Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Víte, já přiznávám velmi ochotně, že pro drahotu máme světové příčiny, vždyť není drahota jenom u nás, jest všude, ale já musím přece při tom říci, že u nás do všeho toho se vmísil moment, který jest docela zvláštní. Všude jinde - snad to neplatí tak docela všeobecně, možná že pro Německo a pro Rakousko se poměry blíží trošku k našim - ale dojista v západních zemích, ve Francii a Anglii, jsou ceny výsledkem hospodářských poměrů. Já v to také zahrnuji eventuelně i keťasování, a co chcete, to jest mi lhostejno, neboť musí m brát příčiny drahoty tak, jak jsou, ale u nás se k tomu přidružuje jeden moment, který činí veškerý hospodářsky život a tvoření cen naprosto abnormální, totiž to, že jsou u nás ceny výsledkem stranických bojů (Výborně!) a proto nemohou býti přirozeně výsledkem hospodářských sil a poměrů. Když jsem viděl ve staré koalici boj mezi agrárníky a socialisty o ceny, pak cena nebyla výsledkem cenových faktorů, nýbrž výsledkem toho, kdo momentálně byl politicky silnější. Chcete-li takovým způsobem dotknouti se samých kořenů a jíti na samý kořen drahoty, pak jest to po mém soudu obyčejným omylem. To nejde. Cenová politika musí býti úplně vyřazena z politického boje, to jest hospodářská věc, jinak se dostaneme bůh ví kam, jinak se dostaneme k tomu, že budou ceny buď tak malé, že bude ruinován producent, nebo tak veliké... (Posl. Staněk: Socialisté dali za pšenici sedlákovi 80 K, když jiní dávali 40 K. Nemluvte tak demagogicky s tribuny pane doktore!) Pan kol. Staněk odpustí, ale on patrně mi nerozuměl. (Výkřiky posl. Staňka.) Račte odpustit, já jsem to nedělal, to jest to první. Konstatuji, že kol. Staněk se velice mýlí. To co hájím dnes, jsem hájil vždycky, naprosto vždy. Na tom stanovisku jsem stál já; nevím, zdali všichni z mé strany to dělali, to je jejich věc. (Výkřiky. Posl. Mlčoch: Agrární oposice byla ve vaší straně!) Konstatuji, dovolíte-li mi, jen že co se mne týče, neříkám přece s tohoto místa nějaké stranické dogma, nýbrž mluvím pouze o svém názoru. Konstatuji, že jsem na cenovou otázku se nedíval nikdy jinak, a že bych opravdu musel, jak se říká, vrátiti sobotáles, za to že jsem se učil národnímu hospodářství, kdybych mohl přiznat cenotvornou sílu politickému boji, jako něčemu normálnímu. To by bylo po mém soudu velmi pochybené. Ze se to děje, děje se to samo sebou, ale jest v tom nenormálnost, je to chyba a proto se dostáváme do toho strašného kolotoče. Zvýšení mezd, drahota a nové zvýšení mezd, nová drahota. Tak se z toho jakživi nedostaneme a sice proto, že nám schází jeden faktor, který tomu může pomoci a to jest intensivní práce. Není žádného jiného zázračného prostředku proti tomu, to jest marné. I když se nebude prát strana agrární se socialisty, neb chcete-li s národními demokraty, to jest jedno, když ta vláda třeba docela nestranná bude takové věci dělat, pak nemůže ani vláda pomoci, pak to, co chtěl kol. Teska ve jménu své frakce, nepomůže té drahotě. Žádná vláda nemůže pomoci, jenom lidé mohou pomoci, jenom my všichni, kteří budeme pracovat. My musíme za tu vyšší mzdu udělat větší kvantum práce, jinak jest to nemyslitelno. Jestliže to neuděláme, nedovedeme tu drahotu odstraniti a tu jsme zase u toho kořene zla, ze kterého jsme vyšli, že nejen v politickém smyslu, nýbrž i hospodářském bolševické snahy jsou vinny na tom hospodářském rozruchu, ve kterém žijeme na tom, že se nemůžeme dostati k normálním poměrům. Proto že se chtěla tato rozrucha, že jsme měli zemědělské dělníky, kteří sabotovali žně, kteří přicházeli s nejnemožnějšími požadavky, protože chtěli, aby byla bída, poněvadž vědí všichni ti, kteří chtějí převrat, že ve štěstí se převrat nedělá, nýbrž že se dělá, když jest zle - v tom jest to neštěstí. Neštěstí jest v tom, že my jsme na počátku svého nového státu chtěli najednou dělat dva úkoly, nejen vybudovat nový stát, což bylo strašně těžké v těch poměrech, ve kterých jsme byli - my jsme museli vlastně ze země vydupat novou statní administraci pro stát, poněvadž bylo všecko skoncentrováno ve Vídni, tedy úloha, která žádala všecky naše síly - nýbrž zároveň vzali jsme na se úkol stvořit socialistický stát. To jest po mém soudu směšování, které jest vinno vší tragikou našich poměrů. To jest to, co nám vadilo, co nám přivedlo to, že naše úřady byly jen takové, jako bylo to, že nebylo žádné úcty k autoritě, že naše úřady přestaly býti tím, čím byly dříve, že člověk, který vzpomíná na minulost, přímo se studem si řekl, že jest třeba Němce v Čechách, aby Čech poslouchal, jako to bylo za Coudenhova.
