Máme rovnováhu, ale rozpočet, velectění pánové, jsou cifry, a když mně někdy někdo z kolegů řekne: "Mám na to peníze", já se ho zeptám: "Kde?" a on odpoví: "V rozpočtu", já mu řeknu: "V rozpočtu jsou cifry a peníze jsou v kase!" Tedy od cifer k penězům je daleko.
Otázka je, zda rozpočet, který je vám předložen, skutečně se ukáže pravdivým, zda opravdu také bude dodržován jako rovnovážný. Mohu se svého stanoviska říci jen tolik, že považujeme cifry, které do něho dáváme na straně příjmů, za velmi opatrně postavené. To bych mohl dokázati na řadě - a to největších položek, že jsme opatrně budgetovali jak příjmy z daní přímých i nepřímých, tak z uhlí, poplatkových fondů a pod., a jen toto opatrné počítání nám umožní, že část oněch výdajů, které věnujeme státním zaměstnancům na jejich zlepšení, doufáme uhraditi i se zachováním rovnováhy ve státním rozpočtu. Finanční správa má sama důvěru v tyto cifry, poněvadž nežádá ve finančním zákonu, aby byla zmocněna k uzavírání úvěru na uhražení deficitu, nýbrž pouze žádá úvěry pro rozpočet investiční, kdežto pro rozpočet běžný žádá jen úvěr přechodný, v tomto roce ještě splatitelný. Potřeba takových přechodných úvěrů vzniká z toho, že státní příjmy a výdaje se v průběhu roku nepohybují v jedné linii. Ta linie příjmů a výdajů jest poněkud odchylná a tyto časové diference třeba vyrovnat přechodně zvláštními pokladničními poukázkami, které by byly přijímány při placení berní a byly určeny k umístění kapitálu, hledajícího dočasné umístění.
Otázka další jest: Dobrá, my máme rovnováhu, a dejme tomu, že i bezpečnou, ale bylo včera řečeno, že tato rovnováha není rovnováhou národohospodářskou, nýbrž jen fiskální. I tímto problémem se musíme zabývat. Není sporu o tom, že trvale zdravé finance veřejných svazků mohou býti vybudovány pouze na zdravém národohospodářském organismu a že jestliže dosahujeme jisté rovnováhy v době, kdy nemůžeme říci, že by nás národohospodářský organismus byl úplně zdráv a byl ve svých původních mírových kolejích, dosahujeme jí tím, že získáváme své příjmy jednak z pramenů plynoucích z této mimořádné doby - to jsou přeplatkové fondy - a jednak že přepínáme stále obyvatelstvo při placení daní. Můžeme přiznati: Jest pravda, náš národohospodářsky organismus má sice zdravý základ, on se každým dnem lepší, práce a výroba postupuje, ale ještě není zdráv. Chtěl bych to několikrát opakovati a naznačiti, v čem ta pathologie spočívá. Ta pathologie spočívá v tom, že my všichni bychom si přáli žíti jako v míru, ale že nevyrábíme jako v míru. V tom jest právě celý problém drahoty, v tom jest právě problém národohospodářský. Snažíme se o to, abychom dosáhli mírové životní míry tím, že usilujeme o zvýšení svých peněžních důchodů, ale představte si, pánové a dámy, kdyby se nám podařilo všem, že bychom zdvanácteronásobili své příjmy, platy a mzdy v tom poměru, jak stouply ceny. Cena životní míry je nejméně 12krát dražší než v míru, některé statky jsou mnohem dražší a jiné se nezdražily v tom poměru, v průměru můžeme však říci, že kdybychom chtěli být živi jako v míru, musili bychom mít 12krát tak velké příjmy. Nuže řekněme: Přičiňme se o to, zdvihněme všem vrstvám společenským příjmy na 12teronásobnou výši a budeme živi jako v míru. Jest to možné? Není! Pokud se nebude vyrábět tolik oděvu, obuvi, potravin, bytů jako v míru, nemůžeme býti živi jako v míru, a proto kdybychom na krásně zvýšili 12krát příjmy obyvatelstva, nebudeme žíti jako v míru (Tak jest!), nýbrž ihned ceny jako bludičky skočí do předu, zachovávajíce nutný odstup, který zůstává mezi hladinou cenovou a důchodovou a který nutně a železně vyplývá ze zmenšené produkce.
