Jak na příklad zachovali jste se k naším válečným invalidům! Jak zacházíte s vdovami po padlých vojínech, jak jednáte s ubohými sirotky! Srovnání s vykrváceným, zmírajícím, chudým německým Rakouskem vám ukazuje, jak v jiném státě, je-li zde vážná dobrá vůle odpomoci bídě taková otázka je řešena. A co činíte vy! Pohleďte na číslice rozpočtu a dojdete k tomu, že výdaje na péči o invalidy, které v minulém roce stanoveny byly částkou 930 milionů, byly sníženy na 606 milionů. Na místě, aby položka vydání byla zvýšena, jak by toho nutně bylo třeba, nechcete-li vehnati tyto lidí v náruč smrti a zoufalství, snižujete s chladným srdcem tyto číslice a čerta staráte se o to, co s těmi lidmi bude, kteří to mají snášeti. A co děláte s vyživovacími příspěvky? Snižujete je s 540 na 100 milionů, na pětinu dřívější částky. Což mají býti invalidé, vdovy po vojínech, což mají sirotci býti obětmi války, ti, kteří za vás, panující národ v tomto státě, zaplatili daň vašeho tak velice oslavovaného vítězství? Vždyť konečně jsou to právě tak manželky a dítky příslušníků vašeho vlastního národa, právě tak jako našeho.
Jak jednáte s nezaměstnanými? okolnost, že vůbec vidíme před sebou otázku nezaměstnanosti v tak strašném rozsahu, jest především jen důsledkem vaší, od základu zvrácené hospodářské politiky, jak dokázal vynikajícím způsobem náš, bohužel zesnulý Seliger ve své první řeči s tohoto místa. Ale s nepochopením stavíte se také k tomuto problému, a z toho, co dosud vykonali jste v otázce nezaměstnanosti, vane duch nepřátelství proti všem nutným opatřením, jež pro budoucnost dává velmi malou naději. Zde by bylo již jen ještě jedno zvláště podtrhnouti a zdůrazniti: Ve Stálém výboru zabývali se otázkou péče o nezaměstnané a tento Stálý výbor mezi jiným se usnesl, že textilní dělníci, kteří ocitli se v nezaměstnanosti, bez výjimky mají býti pojati do péče o nezaměstnané. Co učinila vláda? Čerta se stará o usnesení Stálého výboru, dělá co chce, bez slitování jde přes to dále, a nařízení, jež bylo by bývalo nutným, nebylo vydáno. Nyní přicházejí k tomu, nyní, kdy počet nezaměstnaných týden co týden roste, že snižují částku vydanou na podpory v nezaměstnanosti s 267 milionů v roce 1920 v tomto roce na 100 milionů, a to přes to, že stále stoupají ceny všech potravin a potřeb! Podpora zůstává stejnou, dokonce ji omezují, kde jen mohou. Co chcete, ptám se vás, pánové, od těchto nezaměstnaných? Chcete, aby šli žebrat, aby se stali zloději?
Inu ovšem, už to vím! Máte policii a máte četnictvo, a v rozpočtu vyhradili jste k těmto účelům nesmírné částky. Máte státní zástupce, legionáře, žaláře a máte také šibenice, když potřeba káže, šibenice na příklad pro lidi, kteří dohnáni nezaměstnaností v krajích pohraničních hledí podloudnictvím nahraditi si to, co nelítostně jim na podporách v nezaměstnanosti zadržujete. Pro ty stavíte šibenice stanného práva, to jest pro vás ostuda, již není příkladu v dějinách. Ptám se vás a žádám vás o odpověď. Jmenujte mi některou zem, kde by kdy proti podloudnictví byly postaveny šibenice! To by snad bylo bývalo přiměřeno době za času Karla V., za časů trpného práva podle hrdelního soudního řádu Karla V., v demokratické republice jest to však naprostý přežitek, který hned tak někde jinde nebude možno nalézti.
