Ďalej treba upozorniť na 8. článok, ktorý obsahuje ustanovenia, ktoré nie sú ani v smluve s Rakúskom, ani v smluve s Československom, aby totiž na tom základe, že niekto bydlil dlhšiu dobu na území jednoho alebo druhého štátu, bez toho, že by si tam bol zaopatril právo domovské, a tým súčasne i právo štátneho občana, mal právo optovať pre štátne občianstvo toho štátu, na území ktorého bydlí dlhšiu dobu. Toto ustanovenie smluvy je celkom správné a odôvodnené, lebo pred tým nebolo zvláštneho záujmu na tom, aby si obyvateľstvo získalo domovské právo práve v tom kraji, resp. v tej zemi, kde sa zdržovalo, ale všetky hospodárske, rodinné a iné sväzky po 10ročnom bydlení v prislušnom mieste ich už viažu na to miesto a preto je správné, aby im dané bolo právo na tomto mieste i naďalej ostať a získať príslušnosť štátnu v tom štáte, ku ktorému ich toto dlhodobé bydlisko podľa dnešného stavu patrí. Ovšem, že týmto 8. článkom je urobená určitá výnimka z článku štvrtého, kde sa uvádza, že smerodatným je pre posudzovanie štátneho občianstva právo domovské, ale nie bydlísko. Vtedy v prípade čl. 8. je závažné pre získanie štátneho občianstva nie právo domovské, ale miesto dlhodobého bydliska.
Konečne treba upozorniť na 3. a 4. odstavec čl. 20., ktorý sa týka dočasných opatrení pre deti československej menšiny v Rakúsku, špecialne vo Viedni. Dohody v otázke návštevy verejných škôl obecných v plnej miere dosiahnuté nebolo. Bola však dosiahnutá aspoň častočná shoda pre školný rok 1920-1921, čo nijako nepredbieha najkoršiu úpravu a sice tým spôsobom, že rakusky štát vzal na seba záväzok dať prístup deťom československého jazyka do verejných škôl československých ustanovujúc pri tom za najmenší priemer pre jednu triedu 42 žiakov. Ovšem to právo, vlastne tento priemer platí len pre deti československého jazyka, ichž rodičia sú štátnymi príslušníkmi rakúskymi. Deti, ichž rodičia bydlia v Rakúsku, ale sú štátnymi občanmi československými, majú síce tiež právo na návštevu verejných i sukromných škôl československých, ale tieto deti nepočítajú sa do toho kontingentu, podľa ktorého má sa ustáliť počet tried, resp. škôl verejných, určených pre deti jazyka československého s československým vyučovacím jazykom.
Pri otázkach postupu v sporných prípadoch chcem upozorniť na to, že sú tu dve inštitúcie, ktoré v týchto prípadoch rozhodujú. V prvom rade menej nákladná inštitúcia miešaných komisií, ktoré má každý stát pre seba zvlášť a ktoré v zásade jednajú písomne, ostávajúc každá vo svojom sídle a schádzajúc sa len vtedy, jestliže písemnou cestou k shode nedôjde. Pri týchto miešaných komisiách je možná len vzájomná shoda. Hlasovanie je v týchto komisiách nemožné. Ale jestliže sa miešané komisie medzi sebou nedohodnú, vtedy predkladá sa vec stálemu rozhodčiemu súdu, v ktorom má každý štát dvoch zástupcov, a potom predsedu zvoleného resp. ustanoveného podľa 2. bodu, 25 čl. Tento súd rozhoduje potom o spornej otázke už hlasovaním.
Konečne chcem ešte poukázať na 32. článok, ktorý určuje, že táto smluva je platná na 4 roky, pravda, môže byť predľžená vždy o rok, jestliže žiadna z oboch strán nepoužila práva výpovedi šesť mesiacov napred. Na 4 roky bola smluva uzavrená preto, lebo právo vysťahovania je určené smluvou na 3 roky; a tak sa predpokladá, že po 4 rokoch tieto otázky budú rozriešené v takej miere, že bude možné potom utvoriť novú smluvu, ktorá by sa týchto otázok snáď týkať nemusela, alebo by ešte upravovala niektoré pozostatky a potom na základe nadobudnutých zkúseností a pomerov postarala sa o definitívnu úpravu celého komplexu otázok, ktoré podľa oboch smlúv je treba riešiť, pokiaľ sa týka štátneho občianstva a ochrany menšin.