To vedlo k hospodářství rozrušenému, k nepracovitosti, k tomu, čemu se říkalo "po bolševicku", co vypadalo jako právo na lenost, to vedlo k tomu, že my dnes - o tom se neklamme - jsme se svou industrií tak daleko, že náš export závisí jen na špatné valutě. To jest strašná věc. Pro stát, který má 80% bývalé rakouské výroby, pro stát, který dříve měl - jak jsme to říkali v národním hospodářství volné pole pro vývoz své industrie v zemích chráněných vysokým clem, pro stát, který musí své odbytiště chrániti proti úžasné konkurenci cizí, italské, francouské, anglické a americké, pro takový stát jest fakt, že my následkem svých vlastních poměrů, následkem nedostatečné práce, následkem příliš vysokých mezd, následkem zdanění, které dnes se uvrhuje na kapitál a na industrii, jsme schopni konkurovati jenom, když jest naše koruna úplně znehodnocená, přímo strašné. (Hlas: Dělníci nezatajují své mzdy, ale kdo zatajoval své zisky, to řekl zde pan ministr Engliš. Jiný hlas: Kolik bylo mzdy na jeden q uhlí v čas míru, když bylo uhlí za 1 K 60 a kolik jest dnes, když stojí 60 K?)
Račte odpustit. Kdy byla předválečná výroba, neměl bych pranic proti tomu, aby byla mzda skutečně taková, jakou horník zasluhuje. Nikdy nebudu proti tomu mluviti. (Hlas: Račte to přirovnati!) Já budu také přirovnávati předválečnou práci a nynější práci a dojdeme k strašným důsledkům. (Hlas: Potom porovnejte také výživu pane doktore! Posl. dr. Rašín: Pořád takové výkřiky dělat nemá smyslu!) Nemám skutečně nic proti tomu, i když jsem poněkud vyrušován, poněvadž to není tak velké neštěstí. Jenom konstatuji jedno: Jestli se říká dnes, že kapitalisté zatajují zisky, možná, že jest to pravda. Nechci pranic proti tomu mluviti, ale dovedu si to velmi dobře vysvětliti. Jest to tak: kapitalista zatajuje zisky a dělník říká: já neplatím. Nevím, je-li to příliš velký rozdíl. Na druhé straně řeknu toto: vy jste ztratili míru pro možnost daňové výměry. Vy nevíte, co dnes jest milion a co byl před válkou. Když před válkou nějaká textilní továrna potřebovala 500.000 K oběžného kapitálu a dnes pracuje na 1/3 těch stavů a potřebuje toho oběžného kapitálu nejméně 6 milionů, poněvadž cena příze a bavlny i cena práce tak úžasným způsobem stoupla, jest docela přirozeno, že musíte přiznati, že dnes ten milion neznamená to, co znamenal před válkou. Vy jste říkali: Kdo má milion válečného zisku, bude zdaněn 40 nebo 50 nebo 60%. To bylo úplně správné, nemám nic proti tomu. Dnes jest to něco jiného, poněvadž milion neznamená více než znamenalo starých 10.000 K a vy byste takové vysoké daně nemohli míti. (Hlas: Co znamená 30 K mzdy proti 10 K předválečným?) Já úplně s Vámi souhlasím. Právě proto také říkám, že musí se minimum zdanitelné podle toho zvýšiti. Pranic proti tomu nenamítám, ale říkám, že musíme si konečně navyknouti také v daňových sazbách na dnešní poválečné poměry a úžasné znehodnocení peněz, a když budete míti dvojnásobnou sazbu, nebude se tolik zatajovati a budete míti docela jiné poměry. To byla zase agitační politika, aby se řeklo, my zdaňujeme 60 až 70% válečné zisky. Dělají to jinde? Dělá to Německo?
Vy jste si vzali jedno z rukou, že totiž nemůžete udělati z majetkové dávky dávku stálou, která by byla dobrá a pro kterou i já bych byl rozhodně. To však musí býti jiné procento, ne to, které jste udělali. V tom to jest, že u nás v době, kdy vládla agitační hesla, se řeklo, majetková dávka musí býti povolena. Račte odpustiti, to jest vědecký hřích a zajistě každý mi přizná, kdo se zabýval finanční hospodářskou vědou, že jest to jedna z nejspornějších otázek. A to se musilo řešiti přes noc. V té příčině myslím, že ty stížnosti, které tu jsou, jsou dojista zaviněny také kapitalisty. O tom není nejmenší pochyby. Jako na celém světě bylo zvykem zatajovati daně, bylo to v Rakousku a my jsme si to neodvykli. Ale vina tou nemožností jest konstrukce daně. (Výkřiky).
