Ve volebním řádu do obcí, do zemského sněmu i do říšské rady nejlépe se ukázala spravedlnost. Podívejte se na kulturní poměry v samé Vídní, která jako hlava mnohojazyčného státu přirozeně měla ukazovati nádech spravedlnosti. Připomínám, že úřední statistika vídeňská napočetla 14.000 dětí, neznalých jazyka německého, které byly nuceny choditi do německých škol, že úřední statistika z roku 1910 napočetla ve Vídni 99.000 obyvatel našeho československého jazyka obcovacího, té nestvůry, kterou jen staré Rakousko mohlo vytvořiti. A jak bylo postaráno o tyto menšiny, jak bylo postaráno o obyvatele české, kteří měli v německých školách 14.000 dětí? Za celého trvání konstituce od roku 1860 nebyla na půdě rakouské zřízena jediná veřejná česká škola. A když jsme sáhli k svépomoci a zřídili ve Vídni svůj nejstarší kulturní spolek "Komenský", který svým jménem měl poukazovati na výchovu dětí v mateřském jazyku, a když jsme počali v českém jazyku ve Vídni vyučovati, prosím, výsledek byl, že našim školám nebylo dáno právo veřejnosti a že škola v X. okresu ve Favoritech, která měla více než 1000 dětí, musila posílati své děti do cizí země na Moravu do Břeclavy, aby skládaly tam zkoušky a dosáhly vysvědčení na školách s právem veřejnosti. (Posl. Zemínová: Pro Turky a Albánce bylo dosti škol!) Ano, o ty bylo ve Vídni postaráno. Jest známo, že školu ve třetím okrese vídeňském, budovu přímo palácovou, tento stánek vzdělání, kultura vídeňská uzavřela hnojnými prkny, poněvadž prý stropy by to zatížení dětmi nesnesly. Za války tam byli vojáci, a přece to na ne nespadlo. Vezměte Poštornou, podívejte se na martyrium. Do této slovenské vesnice musilo býti posláno 700 četníků, aby asistovali při zavření školy. Ve Vídni znemožněna nám byla jakákoliv výchova v mateřském jazyku. Když naše škola nestačila našim vídeňským přátelům, musili jsme se snažiti jazykovými kursy nahraditi, co našim lidem návštěvou německých škol ve Vídni ušlo. Vzpomeňte si na Urbanův zákon, kterým měla býti trvale zabezpečena nedotknutelnost německého rázu alpských zemí.
Tak tomu bylo před válkou. A po převratu, když se mluví o sebeurčení národů, táži se, jak se chovali pánové ve Vídni vůči obyvatelstvu českému, kterému děkovali za svůj blahobyt a sílu. Ani dosud nemá žádná vídeňská škola česká právo veřejnosti, 8 měsíců musily tam naše děti stávkovati, aby si vynutily otevření slušných místností. Naše děti byly vyučovány ve sklepích, uhelných krámech, kolnách, zatím co děti německé chodily do škol, oplývajících nádherou. A kde byli ti pánové, kteří volají o povznesení proletariátu, aby zakročili ve prospěch nejmenších, ve prospěch bezbranných?
Připomínám dále dvojí loket, jakým se měřilo našemu českému obyvatelstvu, jemuž nedostávalo se ničeho z přídělu aprovisačního, kde prostě i naše české děti ve Vídni byly vyloučeny z toho dobrodiní americké mise. Teprve na nátlak na cizí mise, na dohodové zástupce, byly do těchto amerických misí připuštěny.
Malý doklad o tom, jaká bída hospodářská, jaký hlad stíhá naše české příslušníky: několik dětí hledalo ve smetí různé odpadky, aby se jimi mohly nasytiti, a náhodou našly kousky masa. Když se to rozhlásilo, putovaly na to místo celé zástupy chudého lidu, domnívajíce se, je tam ukryto ulichvařené maso, až konečně přišlo se na to, že je to maso z 10leté zavražděné dívky Marie Kramerové, kterouž vrah rozsekal, aby ukryl svůj čin, a tak naši čeští lidé, hledajíce odpadky, stali se nevědomky lidojedy.
