Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Uděluji slovo prvnímu řečníku zapsanému "proti", kterým jest p. posl. Křepek.

Posl. Křepek (německy): Slavná sněmovno! Jménem a z rozkazu stran, spojených v německém parlamentním svazu, mám tu čest učiniti toto prohlášení:

Německý parlamentní svaz spatřuje ve jmenování úřednického ministerstva žalostný konec oné zdánlivé demokracie, jež byla učiněna dne 28. října 1918 podkladem tohoto násilného státu.

Aniž by vyzdvihoval osobní námitky proti jednotlivým členům kabinetu, s dlouholetou činností v rakouské státní službě, prohlašuje něm. parlamentní svaz, že odmítá naprosto nedemokratický a nekonstituční system vlády, nehledící na poměry ve stranách, ba dokonce na odhlasování v parlamentě. Nemůže také uznati ministerstva, které se samo označuje za provisorní. Provisorní vlády a vlády úředníků nemohou býti v demokratickém státě, kde má mocenský poměr konstitučních stran vládu tvořiti a podporovati. Německý parlamentní svaz nemůže dáti důvěru vládě, která se opírá o názory a zásady dřívějších vlád, která připouští, aby německý národ byl opět a opět vyzývavě urážen a ve svém národním, osvětovém a hospodářském bytí ohrožován.

Něm. parlamentní svaz bude, věren zásadám stanoveným ve svém právním ohražení ze dne 1. a 4. června 1920, i vůči nové vládě, trvati na tom, aby byly splněny požadavky německého národa dle úplného národního sebeurčení. Sebeurčení jest základem moderního státu. Byl-li stát utvořen na základě sebeurčení, jest dána sama sebou možnost pro zdravý rozvoj státu. Že poměry v tomto státě jsou jiné, není naší vinou. Vláda má, jak věci jsou, jen jednu cestu, totiž umožniti, jak bylo tak často s české strany a zvláště od presidenta republiky žádáno, aktivní spolupráci Němců, když otevřeně a jasně vysloví a činy dokáže ochotu, uvnitř státu dáti německému národu to, čeho nemůže postrádati, aniž by ztratil charakter plnoprávného národa. Právě sdělený memoir III., jehož podání v Paříži ministrem zahraničí dr. Benešem po včerejší schůzi zahraničního výboru je prokázáno, vyjadřuje část zásadních myšlenek, tvořících obsah práva sebeurčení, když mluví o všeobecné přípustnosti řeči menšin, o právu menšin na vlastní školy, vlastní soudce, vlastní soudy, udržení německých škol, i se školami vysokými, o nakládání s německou řečí jako druhou řečí zemskou, o upuštění ode všech vexatorních opatření proti Němcům, o zřízení režimu podobného švýcarskému. Na základě tohoto dokumentu stalo se vtělení německého sudetského území do československého státu. Provedení zásad obsažených v memoiru III. tento stát dosud zanedbal.

Československá vláda a československý národ mají ve své moci získati nejcennější síly tohoto státu ke spolupráci anebo je hnáti k obraně proti státu. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Stříbrný.

