Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan poslanec dr. Feierfeil Wenzel.

Posl. dr. Feierfeil (německy): Slavná sněmovno! Úvodem chci přijíti s malou opravou. Pan řečník z německé sociálně demokratické strany prohlásil také ve své řeči, že prohlášení, jež učinil německý parlamentární svaz, vyjímalo se vlastně jako prohlášení, že jest ochota vstoupiti do vlády. (Veselost.) Vysoce ctění přítomní, tu jest však na velikém omylu i musím říci: může býti zcela bez starosti, úplně bez starosti. Ovšem trochu jinak má se snad věc, pánové, vezme-li se to obráceně: zdali můžeme býti také tak bez starosti, mluví-li se už o vstupu do vlády. Ale to jenom úvodem.

Když nynější vláda se představila ve Stálém výboru a pak také zde, soudila, že učiní odstupující vládě poklonu, když prohlásila asi toto: stará vláda vykonala valnou část práce, kterou si vytýčila jako program. K tomu připojila, že sama bude pokračovati v této práci a to také dle zásady, již sledovala stará vláda. Bylo by to: pořádek, slušnost, činorodé úsilí o všechny, jmenovitě o osoby hospodářsky slabší, nerušený demokratický vývoj uvnitř a na venek, klid a důvěra.

Nuže, pánové, mám za to, že nová vláda neuvedla se těmito slovy velmi dobře. V obyčejném životě smí se používati přísloví: o zesnulém nic než dobré. Ale nevěřím, že smí se použíti tohoto přísloví o odstoupivší vládě. Tu musí býti dovoleno říci pravdu a chceme-li ji vysloviti, musíme říci: z těchto krásných slov, jak zde byla zásadně pronesena, nebylo splněno ani jediné. Nedošlo ani uvnitř k tomuto pořádku, slušnosti atd., ani na venek nebylo získáno důvěry. Naopak musíme říci, že uvnitř nastaly v mnohých oborech veřejnosti takřka anarchistické poměry a na venek získal tento stát všeho jiného, jenom ne důvěry. Hleďte, muselo se něco říci, musí se poměry, jaké panují v našich ústředních úřadech, nazývati "klidnou, činorodou, demokratickou prací", nebo muselo se tak nazvati nesmyslné vyhánění cen do výše nebo musela se tak pojmenovati přímo katastrofální bída, kterou trpí celá země nebo muselo se použíti tohoto pojmenování tam, kde rozhodl meč chrabrých legionářů, řekněme, proti bezbranným, ještě žijícím starostům nebo proti ještě bezbrannějším, už mrtvým sochám císaře Josefa. (Potlesk německých poslanců.)

Pánové, panuje tedy uvnitř tohoto státu všechno jiné, jenom ne klid, slušnost a nerušený demokratický vývoj. Není dokonce třeba podrobně to dokazovati - důkaz o tom podávají české časopisy každý den. Ale tento stát nedosáhl také na venek naprosto důvěry, o níž zmiňuje se vláda. Nechci nikoho urážeti, ale musí se to říci, že tento stát jest od počátku zbudován na lži a nepravdě. (Potlesk německých poslanců). V domě oběšeného nemá se mluviti o provaze. Nechci to dále rozváděti, ale na jednu věc musím přece poukázati. Jako jest tento stát od začátku založen na nepravdě, tak byl v posledním okamžiku, když byl zakládán, uskutečněn kolosálním uvedením celého světa v omyl. Důkaz toho podává memorandum III, bohudíky, ve známost vešlé. Jím byla úplně uvedena v omyl pařížská konference, jež posléze vytvořila tento stát. Tu nelze přece míti za to, že to budí důvěru na venek. Ostatně může se stát dozvěděti každý den, jak málo důvěry požívá uvnitř. Zkrátka, nynější vláda, která se odvolala na principielní prohlášení své předchůdkyně, neuvedla se vlastně velmi šťastně a v tomto směru musím připojiti ještě tuto větu: neuvedla se dobře také z toho důvodu, že v ní sedí dva mužové, kteří ji silně zatěžují minulostí. Oba tito mužové mohou býti lidé, hodní vysoké úcty, také velmi rozšafní lidé, ale vadí jim právě jejich politická minulost. Jeden pán jest sám dr. Beneš se svým memorandem. Toho nikdy nezapomeneme. Druhý pán jest ministr financí dr. Engliš se svou sekerou. Obrazu, kterého se tu odvážil použíti, se také více nezbaví. Ale mluveno vážně, k takovým lidem nemůže míti německá část tohoto státu důvěry.

