S tím, co dosud na cestě k socialisaci bylo provedeno, nemůžeme býti spokojeni. Na prvém místě uvádím tu zákon o pozemkové reformě, při němž nemůžeme býti spokojeni s postupem, jakým se tu pokračuje. Nejen u nás v Čechách a na Moravě, ale zejména na Slovensku slyšíme stále stížnosti na nedostatečné provádění tohoto zákona, stížnosti, které zejména směřují k tomu, že není pracováno a postupováno ani v duchu tohoto zákona. A podíváme-li se, kdo je majitelem těch velikých latifundií, kdo je majitelem bohatých lesů v Čechách a na Slovensku, kdo ještě hospodaří s tímto majetkem, komu plynou zisky do pokladny z výnosů lesů, tedy vidíme, že je nejvyšší čas k tomu, aby touto reformou důkladně bylo hnuto, aby byla prováděna tak, jak zákonem byla myšlena, aby v této otázce neslyšeli jsme a nebyli jsme svědky stálého zdržování této reformy.
My víme, že postup, kterým hodláme se bráti k socialisaci výrobních prostředků, neznamená jenom právo, že znamená také povinnosti, že znamená výchovu mravní, výchovu hospodářskou, neboť jenom tak možno dojíti ke skutečné hospodářské demokracii, která by podepřela naši politickou i občanskou rovnost, jíž jsme ústavou tohoto státu docílili.
Ale tomuto programu by jistě neodpovídalo to, co jsme tu slyšeli z úst pana dra Kramáře, že v sociálních reformách můžeme jíti jen tak daleko, jak to dovolí podmínky dovozu a vývozu. Podíváme-li se do praktického života, shledáváme, že to nejsou sociální reformy, které by zdržovaly náš hospodářský vývoj, nás dovoz a vývoz, ale že je to spíše sociální reakce, která zde působí a která tento rozvoj brzdí. Proto musíme trvati bezpodmínečně na tom, aby naše zákonodárství, ale zejména jeho výkonný orgán, státní správa, byla proniknuta duchem, který zřetelně sleduje snahu skutečně sociálně spravedlivé výstavby republiky. Soukromý zisk ve výrobě nemůže býti rozhodujícím činitelem, neboť ztratil na svém významu. Ukazuje se čím dále tím více právě v dnešních hospodářských poměrech, že podnikatel nechává závod státi v okamžiku, kdy mu výroba jeho nevynáší, a neohlíží se na zájem státu, neohlíží se na zájem národa a vrhá do nezaměstnanosti tisíce dělníků a úředníků, jestliže nedociluje takového zisku, jaký předpokládá, že by měl dosíci ze svého investovaného kapitálu. Proto také tato zásada, rozhodující dosud v našem hospodářském podnikání, zásada po našem názoru nemoderní, nespolečenská, zájem soukromého zisku, vede pak i k lichvě s předměty nezbytné potřeby, vede k zvyšování cen, k drahotě, a jestliže co maří snahy po stabilisaci poměrů a mezd, tož jest to právě tento systém, a pan ministerský předseda měl by proto ve své snaze obrátiti svou pozornost tímto směrem, chce-li čeliti neklidu ve výrobě a zajistiti klid pro zdárné hospodářské podnikání.
Zde jest základní příčina neklidu. Pan ministr financí sám dávno dokazoval, že příjmy stouply osminásobně, ale výdaje dvanáctinásobně, a dělník, který před válkou vydělával 30-40 K týdně - pravda - vydělává dnes snad 240-300 K týdně, snad i o něco více, ale, pánové, kde zůstává úhrada těch zvýšených výdajů, které jsou mnohem vyšší, toho rozdílu, jaký se jeví mezi příjmem zaměstnance v r. 1914 a v roce 1920? Jen prosím počítejte předměty nejnutnější spotřeby, oděv, prádlo, potraviny. Košile, která stála 2-4 koruny, stojí dnes 80 -100 K, obyčejný límec k ní, který stál 30 hal., stojí dnes 9-10 korun. Kolikanásobné je to zdražení? Vejce, které stálo 5-6 hal., prodává se dnes za 150 až 200 hal. Boty, které stály 30 -40 kor. v roce 1914, prodávají se dnes za 300 až 400 korun. Pánové, já se ptám, kde můžeme mluviti o tom, že by opravdu i tím zvýšeným příjmem, kterého dělník dociluje svými kolektivními úmluvami, vyrovnávaly se rozdíly, které vznikají ze zvýšeného výdaje?