Prosím, to jsou ukázky, v jakých poměrech český člověk tam žije. A proto my, čeští socialisté, díváme se skepticky na vládní předlohu, která má snad našim českým menšinám tam ve Vídni přinésti poněkud lidštější život. Otevřeně říkám, třeba že naše strana bude hlasovati pro tuto předlohu mezinárodní smlouvy, že mnoho a mnoho jest, co nás uspokojiti nemůže a co nás také neuspokojuje. Již to na př., že se mluví v čl. 20. odstavci 3. (čte): Rakouský stát zavazuje se zříditi počátkem školního roku ve Vídni pro děti rakouských státních příslušníků československého jazyka veřejné školy...". Prosím, "ve Vídni" a kde je venkov rakouský? Proč se zapomnělo na západní komitáty maďarské, které podle mírové smlouvy připadnou republice Rakouské a ve kterých podle úředního sčítání je 56.000 Čechoslováků a podle soukromého sčítání 150.000? Dále mluví se zde pouze o veřejných školách obecných na základě mírové smlouvy. Rádi bychom viděli, kdyby v té smlouvě byly našim českým menšinám ve Vídni zabezpečeny nejen veřejné školy obecné, nýbrž též střední a odborné, kterých nutně ke svému kulturnímu vývoji potřebují.
Konečně musím říci, že tato smlouva zabezpečuje sice určitá práva našim lidem československým na půdě Rakouské republiky, ale přece nedává možnost takového vývoje, jakého právě pro svoji budoucnost náš lid potřebuje. Jest celá řada jiných a jiných námitek o věcech, které bychom mohli míti. A jestliže se mluví o reciprocitě, tu jest jeden velikánský rozdíl. Nezapomínejme, že německé školství jest v naší republice úplně saturováno, že zde mají Němci škol nadbytek, kdežto našim příslušníkům na půdě rakouské nedostává se ani nejmenšího průměrného, kulturního minima.
Ale jedna věc jest jistá, že na př. není možno, aby v čele českých škol, ať již jsou to školy veřejné nebo soukromé, stáli správcové nebo řiditelé těchto škol, kteří jsou příslušníky Rakouské republiky, prostě proto, poněvadž republika Rakouská nemá dosti kvalifikovaných lidí znalých českého jazyka, kteří by nejen v českém jazyku, nýbrž také v českém duchu mohli spravovati české školy, ať veřejné nebo soukromé, na půdě republiky Rakouské, a proto je nutno, aby zde vláda nějakým způsobem snažila se zlepšiti v dalších úmluvách tyto poměry a znemožniti, aby na naši českou školu v Rakousku, zejména na školu soukromou, dostávali se lidé, nám naprosto nepřátelští, kteří by ji spíše dusili nežli ji rozvíjeli.
Jedna věc jest jistá. My dnes již máme smlouvu na stolku, nemůžeme tudíž na ní ničeho měnit, ale jednu naději máme, a sice tu překrásnou naději, že jest tu pouze smlouva prozatímní, provisorní na čtyři léta, kterážto doba čtyř let podá vládě dostatečný obraz poměrů po různých stránkách, a že bude nutno při obnově této smlouvy ji zlepšiti, abychom našim českým lidem za hranicemi umožnili nejen kulturní, nýbrž i hospodářský vývoj. Vídeň nebude již nikdy tím, čím bývala ve starém Rakousku. Nebude hlavou velmoce a nebude také tím hospodářským centrem. A tato otázka se nás velice dotýká. Vždyť máme ve Vídni půl milionu nejen dělného lidu, mezi tím půl milionem máme celou řadu živnostníků hospodářsky neobyčejně zdatných, s moderně zařízenými živnostmi a dílnami a budeme jednou nuceni, jakmile Vídeň bude klesati hospodářsky, zabezpečiti výživu těchto lidí, poněvadž by se bez naší pomoci neuživili. A já myslím, že nejpřiměřenějším zabezpečením výživy těchto našich krajanů bude ponenáhlá jejich repatriace, ponenáhlé účelné převádění a usazování našich lidí na Slovensku, na příklad v Bratislavě, která zajisté v budoucnu nastoupí na místo vládnoucí Vídně, aby naši lidé stěhovali se na půdu republiky, stahovali se do Slovenska, na př. do Bratislavy, která jistě co nejdříve vyroste ve vážného konkurenta Vídně, dosud vládnoucí v ohledu hospodářském i obchodním. A z té příčiny, poněvadž my v té repatriaci našich krajanů vidíme jednu z nejkardinálnějších otázek nejen kulturní, nýbrž i hospodářské zdatnosti republiky, dovolujeme si předložiti jménem klubu československých socialistů tuto resoluci:
"Poslanecká sněmovna vyzývá vládu republiky Československé, aby vzhledem k početnosti menšiny československé v republice rakouské a v obavě o její národní, hospodářskou i kulturní existenci, připravila plánovitou repatriaci příslušníků československých z Rakouska do našich zemí. Zvláště ukládá vládě, aby pamatovala potřebnou položkou ve státním rozpočtu pro rok 1920-1921."
