Ovšem, jak jsem podotkl, musí přijíti se sanací také intensivní kontrola obecních dluhů ve větší míře než dosud.
V nynější době přicházejí okresy, že je jim zle, že nestačí na všecky úkoly. Nejsou všude poměry stejné. Aspoň v Čechách jest situace jiná než na Moravě. Na Moravě jsou silniční výbory, ale v Čechách okresy, které mají nemocnice, se hroutí.
Nemůžeme dobře říci, aby okresy měly vlastní dávky. Ale náš úmysl jest, abychom určité procento daně z převodu statků věnovali okresům jako úděly, avšak podle určitých klíčů, které nemohou býti stejné, poněvadž zatížení okresů také nejsou stejná.
Nejhorší úkol arciť je se zeměmi. My zemím ještě béřeme na sanaci obcí, béřeme daň ze zábav, částečně daň z přírůstku hodnoty půdy jim béřeme. Nový náklad mají tím, že Praha a Brno vzdává se svého presenčního práva při učitelských platech a přenáší tím platy učitelské na země. Deficity zemské dělají 600 milionů korun jen z loňského roku. A 600 milionů korun se nenajde na ulici. Celá naše pozemková daň se všemi přirážkami dělá 120 až 130 milionů korun. Nalézti takovou daň, která nese půl miliardy, není maličkost. Ale na druhé straně potřebujeme, abychom posledním nárazem uvedli vše do pořádku a řekli: "Teď je konec, teď to půjde." A tu nevidí vláda jiné možnosti, než kombinovati daň z převodu statků s daní uhelnou. My jsme se odhodlali daň z uhlí snížiti o celou třetinu, to znamená prakticky asi 7 K na 1 metrickém centu. Uvažte ty důsledky pro cely průmysl, pro obce, pro státní železnice, pro domácnosti, na všecky strany! Ale musíme se postarati, aby těchto 7 korun nebylo nikým pohlceno, nýbrž aby přišly k dobru konsumentům. To by nemělo smysl, kdyby to stát slevil a měl se o to někdo rozděliti. To znamená, myslím, úlevu, a tak bychom mohli jíti dále. Kdyby se zdvihla těžba uhelná, která jest poloviční uhelnou těžbou v míru (Slyšte), kdybychom měli uhelnou těžbu o 25% vyšší, v té chvíli by režie výrobní klesla, a já bych mohl jíti s daní o 1% dolů. Každý metrický cent, o který nám stoupne těžba, nám umožní, abychom šli s cenou uhlí dolů.
Dále míní vláda z daně z převodu statků věnovati 30% autonomním svazkům dle klíče, který se vyhražuje zvláštním zákonem, který se bude týkati sanací komunálních financí a který předložíme co nejdříve parlamentu. My tudíž kombinujeme zvýšení daně z obratu se snížením daně z uhlí. Na luxusní věci přijdeme při zvláštní novele, o které budeme mluvit. Paralysujeme, ale také rozptylujeme. Bylo by lépe, kdybychom zavedli dvouprocentní daň z obratu, a ne daň z uhlí. (Posl. Najman: Hned 10% najednou byste mohli zavésti! - Posl. Mlčoch: To je velmi populární a spravedlivá daň!) Prosím, pánové, budete mít dost příležitosti a času, abyste se touto otázkou obírali při věci samotné. Ale není jiného východiska, chcete-li, aby se země dostaly do rovnováhy, než kombinovati takovým způsobem: snížení daně uhelné se zvýšením daně z obratu. Stát z toho nebude míti haléře. Stát tím, že sníží daň z uhlí, ztrácí 400 milionů korun.
Kdybychom počítali daň z obratu 2 miliardy, věnujeme zemím - tedy autonomii - 200 milionů korun. Stát nemá z toho příjmu vůbec žádného příjmu. Budu povděčen těm, kteří mluví o nepopulárnosti a nejsou spokojeni, když nám přinesou jiný návrh, ale návrh proveditelný. Nelze jenom říci: "Zvyšte daň z příjmu", poněvadž bych ji musil zvýšiti na tolik, kolik dělají příjmy celé a ještě by mně nepřinesla to, co potřebujem.
