Ale my máme nejen zákonodárné shromáždění, které je demokratické a jež spočívá na ústavě, kterou národové sami neusnesli, nýbrž tato demokracie byla temperována a zmírněna jednacím řádem, který tomuto shromáždění dali a který, jak se podobá, je pro ně noli me tangere, který také náleží k držbě, z níž svou moc odvozují. Máme-li tedy v zákonodárství demokracii, která rovná se okrase, nemáme v oboru státní správy, jenž neméně je důležitý, než zákonodárství, vůbec ani zbla demokratické samosprávy. Je patrno, že je vůdčí myšlenkou státní správy, že stát musí býti organisován tak, aby z ústředního místa řízený byrokratický aparát uváděl do pohybu celou správu. Vracejí se zase nazpět k časům, od císaře Josefa počínaje, jehož pomníky nyní jsou tak spornými politickými symboly, k myšlence osvíceného absolutismu josefinských časů, které doúčinkovaly v ústavním zákonodárství liberálů v Rakousku. Oni chtěli staré Rakousko ovládati státním centralismem. Tato myšlénka znovu procitla v duchu správy Československé republiky. Když myslíte, pánové, že bude vám možno trvale tento stát hospodářsky, politicky, kulturně spravovati, že národy budete moci povznésti s vládní soustavou úředníků, kteří jsou shora ustanoveni a kteří se posílají do spodních instancí, že krátce a dobře na místo lidu byrokratické ústředí bude spravovati stát, přesvědčíte se, že tento státní centralism v československé republice bude zrovna tak nemožným, jako v starém Rakousku ztroskotal. (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.) Myšlenka pevně zakořeniti byrokratický centralism a ještě jej vybudovati, projevuje se zvláště v patrném úmyslu a tendenci, aby ta trocha obecní samosprávy, jež nám ze starého Rakouska zůstala, byla rdousena a vyhlazena. Řada vládních opatření posledních 2 let směřuje především z národnostních důvodů, jak vím, - ale k tomu svádí je právě soustava národního státu násilnického k tomu, aby nuzné zbytky demokracie ve správě obcí byly odstraněny. A co prostředky vládní nedovedou zmoci, to dovrší se především naší státní finanční politikou na ten způsob, že obcím nedává prostředků, aby se žíti mohlo, že správa finanční a vládnoucí strany v tomto státě vytrvale vyhýbají se a odvracejí oči před velikým problémem úpravy financí obecních. Vím dobře, že v otázce rozdělení berní svrchovanosti, rozdělení prostředků, znova propukne krise tohoto státu. Část českých stran podnikne snad zase pokus, aby všechny prostředky, které lze sehnati pro veřejnou správu, soustředily se v ruce ministra financí, který milostivě obce, podřízená místa "subvencuje" a tím tedy byrokratický vládní aparát také finanční oporou upevňuje a zabezpečuje. Ale oni seznají, pánové, že taková správa není možná, a jste-li demokrati, pak musíte s prací reformní započíti zde. Musíte nejen obce v jich autonomii ponechati nedotčeny, nýbrž autonomie obecní musí podstatně rozšířena býti, musíte obcím dáti právo spojení, musíte obcím poskytnouti materielní podklad ve formě přikázání prostředků z příjmů berních, na něž stát nesmí ruky své vztáhnouti.