Posl. Stříbrný: Slavná sněmovno! Bylo by mou povinností, abych zahájil svou řeč polemikou s prohlášením, váženého pana předešlého řečníka, pana posl. Křepka, jenž jménem měšťanských poslanců německých přednesl nám zde proklamaci, které jistě nescházelo na silných výrazech, a bylo by velmi vděčné, kdybych na toto polemické pole se vydal, ale slavná sněmovno, mně zdá se, že i toho laciného úspěchu, jehož mohl bych v této polemice získati, jest lépe se vzdát vzhledem k tomu, že nám skutečně jde o to, abychom spory, které panují v tomto státě mezi jednotlivými národnostmi, nepřiostřovali a nikde nedali příčiny ke stížnostem jež častokráte až příliš zkreslené slýcháme. Já se nerozpakuji říci - a nepovažuji to za slabost, protože miluji tento stát - že životním interesem republikána jest, aby upraven byl definitivně a snesitelně poměr Němců k Čechoslovákům. Snad jest již čas, aby na obou stranách byl učiněn začátek. Prosím, ale prvním předpokladem této politiky jest - a pánové, račte to vzíti tak upřímně, jak jest to míněno - že němečtí kolegové musí se vzdáti své negativní politiky, neuznávající integrity tohoto státu. (Výborně!) Bez tohoto předpokladu jest naprosto i u těch nejmírnějších elementů vyloučeno, abychom dělali jakékoliv ústupky Němcům, protože každý takový ústupek znamenal by počátek nových bojů a největšího rozvášnění. Pánové, tak jako dosud jsme - já pravím na obou stranách tu politiku dělali, dále to nepůjde. Já za dva roky své aktivní činnosti jako ministr měl jsem možnost nejlépe viděti neudržitelnost situace, do které se pánové s německé strany sami dostali. Plně chápu to, co zde říkal pan kolega Křepek, o vynikajících vlastnostech německého národa, o jeho státotvornosti a pořádkumilovnosti. Slavná sněmovno, byly bezpočetné intervence, které jsem zažil s německé strany ať od pánů poslanců ať od pánů senátorů, vyhovovati však jejich přáním jest pro každou vládu nemožným, neboť aby se vláda opírala jenom při hlasování o české hlasy, a při tom dělala ústupků německým stranám, které se prohlašují za protistátní a neuznávají existenci tohoto státu, to jest politika, kterou se žádná vláda neudrží a ještě méně úřednická než parlamentní. (Výborně!) Tedy, pánové, já mám dojem, že mohu přestati na této poznámce, kterou jsem učinil k řeči váženého pana předešlého řečníka, předsedy německé strany agrární, a prosil bych opět, aby ta slova s touže otevřeností byla přijata, s jakou k vám mluvím. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Pokud se týká vládního prohlášení nebudu se jím příliš podrobně zabývati a pokud budu, pak mne více interesuje, co v něm není, nežli to, co v něm jest. (Tak jest!) Od slov ke skutkům jest příliš daleko, ale když i ta slova scházejí, jest tam ještě dále. (Výborně!)

Schází tam, vážená sněmovno, v první řadě přiznání se k tomu, k čemu se přiznala první, druhá i třetí vláda této republiky, a to jest jasné vyslovení požadavku znárodnění, sestátnění dolů. (Výborně!) My měli dnes čest podat slavné sněmovně návrh dr. Vrbenského a spoludruhů o znárodnění dolů a úpravě uhelného hospodářství. Slavná sněmovna sezná, že nejde o agitační řeč, z dalších mých důvodů, ale při této příležitosti s touže otevřeností mám za nutné prohlásiti že nám nejde o agitaci, my jsme syti toho, abychom dělali závody v licitování a demagogii. Nejde nám také o akt mstivosti proti majitelům dolů, ani o žádný sociální radikalismus, ale nepřipustíme, aby tento požadavek, o jehož nutnosti provedení jsme tak skálopevně přesvědčeni, mohl zmizeti s tohoto denního pořadu a pravím zcela otevřeně: svůj poměr k vládě a jednotlivým stranám si zařídíme podle toho, jak se budou chovati k tomuto kardinálnímu, principielnímu požadavku našemu.

Věc dle mého zdání nesnese odkladu. Nejšpatnější jest politika ta, kterou děláme! Mluviti o socialismu a neprováděti jej. Buďme docela otevření a kritičtí také sami k sobě. Je to ta nejšpatnější politika se stanoviska stranického, ale nejšpatnější také se stanoviska státního. Nechávati dnes majitele dolů v té ohromné nejistotě, co se stane s jejich majetkem, znamená, zabraňovati jim, aby neinvestovali nic do dolů, aby dále pokračovali v té rabovací politice válečné, kterou dělali. My chceme mít jasno. Ať se rozhodne, buď socialisaci, ale když socialisaci, tož socialisaci hned, anebo zaručte mi soukromé vlastnictví, a tento druhý případ je lepší, než tato neurčitost. (Výborně!)