Vláda pravila dále, že jest úřednickou vládou a rozdíl mezi úřednickými vládami ve starém Rakousku a v tomto demokratickém státě, v tomto vyšším Švýcarsku, podmiňuje, že se tato vláda nezařizuje na trvalo. Počítá tedy sama jenom se životem několika týdnů nebo snad několika měsíců.

Ale program, jejž rozvinula, jest neobyčejně bohatý. Jest třeba dlouhé doby, abychom se jím propracovali a prostudovali jej. Chtěl bych říci: jde-li jí skutečně vážně o to, aby zůstala jen týdny nebo měsíce, pak musí také skutečně s veškerou energií, s veškerou horlivostí a s veškerou pílí pracovati, aby provedla jenom část tohoto programu.

Nyní budiž mi, slavná sněmovno, dovoleno, abych si obzvlášť trochu všiml té neb oné myšlenky vládního prohlášení. Nejdříve dvě věci ryze kulturní povahy. Na jednu věc, pokud jsem mohl pozorovati, poukázali už ten a onen řečník. Týká se našeho školství. O školství dí vládní prohlášení, že vláda chce chrániti školy všech národů v tomto státě. Chce podporovati školy pedagogicky a vědecky v každém směru. Chce školu tak chrániti, aby jí neotřásly stranické boje. Takové slovo lze již poslouchati. Ale o tomto výroku musíme, bohužel, říci zase známé slovo: poselství slyším, ale víry nemám. Sám o sobě kryje se tento výrok s krásnými sliby, jež byly učiněny v memorandu pařížské konference. Tam se také praví, že české vlády nenapadne vztáhnouti násilně ruku na německé školy. Budou moci nerušeně pracovati dále. Vysoce ctění pánové, všimneme-li si však trochu vývoje, jaký byl ve školství, musíme říci: tento vývoj jest ve dvou směrech nanejvýš povážlivý. V obou těchto směrech nastaly nesnesitelné a neudržitelné poměry, poněvadž jsou úplně nezákonné. Jest to jednak po stránce národní, jednak po stránce kulturní. Po stránce národní chci promluviti o nehorázném rdousení škol, jehož se dopustil ministr Habrman. Jak se zdá, nebyl pan ministr s to posaditi se k snídaní, neleželo-li před ním pár zavřených německých školních tříd nebo německých učilišť. Toto rdousení škol jest pro nás přímo provokací a my se nikdy nesmíříme s tímto uzavíráním jak našich obecných, tak i středních škol. Některé naše střední školy mohou pohlížeti zpět na staletou minulost a jsou nejúžeji spjaty s naším vzdělávacím a kulturním životem. Tyto školy mají býti prostě zničeny. Tento stav jest tím nesnesitelnější, povážíme-li, že české školy vyrůstají v uzavřeném ryze německém jazykovém území jako houby po vlahém podzimním dešti. (Výkřiky.) V týchž místech, kde se prostě uzavrou třídy německých škol, jež mají čtyrykrát až pětkrát silnější návštěvu než české, vyrůstá často několik středních škol. Co má na př. činiti v Žatci ústav ku vzdělání učitelů, který tam chtějí zříditi? Chtějí-li už Čechové míti takový ústav, proč nedají jej do Loun? Nebo co má dělati české gymnasium v praněmecké České Lípě? To jest prostě provokace.