Musíme počítati také s tím, co jest opravdu dosažitelným. Pravím-li, že tím má býti vytvořen poslední náraz, pak naším úkolem jest, abychom konečně stabilisovali finanční poměry veřejných svazků a celého národního hospodářství, čili jsme u otázky měny.
Vy všichni znáte dosavadní opatření, která se stala pro naši měnu a která se státi ještě mají, zejména dávkou z majetku. Pro dávku z majetku přineseme reformní návrhy, především pokud jde o způsob placení dávky z majetku. Chceme, aby se stát mohl státi účastníkem podniků, které by nebyly schopny zaplatiti dávku z majetku ve lhůtách. Tím bychom vyvolali jistou formu socialisace a základ pro budoucí zvýšení státních příjmů, ježto by byl stát účastníkem netoliko jako subjekt daňový, nýbrž také jako účastník na čistém zisku podniku. (Posl. Koudelka: Jen aby to nebyly pasivní podniky!) Prosím, vždyť budete o tom jednati! Chceme, aby i ten, kdo má jen jediný dům, nebyl nucen ho prodati, kdo má statek a nemá žádných jiných prostředků, aby ho nemusil rozkouskovati. Tedy chceme takové formy, které nám národohospodářsky usnadní zaplacení dávky z majetku. O tom nebudu teď podrobně mluviti, to se vztahuje k předloze, kterou vám předložím později.
My máme měnu technicky upravenou, i na Těšínsku a Valčicku platí československá koruna a v krátkosti učiníme konec falešným korunám s falešnými kolky. Máme jen potíž s mincemi drobnými, poněvadž nemůžeme dostati strojů, které bychom na ražení mincí potřebovali, ačkoliv kovy jsou přichystány. Naše zásoby kovů jsou veliké a dostatečné. Jest to otázka strojů, abych vás zaopatřil drobnými penězi. Tedy technicky byla by měna konečně v pořádku, ale hospodářsky jest špatná. Hospodářsky měna závisí na tom stanovisku, jak se u nás tvoří ceny. A to závisí v první řadě na tom, jak se vyrábí. Budeme musiti usilovati o to, abychom doma ustalovali tvoření platů, mezd, celého výrobního procesu, ale k tomu se nevztahuje můj výklad.
To, co nás nejvíce vyrušuje z klidu našeho domácího hospodářství, jest kolísání naší koruny v cizině. Víte, jaké účinky toto kolísání mezi 4-13 centimy má na export a zvyšování domácích cen. Naše výrobní náklady se přizpůsobují valutě. Jakmile valuta stoupá, přichází průmysl do krise, není schopen exportovati a tak s radosti čekáme, abychom se zbavili skladišť, která se mezi tím naplnila. Kolísání koruny jest největším škůdcem našeho hospodářského života. Nebudu poukazovati na to, co vytvořuje toto kolísání, ale jeden z důležitých činitelů jest spekulace. My jsme hříčkou spekulace a pokud proti spekulaci nebudeme moci postaviti grandiosní spekulaci vlastní, tedy tou hříčkou zůstaneme. To znamená: Stát musí míti za miliardu valut ve své pokladně, aby se posadil na cizozemskou bursu a řekl: "Já kupuji za korunu zde tolik a tolik centimů." Na těch centimech bude koruna seděti, poněvadž ta skutečnost bude vylučovati každou spekulaci.
Cílem mé předlohy, kterou jsem si dovolil vám předložiti, jest, abychom mimořádné úrody cukru letošního roku k tomu použili, - ceny té snad dosáhneme jenom ještě letos, poněvadž tendence cukerní jest v poklesu - abychom toho přebytku 25.750 vagonů využili k utvoření reserv z cizozemských devis a valut. Tyto cizozemské devisy a valuty by se dostaly pak Bankovnímu úřadu bezplatně až do výše přeplatkového fondu, jinak za cenu bursovní, a pak uložíme Bankovnímu úřadu, aby se staral o hájení kursu naší koruny. My mu to pak budeme moci uložiti, poněvadž mu dáme do ruky instrument, pomocí něhož toho dosáhne. Teprve až bude zahraniční koruna sedět, budeme moci ustáliti doma ceny a všechno ostatní. Kdybychom toho roku nevyužili k tomu, pak bychom léta a léta musili šetřit korunu ke koruně, než bychom sehnali tuto reservu, poněvadž bez této reservy ustáliti korunu prostě nelze. Není dnes naším úkolem dělati jakékoli měnové experimenty. Všechny pověsti, které kolují o měně, jsou falešné. Není doba pro žádné experimenty, nyní jest právě ve valutární politice doba pro stabilisování v cizině a stabilisování doma. My se nezanášíme myšlenkou pomocí reserv uměle kurs koruny zdvihat, což bylo by právě tak osudným, jako jeho pokles, poněvadž za umělé zdvihání koruny můžeme pykat krisí v exportním průmyslu a v průmyslu celém. Jsem toho názoru, že peníze jsou organisace, že výroba jest vlastní věc a že organisace nemá být toho druhu, aby výrobu podlamovala.