Ale stát, když doléhá na své poplatníky v tom poměru, jak stouply jejich příjmy, nestačí ještě pro své vydání, poněvadž platí 12teronásobné ceny, kdežto příjmy lidí stouply v průměru 8-9krát. Nuže odtud vyplývá nutnost krise ve státních financích, která bude odčiněna teprve tenkrát, až hladina cenová spadne na hladinu důchodovou, ale to nebude dříve, pokud se výroba nezdvihne na mírovou výši. Dříve nemůžeme žádati trvalé ozdravení ve státním hospodaření a můžeme nyní rovnováhu udržeti jen přílišným napětím veškerého obyvatelstva, velkým tlakem na jeho konsum. Na místo, abychom rozepjali více výrobní sílu, raději zmenšujeme konsum a o to se vede boj, to jest hlavní příčina pro stoupání té zdražovací vlny a to jest pramen, proč stát přichází do těžké situace, zvláště když musí počítati v tomto rozpočtu s požadavky státních zaměstnanců, které pro příští rok nečiní nic více a nic méně než 1200 milionů korun.
Velectění pánové a dámy, vrátíme se k otázce státních zaměstnanců, ale nyní musíme hodnotit státní rozpočet jako celek. Vždyť to jest ten kaleidoskop celé státní funkce a státní správy, to jest ta kostra toho celého státního hospodaření, podle těch výdajů posuzujeme, zda ten celek nepodlamuje nosnost obyvatelstva, a pokud toho nosnost obyvatelstva snese, do jaké míry se hodnotí ty které účely produktivní, kulturní, sociální, obranné a podobné, jak tudíž jest rozděleno to, co z konsumu celého národa se béře na tyto rozmanité účely. Státní rozpočet jest tedy ten centralisační bod, to centrum veškeré státní správy a je pochopitelno, že k sobě poutá největší pozornost. My bychom důsledkem hospodaření ve válce shledali, že každá domácnost dnes má zkreslený obraz. Kdybyste si vzali mírové hospodaření domácnosti dnešní - já jsem to dělal u učitelů, ve Vídni to dělali u dělníků - podivili byste se, kolik procent se vydává na oděv, stravu a na ty rozmanité potřeby. Kdybychom se tázali, jak vypadá ta struktura výdajů domácích v rodině, viděli bychom úplně zkreslený obraz oproti míru, jednak následkem změněných cenových relací a jednak následkem toho, že nejsou veškeré potřeby stejně důležité a nezbytné. Šetří se nejvíce na oděvu, neušetří se nic na stravě - ta musí být -, byt se nezdražil, vyžaduje tudíž menší procento z rodinného příjmu atd. Jest pochopitelno, že i státní hospodaření vykazuje obraz částečně zkreslený. Není to ten obraz, který si představujeme, že budeme mít v hospodaření státním, jakmile uplyne několik přechodných let, a proto prosím, abyste ráčili posuzovati strukturu výdajovou v rozpočtu podle jeho přechodného charakteru.
Snad právem bylo vytknuto, že v tomto rozpočtu sociálním úkolům jest věnováno málo a úkolům vojenským příliš mnoho. Arciť bylo by omylem, kdybychom řekli, že oněch 700 milionů korun, které vykazuje ministerstvo pro sociální péči, jest onen peníz, který jest věnován na sociální účely, a kdyby se přehlédlo všecko to, co stát dal na zlevnění výživy, oné půldruhé miliardy, které věnoval na koupi mouky z ciziny, 91 milionů korun, které máme v rozpočtu na schodek při domácím výkupu, a ostatní, co z velké části je věnováno k úkolům školním, zdravotnickým a podobným, v prvé řadě pro méně majetné vrstvy. Kdybychom částečně tyto položky shrnuli, ukázalo by se, že jest vlastně sociálním úkolům věnováno více než 3 miliardy v tomto roce.