Chcete-li zabrániti podloudnictví a řetězovým obchodům, jděte do pražských kaváren! Tam naleznete bohatší kořisť než v údolích Krušnohoří a Krkonoš, kde pasete po těch chudácích, které nejprvé necháte zcela vyhladověti a pak je chcete přivésti na šibenici, když z bídy a ze zoufalství pašují. Jest třeba, aby péče o ty nejubožejší oběti vašeho řádu hospodářského, nejnebožejší oběti vládní soustavy tohoto státu, aby péče o ně byla docela jiná. Nutno vážně chopiti se také zde sociálního zákonodárství. Žádáme jednotné právo dělnické. Otázka pojištění starobního, pojištění v neschopnosti, otázka vybudování pojištění pro případ nezaměstnanosti stává se den ode dne palčivější a neodkladnější.
A nyní dovolte mi několika málo slovy poukázati na ostudu, která v tomto státě stále trvá. Míním hanebné zásobování lidu. Pan ministerský předseda dal nám ve svém prohlášení konejšivé ujištění, že v tomto roce zásobování lidu bude mnohem vydatnější než v dřívějších letech a že hlavně až do vánoc je o nás postaráno. Co je po vánocích, to nemusí dělati starosti muži, pro něhož znamená slovo "vládnouti", "předvídati". Prý vše je v dobrém pořádku. My, pánové, slyšeli jsme za 6 let velmi často taková krasořečnická, taková optimistická slova. A když se tak dívám na pana ministra výživy a vzpomínám si na ty četné intervence, které jsme ještě za starého Rakouska měli příležitost u něho vykonati, tu vím, že pan ministr výživy nikdy nebyl v rozpacích, když šlo o uklidňování a ujišťování, že není třeba míti obavy. Příliš často byli jsme zklamáni. Těmto ujištěním již nevěříme. A kdybychom mohli věřiti, v zápětí sleduje skutečnost, jež káře sliby ze lži. Právě před půl hodinou bylo mi z Falknova telofonicky hlášeno, že se tam vydává již jen polovina chleba. Řekněte, také mohli za to ručiti, že člověk také skutečně dostane ten chleba a mouku, za které má býti ta dávka zaplacena. Dosud dostali jsme z toho sotva polovinu. Jest to přímo lupičství - nenalézám pro to jiného slova - co pášete na obyvatelstvu, žádáte-li dávku za něco, čeho se mu nedostane.
A ještě slovo o ceně cukru. Zvýšili jste ji od 1. tohoto měsíce na 7 Kč. 90 h. jest snad zajímavo vzpomenouti si, že česká akciová společnost cukerní při akciovém kapitálu 8 milionů korun vykazuje čistý výtěžek 4,640.000 Kč., tedy téměř 60% čistého zisku. Ptám se pánů ve vládě jsoucích, kteří se domnívali, že toto zvýšení cen cukru v této výši bylo nevyhnutelné a nezbytně nutné, zda vzhledem k tak ohromnému zisku skutečně tomu tak býti musí, a především ptám se na něco jiného: Pánové ve vládě, nejsme ochotni stále snášeti, abyste sněmovnu snižovali k úloze divadla. Neboť nic jiného to není, když dva nebo tři dny před sejítím se celého shromáždění této sněmovny, bez sněmu usnesli jste se na zvýšení ceny cukru v této výši, když provádíte toto zvýšení nejen aniž jste se ptali sněmu, nýbrž proti výslovnému přání a usnesení Stálého výboru, který přece sami jste vytvořili jako náhradu za tento sněm. Toto zvýšení cen cukru jeví se jako neslýchaný čin, zvůle této úřednické vlády i proti této sněmovně. A pánové s české strany, míníte-li to vážně se svými řečmi o demokracii, myslíte-li vážně, že sněmovna... (Výkřiky československých poslanců.) vážený pane kolego Udržale, nic platno, Vy víte právě tak dobře jako já, že neumím česky; chcete-li něco říci, prosím, abyste to řekl tak, abych tomu také mohl rozuměti. Míníte-li to vážně s demokracií a parlamentarismem, pak musíte právě tak jako my říci vládě: "Běda, kdyby se takový případ měl opakovati! Toho nesneseme a nestrpíme, aby sněm byl zneužíván k takové komedii, jako se tenkráte stalo."
