Přátelé! Nyní přichází pan kolega Dr. Czech a prohlašuje, že poměry, které se tu vyvíjejí, jsou prý takového rázu, že znemožní klidné spolužití. A já se táži, co se vlastně stalo? Zdali se stala německým spoluobčanům nějaká křivda? Já nevím o ní a byl jsem při tom, když jsme v zemském správním výboru projednávali ty otázky školské a když jsme se tázali, proč tam neb onde má býti německá škola s 10, 15 i s méně žáky zrušena, řeklo se: Poněvadž není místností pro české děti, jichž jest tam 60, 80 i více v jedné třídě. Řekli jsme, ať se takových škol, kde jest 5, 10, 11 dětí dá několik dohromady, aby se mohly vyučovati také děti české. Táži se, zdali je toto křivda páchaná na našich německých spoluobčanech? Tomu naprosto nerozumím. A jestliže byly někde střední školy zavřeny, které měly 3, 4 anebo žáků, pánové s německé strany, prosím, uvažujte! My bychom žádný z nás ani nemukl, kdyby něco takového se stalo u nás, poněvadž bychom řekli: To jest zcela oprávněné, když se taková škola zavře, poněvadž tyto náklady se nijak nevyplácejí a my ostatně máme tu hypertrofii inteligence zejména na straně německé, tak velkou a silnou, že by bylo lépe, kdyby to bylo omezeno a nahrazeno školami odbornými, kterými by se připravovali pro průmysl, řemesla atd., že by ta věc nijak jim neškodila. Ale uvažujte dále: v Brně na příklad jsme měli tisíce českých dětí a všechny ty tisíce českých dětí neměly ani jedné měšťanské školy, musily choditi do obecné školy, poněvadž to byly děti většinou dělníků, kteří nemohli svých dětí dáti na studie. Jejich děti musely choditi 8 let do obecné školy.
Ve Vídni jsme přišli při projednávání rozpočtu jednou na to, že pod titulem "Gewerbeförderung" bylo zařazeno vydání asi 500.000 K na zřízení albánského konviktu. Tam byli vychováváni albánští hoši, o nichž jejich ředitel napsal, že nejsou naprosto vzdělání schopni, že nejsou k ničemu, že by bylo lépe konvikt zavřít a hochy rozpustit. Ale ve starém Rakousku se řeklo: To musíme dělat k vůli své prestiži, abychom dokázali, že máme také starosti o kulturní zájmy národů na nižší kulturní úrovni stojících. Tedy albánský konvikt pro albánské hochy, ale české školy, ani soukromé nám netrpěli. Ty nám zavřeli, české děti nesměly choditi do soukromých škol a na tu jednu školu Komenského v X. okresu, která již tam byla, každou chvíli byly podnikány útoky a říkalo se: Tato škola do Vídně nepatří, musí býti zavřena. Když jsme se proti tomu bránili, říkali nám naši němečtí soudruzi: To je šovinismus, my s vámi nemůžeme společně postupovati, poněvadž jste upadli do šovinistických vod. A nyní prohlašují naši němečtí sociální demokraté, že tyto poměry, když žádáme, aby byli postaveni na roveň s námi, když žádáme úplnou reciprocitu, najednou se strašně rozčilují, jako by se jim děla velká křivda.
Pan dr. Lodgman, ten již dokonce mluvil o kolonistech, že jsou považováni za kolonisty, že jsou považováni za menšinu, což prý jest pro ně nesnesitelné. Nesnese prý to žádného porovnání s menšinou v Dolních Rakousích. Já, vážené shromáždění, jako sociální demokrat nevidím žádného rozdílu. Tam jest stát německý a jsou tam Češi, zde je stát český a jsou zde němečtí spoluobčané, a když řekneme, že chceme s těmito dvěma menšinami stejně nakládati, nevím, že by to byla nějaká křivda, když chceme dát všechno to, co dají ve Vídni našim Čechům, našim Němcům zde.
