To jest úsudek oficielního bolševického orgánu o dnešních výrobních poměrech v Rusku. Nepravím to se závistí, ani se škodolibostí - mně jest to hluboce líto - nýbrž konstatuji to jako výstražné znamení, že touto cestou nespasili bychom také náš proletariát. Nezapírejme si: Socialisace v ochuzené Evropě jest trochu těžší než byla v Evropě předválečné. Socialisovati lidskou bídu jest velmi málo lákavé a k tomu jest potřebí nejen rozhodnosti, nýbrž také jisté obezřetnosti. V tom spočívá náš rozdíl od komunismu. Béřeme svět tak, jak jest, se všemi jeho slabostmi a se všemi jeho špatnostmi, s dobrem i s tím zlem. Snažíme se sociálními reformami, organisací, družstevnictvím odstraniti dnešní zlořád a pomýšlíme socialisací celých průmyslových podniků pracovati k zásadní změně dnešního společenského pořádku. Jsme si však vědomi, že pro socialisaci státu hospodářské převraty a přeměna hospodářských řádů nestačí. Co platno měniti hospodářské řády, když lid zůstává stejný. Výchovou musíme současně morálně pracovati o nápravu lidí. Chceme-li se dostati však z dnešní chaotické doby, plné hesel a extrémů, z leva i prava, pak jest třeba přikročiti k positivní práci.
Promiňte, že nám československým socialistům, kteří soustředili ve svých řadách již před válkou všechno, co bylo v Čechách skutečně protirakouského a velezrádného, nám notorickým revolucionářům dnešní politika velkých slov neimponuje. Máme smysl a hluboký smysl pro revolučnost, ale revolučnost těch, kteří při tom také něco riskují. Dnes jest pomalu s větším osobním risikem spojeno hlásat pravdu, než hlásat revoluci, ve kterou lid již sám nevěří. (Souhlas.)
Světová válka neskončila se pouze porážkou německého imperialismu a osvobozením národů, ona ukázala také naprostou neudržitelnost dnešních soukromokapitalistických hospodářských řádů. Nám všechno to státní obhospodařování za války, ta úžasná drahota, pokles výroby a lichva, s níž si nevíme rady, jsou neklamnými známkami, že staré řády se vyžily. Chápu a vítám, jestliže pan ministr financí - jako také pan ministerský předseda - ohlašuje, že proti drahotě chtějí také bojovat tím, že sníží tíživou uhelnou dávku. Ale poznamenávám, že nevím, zdali je to v pořádku, na jedné straně snížit uhelnou dávku a na druhé straně zvýšit opět daň z obratu. Prosím, slavné Národní shromáždění, nám nemůže se jednat pouze o snížení uhelné dávky, nám musí jít také v prvé řadě o snížení našich železničních tarifů, nám musí jít o to, aby toto snížení zrcadlilo a obrazilo se v cenách detailů pro konsumenty, aby nestali se obětí, objektem spekulace a chamtivosti několika málo jednotlivců. Po této stránce chceme vládu účinlivě podporovat. Pevným naším přesvědčením však je, že úplnou nápravu můžeme zjednat pouze socialismem. Dvě cesty vedou nás k socialisaci: Buď je to socialismus shora, diktaturou, - neříkám zúmyslně diktaturou proletariátu, neboť to není diktatura, kde rozhoduje několik málo jednotlivců ať již kýmkoli designovaných na vykonávací orgány zdánlivé vůle širokých mas - nebo jest cesta zdola, řádnými odborovými organisacemi, družstevnictvím, ochranným zákonodárstvím, legálním zápasem o moc ve státě, o většinu až k socialisaci jednotlivých odvětví našeho průmyslu a obchodu a konečné přeměně naší demokratické republiky v socialistickou. První cesta, diktatura shora, zdá se mně, že úplně zklamala všechny, kdo v ní ještě věřili. Po zkušenostech z Ruska považujeme ji za úplně nemožnou. Bez ideální výchovy lidu komunismus nerozmnožil by výroby, jak ukázalo se v Rusku, nezdokonalil by výrobků, nebyl by vzpružinou pokroku a ve státě odkázaném na dovoz chlebovin, jako jest naše republika, ve státě většinou odkázaném na dovoz surovin pro naši industrii ve státě, který není sobě soběstačným, znamenal by rychlejší a strašnější katastrofu, než do které se dostalo Rusko. Nepatříme k fanatickým odpůrcům komunismu, ale pravím zcela otevřeně, my s tím počkáme, až jak se to jinde osvědčí. Socialistickou vivisekci na své republice nenecháme dělati a prováděti. (Výborně!) Mně však bojovati proti bolševismu neznamená pouhou negaci a my také bolševism neodklidíme žádným vlastenectvím. Hladového člověka zmocňuje se zoufalství, tomu musíme my zabrániti stůj co stůj. Representant této vlády, pan ministerský předseda, několikrát nalezl velmi vřelá slova pro družstevnictví, nuž od slov je třeba přejíti ke skutkům. Mluviti proti bolševismu a při tom brát všecko lidu a nic mu nedat, je velmi málo. My nežádáme žádnou subvenční politiku. (Hlas: Jenom ze neplatíte dluhy!)