Proto nechť přizná vláda sněmovně barvu a já nechápu, proč vláda, které v prvé řadě musí záležeti na tom, aby bylo zjednáno jasno, proč právě vláda v této otázce vyhnula se té jasné formulaci o znárodnění dolů, která byla obsažena již v prohlášeních vlád dřívějších.

Vážené shromáždění! Mě ta zamlklost jinak hovorné vlády - podle délky jejího prohlášení - nepřekvapuje. My socialisté jsme hodně vinni a přiznejme to, my jsme se vzdali politické moci. Stát musí žíti. Že naše byrokracie není socialistická hlavně vysoká byrokracie - to není pro nás žádnou novinkou, a stojí-li v čele této byrokracie opět úředník, nečekejme socialističtější potitiku, než jsme ji dělali sami. To jsou důsledky chyb, které provedly socialistické strany, že dobrovolně vzdaly se politické moci v tomto státě. (Výborně!) Se stanoviska socialistického považuji to za osudnou chybu, ale nedalo by se to lépe znázorniti, než právě tím, když zde vzpomenu tří vládních prohlášení k otázce uhelné se přimykajících.

První vláda, vláda dr. Kramáře, všenárodní, v jejíž majoritě zastoupeny byly strany nesocialistické, již 9. ledna o hospodářství uhelném prohlásila: "Pro podnikání a všechnu výrobu je nejdůležitějším prostředkem uhlí. Proto je vláda přesvědčena, že uhlí nemůže zůstati ve volné disposici soukromníků, a jest odhodlána za součinnosti Národního shromáždění zjednati státu plné ovládání tohoto prostředku výrobního."

Druhá a třetí vláda ústy ministerského předsedy Tusara prohlásila: Domníváme se, že nadešel čas, kdy jest učiniti počátek, kdy přikročení k socialisaci těžby uhelné a rudní stalo se akutní a rovněž státní hospodářství s uhlím.

A třetí ministerský předseda, pan dr. Černý, o otázce znárodnění dolů nepronesl ani slova! Vážená sněmovno! Přijímáme tedy tento nedostatek vládního prohlášeni jako nedostatek odvahy postaviti se za onen požadavek, jejž přijaly za svůj dřívější dvě vlády, ale odůvodněný nedostatek odvahy, a proto podali jsme dnes iniciativní návrh a předlohu Národnímu shromáždění očekávajíce, že vláda jistě nebude míti žádného interesu, když skutečně převzala celou agendu, tak jak bylo vyjádřeno vlastnoručním listem pana presidenta, aby stavěla se proti té vitální otázce nejen socialistických stran, ale v první řadě státu. (Výborně!)

My vůbec přijímáme dnešní vládu, z níž mnohých pánů si pro jejich vědeckou a odbornou kvalifikaci skutečně vážíme, jako nutné zlo a nechceme její těžký bez toho jinak úkol ještě více zatěžovati. Budiž mně dovoleno, abych zde opět řekl několik upřímných slov. Promiňte mému pesimismu. Ani za půl roku ani snad za 3/4 roku, jak vidím ty politické poměry, nejsme schopni, abychom utvořili parlamentní vládu. Bohužel! pravím to docela otevřeně. Znamená to nepopíratelně velkou krisi demokracie a nezapomínejme v prvé řadě krisi socialismu. Mějme tu odvahu a řekněme si to. (Tak jest!) Na výlučné převzetí vlády my socialisté jsme slabí a na oposici příliš silní. Nechceme-li, aby nám vládl zase někdo cizí, nezbývá, než abychom se vrátili znova k systému koaličnímu.

