Dosavadní soustava vládnutí nebude s to státu zajistiti vnitřní trvalý klid, nebude s to rozřešiti jeho problémy národnostní, nebude s to zajistiti mu takovou směrnici zahraniční politiky, která by lidu dala trvalý mír a klidné soužití.
Nechceme se zatím o členech nové vlády osobně vyslovovati. Ani o její způsobilosti, ani o její vůli. Dokud potrvá dosavadní vládní soustava, dokud nebude zřízena vládní soustava opravdu socialistická, ocitne se na konec každá vláda mechanickou logikou věci v ostrém rozporu s veřejným míněním, v příkrém napětí s vůlí a zájmy velké většiny chudého pracujícího obyvatelstva, nejsouc s to dosavadními prostředky zhojiti rány, které mají za následek nespokojenost lidu, vržena bude do situace, aby z orgánů státní moci učinila nástroj násilného potlačování nespokojenosti lidu.
V této situaci může vláda způsobiti mnoho individuelního neštěstí, ale tolik jest předem jisto, že nespokojenost mas odůvodněně prýštící z poměrů, svým násilím nikdy nepřekoná, nýbrž na konec sama na ně zahyne. Bylo by pod naší důstojností, abychom při této příležitosti šíře vyslovovali se o kursu, který ministerský předseda Černý, ne bez souvislosti s těmi činiteli dřívější vlády, kteří měli vliv na jeho jmenování, zavádí právě proti našemu směru a jenž jde tak daleko, že ani soudcovské neodvislosti není při tom šetřeno. Počítáme prostě s tendencí, která se ve všech činech vládních orgánů proti nám projevuje, a jako my počítá s ní prostě pudově přesné vyciťování dělníků. Podrobně o těchto věcech budeme mluviti při jiných příležitostech.
Dnes chceme pouze říci s tohoto místa všemu dělnictvu, že nevěříme, že by tato vláda a vůbec tato většina sněmovny mohla vládnouti tak, jak si přeje velká většina pracujícího obyvatelstva.
Očekáváme, že široké vrstvy chudých lidí budou naši oposiční taktiku pozorně sledovati, a že ona bude pro ně názorným vyučováním. Nejsme zde pro to, abychom třídní protivy zastírali a tlumili, nýbrž abychom je odhalovali do největší zřetelnosti. Očekáváme, že náš postup a naše taktika budou sledovány také proletariátem německým, maďarským, polským a ukrajinským, a že přispějí k utvoření jednotné mezinárodní fronty třídního boje, bez níž nebylo by lze doufati ve vítězné skončení zápasu o přeměnu republiky v socialistickou. Nebudem zde propadati v podrážděné rozčilení, nebudem se pouštěti do malicherných intrik a zákulisních pletek. Vážně a varovně, stále znovu a znovu budem upozorňovati na sociálně revoluční význam nynější dějinné epochy. Stále znovu a znovu na každé konkretní věci, která sem přijde, budeme dokazovati, že kapitalistická soustava jde vstříc svému zániku, a že jen tím lze předejíti chaosu, když zavčas v širokých vrstvách proletariátu podaří se probuditi tolik jasného třídního poznání, tolik revoluční aktivity, aby lid neklesl do bezradnosti a tupé nečinnosti, aby byl s to podchytiti organisaci společnosti, až tato v důsledku dosavadní soustavy vládnutí bude se řítiti do trosek.
Vystupujíce po prvé jako samostatný klub zásadním prohlášením v této sněmovně, posíláme bratrský pozdrav ruské revoluci.
Nemůžeme míti důvěry k žádné vládě, která nebude opravdovou, bezvýhradní vládou socialistickou. Minimem, které by musila splniti vláda, jíž bychom mohli dáti svůj souhlas, musilo by býti provedení a sice skutečné provedení následujících opatření:
1. Vyvlastnění velkostatků, bank, pojišťovacích ústavů, průmyslových podniků, dolů - bez náhrady. Anulování válečných dluhů.
2. V městech a obcích s obyvatelstvem převážně průmyslovým jest soukromé vlastnictví stavební půdy přenésti do vlastnictví obce.
3. Malorolnické hospodářství a živnostenské podniky nebuďte vyvlastněny, nýbrž vřaděny do plánu celkového hospodaření tím, že bude podporováno a organisováno jejich družstevní sbližování. Drobní vkladatelé nechť jsou při vyvlastnění finančních podniků úplně vyplaceni.