Další ilustrací demokratické správy tohoto státu je její zákon o krajském zřízení. Nedošlo dosud k provedení toho zákona; vždyť je eminentním politikem. Myslím, že ti páni z vlády, kteří zákon ten provésti mají, snad sami nahlížejí, že je nemožno, aby vybudování ústavy dálo se v té formě, že by vedle sotva živořících obcí zaváděly se zrovna tak života neschopné větší obvody správní. Krajské zřízení jest, třebas o něm vydán byl zákon, nerozluštěným problémem, a chcete-li, pánové, v tomto státě národnostní pořádek, pak nestačí pronášeti smířlivé řeči s české a německé strany, pak nezpomůže věčné špulení rtů, pak nutno také jednou hvízdat, pak musíte také přijíti s činy a první obor, na který bychom musili zavítati také z důvodů jejich vlastní správy, z důvodů svobody demokratického smýšlení vlastního lidu, bylo by skutečné demokratické vybudování krajského zřízení. Vybavení krajského sněmu s autonomií nejmožnější, nejmožnější samosprávou, odluka od státního centralismu - a s tím, pánové, potřebujeme jen zase putovati po cestě starého Rakouska - a nám německým sociálním demokratům připadá také v tomto státě zase úkol ukázati, jak stát organisován býti musí, pak-li vůbec žíti má, - a jest dána nejbližší možnost, aby národnostní svár byl ohraničen, národní plochy třecí zmenšeny a mírněny. Dokud však státní správou je český byrokratismus, dokud nenahlížíte, že správa ze spodu nahoru jen lidem samým musí býti obstarána, dotud máte také v sobě těžký národnostní konflikt, a tu nespomohou dobré řeči a dobré úmysly. Cítíme národní protivu v zákonodárství, ve správě, my jsme ji zvláště pociťovali v našich školách, my pociťujeme ji, jdeme-li na soud a nemůžeme mluviti v naší řeči, kde se nám zbraňuje v materielním právu z národnostních důvodů. Československá republika jest po našem pojímání nejen nemocna, jelikož je kapitalistickým státem, nýbrž ona je také nemocna, jelikož v sobě přechovává národní cizopanství, a vůdčí tendence v politice je pokusem, toto národní cizopanství upevniti a je ještě více zakotviti. Velectění pánové a dámy, musím projeviti svůj podiv nad tím, že velká většina českých stran v tomto sněmu tak málo se ponaučila z dějin Rakouska, že trvale se neosvědčí národní cizovláda a osvědčiti nemůže, (Souhlas něm. poslanců.) že netvoří ona žádný základ pro života schopný stát. Zdá se, že přes světovou válku, přes všechny smutné zkušenosti, které jsme učinili, v tomto oboru málo jste se přiučili. Bude patrně nutno, abychom tyto zkušenosti učinili ještě jednou. A že jsme v nejlepším vývoji k starému Rakousku, to vám přece poslední události ukázaly. Zase národní výtržnosti, oběti na mrtvých, raněných v zápase o národní symboly: to jsou výsledky vaší pochybené národní politiky, to jsou poslední znamení pro to, co ze státu a jeho občanů se státi musí, ze státu, který tak nepřirozeně je složen a v němž nepodniká se pokus, zbudovati nový základ pro spolužití jeho občanů. Rozpoutal se spor o pomníky. V Teplicích žádala česká menšina z okolí, aby jeden pomník byl odstraněn. V okamžiku žádosti po odstranění stane se z pomníku národní symbol. Pro druhé znamená požadavek za odstranění snížení, Gesslerův klobouk, jak jsme včera slyšeli. Z psychologie nacionalismu musí se z takových věcí, z rozepře o pomníky, o nápisy, vyvinouti politické emoce. Ale, pánové a dámy, ne tak jako v starém Rakousku, kde byly výtržnosti v německých městech a výtržnosti v Praze, udála se tentokráte episoda národní výtržnosti, nýbrž to nové a karakteristické v těchto nejnovějších episodách, na které v pravdě československá republika nemůže býti pyšná, jest zasáhnutí vojenské moci do politického zápasu, do svárů národů. Proto svár ten skončil tak smutně, že v Aši na bojišti zůstali mrtví, že vojáci, jak se zjistilo, dokonce používali střel dum-dum proti německému obyvatelstvu, že vojáci, kteří vesměs vyzbrojeni jsou podle zcela moderních požadavků výzbrojné techniky, zasahují do politiky. Vojsko, vojáci jako politikové jsou proti nám ve výhodě. Jsou pevně organisováni, pevněji než každá politická strana, a mimo to disponují technickou převahou, mají zbraně. Zdá se, i že se to hodí jistým stranám této sněmovny, že vojsko zasahuje do politiky. Nuže, ať platí tato zásada. My, sociální demokraté jsme poslední, kdo po autoritě státu volají, chcete-li vojenskou moc učiniti subjektem politických jednání. Dnes obrací se toto jednání proti Němcům. Budeme se velmi namáhati, vychovati naše nováčky - vždyť jsou nyní také němečtí nováčci mezi nimi - a doufáme, že také velká část českého dělnictva bude se namáhat, aby poučila rekruty tak, že snad se z nich stanou také spolehliví vojíni v sociálním zápase. Co dnes platilo v národním zápase, co Kramářovi a Rašínovi bylo vhod dnes, s tím zítra se přec zajisté také spřátelí. Snad půjdou sociálně demokratičtí vojáci na venkově rekvírovati a jsem zvědav, zdali pan kolega Udržal a jiní jim pak přiřknou bonam fidem. Je možno, že se vojáci zúčastní násilných akcí socialisačních. Nuže, bude zajisté také oněm pánům vhod, kteří v novinách události v Aši provázeli netajenou pochvalou, když vojska bude použito v sociálním zápase.
