana Amosa Komenského, správně se poukazovalo na jeho veliké ideje připomínající tytéž principy a tytéž snahy, které hlásal již před 3 stoletími a které úplně padají do rámce ideí Svazu národů. Naše národní historie vykazuje řadu velikých postav, které svými názory, teoriemi a prací uplatňovaly a zosobňovaly právě tyto ideje. Stát náš v těžké dnešní době nedokončených řešení, obávaných krisí a národnostních sporů a celkové politické a hospodářské těžké situaci má všechen zájem a všechnu povinnost, aby pilně v zájmu všech národností stát ten obývajících podporoval všechny snahy, které vedou ke konsolidaci Evropy a speciálně oné části Evropy, v níž se nalézáme. Nebezpečí, jež kolem nás jsou a kolem nás budou, z velkého procenta mohou býti a budou jistě odstraněna, jestliže dílo Svazu národů skutečně povede ke zdárnému výsledku. Také naše poměry vnitřní silně to potřebují. Jest v zájmu našem, v zájmu tohoto státu, aby tudíž ve smyslu této politiky pracoval, aby z plna srdce si přál, aby práce Svazu národů při dnešním jeho zasedání měla co největší zdar a úspěch. Vláda republiky Československé pokládá za svou povinnost toto svoje stanovisko u příležitosti zasedání shromáždění Svazu národů v Ženevě tlumočiti v parlamentě.
Nemaje možnosti zmíniti se o věci
při specielní debatě o rozpočtu ministerstva zahraničních věcí,
upozorňuji v této debatě všeobecné jednak na celou otázku principielní,
jednak na povinnost budžetní, která nám při náležitosti ke Svazu
národů náleží, abych ukázal, proč vládě záleží na tom, aby příslušný
příspěvek Svazu národů náležitým způsobem byl vyřízen. Výborně!
Potlesk.)
Předseda: Uděluji
slovo dalšímu řečníku p. prof. dr. Kafkovi.
Posl. dr. Kafka (německy): Dámy a pánové! Způsob, jakým zde vedeme tuto všeobecnou rozpravu o státním rozpočtu, jest příznačným pro poměry v tomto státě. V konsolidovaných státech a za normálních poměrů znamená obyčejně všeobecná rozprava o finančním zákonu vrchol parlamentních jednání. Slouží především k tomu, aby vyložila všeobecnou finanční i politickou situaci státu. Avšak podle vžitého parlamentního zvyku používá se jí všeobecně také jako podnětu, aby se rozvinuly nejvšeobecnější a nejzákladnější problémy státní politiky a aby se o nich promluvilo s vyššího hlediska. Šťastnější sněmovny, než je tato, mohou při této příležitosti v prvé řadě mluviti o tom, zda za hraniční orientace má se obrátiti tím neb oním směrem. Mohou mluviti o tom, zda po stránce sociální, kulturní a hospodářské dlužno dáti se tím neb oním směrem, na pravo neb na levo, anebo šťastně volenou střední cestou. Můžeme však ovšem také, a opětovně jsme to v této debatě činili, pokusiti se povznésti se na vyšší hledisko. Jsme však stále a stále nuceni sestupovati na nízkou úroveň denní politiky. Mohu skutečně mluviti o nízké úrovni denní politiky. Pohlédneme-li zpět na to, co přinesla tato debata, musíme přece jen říci, že bez podceňování všech zásadních věcí, o nichž se mluvilo, demonstrace a nepokoje, násilnosti a teror tvořily hlavní předmět našich porad. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.)