Já myslím, že u nás ještě nikdo o nic nepřišel a já znám úpadky vašich záložen a všech podniků daleko skandálnější než u nás jsou a na našich rukou nelpí tolik neštěstí jako na mnohých vašich podnicích. Pánové, na toto pole nezacházejte, je to pro vás kluzká půda. Družstevnictví pro mne, vážené shromáždění - a já nemluvím se stanoviska stranického, já mluvím se stanoviska státního - má ohromný význam výchovný pro široké vrstvy lidu. Dělník seznamuje se s úžasnou komplikovaností našich hospodářských poměrů, vychovává se v něm pocit zodpovědnosti a, pánové, snad všecko nebude dokonalé, jako před tím nebylo, ale nelitujme nikdy těch obětí, poněvadž to znamená v pravém slova smyslu školu pro naše široké vrstvy lidové. Jen krátkozrací lidé mohou se stavěti proti této politice družstevní. Spotřební družstva, konsumy nám nejsou ideálem socialismu, ty nám neabsorbují otázku sociální, ale při všech vadách a chybách, které měly, jedno jim nepopřete, a sice že na jedné straně připoutaly toho dělníka k určitému podniku, na druhé straně staly se i v dobách předmírových regulátory cenové politiky v drobném prodeji. (Hlas: To nejsou!) Tím lépe, je-li soukromé podnikání schopno konkurence. Nemusíte se toho, pánové, báti. (Hlas: My se nebojíme, ale chceme stejná práva, stejné povinnosti!) Jsme pro to, stejná práva, stejné povinnosti.
Nám však ještě daleko důležitější než spotřební družstva jsou družstva výrobní a zde bych chtěl několik slov pronésti. Pánové, ze mne nemluví zaujatá stranickost a úzkoprsost stranická. Já jsem tak skálopevně přesvědčen o tom, že v této době podrážděné fantasie širokých vrstev lidových, chceme-li náš proletariát připoutati skutečně k republice, nesmíme mu přijíti pouze s negací, musíme mu něco positivního dáti. Ze mne nemluví v první řadě pouze socialista, ale také a v prvé řadě republikán. Sdružení samostatných dělníků, živnostníků i zemědělců při výrobě na vlastní účet, co majitelů výrobních prostředků, ponechávajíc si úplně výnos své práce, toť je nám sdružením budoucnosti, my to nechceme reglementovat, my nechceme to násilně řešiti, ale nepřekážejte nám v tom, co vy nazýváte pokusy a co pro nás znamená přípravu pro přeměnu celé této lidské společnosti. Jest to zájem státu i zájem měšťanských stran. Denně slyšíme stesky a také pan ministr financí mluvil o nestálosti našich mzdových poměrů a dělnictvu se vytýká, že přepíná své požadavky. Já vám proto pravím: Netlačte nás stále do jedné fronty těch, kteří práci prodávají, umožněte, abychom mohli zřídit v každé župě nějaké výrobní družstvo, aby dělníci nestupňovali jen své požadavky mzdové, nýbrž aby musili kalkulovati se všemi složkami ve výrobě, a tak se dočkáte, že dělnictvo samo bude brzditi radikální a demagogické požadavky. Zde vidíte, že se vlastně konformují tyto zájmy a že jest vlastně společný zájem státu i s těmi tolik obávanými socialisty. Je-li vaše kapitalistická organisace tak dokonalá, té malé konkurence několika výrobních družstev se báti nesmíte. Dnes ovšem družstevnictví trpí nejen nedostatkem vhodných sil, řádných pracovníků a odborníků, nýbrž v první řadě naprostým nedostatkem provozovacího kapitálu. A tu pravím, že jest povinností státu, aby jako činitel v jiných odborech státní garancií umožnil rozvoj družstevní za nejpřísnější kontroly.