Jménem svého klubu prohlašuji,
že jako strana koaliční, třeba že máme dosti závažné a velké námitky
pro malou ochranu našeho obyvatelstva českého na půdě rakouské,
budeme pro tuto předlohu hlasovati, ovšem v pevném přesvědčení,
že, až se bude jednati o obnovení této smlouvy, mnoho a mnoho
z těch nedostatků, které tu cítíme a které zejména cítí naši bratři
vídeňští a rakouští, bude odstraněno a zlepšeno, aby jim tím pak
na půdě rakouské byl jejich rozvoji hospodářský a zejména kulturní
zajištěn. Za tu velkou práci, kterou tam na přední stráži pro
svůj národ v dobách nejhorších vykonali, myslím, že zaslouží,
aby jim osvobozený národ ve svém vlastním státu podal pomocnou
ruku a aby jim byl ochranou, poněvadž oni i nadále budou jeho
přední stráží tam v tom středisku vídeňském. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
K slovu je dále přihlášen p. kol. dr. Czech.
Poslanec dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Pro porozumění brněnské smlouvě je nutno znáti její předhistorii a orientovati se také o hospodářských vyjednáních mezi Československou republikou a republikou německo-rakouskou. Něco o tom dovíme se z úředního publikačního orgánu ministerstva zahraničí "Sborníku". Vypráví se tam, že ještě před jednáním v St. Germain a potom i během vyjednávání nastal mocný tlak dohody ve prospěch Německo-Rakouska, a že tento tlak se tou měrou stupňoval, jakou se situace Německo-Rakouska hospodářsky horšila a konečně, že tento tlak se stal obzvlášť silným tím momentem, kdy došlo k povstání zemí a bylo se co obávati, že se odtrhnou, čímž by pak byl býval celý st. germainský mír zviklán a daly by se byly bývaly očekávati mezinárodní zápletky. A dále se objasňuje, že přes to vše - a to karakterisuje nejvýstižněji českou mentalitu - Československý stát odporoval tlaku dohody a dal jí na srozuměnou, že mísení se dohodových mocností do poměrů v republice Československé absolutně nesnáší se se suverenitou tohoto státu, a že je úplně nepřípustno, aby o osudu Československé republiky rozhodoval někdo jiný, než Československá republika sama. Poněvadž však Československá republika byla nucena dělati aktivní politiku, prohlásila konečně, že je ochotna vyjednávati s německým Rakouskem a dala rakouským Němcům na srozuměnou, že přijdou-li do Prahy, budou vítáni. A rakouští Němci potom tomuto pozvání vyhověli.