Prosím, abyste mi neměli za zlé, že jest to pele-mele, co říkám. To jest následkem těch poznámek, které se mi činí. Dovolte, abych se vrátil k tomu, co chci, tedy abych se držel toho, co chci říci.
Já bych chtěl říci jen jedno. Pánové mně to nebudou míti za zlé, když řeknu, že největším našim neštěstím bylo opuštění myšlenky všenárodní koalice. Ne, že se mně to týkalo osobně, to jest mi tak lhostejno, jako nevím co, nýbrž právě proto, že v tom byla velká myšlenka těch, kteří se súčastnili tvoření nového státu, udělati všecko tak, aby ten nový stát byl státem pro všecky, pro ty nejmenší i pro všecky ostatní, aby byl státem celého národa, všech jeho tříd, ne jen jednotlivců. To vyloučení nás z koalice - ať se stalo s naší strany tím, že jsme chtěli předejíti tomu, nežli se to stane násilně - po mém soudu úplně zfalšovalo základy celé struktury našeho státu. My, kteří jsme měli před sebou tak ohromné úkoly, my jsme měli první povinnost, abychom všichni pracovali společně na výstavbě tohoto nového, velkého státu, za který jsme také trochu trpěli. Tedy v této příčině každé stranictví, každé - řekl bych - okupování státu pro jednu nebo druhou stranu jest po mém soudu největším falšováním našich osvobozovacích myšlenek. Jestliže chtěli agrárníci zachrániti stát proti socialisaci tím, že uzavřeli kompromis se socialisty, jestliže se pro to dokonce vyhledávala krásná hesla o tom, že v sedlácích jest socialisticky moment - ten že jsem u nich ještě neodkryl, odpusťte - tedy musím říci, že to bylo velkou chybou, a sice bylo to velkou chybou proto, poněvadž docela přirozeně agrárníci sami nebyli dosti silni, aby zadrželi velké socialistické hnutí, podporované světovým hnutím, které my nikterak nezapíráme a neskrýváme, ale od něhož bychom jenom chtěli, aby nezvrátilo naše poměry, nýbrž aby jim pomohlo k jich spravedlivějšímu ustrojení, poněvadž nikdo se tak neuzavírá požadavkům sociální spravedlnosti jako my. Ale nám nenapadá a také nechceme, aby se ve jménu sociálních požadavků stát náš zvrátil. To, že agrárníci nás z toho vyloučili, že udělali z obrany proti socialismu jen třídní element, to znamenalo, že musí býti v tom boji poraženi. A byli také poraženi. Proto ta slabost té administrace. Já bych řekl, že to bylo spojení ohně s vodou, ale nemohu říci, že by tím ohněm bylo bývalo zrovna ministerstvo vnitra. Tedy v tom ohledu nebylo ani možno, aby to dopadlo jinak.
Když se opustila nyní myšlenka všenárodní koalice, myšlenka, že se musí všecky poměry řešiti společnou vůlí všech, abychom docílili toho, aby naše republika skutečně harmonicky vypadala, aby v ní všechny interesy byly spravedlivě chráněny, musilo dojíti k tomu, že naposledy hlava státu musila říci: Nejde to jinak, já si musím vzíti ministerstvo mimoparlamentní. Já se vám docela upřímně přiznám, že nemyslím, že příčinou toho, co se stalo, bylo rozdvojení socialismu, to bylo jen uspíšením věci. To, že omezená koalice udělala vnitřní krach, bylo každému jasno, to byla otázka krátkého času, kdy krise nastane. To není naprosto možné, jak pravím. V tom ohromném boji socialisačním byla agrární strana příliš slabá, aby se mohla sama proti tomu postaviti a její interesy a úmysly donutily ji k tomu, aby dělala něco jiného, aby hledala pomoc jinde.
Co se stalo v socialistické straně, není po mém soudu vnitřní příčinou krise, to jest jen jejím jedním symptomem.
Ta krise, já to opakuji, krise našeho stranictví, krise toho, že jsme zapomněli, že napřed jde stát, napřed jde republika a potom všechny strany a všechny osoby, to jest naše neštěstí. (Posl. Zeminová: Škoda, že vaše strana to dříve nevěděla!)