Přátelé, když někdo řekne, to je křivda, pak věci nerozumím a nerozumím významu slova křivda. Zde stojí, že prý je to strašná urážka, a sice v § 19. Ten nejvíce pana dra Lodgmana rozčiluje, poněvadž zde v 5. odstavci stojí (čte): "V Československé republice nebude vyučovací jazyk německý, v rakouské republice vyučovací jazyk československý důvodem, aby bylo odepřeno právo veřejnosti." Považuji to za samozřejmé, za spravedlivé a nespatřuji v tom urážku ani pro nás Čechy, a také ne urážku pro naše spoluobčany německé. A ostatně, když se podíváte na smlouvu, vidíte, že je podepsána nejen zástupcem našeho státu, nýbrž i zástupcem republiky rakouské, že tedy to není nějaká nadiktovaná věc, nějaký, jak se dnes říká obyčejně, teror, nýbrž že je to vzájemná dohoda mezi dvěma sousedními státy o občanech jiné národnosti, než jest státní. A když se pánové nad tím rozčilují, dělá to na mne dojem, že jim neběží o věc, nýbrž že jim běží o důvod, aby se mohli rozčilovati A já prohlašuji zde, že se rozčilují zbytečně. Když pak v článku 20. stojí, že (čte): "Rakouský stát se zavazuje zaříditi, aby počátkem školního roku 1920/21 zřízeny byly ve Vídni pro děti rakouských státních občanů československého jazyka podle jejich přihlášek veřejné školy obecné s československou řečí vyučovací ve vhodných místnostech s učiteli jazykově i jinak dokonale kvalifikovanými, a to v té míře, aby na třídu připadlo povšechně průměrem tolik žactva jako na německých školách obecných, při čemž se za nejnižší průměr béře 42 žáků. Přihlášky musí býti provedeny včas tak, aby otevření škol bylo počátkem školního roku 1920/21 zabezpečeno; aby byla zjištěna znalost československé řeči u dětí, které se přihlásí do škol, utvořiti komise, do nichž povoláni buďtež za členy také důvěrníci československých rodičů", a jestliže prohlašuje p. dr. Lodgman, že je to krvavá křivda a že oni budou žádati, aby byli povoláni němečtí rodičové při zápisu německých dětí do škol v Československé republice, s tím můžeme jenom plně souhlasiti a řekneme ano. Ať jsou přibráni rodiče německých dětí při zápisech, ale myslím, že by mnohdy to dobře nedopadlo, kdyby se měla zkoumati národnost při všech dětech, které se zapisují do německých škol. My ty věci známe a myslím, že není potřeba se rozčilovati a považovati to za křivdu, páchanou na německém národě, nýbrž prostě žádati, aby jim bylo totéž vyhoveno, co tam v Dolních Rakousích jest. My beze všeho to provedeme, poněvadž to považujeme za věc spravedlivou a přirozenou.
Posl. dr. Lodgman volal, že budou museti býti menšiny organisovány a že budou museti býti vybaveny určitými právy. To jest jejich věcí, ať si to udělají, ale myslím, že za té dosavadní organisace menšin, jak nám ukázala Jihlava a jak se nám to leckde jeví, nejsou menšiny zrovna na nejlepší cestě a nejsou zrovna na té cestě, kde by to vedlo k nějakému smíru. Tedy já bych prosil. Chtějí-li si pánové stěžovati, mají k tomu plné právo, já to úplně uznávám, kde se jim něco děje, když někde myslí, že jím je křivděno, ale prosím, pak ať nechodí a neříkají o věcech, které jsou samozřejmé, že jsou nějakou újmou jejich, nebo nějakým útlakem, poněvadž my ještě daleko nemáme všeho toho, co mají oni, a budeme se pokládati za šťastny, až dosáhneme všeho toho také všude tak, jak dosáhli oni u nás. Demokracie, která u nás je provedena v obcích, ve státě a která bude provedena také v župách, okresích, zajisté jim umožní, aby mohli plně svá práva občanská a svá práva národní hájiti a my budeme zajisté s nimi působiti k tomu, aby také mohli s námi společně hájiti svá práva hospodářská a práva sociální. Tedy my bychom se velice ohražovali proti tomu, kdyby mohlo vzniknouti ve veřejnosti mínění, že v republice naší, kde máme celou řadu socialistických ministrů, připouštíme, aby se spoluobčanům německým děla nějaká křivda, aby se na nich páchal nějaký útlak národnostní. Jsem tomu velice povděčen ostatně pan kolega Czech již se zmínil o tom - že tím, že dva státy sousední, jak on říká: Nachfolgestaaten, dělají samostatné smlouvy, vymaňují se z cizího poručnictví. Tomu jsem velice povděčen, poněvadž v této věcí sdílím totéž přání jako on, abychom se co nejdříve z každého poručníkování vymanili. A my se nevymaníme z toho poručníkování tím, když budeme hledati, jak bychom se štířili a hádali pro věci samozřejmé, nýbrž my se vymaníme z toho tím, když se budeme snažiti, abychom podpírali tuto republiku, a udělali z republiky demokratické stát lidový, abychom jej mohli, až bude plně zdemokratisován, socialisovati. Tím nám bude všem pomoženo a ne, když budeme hledati příčiny, jak bychom se štířili a hádali. (Souhlas.)