Nemůžeme proto věřiti tomuto ujišťování vlády, poněvadž zkušenost mluví jinak. Musíme žádati a budeme to nepřetržitě žádati: toto rdousení škol musí býti revidováno. Poškozeným musí se dostati úplně náhrady a naše německé školství musí konečně dostati svou národní samosprávu. Potřebujeme zemské školní rady, která není žádným takovým stínovým úřadem, na nějž byla nyní degradována, nýbrž která jest složena z uvědomělých německých mužů. Potřebujeme jako nejvyššího školního úřadu, ať už v té neb oné podobě, samostatné oddělení v ministerstvu vyučování, složené toliko z německých a německy uvědomělých mužů.

Stejně jako národní vývoj našeho školství jest povážlivý i kulturní vývoj tohoto školství. Jsem upřímný a říkám: říšský zákon o obecných školách, který pro nás ještě platí, není naším ideálem, ale posléze můžeme se s ním srovnati a to hlavně pro dvě zásady. První byla zásadou naší ústavy a zněla: ve škole jest zaručiti mravně-náboženskou výchovu. Druhá zásada zněla: věda a její učení jest svobodné. Pak se praví dále: každý, kdo prokázal k tomu zákonnou způsobilost, jest oprávněn zakládati školní a vyučovací ústavy a v nich vyučovati. Na základě těchto dvou ustanovení srovnaly se s říšským zákonem o školách obecných pozvolna široké kruhy, jež jinak nejsou s ním srozuměny. Ale jak to nyní vypadá ve skutečnosti? Ministr Habrman, který byl by vlastně povolán, aby byl nejvyšším strážcem školství, jemuž bylo by hájiti a chrániti zásady, platné pro školství, zasadil každým svým známým výnosem mravně-náboženskému cítění ránu bičem (Výkřiky.), jak pro obecnou, tak pro střední školu. Jmenovitě jest postavení učitele náboženství, vyučování náboženství na středních školách přímo neudržitelné dle nynějších ustanovení. Všechna tato vydaná nařízení přímo vyzývají nejvíce súčastněné, učitele a žáky, aby opovrhovali tímto mravně-náboženským vychováním. Jest přímo nepochopitelno, k jakým malicherným a vexatorním opatřením se tu sahá. Jest známo, že vyučování náboženství jest v nejvyšších třídách nepovinné. Ve většině ústavů přihlásili se žáci dobrovolně. Ale přes to jest úmysl znemožniti, aby se vyučovalo náboženství ve vyšších třídách. V dalším výnosu ministerstva vyučování se praví, že vyučovati má se ne dle tříd, nýbrž dle oddělení. Další výnos stanoví, že vyučování nesmí se vůbec konati, není-li tu aspoň určitý počet žactva. Poslední výnos tyká se tak zv. školních bohoslužeb. V místech, kde jest několik středních škol, nesmí se pro každou školu konati vlastní bohoslužby, jejichž návštěva jest volná, nýbrž musí se pro všechny školy dohromady konati jediné bohoslužby. Takové předpisy vyvolaly největší roztrpčení jmenovitě v kruzích našich voličů a bylo nám uloženo, abychom je vždycky nejostřeji tlumočili. Trváme-li na uchování mravně-náboženského momentu ve výchově a školství, víme dobře, co děláme. Opíráme se tu jmenovitě o dva činitele. Jedním činitelem jest vůle rodičů. Víme, že za námi stojí tisíce a tisíce rodičů, kteří nejsou srozuměni s těmito bořiči náboženství. Musíme vysloviti zásadu: ducha, v jakém jest vyučovati naši mládež, určují rodiče. Této zásady se také nelekáme, i kdybychom měli vyvoditi důsledky. Víme, že široké kruhy smýšlejí jinak a nechtějí tohoto náboženského smýšlení. Nechť se jim vyhoví, ale druhá strana chce také přijíti ku svému právu.