V jedné věci musí rozpočet zklamat, to jest v otázce stavby obytných domů. Ale tu musím vás vyvésti z omylu. Tomu nemohlo býti odpomoženo v té době, kdy se sdělával rozpočet. Přijdou osnovy zákonů, které tento specielní problém budou zvláště luštit, ale také mimořádnými prostředky, poněvadž bytové krisi nedá se odpomoci 30 nebo 100 miliony korun, nýbrž miliardami. A bylo by omylem, kdyby se myslelo, že stát jest to, který musí odčiniti bytovou krisi vlastními stavbami. Stát s tento úkol není, ale musíme vynaložiti všechno, aby i soukromí podnikatelé, družstva, obce a všichni činitelé ve státě při tom spolupůsobili, aby právě ti, kteří ovládají ony podniky se stavebním materiálem stejně jako ti, kteří mají dělné síly v rukou, byli přinuceni k stavbě. My máme v zemi hlínu a cihly, kámen a dřevo, všechny pomůcky, máme nezaměstnané podniky, které stojí, a nemáme kde bydleti. Tento problém se řešil v normálních dobách soukromou podnikavostí, ale ten, kdo praví, že soukromá podnikavost v té chvíli selhala, zapomíná, že jsme do toho stroje hodinového sáhli rukou a jedno kolečko zastavili, a sice kolečko volného vývoje činží. Připouštím, že v zájmu společnosti snad zásadně to bylo sociálně odůvodněno a v jistých případech bezpodmínečně nutno, ale následkem toho zůstal státi celý stroj a nezbývá, než aby i ostatní kolečka stát silnou rukou poháněl.
My učinili v tomto směru celou řadu opatření takových, o kterých bude míti povinnost mluviti ministr pro sociální péči. Se svého stanoviska řekl bych jen to, že stavbu domů budeme považovati z velké části za amortisace, prosté daně výdělkové a daně z příjmu, a tím umožníme především podnikům, aby stavěly obytné domy pro své dělníky, ale také i hojně podpoříme jimi ruch stavební.
Jestliže v rozpočtu státním nalézáte příliš velkou položku na vydání vojenská, tedy vzpomínám jisté these bruselské konference, která se obrací na společnost národů s tím, aby co nejdříve bylo započato s odzbrojováním národů a s ukončením stálého zbrojení, poněvadž národové vyhladovělí a ožebračení válkou by nebyli prostě s to, aby nesli náklady na vojenství jako před válkou. Když jsme kdysi za války také uvažovali, zda státy budou s to, aby zaplatily nebo zúrokovaly dluhy a nezhroutily se pod tímto břemenem, řeklo se: "To bude proto možné, poněvadž ubude nám nákladů na vojenství." Není žádné pochybnosti, že ani tato republika nechce býti republikou výbojnou, nechce býti republikou militaristickou, ale v době, kdy jsme ještě obklopeni národy, kteří ještě neuznali a nepochopili, že stav, který byl vyvolán, jest stavem, od něhož my neustoupíme, nezbývá, než abychom se připravili na každou možnost, poněvadž výboj, který by se podařil sousedním státům, nebyl by pouze výbojem územním, nýbrž výboj ten by vyvolal reakci v dotyčných státech, které si žádným způsobem nepřejeme. (Výborně!)
Tak tedy posuzujte vojenská vydání ve státním rozpočtu, přes dvě miliardy, ale musili jsme svou brannou moc od základů budovati, a uvážíte-li, že náš vojenský system nemá býti dresurou jako dříve, nýbrž že léta, která někdo stráví na vojně, mají býti k tomu, aby se něco naučil a se zušlechtil, pak v jiném světle vidíme vydání vojenská.
Dále bych ještě řekl: Musí se tu šetřiti, a co nejvíce šetřiti, jako v celém státním rozpočtu, o čemž se ještě zmíním, ale není vyloučeno, že se nám to hodí, budeme-li moci této armády časem používati k účelům, které by stát plniti nemohl, to jest k práci. Neníť schopen stát, aby všechny ohromné investice vykonal, stavby kanálů, průplavů atd., to může provésti jen velkolepá organisace práce, pracovní armádu nutno míti, s pracovní povinností, kde by nejbohatší i nejchudší musili pracovati nějakou část svého života pro společnost a stát. To jest nevyhnutelně nutno, jinak zůstaneme ve vývoji pozadu za ostatními.