Zvláštní kapitola, která by potřebovala obšírnějšího pojednání, jest způsob, jak jednáte s našimi státními zaměstnanci.
Dalo by se nesmírně mnoho povídati o národnostním nátlaku, který provozujete a o ohrožování existence, postupu nečeských úředníků, když nenaučí se v předepsané době dostatečně české řeči. Rád bych však řekl něco málo o hmotné stránce. Chcete provésti zdvojnásobení čtvrtletního drahotního přídavku pro státní zaměstnance a dokonce pan finanční ministr ve své známé blahovolné šlechetnosti chce nejnižším třídám přidati světe div se a žasni - 20 Kč měsíčně. Je tedy o státní zaměstnance velmi skvěle postaráno. Jenom že státní zaměstnanci snad budou na to hleděti jinýma očima než Vy. A jak se na to dívá učitelstvo, že zákon vámi usnesený ze dne 23. května 1919, který stanoví rovnost v těchto otázkách, prostě na kousky roztrháte a že vzdor zákonnému ustanovení nechcete přiznati učitelstvu výhody úpravy přídavků, že jednáte, jako by hlad méně bolel učitele než státního zaměstnance, to vše zvyšuje vysokou měrou rozhořčení a staví vás beze vší pochyby i se stanoviska formálního práva naprosto na pole bezpráví. Nyní přicházíte s tímto drahotním přídavkem, opět jako vždy, přirozeně pozdě. Již v prvém zasedání podali jsme ve věci té návrhy. Přirozeně jste je odmítli v době, kdy by bývalo uskutečnění těchto návrhů skutečně něco pomohlo. Navrhujeme vám nyní znovu jiné opatření, větší zvýšení, mimořádnou výpomoc, zvláště také na vánoce, a žádáme zvláště, aby tyto výhody byly přiznány netoliko bezprostředním státním zaměstnancům, nýbrž také učitelstvu. Nechcete-li zákon uvésti v nevážnost, nechcete-li nelítostně zkáze toho, co sami jste utvořili, budete museti hlasovati pro naše návrhy, pokud jde o učitelstvo.
A dovolte alespoň několik slov o určité kapitole utrpení mezi učitelstvem. Musíme konečně vykonati, co dávno již mělo býti vykonáno, aby staří a noví pensisté byli si postaveni na roveň. Tím bude také vykonáno mnoho užitečného v otázce postupu učitelstva. Dnes se mají věci tak, že hmotné rozdíly v pensijních požitcích těchto obou skupin jsou takové, že se může státi, že jeden béře pouze polovinu toho co druhý. To je ostuda, kterou není možno držeti. A ještě jedno: Pečujte o to, aby ti nejchudší z chudých mezi učitelstvem, aby vychovatelky v dětských školkách byly postaveny na roveň s učitelkami ručních prací. Co možno k tomu říci, když slyšíme, že jsou v tomto státě ještě učitelky v dětských školkách, které mají měsíčního platu Kč 200·-, Kč 160·-, ba dokonce jen Kč 120·-! To je přece skutečná kulturní ostuda v pravém slova smyslu. A poměrně malými částkami byla by ta věc urovnána. Učiňte tak, neboť i zde rozhořčení nesmírně se rozmohlo.