Upozorňujem ešte na druhý odstavec zprávy stáleho výboru k článku druhému, kde stály výbor poukazuje na chybu, ktorá vkľzla do druhého článku v srovnaní textu českého a nemeckého. Medzi textom českým a nemeckým je neshoda. Text český v prvých slovách zneje: "Práva štátních občanů nabytá", text nemecký ale hovorí "Erlangten Staatsbürgerechte". "Staatsbürgerrechte" podľa kontextu nemeckého a podľa kontextu celého tohoto ustanovenia neznamenajú tu "Práva státních občanů", nýbrž "Práva státního občanstva". Staly výbor jest tedy toho názoru, že v českom texte bude treba tieto prvé slová opraviť v shode s textom nemeckým, ktorý sa zdá v tomto prípade správnym, a to tak, že by prvé slová druhého článku boly: "Státní občanství, nabytá bez získání práva domovského" atd.
Ovšem, vážené shromaždenie, tuto opravu nemôže vykonať snemovňa, lebo sněmovňa k celej smluve môže zaujať len stanovisko, že smluvu buďto prijíma alebo odmieta en bloc, ale nemôže na tejto smluve konať žiadnych oprav ani obsahovej, ale ani opravy štilistickej. Preto stály výbor nemohol urobiť nič iného a snemovňa tiež nemôže urobiť nič iného, než poukázať na tento rozpor, ktorý je čiste v preklade a v nesprávnej štylizácii pri preklade, ktorýžto rozpor bez ďalších ťažkostí môže riešiť príslušný rozhodčí orgán, ustanovený 21. §om pri prvej príležitosti, keď o tejto smluve budú jednať, po prípade, že by vláda rozriešenie týchto rozporov považovala za veľmi dôležité, môže byť vyzvaná miešená komisia, alebo stály rozhodčí súd, aby tento rozpor vyriešil treba ako samostatnú otázku. Toľko v krátkosti ako doplňok k tomu, čo hovorí o smluve zpráva stáleho výboru sama. Teraz ešte niekoľko poznámok k návrhu ratifikačného usnesenia, ktoré je vlastne jediným predmetom usnesenia poslaneckej snemovne. Návrh ratifikačného usnesenia v pôvodnom znení, predloženom vládou mal štyry body. Stály výbor sa usniesol za súhlasu zástupcov vlády na tom, aby druhý bod, ktorý dáva prezidentovi právo k ratifikácii, bol z ratifikačného usnesenia vynechaný proste z toho dôvodu, že je zbytočným, lebo podľa ústavnej listiny ratifikovať medzinárodné smluvy je právom prezidentovým, a tomu požiadavku ústavnej listiny, aby k ratifikovaniu smluv, ktoré sa týkajú dôležitých práv občanov, dalo prezidentovi súhlas Národné shromaždenie, bude vyhovené usnesením, ktoré je v bode prvom.
K bodu druhému podal v Stálom výbore p. senátor Spiegel návrh, aby sa vláde uložilo nielen publikovanie smluvy, ale aby bolo zvlášť podotknuté, že smluva má byť publikovaná v oboch textoch, tedy jak v oficielnom texte nemeckom tak i v oficielnom texte českom. Toto zvlášť uložiť vláde považovala väčšina stáleho výboru za zbytočné, lebo tento závazok vzala na seba vláda v 3. odstavci čl. 32. smluvy samotnej, kde sa hovorí, že oba texty "vyhotovují se ve dvou stejnopisech, a to každý v řeči československé a německé. Oba texty jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude každým z obou států vyhlášena v jeho úřední sbírce zákonů v obou autentických textech".
Tedy zvlášte to dávať do ratifikačního usnesenia bolo by zbytočné.