Také zde při dílu prvním velice se rozčiloval pan dr. Lodgman nad čl. 2., kde stojí "Práva státních občanů" a má státi "Práva o státním občanství". Tedy to, myslím, je věc, která již jest upravena v důvodové zprávě, že to nestojí za to, aby toto stylistické nedopatření stalo se předmětem nějakých takových výtek dalekosáhlých, jako by se zde děla křivda německým našim spoluobčanům, poněvadž, děje-li se zde někomu křivda, dála by se nám Čechům také, neboť tento text platí pro Čechy stejně jako pro Němce.
Pánové, chci své vývody ukončiti. Ale než dospěji ke konci, chci jen několik slov promluviti o menšinovém školství vídenském. Pánové, již jeden z pánů předřečníků ukázal na martyrium, které musilo menšinové školství naše prodělati, A tu bych prosil, když myslí naši spoluobčané němečtí, že se jim děje nějaká křivda, pokud se týká jejich školství, aby na jedno pamatovali. Když budou tam ve Vídni naši čeští dělníci zadati v ohledu školském něco oprávněného, aby se obrátili tam na ty a řekli: "Dejte jim to, vyhovte jim!", abychom mohli říci: "My vyhovujeme aspoň částečně tak, jak se vyhovuje v republice Československé." Navrhuji ve směru tom, pokud se týká vídeňského školství, resoluci: "Vláda se vyzývá, aby před ratifikací brněnské smlouvy zakročila u vlády republiky rakouské v tom směru, 1. aby na československých školách soukromých ve Vídni ponecháni byli prozatím řiditeli také osoby příslušné do Československé republiky, 2. aby zabezpečila cestou pronájmu československým soukromým školám obecným ve Vídni potřebné budovy."
Uznávám, že smlouva tato, jak
byla stylisována, není vrcholem dokonalosti, uznávám, že by se
tam mělo leccos opraviti, ale my jako jedna smluvní část nemůžeme
sami oprav prováděti, nýbrž můžeme je prováděti jen v dohodě s
rakouskou republikou, tedy s druhým kompaciscentem. Následkem
toho nám nezbývá než tu smlouvu přijmouti tak, jak jest, poněvadž
i tak, jak jest, stanoví zákonitou ochranu menšin, kterou jsme
dříve neměli a jest tudíž značným pokrokem proti dosavadnímu stavu.
Vzhledem k tomu ji doporučuji v tom přesvědčení, že do 4 let se
poměry tak upraví, že budeme s to, abychom tu smlouvu zdokonalili
a upravili, aby vyhovovala nám všem, nejenom nám Čechům, nýbrž
snad také našim spoluobčanům německým v této republice tak, aby
jim byla zjednána možnost postaviti se plně na půdu republiky
a s námi působiti k tomu, abychom z této republiky demokratické
- jak jsem již řekl - udělali republiku lidovou a socialistickou.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku p. posl. Myslivcovi.