Bylo tu vytýkáno, že státní náš rozpočet obsahuje málo na produktivní účely. Ale i to by bylo omylem, uvážíme-li, že zemědělství má výdajů 286 milionů, obchod zahraniční i domácí 121 milionů, veřejné práce 1 miliardu, to samo činí 1.5 miliardy a že chceme na investice, které jsou výdaji produktivními, 3 miliardy. Se strany zemědělské bych ještě upozornil, že není dosud obsaženo v rozpočtu to, co chceme dáti na zlevnění umělých hnojiv, totiž z ceny řepy jest na to jistá část věnována - to jest tedy z vlastní kapsy - ale také 750 vagonů cukru chceme věnovati na zlevnění nákupu umělých hnojiv doma, poněvadž jsme si plně vědomi, že za ceny světové nemůže zemědělec nakupovati umělých hnojiv a že bez umělých hnojiv nemůžem prostě zvýšiti výrobu doma. Jest to otázka právě tak zásobovací, jako otázka valutární a výrobní.
Kdybychom hodnotili státní rozpočet po stránce příjmové - dosud jsme tak činili po stránce výdajové - musili bychom mu též vytknouti jistý nesociální ráz, poněvadž příjmy převážně jsou čerpány z nepřímých daní a jen asi jednou miliardou z daní přímých. Jsme si toho vědomi, že i mezi nepřímými daněmi jsou takové, které nepostihují jen nejméně majetné vrstvy, nýbrž především vrstvy majetnější, pokud se týče daně z vína, přepychové daně z obratu, která nese jednu třetinu toho, co celá daň z obratu, a že i z těch daní nepřímých doléhá na majetnější vrstvy velká část. Já přiznávám, že v budování státních financí v jejich definitivní formě budeme se musiti stále více a více obraceti směrem sociálním, musíme ulevovati nejméně majetným a pohybovati se směrem k nejbohatším. (Výborně!)
Bruselská konference apelovala na všechny bohaté, aby v této době hleděli přijíti všemožně vstříc. (Hlasy: Ale marně!) Bylo to marné, poněvadž nepotřebovali bychom zákonů jiných než ty, které máme a kdyby se jen správně fatovaly příjmy, výnos daně z příjmů by musil býti desetkrát aneb aspoň pětkrát tak velký, jako jest nyní. My máme výnos daní z příjmů okrouhle na čtvrt miliardy, ačkoli dobře víme, že příjmy republiky můžeme odhadovati na 40 miliard ročně.
Velectění pánové! Vycházíme-li od svého rozpočtu jako rovnovážného, otevírají se nám volné prostředky pro všechny reformy, které pro budoucno chceme činiti. Ty bych rozdělil na ony, které se týkají výdajů a správy, a na ty, které se tykají příjmů. Musíme začíti s reformou administrace, především berní a finanční. Proto nepřinesu vám mnoho předloh nových daní, kromě daně dědické - jistě oprávněné - a daně z vodních sil na vyrovnání výrobního nákladu, nýbrž především osnovy, které směřují k reformě, zjednodušení daní těch, které máme. Arci musíme i své úřady reformovat a jejich působnost. Máme již zřízen zvláštní departement pro tu otázku v ministerstvu financí, pracujeme v dorozumění s úřednickými organisacemi, svoláváme zemské konference úřednictva, aby oni sami první intence přinesli a neposlouchali pouze komanda od zeleného stolu, aby rozkazy, které se dávají, plně chápali a s láskou je vykonávali.
Jsem povinen při tom vzdáti dík veškerému finančnímu úřednictvu této republiky, neboť když sebe více dnes máte stížnosti do toho, že se daně přesně nevybírají, že jsou jisté nerovnoměrnosti v tom, když však uvážíte, jaké úkony byly v minulém a letošním roce uvaleny právě na berní úřady, úkoly to, které nikterak nesouvisejí s vybíráním daní, pak se ještě divím, že tito úředníci tolik při svém špatném postavení vydrželi a udělali. (Výborně!)