Vážené shromáždění! Nebude-li to za půl roku, nebude-li to za tři čtvrtě roku, jsem o tom pevně přesvědčen, musí se tak stát za rok, neboť stát musí žíti. A proto dnes musíme přijímati tuto vládu jako nucené zlo. Kdo ale má smysl pro demokracii... (Posl. dr. Kramář: Malé vysvobození!), snad malé vysvobození, i nucené zlo.

Slavná sněmovno! Při té příležitosti měl bych se zmíniti o smutné kapitole našeho politického života. Mám na mysli tu náladovost, tu vládu hesel, která se nás každou chvíli zmocňuje. Vidíme ji na všech stranách, vidíme ji každou chvíli, jak rudnou líce mnohých jedinců, když sovětové armády blíží se k Varšavě, z chladných jinak počtářů stávají se zrovna náboženští, řekl bych, blouznivci. A za to druhých srdce plesá při každé porážce Trockého. Ti, co měli včera malou dušičku, dnes dostávají kuráž. Neklamte se, my nesmíme podléhat té náladovosti a pravím opět, jak na adresu českou, tak i německou: U nás - a té myšlenky se vzdejte - není možný žádný převrat státní, který by ohrožoval existenci této republiky. (Výborně!) Pánové - a to mi přiznají i poslanci se strany levice sociálnědemokratické - vy nemáte ponětí o těch ohromných mravních silách, jež dřímají v duši každého českého člověka, a to bez rozdílu politického přesvědčení, které by se vyvalily v okamžiku, kdy by skutečně existence tohoto státu měla býti ohrožena. Proto jest marnou každá spekulace s touto věcí. (Výborně!)

Vládní prohlášení, slavná sněmovno, slibuje, že v otázkách politiky zahraniční bude kráčet v osvědčených šlépějích prvních vlád naší republiky. Nic jiného si také nepřejeme. Co tím chci říci? Bez uspořádání a konsolidace poměrů v Rusku není světového míru. To jest nám jasno. Ale právě proto byli jsme proti intervenci. Panu dr. Kramářovi bude se to zdát nedůsledné, ale já se táži, kdo by dělal tu intervenci? Tu by jistě dělali v první řadě Poláci, Rumuni a ostatní. My nemáme garancií, že by ti, kteří by intervenci dělali, chránili integritu největší slovanské říše a neusilovali o zcizení ruského území. (Tak jest! Výborně!) Proto jsme byli proti intervenci v Rusku, neboť odtržení části ruského území, vážená sněmovno, znamenalo by trvalé porušení národních základů největší slovanské říše. A proti tomu se stavíme bez ohledu na to, kdo jest dnes representantem vlády v Rusku, je-li to sovětová vláda či někdo jiný. Tolik jsem chtěl říci k té zmínce o zahraniční politice a rovněž budeme míti příležitost mluviti o tom při jiných debatách.

Pokládám za svou povinnost připomenouti, že tak jako vystupujeme proti všem odstředivým tendencím, ohrožujícím existenci republiky, vystoupíme také s celou rozhodností proti jakýmkoliv snahám reakčním. Strach o republiku nesmí býti pláštíkem mnohým jednotlivcům i stranám v boji proti socialismu. Pravda, my jsme si toho vědomi, že nastává v celé Evropě reakce a že se blíží mílovými kroky. Snad nastane zoufalý boj. V tom je tragika našeho socialistického světa v Československé republice, že v nejkritičtější chvíli jest nejoslabenější a nejrozdrobenější. Ale my nejsme zhýčkáni. Nevěřím, že by vlna reakce mohla nás zachvátiti, neboť Čechoslováci nebyli nikdy na výsluní přízně a dovedou svésti tento tuhý zápas, kterému snad jdou vstříc.