Slavná sněmovno! Navrhuji také po této stránce - a prosil bych, aby o věci bylo jednáno v rozpočtovém výboru aby do tohoto rozpočtu byla zařazena položka 50 milionů korun státní garancie pro podporu družstevnictví. Mám na mysli pochopitelně družstevnictví celé československé republiky. Výchovou družstevnictví, zabezpečením státních dodávek, opatřováním potřebného kapitálu musí stát napomáhat družstevnictví, které v součinnosti s odborovými organisacemi zabrání, aby z našich širokých mas dělnických nestávali se zoufalci, kteří nemají, co by ztratili. My nevěříme, že by družstevnictví mohlo býti jedinou a hlavní formou socialistické úpravy naší společnosti, jsme si vědomi, že za dnešního kapitalistického řádu jest to nejlepší formou, kterou námezdní pracovník přechází do nové funkce spolupodnikatele a výrobce.
Naše družstevní a odborová organisace musí býti pro nás školou socialisace. Víme, že nestačí pouze reglementovat sociální úpravu hospodářského řádu, jest také třeba, jak jsem se zmínil, udělati dnešní lidi lepšími. Naše methoda pracovní snad není tak lákavá pro massy opojené hesly, není to žádná sázka do loterie, která může počítati s hlavní výhrou, jest to spíše prostá methoda střádalů. Ale co nám schází v tomto programu na okázalosti nahradí jistě positivní práce. Nám, československým socialistům, socialismus přestal býti pouhou mlhavou teorií vědeckých knih a přestal býti snůškou hesel pro standarty v demonstračních průvodech. My se také nechceme mísiti do sporů ve straně československé sociálnědemokratické. Dle mého zdání to již vše, co se tam odehrává, není zjevem specielně českým, vidíme to i v jiných zemích, je to výsledek války. Promiňte, že řeknu upřímně: Sociální demokracie jako světové hnutí ve válce zklamala a tak jako spravedlivá Nemesis súčtovala se všemi vinníky této války, súčtovala byť i opožděně také s tím posledním vinníkem. Mám jednu prosbu a tím chci také zakončiti. Dnes, kdy roztříštěn a rozdroben byl tábor socialistický a kdy taková zodpovědnost na našich bedrech spočívá, zabraňme tomu, aby tato krise socialismu nepřeměnila se ve všeobecnou a vášnivou rvačku jednotlivých stran a frakcí mezi socialisty. Zabraňme jakémukoliv znásilňování dělníků, úředníků a zřízenců v továrnách a dílnách pro jejich politické přesvědčení nebo členství v jedné nebo druhé odborové organisaci. Ze mne nemluví slabost, dnes nemáme k tomu příčin, ale bojím se těch důsledků, a pravím docela otevřeně: v této věci neznáme žádného kompromisu. (Výborně!) Znásilňování svých příslušníků, členů odborových organisací, nedáme si líbiti, když jsme si to nedali líbiti za policajtského Rakouska, když jsme byli na indexu všech státních úřadů i výkonné moci, a nedivte se, když se v nás bouří celé nitro při pomyšlení, že proto jsme bojovali za samostatnost a přinesli obětí více než kdokoli jiný, skutečných obětí pro svoji svobodu, abychom ani zde té svobody toho primerního pojmu svobody se nemohli dovolati. A tu apeluji, nemáme-li se utíkat k zákonné moci, na rozvahu a rozšafnost a i rozum všech socialistických stran. Zastavte terory a boj příslušníků jedněch socialistických stran proti druhým. Dnes mně, zítra tobě.
Přicházím ke konci. Slavná sněmovna
z přednesených důvodů seznala, kterak strana československých
socialistů i přes tu změnu, jež se stala ve vládě, jež není snad
ideálem, věrna jsouc svému poslání, nadále chce přinášeti oběti
tomuto státu a podporovat každou vládu, která bude loyálně pokračovat
v programu, jejž si vytýčila jak první vláda koaliční, tak druhá
i třetí vláda v československé republice. Tím končím. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
K slovu jako řečník proti jest přihlášen p. kol. Hillebrand.
Uděluji mu slovo.