A, pánové, zcela zvláštní zjev mezi militarismem, obzvláštní v kategorii politisujícího vojska, proti němuž ničeho nebudeme namítati, budeme se jen starati, aby vojáci dělali také naši politiku, tvoří legionáři. Teď alespoň vím, že pro vás legionáři mají zcela zvláštní význam. Ale považuji přece jistý atavism v této oslavě legionářům, neboť via facti vyvíjí se privilej legionářů, o němž mám za to, že ho také český lid bude moci jen těžce snášeti. Teď je znázorněno, jak povstaly privileje feudálních šlechticů a rytířů ve středověku, to byli také vítězní landsknechti, vítězní vojáci, kteří přišli domů a jimž se sedláci vrhali k nohám. Zdá se tak, ač to nestojí v ústavě, vidíme to zcela patrně na př. u pokusů o reformu pozemkovou, že se tvoří všude výjimečná místa pro legionáře, že via facti utváří se privilegovaná třída vojínů. Upozorňuji vás na to, že toto zvláštní privilegium, které zde tvoříte, vám nejspíš stane se osudným. Nemálo jsem se podivil nad dovoláváním se autority, které se také ozvalo s německé strany. Kdo za pražských vytržností zde v tomto dome přítomen byl a s okna viděl demonstrující dav a stráž bezpečnosti, ten musí jen se smáti myšlence státní autority. (Souhlas něm. poslanců.) Státní autorita, která rozkazy sem tam dává, která dá rozkaz: "Pomník se nesmí snésti" později praví: "Situace se musí držet! " - jaká je to "situace", jaká státní autorita? Státní autorita v posledních dnech ocitla se na pokraji směšnosti, v Praze a v Teplicích a tam, kde neúčinkovala, kde vojáci sami vybojovali svůj národní boj, jako v Chebu a Aši. Uvidíme teprve příští týden, že státní autorita dohospodařila, až se dovíme, jak skončí soudní řízení proti vojákům. Kdo věří, že mnoho při tom přijde na jevo, že státní autorita zakročí proti vojákům, kteří na civilisty stříleli, ten schudne najisto o naději. Tedy, pánové, o státní autoritě není potuchy, a to je dobré, my nemáme žádný zájem na ní, my němečtí dělníci nevoláme po ní. Nejmilejší bylo by nám, kdybychom byli ozbrojení a mohli se sami starati, autoritu toho kapitalistického státu nevoláme vůbec na pomoc.
Tedy, pánové, když jsme vnuceni do státu, jehož politickými zásadami je ústava a tato demokracie, zákonodárství, jak jsem je líčil, správa byrokratismu, která nemá nic společného se správou lidu, stát, jehož základem je militarism, k takovému státu nemáme arci žádnou důvěru. Mimo onu nejistotu hospodářskou, v níž se pohybujeme, v níž se pohybuje zvláště majetná třída, onen podivný stav politického vybudování, upevnění toho státu militarismem, to vše doplňuje náš posudek o tomto státě.
Víte, zač stojí militarism, militarism je prostředníkem boje, je pomůckou v ruce boháčů a vládnoucích, ale zkušenosti války ukázaly, že se může tato pomůcka obrátiti proti těm, kdo jí dnes používají. Zrovna tak je militarism vratký základ, na němž jste tento demokratický stát vybudovali. Poslední ilustraci, velectění pánové a dámy, o demokracii toho státu chci vám podati, upamatuje vás jen na to, jak obrovský vliv má náš parlament na nejzávažnější, rozhodující pro osud občanů tohoto státu, na naši vnější politiku. Není náhodno, že ministr zahraničních věcí zde vůbec ještě nemluvil, že sněm nikdy k tomu nepřišel, nějaké rozhodnutí v zahraniční politice učiniti.