To jest tedy jeden bod, o nějž se opíráme, žádáme-li tuto mravně náboženskou výchovu naší mládeže ve škole. To jest úsudek všech oněch mužů, kteří vykonali skutečně veliké věci v oboru pedagogiky. Bylo by nyní snadno uvésti tento úsudek. Sta příkladů mohlo by se jmenovati a často také takových mužů, kteří nejsou naprosto v našem tábore. Soudí všichni tak jako veličiny v oboru pedagogiky, jako Wundt z Lipska, který zemřel před několika měsíci a jak všichni víme, naprosto nebyl nepatrným mužem a který odpověděl na dotaz lipského pastora takto: odstraniti vyučování náboženství z našich škol jest největší kulturní barbarství. Staromistr Goethe - budete dojista také znáti onen výrok - shrnul to ve slova. "Nejpronikavější živel ve světových dějinách jest boj mezi vírou a nevěrou." Pravil také: "Plodnou pro lidstvo byla vždycky jen ta perioda, kdy vládla víra. Kde byla nevěra, nebylo žádné plodnosti, i když někdy bylo přechodně dosaženo jistého vnějšího lesku." Na tomto úsudku staromistra Goetha jest bezpodmínečně trvati: naše mládež musí býti vychovávána v náboženském duchu.

Přecházím k druhému bodu, rovněž kulturního rázu. Jest to často jmenované slovo "odluka církve od státu." Nynější vláda zmínila se také o tom ve svém prohlášení. Ovšem jest trochu nápadno, že to nevyslovuje tak ostře. Četl-li jsem dobře překlad, praví se tam "nová úprava poměru mezi církví a státem," ne tedy "odluka". Vysoce vážení pánové, nejsme tak světa neznalí, abychom nenahlédli, že takové mohutné převraty, jakých jsme zažili, mají svůj obraz a svůj účinek na poměr mezi církví a státem. Poměr ten není ničím pevným, může se říditi časovým vývojem a časovými poměry. Soudím vůbec, že úplná odluka církve od státu není dobře možna, poněvadž člověk jest zúčastněn v obou směrech a shledáváme také, že i v oněch zemích, kde tak zv. rozluka historicky jest prvotní, ku př. v Severní Americe, není naprosto žádné odluky. Tam má církev veřejná práva a také v zemích, kde provedli tuto odluku, ve Francii a Portugalsku, jest vlastně v poslední době pozorovati jisté sblížení. Nepřejeme si odluky církve od státu, naopak přejeme si harmonický poměr. Přijde-li však - pravíme to otevřeně - nebojíme se jí. Svobodná církev ve svobodném státě, to jest slovo, o němž bude snad možno se sjednotiti. Odluka musí však býti spravedlivá. Ale i když provede se násilně, nebojíme se o svoji církev. Osoba, jež naprosto není v našem táboře, pravila kdysi v souvislosti s touto otázkou: "Církev jest příliš stará, příliš velká, než aby se rozčilila, otevřou-li snad dějiny novou stránku." Události, jež se v tomto směru odehrávají v této republice, v tomto vyšším Švýcarsku, mají posléze vůči církvi vždycky více nebo méně místní význam. Chci se však zmíniti v onom návrhu, jež zbývá z minulého letního zasedáni a dle navrhovatele dr. Bartoška pojmenován jest návrhem na odluku církve od státu. Máme za to, že se nemůže státi zákonem, poněvadž jest nespravedlivý. Není to žádná odluka církve od státu, nýbrž jest to poroučení despotické, poroučení v církvi, pokus učiniti církev úplně bezmocnou a zničiti ji. Ostatně, povídám, za svou osobu jsem se radoval, že tento návrh opatřil světlo světa s celou svojí bezohledností. Bylo to trochu nemoudré, právě on dal nám nejlepší zbraň do rukou. Zakáže se pak umísťovati náboženské odznaky, kříže, sochy atd. na veřejných cestách nebo musí býti odstraněny, kde už jsou. Provede-li se to, jaké to vysoké vzrušení? Nebo ustanovení: Kostel sám připadá obci a obec může ho použíti jak chce. A tak se to má s různými jinými ustanoveními.