Ve "Sborníku", publikačním orgánu ministerstva zahraničí, potom se psalo, že ochota německého Rakouska přijíti do Prahy je projevem suverenity Československé republiky, při čemž ještě se dodává, že to ještě daleko není nějakou cestou do Canossy pro německé Rakousko. A potom se patheticky vyvolává, že Československá republika cestou Rennerovou do Prahy bezesporně se stane krystalisačním bodem nového politického systému střední Evropy a že v tom se skrývá přiznání, že Československá republika ze všech těch nově vzniklých státu je nejlépe konsolidovanou, hospodářsky nejbohatší, finančně nejpevnější. Cesta Rennerova do Prahy, jednání mezi něm. Rakouskem a Československem, shoda mezi něm. Rakouskem a Československou republikou, že jsou - stojí tam dále - formálně prvním velkým kamenem na budově příští československé zahraniční politiky, základ pro obnovu rovnováhy ve střední Evropě, první krok k vytvoření spořádaných poměrů ve střední Evropě. A na konec tam je: "Pražská vyjednávání jsou nepochybně událostí mezinárodního významu; ony budou sensačně působiti na spojence, jsou překvapením prvního řádu, jež spočívá v tom, že se dva státy, které do dnes tak krutě spolu válčily a které dosud byly pod kontrolou a kuratelou dohody, konečně se nyní osamostatnily a jistý čin předsevzaly, který svědčí o jich úplné politické zralosti." (Místopředseda inž. Botto převzal předsednictví.)
Nechceme to všechno, co se tu povídá v úředním orgánu ministerstva zahraničí zkoumati co do správnosti. Jen tolik chceme říci, že bylo ve "Sborníku" něco poněkud silně naneseno. Kdo zná poměry, v nichž nyní žijeme, ten ví, že o nějakém hospodářském konsolidování Československé republiky nebude dlouho ani řeči, a že také není ani stopy po nějakém finančním konsolidování republiky. To jsme viděli přece při projednávání zákona o válečné půjčce a z opětovných prohlášení podaných z téže příčiny panem ministrem financí, mířených na Němce. Ale tolik je pravda - vyjednávání o uzavření smlouvy s německým Rakouskem jsou prvním krokem k osamostatnění politiky dvou nově vzniklých států. Oni jsou jistě ještě jakýmsi bázlivým krokem a prvním v osvobozování se z dohodové kurately a osamostatnění z hospodářského a politického zotročení, které mírová smlouva státům na území Rakouska vzniklým přinesla. Ale ještě něco vynesla brněnská vyjednávání na světlo boží a to je poznání, které ožilo uprostřed národnostních chumlů, v nichž ještě dnes žijeme, že tisíceré hospodářské vztahy národu se nedají absolutně přes noc přetrhnout a že přes všechen odpor minulosti jest tu jistá solidarita zájmů mezi těmito novými státy navzájem a především mezi Československem a něm. Rakouskem, a že musíme všechny svoje síly vyložiti na to, abychom konečně minulost se všemi těmi nedorozuměními a různicemi konečně překonali, abychom dospěli k jistému přijatelnému poměru mezi státy a jejich národy. Národní revoluce, které přišly po hospodářském shroucení a které vedly k zřízení států nových, rozbily úplně staré hospodářské území rakouské, národy rozdvojily, způsobily úplný zánik hospodářských vztahů a tak na všech stranách způsobily nezjistitelné škody, těžké hospodářské katastrofy a tím přivodily také těžké politické komplikace a krise.
Československo omylem vsadilo všechny svoje naděje na jednu kartu - na dohodu. Odtud měla přijíti pomoc ve výživě, odtud měly býti dodány suroviny, tam se obrátil směr celého obchodu. Současně byly strženy všechny mosty k sousedům. Ale brzy se ukázalo, že karta byla falešná. Dohoda, jež Československo právě tak jako ostatní státy nově vzniklé, činila mírovou smlouvou svými vasaly a hospodářsky svým příslušenstvím, nepřinesla pomoci zásobovací, v niž se tak doufalo, nedodávala poživatiny a suroviny a když to jednou nebo dvakrát konečně učinila, pak za hrozně tísnivých a nemožných podmínek. Poněvadž tato vysněná pomoc selhala, ukázaly se následky zvrácené obchodní a valutní politiky velmi brzy. Původně se majitelé moci v Československu domnívali, že všeobecným shroucením bude těžce postiženo jenom německé Rakousko a Německo. Když však nacionální opojení zmizelo a přišlo vystřízlivění, tu bylo všem jasno, že se zřetelem na úzkou spojitost osudů a hospodářství všech národů, zánik jednoho stane se i zhoubným pro druhého, a že jeden národ, shroutí-li se, strhne s sebou do propasti i druhý. Staleté hospodářské vztahy nedají se zrušiti, aniž by tím nebyl co nejtíže postižen ten kdož je jimi spjat. Výstižně to bylo řečeno v řeči ministra obchodu Heidlera v listopadu 1919, že Československo se musí snažiti, aby navázalo příznivé hospodářské spojení s ostatními, nově na území Rakouska vzniklými státy. "Oboustranná hospodářská souvislost, vyšlapané hospodářské stesky nesmějí býti přerušeny událostmi politickými." A na konec volal: "Pozorujeme, že přes naše namáhání dirigovati vývoz na západ, jsou to území rakousko-uherské monarchie, jež jsou našimi nejlepšími odběrateli." Kdyby bylo toto poznání vůdčím tohoto státu vysvitlo dříve, ohromné škody a ohromné neštěstí mohli jsme míti uspořeno. Proto musíme si nyní vší silou přáti, aby byl konečně konec učiněn desolátním poměrům, aby především - uvádím to na přetřes v této souvislosti - nepřátelství ve styku Československa s německým Rakouskem, šikany a obtíže v železniční dopravě a v pasové kontrole, v peněžním oběhu bylo odstraněno, krátce aby všechno bylo potlačeno, co by dorozumění a sblížení obou těchto států a národů stálo v cestě.