Nejsme bohužel ještě tak daleko, abychom si mohli předložiti otázku, kam má směřovati naše vládní a naše státní politika, nýbrž bojujeme teprve s předběžnou otázkou, zda v tomto státě je vůbec nějaký orgán, který nejen má jméno vlády, nýbrž také má vůli a moc vykonávati onu činnost, kterou právě zoveme vládnutím, nebo zda máme v tomto státě co činiti s vedlejší vládou a protivládou oficielních a neoficielních vedlejších vlád. Když se to zde tak dalece podařilo a můžeme-li zkoušeti, proč se to tak dalece podařilo, musíme a můžeme nalézti jen nejhlubší a nejvlastnější důvody, pohlédneme-li dále zpět. Při tom vidíme, že tyto hlubší a skutečné důvody spočívají nejprve v budovacích listinách tohoto státu, vidíme však dále, že spočívají v oněch nesčetných dokumentech, v nichž stále a stále česká strana mluví ke svému vlastnímu národu duchem šovinismu a nesnášenlivosti, a musíme především konstatovati, že snad hlavní důvod spočívá v tom, že sotva který z českých vedoucích politiků má to porozumění a odvahu, aby to sám uznal a tento poznatek rozšířil, že 28. říjen 1918 musil znamenati obrat v dějinách české politiky, a že dřívější nezodpovědná, bezmezná politika Čechů musí býti dnes vy střídána zodpovědnou a ustálenou politikou státní.
Spočívají-li důvody zjevů poslední doby tak hluboko, pak bylo by nespravedlivé, kdyby celá vina chtěla se přesunouti na nynější vládu. Bylo by však, dámy a páni, právě tak nespravedlivé, kdyby se chtělo mlčky přejíti přes to, že velká část zodpovědnosti tíží právě tuto vládu. Tato vláda představila se nám mimo sněmovnu i ve sněmovně celým množstvím jmen, jako vláda práce, jako vláda prozatímní, jako vláda nepolitická atd. Slyšel jsem také, že v českém tisku je obzvláště pozdravována jako vláda pořádku, jako vláda, která byla dosazena v prvé řadě k tomu úkolu, aby prováděla právě přísné zachovávání zákona a tímto způsobem upevnila přísným používáním a hájením zákona autoritu státu. Bylo-li to skutečným úmyslem vlády, musím konstatovati, že dnes můžeme tento úkol nazvati úplně nepodařeným. Vraťme se poněkud k vývoji událostí, jichž jsme byli svědky poslední dobou. V Teplicích vzbudil pomník císaře Josefa nevoli jistých českých kruhů. Tyto stanovily požadavek, aby tento pomník byl odstraněn. Ministerský předseda, který byl tak skvělým správním úředníkem starého Rakouska, ví tisíckráte lépe než já, že není zákonného ustanovení, aby tento pomník byl zabedněn nebo odstraněn. On však přes to uznal za správné vydati rozkaz k zabednění. Tento rozkaz byl vykonán přes čirou protiprávnost úřadem jedině k tomu povolaným. A nyní, dámy a pánové, stalo se, že účastníci schůze odstranili v noci toto bednění. Spatřuje-li pan ministerský předseda v odstranění následků protiprávně vydaného vládního nařízení protiprávnost, rád toto stanovisko zastávám. Pak měla však také vláda, právě ona samojediná, normální cestou a korektně proti tomuto jednání zakročiti. Měla po ruce možnost potrestati ty, kdo zavdali podnět k odstranění nebo je provedli, měla v rukou učiniti všechna opatření, aby provedla slušnější zabednění a je chránila. Místo toho však, ctěné dámy a pánové, vláda uznala za správné využíti toho jako podnětu, aby ukázala teplickému obyvatelstvu, a tím německému lidu vůbec, že je vládou silné ruky, a touto silnou rukou, jejíž sílu nechci ani přeceňovati ani podceňovati, o jejíž schopnosti však mám v každém případě pochybnost, touto silnou rukou vyvolala jednoduše jediným a opětovným odklonem od zákona pro teroristické vyhrožování ulice všechny ony následky, jež se objevily v posledních týdnech a dnech. Myslím, že pan ministerský předseda byl již druhého dne, den po vydání nařízení k odstranění pomníku, asi poněkud v pochybnostech o správnosti svého postupu. Pocítil asi pochybnosti, když spatřil spontanní výbuch našeho rozhořčení, byl asi v pochybnostech, zpozorovav všeobecnou nelibost, kterou vyvolal tento jeho krok v českých kruzích hluboko a dole, snad smím to říci, i vysoko nahoře. Pocítil asi jisté pochybnosti, když spatřil, že tento jeho krok byl pokládán za povzbuzení k činům teplickým a chebským a konečně za povzbuzení ku všem událostem, jež udály se v kritických dnech, jichž svědky jsme byli zde v Praze, hlavním městě státu.