Kdo je členem výboru zahraničního a vidí tento způsob práce, toto věčné mluvení a nemluvení a to po událostech, když je vše hotovo, kdo spolu u toho sedí a vidí, že sice padají rozhodnutí o naší zahraniční politice, ale ne v parlamentě, také ne ve výboru zahraničním, nýbrž v soukromém kroužku koaličních stran, ten nebude ve svém posudku o pravém obsahu této demokracie na vahách. Ministr Beneš ví, nežli co rozhodujícího podniká, se kterými českými vůdci stran se má dohodnouti. Mám za to, že to dělá docela důkladně, poněvadž je znamenitý režisér, ale že má sněm právo do toho mluviti, aby ve veřejném sezení, legálně, na základě usnesení ústavních zřízení nějaký vliv na zahraniční politiku mohl být vykonáván, o tom není u nás vůbec řeči. Obraz o demokratické republice nabývá tím teprve své úplnosti, pomní-li se dále, jak se se zahraniční politikou zachází, jak také respektují dočasné vlády usnesení parlamentu. Upomínám tu na př. na některá známá usnesení Stálého výboru. Nejlepší ilustrací pro demokracii je dále vláda, která tu sedí, vláda úředníků, která nyní byla dosazena. Neznám pány, budou najisto velmi ctihodnými, důkladnými úředníky, ale nejsou přece dosazeni vůlí lidu, nejsou spojeni se sněmem a se stranami, nýbrž jsou, byť také jako dobří správci, tedy přece voleným lidovým zástupcům cizí úředníci, kteří stát spravují a státní správu před sněmem mají zodpovídati.
Pánové, dovolte mi ku konci, abych jako jeden z důvodů, proč sociální demokraté z hospodářských a politických důvodů tento rozpočet musíme odmítati, reprodukoval ještě 3 neb 4 čísla ze státního rozpočtu, která dostatečně vysvětlují, proč zástupci německé dělnické třídy pro rozpočet nemohou hlasovati. Stát je ve svém celém vybudování státem ve starém smyslu, který o to se stará, aby k nouzi panoval pokoj a pořádek, aby občané na svých pytlech s penězi mohli klidně spáti, který se nestará o ony občany, kteří pomoci státní potřebují. Ne stát prozřetelné péče, ale panský stát. Pro sociální péči má 98 milionů korun, pro zdravotnictví - v čase úplného úpadku zdraví lidu, morů, tuberkulosy, pohlavních nemocí, strašné úrovně, na jaké se nalézá naše zdraví lidové po válce pro špatnou výživu - má stát 88 milionů korun. Oproti tomu vydává pro národní obranu 2 1/2 milardy. Pánové, tu není třeba jiné ilustrace, jaký je tento stát. Ale také druhá strana státního rozpočtu podává dostatečného vysvětlení o jakosti státu, totiž odpověď na otázku: odkud béře stát peníze, aby své hospodářství uhradil? On béře z přímých daní 900 milionů, z reservoiru nepřímých dani, z konsumu mas 5·4 miliardy. Vidíte tedy, pánové, demokratická republika podobá se starému Rakousku jako vejce vejci: hospodářsky, politicky a národnostně. Nuže, pánové a dámy, když takové stanovisko k státu tomu zaujímáme a ho takto posuzujeme, musíme také vyvoditi další konsekvence a vysloviti, kterou cestou chceme se dáti, co sluší předsevzíti, aby se odstranily nesnesitelné hospodářské, politické a kulturní poměry, v nichž žijeme, abychom z nich vybředli. Pro nás, sociální demokraty je zjevno, že na základě tohoto řádu hospodářského, tohoto státu, nemůže se uskutečniti osvobození dělnických tříd, blahobyt pracujících lidí nemůže prospívati. A tak jsme si dobře vědomi, že musíme cílevědomě a energicky vésti zápas dále až do vybojování konečného cíle socialismu. Víme arci, že v tomto státě můžeme zápas vésti jen ve spolku se všemi proletářskými stranami. Jen sloučením všech proletářských, socialistických sil můžeme se k cíli konečnému přiblížiti. Je nepochybně slabostí dělnictva, že stát tak vypadá, jakým je. Kapitalism, jakým je, stal se jím nejen ze zájmu kapitalismu, nýbrž i ze slabosti dělnictva. Dělnictvo je v tomto státě oslabeno, poněvadž je národně rozpoltěno. Německá a česká