Jenom státnímu obhospodařování mouky, cukru a některých nezbytných produktů máme co děkovati, že ceny také v těchto produktech nesly tak vysoko jako v jiných, a proto politika státu, politika vlády musí jíti tímto směrem proti drahotě, aby mohla opravdu účinně působiti k stabilisaci poměrů. Je pravda, je to problém nejen našeho hospodářského života, je to problém mezinárodní, ale my jsme přesvědčeni o tom - a všichni to přiznáváte i vy, kteří proti našim názorům brojíte - že náš stát je hospodářsky tak silný, tak bohatý přírodními poklady, že může se státi do té míry neodvislým od těchto vlivů mezinárodních, abychom nemusili stále odnášet toho důsledky. Ale vedle toho, mluví-li se tak často o tom, že se musíme přizpůsobiti mezinárodním cenám, tož, pánové, prosím, abyste se také podívali, jestli naše mzdy, jestli služné úředníků, jestli prostě příjmy lidí, odkázaných jen na pevný plat, odpovídají také té mezinárodní úrovni, na které se mzdy zaměstnanců v ostatních státech nalézají. Shledáte, že také tu máme ještě velmi mnoho co doháněti. Proto netoužíme nijak a nemůžeme toužiti po nějakém požehnání svobodné soutěže a volného obchodu, když vidíme na zkušenostech, jaké jsme tu v posledních dvou letech získali, kam tyto snahy spějí a k čemu vedou. A zde je ovšem, pánové, kámen úrazu. Zde bychom chtěli rádi slyšeti a snad, lépe řečeno, viděti něco více, nežli jenom utišování a sliby.
Z těchto poměrů vychází a vzniká nespokojenost, touha po lidové kontrole cen. Cena výrobku, který jde od výrobce ke konsumentovi, nemůže býti jen výsledkem libovolné snahy majitele výrobních prostředků. My víme, že se nedají vytrhovati z hospodářského života, z hospodářského celku jen některé problémy a samostatně řešiti, ale soudíme, že státní správa je povinna učiniti alespoň to, co za daných poměrů je možno, aby ceny nezbytných předmětů potřeby byly podrobeny také lidové kontrole, aby obchod potravinami, obchod nezbytnými produkty v zásobování obyvatelstva nebyl jen předmětem soukromé spekulace, nýbrž, aby také na něj vykonávala vliv nejen veřejnost, ale také ti, kteří tyto produkty vyrábějí. A proto součinnost dělnictva ve správě podniků může daleko lépe vésti k stabilisaci poměrů hospodářských, jestliže nebude míti právo rozhodovati jen o podmínkách námezdních, nýbrž bude také vykonávati vliv na cenu produktů, a já si dovolím ještě na určitém případě ukázati na to, jak jest toho právě třeba. Ale co vidíme od nastoupení poslední vlády? Všechny snahy, které vedly k tomu, aby hospodářské zásobování obyvatelstva bylo podrobeno účinné kontrole lidové, jsou oslabovány a podlamovány. Vám jest, pánové, známo, že občanská kontrola, která byla dílem minulé vlády, má býti podvázána, že lichevní soud, stihání lichvy, posuzuje se z odpovědných míst jako obtěžování producentů a že z toho důvodu se činí kroky, které mají vésti k tomu, aby tento aparát lidové kontroly, tento aparát, vybudovaný ve veřejném zájmu státním, byl ne-li odstraněn, učiněn aspoň neschopným, aby mohl své účely zastávati. A, vážení pánové, starý stesk je v tom, že o cenách namnoze rozhodují různé poradní sbory a instituce, ve kterých jsou zastoupeni jen producenti, ne však v dostatečné míře konsumenti a tím méně také zástupci zaměstnanců. Různá odborová sdružení cenová, různé ústředny mají býti aspoň za daných poměrů prostředkem, kterým by se vykonávala kontrola tohoto hospodářství. Ale vidíme, že tam interesentům lidovým jest ponecháno namnoze jedno, dvě nebo tři místa vedle dvaceti až třiceti zástupců producentů nebo přímých interesentů dotyčného výrobního odvětví.