To nejde, aby se stále a stále jen šetřilo na úkor těch nejpotřebnějších. Rozumná hospodářská politika mohla by umožniti státu ještě mnohé a mnohé dohoniti, co zde bylo zameškáno, a kdyby na příklad při prodejích vývozního cukru bylo bývalo užito více opatrnosti, měli bychom bývali nesmírné částky peněz k použití, se kterými bylo by se dalo uskutečniti mnoho z toho, po čem dnes marně voláme. Avšak stát, ve kterém žijeme, je ve všech směrech úplně nesociálním a jako charakteristické znamení plane mu na čele: Jest předně státem vojáckým, státem, který staví na základě nejbezohlednější moci. Násilí bylo při jeho zrození, vyrostl z imperialistických úvah. Německé kraje sudetské, Slovensko, proti jejich vůli a násilně přivtělili jste ke svému státu, a nyní musíte, když tento stát nemá vnitřní spojitosti, pracovati k jeho ochraně a k jeho udržení. Jeho vojenská moc, která pohltí nesmírné sumy, jeho branná moc je tak nesmírně veliká, jakou neměl žádný stát před válkou. Ze 1212 milionů korun z roku 1920 zvyšují se výdaje na vojsko na 2368 milionů korun, to jest zdvojnásobňují se. A výdaj na položce školské vyměřený 608 milionů korun, vyjadřuje stupeň vzdělanosti v tomto státě. Tak zabíjíte vzdělanost, tak bráníte, aby národové se rozvíjeli, aby duch se mohl volně rozvíjeti, abychom mohli kráčeti ku předu. V rozpočtu zařizovacím skvěje se na stavbu kasáren částka 120 milionů a k účelům bytové péče máte nyní než skrovnou částku 33.6 milionů korun. I to jest měřítko, jak ceníte úkoly státu, měřítkem toho, že tento stát jest státem militaristickým nejhoršího druhu.
V této souvislosti dovolte mi několika slovy zmíniti se o způsobu, jak jste jednali při povolávání branců, zvláště o událostech chebských. Povoláte mladé lidi, kteří se domnívají, že o ně bude postaráno, a tu vyjde na jevo, že není pro ně žádné stravy, přenechali jste je zcela jejich osudu. To je nemožný stav a nesmíte se diviti, že dojde k nepříjemným výjevům. Nemohu si odepříti, abych v souvislosti s tím také neřekl, že chování našich německo-měšťáckých stran v otázce branců bylo obojaké a že nedá se ničím ospravedlniti. Zatím co jeden hrdě hlásá na schůzi, že mluvil na 20 shromážděních a radil, aby narukovali, musí druhý rozumně doznati: To není cesta, na kterou měli býti ubozí mladíci sváděni, a skutečně tato zásada obojakosti a zůstávání v záloze se stala neštěstím pro mnohé brance a mohlo přijíti ještě mnohem horší. Pánové, je nemožno samozřejmě hovořiti o těchto věcech a nevzpomenouti na události z posledních dnů v Liberci a v Teplicích. Vím, že máte mnoho starostí s legionáři, ale jste za to zodpovědni, co dělají, a není pochyby, vy všichni to víte, že při těchto neslýchaných událostech v Teplicích a v Liberci úřady úplně zklamaly, ani špetku autority neměly, aby ovládly rozbouřené a po ničení dychtící legionáře. Nutno říci vládě, že jest za to, co se stalo a snad příští neděli znovu se stane, ona sama zodpovědna, a nechce-li, aby se protivy mezi oběma národnostmi zaostřily a prohloubily, nechce-li násilně hnáti onu část obyvatelstva, jež je přístupna takovým myšlenkám, do náručí irredenty, musí o to pečovati, aby na příště takové výstřelky byly znemožněny.