Potom bol podaný ešte p. senátorom dr. Spieglom a zamietnutý stálym výborom ďalší návrh, ktorý mal byť štvrtým bodom ratifikačného usnesenia a v ktorom sa vláde ukladá, aby v najbližšej dobe predložila určité zákony, ktoré sú následkom týchto smlúv k úprave všeobecných pomerov potrebné. Stály výbor vychodil tu z toho stanoviska, že toto dávať do ratifikačného usnesenia nenie primereným a tiež bol upozornený zástupcom vlády na tú okolnosť, že podľa súčasného stavu medzinárodného práva medzinárodné smluvy sú smerodajné v prvom rade, kde by sa neshodovaly s niektorými vnútornými zákonami.
Toľko všeobecne o celej smluve.
Menom stáleho výboru na základe usnesenia jeho tripätinové väčšiny
mám česť navrhnúť, aby poslanecká snemovňa prijala návrh ratifikačného
usnesenia a týmto prijatím ratifikačného usnesenia schválila i
smluvu, ktorá je predmetom jednania.
Místopředseda inž. Botto: K tomuto odstavcu denného poriadku prihlásili sa k slovu tito páni poslanci: "proti": páni poslanci: dr. Lodgman, dr. Czech, Knirsch a Dyk; "pro": páni poslanci: Němec a Sladký.
Ako prvému rečníkovi proti udelujem
slovo pánu dru. Lodgmanovi.
Posl. dr. Lodgman (německy): Dámy a pánové! o předmětu, jímž se zabývá sněmovna, lze způsobem nejpřehlednějším pojednati s dvojího hlediska: předně s hlediska státoprávního a pak s hlediska politického.
Pan zpravodaj pokoušel se o to, aby byl podroben kritice též i postup ve výboru a poukázal na to, že permanetní výbor se chtěl již prohlásiti nepříslušným ku projednávání této vládní předlohy. Nepotřebuji zde zdůrazňovati, že i zástupci našich stran zaujali toto stanovisko ve výboru, neboť jest zcela jasno, že § 81 našeho sněmovního a § 80 jednacího řádu v senátě pozměňují via facti § 54 ústavní listiny. Vyslovili jsme se tedy též proto, aby byla tato záležitost přidělena jinému výboru, a aby bylo konečně přikročeno k uspořádání jednacího řádu s ohledem na jeho souhlas a nebo nesouhlas s ústavoprávními osnovami. I ve směru věcném jsme se snažili, abychom uvedli ku předloze vládní všechno ono, co činí dle našeho názoru předlohu tuto nepřijatelnou a nemožnou, ba poukázali jsme dokonce na to, že předloha tato jest vlastně státoprávně nemožna. Jest konečně všeobecně známo, že byly veškeré naše snahy zmařeny tvrdošíjností výboru pokud se týče přesvědčení koalovaných stran, že tato smlouva musí býti uzavřena a že Stálý výbor tedy své porady skončí. Všechny naše návrhy, které jsme podali ve výboru, byly zamítnuty; musíme se tedy zabývati nyní touto záležitostí ve sněmovně.
Pan zpravodaj pokusil se dnes dokázati, že Rakousko má na této smlouvě zájem. Avšak nejen na této smlouvě, nýbrž též na smlouvě z 10. září 1919, poněvadž se dle § 230 mírové smlouvy určitá ustanovení této zvláštní smlouvy republiky Československé se spojenými mocnostmi dotýkají též Německého Rakouska - myslím, že jsem alespoň potud správně vývodům porozuměl.
Pánové! Myslím, že jest zde docela lhostejno, zda § 230 mírové smlouvy zní tak či jinak. Jest však skutečností, že se zde jedná o právnických a státoprávních nestvůrnostech, že se zde interpretuje smlouva, kterou navzájem uzavřeli dva činitelé, smlouvou, uzavřenou zcela jinými dvěma činiteli. Tato skutečnost trvá. I v tom případě, kdyby § 230 mírové smlouvy byl znění takového, jaké mu přikládal pan zpravodaj, ano i kdyby expressis verbis určoval, že ustanovení československé zvláštní smlouvy jsou platna i pro Německé Rakousko, nesmí přece Německé Rakousko tuto zvláštní smlouvu změniti, nýbrž smlouva tato může býti pozměněna jak věcně, tak i formálně pouze zase smlouvou mezi republikou Československou a spojenými mocnostmi, kteroužto změnou by bylo pak Německé Rakousko vázáno. Po stránce formální nemá však § 230 mírové smlouvy ničeho společného s předlohou. Všem pánům jest také zřejmo, že my se zde dopouštíme právnických i státoprávních nehorázností. O tom není nijak zapotřebí dále jednati. A jest tomu skutečně tak, že jsme zde sloučili dvě zcela různé věci a sice: mírovou smlouvou saint germainskou mezi Německým Rakouskem a dohodou a zvláštní smlouvu z 10. září 1919, uzavřenou mezi republikou Československou a dohodou. Nyní chce republika Československá s jedné strany a Německé Rakousko s druhé strany interpretovati smlouvy, kteréž byly spolu neuzavřely.