Posl. Myslivec: Slavná poslanecká sněmovno! Jest mi ctí a potěšením, že po prvé v této nové budově poslanecké sněmovny mohu se chopiti slova, abych promluvil, a slibuji stručně tak učiniti o otázce, týkající se vídeňské české menšiny. Páni kolegové prováděli již kritiku o předloze, která se projednává: pan kol. dr. Czech učinil tak německy, pan kolega Němec učinil to česky. (Veselost.) Všichni vytýkali celou řadu věcí, které v této předloze výtek zasluhují. Dovolte mi, slavná sněmovno, abych konstatoval úvodem jedno, a sice to, že po mém skromném mínění neslouží valně ke cti této části Národního shromáždění, této poslanecké sněmovny, že projednává předlohu rázu tak důležitého, ačkoliv teprve dnes v jednu hodinu, kdy zahájena byla poslanecká sněmovna, tato předloha položena byla na lavice poslanecké sněmovny. (Tak jest!) Slavná sněmovno, vážení páni kolegové! Ta předloha má 25 stran a 50 sloupců. Pochybuji, že je stý díl poslanců této sněmovny, kteří by byli tu předlohu aspoň zběžně přečetli. (Tak jest!) Technicky jest to takřka nemožno.
Má-li Národní shromáždění, specielně poslanecká sněmovna, míti ve veřejnosti naší nějakou váhu, nějakou úctu, pak se musí ohraditi poslanecká sněmovna sama proti tomu, aby takovýmto způsobem během jedné hodiny projednávala předlohu, kterou fysicky nebyla s to ani přečísti, neřku-li prostudovati a zaujmouti k ní stanovisko. (Výborně! Potlesk. - Hluk. Různě výkřiky. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.)
Vážené shromáždění! Bude-li tento způsob jednání pokračovati, pak povleče tato poslanecká sněmovna tutéž galejnickou kouli výtek a sesměšnění v celé veřejnosti, jaké provázelo předchozí Národní shromáždění, totiž, že projednané předlohy, které sotva že došly schválení presidentova, a někdy ani nedošly, musily býti vráceny, aby je poslanecká sněmovna znovu přepracovala. (Výborně!) Tolik ohledne formální stránky projednávané předlohy.
Věcně týká se předloha české dolnorakouské a také slovenské dolnorakouské a specielně vídeňské menšiny. Nám vídeňská česká i slovenská menšina přirostly k srdci. Jestliže jsme chovali úctu k českým menšinám na severu Čech, které prožívaly martyrium, na které nesmíme zapomenouti, když zde s této tribuny dnes tak často slýcháme kritiku poměrů v naší republice od lidí, kteří k tomu martyriu našich spolubratří na severu Čech přispívali (Výborně!), pak nade vše milá a drahá nám byla česká menšina dolnorakouská, specielně také vídeňská, poněvadž nám na mysli tanula slova, která v roce 1848 napsal v Národních Novinách přední publicista český Karel Havlíček: "Dunaj bude naše řeka slovanská a Rakousko bude slovanskou říší." Ta slova se do litery nesplnila, ale obrat způsobený světovou válkou posunul nás k cíli, který na zřeteli měl Karel Havlíček, když tato slova vy slovil. Česká menšina vídenská nedočkala se doslovného splnění toho, že Dunaj bude naše řeka slovanská a Rakousko že bude slovanská říše, ale česká a slovenská menšina vídeňská a dolnorakouská zůstanou pro nás vždycky bratrským mostem, který nás pojiti bude a tvořiti bude cestu ku bratrskému milovanému národu Jugoslavie. (Výborně!) Proto, vážené shromáždění, slavná sněmovno, máme k české menšině vídeňské zvláštní povinnost, a sice povinnost, abychom o její zájmy pečovali tak jako o zájmy našich vlastních bratří ve svobodné Československé republice. A tu dovolte, když projednáváme tuto předlohu, abych konstatoval, že celou tu předlohu příslušní činitelé sdělávali bez slyšení Čechů dolnorakouských (Poslanec Juriga: A Slováků) a Slováků dolnorakouských, bez české a slovenské menšiny vídenské. Já mám v rukou protestní resoluci československé menšiny v rakouské republice, v níž se prohlašuje, že "zástupcové československé menšiny ve Vídni, shromáždění na schůzi sboru "Komenského", porokovavše o novinářské zprávě, kterou přinesly denní listy o mezistátní úmluvě o ochraně menšin, která byla v těchto dnech uzavřena mezi rakouskou a Československou republikou, projevují svůj úžas a bolestné zklamání nad tím, co jim tato smlouva přináší, neboť nejen že se touto smlouvou nevychází nijak vstříc našim potřebám, nýbrž naopak ještě se nynější stav po nabytí platnosti této smlouvy zhorší, neboť se nám jí béře, co nám nynější rakouská vláda sama přislíbila. Mimo to mezistátní úmluva poskytuje československé menšině v Rakousku méně, než jí přiznává sama mírová smlouva.