Dovolte mi, abych ještě poukázal na jednu věc. Vláda označuje se za vládu úřednickou. Jako vláda úřednická prohlásila jmenovitě za svůj první požadavek, že se chce postarati o zabezpečenou existenci státních zřízenců. Slovo to jest potěšitelné, jmenovitě pro toho, kdo jest sám státní zřízenec a kdo zná z vlastní zkušenosti - lze dojista říci - bídu státních zřízenců, kterou trpí. Budiž uznáno, že stanovila už obnos sám o sobě značný, aby zlepšila hmotnou situaci státních zřízenců. Jest to něco přes miliardu. Ale, pánové, dnes mi připadá, že tato věc jest již dávno opět předstižena a i kdyby vláda nabídla dvakrát nebo čtyřikrát tolik, než co chce dáti, bylo by to brzo předstiženo a bude už předstiženo. Jest to právě stará otázka: ceny ženou mzdy do výsky a mzdy ženou zase ceny do výšky. S pouhým finančním nadlepšením se to neprovede nebo jenom na pár neděl. Má-li býti změněno postaveni státních zřízenců, musela by se věc provésti jinak. Muselo by se zachytiti tam, kde jest vůbec příčina drahoty. Vím velmi dobře, že jest to věc, jež se neprovede z dneška na zítřek, že jest to věc, kterou vláda nebude moci náhle provésti i při nejlepší vůli, ale postavila-li se v čelo, musí se snažiti, aby uchvátila zlo u kořene. Pokud trvá tato situace, upozorňuji vládu, aby nechala dobře prozkoumati aspoň všechny návrhy, které byly jí podány a týkají se používání naturální mzdy, a provedla je dle možnosti.

Zmíním se ještě o jednom vzhledem k této úřednické otázce. Jest to už zlá situace, v níž se nalézá státní zřízenec, pokud úředník a jeho rodina jsou zdrávi; ale situace stane se přímo zoufalou, vypukne-li v rodině zřízencově dlouho trvající nemoc nebo jest nutnou operace nebo pobyt v lázeňském místě, nikoli přepychovém. Tu musí úředník opravdu říci: vzdej se vší naděje! Naléhavě nutný byl by v tomto směru zákon v nemocenském pojišťování, ale ne na útraty samotných státních zřízenců, nýbrž když vláda dá prostředky k disposici.

Chci ještě zmíniti se o jedné věci, totiž aby zlepšení, jehož se dostane státním zřízencům, rozšířilo se zcela automaticky a vždycky procentově také na pensisty. Poukazuji obzvlášť také na některé kategorie státních zřízenců, aby se i pro ně něco stalo. Jsou to ku př. naši soudní sluhové a podúředníci. Jejich situace je dnes přímo neutěšená. Poukazuji na učitelky na mateřských školách, jejichž situace jest rovněž smutná, a poukazuji také na to, že by vláda měla konečně provésti rovnost v tom smyslu, že ve vyšších ústředních úřadech vezme zřetel také na německé úřednictvo.

Vláda použila také slova socialisace řkouc, že ve všech příslušných odděleních se horlivě pracuje na této věci. Byl by div, kdyby toto slovo nebylo také zde opět uvedeno. Mně se zdá, že už ochabuje první socialisační ruch. Tím nechci říci, že věc je už odbyta. Rozhodně musí však býti konstatováno, nechť už soudíme o socialisaci tak nebo onak, že doba jest nyní nejnevhodnější. I v sociálně-demokratickém táboře shledáváme se s názory, že právě nynější doba není vhodna k socialisaci nebo kdo ví, jak rychlým tempem ji prováděti. Poukazuji na spisy rozhodně nejinteligentnějšího muže z tohoto tábora, na spisy Kautského sen., kde praví asi toto: Náš celý výrobní proces jest chorý následkem války a pak také následkem mírových ustanovení i musí býti naším nejbližším úkolem, abychom jej povznesli. Ale kdo má jen potuchu, ví, že převod kapitalistické výroby to socialistické nelze provésti z dneška na zítřek a proletariátu povede se lépe v kvetoucí kapitalistické výrobě než ve slabé socialistické. Rozhodně však napomínám k bezpodmínečné opatrnosti.