Slyšel jsem výkřik jako škoda, že jsme to nevěděli dříve, tak jsem to asi slyšel. Račte odpustiti, mne se ta výtka jistě netýká. (Posl. Zeminová: dr. Rašín!) Já myslím, že v předešlé koalici my jsme to byli, kteří jsme nabízeli koalici loyálně svou spolupráci, nejchtějíce za to osobně nic, pranic. A co jsme dostali za to? Jen odpověď a ještě ne direktní, nýbrž pomocí novinářského komuniké, že strana socialistická neuznává za dobré, aby naše strana byla ve všenárodní koalici, poněvadž jsme příliš nacionálními šovinisty. Prosím, abyste nám neráčili vytýkati, že jsme byli na tom vinni.
Já vidím a řeknu docela upřímně, že bylo přímo spasením naší demokratické myšlenky, že jsme dostali ministerstvo mimoparlamentní. Máme čas, abychom myslili na všecky důsledky svých vlastních chyb a hříchů proti republice. Toho bylo potřebí, já bych jen jednoho si přál: přál bych si, aby tato mimoparlamentní vláda nezklamala, aby skutečně vykonala plně svou úlohu a zavedla pořádek, disciplinu, úctu k zákonům, aby nerozhodovaly strany, nýbrž jen a jen stát a nikdo jiný. (Výborně!) To bych si přál. A proto, pánové, jestliže dnes bylo jisté zklamání v lidu, bylo proto, poněvadž se řeklo, že to jsou strany, které to dělají. Ale kdyby měla zklamati vláda, která má zastupovati ten stát a ne strany, kdyby ta měla zklamati, pak to ukazuje na vnitřní neduh a pak by lidé zoufali nad republikou. To jest ta strašná věc a ohromná zodpovědnost vlády. My zásadně jsme pro princip, že bylo nutno, vyrvati vládu republiky z rukou stran a dát ji úplně do rukou státu. To bylo skutečně naším přáním a vůlí, a jestli my budeme při tom nebo ne, jest docela jedno. A teď bychom si přáli, aby ta vláda skutečně vyplnila svůj velký úkol a aby nás vychovala k jinému státnímu myšlení. Když to udělá, bude míti jednu z největších zásluh.
Je toho potřebí. Je toho potřebí proto, poněvadž naše poměry jsou skutečně tak úžasné. Jen si představte, jakým ulehčením to bylo, když jsme slyšeli, že na Slovensku dostala se vláda do ruky energického ministra pro Slovensko, člověka, který se nebojí, který dovede zasáhnouti a hájiti republiku. Bylo to všeobecným ulehčením, poněvadž jsme cítili, jak tragický jest náš stav na Slovensku. Dopustili jsme se velikého hříchu, řekněme si to docela upřímně. My jsme nesli na Slovensko to nejošklivější, co máme (Tak jest!), své stranictví. Zapomněli jsme, že máme na Slovensku jeden veliký úkol, býti všichni, všechny strany bez rozdílu stranických zájmů apoštoly emancipace Slovenska od maďarské myšlenky. (Výborně!) vždyť jest to hrozná věc, pánové, pomysliti si, že stát, který skoro po tisíc let byl ve spojení s Maďary, který má docela jinou mentalitu než my, zvykl jinak žíti, pro něho celá administrace byla jiná, než naše, která má německý charakter, ta měla maďarský, pro stát, který jest obýván národností, kterou Maďaři uměle od nás odlučovali. To jest velmi obtížno - jedna z nejtěžších úloh, které jsme mohli míti - přivléci k sobě toto Slovensko a ukázati mu, že jednáme jako přátelé, že jsme jeho bratři, že nechceme je utiskovati, že chceme, aby byli šťastni po svém, že chceme jen, aby nás měli rádi, aby měli rádi svou republiku. (Hlas: To říkají ludáci dávno!) Račte odpustiti, kdyby ludáci mluvili a jednali tak, jako já, dal bych se k nim. Bohužel, oni to činí jinak. To je to velké neštěstí.
To jest tedy to, co jsme nesli
na Slovensko. Nesli jsme tam, jak pravím, jen své stranické poměry
a vybudovávání svých stran. To jest po mém soudu velké neštěstí.
(Posl. Mlčoch: Vy tam máte také sekretariát a jezdili jste
tam na schůze!) Račte odpustiti, tuším před týdnem jsem slyšel,
že jsme tam zřídili sekretariát. Odpusťte, když ti druzí tam udělali
sekretariátů a agitačních center bůh ví kolik, musili jsme tam
udělati sekretariát, to je jasno. Ale my jsme byli rozhodně pro
to, a od samého počátku jsme pro to pracovali, aby nebylo Slovensko
rozštěpováno. (Posl. Mlčoch: První jste na Slovensko poslati
vy agitátory. Do Turčanského Sv. Martina jste poslali první vy
na živnostenskou schůzi agitovat.)
Předseda (zvoní):
Pane kolego Mlčochu,
neračte vyrušovat řečníka!