Ustanovením nutnosti, aby správcové soukromých škol byli rakouskými státními příslušníky, pozbýváme své jediné měšťanské školy, reálného gymnasia a své školy obchodní, neboť ani jeden ze správců těchto škol rakouským příslušníkem není." A dále se praví v tom protestu, - který by zasloužil, aby byl celý přečten, ale z něhož jenom ještě uvedu druhý význačný bod: "Česká menšina v Rakousku jest rozhořčena, že při sjednávání této mezistátní úmluvy o ochraně menšin nebylo pamatováno na zabezpečení kulturních potřeb, početných a významných československých menšin na rakouském venkově, ba ani takových, které tvoří od nepamětných dob starousedlé obyvatelstvo rakouského venkova a měly by tudíž nepopíratelné právo na veřejné školství."
Tedy, slavná poslanecká sněmovno, my projednáváme předlohu, která týká se našich bratří, československé menšiny ve Vídni a v Rakousku, a musíme si od těchto bratří dát líbit zajisté uváženou a oprávněnou výtku, že je připravujeme i o to, co jim koncedovala sama rakouská vláda a co jim přiznala mírová smlouva st. germainská. (Slyšte!) Školy české budou v rukou řiditelů, kteří musí býti rakouskými státními příslušníky. Já mám za zbytečné dokazovat tak váženému sboru, jakým jest tato poslanecká sněmovna, že při školství nejde o to, aby jazykem českým vyučována byla mládež, nýbrž, že jde zejména nejvíce o to, aby také duchem českým vedena byla česká škola. (Výborně! Potlesk.) Jestliže však tyto školy na základě úmluvy naší vlády s vládou rakouskou ujednané budou řízeny rakouskými státními příslušníky, tedy muži, kteří sice budou umět česky, ale česky cítiti nebudou, pak mám za to, že připuštěním toho dopustili jsme se na české menšině vídeňské a dolnorakouské něčeho, co nám ona v budoucnosti nikdy neodpustí a co nám věčně bude vytýkati jako nedostatek péče o bratrskou krev na Dunaji žijící. (Výborně! Potlesk.)