Jest však ovšem docela marné, vysvětlovati zde pánům podobné právnické nemožnosti, ne snad k vůli tomu, že by tomu nerozuměli, nýbrž proto, že nedbají, jak se mi zdá z nějakého pocitu bázně, žádných argumentací. Mohli byste připustiti, že dospěje někdo časem k idei, která právnicky funguje a zákonně se dá hájiti.
Vy ve svém chvatu, dělajíce zákony přes hlavy jiných, neměli jste ani času, abyste si řádně rozvážili svá ustanovení, a tak povstala tato slátanina - neboť jinak nemůže tato smlouva býti ani označena - která spočívá na úplně neudržitelném podkladě. Nyní pánové myslím, že nelze na věci ničeho meniti, neboť si zajisté nedají pánové odníti právo, aby nás jednoduše nepřehlasovali, při čemž však nijak nevím, zda-li se dosáhne alespoň oné, dle přání vlády stanovené třípětinové většiny, pročež se i já v tomto směru úplně shoduji s vládou, aby byl totiž při hlasování stanoven poměr hlasů. (Souhlas na levici.) Nechci se však pouštěti do této právnické otázky, že zde smlouvou mezi republikou Československou a Německým Rakouskem mění vláda ustanovení, kteráž byla určena jako státní základní zákon, při čemž ovšem tatáž vláda přesně neví, zda taková změna se dostaví. (Smích na levici.)
Ve skutečnosti bude však touto smlouvou mnohé změněno a já bych chtěl hledati na poli právě politickém ony motivy, které byly příčinou, že obě vlády, rozhodně však vláda československá, uzavírají takovéto smlouvy. (Souhlas na levici.) Byla zde sloučena dvojí různá látka, a sice: jednak ustanovení o státním občanství na obou územích Československé republiky s jedné strany a Německého Rakouska s druhé strany a jednak ustanovení o ochraně menšin v těchto státech. A zde je kámen úrazu!
Jest tomu skutečně tak a ze smlouvy také to skutečně vysvítá. Poukazuji v tomto směru na znění článku 17., zvláště pak odstavce 3., že německé menšiny v československém státě jsou zásadně postaveny na roveň českým menšinám v Německém Rakousku a tím jest jen na jiné pole přeložena ona známá theorie o emigrantech a kolonistech, jakž jsme zde již jednou mohli konstatovati.
A tímto způsobem jste se právě snažili tuto thesi v praktickém životě uskutečňovati a tak, bez jakéhokoliv zřetele na ostatní národnosti, obývající v tomto státě, se mohlo československé zákonodárství i v této smlouvě znovu ukázati v náležitém chauvinismu a imperalismu, který jsme již všichni dostatečně poznali. (Souhlas na levici.)
Pánové, nechci se dále šířiti o tom, že musíme považovati přímo za provokaci proti Němcům v tomto státě, máme-li my, kteří již od století ba od tisíciletí tuto zemi obýváme, býti postaveni na roveň českým menšinám ve Vídni nebo Dolním a Horním Rakousku, menšinám, které jsou výsledkem teprve nejmladšího národohospodářského vývoje, menšinám tedy, o nichž můžeme vším právem užíti slova "kolonistů". (Souhlas na levici.) Nechci o tom mluviti, poněvadž by to bylo úplně marné; chci však poukázat na to, že i při této smlouvě hrála roli snaha, učiniti z československého státu stát národní (Souhlas a potlesk na levici.), kdežto ovšem Německé Rakousko, jako nástupce starého Rakouska, jest státem národnostním. Neděje se tedy tak jen v dnešním zákonodárství, nýbrž již v mírových smlouvách opakovala se velmi často tato hra.