Dámy a pánové! Nemám v úmyslu hovořiti o těchto pražských událostech, k nimž jako poslanec německé menšiny v Praze jsem povinen zaujmouti stanovisko, ve formě historického vylíčení. Nechci ani před svým duševním zrakem, ani před duševním zrakem svých těžce zkoušených pražských německých spoluobčanů znovu oživovati všechno to, co jsme sami v úděsu prožili. Nechci zde mluviti ani o jednotlivých zastaveních dobře organisovaného a systematicky složeného očistného průvodu, jenž započal u zemského divadla, jenž navštívil všechny německé vzdělávací a kulturní ústavy, všechny, i ty nejnevinnější spolkové místnosti, tělocvičny atd., jenž pečlivě nenechal bez povšimnutí ani jednoho německého domu, ani jednoho německého nápisu, který donutil redakce pražských německých novin zastaviti činnost, který neušetřil ani nevinných chodců a soukromých bytů, a který konečně nezastavil se ani před stánkem božím, jenž jistě je vyňat z okruhu národnostního boje, před kulturní památkou, již celý vzdělaný svět zná a má v úctě. Musím však prohlásiti, že v těchto dnech skutečně německá menšina pražská byla bez ochrany, bez obrany a bez práva. Musím prohlásiti, že tyto události přece snad jsou něčím větším než řadou protizákonných jednání, jak je pojmenoval p. min. předseda v senátě. Musím prohlásiti, že tyto akty jsou souhrnem protiprávností, netoliko vzhledem k vnitrostátnímu právu, nýbrž že jsou velmi těžkým porušením mezinárodně zaručené smlouvy o ochraně menšin.
Jest to smutné, že takové výstřelky mohou vzplanouti, je to smutné, mohou-li trvati několik hodin, jest však strašné, jestliže takové nepořádky jsou provázeny naprostou bezmocností a úplným selháním státní autority. Zdůraznil bych zde, že výkonné orgány neselhaly. Pokládám za loyální, abych řekl, že podle mých vlastních pozorování a podle zpráv mne došlých úředníci a mužstvo pražské policie a důstojníci a mužstvo četnictva konali svou povinnost taktně a s rozhodností. Zklamala, pánové, vláda, ta vláda, jejímž úkolem podle mého skromného názoru vůči takovým událostem jest předejíti jim a brániti jim. Vláda neměla moci k potlačení a neměla schopnost anebo vůli, aby jim předešla.
V úterý, na počátku těchto událostí byla by bývala vláda měla v ruce možnost, aby prostým prohlášením, které mohlo býti co možno nejširší veřejnosti oznámeno, alespoň odstranila se světa onen důvod nebo zdánlivý důvod, který prý přivodil tyto pražské události. V Chebu nebylo ani jedinké české dítě poraněno (Souhlas něm. poslanců.) a kdyby bývala vláda použila svého práva vyhláškového, kterého přec často užívá, aby tyto zprávy nejširší veřejnosti oznámila, tu snad nebylo by bývalo třeba, aby do ulic bylo povoláno četnictvo a policie, na jichž použití nemáme opravdu žádného zájmu.
Pan ministerský předseda řekl včera v senátě, že konečně, pokud to bylo možno, všechny německé objekty byly majitelům opět vráceny.