Ale tak, panové, vypadá ta demokracie, kterou jste zavedli v tomto státě. Legionáři jsou znakem této demokracie, kteří opírají se o násilí, o vlastní svou zvůli a nad to jako doplněk vidíme zástupy úředníků prolezlých národnostní zavilostí, kteří stát a zákony sabotují. A tak máme na příklad ministra zahraničních záležitostí, který ještě neuznal za potřebno před tímto shromážděním se objeviti a obhájiti před sněmem svoji zahraniční politiku, který se utíká do zahraničního výboru, aby těmto výkladům zde se vyhnul. Na tomto státě není opravdu ani za nehet demokracie. Zůstal státem policejním ve starém smyslu. Výdaje, jež byly vyhozeny na četnictvo a policii, jsou také nesmírné. Vy potřebujete jí, víte, jak málo můžete počítati s oddaností lidu a opatření, která vydáváte, dýší starým duchem policejním. Co lze říci na to, když tato na oko demokratická vláda se opováží skonfiskovati knížku, pojednávající o socialismu, jako to kdysi dělal Taaffe nebo některá policajtská duse v minulém století. Co jest říci k neslýchaným případům, že vypovídáni jsou lidé politicky činní, jako v poslední době se stalo? Vzpomínám na případ Frankeho, na případ Pfifferlingův v Bratislavě, Steherův v Toužimi, vzpomínám případu Mrožkova v Třinci. Vzpomínám na to, jak jsem dnes se dověděl, že jakási učitelka, jež byla státní příslušnicí československou, které zavřeli školu, na níž učila, a která musela jíti do Uher a tam za času Bély Kuna byl nuceně přidržována k vyučování, že této učitelce, která nic proti tomu nemohla dělati, již zbavili chleba, bylo pak vzato občanství; a nyní ji šťastně z tohoto svobodného státu vyhostili, ženu, jež po 33 léta byla jako učitelka činna. A když nyní někdo přijde k panu ministerskému předsedovi a řekne: "Pane ministerský předsedo, což necítíte, že je to ostuda, že takové věci se mohou díti?" Tu řekne p. ministerský předseda: "Inu, my opíráme se o zákon, my nemůžeme jednati jinak; ti lidé, o které jde, jsou státu nebezpečni," A tu projevuje vláda ovšem silnou ruku proti lidem, kteří nemohou se brániti. Silná ruka jest za jistých okolností velmi vítanou věcí. Ukažte ji vůči legionářům, kteří tam venku v německých krajích Čech znepokojují naše města a páchají výtržnosti!
Kamkoliv pohlédnete, vidíte zjevy, kterých nemůžeme schvalovati. Ještě stále pevně trváte na omezení práv dělnických tříd v mnohých oborech. Vzpomínám, že v okresních správních komisích, v zemské správní komisi v Čechách a na Moravě dosud nejsou vůbec zastoupeni dělníci, ač dělnictvo všech národností politicky organisované představuje v tomto státě velmi značného činitele. Vzpomínám, že přes všechny stále a stále opakované upomínky, sliby ohledně přetvoření pozemkového úřadu stále ještě dosud čekají na splnění.
Nebuďte, pánové, z vládních lavic a stran na omylu, třída dělnická není přes to vše, přes své utlačení a omezení v právech, jak se o to vy snažíte, přes národnostní protivy tak bezmocná, jak snad se domníváte. A doufám a přeji si, bychom s českým proletariátem brzy bojovali v jediném těsném šiku. Pak by mohla věc jinak dopadnouti než myslíte, když nechápete, co tato doba od vás žádá válka pochopitelně zvýšila vědomí síly v třídách dělnických. Jak jinak by tomu mělo býti, než ze pracovní lidé poznali v této hrozné době válečné, že oni jsou tou hybnou silou, která pohání společnost, celé dílo udržuje v běhu, a že z toho se usuzuje, že ti, kteří jsou oporou celé společnosti, kteří ji drží, bez kterých se řítí, že nyní žádají, aby učiněn byl konec omezení jejich práv v tomto státě.
Ač třeba chcete si hráti na muže
silné ruky, páni v ministerských lavicích, nebudete moci klamati
sociálně demokratické dělnictvo o své síle a schopnosti zdolati
úkoly, jež vám nastaly. My zůstaneme vůči vám, pánové z nové vlády,
tím, co jsme byli: Zůstaneme zásadními nepřáteli vašeho způsobu
vlády, právě tak na příště jako dosud budeme brojiti proti tomuto
státu, ve kterém žijeme, jakožto proti státu kapitalistickému.
Povedeme dále boj proti omezení práv, proti zvůli, kterou stále
znova proti nám pácháte, proti utlačování našich škol, zotročování
ducha, proti potlačování vzdělanosti, kterého se na nás dopouštíte.