Dříve ještě, než přejdu k úvahám o této smlouvě, musím podotknouti jedno o vztahu této smlouvy k smlouvě mírové, již má brněnská smlouva provésti, objasniti a doplniti. Všechno bezpráví a křivda, které charakterisují mírovou smlouvu, projevují se ve všech oborech, které jsou předmětem smlouvy mezi Československem a Rakouskem. Dohodě nestačilo, že si mocensky a hospodářsky všechny nově vzniklé státy zavázala, ona si vytkla ještě, všechen život svých vasalských států pod svoji kontrolu postaviti a proniknouti těmi nejzazšími póry. Žádný samostatný pohyb těchto států, bez dovolení dohody. V železném objetí jsou všechny pevně sevřeny. Všichni mají býti a zůstati nástrojem Dohody. Německé Rakousko a Německo mají býti nadále drženy dole, v mdlobě, každého svobodného pohybu jsou zbaveny. Nepřátelé Německého Rakouska a Německa mají zostřením protiv v nepřátelství proti těmto státům býti posíleny, Poláci nechť jsou útočným beranem dohody. Československo má sklesnouti na francouzskou polní stráž. (Souhlas na levici.) Místo, co by se měly národy spolu sblížiti, bylo mezi ně zaseto svárů a nenávisti a myšlenka na pomstu ještě zostřena. Proto nesmíme žádné příležitosti nechati minouti, aniž bychom proti tomuto potupnému míru co nejrozhodněji neprotestovali a neodmítli všechnu zodpovědnost před dějinami a neprojevili, že pouze právo sebeurčení národů může býti činitelem státotvorným (Potlesk na levici.) a že to a pouze toto právo sebeurčení vésti může k uskutečnění mezinárodního socialismu. Zatím má dohoda ještě všechnu moc v ruce, ale co je zbudováno na násilí nemá trvání. Na dějinných nutnostech nebudou moci pařížští vyráběči map nic měniti. A každý krok k sblížení se národů je krokem ku předu k odstranění potupného míru.
Nyní k smlouvě samé. Jejím účelem je urovnání jistých otázek, jež jsou sporny mezi Československem a německou republikou a především otázky státního občanství a ochrany menšin. V motivační zprávě se praví, že ustanovení mírové smlouvy jsou na mnoha místech nejasná a neúplná, sporná o sobě odporující a že je to v zájmu národů tu i tam nutno, aby bylo zjednáno jasno. Avšak cesta, jíž se mělo k tomuto cíli dospěti, vedla k novému bezpráví.