Prohlašujeme, že jsme dle jména křesťanští sociálové. Nemá to býti pouhé slovo, nýbrž chceme býti skutečně tím, čím jsme dle jména. Prohlašujeme, že budeme při všech vážných reformách v oboru sociálním plně spolupůsobiti, že považujeme to za svůj první úkol. Máme zásady dle nichž můžeme to činiti, jsme stranou - smím to dojista říci jménem celého svazu - soukromého právního majetku, nechápeme práva majetkového jako něco absolutního, nýbrž pojímáme majetek jako něco přirozenoprávního. Jest odůvodněn přirozeným právem. Poněvadž jest odůvodněn přirozeným právem, musíme o majetku také říci, že na něm tkví a spočívají povinnosti přirozeného práva. Tyto povinnosti týkají se vydělávání, způsobu vydělávání, způsobu prodeje a také výše výnosu. K otázce socialisace mohu říci tyto zásady: Jsme stoupenci soukromého majetku, ale ne soukromého majetku, jenž jest zařízen jenom na zištné zájmy. Musíme však odmítnouti obecné hospodářství, ničící tento pojem majetku. Usilujeme ve svém sociálním snažení o to, aby počet osob hospodářsky samostatných byl dle možnosti rozhojněn a ve větších podnicích, kde nelze dosíci této hospodářské samostatnosti, žádáme, aby v nich zúčastněné osoby, ať už jsou to dělníci hlavou nebo rukou, měly podíl na správě a také na zisku a také tak, že tím nezahyne podnikavost a soutěž. Na podkladě těchto zásad lze také rozřešiti socialisační otázku.

Pravil jsem, že jsme stranou soukromého majetku. Tu přicházím na myšlenku. Žádáme bezpodmínečné splacení válečné půjčky. Řešení půjčkové otázky jest zasáhnutím do majetku německého národa (Potlesk na levici.), jest krádeží, nemající sobě rovné. Nechápu také, proč ministr financí zaujímá schválné stanovisko. Dovedl ustaviti rozpočet 15 miliard tak, že aktiva a pasiva jsou si rovna. Mezi těmito 15 miliardami jest dvě stě milionů, kterých bylo by každý rok třeba na za placení válečné půjčky, přímo mizivá kapalie. Žádáme, aby byla úplně změněna tato ustanovení o válečné půjčce. Jsou tak mnohonásobná, že člověk, není-li právníkem, a řekl bych, i když jest právníkem, se v nich nevyzná. Chceme taková ustanovení, jež jsou jasná a zřetelná a směřují k tomu, aby válečná půjčka byla splacena.

Bylo by také něco říci o vyživovací otázce. Nechci ji šíře rozváděti, nýbrž jen stručně se zmínili o nejkritičtějším bodu této věci, o dávce moučné a chlebové, nehorázné a nesociální. Jmenovitě ta musí býti novellována. Ale zmíním se o vyživovací otázce ještě pro jinou věc, a tu vracím se k memorandu III. Tu jest s cynickou otevřeností přiznána jedna věc. Za války a také po válce bylo s německé strany poukazováno stále a stále na to, že německá území jsou zásobována nedostatečně, poněvadž na české straně neodvádějí se potraviny tak, jak by se měly odváděti. Své doby byly o tom podány ciferní důkazy. Ale to vyvolalo bouři rozhořčení všude v českém táboře. V tomto memorandu uvádí dr. Beneš také toto: Nechuť české části obyvatelstva k Němcům projevovala se za války také tím, že česká část obyvatelstva se vzpírala zásobovati německá území, pročež tato území trpěla hrozný hlad, poněvadž nemohla býti zásobována německým Rakouskem a Německem. Po mém soudě jest to přímo cynismus a očekáváme, že v tom případě, kdyby měly tyto zásobovací obtíže dále potrvati, vyvine vláda dost energie, aby naše německé okresy byly přiměřeně zásobeny. Jest to rozhodně bída, že nyní bezprostředně po žních a po výmlatu musí starostové německých okresů vždy po osmi dnech dojížděti do Prahy, aby dostali nutné příděly na pár dní.