Nebudu vyličovati podrobně svůj plán na reformu berní administrace, poněvadž přijdeme ve vhodnou dobu s příslušnými předlohami, ale běží o to, abychom měli jednotu v celé republice, abychom pomýšleli na to, že budeme míti župy, aby ta konstrukce státních úřadů finančních přiléhala k tomu, jak bude vypadati politická správa v tomto státu. Všecky naše reformy musí směrovati k tomu, abychom stále více dbali ekonomie, abychom dbali stále více šetření, neboť jestliže na jedné straně jest zhoubou a zkázou našeho národohospodářského organismu zmenšení výroby a pokles výrobnosti, tedy na druhé straně jest stejně kazem luxus. Luxus se dotýká vrstev nemajetných aneb i vrstev dělnických, dotýká se státu aneb obce i každého. Je zajímavo, že v době největší vyčerpanosti, vysílenosti, v době zmenšené produkce bují luxus tak, jako nikdy před tím. Jest jistě hanbou společenskou nejbohatších tříd, když v době všeobecné tísně nosí na odiv svůj přepych, neboť dráždí co nejvíce ty lidi, kteří toho nemohou míti a nemají ani to, čeho nutně potřebují na živobytí. V tom se jeví nedostatek taktu, citu ku potřebám dne, když vidíme luxus ve veřejné místnosti ať ve formě oděvu neb ve formě jiné se projevovati.
A proto musíme stejného dbáti i ve státě. Bylo řečeno panem dr. Rašínem, že si hrajeme na velmoc, a žádal republikánskou prostotu. Já jeho požadavek podpisuji. Ať na venek nebo doma, ne representace vnější, nýbrž representace práce a ducha nám vyvolá ve světě úctu. Proto musíme v každém odvětví v budoucnosti dbáti hospodárnosti a šetrnosti více než dnes. Věřte, že činíme, co můžeme, že každým dnem si najdeme nový pramen, ze kterého by se dalo šetřiti, a jest mnoho a mnoho nevyčerpaných pramenů pro ten účel. Povlovně se věc zlepšuje a bude splněn jeden úkol. Musíme státní vydání posunouti. Vojsko bude oblečeno, ošaceno, vyzbrojeno, jak potřebuje, abychom nadále všecky úspory na vojsku věnovali v prvé řadě sociálním potřebám lidu.
A aktuelní, nejpilnější věcí jest, abychom ze zvýšených příjmů státních především pomáhali státním zaměstnancům. Státní zaměstnanci jsou mezi všemi, a zvláště u porovnání se soukromými zaměstnanci i s dělníky, pravou popelkou. To arci vyplývá z jejich postavení právního, neboť jejich právní postavení jest zásadně odchylné od postavení dělníka a i soukromého zřízence. Postavení dělníka a soukromého zaměstnance jest dáno volnou smlouvou a dělník i soukromý zaměstnanec jest plně oprávněn odpíráním práce, koalicí a stávkou vynutiti si přídavek na podnikateli, který myslí, že podnikatel platiti může, a podnikatel po případě, když má jistotu získati úhradu zvýšením cen výrobků, vyhoví. Ale u státních zaměstnanců jest věc jiná. Vláda jako zaměstnavatel státních zaměstnanců nemůže jim dáti, kolik by chtěla, ona má pro to normy a zákony a jest třeba případ od případu normy ty posunovati, měniti. Na změnu těchto norem musí státní zaměstnanci čekati, jejich postavení není tak pružné, aby se přizpůsobovalo hospodářským možnostem. Ale z téže příčiny musíme říci, že také nejsou oprávněni používati těch prostředků, kterých může právem použíti dělník a jiný zaměstnanec, to jest stávky. Oni nestávkovali by proti vládě nebo proti státu jako zaměstnavateli - ten jim nesmí dáti více, než jak praví zákon - nýbrž stávkovali by proti zákonodárci a stávka proti zákonodárci jest vzpourou. (Výborně!)