Posl. Dr. Kramář (pokračuje):
Když už musím na to odpověděti, řeknu jedno: Jestliže jsme
poslali agitátory na Slovensko, poslali jsme je proto, aby hájili
tu myšlenku, o které zde mluvím, aby byla jednota mezi všemi těmi,
kteří chtějí Slovensko. A jestliže jsme poslali agitátory proti
živnostenské straně, byla to naše povinnost, poněvadž živnostenská
strana jest hříchem u nás a jest dvojnásobným hříchem na Slovensku
(Výborně! - Potlesk.) Dovolte mně, prosím, abych
řekl jedno: Podívejte se nejen na Slovensko, ale také na Karpatskou
Rus. Naše poměry na Karpatské Rusi jsou tragické - o tom se neklamte
- jestliže bylo možno, abychom se při blížení bolševiků báli,
že celá Karpatská Rus se prohlásí proti nám, pak jest to jistě
symptomem hlubokého zla. Musím upřímně říci, že všemu rozumím,
jen ne naší politice v Karpatské Rusi. (Výkřiky.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr. Kramář (pokračuje):
Mně se zdálo, že je největším symbolem politické slabosti
maďarské, polské a ruské, když se bálo nějakého národa. Že my
se budeme bát pravoslaví a Rusů v Podkarpatské Rusi, že budeme
tajnými policajty obklopovati "babušku Breškovskou",
že člověk, který byl tak pronásledován rakouskou policií - já
sám to měl v procesu - jako pan Gerowski, bude mít obtíže, aby
se dostal do Karpatské Rusi, že tam budou pronásledovat hnutí
pravoslavné, že tam budeme podporovat maďarské popy a biskupy,
to jsem si přeci nemyslil. Což pak nebylo naší povinností v Karpatské
Rusi udělat všechno, abychom pomohli pokud možno osvobodit ten
strašně zmučený lid, který byl mučen Maďarskem tak dlouho? Nebylo
naší povinností, abychom ho nechali vyvíjet po svém? od kdy se
bojíme pravoslavného Ruska? Proč jsme se tak vzdálili od tradice
svých buditelů? Když na to myslím, řeknu si: Co by tomu řekl Jungmann,
Palacký, kdyby slyšeli, že se budeme báti o Karpatskou Rus, poněvadž
tam bude ruské nacionální hnutí? Nebylo naší úlohou, abychom Karpatskou
Rus pozvedli ekonomicky tak, že by nám Rusové byli za to vděčni
a že by nikdo z Podkarpatské Rusi netoužil ven? To bylo naší povinností.
Tu jsme měli ukázati i svou administrativní schopnost, ale i něco
víc: také svoje slovanské cítění. Neměli jsme nikdy zapomenouti,
že Podkarpatská Rus není jen geografickým mostem k Rusku, nýbrž
i mravním mostem a že podle toho, jak se my budeme chovati ke
Karpatským Rusům, budou souditi oni o nás. Když děláme politiku
obavy před ruským hnutím, to znamená, že jsme udělali s politikou
Karpatské Rusi krach. My musíme v té příčině obrátiti, musíme
ten policajtský systém, který tam dnes jest, odstraniti. Když
se konfiskuje Ruské Matici její dům, který si koupila pro své
děti, pro svůj internát, a vyhazuje se tam odtud, ale krčmy různých
lidí se nevyprazdňují, co má takový ubohý Rus říci? Celá naše
politika zahraniční je vedena takovým způsobem, že si odcizujeme
to budoucí nacionální Rusko, které přijde. Já bych konečně řekl:
Dělejte politiku jinou. Ale dovolte, abych několika slovy zmínil
se o té otázce, o které mluvil pan kol. Hillebrand, totiž
o našem poměru k Němcům. Já říkám, že to bolševictví nám uškodilo
v celém tvoření našeho státu hospodářsky, ale také v našem poměru
k Němcům. Já vám docela upřímně řeknu, jak jsem si představoval
ten poměr k Němcům dříve, když jsem měl čas o té věci přemýšleti.
Úplně souhlasím s panem kol. Hillebrandem, když říká, že
se k lásce nedá nikdo nutiti. To je svatá pravda. Musil bych zavírati
oči před psychologií, kdybych si řekl, že národ, který nám 300
let panoval, který přece jen přes všechnu rovnoprávnost byl silnější
než my, najednou si zvykne, aby nepanoval. To jest tak přirozeno,
jako nevím co. Proto jsme si všichni myslili, že jest potřeba
ustrojiti všecku naši zahraniční politiku tak, abychom se nemusili
báti této nelásky Němců k nám. A já řeknu a opakuji to stále,
že jsem v ničem neviděl spasení, abychom neměli stále okovy na
rukou v naší vnitřní politice, než v tom, aby bylo Slovanstvo
silné, abychom měli silné Rusko, které by vzalo na vždy Němcům
možnost, mysliti na nějakou reakci. Ale na druhé straně, poněvadž
nemohu Němce nutiti k tomu, aby mně měli rádi, poněvadž nemohu
očekávati, že budou rádi u nás, musíme jim to udělati alespoň
možným, aby stále a stále nemyslili na to, že jsou - jak oni říkají
- porobeni. Myslil jsem si, že občanské svobody pro Němce musejí
býti stejné, jako pro nás. Jestli si pan kolega Hillebrand
stěžuje na to, že byly zavírány školy, musím mu říci, že mně kol.