Když zmiňuji se již o vládním prohlášení a vybírám ty věci, kterých v prohlášení není, pak pokládám za svou povinnost poznamenati druhou věc, která tam schází. Je velmi choulostivá, chápu, ale bylo by neupřímné, kdybych se jí chtěl vyhýbati, poněvadž se nám jedná o podklad reální politiky v budoucnosti. Jest to otázka rozluky státu od církve. Celé prohlášení praví: "V přípravě a úpravě poměru církve ke státu pokračovati budeme... atd. na základě předpokladů, zjištěných ministerstvem věcí zahraničních. "My máme zásadní pochyby, je-li srovnatelné s demokracií, aby tak životní problém vzhledem na minulost a tradici československého národa a poměr Habsburků k Vatikánu byl řešen jinak než parlamentně. (Výborně!) Nesledujeme také v této věci žádné agitační cíle a nezavíráme ani oči před tím, že velká část národa smýšlí hluboce nábožensky. Nechceme zavírati svých zraků před poměry slovenskými, také nechceme negovati tu přirozenou sílu, kterou má strana lidová ve svých zvolených poslancích. A zmiňuji-li se o tom přece, vážená sněmovno, činím tak proto, abych zdůraznil, že pro nás jako stranu není žádná příští koalice možná se stranou lidovou, pokud tato otázka nebude rozřešena a nezmizí s denního pořádku. (Výkřiky. - Místopředseda Buříval zvoní.) A má-li dnešní vláda - a za takovou ji také považujeme - připraviti půdu parlamentnímu režimu, pak zdá se mi, že právě do otázky rozluky státu od církve musí kousnouti a tuto otázku musí rozřešiti. (Výkřiky. - Místopředseda Buříval zvoní.)

Slavná sněmovno! Vřelá slova nalezl pan ministerský předseda pro požadavky státních zaměstnanců. Pokud se týká úřednictva, my jsme se jeho důvěře ve volbách zrovna netěšili. Proto mohu mluviti docela otevřeně, aniž by mně mohlo býti vytýkáno, že jest to mluvení z okna ven. Potřebujeme dobrou a přesnou administrativu a bezohledně musíme potírati korupci. Potírání korupce mně neznamená novinářsky dělat skandály, nýbrž bezohledně trestati každého, kdo se proviní proti veřejným zájmům. (Posl. Hudec: Ono se to netrestá ani při těch novinářských skandálech!) Ale napřed musíme dáti všem těm státním zaměstnancům najísti. Jestli kolega Hudec praví, že se to nedělá při těch novinářských skandálech, já to na sebe nevztahuji. Pokud já měl výkonnou moc, já i bez novinářských skandálů trestal. Jest třeba míti odvahu říci, že naším ideálem jest míti méně úřednictva - já se nerozpakuji to říci - ale lépe placeného. (Tak jest!) Tak jest tomu také u zřízenců. Tím jest řečeno všechno. Zvyšování platů a příspěvků jest důsledek naší úplné bezradnosti proti drahotě. Neboť naším ideálem - u nás socialistů hlavně - není pouze zvyšovati platy, ale dosud jsme nedokázali zlevnění stávajících potřeb životních. Proto je to nutné zlo, důsledek té politiky, ku které jsme museli sáhnout. Dnešní drahota ovšem není zjev specielně český, je to zjev světový. Pravím to proto, abych odmítl výtky všech věčných škarohlídů, kteří nemají nic jiného na práci, než zasévat nespokojenost a destruktivně působiti, jakoby naše republika byla výlupkem vší nepravosti a špatnosti. Co ničivé řemeslo válečné za 5 let napáchalo slavná sněmovno, jest nutno říci lidu pravdu - to jest těžko za 2 léta spraviti, kdyby byla jakákoliv vláda. Také od této vlády nesmíme čekati, nechceme-li se dožíti zklamání, nějaké zázraky. Válka všechny vrstvy - jsem zase tak objektivní, že řeknu všechny vrstvy - řemeslníky, obchodníky, živnostníky, dělníky a úředníky, zdemoralisovala. To ničivé, vražedné řemeslo lidskou duši nezušlechtilo. Jest třeba, abychom pracovali v prvé řadě k výchově všech těchto vrstev, každý pochopitelně v prvé řadě ve své straně.