Právě zde se hází přes palubu všechny hospodářské, geografické a chcete-li i etnologické skutečnosti Dospěli jsme však v Evropě bohudík již tak daleko, že jsme dosti dětinští, abychom si namluvili, že se dá několika paragrafy snad určiti, že ten nebo onen stát tak či onak má vypadati, bez ohledu na to, je-li tomu tak či nikoliv. Jak dalece se došlo od r. 1867 s touto hrou na schovávanou, o tom mohli bychom zpívati celou písničku.
Měli jsme vždy staré Rakousko za příklad a máme jej až dosud. Heslo "odrakouštit se", které jest všude tak oblíbené, bylo za těchto poměrů jednoduše utlumeno a my se pohybujeme nyní úplně v těchže stejných kolejích, jako kdysi staří liberálové roku 1867 ve Vídni. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
Než dovolte mi, pánové, abych
již skončil tuto kapitolu a abych jen zcela krátce poukázal na
následky, které zajisté bude míti tato státní smlouva. (Posl.
dr. Baeran [německy]: Pan Markovič mohl by nám říci, co se děje
od tří dnů na Slovensku. Tam se dějí pěkné věci. Velmi zajímavé
události nám by mohl vyprávěti. Posl. dr. Markovič: To nepatří
k smlouvě s Rakouskem!) Snad také o tom uslyšíme,
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.
Posl. dr. Lodgman (pokračuje): Pánové! Z této státní smlouvy vyplývá zcela určitý pojem pro školní typ; jest to typ škol menšinových. Dále vyplývá z této státní smlouvy, řekl bych, jakési státoprávní ustanovení pro užívání jistých jazyků. Mohli bychom snad říci, jistá jazyková menšinová práva. Co se týče tohoto typu menšinového školství, tu poukazuji znovu na onu nesrovnalost, že jsou naše německé školy pokládány za školy menšinové, ač přirozeně nemůže přece býti zde ani žádné otázky ani pochybnosti, že u nás, v námi obydleném území jsou české školy školami menšinovými a nikoliv německé. (Souhlas a potlesk na levici.) Jest tedy česká škola menšinová ve Vídni, Ottakringu, na roveň postavena německé škole v Chebu, v Aši, v Liberci anebo jinde. Toto pojetí nelze bráti vážně.
V této smlouvě činí se rozdíl mezi školami soukromými a veřejnými. Článek 17., 18. a následující obsahují celou spoustu ustanovení o školách soukromých, o jejichž bytí netřeba mluviti a proti nimž nelze ničeho namítati, na př. ustanovení, že tyto soukromé školy podléhají stejně dozoru státnímu jako ostatní v tuzemsku se nalézající ústavy, a podobné jiné předpisy, proti nimž by nebylo ničeho namítati. Co však si tato smlouva dovoluje při našem menšinovém školství, jako na pr. v 5. odstavci článku 19., jest přímo úžasné.
Slyšte jen, jak s námi milostivě obě tyto vlády ku konci této smlouvy jednají: Stojí tam: "V Československé republice nesmí býti německý vyučovací jazyk příčinou k odpírání práva veřejnosti". To jest duch této smlouvy a já myslím, Bůh sám ví, že není již třeba ničeho připojovati. Nelze to říci zřetelněji, než to řekly obě strany, uzavírající smlouvu, zde v této smlouvě, nelze skutečně zřejměji vyjádřiti, že již neberete vlastní stát vážně
Článek 20. odstavec 3. praví: Rakouský stát se zavazuje, že dá zříditi veřejné obecné školy s československou vyučovací řečí ve vhodných místnostech atd. Zde máte, pánové, též další motiv pro tuto smlouvu; neboť se přirozeně více jednalo zástupcům Československého státu o zajištění českých škol ve Vídni, než o nějaké kulturně vhodné ubytování našich škol a ocenění našich školních potřeb. Některá ustanovení ukazují nám docela zřejmě, co si máme opatřiti.