Tu jednu věc chtěl jsem vytknouti a zbývá mi jenom ještě druhá a to jest otázka českých bohoslužeb ve Vídni. (Posl. dr. Juriga: O to se Češi tam nestarají!) Starají se! Já jsem ve Vídni několik let občas žil, já jsem do české vídeňské menšiny po celá léta dojížděl, já jsem se o českou menšinu vídeňskou interesoval právě z těch důvodů, které jsem úvodem k své řeči uvedl, a já konstatuji: jest-li něco po dlouhá léta bylo oporou českému lidu ve Vídni žijícímu, pak byla to okolnost, že jim českým jazykem kázáno bylo slovo boží a že českým zpěvem ozývaly se některé české chrámy ve Vídni. V otázce bohoslužeb vídeňských Čechů, kteří ovšem o ně stojí - připustím, že jest snad některým Čechům milejší něco jiného, ale musíme počítati s tím, že ve Vídni jsou a patrně i zůstanou Češi, pro které české bohoslužby budou netýkavkou - ve smlouvě, kterou naše poslanecká sněmovna má schváliti a kterou československá vláda s rakouskou vládou sjednaly, není toho nejmenšího ustanovení. Já to konstatuji a připojuji výtku, že česká menšina vídeňská, která o české služby boží stojí, obrátila se zvláštním podáním na komisi, která tuto smlouvu s rakouskou vládou v Praze, ve Vídni a posléze v Brně projednávala, s požadavky, s petity svými ohledně českých služeb bozích a konstatuji zde, že tyto požadavky, toto podání české menšiny o služby boží stojící, bylo komisí československé vlády, tuto smlouvu projednávající, naprosto ignorováno. (Slyšte! Hanba!) Tato komise patrně žádným svým příslušníkem nikdy nebyla na vídeňské půdě, nikdy neznala poměry české menšiny vídeňské, jinak by nebyla mohla tak snadno přejíti k dennímu pořadu přes požadavek, který Češi vídeňští smýšlení křesťanského, náboženského jí učinili. Vážené shromáždění! I mírovou smlouvou a sice články 67. a 68., zaručena jest české menšině vídeňské i péče o bohoslužby v mateřském jazyku. Jestliže v St. Germain mírová komise vzdálená poměrů československých a rakouských, uznávala za potřebné zřetel vzíti na bohoslužebný požadavek české menšiny vídeňské a stanovila to v mírové smlouvě, pak to pokládám za nedostatečnou peci a za hrubé opomenutí zástupců československé vlády, že při vyjednávání s rakouskou vládou nepostarali se o to, aby na tento zájem české menšiny vzat byl zřetel. (Výborně! Potlesk.)
Vážené shromáždění! Chrámy vídeňské byly posledním útočištěm českého jazyka, když vyloučen byl odevšad. Těžký byl boj ve Vídni za české školství, těžký byl boj za české bohoslužby a já spravedlivě - jak jsem vždycky činil - nemohu ušetřiti výtky ani povolané církevní orgány ve Vídni, že nestaraly se o to, aby splnily příkaz Kristův: "Docete omnes gentes, učte všechny národy", aby českému křesťanskému lidu v mateřském jazyku bylo hlásáno slovo boží. (Tak jest! Výborně!)
Vážené shromáždění! Ve Vídni musila býti před 46 lety zřízena Jednota svatého Metoděje, která se starala o to, aby českému katolickému lidu v mateřském jazyku hlásáno bylo slovo boží a konány byly služby boží. Co se dálo? Přišli do chrámu, když po dlouhých bojích vymohli si právo, aby tam mohli konati služby boží, avšak tu jim vzali svíce se svícnů a oni si museli přinést vlastní svíce a všecky potřeby. K tomu s nimi bylo jednáno, jak není jednáno ani s Hotentoty. V Paříži v nádherné třídě stojí dům, kde vychováváni jsou misionáři, kteří rozesíláni jsou ke Křovákům, Hotentotům, národům africkým, australským, do celého světa, ale křesťanští Čechové vídeňští opuštěni byli od těch, kteří povoláni byli starat se o to, aby mateřským jazykem hlásáno bylo českému lidu slovo boží, a proto je nám tak milá ta vídeňská česká menšina, která se o české slovo boží stará, a proto nás bolelo, že ve smlouvě, která byla vládou rakouskou s naší vládou uzavřena, ačkoli v mírové smlouvě st. germainské k tomu byl dán podnět, nebylo pamatováno na to, aby požadavek katolických Čechů vídeňských byl splněn. Tím více toho lituji, že ta česká menšina zvláštním podáním obrátila se na zástupce naší vlády a byla úplně ignorována.