Posl. Hillebrand (německy): Velevážené dámy a pánové! Zásadním a nejrozhodnějším postavením německé sociálně demokratické strany dělnické v boji proti kapitalistickému hospodářskému řádu a kapitalistickému státu dáno jest naše stanovisko k vládě tohoto státu samo sebou. V protivě k prohlášení, které jsme právě slyšeli zde v této sněmovně od zástupce německých měšťáckých stran a které podobá se nápadně nabídce připojiti se k vládě měšťácké, může naše postavení podle své přirozené povahy býti pouze nejpříkřejší a bezpodmínečnou oposicí proti vládě, tím spíše, poněvadž jde, jako v tomto případě, o vyslovenou vládu úřednickou, která nemá kořenů v lidovém zastoupení.
Pokusy utvořiti parlamentární vládu ztroskotaly. Musely ztroskotati za dnešního stavu věcí proto, poněvadž společný postup mezi zástupci skupin socialistických a městských ukázal se hned od počátku úplně nemožným a protože, alespoň dosud, městské strany, obývající v tomto státě, stály proti sobě v příkrém nepřátelství. A tak musíme nyní počítati se skutečností, že máme vládu úřednickou. Okolnost, že ji máme, vyjadřuje kritický stav tohoto státu, krisi tohoto státu, netoliko vlády, ukazuje celou nepřirozenost, nemožnost tohoto státního útvaru, celou tu bídu, která od počátku jest příznakem tohoto státu.
Kdyby tento zjev snad mohl docíliti, neb alespoň k tomu přispěti, aby ona strana v této sněmovně, ke které ještě dnes se přikláníte, konečně procitla z opojení klamného vítězství, tu by mohla nutnost dosazení vlády úřednické snad přece něco dobrého do sebe míti. Bude nutno, aby konečně ve stranách tvořících většinu této sněmovny, aby konečně na české straně tohoto sněmu byla snaha popřáti sluchu rozumným úvahám a odříci se zpupnosti vítězů, kterou my Nečeši v tomto státě do dnes v neslýchané míře pociťujeme.
Bylo by si přáti a bylo by také v zájmu tohoto státu nesmírně důležito, kdybyste rozpomněli se na ten čas, kdy zástupci tohoto českého národa ve starém Rakousku musili zcela podobným způsobem mluviti, jako my dnes jsme nuceni mluviti. To bylo v ten čas, kdy vy požadovali jste přeměnu starého Rakouska v stát svazu národů, a dnes nemáte pro tutéž myšlenku než pohrdání a výsměch. Byl čas, kdy vy bojovali jste jako průkopníci myšlenky národní samosprávy společně s námi za uskutečnění této ideje. A když my nyní požadujeme totéž, co vy tenkráte jste žádali, tu slyšíme s vaší strany vždy jen příkré a naprosté "nikoliv". Vy jste to byli, kteří po celá desetiletí volali jste do světa myšlenky práva sebeurčení národů, a dnes odpovídáte nám na naše volání po právu sebeurčení prostě: "Dnes platí pouze moc!" Idea práva sebeurčení ztratila pro vás ráz životnosti a skutečnosti. Za starého Rakouska jste vždy právem a vždy podporováni námi, sociálními demokraty, bouřili proti přečetnému bezpráví, které na vás bylo pácháno, stavěli jste se proti pronásledování a utiskování. A dnes hlásají nám vaši řečníci, právě ti, kteří tenkráte vedli boj proti pronásledování a utiskování, dnes nám hlásají: "My jsme vládnoucí národ, vy pak musíte se podrobiti našim příkazům!"
Pánové! Neměli byste zapomínati vaše vlastní dějiny vás tomu jasně učí že žádný národ nemůže býti nucen k lásce. Nejprve musí býti láska národů získána, zasloužena, když někdo si na ni dělá nárok. Musí nám býti učiněn snesitelným a možným žíti v tomto státě, abychom se cítili jako rovnoprávní údové tohoto státu, jejichž právo není ani v nejmenším omezeno jako každého jiného občana tohoto státu. My jsme se vám nevnucovali, my nechtěli býti s vámi. Proti naší vůli, proti našemu odporu přinutili jste nás býti členy tohoto státu. A to stalo se za okolností, které jsou v odporu nejpříkřejším s ideologií nejlepších mužů vašeho národa z dřívějších dob.