Špatný řekl dva případy. Byla zavřena škola v Chlumu u
Třeboně, kde byly dvě německé děti a ty patřily správci školy.
V Příbrami bylo 9 dětí uprchlíků. Jest přece docela přirozeno,
že všechny tyto umělé školy nemůžeme trpěti. (Posl. dr. Petersilka
[německy]: Ale proč děláte vy sami umělé školy pro 3 a 5 českých
dětí?) Já vám na to odpovím. (Posl. dr. Hanreich [německy]:
Pro 7 dětí se dělá 3 třídní obecná škola. K tomu máte peníze?)
o tom
nevím. (Posl. dr. Petersilka [německy]: Pro několik dětí, které
se vozí zvláštním vlakem, děláte školy.) Musím konstatovati,
že se dříve dělaly školy, do kterých se děti svážely vlaky. Zrovna
v naší krajině byly vlaky ustrojeny proto, aby německé děti mohly
choditi do německých škol. Nezapomínejte, že my také trochu pamatujeme,
a nemějte nám to za zlé, že nemáme víru ve vaši velkou demokratičnost.
My se pamatujeme na ty strašlivé věci, které jsme musili prodělati,
než jsme dostali někde školu pro děti, které tam byly a která
nám po zákonu patřila. Vzpomeňte na historii české školy v Bilíně.
(Posl. dr. Spina [německy]: Co napsal vás vynikající pedagog
prof. Kádner v Tobolkově spise? České školy jsou organisovány
až do výše, kdežto my máme převážně školy jednotřídní.) Pan
dr. Tobolka napsal knihu, kterou jsem já nevzal do ruky. (Posl.
Böllmann [německy]: U Nepomuku žádala česká obec o německou školu
a byla jí odepřena.)
Předseda (zvoní):
Prosím, aby pan řečník
nebyl vyrušován.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Račte odpustiti, nemohu dnes probírati jeden případ za druhým. Nebyl strašným martyriem boj našich ubohých menšin o naše menšinové školy? Každý ví, jak to dlouho trvalo. Konstatuji jen toto: Jestli se zbytečné školy zavírají, myslím, že si na to nepotřebujete stěžovati, poněvadž vám tu bylo řečeno s jedné strany, neb aspoň v poznámce, že posud jste ještě stále co se týče obyvatelstva a procenta na školách na tom lépe než my. (Posl. dr. Petersilka [německy]: Ale my na Šumavě potřebujeme více škol než na rovině, poněvadž obce jsou dvě až tři hodiny od sebe vzdáleny.) Tomu já rozumím velmi dobře, poněvadž jsem sám z hor. Ale tu jde o to, jestli se zavírají zbytečné školy, které byly jen proto, aby tam mohlo několik německých dětí býti a aby se tam nyní mohly posílati české děti, které tam byly nuceny, a sice hospodářsky nuceny. Já jsem to všecko prodělal a vím to velice dobře, jak továrníci nutili své dělníky, aby děti posílali do německých škol. Byl jsem svědkem toho, že tamější učitelé zakazovali dětem českým na ulicích pozdravovati česky a dokonce nutili české děti, aby i doma na své rodiče mluvily německy. Proto nemůže dnes Němec býti uražen, když jim zavíráme několik zbytečných škol. Když vezmete naši ústavu, musíte přiznati, že jest to nejsvobodomyslnější ústava, jaká vůbec může býti, i v ohledu volebního práva. (Německý výkřik: V teorii, ale ne v praksí!) Jestliže jsme se tomu nenaučili také v praksi, nemějte nám to za zlé. My jsme byli vychováni Rakouskem, kde byl v teorii § 19. a v praksi - víte co. (Výkřiky.)
Račte mne nechat domluviti. Jestliže
pan kolega Hillebrand mluví o tom, že má býti pro Němce
"Selbstbestimmungsrecht", já bych tomu dokonce rozuměl,
kdybychom bývali neměli už takovou zkušenost, jako dříve, co vy
vlastně pod tím "Selbstbestimmungsrecht" myslíte. To
znamená, že byste dostali své vlastní území a my bychom neměli
tam co mluvit. To jest zkušenost, kterou jsme s vámi měli. Řeknu
vám příklad. My jsme dělali pokusy o vyrovnání. Tam byly věci,
kde byla skutečně zásada sebeurčovací provedena ve školství i
v zemském výboru. A pan kolega dr. Kafka nejméně by měl
příčiny, aby dělal toho, který jest neobyčejně rozhořčen tím,
co my děláme. Konstatuji, že to vyrovnání, které jsme dělali,
zrušili a zkazili zrovna jeho političtí přátelé. Byl to nebožtík
pan prof. Bachmann, který to udělal - tenkráte němečtí radikálové
byli daleko umírněnější a rozumnější než páni němečtí liberálové.