Zajímavé ustanovení, které platí i pro Vídeň, myslím pouze pro Vídeň, a kteréhož si musíme dobře všimnouti, zní: "K určení znalosti československé řeči dítek, hlásících se o přijetí, nechť jsou zřízeny komise, do kterýchž nechť jsou povoláni též důvěrníci československých rodičů jakožto členové této komise." Úplně souhlasíme. My si však zde rovněž prohlédneme děti, které navštěvují české školy. Budeme rovněž prostřednictvím svých důvěrníků určovati, jak dalece tyto dítky ovládají českou řeč, anebo, jak ji označují, československou státní řeč.
Tím tedy by byla podstata této smlouvy, pokud se vztahuje na školy, dostatečně objasněna a nezbývá nám nyní než poukázati na to, že byla i jazyková práva příslušným způsobem upravena. Právnický pojem menšiny jest však v této státní smlouvě určen. Menšiny mají, jak jest zde výslovně určeno, zajisté svá práva. My stojíme na stanovisku, že se nedáme považovati za žádnou menšinu. (Souhlas na levici.) Jsme-li již nuceni býti v tomto státě, pak chceme býti národem státním se stejnými právy a povinnostmi. (Různé výkřiky. Hluk.)
My odmítáme rozhodně na základě svého staletého pobytu zde, abychom byli stavěni na roveň nějaké menšině v některém státě. A jestliže pánové z českých lavic pro nás nalezli slovo "menšina", ne zde, nýbrž dříve již v Paříži, a byla-li těmto menšinám přidělena práva, jak bylo výslovně stanoveno, pak žádáme též organisace těchto menšin jako veřejnoprávních těles, aby zde byl vůbec někdo, kdo by tato menšinová práva vykonával. (Souhlas na levici.) Na tomto podkladě mohli bychom se jedině shodnouti; směřuje k přetvoření státu, na způsob autonomie. A hledíte-li skutečně vážně na to, co jste s Rakouskem v Brně a se spojenci v Paříži roku 1919 vyjednali, vezmete-li celou věc vážně, pak se musíte sami o to starati, aby zde byl vůbec někdo, kdo by tato práva, jež jste sami podepsali a uznali, chápal. Zatím však nevidím ještě nikoho. Nesprostili jste se dosud ještě představ, že nemůžeme býti uznáni za veřejnoprávní tělesa, poněvadž jsme jednoduše českoslovenští státní občané německého jazyka. Právě tak, jak se tomu dělo ve starém rozpadlém Rakousko-Uhersku. Shledáte již, kam až dospějete se svou rouškou "československou." (Výkřiky.)
Že tato smlouva od zástupců české vlády vypracovaná, částečně přeložená - mimochodem řečeno nesrozumitelně jest přeložena, poukazuji zde na článek 2., kde jest přeložen německý pojem "Staatsbürgerschaft" výrazem "práva státních občanů," což znamená "Rechte der Staatsbürger", tedy zcela nesrozumitelně - že tedy zástupci české vlády spolu působili na této smlouvě v naznačeném smyslu, nemůže nás nijak překvapiti při imperialistickém způsobu smýšlení oněch pánů, který se právě v byrokracii jeví. Ze však i Rakousko svým jménem stvrdilo tuto smlouvu, to poukazuje jen na úplnou neznalost politických poměrů. A já si dovedu celou věc vysvětliti, Bůh ví, jen tím, že oni pánové snad následkem četných orientací ze severu na západ a zase k jihu ztratili konečně poněkud hlavu.
Pro nás jsou ustanovení této smlouvy
lhostejna. Stojíme a trváme na stanovisku, že naše postavení v
tomto státě jest ještě nerozřešeným vnitřním problémem. Jsme si
jasně toho vědomi, že takové smlouvy, byť by byly kdykoliv a s
kýmkoliv uzavírány, nemohou ničeho změniti na skutečnostech a
základech, na nichž jest vytvořen tento stát, nýbrž že pouze události
světové mohou rozhodovati o našem osudu (Souhlas a potlesk
na levici.), a jsme si dále vědomi toho, že bojujíce za své
osvobození z pout poddanských, nečiníme tak pouze ve svém zájmu,
nýbrž v zájmu celé Evropy (Souhlas na levici.), neboť základy
budoucnosti celé Evropy spočívají dle mého názoru pouze a jedině
v osvobození nyní ujařmených národů bez rozdílu, ve smyslu práva
sebeurčení. Ve smyslu tohoto práva zamítáme my, strany německého
poslaneckého svazu, tuto smlouvu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Ke slovu je dále přihlášen p. kolega Sladký. Udílím
mu je.