Nechci vyčítati, pouze jednu věc dovolte mi v této souvislosti uvésti. President tohoto státu Masaryk, kterého si také velice vážím, vyjádřil v jedné schůzi zde v Praze dne 31. května 1920 mezi jiným svůj názor o spolužití národů a o budoucnosti zemí sudetských těmito slovy:
"Mají-li tyto země (Čechy Morava a Slezsko) vytvořiti samostatný státoprávný celek v historické nedílnosti, mohlo by se to státi pouze se souhlasem německého národa, který obývá tyto české země". A dále: "Vývoj ústavy v českých zemích směřuje k národnostní mu rozhraničení. Proto jsme v zásadě pro rozhraničení, které umožňuje, aby každý z obou národů své záležitosti obstarával samostatně a na vlastní zodpovědnost."
Druhdy byly takové názory. Dnes neptají se již po našem souhlase, dnes nemluví se nás již o nutnosti národnostní samosprávy jednotlivých národů! Dnes se již neříká, že nutno hledati dorozumění mezi národy, dnes vše opírá se o moc; dnes říkají, že moc jest právo a nutí nás diktátem, a neptají se nás, nejednají s námi. Půldruhého roku, pánové z české strany, půldruhého roku vydávali jste zákony, aniž jste se nás ptali, aniž jakýmkoliv způsobem jste se pokoušeli zvěděti, jak nazírají ostatní národové na obsah těchto zákonů. Vytvořili jste nejdůležitější, základní zákony, zákony ústavní bez nás a proti nám, prostě jste nám je vnutili a s bezpříkladnou - a musím to již říci prostě nepochopitelnou tvrdošíjností stavíte se proti tomu, když něco na těchto zákonech má býti měněno.
Nyní přišli jsme sem do tohoto shromáždění, a vy budíte zdání, jako by také zástupcům jiných národů byla dána možnost přivoditi změny. Aby však to nebylo možno, utvořili jste iniciativní výbor, abyste zabránili, aby snad něco, co je vám nevhodné, v tomto státě snad někdy nebylo uzákoněno, nýbrž pouze mohlo býti ve sněmovně projednáváno.
Promiňte, pánové, přihlížíme-li k těmto věcem, není příliš mnoho řečeno, jestliže zde pravím: Zřízení tohoto iniciativního výboru, tak jak dnes je, a při jeho dnešních právech, jest drzým výsměchem parlamentární myšlenky vůbec, (Souhlas na levici.) nešvar, jediný svého druhu v dějinách parlamentarismu všech národů, hrubé násilí, a nikdy nás nepřimějete, abychom je uznali.
Při každé příležitosti nám říkáte, že zvete nás k spolupráci v tomto státě. Za takových okolností, pánové, snad i vy sami můžete uznati, že toto vyzvání jest vedle odepření práva také výsměchem. Jestliže dnes pan ministr financí zde ve své řeči dovolil si žert - neboť jinak nemohu to nazvati - že řekl, že kdo nechce spolupracovati, ten vzdává se i práva kritiky zařízení v tomto státě, tu pravím já: pane ministře financí, starejte se předně o to, aby z mizely příčiny ke kritice, a pak snad bude možno mnohému jinak mluviti o otázce spolupráce. Tak to nejde, jak se to dosud dělalo. K zřízení tohoto initiativního výboru připojili jste jednací řád k řízení jednání právě zde v této sněmovně, který nemůžeme také za nic jiného pokládati, než za ostudu před celou Evropou, před celým vzdělaným světem.
Což je to, pánové, příliš velikým požadavkem, když my, kteří úplně tak jako vy jsme zástupci národa tohoto státu, chceme rozuměti tomu, co se zde děje, že nechceme býti ve vzduchoprázdném prostoru, že chceme žíti v živé skutečnosti, abychom věděli, abychom rozuměli, o čem se jedná? Jsme zástupci milionů lidí, kteří žijí v tomto státě, vy však prostě přecházíte přes naše přání a ani vám nenapadne pokusiti se nalézti nějakou praktickou cestu, která by oběma stranám byla schůdnou. Takto děláte něco, co podle poměrů není ani pro tento stát bez nebezpečí; důvěra ve sněm není bez toho již v lidu tak pevně zakořeněna. Pokračujte tak dále a sami budete se starati o to, aby tato důvěra byla z kořínků vytrhána. Pozorujete-li dnes poměry ve světě, měli byste také jednou nějakou hodinu věnovati úvaze, jaké důsledky také vám na konec z toho mohou vzejíti.