Kdybychom byli tenkráte to vyrovnání udělali, byly by poměry docela
jiné. Ale najednou, odpusťte mi, musím to říci a nehněvejte se,
vy máte neobyčejně asimilační schopnost pro ušlechtilé myšlenky.
Vy jste za války říkali: "Jestli vyhrajeme, tak z těch Čechů
uděláme, já nevím co." A čím jste nám hrozili, to vám řekl
zde pan kolega z národně-sociální strany. (Posl. dr. Kafka
[německy]: Kdo to řekl, prosím o důkazy! Nebudete přece chtíti
všeobecně obvinovati. Jména!) Račte odpustiti, zde byl předčítán
spis vašich požadavků, které jste měli. (Posl. Kalina [německy]:
Jmenujte jména! Mějte odvahu!) Až budete zdvořilejší, pak
vám odpovím. Ale konstatuji tolik, že k tomu není potřebí zvláštní
odvahy, abych jmenoval ty pány, kteří to napsali. Ti páni za války
i v parlamentě a všude jinde měli jediný cíl. To pan kolega senátor
Jesser od samého začátku psal, že musí být budoucně Rakousko
pod německým vedením. (Posl. Dyk: A volali po šibenicích!)
o šibenicích
nebudu nyní mluviti. Konstatuji, že je to úplně nesprávné, když
se říká, že jsme chtěli Rakousko pod slovanským vedením. My jsme
chtěli Rakousko míti vždycky Rakouskem národů všech, ale ne jednoho
panujícího a druhého utlačovaného. (Výkřiky.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Poslanec dr. Kramář (pokračuje):
Ovšem, když to tak nedopadlo, jak si páni přáli, okamžitě
ji apropriovali teorii o sebeurčovacím právu a myslí, že vedli
boj proti celému světu proto, aby vítězní národové jim dali to,
čeho v Rakousku nemohli dosáhnout. To jest opravdu ráz trochu
silný. Tedy to nepůjde. (Posl. Knirsch [německy]: Nevystupovali
něm. sociální demokraté, dr. Lodgman a něm. národní socialisté
v rakouské říšské radě také pro samosprávu národů?) vy jste
byli vždycky pro samosprávu, ale pro takovou, aby Čechy byly rozděleny
na německý a český kraj a v tom aby měl každý samosprávu. Na to
my jsme nemohli přistoupiti a já vám řeknu proč. Když jste poraženi
a máte takovou pretensi jako dnes, jak byste s námi byli zacházeli,
kdybyste byli vítězi! (Výborně! Potlesk. - Potlesk na
galerii.)
Předseda (zvoní):
vyzývám obecenstvo
na galerii, aby se zdržovalo zasahování do jednání. Prosím řečníka,
aby pokračoval.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Konstatuji, že takhle to nepůjde. Přiznávám se, že váš problém není problémem tak jednoduchým. Vracím se k tomu co jsem si vždycky myslil, že nám bude možno, abychom vám za politické věci, které vám nemůžeme dáti a které spravedlivě nemůžete ani žádati, dali v náhradu, totiž že v českém státě najdete spořádaný stát demokratický, stát, který bude brániti všecky demokratické svobody, který nebude nikoho utlačovat, ale který si nedá nikdy říci, že nevyhovění neoprávněným pretensím je utlačováním. Vždycky jsem si myslil, že bychom my, kteří jsme měli podmínky pro krásný hospodářský život, mohli vám totéž dáti, ačkoliv jste přece jenom patřili k poraženým národům. Myslil jsem si, že budeme dělati politiku takovou, že v celé hospodářské světové politice budeme míti porozumění u svých přátel pro své hospodářské potřeby a že tenkráte, když vám hospodářsky a citově je zavřen kus světa - neboť musíte počítati s tou válečnou náladou v Americe, v Anglii i ve Francii - pod československou vlajkou budete míti možnost, abyste svému hospodářství dali tentýž rozvoj jako my. Myslil jsem si, že nebudeme míti takové daně jako státy, které byly poraženy, že vaše výrobní poměry budou zrovna s námi dobré a že v této společné hospodářské práci najdeme tu možnost, abychom klidně žili vedle sebe. Ale bohužel tyto věci se změnily. To bylo to, co zavinilo naše latentní bolševictví. Protože jsme rozvrátili svůj hospodářský život, protože jsme nedovedli exportovat, jen když k tomu valuta dávala možnost, protože jsme si nedovedli zachovat sympatie, které tu v prvním momentu byly. Proto se přiznám, že jsme Němcům nemohli dáti to, co bych já se svého stanoviska našim německým spolukrajanům dal. (Posl. Dyk: Ale pod naší vlajkou jezdí pořád!) Ovšem, že ano, a zejména ze začátku v prvních dobách.