Ohledně otázky učitelské trváme na paritě učitelstva se státními zaměstnanci, poněvadž přikládáme ohromný význam učitelskému stavu. Vždyť ta parita byla vyslovena nejen ve starém Národním shromáždění, nýbrž znovu byla uplatněna v zákoně o organisaci školské.

A ne bez pohnutí mluvím o těchto otázkách, když zmiňuji se o jednom z nejubožejších stavů, kterého zde nebylo vzpomenuto. Je to stav našich soudců. To jsou ti nejubožejší z nejubožejších. Ti nesmí míti žádného vedlejšího zaměstnání a také ho ve válce neměli. Žádáme od nich nestrannost, právnické vědomosti, poctivost rozsudku. Všechno to musí býti základem našeho státu, nemáme-li ztratiti víru ve spravedlnost, a já pravím docela otevřeně, že svědčí to o velké mravní síle těchto lidí, že za bídných hospodářských poměrů uchránili se od jakékoliv korupce. (Výkřiky.) Pánové, kdybyste zde i užívali výroků a určitých výkřiků, stěží naleznete příklad, kde byste dokázali českému soudci korupci a úplatnost. Já tu opět nemluvím jménem svých voličů, ti pánové nás nevolili. Ale zde stranická věc jde úplně do pozadí, mně jde o zájem státu. A proto pravím, že my, socialisté českoslovenští, jsme ochotni kromě úplné neodvislosti soudcovské připustiti také privilegované odměňování pro naše soudce. (Výborně!)

Kdybych měl dále kritisovati vládní prohlášení, přišel bych snad k úsudku, kdyby bylo kratší, že bylo by snad lepší a že snad šťastnější formou by bylo, kdyby se odvolávalo na vzpomenutý již vlastnoruční list pana presidenta. Ale dříve než tuto kapitolu ukončím, musím se zmíniti o jednom překvapení, které nám vláda připravila. Za dnešní schůze rozdala přílohu ke státnímu rozpočtu za rok 1921. Jedná se tu o rozpočet osobních a věcných nákladů ústředen pro rok 1921.

Dle mého zdání podléhají ústředny ministerstvům. Tedy to patřilo do řádného rozpočtu a tam také snad věc je obsažena. Co znamená tato knížečka? Zde zaznamenány jsou pouze výdaje, ne příjmy, ani příjmy cukerní komise, ani příjmy obilního ústavu, ani příjmy tukové ustředny atd. Mně se tak zdá, že ať už úmyslně nebo mimoděk vláda zde poskytla a napsala agitační článek proti vázanému hospodářství. (Výborně! Tak jest!)

Pánové, budiž mi dovoleno, abych k tomu něco poznamenal. Když už se něco vydává, prosil bych, aby to bylo úplné. Proto bych apeloval na pana ministerského předsedu - poněvadž nevím, kdo je za to zodpověden - aby v tomto rozpočtu, který rozpočtem není, poněvadž obsahuje pouze vydání, v zájmu pravdy nominativně uvedena byla jména těch, kteří ty příjmy mají. Nechť veřejnost sezná, zda li my máme na tom interes, abychom ty ústředny hájili čili nic. (Výborně! Potlesk!) Pánové, musíte si již jednou rozmysliti, abyste hlásali volný obchod a při tom abyste z toho vázaného hospodářství jedině bohatli. Tuto politiku vám věčně hráti nebudeme. (Výkřik. Hluk.)

Místopředs. Buříval (zvoní): Pánové, prosím o klid.

Posl. Stříbrný (pokračuje): My jsme se dovedli zhostiti svého úkolu s takovou rozhodností, kterou bych marně hledal u jiných stran. Prosil bych, abyste toho receptu použili, a bude mezi námi snesitelnější poměr.

Slavná sněmovno! Je tedy zajímavo, že v tomto rozpočtu nenalézáme žádné položky příjmů. My jako strana nemáme naprosto žádného interesu na trvání těchto ústředen a tohoto vázaného hospodářství. My ne! (Výkřiky.) Náš zájem je čistě ideální. Víme, že ne všude, ale v určitých odvětvích volný obchod znamenal by revoluci ve státě. (Výkřiky.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid, pánové!