Jedno je jisto, methoda, které jste dosud užívali, ve veliké míře proti naší vůli, vede jen k tomu, aby prohloubila národnostní protivy, zaostřila nedozírně národnostní nenávist. O to pečuje také famosní, neslýchaný zákon jazykový, pro který není příkladu, který jste utvořili, zákon, který má tak tvrdá ustanoveni, že prostě jsou nesnesitelná, který nesčetné občany tohoto státu o jejich hmotné právo úplně připravuje, zákon nesnesitelný. Jak pak má býti možno, aby Němec, který bydlí v okresu, na příklad u soudu německého sousedního okresu případně jen v české řeči mohl činiti podání a dostával vyřízení jich jen v české řeči. To, pánové, není právní stát, to je pořádek jako v blázinci, a my neustaneme bojovati proti těmto poměrům, pokud nám bude možno proti nim bojovati. V paragrafu 28. zákona ze dne 29. února 1920 učiněno opatření, aby o zmírnění nesnesitelně tvrdých ustanovení tohoto zákona pro nejbližších pět let postaráno bylo prováděcím nařízením a bylo nám předešlou vládou zcela určitě přislíbeno, že toto prováděcí nařízení v nejbližší době bude vydáno. Zdá se však, že stále více a více se stává zvykem, že oficielní vládní sliby jsou mluveny prostě do větru, že žádný ministr necítí se povinným dodržeti, co slibuje. To nikterak neodpovídá našemu názoru o zodpovědnosti a citu povinnosti, a velmi již bychom si přáli, aby slib, který nám v této věci byl dán, byl konečně jednou splněn. Tak, jak věc se dnes má, nemůže zůstati. Zkoumáme-li jazykový zákon, mohli bychom si téměř mysliti, že v národě, majícím většinu, úplně vymizel cit pro právo, ježto se nenajde nikdo, kdo se proti tomu rozhodně staví.
K tomu přistupuje v ohledu národnostním bezpříkladně kruté zacházení s naším školstvím. Nechci mluviti o kapitole "vysoká škola", byť by byla sebe lákavější, aby se o ní mnoho hovořilo. Bližším nám jest a bezprostředně se nás týká, co podnikáte na zkázu naší školy obecné, abyste zmrzačili ducha dětí proletářů, nemajetných, a proti tomu musíme se stavěti. V době asi do poloviny září bylo zavřeno okrouhle neboť číselně přesně nelze to nikdy stanoviti, ježto všechny snahy dostati číselný materiál ztroskotaly o pasivní odpor dotyčných úřadů - tedy okrouhle 800 skol obecných, 35 škol obecných bylo vůbec zavřeno pod lstivou záminkou, že zde jde o školy menšinové. A přec možno ze zákona jasně a zřejmě poznati, že pojem "menšina" v tomto smyslu nemůže býti užit, neboť zákon míní pouze menšiny uvnitř školního obvodu, nikoli však uvnitř státního celku. A kdyby o tom byly mohly vzniknouti pochyby, rozhodnutí správního soudu bývalo by muselo tyto pochyby úplně rozptýliti. Vy však šlapete zákon nohama, nedbáte rozhodnutí nejvyššího soudu, nestaráte se o to, vyžadujete však úctu před zákony, kterých nedbáte, od jiných. Nutíte děti německých rodičů choditi do českých škol - tu a tam se tak stalo i tehdy, když dříve již byly zapsány do německých škol; dokonce neváhá se nutiti peněžitými tresty. Učinili jsme toto nesnesitelné počínání proti naším školám předmětem stálých stížností a bylo nám mnoho slibováno, nejliberálnější užívání a výklad tohoto zákona. Ale i to byly sliby do větru, k splnění těchto slibů nedošlo. Rádi používáte tohoto zákona, když jde o německou školu, jestliže někde počet žáků nedosáhl 80 pro třídu. Což, pro boha, jest skutečně nutno dokazovati ve vzdělaném státě, že jest to samo o sobě palčivou hanbou, vraždou na vzdělanosti, když vůbec uzavírá se do jedné třídy 80 dětí, že bychom měli být rádi, když počet dětí ve třídě je menší? Podívejte se na ubohé, zpola vyhladovělé německé Rakousko, které zákonem stanovilo, že v jedné třídě nesmí seděti více dětí než 40. Přijdete a řeknete: Zde je německá škola, je tu pouze 68, 70 dětí, tož pryč s tebou, zavřeme třídu, neboť zákonného počtu nebylo dosaženo! (Posl. Dyk: Kde je místo pro české děti?) Bohužel Vám nerozumím, abych Vám mohl odpověděti.