Nuže, předpoklad pro státní pořádek a jistota, že nenastane rozvrat finanční, jest finančně dán, ale nestačí předpoklad finanční, musí přistoupiti k tomu také předpoklady hospodářsko-sociální a politický. Velectění pánové, práce a úspornost zůstanou bohužel těmi pravdami, na které nic nového nelze již nalézti a nenalezl se ještě finanční ministr, který by řekl: "Bude se nám dařit dobře, když budete více užívat a méně pracovat. To jest marné, v té příčině nemohu být novým a mohu jen zdůrazniti a opět říkati to, co jste již dávno slyšeli. Jest bohužel, pravda, že náš národohospodářsky organismus není zdravy, ale nemůže se tato rovnováha zvrátit při normální činnosti na velikou průmyslovou krisi leda jen nečinností, a pak ovšem politický a hospodářsky rozvrat může míti v zápětí i rozvrat finanční. Všechny ostatní pověsti, že stát dříve nebo později bude finančně rozvrácen, jsou klamné a marné, my spějeme cestou k lepšímu.
Promiňte, jest ještě jeden politický předpoklad pro to, abychom si udrželi pořádek. Ve státě se stále vyrovnávají protivy mezi společenskými třídami, protivy mezi stranami, ale nemůže se žádná z tříd společenských státi monopolistou. Kdyby horníci řekli: "Chceme mít 1000 korun za uhlí, jinak ho nedáme", co bychom dělali? Řekli bychom: "Nemůžeme být živi bez uhlí, ale to, co žádáte jest moc". Oni toho ovšem nežádají, ale já tím chci jen říci, že musí býti jistá úměrnost mezi požadavky, že žádná společenská třída ani ta, která má nejnezbytnější statky, chléb, uhlí, oděv, v rukou nemůže se stát monopolistou společnosti. V tom ústředním bodě, ve státě nastává to celkové vyrovnání požadavků a vzájemná soudržnost. Ta byla dána ve výslovně absolutistickém státě absolutistickou vůlí, která komandovala ba všechny strany, ale v demokracii nastává rozklad této vůle. Ovšem musí býti mezi politickými stranami tolik soudržnosti, neboť bez této soudržnosti není vlastně stát vůbec. Buď rozklad, nebo diktatura anebo pravá demokracie, která jde určitým směrem, ale podřizuje se tomu vyššímu, čemu říkáme interes státu, a to není nic jiného než interes společnosti.
Není nic snadnějšího než v této době kritisovat. My se sice lepšíme, ale k dokonalosti jest daleko. Já však bych řekl, že jen ten má právo na kritiku, který dělá, a ne ten, který lichvaří, ať se zbožím nebo prací, který vůči svému okolí nic neudělá k uklidnění, všeobecnému pořádku. Ten nemá práva kritiky. (Výborně!) Není nic snadnějšího než sám nic nedělat a všecko žádat od vlády, ale stát tu není přece proto, aby za každého myslel a pracoval. Jestliže kdysi řekl Ludvík XIV: "L' etat c' est moi", my můžeme říci všichni: Stát jsme my! Vždyť stát není osoba třetí, kterou chceme odřít a ošidit, vždyť jest to stělesnění našich tužeb a idélů kulturních, hospodářských a sociálních, jest to uskutečnění harmonie zájmů všech společenských tříd. (Výborně! Potlesk.)
Já bych skončil tím, že bych řekl:
Ne v kritice, nýbrž v práci a zase v práci jest pravá láska ke
státu a k vlasti. (Výborně! Hlučný potlesk.)