A toto záleží nejprve v opravách mírové smlouvy, jimiž celá mírová smlouva ve svém základě je ohrožena. Do Brněnské smlouvy byla pojata jistá ustanovení, jež jsou v přímém rozporu s mírovou smlouvou a smlouvami vedlejšími, proti čemuž my se vší rozhodností se ohražujeme, poněvadž tím tu jinak vyvstává nebezpečí, že tímto způsobem i těch několik málo příznivých ustanovení mírové smlouvy krátce může býti odstraněno. Avšak naprosto nám není možno mluvit o Brněnské smlouvě v oněch bodech, v nichž se zabývá úpravou menšinového školství. (Souhlas na levici.) Vychází z toho mylného předpokladu, že problém ochrany menšin v Československu a v Rakousku je týž. My však zaujímáme to stanovisko, že absolutně nemůžeme dovoliti, aby s námi bylo nakládáno jako s nějakým národem menšinovým (Souhlas na levici.), právě tak málo jako švýcarští Němci sebou dají nakládati jako národem menšinovým. Nuže, jestliže již Němci byli do tohoto státu vnuceni, pak se jim musí dáti postavení plně rovnoprávných občanů. (Souhlas na levici.) I když je Němců co do počtu méně, nebudou hrát roli nějakého menšinového národa, to odmítají se vší rozhodností. (Souhlas na levici.) A školství teprve nebudete moci u praviti podle ustanovení mírové smlouvy, poněvadž Němci v této zemi stojí na tom stanovisku, že školství je tou nejvlastnější jich věcí, že jsou v oboru školském svými vlastními pány a že si od jiného národa do toho mluvit nedají. (Souhlas na levici.)
A nyní, dámy a pánové, k jednotlivostem smlouvy a především k ustanovením která se týkají státního občanství. Ona se opírá přirozeně o mírovou smlouvu a obsahuje proto všechnu krutost této mírové smlouvy, neboť ani otázka státního občanství není ponechána volné dohodě národů a států, nýbrž tak jako všechny ostatní otázky je postavena pod diktát dohody. Samy o sobě jsou ustanovení československého zákona o státním občanství - onoho zákona, který teprve krátce před odstoupením Národního shromáždění byl uzavřen - úplně nejasna. Musí tu být člověk dítětem dobrých rodičů, aby se v tom správně vyznal. Při úpravě státního občanství jsou rozhodující: narození, domovské právo, rodokmen, národnost, opční právo. A ke všem těmto komplikacím přibudou ještě i ty nejasnosti, jež s sebou přinesla smlouva. Možná, že se otázka státního občanství považuje za vedlejší věc. Pomyslíme-li však, že i tady dohoda dobře tomu rozuměla, aby uložila nově vzniklým státům jistá břemena materielní, pak pochopí každý, že se ani tady nejedná o žádné vedlejší věci. Pro nás existuje jen jedno jasné rozřešení státního občanství a to je to, jež se dá vyjádřiti následovně krátkou formulí: Státním občanem je ten, kdo má ve státě domovské právo. Opční právo se přiznává pouze těm, kdož pocházejí z jiného státu, ze sporného území, nebo jsou jiné národnosti. Tímto pravidlem by se dal celý problém řešiti velmi snadno a všechny komplikace by byly odstraněny. A nyní k ochraně menšin. Paragraf 17. smlouvy by možná byl postačitelným při úpravě poměrů menšin cistě místních, mohl by býti postačitelným při úpravě poměrů menšin českých v německém Rakousku, avšak pro nás je úplně nepřijatelný. Mimo to obsahuje rozšíření ustanovení smlouvy podřízením školy státnímu dozoru a především jazykovému zákonu, což musíme odmítnouti se vší rozhodností. Proto musíme smlouvu co nejrozhodněji odmítnouti a současně všechno mísení se Československého státu do našich poměrů a obzvláště do úpravy našich kulturních záležitostí.