Ale to, vážení přátelé, znamená na druhé straně, že zákonodárce nesmí čekat, až budou státní zaměstnanci uvedeni do stavu, kdy přestanou přemýšleti o rozdílu mezi soukromými a veřejnými státními zaměstnanci, až ve svém zoufalství zapomenou, že stávka u nich jest vzpourou, až zapomenou, že oni jsou to, kteří dnes drží stát, poněvadž ostatně vědí, že rozkladem státu by oni v prvé řadě utrpěli poněvadž ve chvíli, kdy by se tento stát rozpadl, byli by to státní zaměstnanci, ti, kteří by byli rozvráceni - poněvadž ten, kdo má uhel, měl by i chleba a ten kdo má chleba, měl by i šaty, kdežto oni by neměli ničeho. Ten, kdo se stará o finanční konsolidaci státu, je nejlepším přítelem státního zaměstnanectva, poněvadž jen finančně silný stát může dobře živiti v budoucnosti své zaměstnance.
Uznávám, že jejich postavení je dnes opravdu zlé. Stát byl neustále v krisi, nebyl v rovnováze, nevěděl, kde má sehnati půjčky na deficity, které měl. Stát nemohl jim pomáhati. Kdyby stát mohl nalézti úhradu a bylo mu dovoleno zvyšovati ceny, pak mohl by zvyšovati také mzdy. Ale u státu toho nebylo. Zásoby prádla zaměstnanců jsou pryč, oni sotva kryjí svou bídu, hlad a neoděnost, a já chápu a uznávám, že první úkol státu, který vyplývá ze státní rovnováhy, jest, že každé zvýšení státních příjmů musí se obrátiti k tomu, aby tato křivda byla odčiněna. Proto vláda jest ochotna státním zaměstnancům zdvojnásobiti jejich drahotní čtvrtletní přídavky, které se vyplácejí, jak známo, v republice měsíčně, což znamená náklad 12 set milionů korun pro příští rok. A očekávám, že státní zaměstnanci pochopí, že jest to krajní mez, kam vláda může v dané situaci jíti. Neboť když někdo říkal státním zaměstnancům v roce 1916 "počkejte", když se jim říkalo v r. 1918, "počkejte", kdy se ještě nevědělo, odkud bude stát své deficity krýti, tedy ten slib byl bez vyhlídky. Když však my nyní můžeme říci, že máme rovnováhu, tedy to znamená červánky lepší budoucnosti státních zaměstnanců, poněvadž zlepšení, které přijde, přijde v prvé řadě k zlepšení jejich postavení.
Velectění páni! Víte, že se jednalo o ošacovací akci, poněvadž se říkalo, že to není nic platné zvyšovati příjem státním zaměstnancům, když nejsou s to, aby si koupili ten drahý oděv. Tato akce byla bohužel zahájena pozdě, ale doufejme, že bude co nejdříve provedena. Stát jest ochoten věnovati 300 milionů korun, jako oběživý kapitál a stálý kredit, ze kterého by si státní zaměstnanci přímo od výrobců a za nízké ceny mohli provésti nákupy svých oděvů a ze kterého po případě těm, kteří toho potřebují, poskytly by se zálohy a půjčky na splátky. (Posl. Dr. Matoušek: Což pensisté, pane ministře?) Právě jste mi to vzal z úst, pane kolego. Mé stanovisko, které jsem zaujal vůči státním zaměstnancům ukládá, aby zákonodárce nečekal hrozeb a teroru a činil svou povinnost a on ji také musí činiti i vůči těm, kteří hrozit nemohou, a to jsou pensisté. Ti kdyby řekli "my stávkujem", nás se to hrubě nedotkne. Ale bylo by nemorální, kdybychom dávali jen těm, kteří stávkou mohou ohroziti stát a nedali těm, kteří tuto sílu nemají. Přijdeme proto k tomu, abychom staropensistům zlepšili jejich postavení, jako jest to u ostatních. (Posl. Kalina [německy]: Co jest s učiteli?) Prosím, račte posečkat, až budu mluviti o autonomních financích.
Nuže reformy, které musí podniknouti stát, vycházeje ze své rovnováhy, týkají se výdajů, ale musíme se obrátiti k příjmům.