4. Každá zdravá osoba, muž i žena, ve stáří od 18 do 60 let, jest povinna produktivně pracovati. Ženy-matky, zaměstnané domácími pracemi, jest pokládati za produktivně zaměstnané. Každý má nárok na příležitost ku práci.
5. Úplata za práci skládá se při splnění minimálního výkonu z existenčního minima pro všechny stejného a z přídavku, odstupňovaného dle povolání a výkonnosti.
6. Všechny osoby k práci neschopné, dále bez rozdílu všechny osoby ve stáří přes 60 let budou vydržovány státem (zaopatření invalidní, starobní, vdov a sirotků).
7. Nositeli znárodněné výroby jsou ústřední sbory, skládající se ze zástupců toho odvětví výroby, o něž se jedná, ze zástupců konsumentů a ze zástupců socialisticky ovládaného státu.
8. Nositeli rozdělování budou konsumní spolky, jež budou vřaděny do nové, socialistické soustavy hospodářské, rozšířeny po celém státním obvodu a jejichž členství bude pro každého povinným.
O nynější vládě víme, že tato
socialistická opatření splniti ani nemůže ani nechce, a proto
bude náš klub hlasovati proti jejímu prohlášení. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Buříval: Jako
dalšímu řečníku pro uděluji slovo p. dr. Kramářovi.
Posl. dr. Kramář: Slavná sněmovno! Musím prositi o trochu shovění, poněvadž mé fysické prostředky dnes nejsou takové, abych mluvil nějakou velkou řeč. Proto mi dovolíte, abych se neomezil sice na prohlášení, jak to bylo se dvou stran uděláno, nýbrž abych pokud možno klidně a věcně zkoumal to, co kolega Stříbrný ve své řeči nazval - jestli se nemýlím - krachem našeho demokratického snažení a naší demokratické politiky, totiž to, že máme před sebou vládu, která není složena ze zástupců stran, nýbrž vládu, která representuje ne strany, nýbrž jen a jedině stát. Nechci nazývati - řeknu to hned napřed - vládu nynější jen úřednickou, poněvadž ona není jen úřednickou vládou, nýbrž myslím, že bude dobře, když ji budeme nazývati vládou mimoparlamentní.
Já pro svou osobu řeknu, že podepisuji to, co řekl kolega Stříbrný o neslavných koncích našeho demokratismu. Řekněme si to docela upřímně a nezatajujme si nic: Že jsme to po dvou letech dovedli k vládě mimoparlamentní, jest neobyčejně málo skvělé vysvědčení pro naše demokratické schopnosti. Ale buďme také tak upřímní a řekněme si, že opravdu jsme toho zasloužili, aby se stát opatřil jinak, než parlamentní vládou. A když již kolega Stříbrný se nebál analysovati poněkud příčiny všeho toho, čeho jsme svědky, tož dovolte také mně, abych se podíval na hlubší příčiny toho, co chci nazývati, jak pravím, krachem našeho demokratismu. Já vidím především jedno základní naše zlo, ku kterému se musíme přiznati. Nečiním v té příčině žádné výjimky, možná, že jsou zde jisté odstíny, kdo to myslí poněkud méně stranicky a více státně - ale o tom nechci mluviti. Na každý způsob musím říci, že u nás, v našem národě jest vypěstováno stranictví do ohromných, řekl bych, extrémů. Nebudu mluviti o tom, že se mezi sebou rveme, to jest vedlejší, to není důležité, ale o tom, že zapomínáme pro strany na stát. To je to strašné! A nezatajujme si, pánové, čeho jsme dnes svědky, čeho výsledkem jest naše neparlamentní vláda. Jest výsledkem boje stran o stát. (Posl. Toužil: Nezapomínejte na lid a lid nebude zapomínati na stát!) Já myslím, pane kolego, že nemůžete říci, že by byly bývalé vlády zapomínaly na lid. (Posl. Toužil: Lid ještě dnes hladoví, pane kolego! Ten lid potom zapomíná na stát.) Jestli dovolíte, já pak o tom budu mluviti, proč zapomíná. Musím docela upřímně říci, že v té příčině bylo by docela zbytečné, abychom byli tak nespravedliví a obviňovali vládu. Myslím, že jsou v tom strany velmi vinny, že máme hlad. Já nevím, ku které straně pan kolega patří. (Posl. Toužil: K těm bolševikům! Veselost.) Tedy on mně již musí dovolit, abych řekl docela otevřeně, že se mně zdá, že zrovna bolševické metody a fantasie jsou toho vinny, že nepracujeme tolik, co bychom pracovati mohli a měli a následkem toho máme hlad. (Výborně! Tak jest!)