Vážení! Tu se velmi často vytýká legitimace organisační, sesměšňuje se požadavek pro zlidovění těchto prostředků dozoru lidového tím, že o tom rozhoduje příslušnost k politické organisaci nebo organisaci odborové. Pánové, mám za to, že ty námitky nejsou naprosto oprávněny, ano, že jsou to námitky, které ve svých důsledcích směrují přímo proti státní organisaci, neboť taková legitimace organisační znamená vlastně v podstatě legitimaci vědomí, legitimaci uznané občanské vzájemnosti, kterou cítí dělník k dělníku, úředník k úředníku. A tu se vás táži, co stát bude dělat s občany, kteří nebudou míti smysl pro jeho organisaci? Není to v zájmu státu, jestliže budujeme organisaci, která probouzí smysl pro společný zájem, budujeme-li organisace, které vychovávají své členy k tomu, aby dovedli také řešit a provádět hospodářské a sociální problémy, před nimiž stát stojí? Této politice, které, zdá se, holduje také ministerstvo zásobování, máme dnes co děkovat, že není dostatečně uznán význam družstevnictví v našem hospodářském životě a přímo podceňují se a ubíjejí snahy, aby mohla se konsumní a výrobní družstva zúčastniti našeho hospodářského života a uplatniti se v něm.
Pánové, podívejme se kolem sebe ve světě, jak se vyzdvihuje význam družstevního podnikání. V Italii jsou celé podniky, loděnice, kovodělné podniky, jimž vláda přímo zajistila přednost při zadávání státních objednávek, neboť uznala, že i když tato družstva nejsou snad na stupni, na jakém bychom si je přáli míti, že přece jenom jsou daleko zdravějším, sociálně spravedlivějším organismem nežli jest soukromý podnikatel, kapitalista, nebo jeho akciová společnost. A této podpory žádáme také pro naše družstva, ne v tom smyslu, aby jednostranně snad, jak se tvrdí z politických důvodů, byla podporována, nýbrž proto, poněvadž v družstvech vidíme také prostředek, jímž cestou klidu, cestou vývoje a výchovy chceme dojíti ke konečnému svému cíli, který vidíme v socialisaci výrobních prostředků.
Řekl-li nám p. ministerský předseda ve své řeči, že dosavadní zásoby stačí do vánočních svátků, když mluvil o situaci zásobovací, tož, pánové, jest třeba dodat k tomu toto: ano, stačí, jestliže se bude postupovat tak, jak to namnoze vidíme, že se někde nedává ještě dnes dostatečná dávka mouky nebo chleba, třeba 14 dnů, 3 týdny a 4 neděle, a když naučíme naše obyvatelstvo hladovět, možná, že to vydržíme bez jakýchkoli nákupů z ciziny až do příští sklizně. Zásobování naše, bohužel, není tak růžové, jak nám bylo líčeno. Mlynářští dělníci sdělují, že jsou vypovídáni nebo před výpovědí, poněvadž smluvní mlýny nemají co mlít. To jest důkaz, že situace zásobovací jest v tísnivé situaci a že každá nahodilá okolnost může způsobiti, že se octneme opět v katastrofách, které jsme již prožili. A tu jest také nutno si říci, kdo na této situaci nese vinu. Pánové, jest jisto, že jsou to zejména ti, kterým toto státní obhospodařování obilninami leží v žaludku. Na příklad na Slovensku, kde stále stěžujeme si, že není dostatečného klidu, jest právě tato situace způsobena těmi, kteří činí všechno, aby státní hospodaření znemožnili. Jednotlivé župy neodvedly ještě ani desetinu toho kontingentu, který měly odvésti a ľudová strana na Slovensku přímo agituje proti odvádění obilí. V mlýnech se provádí sabotáž a státní úřady a obilní ústav není dost silný, aby tu zjednal potřebnou nápravu. Osevní plán se nedodržuje. Zkoumáme-li příčiny toho, vidíme také, že vláda nepostarala se o to, aby byl dostatek revisorů, kteří by pečovali o provádění nařízení, jež vláda vydala.