Naskytne se příležitost vrátiti se ještě k tomu neb onomu za projednávání rozpočtu. Chci říci jenom jedno: prve padlo slovo o sebeurčovacím právu. Ano, toto sebeurčovací právo tane nám na mysli jako konečný cíl. Víme však také, že ho nebudeme moci dosíci z dneška na zítřek. Bude tedy snad nutno nějak se zaříditi v této republice, že bude možno vedle sebe existovati.

Vláda pronesla ještě toto slovo: vláda nebo chování se státu k jednotlivcům bude se díti výhradně dle zákona a práva a také chování se státu k jednotlivým národům nebude jiné, než jaké má býti dle zákona a práva. Pak se praví: stejné právo a stejná povinnost pro všechny a na tomto základu doufáme dospěti k harmonii, soužití národů v tomto státě. Nuže, pánové, tato slova byla by velmi krásná, ale musím říci, že v ústech vlády jsou zcela určitě bez obsahu. Její chování muselo by býti zcela jiné. Tato válečná půjčka, jež nebyla splacena, nebo na př. odpověď, kterou německé strany dostaly na podání ohledně nováčků, ono příkré zamítnutí a násilnosti, jaké jsme zažili v těchto dnech v Liberci a Teplicích, nejsou opravdu způsobilé přivoditi harmonii, jaké si vláda přeje. Jmenovitě musím říci, že to, co jsme zažili v Teplicích, jest kulturní ostuda, nemající sobě rovné. Praví-li dnes pan ministerský předseda, že v Teplicích nezklamala minulé neděle státní autorita, tedy jest to rozhodně nesprávné. Co tam zklamalo a výhradně zklamalo, byla státní autorita. Nevěřím tedy slovům.

Ale jedno bych uvedl, má-li opravdu dojíti k soužití. Ať nám pánové dají, co dr. Beneš napsal v Paříži! Praví se tam: budeme míti své soudy, své vlastní soudce, nikoho nenapadne ničiti nám školy, naše řeč bude druhým zemským jazykem a všechna vexatorní opatření a j. pominou. Dejte nám to, a to pak může tvořiti základ, na němž může snad dojíti k soužití!

Ale nám tane na mysli - budiž to zde řečeno - den sebeurčení. Jest naprosto nesprávné, co řekl dr. Beneš - i když to někde stálo v listech, bohužel, německy psaných - že německá část obyvatelstva se prý srovnala s nynějším stavem. To není rozhodně pravda. Přirozené právo může býti ohnuto, ale jenom na jistou dobu, pak se opět vzchopí tím elementárněji a sebeurčovací právo jest naše přirozené právo. Doufáme v den sebeurčovacího práva, jako nadešel den pro německé Korutany a nadejde-li, pak Heil našemu národu! (Potlesk na levici. - Výkřiky: Heil!)

Předseda (zvoní): Pan poslanec dr. Feierfeil průběhem své řeči pronesl slova tohoto znění, že stát náš jest vystavěn na nepravdě a na podvedení celého světa. Na to mluvil o výměně, výplatě válečných půjček a pan poslanec dr. Baeran zvolal: "To jest krádež státu!

Oba pány poslance pro tyto výroky volám k pořádku. (Výborně! Potlesk československých poslanců.)

Sděluji, že přeruším teď schůzi na 10 minut, a to proto, poněvadž jsem byl upozorněn se strany pánů poslanců, že se uvolnila jedna výplň zde ve varhanách nad mou hlavou. Jsou ohroženi případně páni sedící vedle mne a případně pan řečník. Bude tedy ihned učiněno opatření, aby se to upevnilo.

Přerušuji schůzi na 10 minut.

(Schůze přerušena v 5 hod. 45 min. odpol. - opět zahájena v 5 hod. 55 min. odpol.)

Předseda (zvoní): Zahajuji další jednání a uděluji dalšímu řečníku pro panu poslanci Tayerlovi slovo.

Posl. Tayerle: Dámy a pánové! Musím začíti s určitou nedůvěrou, neboť slyšeli jsme zde již mnoho slibů i projektů. A třeba že uznáváme, že ke splnění jich nescházela mnohdy dobrá vůle, že také poměry byly silnějšími, přece se mi zdá, že záleží a musí záležeti nám hlavně na tom, abychom neslyšeli jen slova programů, nýbrž aby tyto programy byly také prováděny.