Jednou z nejtrapnějších kapitol příjmových jest daň z uhlí. Bylo ji třeba na ten čas, nevěděli jsme si jinak rady. Její výnos jest veliký, ale teď teprve chápeme, jak tím, že jest všechno položeno na jednu kolej, úžasně tísnivě a restriktivně to působí na celou výrobu a jak jí trpí domácnosti. Tuto daň budeme postupně odčiňovati. Bude to prvnim úkolem, který může státní správa vykonati při přebudování svých příjmů. Dovolím si, pánové, k té věci se vrátiti až při reformě autonomních financí.
Z nových daní přinesu pouze daň dědickou a daň z vodních sil, jak jsem poznamenal. Stane se tak koncem tohoto měsíce. Daň z válečných zisků předělám v daň z exportních zisků, neboť v době, kdy naše koruna stála na 4 centimech, vydělal náš exportní průmysl, zejména ten, který měl suroviny doma, úžasné peníze, které byly jednak v cizině ukládány, jednak nebyly doma postiženy. Zvláštním aparátem se stane, že tyto exportní zisky ve všech důležitějších případech zachytíme a ostrým způsobem zdaníme. Přineseme ještě některé daně nápojové z piva a vína, což se stane v souvislosti s reformou samosprávných financí.
Včera kol. Remeš ve výboru rozpočtovém apeloval na mne, abych určitě prohlásil, co zamýšlím učiniti se sanací samosprávných financí. Je pravda, bylo by polovičatým dílem, kdyby stát uvedl do rovnováhy státní finance, ale nechal v rozvratu obce, okresy a země. A v rozvratu v pravdě jsou, neboť ty nové úkoly, které v průběhu války přišly, jako zvyšování cen a platů, zastavování příjmů, to se dotýká právě tak zemí a obcí, jako státu. Ale zejména obce byly pasivní, ony nemohly si samy najíti nijakých pramenů příjmových, poněvadž nemají zákonodárné moci v republice. Co dělal zákonodárce? Ten se usnášel ve starém Národním shromáždění, že obce musejí platiti ty a ty platy svým zaměstnancům - cestářům a pod. - že musejí zejména platiti ty a ty platy učitelům, ale nikomu nenapadlo, odkud to ty obce mají zaplatiti, anebo aby řekl: "Já to, jako stát, z vlastní kapsy za ně zaplatím." Ale to přece nejde, abychom řekli o jiném subjektu, že je povinen platiti dvakrát, třikrát až čtyřikrát tolik, aniž bychom mu dali nějaké příjmy. Pánové, v této politice nelze pokračovati. Já pozoruji, že loňská úprava učitelských platů způsobila zemi deficit 600 milionů korun, kterých není nikde vidět, a to proto ne, že země si ten deficit do rozpočtu nedaly a řekly: "My jsme si to neodhlasovali, kdo si to odhlasoval, ať si to zaplatí." A stát to nemá ve svém rozpočtu, poněvadž není zaměstnavatelem. - Zaměstnavatelem je země. - A tak máme 600 milionů s negativní kompetencí, kterou nikdo nechce, poněvadž se to má platit. Ale to nejde, peníze se musejí uhraditi, dluhem si tu nepomůžeme nic. Země přestanou existovati, to spadne do klína státu s aktivy i pasivy. Tato položka musí tedy býti vyrovnána. My nemůžeme říci, že země budou platiti nových 300 milionů na zvýšení učitelských platů, aniž řekneme, odkud to mají vzíti.
Než přistoupím k výkladu, jak míním sanovati zeme, chci říci něco o obcích. Byl vysloven požadavek, aby stát dával obcím úděly z příjmů. Promiňte, že musím tak vážné korporaci, jako je Svaz českých měst, říci, že to není možné. Stát nemůže prostě dávati takové úděly tisícům a tisícům obcí, poněvadž by musil najít pevný klíč, podle kterého to má dělat. Má to snad dávati určitým procentem té daně z příjmů, která byla v té obci vybírána u jejich příslušníků? Má ta malá obec, ve které náhodou bydlí Schwarzenberg, míti podíl na dani z příjmů, která je vybírána z práce po celé republice? Má stát dávati podle volného uvážení? Má vyvolati v obcích dojem, že stát musí zvětšiti úděl, když peníze budou scházeti? To by byl počátek nehospodárnosti obcí. Obce musejí míti příjmy, se kterými vyjdou a musejí nalézti svoji úhradu. Údělové hospodářství jest podkladem nehospodárnosti, podlamuje samostatnost a zavádí nehospodárnost. Na tuto cestu se nedáme, na tuto cestu se obce dáti nemohou. Do jisté míry mohou se na ni dáti země, poněvadž nemají již dlouho existovati podle ústavního zákona, aspoň ne v té formě, ale nikoli obec, která zůstane fundamentem státní správy ve státním smyslu na trvalo.