Chceme-li úctu k zákonům, tož ji musíme chtíti na všech stranách a v prvé řadě tam, kde se buď obratným nebo méně obratným způsobem proti těmto nařízením provádí prostě pasivní resistence.
Pohříchu namnoze u úřadů nebývá také dosti pochopení pro situaci chudého lidu, poněvadž pánové sami jsou zajištěni. Na příklad byl mi sdělen případ, že župan trenčanský dal si semlíti 10 q pšenice. Tu jest pochopitelno, že když on je zásoben, nemá takový zájem na tom, aby také ti, kteří nevlastní obilí, byli zásobeni. Ale tak vidíme, že úředník státu, který má v prvé řadě dohlížeti, aby státní opatření, státní nařízení byla dodržována, sám je nedodržuje a sám je přechází.
Jestliže, pánové, vláda uznává těžké jinak hmotné poměry státních zřízenců, kvitujeme to, ale tuto situaci nezlepší jenom mimořádnou výpomocí v této kritické době, kterou hodlá poskytnouti, jestliže současně nebude také odpomáhati drahotě, nezaměstnanosti a bytové tísni a to nejen slovy, ale také činy. Neboť s otázkou státních zaměstnanců souvisí také poměry těch tisíců a tisíců soukromých zaměstnanců. Jich postavení pak zhoršeno je nezaměstnaností, ve které době nemají se kam obrátiti. Já, pánové, jenom poukazuji, že zde je třeba, aby se vláda se vší vážností věnovala tomuto problému, který, jak vidíme v Německu, nabyl hrozivých forem a který také u nás, nebudeme-li zavčas na něj pamatovati, může v zimním období nabýti takové tvářnosti, která by jistě poměrům tohoto státu nesloužila. Já, vážení pánové, poukazuji, že od ledna do července tohoto roku stoupl počet nezaměstnaných v obvodu pražském 4násobně, a odborové svazy, které vyplácejí podporu nezaměstnaným, vyplatily 5tinásobnou sumu v téže době na podpoře nezaměstnaným, srovnáme-li leden s červencem tohoto roku. A to bylo léto. Od té doby se situace ještě zhoršila. A, pánové, není jistě pěkným vysvědčením pro tento stát, jestliže musíme poukázati na ty houfy vystěhovalců ze Slovenska. Ale co horšího. Na Slovensku jsou mimořádné poměry; tomuto státu není tak rychle možno uvésti tam poměry ve stav, jaký bychom si všichni tak toužebně přáli. Ale, pánové, i z Čech a Moravy, hospodářsky docela jinak situované, vidíme, že odcházejí sta a tisíce dělníků do ciziny. A vláda sama organisuje tento odchod vyučených, kvalifikovaných pracovníků do ciziny, do Francie.
Tu je třeba se ptáti, jestli je to nutno a jestli přece jenom po dvouletém trvání tohoto státu, byly nutny takové mezery v zásobování uhlím, jakých jsme stále a stále svědky, které na příklad způsobily, že velká továrna Škodova v Plzni musila několik dní vysaditi své dělníky.
Vážení pánové! My potřebujeme železniční oboz. My máme jenom v Praze na 1000 kovodělníků bez práce. Nebylo by možno, aby továrny na vozy pracovaly ve dvou směnách, aby tito nezaměstnaní dělníci se zaměstnali? Nebylo by možno, aby vláda, ministerstvo železnic, v tom ohledu pečovaly o to, aby nedostatečný železniční oboz, který máme, byl co možná nejrychleji doplněn?
Ale obdobná situace jest také v řadě jiných průmyslů. Pánové, grafický průmysl náš, přes to, že máme dnes svoji státní správu, která jej z určité míry zaměstnává, ztrácí možnost - zejména v litografii - svého vývozu, svého vývoje, poněvadž máme tak drahý papír, že to nemůžeme snésti.