Dámy a pánové! Potud, pokud to bylo možno a přece ne všechno. Potud je to správné. Jestliže však p. min. předseda těmito slovy chtěl vzbuditi dojem, že vrácení německých objektů jich vlastníkům, něco, co ve státě právním je snad docela samozřejmým, dlužno přičísti moci a vlivu vlády, pak musím tomu k svému politování odporovati. Německý dům byl vrácen ne proto, že tomu vláda chtěla, nýbrž proto, že čeští studenti tento dům dobrovolně opustili. Nové německé divadlo nemohlo přes opětovná ujišťování p. min. předsedy hráti a může teprve nyní hráti, když schůze solistů Národního divadla spolu s legionáři dala k tomu své svolení. A jestliže jest třeba snad ještě jiný doklad, pak mohl bych přece také, aniž bych se pouštěl do podrobností, poukázati na zemské divadlo. Tam nejsme skutečně ještě tak daleko, aby činitelé vládnoucí z vlastní vůle dobrovolně budovu uprázdnili, a proto právě není vyklizena.
Jestliže p. min. předseda líčí věc poněkud v krásných barvách, pak je to, myslím, u min. předsedy pochopitelné. Avšak povážlivým zjevem je, a sice právě při min. předsedovi, jak se mi zdá, pokládá-li za nutno hledati pro tyto výstřelky jakéhokoli druhu nějaké politické odůvodnění a ospravedlnění. Jsem prostým občanem, jehož stanovisko k zákonům spočívá v tom, že jich má poslouchati a nemám žádné zvláštní povinnosti starati se o udržování právního řádu, což, zdá se mi, jest úkolem vlády. Musím však říci, že výstřelky bez výhrady odsuzuji, ať vycházejí z kterékoli strany, a že nemohu bohužel užíti tak mírných slov, v jakých p. min. předseda mluvil o pražských událostech.
Řekl-li p. min. předseda, že rozsah těchto demonstrací nepřekročil míru obvyklou, tu zdá se mi to poněkud zvláštním a zní to tak - jsem přesvědčen, že to nebylo úmyslem vlády - jako by se chtělo říci, že podle okolností možno toho snésti ještě trochu více. Řekl-li dále pan min. předseda, že důvod spočívá v nějakém chování Němců, a zmizí-li tento důvod, že bude konec těchto výstřelků, tu je velmi na snadě myšlenka, aby se věc obrátila a řeklo se: nepomine-li tento důvod, nepominou ani výstřelky. (Souhlas u německých poslanců.) Mluvil-li konečně p. min. předseda o tom, že události pražské byly vyvolány Chebem, tu bohužel vidím v tom, že p. min. předseda sklonil se před všeobecným názorem, jenž v této otázce panuje. K tomu musím nejprve říci, že odplata, která se zde provádí, nebo má býti prováděna, byla by nespravedlivou, protože jsme konstatovali, že hlavní stížnost, kterou jste proti nám podali, jest úplně neoprávněnou a nikdy nebyla pravdivou. Avšak musím jíti dále a prohlásiti, že co nejostřeji protestuji jménem německé menšiny v Praze proti tomu, aby tato německá menšina pražská byla používána jako rukojmí a záruka, jestliže se snad něco děje v německých krajích Čech, aneb jestliže si vezmete do hlavy, že se něco v německých krajích Čech děje. (Souhlas německých poslanců.) Dámy a pánové! Dokonce i ten nejradikálnější řečník vaší strany, dokonce i ten nejradikálnější list na české straně ani slovem nemohl poukázati na to, že pražská německá menšina dala nějakým způsobem podnět k těmto výstřelkům, jež proti ní směřovaly. Byť bychom sebe více cítili svou souvislost s Němci pohraničními, přece jen nebéře se tato soudržnost ani se strany pohraničních Němců, ani se strany Němců v jazykových ostrůvcích v tom smyslu, že navzájem jsou obětními beránky, že vzájemně jsou zárukou. (Souhlas německých poslanců.) Jsem pražským rodákem a pocítil jsem rok 1897 a 1908, mohu snad říci na vlastní kůži, a ohražuji se proti tomu, aby se to rok od roku nebo čas od času opakovalo, aby jednoho dne demonstrovalo se nacionálně, druhého dne protižidovsky a třetího dne jiným způsobem, o kterém zde nechci mluviti.