Posl. Stříbrný (pokračuje): Jest zajímavo, že pro volný obchod více se exponují producenti, než konsumenti. Chceme uvolňovati obchod potud, pokud zjišťujeme, že v tom kterém odboru jest dostatek zboží, aby mohla nastati volná, ušlechtilá konkurence, ale obáváme se volného obchodu tam, kde by se zvrhl ve spekulativní lichvu. (Výkřiky. Hluk.)

Místopředs. Buříval (zvoní): Prosím o klid. Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. Stříbrný (pokračuje): Já nechci již o otázce volného obchodu dále mluviti, ne snad, že bych se věci bál. My netrváme na volném obchodu, my s ničím neobchodujeme, my nic nevyrábíme. (Hluk. Výkřiky.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Stříbrný (pokračuje): Pánové! Pro mne tyto scény jsou opravdovým překvapením a jsou důkazem, kdyby člověk sebe umírněněji mluvil a volil slova diktovaná největší reservou, že oproti některým pánům každá tato obět jest úplně zbytečnou, neboť předpokládají, že účelem parlamentismu jest dělati zde skandály a pokřikovati. (Hluk. Výkřiky.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. Prosím, aby řečník nebyl vyrušován. (Hluk. Výkřik posl. Slavíčka.) Prosím kolegu Slavíčka, aby nevyrušoval řečníka!

Posl. Stříbrný (pokračuje): Dle našeho názoru vláda bude si musiti všímati bedlivě poměrů na Slovensku, neboť nikdo nesmí zastříti svého zraku před hrozným zjevem, o kterém jsme se dočetli v posledních dnech ve všech denních listech. Týká se to hromadného vystěhovalectví ze Slovenska. Jest to věc, kde bude nutno... (Hluk. Výkřiky.) Pánové! Chcete úmyslně mne rušiti? Vždyť já proti vám nepolemisuji. Jest to věc, kde vláda musí zkoumati příčinu tohoto vystěhovalectví, pokud působí zde cizí vlivy a pokud působí zde hospodářská bída, pokud zde působí - a zdá se mi, že podstatnou měrou - dosud nerozřešená pozemková reforma. Po této stránce musí vláda konati svoji povinnost. Řekl jsem, že žijeme v době veliké krise socialismu. Dovolte, abych připomněl několik málo slov o naší straně. V letech devadesátých zachraňovali jsme ideu národnostní v českém proletariátu, v českém dělnictvu. Zdá se mi, že v této krisi socialismu jsme povoláni, abychom plnili druhý svůj historický úkol a mezi českým proletariátem zachraňovali myšlenku socialismu, nikoliv ze stranictví, nýbrž proto, že jest naším vášnivým přesvědčením, že existence a budoucnost republiky záleží pouze od zdárného rozřešení sociální otázky. Jest naším pevným přesvědčením, že socialismus nesmí přijíti do konfliktu s ideou státní. Světová válka zničila za pět let všecko to bohatství, které pilné ruce nashromáždily v potu tváři. Ona zdemoralisovala lid, zničila snad na staletí, ne-li aspoň na desítiletí kulturu. A nám, našemu státu, mladé republice, do vínku nově rodící se svobodě, dáno několik podmínek, které jsou skutečně závidění hodné. Je to přírodní bohatství, jímž slyne naše republika, jsou to pilné a dovedné práce našeho dělníka, našeho živnostníka, jsou to pilné ruce našeho zemědělce. Jest mé pevné přesvědčení, jestliže dovedeme správně postupovati s duchem doby a rozřešiti otázku sociální, jdeme vstříc nejskvělejší budoucnosti, kterou nám všichni sousedé budou záviděti. Pro nás zájmy státu se zájmy socialismu jsou úplně totožny. Základní podmínkou, o kterou se dnes jedná v ochuzené Evropě a v dvojnásob ochuzeném našem státě, jest tvořit a rychle tvořit nová bohatství, provésti rádnou organisaci práce ve výrobě, abychom co nejrychleji vybředli z dosavadní bídy a rozmnožili všeobecné bohatství. Snahou naší jest nahraditi ten antagonismus mezi prací a kapitálem, nahraditi ho společností zájmů. Sdružení dělníka a podnikatele v dnešní námezdné smlouvě není dokonalé, jest třeba zvýšiti intensitu práce, zvýšiti zájem dělníka na té práci.