Vážení pánové, já jsem byl nedávno v cizině a srovnával jsem s odborníkem ceny na př. novin v Německu, ve Švýcarech s cenami u nás a došli jsme k tomu výsledku, že u nás jsou poměrně noviny dražší než v sousedním Německu. Tu velmi často slyšíme, že tím jsou vinny mzdy. Ale, pánové, podíváme-li se a propočítáme-li skutečně režijní výlohy, shledáme, že na př. v oboru grafickém jest to zejména drahý papír, který znemožňuje náležitý rozvoj tohoto odboru, eventuelně zaměstnání všech těch grafických pomocníků, kteří dnes marně shánějí práci. A není jich, pánové, tak málo.
Vážení pánové, obdobně jsou na tom také jiné průmysly. Dělnictvo odborů potravinových, zejména našich čokoládoven, kde máme o 2000 dělníků méně zaměstnáno než před 2 roky. To je jistě značný pokles zaměstnání tohoto dělnictva. Podíváme-li se do odboru oděvního, vidíme, že obuvnický průmysl nedávno prodělával těžkou krisi a stále ještě jí trpí, stejně jako krejčovský odbor. Ten zejména trpí obmezením vývozu konfekce, vázaného na povolení. My uznáváme, že jsou nutna určitá opatření, která musí chrániti náš průmysl, ale zase na druhé straně nesmí pro tato opatření trpěti ten odbor výroby, který jest téměř výhradně na vývoz odkázán, zejména, když tento vývoz nebude míti žádného škodlivého účinku na ceny dotyčných produktů doma.
Vážení pánové, kdybychom procházeli jeden odbor za druhým, shledáváme, že tu není se strany státní správy věnována přece jenom dostatečná pozornost těmto potřebám průmyslu našeho. My tu nemáme zajisté na mysli zájem podnikatelů, ale zájem těch, kteří v těchto průmyslech jsou zaměstnáni, a, vážení pánové, také zájem celého našeho hospodářského života. Naše sklářství, které jest odkázáno z 80% na vývoz, silně jest postiženo novými dopravními sazbami na uhlí, které namnoze téměř znemožňují podnikům, vzdálenějším od uhelných ložisek, aby mohly vyráběti. Při vývozu platí ovšem totéž.
A, vážení, co říci tomu, když se k nám dováží drahé cizí pivo, zatím co naši pivovarští dělníci jsou nezaměstnáni a ječmen, který byl přikázán pivovarům ze Slovenska, byl dán sladovnám ke spracování a vývozu. Tedy my, kteří máme míti na mysli, abychom vyváželi hotové výrobky a zaměstnávali při nich své dělnictvo, vlastně tímto způsobem vyvážíme polotovary a dovážíme hotové zboží. Nepovede tato politika k tomu, abychom na místě zboží vyváželi zase lidi, jak tomu bylo za Rakouska? Myslím, že ano, jestliže včas a důkladně nebude těmto poměrům věnována pozornost.
Pan ministerský předseda ve své řeči zmínil se o snahách vlády, kterými chce usilovati o to, aby stavební živnost oživla, aby bytová tíseň pominula. Také v tomto ohledu slyšeli jsme již častokráte mnohá pěkná slova. A, pánové, situace byla taková, že jsme sice vyplatili na podporách nezaměstnaným 300 milionů korun, ale nepostavili jsme ani jediného domku obytného, kterého obyvatelstvo nezbytně potřebovalo. A tu mám za to, že to, co dnes vláda podniká, aby investovaný kapitál, který jest ukládán velkými podniky ku podpoře stavebního ruchu, byl ulehčen, že to samo o sobě nedostačí, poněvadž zase se to nedotýká ve velké míře těch, kteří nezbytně také této činnosti stavební potřebují. Jest to jenom malý úlomek snahy, kterou bychom tu rádi viděli. Zejména když bytové poměry dostup ují takové tísně, že potom dochází ke zjevům, jakých jsme v Praze byli svědky a proti nimž pak jest přirozeně správa státní slabá, poněvadž nemá k nim bohužel ani toho mravního práva, když musíme přiznati, že v této věci nestalo se to, co se státi mělo. Vážení pánové, kapitola o režii stavební, kapitola o surovinách a polotovarech pro stavební průmysl jest stará, několikráte opakovaná, než aby bylo zde potřebí zvláště ji připomínati. Já jenom poukazuji k tomu, že zde musí vláda konečně docela bezohledně zasáhnouti, neboť soudím, že zájem těch, kteří nemají dnes kde bydlet a jichž jsou tisíce, jest daleko vyšší než zájem těch, kteří jsou majiteli těchto surovin a polotovarů.