Proti tomu se nejen ohražuji, nýbrž varuji vás, ne se stanoviska pražské německé menšiny, nýbrž se stanoviska vašich vlastních zájmů. Varuji vás před tím, abyste nepřejímali tuto methodu z dob starého Rakouska, kde musili jste také již tenkráte chrániti pověst hlavního města země, do doby, kdy by vám měla býti pověst hlavního města říše svatou.
Dámy a pánové! Chcete, aby Praha byla říšským hlavním městem také oněch milionů, kteří jsou příslušníky německé národnosti, chcete, aby zde byly ústřední úřady, soustřeďujete zde misse všech evropských i mimoevropských států, chcete dokonce ponechati zde naše vysoké školy, ačkoli jste nám opravdu těmito dny dokázali, že to pro každého z nás již musí býti překonaným stanoviskem. A vy skutečně myslíte, že budete moci vše to učiniti, jestliže rok od roku, nebo čas od času učiníte pražské ulice jevištěm takových nepokojů a výstřelků?
Dámy a pánové! Pražské nepokoje byly podle vašeho vlastního názoru použitím zásady odplaty. Nechci mluviti o správnosti nebo nesprávnosti odplaty v jednotlivém případě, řekl bych však vám, že, jak se mně zdá, vybudovali jste celou svou politiku na zásadě odplaty a pomsty. Béřete odplatu za to, co se vám dělo a co se vám nestalo. Odplácíte také za dobro, jež vám bylo prokázáno. Mstíte se za to, v čem bylo za světové války pochybeno, mstíte se za to, co se stalo ve starém Rakousku a včera jsme zde slyšeli, že to nebylo vždy důvodem k pomstě. Mstíte se, dámy a pánové, když již nic jiného nenajdete, za rok 1620 a stále opět na nás, kteří neneseme vinu ani na událostech roku 1620, ani na světové válce, ani na ničem z toho, co zajisté učinily rakouské vlády. A není-li vám ani to možno, sáhnete-li po něčem takovém do nejtemnější minulosti, abyste našli důvod k odplatě, tu mstíte se za něco, co by se mohlo státi, a selhají-li všechny záminky, pak přijdete s odvahou: Jak by se nám dařilo, kdyby byli Němci zvítězili. Takovým způsobem možno vésti po celou dobu strannickou politiku, tímto způsobem možno si na nějaký čas zajistiti popularitu. Tímto způsobem je možno vésti volební kampaň, to chápu, avšak tímto způsobem nikdy nebudete moci splniti úkol, který na vás vložil 28. říjen 1918, takto nikdy nebudete moci stát vybudovati a při existenci udržeti. V této krisi jako při šech jiných krisích tohoto státu doléhá na vás právě alternativa mezi pokojným a zdárně pracujícím státem národnostním a státem národním, oslabeným panujícím bojem vnitřním. Zároveň přichází alternativa, zda chcete, abychom spolupracovali, či zda chcete nás stále a stále opět vnucovati do negace.