Vážené shromáždění! V 7 kostelích
starala se Jednota sv. Methoděje o české služby boží. Chudá služka,
chudý český truhlářský a krejčovský učedník přišli a poslední
haléř přinesli a obětovali ho, aby mohli býti přítomni českým
službám božím. V 7 kostelích si ty české služby boží vydržují
a neméně v 7 kostelích by bylo ještě třeba ty české služby boží
vydržovat; a tu bylo povinností zástupců vlády, aby na tyto duchovní
potřeby pamatovali v této smlouvě. Vzhledem k tomu, že se to nestalo,
vzhledem k tomu, že sama českoslovanská menšina v Dolních Rakousích,
a specielně ve Vídni, svým jednomyslným projevem vyslovila politování,
že jejího zájmu nebylo dbáno, prohlašuji, že při nejlepší vůli
pro tuto předlohu hlasovat nemůžeme a vyslovujeme přání, aby dodatečným
jednáním mezi vládou Československé republiky a mezi vládou Rakouské
republiky pamatováno bylo na to, aby spravedlivější, mírové smlouvě
více odpovídající formou bylo spravedlivým požadavkům Čechů a
Slováků vídeňských vyhověno. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku panu posl. Dykovi.
Posl. Dyk: Vážené shromáždění! Smlouva, o níž máme dnes hlasovati, projednává se tak, jak často již jsme byli toho svědky a jak jsme toho byli svědky neradi. Bylo poukázáno již předchozím řečníkem na kvap, se kterým se projednávala tato předloha, ale je dále velmi sporno, zdali zpráva stálého výboru, kterou máme dnes v rukou, je zprávou výboru, jemuž by smlouva s Rakouskem příslušela. Zdá se mi významným, že bagatelisování výboru zahraničního, jehož jsme byli svědky za revolučního Národního shromáždění, trvá i dnes. Co je horšího, je, že trvá kromě bagatelisování onoho zahraničního výboru také bagatelisování všech věcí zahraničních při jednání sněmovním. Kdybychom věnovali věcem zahraničním pozornost takovou, jaké zasluhují, nebylo by možno, aby s naší strany byla tak soustavně projevována ochota dávati a rozmnožovati práva národnostním menšinám v naší republice, aniž bychom předem zabezpečili také práva svým menšinám v cizině. Bylo již upozorněno na rozpor, který jest mezi § 54. ústavní listiny a § 81. jedn. řádu. Oba tyto citované paragrafy vyměřují kompetenci Stálého výboru jinak. Bylo by možno namítnouti, že ustanovení jednacího řádu jest praeter legem, nikoliv však contra legem. Ale jest nesporné, že nebylo naprosto nutno, ba ani vhodno, z kompetence zahraničního výboru přítomnou smlouvu vyjmouti. I je-li právně oprávněn názor, že možno vymeziti Stálému výboru kompetenci i pro dobu, kdy sněmovna zasedá, není tím prokázáno, že tohoto práva v daném případě se mělo použíti. Není totiž vhodno vnášeti právní nejistotu do mezinárodních smluv.
Smlouva s Rakouskem jest zdánlivě vybudována na zásadě reciprocity. Pravím: zdánlivě, poněvadž podle podrobných ustanovení dalo by se ukázati, že formální parita není ještě skutečnou paritou. Jako doklad cituji článek 31., kde smluvní strany se zavazují, že nepoužijí, pokud se týče této smlouvy, práva dovolávati se mezinárodního soudu. Dle skutečných poměrů se vzdává tohoto práva pouze naše republika, nikoliv však Rakousko, poněvadž dosud práva tohoto nemělo. Ukázal jsem, že způsob, kterým se projednává smlouva s Rakouskem, není formálně prost vážných rad a námitek. Horší však jest, že máme kvapně a překotně vyříditi věc, proti níž naše menšina dolnorakouská, a zvláště naši krajané vídeňští, vznesli mnohé a závažné námitky. Kol. Myslivec citoval resoluci, která také mně byla poslána, a vracím se pouze k některým bodům, o nichž nemluvil a které také zasluhují po mém soudu pozornosti.