dělnická třída mají různou socialistickou ideologii. Naše pojímání nejbližší cesty, kterou se dáme k denní politice, se rozchází. Přesvědčili jsme se v těch 2 letech, podobně jako už ve starém Rakousku, že my, sociální demokraté, stojíme na stanovisku internacionálního socialismu, kdežto největší část českého proletariátu z důvodů, jež nechci zde dále rozebírati, které však historicky jsou vysvětlitelny, přece daleko sledovala národní a národnostní ideologie a tím se dostala do svízelné situace, že nemůže sledovati nefalšovanou politiku třídního proletariátu tak, jak by bylo bývalo potřebí v zájmu českého a německého dělnictva. Státní zřízení a česká ideologie ovládá žel také veliký díl českého proletariátu. Jen kdyby tam se povedl duševní proces ujasnění, budou dány premisy k součinnosti co nejužší českého a německého dělnictva. Největší díl českého proletariátu byl až do nedávna toho mínění, žes metodami koaliční politiky, spojením agrárníků s dělníky, může se provozovati úspěšná politika pro zájmy dělníků, pro socialism. Mohou býti situace, v nichž koalice proletářská s občanskou stranou státi se může neodbytnou nutností. Může se však jednati v takových časech koaliční politiky jen o krátké periody, jen k účelu zcela určitě vymezenému, může taková koalice dle našeho mínění býti utvořena s určitě vytčeným programem jednacím, jehož uskutečnění může tvořiti smysl a životní obsah nějaké koalice. Možnosti koaliční politiky jsou velmi omezeny, podmínky dosti těsny. Myslím tedy, že pojímáním koaliční politiky, která velký díl českého proletariátu ovládá, vznikají dnes ještě pohříchu velké potíže pro součinnost mezi německým a českým proletariátem. Ale to může býti jen krátká dějinná perioda. Máme pevnou důvěru, že nás svede přece třídní zájem německých a českých dělníků, že přes potíže politické a národní svůj společný zápas pro socialism budeme moci vésti. Při tom jedná se, pokud se týče českého proletariátu, o vývojový proces duševní a psychologický. Musíme podniknouti vše, abychom tomu vývojovému procesu napomohli a vše pomíjeli, co by bylo způsobilé ho stížiti. A tak skládáme své naděje na úspěšné pokračování socialismu, na naši vlastní sílu, na spolupůsobení s českým proletariátem. My jsme včera zde z české občanské strany jakož i častěji v novinách a při jiných příležitostech slyšeli smířlivá slova. Německo-občanský kolega Křepek mluvil pro národní smířlivost. Těší mne velmi, že se německé občanské strany přes pochopitelné rozechvění, jaké zavládlo v Chebu a Aši a z něhož některé noviny a politikové někteří udělati chtěli tak něco jako počátek národní revoluce, svými zodpovědnými politiky odvrátili od fraseologie nacionalismu a promluvili zde nyní vážná slova, slova, která jim politická rozvaha inspirovala. Ale také na druhé straně mohli jsme taková slova slyšeti. Než, pánové a dámy, slova, slova, nic než slova. Nebudeme moci čekati, až strana záštiplného nacionalismu, až snad národní demokraté dojdou k tomu hledati cestu, jak by mohli Češi s Němci spolu žíti. Národním demokratům slova svá neadresuji. Ale my máme velké občanské strany v této sněmovně na české straně, které velmi rády mluví o národním míru. Velectění pánové, je potřebí více než zdvořilých slov. Musíte změniti svou psychologii, musíte míti odvahu, abyste vyložili svému lidu podmínky, za jakých spolužití národů je možné. Musíte míti odvahu k doznání, odvrátiti se od své dosavadní politiky, potom nabudou vaše slova obsahu, pak mohou z vašich slov vzejíti skutky. My sociální demokraté budeme jako dosud působiti dle svého programu. My máme v zájmu pracujících mas ovšem nejživější porozumění pro potřebu dorozumění se národů, které je předpokladem pro politický národní a kulturní vývoj obou národů, aby se dála tempem pokud lze rychlým.