A když již mluvím o této spolupráci, mohli bychom to přece jednou konečně učiniti zřetelněji a poctivěji než dosud se dálo z české strany. Z české strany se vždy říkalo, že na německé straně není ochoty ku spolupráci, nebo že by musela býti zakoupena za cenu, již není možno zaplatiti. Konstatuji, že po uzavření míru přes všechny události, o kterých snad nemusím zde mluviti, všechny německé strany, byť i s výhradou práva sebeurčení, jež přece je právem nezadatelným a jehož nemůžeme se vzdáti, i kdybychom zde podávali tisíce prohlášení toho druhu, že tedy všechny německé strany od nejzazší pravice až k nejkrajnějšímu levému křídlu postavily program, jenž v mezích tohoto státu může býti uskutečněn. Dokázali jsme ochotu všech stran k spolupráci již tím, a jestliže řeknete, že vážeme tuto spolupráci na podmínky pro vás nepřijatelné, pak odpovídám vám tím, že neklademe žádných jiných podmínek, než ony, jež obsaženy jsou v Memoiru III. Jestliže však tyto podmínky v Memoiru III. jsou skutečně pro tento stát nepřijatelné nebo pro váš národ nebezpečné, pak prosím vás, abyste volali p. dr. Kramáře a p. dr. Beneše k zodpovídání, kteří tento Memoir předložili a mají jej hájiti. (Souhlas u něm. poslanců.) vidíte, že nejsme to my, kteří stojíme této možnosti v cestě.
Je však také jiná možnost, ale nebezpečí této možnosti budete snad sami znáti, nebezpečí, které snad ještě nikdy tak jasně se neukázalo, jako právě událostmi posledních dnů. Jistá česká strana jest to v prvé řadě, jež má pro tyto demonstrace zvláštní porozumění, nechci říci přízeň. Jest to strana národních demokratů. To jest ona strana, jejíž zásadou jest, pokud vím, udržení pořádku, ona strana, jež s obzvláštní rozhodností a důsledností vede boj proti bolševismu. Nevěříte, že právě tato strana by musila si toho býti vědoma, že to, co se zde stalo, není než řetěz násilných vyvlastnění a typický příklad diktatury? A nemyslíte, páni národní demokraté, že, když již jednou je zde porozumění pro násilné vyvlastnění ulicí a pro jakoukoliv diktaturu, že pak těžko lze to odůvodniti, když se odmítá diktatura tak mohutné vrstvy obyvatelstva jako je proletariát? To platí však pro všechny strany české, že tyto poslední události jeví se nebezpečným brojením proti každému státnímu pořádku.
Pánové! Rozpoutaná síla nezná
mezí. Anarchii není možno určiti jistý cíl a to, co se zde stalo,
může a musí se v jiné formě a v jiném směru opakovati, je-li to
hájeno a pěstěno. Zkuste to, pánové, jestliže chcete, aby vývoj
pražských událostí byl příkladem pro vývoj všeobecných poměrů
v tomto státě. Správně oceňujte znamení bouře posledních dnů,
jež právě pro vás jsou výstrahou, pro každého z vás, který nechce,
aby stát se stal jejich poslední obětí. (Potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto: Ďalej
je k slovu prihlásený p. posl. Mlčoch. Udeľujem mu ho.
Posl. Mlčoch: vážená sněmovno! Slyšeli jsme se strany německých pánů již mnoho dobrých rad, všichni najednou nám velice, domněle upřímně radí, abychom v československém svém státu hleděli nacionální diference urovnávati způsobem smírným, abychom hleděli posíliti my Čechoslováci státní autoritu a pořádek, abychom se o to přičinili, aby ulice nereagovaly na události, odehrávající se v uzavřeném území, radí nám to prý v zájmu zachování tohoto státu.
Vážení pánové a dámy! Jest opravdu podivno, že najednou páni z německé strany jsou tak smířlivými, ačkoli ještě před několika hodinami nám hrozili krajními důsledky a velikými křiky. Jistě, že nikdo z odpovědných českých politiků a lidí neschvaluje, aby ulice zasahovala nezákonným způsobem do řešení problémů politických a národních, do řešení základů existence našeho státu. Jistě, že z české strany právě proto, že jsme si vědomi toho, že žijeme konečně ve svém českém, československém státě, nemáme nikdo na tom zájem, abychom zúmyslně provokovali jiné národnosti v tomto státě, poněvadž bylo řečeno už naší ústavou a cely československý náš národ už svojí mentalitou jest založen demokraticky, to znamená, že uznává rovná práva každého občana po každé stránce, tedy i po stránce národnostní. Ale vy, pánové, z německé strany, kteří ještě i do nedávna a ještě minulého týdne neuznávali jste vůbec existenci této republiky, jestliže vy pánové, právě vy odpovědní politikové, vy štvete v německých krajích německý národ k tomu, že se konečně odhodlá k násilným činům, nesmíte očekávati, že český národ - nerad bych použil nějakého zvlášť ostrého výroku - může býti tak klidný. Nemá syrovátku v žilách, nýbrž bohudík ještě krev, že na německé provokace český lid reaguje týmž způsobem, jakým s německé strany byl provokován. (Odpor něm. poslanců.)