Bohužel je tomu tak, že diktátorská moc, mohu říci zneužití moci, kterého se dopouští předseda Zemské školní rady pan Metelka ustavičně, napíná naši trpělivost způsobem daleko přesahujícím možnost snášení. Musím již říci, žádáte nesmírně mnoho, myslíte-li, že německý národ vůči těmto okolnostem bude stále bez odporu snášeti tyranii pana Metelky. A jestli snad někdo se domnívá, podle nejnovějšího běhu věcí, který byl zaveden, že něco může vyříditi, jestliže se domníváte, že stiháním oněch učitelů, kteří mají odvahu a sílu přesvědčení, že veřejnými projevy obracejí se proti útisku našeho školství, budete moci dojíti pokoje, dejte si říci: Pronásledováním nikdy nemohla býti idea potlačena, a tím ještě více jen rozplameníte boj školský, vzbudíte vášně a snad tím pomůžete k tomu, že konečně úspěch musí býti na naší straně.
Při školství jde o naši čistě vlastní věc. Škola obecná jest především školou dělného lidu a my přejeme si dojíti k tomu, abychom tento nejvyšší kulturní statek, který máme, mohli sami spravovati.
Chceme vytvořiti ducha, jenž má ovládati naši školu. Nežádáme od vás žádných darů. Dejte nám právo berní výsosti, dejte nám národní samosprávu a postaráme se sami o své školy a žádný ministr financí nebude moci říci, že jsou to ohledy úspornosti, které vedou k tak neslýchanému počínání proti našim obecným školám.
Na těchto několika málo případech, které jsem uvedl, ukazuje se, že naše postavení jakožto příslušníků německého národa v tomto státě jest nesmírně těžké a že může býti jedině oposičním proti vám.
Máme však ještě důležitější a vážnější věci, jež jsou nám otázkou. Váš stát může se nazývati jak chce demokratickým, může býti sebe pyšnějším na svůj charakter republiky, který si přikládá, není než pouhým třídním státem, ani o vlas lepším než kterýkoliv třídní stát, který na venek zvolil si jiný útvar správy. Podívejte se jen na číslice rozpočtu, na ty řady daní, srovnejte je a přijdete hned na to, které třídy v tomto státě mají promluviti rozhodné slovo. Jest tu na příklad udána daň pozemková 138 mil. Celý majetek pozemkový v celém státě platí tedy 138 milionů a daň z lihovin sama o sobě činí částku 257 milionů korun, tedy asi dvojnásobnou částku daní zemědělců v celém tomto státě. Přirozeně, neboť právě zemědělci jsou to, kteří vlastně v tomto státě vládnou a dávají mu zákony, kterým se musíme podrobovati. Nebo podívejte se na daň válečnou! Rozpočet vykazuje tu číslici 233 milionů a ubohé obyvatelstvo, které dostává tak skrovné příděly cukru, platí přes tyto nepatrné příděly cukru jenom na dani cukerní 329 milionů, tedy o 100 milionů více než se béře v tomto státě válečným zbohatlíkům na dani válečné. Jest to přirozeno, neboť jest to právě stát třídní, který nepociťuje než soucit pro ubohé překupníky a lichváře, kteří použili bídy válečné k nashromáždění obrovských bohatství ve svých rukou! Daň uhelná, které nikdo se nemůže vymknouti, leč by k tomu nuceně byl přiveden tím, že žádného uhlí nedostane, zastoupena je v rozpočtu částkou 1200 milionů korun, což jest právě dvojnásobná částka než celá daň pozemková, válečná, z výdělku, důchodová a z tantiem dohromady. Uhelná dávka pohltí tedy dvakrát tak velkou částku, než všechny tyto daně. To nám ukazuje, což nás nepřekvapuje, co pokládáme za samozřejmé v kapitalistickém státu, který majetné třídy samy spravují, samy mají v rukou, - to nám ukazuje všeobecně známý strach majetných vrstev před zdaněním. Ukazuje nám to, jak rozpočet státní zakládá se na vyssávání, na bezohledném přidržování k dani těch, kteří jsou hospodářsky nejslabšími, to ukazuje nám hrubý, bezohledný třídní charakter tohoto státu.