A četl jsem nedávno ohražení proti tomu, jak prý kulturně klesáme, když se žádá, aby majetnější člověk spokojil se se 3 nebo 4 pokoji. Pánové, tu jest nutno si říci, že klesáme v sociálním svědomí, kdybychom tento názor přijali za svůj. Soudím, že úkolem státní správy a naléhavým úkolem zejména v opatření bytů jest, aby byla konečně učiněna přítrž tomu, dokud zde máme tisíce těch, kteří nemají kde bydleti, abychom měli rodiny, dvoj-, troj- anebo čtyřčlenné, které mají 8 až 10 pokojů. To není jistě ničím odůvodněno, a právě sociální svědomí a sociální politika státu musí ukázati, že dovede v tomto směru opravdu odpomáhati bytové tísni.
Vážení pánové! My tedy, kteří trváme na základech tohoto státu, jsme přesvědčeni, že jedině prozíravou a opravdovou sociální politikou jest možno tento stát posíliti a získati k němu důvěru všech těch, kteří dnes jsou jeho obyvateli a tvoří jeho státní celek. Proto opatření sociální musí dostávati ten ráz, kterého jest nezbytně třeba, abychom uvěřili, že se nalézáme na cestě sociálního pokroku. Mluvilo-li se tu o otázce nezaměstnaných, přirozeně, že v prvé řadě máme na mysli opatření práce nezaměstnaným. Musíme usilovati o to, aby otázka zprostředkování práce stala se předmětem veřejného zájmu a aby zaměstnavatelé byli povinni respektovati v tomto ohledu veřejné ústavy, které zde musí býti vybudovány, a přihlašovali uprázdněná místa, abychom také měli náležitý přehled pracovního trhu. Jen tím vybudujeme základ pro náležité pojištění nezaměstnaných, a tu jest zejména třeba, aby provisorní opatření, které vláda učinila, bylo doplněno. Také zde máme celou řadu stesků, že namnoze nevyplácí se podpora dospělým členům rodiny, na nichž mnohdy také závisela existence této rodiny, jen proto, poněvadž se tu předpokládá, že otec nebo matka jsou povinni o tyto členy rodiny pečovati. Ale nepřihlíželo se k tomu, že tito rodiče nemají často sami pro sebe dostatečných příjmů. Dále jest třeba zdůrazniti reformu nemocenského pojištění. Tato věc nestrpí odkladu již proto, poněvadž poškozuje tisíce pojištěnců nemocenských pokladen. Reforma, zejména materielní reforma nemocenského pojištění jest nutna. Pánové, zdravý člověk nemůže dnes vycházeti s 18 korunami denně. Jak může vycházeti nemocný člověk a jeho rodina? Nemocenské pokladny platí dnes nemocnicím 20 K denně za své pojištěnce na místě dřívějších 7˙20 K. To jest tedy téměř trojnásobně tolik co dříve. Kde to mají nemocenské pokladny brát? Nemocenské pokladny spějí katastrofě vstříc a při tom vidí stálé odklady, stálé rozvažování. Pánové, zde je nutno rychle jednat. Jest přirozeno, že v důsledku snah o vybudování sociálního pojištění máme na mysli, že vláda bude úsilně prováděti program své doby, vyslovený o starobním a invalidním pojištění. My však dnes ještě o hospodářských otázkách máme některé stesky, které považujeme za naléhavé. To jest zejména právní závaznost kolektivních smluv, úprava paritních rozhodčích soudů, zvláště v hornictví, kde jest této věci třeba již se zřetelem k poměrům námezdním, které toho vyžadují. A myslím, že řešením této věci neprospívá se nikomu více, než snahám o klid v tomto státním hospodaření. Také chci se zmíniti o tom, že otázkou živnostenských soudů nebylo u nás léta hnuto a že jest třeba, aby byly rozmnoženy a dále vybudovány.