Nebudeme trpěti, aby - jako se stalo v poslední době, ostýchavě
sice, ale přece aby také vládou tohoto státu byla podporována
protirevoluce v Evropě. Dále povedeme boj proti nejmocnějšímu
činiteli síly každého kapitalistického státu, boj proti militarismu,
povedeme jej proti němu jako proti třídnímu státu samému a neumdlíme,
ustavičně, s celou vášnivostí, jež v nás vře, všemi svými statky,
jimiž vládneme, ve službách jediné myšlenky, v působení v tom
směru: Jíti vzhůru, ku předu na dráze k socialismu! (Souhlas
a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Jako další řečník "pro" je zapsán pan kol. Udržal
Posl. Udržal: Klubem, jehož mám čest býti předsedou, jsem splnomocněn, abych učinil toto prohlášení:
"Věrni tradici hluboce demokraticky cítícího národa snažili jsme se až do poslední chvíle, byť i často za nejtěžších obětí zachovati vládu parlamentní. K povolání kabinetu úřednického dali jsme souhlas teprve potom, když strana sociálně-demokratická následkem svých vnitřních rozporů stala se nezpůsobilou ke každé účasti na parlamentární vládě. Republikánská strana československého venkova je a zůstane vždy stranou práva a pořádku.
Proto budeme podporovati vždycky každou vládu, pokud bude se především starati o pevné pilíře spořádaného státu o právo a pořádek. Jsme a zůstaneme nerozlučně spojeni s půdou a jejími věčnými státotvornými zákony, které určují naší politice již předem pevný směr a jasný cíl. Až do té doby, pokud se nepodaří najíti spolehlivou většinu pro vládu parlamentární, budeme pracovati s kabinetem úřednickým. Vládní prohlášení, z něhož jest zřejmo, že vláda jest si vědoma svých povinností ústavních, bereme na vědomí."
Tímto prohlášením bych býval své poslání dnes nejraději skončil. Než vývody některých pánů předřečníků, jmenovitě i vývody pana finančního ministra nutí mne k několika stručným poznámkám. Pan finanční ministr myslí, že se pro zemědělství dosti děje. Mnoho-li se pro zemědělství děje, osvětlil jasně včera v ústavním výboru kol. Sonntág, když konstatoval, že celý budget ministerstva zemědělství representuje celkem dvě procenta úhrady státních nákladů. Kolega Sonntág neměl čas, aby věc blíže osvětlil. Já dnes také ten potřebný čas nenajdu, jen prostě říkám, že na vlastní zemědělství ve skutečnosti připadá jen sotva 0.3%. Podle toho, jak bude pan ministr financí a celá vláda podporovati zemědělství, podle toho bude tato vláda námi posuzována. Na p. ministra financí čeká zkouška státníkova, kterou rozřeší správně jen tenkráte, když si uvědomí, že bez zemědělství, bez prvovýroby není myslitelný trvalý zdar národního a státního hospodářství vůbec. My budeme jej posuzovati podle jeho porozumění pro nejekonomičtější investice a to jsou investice povahy zemědělské. My trváme na tom, že jsme státem eminentně zemědělským (Hlas: To ne!), vzdor opačnému tvrzení, vzdor tomu, že se oproti nám často uvádí, že prý nejsme ani s to vyživiti veškeré obyvatelstvo.
Vážené shromáždění! Tím my se nikterak nenecháme mýliti. Jistě kdyby tady byl pan finanční ministr a kdybych mu položil otázku, zdali by mohl jen dvakráte 24 hodin býti finančním ministrem bez cukru, bez líhu, bez sladu a to jsou také výrobky zemědělské myslím, že by odpověděl, že by mu to nebylo možno.
Nesmíme zemědělství posuzovati s nijakého úzkoprsého stanoviska. Zemědělství ve státě našem jest jedinou spolehlivou základnou pro dosažitelný blahobyt všech stavů druhých. To nejjasněji dokázaly bouře světové války. Ze dříve nebylo zemědělství náležitě ceněno v různých státech, tomu snad nebylo lze se diviti, ale že po všech těch zkušenostech, které jsme udělali ve světové válce, bychom hledali jinde záchranu, než která spočívá v domácí naší vlastní půdě, to jest věru s podivem.
Já jsem slyšel již od pana finančního ministra - a bylo mně to také vypravováno od mnoha jiných kolegů - že prý naše ministerstvo orby začíná a konči své vývody v ministerské radě umělým hnojivem.