Pro svou osobu řeknu jen toto: Není většího kontrastu, ačkoli hledělo se to překlenouti agrárně-socialistickou koalicí, než mezi sedlákem a dělníkem. Dovolte, abych řekl s celou upřímností: Žil jsem 3 1/2 měsíce v horách a také jsem trochu pracoval. Když jsem večer šel na procházku a bylo tma, že jsem neviděl na cestu, tak ten horský sedlák byl ještě na poli a pracoval a pracoval. Pánové, vy mně snad odpustíte, nebudeme snad jísti koláče - a pan kol. Udržal mně to nebude míti za zlé - ale nebudeme míti hlad. Tedy v té příčině jen si mluvme pravdu a nezastírejme si skutečnost.
Odpusťte, že odchýlil jsem se malým intermezzem. Jsem rád, že jsem to mohl říci, mne k tomu přímo svědomí nutilo, abych to řekl, poněvadž jsem si stále a stále myslil, co by mohla býti naše republika, když bychom všichni takovým způsobem pracovali. Tedy, jak pravím, základní chybou jsou naše strany, naše stranictví, které je vyvrcholením v boji o stát. Nemějte mi za zlé, když to řeknu, a vy mně to přiznáte, že není v tom nic zlého; možná, že je to logické. Strany chtějí dostati stát, aby dostaly do rukou hospodářský život svého státu, aby dostaly sociální život celého státu. Ale jedno je nejstrašnější, a to je to, aby totiž byly ukojeny osobní potřeby našeho státu. Nemluvím v tom případě o jednotlivci, který se dostal na to neb ono místo to jest věc, která by nebyla tak tragická. Jde jenom o to, že strany chtějí svými přívrženci naplniti stát a jeho státní organisaci. A to je ta velká chyba. To nemůže stát snést a nikdy nesnese. Stát nemůže býti učiněn vlastnictvím jedné strany a jejích příslušníků. Vy při tom tak milujete Rusko, bolševismus... (Posl. Toužil: Vaše strana také hodně naplnila stát svými zřízenci a úředníky. Zejména ty "špičky"). Pane kolego, dovolte mně, abych Vám odpověděl: Děkujte pánu bohu, že jsme je naplnili, jinak byste s tou republikou ani nehnuli. Já jsem se nikdy neptal, zdali některý úředník patří k naší straně či ne, nýbrž je-li schopen či neschopen. A poněvadž nám šlo o to, naplnit administraci rakouskou našimi lidmi, tak mě nenapadlo se ptáti na stranickou legitimaci. Hledal jsem lidi, kteří by si dovedli fakty vydobýti moc v úřadě proti centrálnímu duchu rakouskému, který se vydobývá ne příslušností ke straně, nýbrž prací a dovedností. (Výborně!) Říkáte-li, že všude je naše úřednictvo, věřte, že to není naší vinou. My za to nemůžeme, že máme program, který musí mít a má míti každý státní úředník, který myslí na stát. My za to nemůžeme, že máme program, který je skutečně státní a nezná stran. Pro mě ve státě, Vy, ačkoliv jste bolševik, jste zrovna takový jako každý jiný. Já mám k Vám tytéž povinnosti jako representant státu. (Posl. Toužil: Jenže representant státu má povinnosti k bolševikům dáti je zavřít!) Račte odpustiti, já nemám nic proti tomu. (Posl. Toužil: Já vím, že nemáte nic proti tomu!) To je docela přirozené: když bolševik hlásá rozvrat státu a nedělá to theoreticky, nýbrž provádí to prakticky, pak se musí zavřít. (Veselost. - Posl. Haken: To je ten věčný zápas o stát, až se to obrátí, budeme zavírati zase ty druhé!) ovšem že ano, to se rozumí, já na to počítám. Já se nemám za vyňata z toho. (Hlas: To je ono: "Stát jsem já.") Ne, prosím, stát jsme my všichni a ne já. To je ten ohromný rozdíl mezi vámi a námi. (Předsednictví převzal předseda Tomášek.) Co bylo zlé, to byl ten zlý příklad bolševický, který ukázal jistým vrstvám našich širokých mas, ne všem, že je možno naplniti stát svými lidmi tak, jako se to stalo v Rusku. Pro mne bylo dnes zajímavým slyšeti vývody kolegy Stříbrného. Mne se ptal někdo s vysokého místa, jak se mně líbí to, co říká kolega Stříbrný. Já řekl: Velmi dobře, jenže malý rozdíl je ten, že z jeho několika velmi správných tvrzení byl bych býval dělal jiné důsledky, kdežto kolega Stříbrný je docela obrátil. Kolega Stříbrný mluvil to, co jsme mluvili od samého počátku, a já říkám, že je to velmi loyální od něho, že je povinností socialistických stran a socialistů, co možná povýšiti a zorganisovati naši výrobu průmyslovou a zemědělskou. To je po mém soudu základ pravdy pro všechnu budoucnost.