Ale my jsme přese vše mluvili
v historickém smyslu. Naším cílem je socialismus. Budeme zde působiti
pro zájmy pracujícího lidu, doufáme, v těsném spojenectví s českým
proletariátem. Nadějeme se, že masy českého lidu přejdou od slov
ke skutkům, které umožní společnou působnost národů. Z naší vlastní
vůle, z naší vlastní síly vydobudeme si novou formu spolužití,
připravíme půdu pro přerod z kapitalistického do socialistického
řádu. To, velectění pánové a dámy, je náš názor na stát, to je
naše stanovisko k ostatním stranám. Z něho vychází, že musíme
hlasovati proti tomuto státnímu rozpočtu. (Potlesk německých
poslanců.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo udeľujem ďalšiemu rečníkovi pánu posl. dr.
Vrbenskému.
Posl. dr. Vrbenský: Velectění pánové a dámy! Pan kol. Čermak ve svých konečných vývodech mluvil velmi rozvážně o tom, že jest nutno spolupracovati se socialistickými stranami na vybudování tohoto státu. Dříve však ve své řeči velmi mnoho srovnával s vývody pánů z nacionálních stran německých. Hlavně v jedné věci, a já bych rád, aby historicky při této příležitosti, při rozpravě o rozpočtu bylo konstatováno, že není správný názor jak německých pánů se strany měšťanské, tak také německých pánů se strany sociálně-demokratické, jakoby tento stát povstal mocí, silou, násilím, a že byl nadiktován čtyřdohodou v centru Evropy, odtud že bere svou existenci, odtud že se také rozvíjí a že také celá jeho historie na základě toho jest zatížena tímto prý velikým historickým násilím. Ne, pánové, Československá republika nevznikla násilím nebo nějakým diktátem cizí moci, nýbrž vnitřními silami, které rozvinul náš národ průběhem světové války, vznikla revolucí tohoto československého národa, a i každý socialista má jistě to vědomí, že revoluce, která v určitých dobách dozrává, je tím aktem nejsvětějším, kterým národ se domáhá svých práv. My sami jsme tuto historickou úlohu dokončili. Národ svým utrpením za války na frontách, ve vězeních a za hranicemi mnoho konal pro tuto revoluci. Z této revoluce vykvétá a roste tato Československá republika. Národ náš, specielně pracující vrstvy, staral se o to, aby tento stát povstal. A kdo zná utrpení vrstev dělnických ve válce v továrnách a všude jinde, ten přizná, že tento národ přímo byl hotov se svou revoluční myšlenkou osvoboditi se již po proklamaci ruské revoluce v únoru v roce 1917. A také, prosím, jest historicky třeba si uvědomiti, že my jsme se stali samostatnými dříve, než národ cokoliv věděl ze zahraničí, dříve než se vrátili naši pánové ze Švýcar, že národ provedl a dokončil revoluci; od té doby se stát náš také opravdu rozvíjí.
Nesmíme zapomínati, pánové z německé strany sociálně-demokratické, že, je-li tento rozpočet, který vláda předkládá, bezesporně úplně měšťanský, nejsme na tom vinni jen my, nýbrž historické události, jak jsme byli postaveni do revolučního dění a jak se k tomu velkému revolučnímu dění postavil německý národ a také sociální demokracie německá. Pánové, nezapomeňte, že nemohli jste spolupracovati, nechtěli jste spolupracovati, a že hned po vzniku revoluce československé stvořili jste si vlastní své Deutsch böhmen a šli jste v jedné řadě s měšťanskými Němci. A to jest historická vina socialismu německého, že tento stát až dosud není tak socialistickým, jak by býti mohl a měl. O tom není sporu. Vy jste nepochopili, že československý národ dělal svou revoluci ne z nějakých pohnutek jen a jen nacionálních, nýbrž i že národ náš v průběhu války pochopil ohromnou historii vývoje lidstva, pochopil, co znamená světová válka, že jest to shroucení měšťanských ideí na celé čáře a že svět musí býti přebudován ze základů, aby právě takové poměry už více nemohly se dostaviti, a že jedině tím, že odepřela nám určitá část našeho národa, který obývá tento stát, Němci, spoluúčast, že my sami jsme proti občanstvu v revolučním Národním shromáždění byli slabí. My při této příležitosti musíme si jasně říci před svým proletářským národem, který dnes úžasně trpí a nečeká na to, abychom tady vedli jenom povídačky o nacionálních věcech, že nejsme tím vinni. Před tím národem můžeme jasně pověděti, že to, co jsme udělat mohli, udělali jsme, a říkáme to s dobrým svědomím my socialisté i před německým proletariátem. Mnoho-li síly jsme měli, připravili jsme základy pro to, aby tento stát mohl býti socialisován. Tyto základy jsou v ústavě, v našem volebním řádu do obcí a do parlamentu. Není, myslím, o tom sporu, že spravedlivějších řádů volebních jako u nás není nikde v Evropě a že může býti zabezpečen plný rozvoj všech národů v tomto státě, že mají tu zástupcové i druhých národů plnou možnost pěstovati kulturu a starati se o všecky potřeby svého lidu. Tedy ne násilí, ne síla, ne moc stvořily tento stát, nýbrž revoluce. Tvrdí-li pánové ze sociálně-demokratické strany německé, jako to tvrdilo měšťanstvo, že náš stát je druhé Rakousko a že máme ideologii starého Rakouska, tedy snad se to může říci o několika pánech, o malých našich stranách, které si neuvědomily světového dění a které se domnívají, že jest nutno zachovat starý společenský řád.