Vážení pánové! Račte vzíti na vědomí, že teprve pak, až si ministr zemědělství Brdlíka ministr financí Engliš vzájemně tak porozumí, že poskytnou zemědělské výrobě dostatečné množství umělých hnojiv, budeme na pravé cestě, po které bychom mohli přijíti tam, kam všichni chceme, aby již jednou a trvale byla bída, nouze a hlad odehnána od našeho prahu. (Výborně!) Dokud se tak nestane, nedojdeme svých velkých cílů. (Hlas: Ale musí býti umělá hnojiva lacinější!) K tomu pracujeme, pane kolego, a jsem přesvědčen, že nám k tomu pomůžete svojí hřivnou. Právo kritiky přiznává pan ministr jistě trefně jen těm, kteří pracují. My pracujeme. My jsme nepřestali pracovati. (Výborně!) A my budeme pracovati dále s vytrvalostí železnou, poněvadž jedině v práci vidíme svou spásu, ovšem také si nenecháme vzíti právo kritiky.
Kolega Křepek, který mluvil za německé agrárníky, učinil zde jisté prohlášení, za jakých podmínek by snad případně pánové byli ochotni podporovat vládu resp. přiznati se k tomuto státu. Pane kolego, my vás chceme získat pro stát poctivou snahou, rovnoprávností, rovností občanskou, všemi poctivými prostředky a my se vyvarujeme všech těch cest, po kterých chodili vaši předchůdci a kterými nás odháněli od germanisujícího starého Rakouska.
Kolega Hillebrand si stýskal, že ústava, Verfassungsgesetze atd. všecko bylo děláno bez pánů Němců. Když poprvé měl jsem příležitost zde ujmouti se slova tehdy, jak kolegové němečtí sem přišli, připomněl jsem, že se tak bohužel stalo, ale ne naší vinou, nýbrž vinou jejich.
Vážení pánové! Kdybyste nám tu upřímně chtěli všichni pověděti, jak zde sedíte, bez ohledu na politickou barvu, kde jste byli, když my jsme začali tvořiti naši ústavu! o kolegovi Lodgmanovi víme, kde byl, byl členem německé vlády za hranicemi, o kol. Mayerovi víme, kde byl, byl ministrem vojenství ve starém Rakousku resp. v Rakousku Německém.
Vážení pánové! Pravím, zajímavým by bylo, kdybyste nám tu jednou pověděli, co jste dělali, kde jste všichni byli. My jsme o vás ničeho nevěděli, jen jsme věděli jedno: že revoltujete proti našemu státu (Tak jest!) a že nechcete o našem státu ničeho slyšeti, že jej chcete znemožniti a když již byl, z kořene vyvrátiti.
Kolega Hillebrand stýskal si také na znásilňování německého školství. Pánové, žádná odpověď jest nejlepší odpovědí na takovouto výtku, jmenovitě pro nás, kteří jsme celá desetiletí seděli ve Vídni a s vámi jsme pracovali ve starém rakouském parlamentě.
Já prostě pravím jedno: Nečekejte, že bychom my jednou někdy mohli užíti takových prostředků proti dětem vašeho národa, jakých vy jste užívali proti našim dětem. (Výborně! Potlesk.) Opláceti takovým způsobem my neumíme, to není prostě v našem národním charakteru.
Pan kolega zde mluvil o šibenici a dovolával se toho, že jistě na celém světě se nestalo, aby podloudnictví bylo trestáno šibenicí. Pane kolego, slova jsou tady, aby zakryla myšlénky, říká se často. Oč jde těm pánům, kteří odvážejí ze země, kde obyvatelstvo, i jejich, trpí hlad? Jde jim o vyhladovění, o rozvrat, o zradu, velezradu. A bohužel již to jinak nejde a nepůjde, velezráda se bude musiti všude přiměřenými prostředky trestati.
My soudíme, že prohlášení vlády není vhodná příležitost pro politické projevy ať povahy domácí nebo zahraniční a najdeme si tedy podle našeho názoru vhodnější příležitost, při debatě budgetní, jak ku projevům o politice vnitřní, tak i ku projevům o politice zahraniční. Dnes, jak jsem již prohlásil, chtěli jsme se spokojiti jen s prohlášením, které jsem v úvodu svých vývodů přečetl, a jen páni řečníci, kteří přede mnou mluvili, přinutili mne, že jsem několika slovy reagoval na jejich vývody.