Když vidím na příkladu Ruska, kam vede reglementace výroby, musím říci, že nikdo na světě nedostihne té důkladnosti a skutečně do jisté míry genialnosti celé organisace jako v Rusku, a musím říci, že to není zrovna lákavé, abychom opakovali, co tam udělali.
Když p. kolega Stříbrný na konec udělá ze všeho toho dedukci, musíme mít socialistický stát, pak odpusťte, když řeknu, že ty jeho předešlé dedukce nebyly pro všechny čtenáře, že pro ty hlavní čtenáře bylo jen: my musíme mít socialistický stát. Není možná, aby udělal ze svých premis tento důsledek, neboť co nám vlastně kolega Stříbrný ukázal jako panacei socialistického státu? Družstevnictví. Ale družstevnictví konečně jistě nevyrostlo na socialistické půdě, to máme již dávno a vymyslili je velmi poctiví buržoové. Nebudu o tom dále mluviti. Nejsem jistě nepřítelem družstevnictví, ale chci rovnost podmínek. Kolega Stříbrný řekl jedním dechem: nechceme žádných výhod pro družstva, ale druhým dechem povídal: chceme ovšem, aby těm výrobním družstvům stát dal kapitál, zaručil se za ně, aby jim dal státní dodávky, a potom patrně přijde, aby jim dal daňové úlevy. To bude ta rovnost boje mezi družstvy a jednotlivci. To jest to, co my zase nechceme. (Hlas: Vy chcete, aby to měli kapitalisté!) Ne, odpusťte - já opravdu, věřte mně, nemám nejmenší něžnosti pro kapitalisty, nemám k tomu nejmenší příčiny. Nebudu mluviti o sobě, ale řeknu jen toto: Vy, když myslíte na kapitalistu, tak si ho představujete jako něco tak strašného, takového člověka, jak jej asi malují bolševici, který má pomalu drápy i zobák, kterými vyzírá srdce toho ubohého proletáře. (Hlas: Skoro je to pravda!) To, račte odpustiti, bývalo jednou a já v tom s vámi úplně souhlasím a řeknu dokonce: Zaplať pán bůh, že bylo tak silné socialistické hnutí, které odstranilo ty strašné věci, které kapitalismus dříve dělal, když nebyl nikým kontrolován a udržován na uzdě. Račte odpustiti, já sám se toho boje účastnil, ten boj jsme prodělali my. (Hluk.) Když vy nás české buržoy takovým způsobem napadáte, nezapomeňte, že jsme to byli my, mladočeští poslanci, kteří jsme do vídeňské sněmovny přinesli sociálně-politického ducha, a to hlavně zásluhou - řeknu to upřímně nás tří realistů: Masaryka, Kaizla a mne. V tom ohledu nemůžete nám tudíž nic vytýkati. Vy také dnes si myslíte, že ten kapitalista jest, jak Němec říká: Gott sei bei uns. Tam, kde jste je odstranili jako v Rusku, víte potom, co kapitalista je? Víte, jak skončil boj proti kapitalismu v Rusku? Tím, že se všeobecně říká, že se musejí cizí kapitály trpět a dokonce přilákávat, poněvadž to prostě jinak nejde. Já to docela upřímně řeknu, že nemluvím se svého soukromého stanoviska. Váš boj proti kapitalismu, který jste začali u nás v Československé republice, ten možná skončí velmi zle - ne pro kapitalistu, nýbrž pro vás. Kapitalista vydrží velmi dobře, když se nebude pracovati, zdali vy vydržíte, nevím, věčně tu nebude stát, který bude dávati podpory nezaměstnaným, poněvadž se bude jednati o to, odkud je má vzít. A že by u nás byla jediným příjmem ve státě fabrikace bankovek jako v Rusku, to, doufám, přece tak daleko nepůjdeme. V tom ohledu myslím, že je velmi zbytečno, abychom takovým způsobem, řekl bych heslovitým, o věcech mluvili. S tou dávkou z majetku musíte velmi opatrně jednati, jinak připravíte celou naši industrii o provozovací kapitál, donutíte ji, aby neinvestovala a snad nahlédnete, že tím podlamujete jediný pramen svého vlastního lepšího bytu, totiž rozvoj naší industrie a exportu jejího ven. V této příčině myslím, že jest potřebí, abychom, jak jsem řekl, trochu méně se řídili všeobecnými hesly a dívali se poněkud hloub do hospodářského života, který se nedá prostými hesly odbýt.