My také nemůžeme dosud provésti definitivní úpravu financí autonomních, poněvadž přijde nový článek, župy, s novými úkoly. Úkoly tyto budou převzaty i od obcí, i okresů, i zemí a nastane nová konstelace úkolů. Toto nové sestavení státní správy bude vyžadovati nového, patřičného rozdělování státních a obecních příjmů, kontrolování mezi sebou, a definitivní konstrukce může přijíti až teprve tenkrát, když konstrukce politická bude hotova. Proto dnes musíme činiti zde provisorní opatření takové, které sanuje obce řekněme devadesáti procenty, ne sto procenty, poněvadž jsem přesvědčen, že se ještě dá leccos ušetřiti také u obcí. Jsem přesvědčen, že jest to možno také u země. Nechci mluviti konkretně o zemích. Ale když vidíme, že mají přestati existovati, když vidíme, jak se upravují platy, jak se tvoří nejvyšší místa bez ohledu na to, kdo to bude platiti, tedy to vyvolá domněnku, že nelze šetřiti. A když stát musí sanovati, bude také kontrolovati. Proto se sanací samosprávných financi spojena bude státní kontrola jak obecního, tak také zemského a okresního hospodářství.
Chceme jisté příjmy, které jsou vlastně obecní - daň ze zábav, daň z přírůstku na majetku - cele věnovati obcím. My jim chceme věnovati daň činžovní, ale prozatím polovinu, poněvadž dnes není konjunktura pro činžovní daň. Ale přijde doba, kdy činže se musí vyrovnati na onu výši, na kterou patří při volnosti. K tomu přijíti musí. Přijde konjunktura pro činžovní daň, a kdyby obcím tenkrát byla dána celá činžovní daň, najednou by jim přirostl ohromný příjem, pro který by nebylo nutného upotřebení a začala by nehospodárnost. Ale my míníme kombinovati tu věc tak, že výdělková daň v budoucnosti nemá býti předmětem zdanění komunálního tak jako každá taková daň, která tvoří součástku výrobního nákladu, nýbrž má býti pouze předmětem zdanění státního. Neboť jestliže dnes jsou stížnosti při podnicích průmyslových a obchodních na přílišné zatěžování daněmi, nejsou to stížnosti na zatížení daněmi státními, nýbrž přirážkami komunálními, které dostupují výše celého zisku podniků a podlamují každé podnikání a chuť k práci. To musí přestati. Musíme postupně odstupňovati přirážku k výdělkové dani a stupňovati činžovní daň. Dnes by to nebylo mnoho platno, ale bude to platno, až přijde konjunktura činží a silný vzestup činžovní daně.
Konečně zamýšlíme věnovati obcím určité procento daně z obratu, tedy z převodu statků, za předpokladu, že obce daň tuto budou vybírati a kontrolovati, a vůbec pak budou obce překvapeny tím, jakého výnosu se jim dostane. Kdybychom jim dali 10 až 15 procent z této daně, budou viděti, jaký vydatný pramen jsme jim dali.
Musíme otevříti vlastní obecní příjmy. Jest tu možnost pro řadu obecních dávek, souvisejících s obecními úkoly. Ale dnes je to hotová křížová cesta, kterou musí obec prodělati, než se jí nová dávka povolí. Žádost musí k zemskému výboru, ministerstvu vnitra, ministerstvu financí a uplyne rok a ještě dávku nemají. Proto zavedeme jiné řízení v tom povolování. Do zákona přijdou jisté regulativy, a když dávka tomu regulativu bude odpovídati, tedy prostě i nižší instance bude konstatovati: "odpovídá regulativu, povolena."