A tu se neklamme - a to jest opět na adresu všech socialistických stran kdyby vítězství socialismu rozhodla pouze mravní síla, tedy po tak strašlivé, vražedné, pětileté evropské válce ani hodinu by se nemohl udržeti kapitalistický řád ve státech evropských. Ale v ožebračené Evropě jde dnes o to, kdo dovede ji dříve a účinněji vyvésti z hrozných zmatků a hospodářské bídy. Dokáže-li to kapitalismus - já pochybuji - prodlouží svůj život o několik desetiletí, to je nesporno, ale chce-li zvítěziti socialismus, musí organisovati práci ve výrobě tak účelně, aby se krátce více vyrobilo a více pracovalo. Jinak to prohrajeme. (Výborně! Posl. Vávra: Takhle mluvte venku mezi lidem a ne mezi námi. Lid jest dobrý, ale vůdcové jsou spatní!) Neznám toho pana kolegu, který mně tak apostrofuje, ale myslím, že ne mluvím v tajné schůzi a že to přijde také ven.

Řekl-li jsem, že socialismus, chce-li zvítěziti, musí pracovati více a intensivněji, musím poznamenati, bohužel, že bolševismus to nedovedl. V tom jest tragika bolševismu. Nechci napodobovati ony vzory, kde tak často bývá bojováno proti bolševismu různými zájmovými důvody, a obmezím se pouze na jeden citát. Ze to bolševismus nedovedl, o tom dalo by se snésti nespočetně důkazů, ale snad stačí, budu-li citovati z oficielního orgánu "Pravdy" ze dne 17. února 1920 úsudek, jak vypadají právě tyto věci, o kterých jsem se zmiňoval, dnes v bolševickém Rusku (čte):

"Nyní všechno se stalo majetkem lidu, avšak pustošení a ničení se nezmenšilo, nýbrž zvyšuje. Saratovský divoch ničí majetek v Penze a penzenský opět v Samaře. Ničí se stavby, místo dříví pálí se drahocenný nábytek, zásilky balí se do pláten uměleckých obrazů a ještě se k tomu chvástají ničením "starého". Cit šetrnosti a citlivosti k národnímu bohatství zmizel. Tvoří se však něco nového? Jest nová práce důstojna svobodného lidu? Není. Práce stala se až k studu nepořádná, zlostně pitomá! Pracují na příklad inteligenti za dozoru vojáků, podvádějí dozorce, a utrácejí čas. Neb dělníci nakládají vagon a naloží jej tak, že jedna osa se zláme. Řežou trámy plné hřebíků a polámou zuby pily. Vyrazí z vyjmutých oken tabule, které měli očistiti. Nechají válet se po ulicích železné konstrukce, moknouti a rozsypávati se cihly, určené na stavbu, atd. Z hlouposti a nedostatku úcty ke své vlastní práci lidé ničí naše cennosti a rozleptávají tak hospodářství republiky. Což pak jsou to maličkosti, zejména pro nás, kteří chceme naučiti celý svět novému způsobu života? Revoluční a socialistická politika jest ovšem pěkná věc, ale práce je nezbytna především. Maličkosti, na něž bylo poukazováno, jsou tisíce, v celé lidové masse tvoří ony atmosferu všeobecné bezuzdnosti, lenosti a zločinné nepořádnosti. Nikdy ještě se nepracovalo tak ošklivě, tak necestně, jako se pracuje nyní."