Pánové, při tom není od místa, jestliže se zmíním také o otázce unifikace sociálního hospodářství v tomto státě. Vážení pánové! Já jako malý doklad poukazuji k tomu, že na příklad určité opatření vlády, které před rokem platilo pro Čechy, Moravu a Slezsko, teprve po roce bylo také publikováno pro Slovensko. Chceme Slovensko získati, trváme na jednotě státní, nedovedeme si tedy vysvětliti, proč mají býti stále činěny tyto rozdíly mezi Slovenskem a mezi ostatními československými zeměmi. K vůli komu se dělají, když slovenské dělnictvo při každé příležitosti zdůrazňuje touhu po jednotném sociálním zákonodárství? Nejsou to jen ty hospodářské poměry rozdílné, ty to tolik neodůvodňují, ale mám za to, že se tu více dbá na zájmy mocných pánů, kteří tam rozhodují, než na zájem širokých vrstev obyvatelstva slovenského a proto unifikace zákonodárství, zejména sociálního, pokračuje tak pomalu.
Vážení pánové, jsem povinen poukázati také ještě na jednu věc, které, jak mám za to, musí vláda věnovati svou pozornost. Jest to otázka hornických provisionistů. Když byla zavedena uhelná dávka, právem osvobodili od této dávky tak zvané deputáty, deputáty pro pracující a tedy vydělávající horníky. Ale od této dávky nebyli osvobozeni tak zvaní provisionisti, tedy lidé v pensi, nevydělávající, kteří však také tyto deputáty od bývalých zaměstnavatelů dostávají. A tu se mi zdá, že jest to svrchovaně nespravedlivé, jestliže v této věci vykládáno jest nařízení tím způsobem, který musí pochopitelně v hornictvu, zejména u provisionistů tak těžce dotčených, vyvolati nespokojenost.
Vážení pánové! Vyslovili jsme tu určité hospodářské požadavky, které máme k této vládě, požadavky, které mají na mysli, aby sociální práce v tomto státě šla směrem opravdu sociálně pokrokovým. Nevěřím, že přes noc může býti vybudován ráj v tomto státě, ale věřím, že hospodářskou politikou rozumovou můžeme ochrániti občanstvo před škodami, jež pošly z války, a položiti pevný základ k vybudování republiky opravdu sociálně spravedlivé, republiky jednou i socialistické.
Na tomto díle chceme také spolupracovati a proto nechceme rozšiřovati spory mezi těmi, již k společnému cíli s námi jdou. A jestliže tu mluvil pan kolega Stříbrný o svobodě politického názoru, o svobodě odborových organisací, kteréž otázky často tu bylo vzpomenuto, tož chtěl bych jenom poznamenati tolik bez jakékoliv hořkosti a za tím účelem, aby opravdu tu bylo jasno mezi námi, že výtky, které pronášívají se proti nám, zejména proti snaze o jednotu odborových organisací, nejsou odůvodněny, tím méně, když často ti, kteří tyto výtky pronášejí, činí cnost ze své nemohoucnosti. Neboť, pánové, co se stalo na příklad na pražských jatkách, kde to byla organisace českých socialistů, která si vynutila propuštění 13ti členů Svazu československého v Odborovém sdružení zastoupeného? Proto, že tam měla moc, chtěla míti jednotnou organisaci. Tož, pánové, v tomto ohledu nesluší dělati výtky těm, kteří sami jiné cesty nehledají. Běží o zásadu jednoty odborových organisací, odůvodněnou hospodářskými snahami, nikoli politickým stranictvím.
Hledejme cesty, které nás spojují,
hledejme cesty, které povedou k dalšímu sociálnímu budování tohoto
státu, k povznesení mravnímu i hospodářskému té vrstvy, kterou
tu zastupujeme. A jsem jist, že na těch cestách se musíme sejíti.
Vím, že se musíme učiti z toho, co jest kolem nás, ale stavěti
musíme na základech, jež jsou nám zde dány, na skutečných poměrech,
z nichž při řešení svých problemů budeme také vycházeti. A jsem
přesvědčen, že složení obyvatelstva tohoto státu jest příznivé
sociálnímu proudění doby. Proto také vládní politika musí mu odpovídati.
A jen tehdy můžeme a budeme tuto vládu podporovati. Ale tu pravím
výslovně - ne dle slov, ale podle činů budeme ji posuzovati. (Výborně!
Potlesk.)