V otázce menšinového školství je ve všem, jak jsme viděli ve smlouvě, německé Rakousko stranou, která dává, a je pozoruhodné, že v tom momentě, kdy si Československý stát vymohl pro svoje menšiny v Rakousku české školy, musí německé školství v Československé republice formálně o svoji existenci zápasiti. (Souhlas na levici.) Pozoruhodné, že v témž momentu na sta německých škol bylo zavřeno, v témž čase bezčetné školy zrušeny, v téže době takové množství středních škol zrušeno a tak mnohé redukce provedeny. To se děje v témž čase, kdy hospodářské poměry znemožňují rodičům, aby děti vychovávali doma a měli vliv na jejich výchovu. Tím budou v první řadě postiženi hlavně dělníci, poněvadž si jinou možnost vzdělání opatřiti nemohou. Tím však ani občanské živly nezůstanou nedotčeny, poněvadž i v těchto vrstvách boj o bytí absorbuje největší a nejlepší část sil a tak pro vychování dětí zbudou jenom drobty. Pan president republiky vyslovil to již několikráte a pan ministr školství to právě tak řekl, že jim německé školství leží právě tak na srdci, jako české, avšak skutečnosti tomu odporují co nejostřeji. Methody, jimiž se německé školy ničily, byly nejrůznějšího druhu. Vojenskou asistencí, via facti, zvlášť na Moravě bylo bezpočetně škol prostě zavřeno, zatím co školáci a učitelé násilím prostě byli odehnáni. Také cestou správní se tak často dělo u nás, na př. za pomoci zákona Perkova. A dálo se tak také na podkladě československých zákonů, obzvláště na podkladě zákona o zřízení škol, který se stal pro Němce zákonem pro zničení škol. Denně přicházejí zprávy z německého území Čech o zavírání škol. V ústeckém okresu rozžehnávají se mnohé školy se životem, v libereckém okresu mají mnohé propadnouti záhubě a v chebském okresu má totéž právě nastati. V Brně bylo na ráz a jedním výnosem 80 německých tříd odstraněno. Také středním německých školám se odzvání, tak před několika dny středním školám v Prostějově, Hranicích, Unčově a Břeclavě. Obchodní školy mají býti zrušeny.
Oblíbeno je, s podporou statistiky nejnověji pan státní sekretář Drtina vydal takovou statistiku na veřejnost tu věc líčiti tak, jako by německé školství oproti českému bylo ještě ve výhodě a on zvlášť vypočetl, že Němci jsou o 2% slovem i písmem o 2% na tom lépe. Naproti tomu mohl bych poukázati na skutečnost, která mluví za knihy: my máme v tomto státě ještě pořád 603 a vezmeme-li k tomu expositury ještě o mnoho více jednotřídek německých. Procentuální výčet německých jednotřídek je 29˙4% oproti 14% českých jednotřídek. A ještě stále, pánové, jsou školy s 80 až 90 žáky, tak v Hosťce 90, v Albrechtsdorfu 94, Podbořanech 92, v Čemínech 82, v Budějovicích jsou také třídy s 80 žáky. 45 německých tříd odbývají vyučování v 10 učebnách. Naproti tomu je, jak páni na české straně vědí, celá řada českých škol se 7, 9, a 14 žáky, tak na př. v Litné, Kaltenbrunn, Zvoleni, Settenzi, Patzdorfu. Zákon o udržování škol dal předsedovi zemské školní rady plné oprávnění do rukou. On může rozpustiti obecné i občanské školy, restringovati, tedy jako diktátor rozhodovati, a tento boj o zničení německého školství se vede právě v tom okamžiku, kdy se min. vyučování pokouší obšťastniti obyvatelstvo lidovými kursy vzdělávacími (Souhlas na levici.) a niveau vzdělanostní dostati o stupeň výš. To je potěmkinovská školská politika. A ještě něco: co pociťujeme obzvláště trpce, je loupež školní autonomie. Dříve jsme měli rozdělení školní rady podle národností. Podle nového zákona o zřizování škol má i tento poslední zbytek školské autonomie Němcům býti vzat.
A proti tomu všemu já pravím:
Němci mají právo na takové a na tak dobře vybudované školství,
jež by odpovídalo jejich počtu a kulturnímu niveau. Bez splnění
tohoto požadavku není možna nějaká klidná spolupráce. (Souhlas
a potlesk německých poslanců.) Pochopíte, že po tom všem,
co jsem zde řekl, je úplně vyloučeno, abychom pro zákon hlasovali.
Jinak však prohlašujeme, že co se nás týče, že si přejeme sblížení
mezi německým Rakouskem a Československou republikou a že si zvláště
přejeme, aby vztahy nesměle navázané doznaly rychlého vytváření
To si přejeme jako sociální demokraté, kteří doufají, že odstraněním
jedu boje nationálního, energie - které jsou národnostními zápasy
vázány - uvolní se pak pro sociální práci a pro onu činnost, která
zmírní rostoucí nouzi národa. To přejeme si však také jako Němci,
kteří sledujeme osud Rakouska a jeho lidu, přes to, že nás hranice
dělí, pro společenství duchovní, jazykové a kulturní s největší
účastí a sympatiemi. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Slovo má dále pan posl. Němec.