Vracím se k začátku své řeči.
To, čím trpíme, je nešťastné stranictví, to stranictví, které
jde nad stát. To nás poškodilo hospodářsky, politicky, to nás
poškodilo také v našem poměru k Němcům. My musíme obrátiti a obrátíme.
A řeknu docela upřímně, ač se obávám o té věci mluviti, aby se
neřeklo, že kompromituji pravici naší sociální demokracie: Já
bych si nic jiného nepřál, než aby pravice naší sociální demokracie
nehleděla konkurovati s radikalismem levice, nýbrž aby se postavila
upřímně a jasně na to stanovisko, na kterém jsme stáli v Národním
výboru, že budeme spolu budovati stát demokratický, upřímně sociálně
spravedlivý a že v sociálních reformách půjdeme tak daleko, pokud
to dovolí podmínky exportu a výroby v našem hospodářství. Jestliže
se pravice sociální demokracie postaví docela jasně a určitě na
toto stanovisko, pak jsem pevně přesvědčen, že se zase brzy naučíme
státně myslit, že se dostaneme z toho stavu, ve kterém jsme dnes,
že zase brzy bude možná demokratická republika, s demokratickou
vládou a já myslím, že to můžeme udělat. Není nejmenší pochyby,
že to, co nám řekl dnes p. kol. Teska ve jménu levice sociálně
demokratické, jest program, který můžeme čísti ve starých sovětských
kalendářích, odkud jest úplně opsán. (Posl. Merta: To ještě
není ve starých kalendářích!) Odpusťte, já starým jmenuji
kalendář z roku 1919 (Veselost.), bolševictví, zaplať pán
bůh není tak staré. Vidíme, že tento program jest náramě krásný
a náramně nevinný, když se poslouchá, ale když si potom vezmete
doprovod, který má v Rusku - nebudu mluviti o těch ukrutnostech,
ani mi nenapadne - jenom to, že konec jest militarisace práce,
musíte přiznat, že jest to velmi málo. To jest také ta příčina,
proč bolševismus v poslední době nachází již daleko méně ohlasu
než dříve. Podívejte se na Francii, podívejte se na hornickou
stávku v Anglii, podívejte se na Italii, co se tam v poslední
době děje, a vidíte, že komunismus přešel již vrcholek, že jde
dolů, a věru nevím, bylo-li to zrovna potřeba, když jíž jde dolů,
abyste se konstituovali jako samostatná komunistická strana. Mně
jest to lhostejno, to jest vaší věcí a já nemá m práva se do vašich
věcí míchat, ale konstatuji, že poměry zrají k tomu, abychom si
všichni řekli, že žádným převratem, jak to docela dobře řekl kol.
Stříbrný, není možno v československé republice zavésti
něco nového. My, zaplať pán bůh, máme v sobě ještě tolik zdravých
a silných elementů, které dovedou odporovat a budou odporovat
a které si nedají vyrvat, co vybudovaly, totiž svůj samostatný
stát, aby ho obětovali třetí internacionále, která nezná státních
hranic. Já doufám, že v tomto zápase za budoucnost a rozkvět našeho
státu bude státi velká většina našeho národa a že to nebudou pouze
buržoové, kteří budou hájit svou republiku, že to budou také čeští
dělníci, kteří ji budou hájiti, poněvadž měli také jistou účast
na jejím vybudování (Výborně!). Proto myslím, že jest skutečně
třeba, abychom nechali dnes všech bolševických fikcí, všeho bolševictví
otevřeného a zejména toho latentního sabotování práce a sabotování
produkce, a abychom si docela upřímně řekli, že chceme společně
budovati svou budoucnost, že chceme, aby Československá republika
nepatřila jedné nebo druhé třídě, nýbrž celému národu, všem jeho
třídám, a pak jsem pevně přesvědčen, že jestli si to všichni řekneme
a přiznáme, že pro nás není strana hlavní, nýbrž jedině stát,
republika a její budoucnost, pak budeme zase žíti v konstitučních
poměrech, pak budeme moci vládnout a pak se nebude naše obyvatelstvo
takové demokratické parlamentní vlády bát. To jest náš cil, to
jest náš úkol. Já bych si jenom přál, aby nám nynější vláda ukázala,
co dovede, vláda, jejíž jediným vůdcem jest prospěch státu, ne
prospěch stran. To bude pro nás nejlepším ponaučením a já doufám,
že to ponaučení bude nejen platiti pro náš lid, nýbrž také pro
naše strany a - řeknu upřímně - i pro jejich vůdce. Pak bude lépe
a pak se budoucnosti nebojím. Já pravím a tím končím: Stát, republika
nade všecko i nad stranami! (Výborně! Potlesk.)