Ale my, pánové, jsme si velmi jasně vědomi, že Rakousko nemůžeme napodobovat absolutně v ničem, že tato republika může existovat v Evropě jenom tehdy, jestliže bude absolutně spravedliva ke všem svým národům, ke všem svým občanům, a jestliže v tomto duchu spravedlnosti bude se vyvíjet od politické demokracie také k demokracii hospodářské, k hospodářské rovnosti občanstva, které dosud u nás není. Rakousku tedy podobáme se, myslím, velmi málo anebo nic. Jestli tady máme ještě některé mravy z Rakouska, pak přece my socialisté si to můžeme povědět a společnými silami mravy ty odstranit. Lituji, že i páni ze sociální demokracie takovým způsobem paušalisujícím hovoří. Nedivím se, pokud snad to dělají pánové z těch měšťanských stran nacionálních, kteří právě cítí, že ta půda pod nohama se jim boří, že těm starým řádům kulturním a hospodářským je konec, a kteří, nacházejíce se v psychologické desorientaci, chtí odvrátiti národ, massy lidu, který je tvůrčím elementem v tomto státě, aby nemyslil na toto přebudování a myslil na pomníkové věci, které jsou tu jich přičiněním předmětem jednání.
Já ovšem musím i o těchto věcech hovořiti, poněvadž o nich mluvili všichni pánové, a tu je potřebí povědět, že neradi užíváme vůbec reminiscencí, a my bychom jich vůbec neužívali, kdyby pánové jich nevyvolávali. Poměry teplické byly způsobeny určitými tendencemi. Tam panové měšťané Němci nemajíce nic jiného na práci, nežli starat se o to, jak by tuto republiku poškodili a co by jí zlého učinili, vymýšlejí neustále nějaké podněty srážek mezi československým a německým národem, poněvadž právě jinak jsou spokojeni, z jejich úst jste neslyšeli, ačkoliv se vede rozpočtová debata, že by mluvili proti rozpočtu; jejich zájmy hospodářské jsou úplně zajištěny, vy neuslyšíte také stížnosti z úst zástupců ostatních měšťanských stran, jejich zájmy jsou také úplně zajištěny. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.) Jestli je to zemědělství, jestli je to průmysl, jestli je to obchod, uvidí se a vidí se jasně z rozpočtu, že je pamatováno na tyto věci velmi dobře. Později k tomu přijdu, jakým způsobem se nám tento rozpočet předkládá, jak je u nás rozpočet tvořen a také jasně povím, jak na příště musíme my socialisté připravovat rozpočet, aby nevypadal tak, jak vypadá. Tedy teplické události byly způsobeny tou nenávistí měšťanských stran k tomuto státu, ačkoliv, jak říkám, nikde měšťanstvo německé v žádném státě světa nemá se tak dobře, jako se má u nás. Německý národ sám ve svém celku jistě má velmi mnoho na svědomí ze světové války a ze všech těch krisí, které po ní přišly, německý národ a také se i ten jeho lid, který třeba válce nechtěl anebo v pozdějších stadiích se jí vzpouzel, nese tragické následky toho, co německý národ a jeho představitelé, jeho poslanci, jeho dynastie dělali ve světové válce. O tom nemůže býti sporu. V říši německé i v Rakousku tím, jak s nimi naložila mírová konference v Paříži byl německý národ postižen, jenom u nás Němcům se vede absolutně dobře a specielně měšťanstvu německému. A jestliže takové poměry vyvoláváte, vyčítáte-li nám, že nejsme dosti spravedliví ve školství a v jiných věcech, pak musíte vyslechnout, jakým způsobem jste si vy počínali, dokud my jsme neměli svého samostatného státu, dokud tady bylo Rakousko. Jak říkám, neradi uvádíme tyto reminiscence, ale jsou úžasně charakteristické; z toho pánové by si měli vzíti již jednou poučení, že není radno nám stále předhazovat, že jsme utlačovateli.