Posl. Němec: Ctění občané a občanky! Než přejdu k meritu předmětu na denním pořádku se nacházejícímu, chci několik slov promluviti o ústavní podstatě projednávání této předlohy, o níž se zmínil již pan referent. Já jsem protestoval proti tomu, že předloha tato byla odkázána k projednání Stálému výboru v době, kdy zasedá poslanecká sněmovna, poněvadž dle § 54 ústavní listiny jest to naprosto vyloučeno. Ovšem mně bylo na to odpověděno, že podle § 81 jednacího řádu jest prý to přípustné. A tu já se odvolávám na to, že ústavní listina jest rozhodující a žádný jednací řád nemůže naše ústavní zákony měniti anebo dávati jim jiný výklad, než jak v ústavě naprosto přesně vytčeno. Nijakým způsobem se to nedá vyvrátiti co tam stojí, že není možno, aby Stálý výbor zasedal a projednával nějaké předlohy, dokud zasedá poslanecká sněmovna. V uvozovacím zákoně k ústavě stojí, že všecky zákony, které před tím nebo v budoucnosti by byly vydány a které by se příčily ústavě, jsou neplatné. Tedy všecko, co bylo praveno, mne nepřesvědčilo o tom, že jest to správný ústavní postup, když se Stálý výbor svolává a dávají se mu ku projednávání věci v době, kdy zasedá sněmovna Ale ovšem páni řekli, že jest nutno prý o tom rozhodnouti v ústavním soudě, že ústavní soud o tom rozhodne ačkoliv ani to pro mne není směrodatné, poněvadž myslím, že jest věc tak určitá a tak jasná a tolik nebezpečná, poněvadž by nám vznikla vedle dvou kompetencí, které již jsou velkým zatížením demokracie, - poněvadž demokracie nepotřebuje vedle poslanecké sněmovny ještě senát, - ještě třetí kompetence, Stálý výbor. (Hlas: Ještě § 14, aby toho bylo více!) Možná že by se nám pak mohla ještě nějaká nová kompetence někde vynořiti, tu a tam se to leckde ukazuje a nevím, kde bychom se se svou ústavností ocitli. (Místopředseda Dr. Hruban převzal předsednictví.)
Pokud se týče předlohy samotné, tedy je předloha ta nutnou. Předloha ta znamená značný pokrok proti tomu, co jsme měli dříve a předloha ta je nevyhnutelným doplňkem mírové smlouvy. Předně určitě stanoví státní občanství, stanoví ochranu menšin, práva menšin ve školství a pak také stanoví mezinárodní soud, jímž se vyrovnávají spory mezi republikou Československou a republikou Rakouskou. Ovšem dříve nebylo zákona na ochranu menšin. V tom bývalém starém Rakousku byly menšiny dány úplně na pospas většině, a zejména to bylo školství. Přátelé, nechápal jsem, když jsem slyšel starého svého přítele, dlouholetého spolubojovníka Dra. Czecha s takovou velkou emfasí mluviti o tom útlaku německého školství v Československé republice. To jsem nechápal. Když my čeští sociální demokraté jsme se ujímali českého školství, poněvadž jsme nechtěli za žádných okolností připustiti, aby německý kapitalista měl právo bráti českému dělníku nejen jeho pracovní sílu, nýbrž aby mu předpisoval i národnost, aby mu předpisoval, jak má vychovávati své děti, aby zařizoval tovární školy a propouštěl dělníky, kteří nechtěli posílati své děti do německých škol, když jsme se proti tomu bránili, nejen jako Češi, nýbrž také jako sociální demokraté, tu němečtí soudruzi nám řekli: "To s vámi nemůžeme jednati", a rozsekli poměr mezi námi a mezi nimi, ten dlouholetý poměr přátelský na říšské radě ve Vídni a řekli: "Když vy se pletete do otázky národnostní, do otázky školské, nemůžeme s vámi jednati".