Mluvíte dnes s německé strany o nějakém utiskování, mluvíte o tom, že zde chcete míti práva minority. Myslím, že je to naprostou anomalií, poněvadž byste nám velice těžko dokázali, kde vlastně to utiskování se jeví. Já ku příkladu jsem jen namátkou pohlédl do rozpočtu našeho ministerstva školství. A co tam shledáte? Že máte vy v Československé republice, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 34 odborných škol německých a my, národ, jehož jest vlastně v pravdě v prvé řadě tato republika, národ československý, má 21 těchto škol. Kde je to utiskování, když jest na německé straně 34 odborných škol a na české 21? A dále: Politická práva, národnostní práva. Kde velectění jste utiskováni? Nemáme my přímo ideální volební řád, že ani jediný německý hlas se vám neztratí? Uplatňuje se vám každý hlas, každá minorita. Kde jste pro boha utiskováni? Ovšem, že chyba jest v mentalitě vašeho národa. Vy jste totiž nesporně o tom přesvědčeni, že jste národem povolaným k tomu, aby vládl, aby diktoval, aby měl určitá privilegia. Ta ovšem v Československé republice míti nebudete, to je naprosto jasno. Zde se musíte spokojiti s naprostou rovnoprávností. Privilegia, která jste měli a dosud z velké části máte, budou revidována a odstraňována, s tím se musíte spřáteliti. To jest přirozené, poněvadž nesneseme, aby v Československé republice československý lid a národ byl v mnoha odborech, - zvláště jak zde ukazuji, československé živnostnictvo a obchodnictvo po stránce kulturní odstrkován na prospěch Němců. To prosím nemůže býti a myslím také v naší republice nebude. Pan kolega Lodgman zde mluvil opětně o svém "Selbstbestimmungsrechtu." Já už jsem velectění v prvé své parlamentární řeči řekl, je to zajímavé, že Němci se najednou domáhají "Selbstbestimmungsrechtu", proti němuž vlastně oni válku vyvolali. Vždyť my vám dáváme, co vám patří, ale abyste si představovali sebeurčení tak, jak jste ho formulovali vy, že bude v Československé republice uzavřené německé území, kde nám chcete utopit české minority, tak my si nepředstavujeme tu vaší samosprávu a to nepřipustíme za žádnou cenu, aby v Československé republice nějaké německé uzavřené území fakticky bylo a dle nějakého zákonu se ustavovalo. S tím se spřátelit rozhodně musíte a myslím, že se také na konec i spřátelíte. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.) vy myslíte, jak opětně z vaší strany kolega Lodgman a Křepek to definovali, že český lid jest unášen jakýmsi opojením vítězným, vy tomu říkáte, Siegeswahn. Velectění pánové! Český lid pouze a zvláště český lid v massách, je zrovna takový jako váš německý lid. Když je provokován národnostně, tedy na to prostě reaguje. Český lid v širokých masách neuvažuje tak, jako zodpovědní jeho politikové. Zvláště zajímavě to bylo viděti při zahájení včerejší schůze, kdy zdálo se, že ty nacionální rozpory tak jsou rozvášněny, že se zde budeme rvát, a přece najednou klidně se začalo konferovat. Český lid nemá snad ani těch možnosti, aby tak - řekněme - důvěrně, mohl si promluvit s německým lidem, jako to dělají zodpovědní politikové s obou stran zde ve sněmovně.