Nikdy se ještě nestalo v naší republice, aby německé dítko nemělo své školy, aby nenašlo svého vzdělání v mateřském jazyku. Co se dělo u nás v Čechách na severu, hlavně v krajích, kde právě bydlí Němci s Čechy dohromady, co se dělo před válkou, toho uvedu jen některé případy. Duchcov jest takové typické město, které jasně ukázalo, jak vypadalo školství, jak se choval německý národ k českému národu před válkou. Duchcov jest z 45% českým městem. Před válkou měl přes 1000 českých dětí a pro tyto děti v roce 1908 byla zařízena škola, která měla 10 místností úplně tmavých, hygienicky naprosto nezpůsobilých; těch 1000 dětí se tísnilo v této škole, přicházelo o zdraví a český člověk, horník, který jest hlavním obyvatelem Duchcova a který zároveň jest pracovníkem a tvůrcem německého bohatství tam na severu, místo aby dostal svou slušnou školu aspoň pro své děti, byl takto odbýván. Jak vypadalo německé školství v té době? Němci měli své školy nádherně vypravené se všemi moderními prostředky, dvě školy obecné pro 1100 dětí o 40 místnostech. Měli gymnasium, 2 měšťanky, chlapeckou a dívčí, prostě vše, čeho bylo potřebí pro kulturu národa. Nyní, když tito čeští rodičové v roce 1908 domáhali se rozšíření místností, co jsme viděli? Obec duchcovská poslala na děti, které tiše demonstrovaly na ulicích, své strážníky a nechala je okrvavět; takové zjevy byly. Nebo vzpomeňte Ervěnic, kde 100 českých horníků bylo vystaveno na ulici, kde byli na konec vypovězeni z Ervěnic, aby se tam škola zříditi nemohla. Vzpomeňte Ledvic, jak tam to vypadalo, kde se rodičové - jest tam česká většina domohli po velké námaze školy a když se jí domohli, co udělali Němci - ovšem jistě ne dělnictvo německé. - Vytrhali v zimě rámy u oken, rozbourali kamna, vyvrátili dvéře, aby se v těch školách nemohlo učit. Právě tak to vypadalo v Bilíně, v Břežankách a t. d. Znám kraje severské jako vlastní svůj domov. Český lid náš, který prací svou spolu utvořil veškerý průmysl německý, který pomáhal de facto k rozkvětu celého bohatství národa německého, trpěl tu úžasně, jak si jen někdo dovede vůbec představit. Když vypukla válka, když na ulicích všech měst s českými minoritami bylo prohlašováno heslo"sláva válce," "sláva Habsburkům, sláva Hohenzollernům," těmto našim lidem se vedlo strašně zle. Byli voděni v poutech a řetězech do vězení; máme i poslance z Duchcova, kterého vedli v řetězech, plivali po něm a nechali ho zavřít, svědčili křive proti němu a všichni ti lidé, kteří to páchali, nyní klidně žijí svým životem, jsou zaměstnáni v úřadech v obcích s českou většinou. Český národ po revoluci právě proto, že vznikla z velice spravedlivého citu, vůbec se nemstil, (Tak jest!) on nemá smyslu pro pocit pomsty ani dnes. Ovšem páni Němci se také musí vmyslet do psychologie našeho národa. Když jsme spravedliví, nemůžeme připustit, aby český člověk ve svém vlastním státě byl snad ještě nějakým způsobem znásilňován, a byly-li rozbity v Chebu české školy, pak nemohou pánové z německé strany poukazovat na podobný případ nikde jinde u nás.