Končím a připomínám zde slova,
kterých užil nedávno pan president Masaryk a která jsou
tak venkovského původu: "Bez práce nejsou koláče". Kdybychom
si, vážené shromáždění, tuto hlubokou pravdu z mudrosloví vesnického
uvědomili, bylo by postaráno o všechny strany, bylo by postaráno
o celou republiku, našli bychom kámen mudrců a pak bychom se,
když bychom měli koláče, již mezi sebou nějak domluvili. Pokud
nedovedeme vyrobiti dosti koláčů, bude domlouvání mezi námi špatné.
Proto si přejeme, aby naše vláda především s tohoto stanoviska
posuzovala své poslání, neboť jedině na tomto podkladě bude moci
řešiti velké úkoly, které na ni čekají. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Udílím slovo panu kol. Teskovi.
Posl. Teska: Ctěná sněmovno! Jménem klubu poslanců československé sociálně demokratické strany dělnické levice jsem pověřen jako odpověď na programový projev vlády učiniti zde toto prohlášení:
V důsledcích usnesení sjezdu československé sociálně demokratické strany dělnické konaného ve dnech 25. až 28. září t. r. nejsme již v koalici. Tím, že koaliční vláda odstoupila dříve, než předstoupila před sněmovnu, bylo nám znemožněno, abychom své stanovisko vůči ní na tomto místě odůvodnili a projevili hlasováním.
Také proti nynější vládě ohlašujeme stanovisko zásadně oposiční. Naše oposice není urovnána poměrem k osobám a proto výslovně pravíme, že žádná změna osobní nemohla by naše oposiční stanovisko změniti. Naše oposice platí soustavě, kterou se v Československé republice vládne.
Naším přesvědčením jest, že vládní soustava, kterou dosavadní dvě vlády vládly, v jejímž duchu vládnouti chce také vláda nynější, nepovede k pozdravění poměrů, nýbrž že hospodářský rozvrat se bude stále a stále zvětšovati, až na konec přeroste přes hlavu všem, kdož za takovéto řízení státu nesou zodpovědnost.
Naším přesvědčením jest, že Československou republiku nepodaří se vybudovati na principech soukromokapitalistických. Ať děláte co chcete, dokud budete se pohybovati pouze v rámci soukromokapitalistického řádu hospodářského a právního, nerozřešíte ani jednu z palčivých sociálních otázek doby. Bude se zde ve sněmovně mluviti, vyjednávati, usnášeny budou nové zákony. Ale ani nejmenšího vlivu nebude to míti na neustálé další stoupání drahoty. Žádnými řečmi a hlasováním nezlomí se křivka stále stoupajících cen mouky, chleba, masa, oděvu, obuvi, dokud za nedotknutelnou bude pokládána zásada soukromého vlastnictví. Dosavadní soustavou vládnutí není možno rozřešiti otázku bytovou. Dosavadní soustavou neovládnete problém zásobování lidu potravinami. Neovládnete jí dokonce ani svou vlastní kapitalistickou výrobu. Pravděpodobně již v krátké době budeme státi uprostřed ostré průmyslové krise, hromadné nezaměstnanosti, zásobovacích obtíží a všechny dosavadní prostředky budou vůči tomu bezmocnými. Čím déle udrží se v Československé republice vláda dosavadních soukromokapitalistických method, tím více ti, kdož takto vládnou, podhrabou půd u, na které sami stojí. Nepodaří se vám existenčně zabezpečiti a alespoň poněkud lidsky uspokojiti statisíce státních zaměstnanců, zřízenců a drobných úředníků. Nepodaří se vám na konec vyživiti a hospodářsky udržeti ani stálou armádu, kterou pro případ poslední nutnosti pokládáte za záruku udržení dosavadního tak zvaného pořádku. Legionáři a invalidé marně budou čekati na to, aby jim byly splněny alespoň nejminimálnější požadavky povinnosti, slušnosti a lidskosti. Nezadržitelný finanční rozvrat obcí a všech ostatních sborů samosprávných jest jen předzvěstí důsledků, ku kterým nezadržitelnou nutností dospěje také celý stát.