Kolega Stříbrný řekl také proti výrokům, které byly zde učiněny, že on je rozhodně pro zachování ústředen, a zejména tam, kde se má zabrániti lichvě a kde není dostatek. Pro volný obchod že jest tam, kde je dostatek. Když to tak povídal, vypadaly by ty ústředny jako humanitní ústavy. Ze by jejich výsledky byly takové, zrovna nevím. Řeknu malý příklad, který jsem předevčírem slyšel na základě akt a dokumentů, jeden - řekněme poštmistr - žádal o oves pro své koně pro poštu. Tento oves dostal skutečně ze zkonfiskovaného ovsa, který byl na místě - na místě, já to říkám naschvál, na místě, poněvadž nejsou při tom útraty zkonfiskován člověku, který ho odtamtud chtěl vyvézti bez povolení. Prosím, nejvyšší cena ovsa je 170 korun, ale jemu bylo počítáno za tento oves, který byl zkonfiskován sedlákovi, který tedy obilní ústav pranic nestál, 205 korun - prosím o 35 korun víc. Je to lichva nebo to není lichva? (Výkřiky.) Tedy to jsou nemožné věci, které se dějí, tak to nejde. Račte odpustiti, abych řekl něco o bramborách. Sedlák dostane 37 korun za brambory, a když jich není strašně mnoho, on není s to těmi 37 korunami kryt své výlohy, když musí platit dělníkovi 12 korun denně a dát mu 3krát denně jíst a dvakrát svačinu. To, promiňte, není možno. A co se stalo? Slavná okresní obilní komise, nebo která to je, já se v nich nevyznám, poněvadž máme jich tolik, objednala, to se rozumí, když už byl mráz, z Německého Brodu brambory ke mně do Vysokého. Ty přišly na 72 korun 1 q. Když je přivezli, byly zmrzlé na kaši. A museli je odvézt zpátky do Jilemnice, do lihovaru. Kdyby se byl dal sedlákovi slušný peníz za brambory, koupily by se doma, nebyly by zmrzly a nebylo třeba platiti transport. To jest vaše hospodářství.
K čemu je toho potřebí? Nemějte mi to za zlé, já takové věci nerad říkám, ale nemohu si pomoci. Když vidím ten žlutý sešit a vidím ty úžasné osobní náklady, tak se mně všechno zdá, že jde spíše o zaopatřování úředníků ústředen (Výborně! Hlas: Politických stranníků! Potlesk.) než o zaopatřování občanstva jídlem a tím, co potřebuje. Tedy pak se nedivte, že ty věci u nás jdou takovým způsobem.
Já docela dobře chápu, že dnešní náš hospodářský život není ještě dosti normální, aby úplně bylo možno hospodařiti bez zasahování státní moci, ale kdyby stát dal volnost obchodu, při tom však poněvadž dává volnost obchodu, udělal nejvyšší rozumné ceny a pak měl kuráž také je udržet za každou cenu a třeba nejvyššími tresty, pak jsem pevně přesvědčen, že bychom se skutečně najedli, že bychom měli, co potřebujeme, a že bychom konečně řekli: "Zaplať pán bůh, že jsme se konečně vrátili k rozumu a k starému hospodářství."
V takovém hospodářství dostali
jsme se k chlebové dávce, která jest přímo úžasná, o které nemohu
mluviti, protože by to bylo snad příliš mnoho - bude se ještě
o ní dojista mluviti - a vedlo by to daleko. Ale na každý způsob
chtěl bych říci několik slov o drahotě, zase docela otevřeně,
a jestli někde narazím, nemějte mi to už za zlé. (Výkřiky.)