Také však jiné věci, také způsob, jak vyřizujete nejpalčivější otázky této doby, potvrzuje tuto třídní povahu vaší republiky. Bezohledně přecházíte přes to, čeho nejvíce je potřeba. Jak často již, ačkoliv tato sněmovna sotva dostala se k pořádné práci, bylo z našich řad i zde již voláno po zavedení socialisace dolů, velkostatků, podniků zralých pro socialisaci. Zde nejde přec o otázku, kterou bude třeba řešiti jednou v nedozírné dáli, nýbrž o otázku dne, k jejímuž řešení možno přikročiti ihned, přímo bez váhání. Což se domníváte, že zástupy dělnictva snad jako dříve vrátí se opět na svá pracovní místa po nevýslovných útrapách této války? Ze proletariát bude nakloněn opět dáti se ve staré područí, jako bylo dříve? Ne, dělnická třída se změnila. Dělnictvo chce míti účast na řízení hospodářského života, chce zasahovati do jeho běhu, chce, aby výtěžek práce neputoval do kapes jednotlivců, nýbrž plynul celku, aby zástup tvořících lidí měl také výhody z této práce dělníků.
Jak liknavě tyto věci jsou prováděny, to ukazuje, jak zachovali jste se dosud v otázce socialisace dolů, která jest beze vší pochyby ohromné důležitosti pro národní hospodářství. Nezapomínejme, že úbytek výroby uhelné v našem státě činí neméně než 38%. Nezapomínejte, že soukromí majitelé dolů uhelných čistě jen z touhy co možno zvýšiti výnos, svůj vlastní zisk vystupňovati na nejvyšší myslitelnou míru, že tito soukromí majitelé uhelných dolů nedbali na to, aby vykonali nejpotřebnější investice v dolech, aby provedli technické novinky, kterými by bylo umožněno provésti zvýšení uhelné produkce. A protože tomu tak jest, a protože nelze očekávati, že soukromí majitelé uhelných dolů v budoucnosti snad toto své stanovisko tak rychle změní, jest ohromným zájmem celého národního hospodářství, všeho lidu a do jisté míry také státu, aby dolování odňato bylo soukromému hospodaření, a sice socialisací. To jest možno, to se může státi, když se vážně to chce; oživení průmyslu, zvýšení blahobytu a umenšení nezaměstnanosti byly by následky tohoto kroku. Může se tak státi, protože předpoklady pro socialisaci nikde nejsou dány v tak velké míře jako právě při hornictví. A přes to marně hledáme nějaký náběh, nějakou initiativu k tomu z vládních lavic. Dělníci, jichž v prvé řadě věc se týče, hornické organisace, zabývaly se úsilně a s nejpřísnější nestranností touto otázkou, a již v červnu minulého roku podaly vládě návrhy. Dosud však nepřišli jsme vzdor tomu ani o krůček ku předu. Avšak, pánové ve vládě, nemylte se, že bude možno prostě přes otázku socialisace přejíti! Nic nepomůže stavěti se v tom směru prostě na stanovisko neutrality. Tu nutno přiznati barvu! Dělnictvo v tomto státě není takové, aby si to stále dalo líbiti, aby stálými sliby, po kterých nenásleduje skutek, byly z nich tropeny šašky a oni voděni za nos. Nechci hovořiti vůbec na příklad o příšeře socialisace, jako vy snažili jste se líčiti při velkém majetku pozemkovém, o opatření, jež ze socialisace má pouze jméno, naprosto však nic z její podstaty. Musíte se rozhodnouti na tomto poli vykonati něco jiného. Bude k tomu také svrchovaný čas. Netrpělivost veškerého dělnictva roste den ke dni; jest na čase, abyste se konečně rozhodli vydati dávno již slíbený zákon o podnikových radách. Neučiníte-li tak, budete míti jednoho dne podnikové rady bez zákona, a můžete si sami zodpověděti, zda vývoj provede se v tak klidných mezích, jak si přejete. Budiž pro každý případ zaznamenáno, že celá zodpovědnost spočívá na vás, budete-li se dále zdráhati a brániti vydání tohoto nutného zákona. Zvykli jste si na to nechávati v tomto státě nejnaléhavější věci nevyřízeny nebo na oko věc upraviti místo skutečného činu.