Je-li politika odrazem hospodářského života, jeho tužeb a potřeb, pak budeme také souditi politiku této vlády podle jejich hospodářských a sociálních činů. Jsme přesvědčeni, že hospodářská síla uvnitř tohoto státu bude také jeho silou na venek. Ale tu se namnoze rozcházíme o cestách a prostředcích, které k tomuto cíli vedou. A z debaty, která zde byla vedena, jest zřejmo, že jsou o tom mnohé názory. Jsme přesvědčeni, že tato hospodářská síla nemůže se opírati o sílu kapitálu, o jeho vliv a nadvládu v tomto státě, o jeho nadvládu v hospodářském životě, ale o produktivní síly národa, jejich povznesení a jejich zajištění.

Kapitál zůstane vždy mrtvým, nebude-li prací zužitkován. A tuto produktivní práci provádějí právě nejširší vrstvy obyvatelstva, které až dosud namnoze trpce si stěžují, že hospodářská politika státu, jeho sociální postup nebyl veden tak, aby jejich zájmy byly chráněny.

Jsme přesvědčeni, že práce nesmí býti otrokem kapitálu a nadále prostředkem jen k soukromému obohacování, soukromému zisku majitelů výrobních prostředků. Zájem národa a jeho širokých vrstev stává se tu zájmem státu a blahobyt všech, kteří v něm obývají, povznesení těch, kteří dosud stáli zapomenuti stranou, jest právě zájmem tohoto státu a jeho budoucnosti.

Tato tendence musí také dojíti výrazu v základech hospodářské politiky státu, musí z ní býti zřejmá. A bylo-li zde mluveno o socialisaci a vyslovena slova, namířená proti socialisaci, tož mohu prohlásiti, že také pro dělnictvo není a nemůže býti socialisace heslem, ale programem práce a činorodé myšlenky. Tento program jistě nemůže jíti cestou rozvratu a destrukce, nýbrž cestou konsolidace a dalšího vývoje a vybudování našeho hospodářského života, průmyslu a obchodu, mezinárodních styků hospodářských a jejich zajištění.

Ovšem nepředstavujeme si, že tato konsolidace povede k sesílení svémocného postavení zaměstnavatelů ve výrobním procesu nebo dokonce k posílení kapitalismu a to i cizího, který se k nám dnes také dere. Z těch důvodů budeme naléhati na to, aby zejména splněn byl ten program vlády předcházející, které také tato vláda přijala za svůj a který má na mysli postup za socialisací výrobních prostředků, v prvé řadě socialisace dolů, o níž, myslím, nemůže býti mezi námi žádné pochyby. Socialisace dolů není u nás jenom problémem sociálním, socialisace dolů je problémem tohoto státu a problémem národním. Socialisace dolů je problémem hospodářským, a můžeme docela zřetelně sledovati, že právě otálení s provedením tohoto programu vyvolává neklid a nejistotu a působí škodlivě na další vy voj našich hospodářských poměrů. My ovšem máme na zřeteli, aby i ostatní výrobní odvětví, která považujeme za zralá k socialisaci, také nastoupila tuto cestu. Aby zájem celku povznesen byl nad zájem jednotlivců, kteří jsou majiteli těchto výrobních prostředků. Poněvadž pak víme, že tento proces vyžaduje určité doby, byť máme na mysli dobu sebe kratší, je přirozeno, že musíme současně usilovati o to, aby v dosavadním námezdním poměru postaven byl každý zaměstnanec, ať úředník, či dělník, na ten stupeň rovnosti hospodářské, na jakém se zřetelem k sociální spravedlnosti jej chceme míti. Je jisto, že prvním krokem k tomu je zejména provedení zákona o závodních radách, t. j. rozšíření zákona o závodních radách hornických také na ostatní průmysly a živnosti i zemědělství. Ale ovšem také i jeho vybudování v tom smyslu, kterým by se skutečně zaměstnancům dalo právo účasti na spolusprávě i eventuelním výnosu podniku.