Není, především prohlašuji, nutno, abychom se ztotožnili s námitkami zahraničních Čechů, přece mám však za svatou povinnost, abychom námitky ty alespoň vyslechli. Resoluční projev již zde citovaný prohlašuje, že dnešní smlouva nepřinese zlepšení, nýbrž zhoršení dosavadních poměrů. A již to slovo jest neobyčejně kruté. Ale nezůstane pouze na tomto slově. V detailu se ukáže, že smlouva s Rakouskem neuskutečnila nadějí Čechů dolnorakouských a rakouských, nýbrž uvádí v nebezpečí vše, co ještě před mírovou smlouvou vlastní silou vybojovali. Rakouskou smlouvou - tak volají - jsou dokonce ohroženy ústavy, jež vybudoval ve Vídni spolek "Komenský". Naši krajané tamější se obávají, že § 19 nebude ovšem využíváno v republice proti Němcům, ale pro ně, že odstavec druhý tohoto § 19, znějící: "Každá z obou smluvních stran může takové soukromé škole obecné, vyžaduje-li tobo zájem veřejný nebo jiné závažné důvody, právo veřejnosti odníti neb i školu úplně zavříti", může znamenati pro ně zabiják. Prohlašují, že za Rakouska, kdy nebylo takového zákonného ustanovení a opory pro takový postup, zavíraly se a pečetily české školy. A jistě "zájem veřejný" i "jiné závažné důvody " jest pojem krajně neurčitý. Bojí se přirozeně tím spíše, že pozorují, že u nás v Čechách jsme krajně nepřátelští veškeré myšlence na možnou retorsi. Poukazují dále na nebezpečí hrozící z § 17., dle něhož správcem školy soukromé může býti pouze státní občan rakouský. I zde je pouze formální reciprocita: pro Němce v naší republice, kteří mají německé vysoké školy, kteří mají německá pedagogia, všechny prostředky na vyšší vzdělání, neznamená to ustanovení tolik co pro Čechy, kteří v Rakousku ničeho podobného nemají. Parita mohla býti zachována - tak zněl návrh Čechů rakouských také jinak tím, že by se stanovilo, že pokud v jedné ze smluvních říší není takovýchto ústavů k výchově správců škol v jazyku druhého státu, je přípustno, aby správec škol byl příslušníkem druhého smluvního státu. Toto provisorní opatření nutilo by příslušnou vládu, aby se starala o zřízení podobných ústavů sama.
Uznávám, že bylo nutno, upraviti poměr mezi republikou Československou a republikou rakouskou. Připouštím, že bylo nutno, aby smlouva st. germainská se doplnila, právnicky prohloubila a nejasnosti a rozpory odstranily. Je však nutno, aby se tak stalo v duchu, který by odpovídal tužbám Čechů Dolnorakouských a celého našeho národa. Nechci polemisovati s výkladem článku 19., který praví, že "nějaké absolutní garancie legálního postupu nemůže poskytnouti ovšem ani mezinárodní smlouva". Je to útěcha tuze hubená. Já jsem ovšem přesvědčen, že smlouva sama nepodává žádných garancií, není-li u některé ze smluvních stran buďto chuti nebo moci svého práva se domáhati. A že smlouva bude cárem papíru, je-li zjevno, že smluvní straně na ní nezáleží. Ale přece jenom myslím, že není proto lhostejno, dělají-li se dobře či špatně smlouvy. Jsem ovšem také přesvědčen, že i smlouva sama sebou nepříznivá může býti prováděna v duchu příznivějším a lepším, jestliže kdo stojí za ní a stojí pevně. Ale této pevnosti dosud u nás nevidím. Mohlo by se zdáti, že jest určitou vymožeností smluvní, která zlepšuje ustanovení smlouvy st. germainské závěrečné ustanovení čl. 20. znějící: "Ježto v republice Československé dětem cizích příslušníků státních německého jazyka docházka do veřejných i soukromých škol německých republiky Československé bez výjimky jest již povolena a ježto Československá vláda se zavazuje, že toto povolení nebude zrušeno, slibuje také vláda rakouská navzájem, že dětem československých příslušníků státních československého jazyka povolena bude v Rakousku docházka do československých škol veřejných i soukromých." Ale tato vymoženost, uvážíme-li přesněji věc, jeví se praubohou vymožeností, poněvadž v zápětí za tímto ustanovením je závěrečná veta tohoto znění: "Tyto děti nečítají se však při veřejných školách obecních ani při stanovení počtu tříd a škol, jež se mají zříditi, ani při výpočtu průměru žáků ve třídě."