Poslanec Sladký: Slavná
sněmovno! Předloha, kterou projednáváme, je pro nás proto důležitá,
že poprvé od zřízení svého státu československého, od doby své
samostatnosti máme příležitost také upravovati poměr těch příslušníků
naší republiky, kterým nebylo popřáno žíti na půdě naší republiky,
kteří na základě mírové smlouvy žijí na půdě cizích států, zejména
na půdě sousedního německého Rakouska. Zde právě v této předloze
je učiněn pokus upraviti jejich státní občanství a zejména otázku
kulturní, ovšem, bohužel, při tom bylo zapomenuto na otázky hospodářské.
Pan dr. Lodgman zde, abych hned jaksi zaujal stanovisko
k jeho řeči, mluvil o menšinách v naší Československé republice.
Pánové, já jsem člověk, který velmi dlouho pracuje v menšinách,
já jsem člověk, který prožil na půdě slezské řadu a řadu let a
vím, jak život v menšinách vlastně vypadá. Já, pane kolego Lodgmane,
řeknu jako starý menšinář, jak se díváme na menšiny. Kdo je v
naší republice menšinou? Do menšin v naší republice bude patřiti
každý, kdo ten náš stát sabotuje, neguje, kdo nehnul ani prstem
pro vytvoření našeho státu, ten musí býti považován za menšináře,
za člověka žijícího v menšině a tomu pak nemohou náležet práva,
jako ostatním občanům. Jakmile se, pánové, postavíte na půdu tohoto
státu, budete pro tento stát pracovat, přirozeně poměry - možná
brzy, to záleží ve vašich rukou - mohly by se změniti. Co vám
patří podle mírové smlouvy, to jste dostali. Co dostanete dále,
bude to, co si prací zasloužíte. Zejména zajímavo je, když pan
dr. Lodgman mluví o německých dětech v českých školách.
Pánové, v domě oběšencově se nemá mluviti o provaze. My jsme to
poznali, jakých prostředků používali k tomu, aby naplnili své
školy "Schulvereinu" a "Nordmarky". I u nás
ve Slezsku, tam v těch Jeseníkách kolem Pradědu, kde je bída v
obyvatelstvu, nedávali jste nadílky jen právě těm proletářským
dětem německým, ale pánové zřizovali své školy v českém území
a nenaplnili je německými, nýbrž naplnili je jen českými dětmi.
(Odpor německých poslanců. Poslanec Jung [německy]:Jmenujte
taková česká místa!) Komárov, Dvořisko, Štětina. Již ta jména
Komárov, Dvořisko, Stětina ukazují, že nešlo o žádné německé obce,
tam je naše české obyvatelstvo, ale vy jste tam zakládali školy
německé, české děti jste doslovně kupovali, ano doslovně za 50,
60, 100 korun se kupovaly naše děti. (Výkřiky na straně německé.
Místopředseda Buříval zvoní.) Když jste je nemohli donutiti,
tedy jste sáhli k největším násilnostem a naše závislé lidi jste
donucovali ztrátou chleba a ztrátou bytu. (Odpor na straně
německé.) Podívejte se v Ervěnicích, pane kolego! Jmenujte
jednu českou obec, kde vyhazovali z práce, že dali své děti do
německých škol. (Výkřiky na levici.) Já přestanu mluviti
právě proto, poněvadž křičíte stále o útiscích, ale vy jste utlačovali
a utiskovali celý svět, a proto také celý svět s vámi súčtoval
velmi důkladně. (Výborně! Bouřlivý potlesk českých poslanců
a na galerii - Odpor německých poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím pana kol. Sladkého, aby pokračoval.
Poslanec Sladký (pokračuje): vážení pánové! Život v našich českých menšinách - dnes bohudíky naše menšiny nemáme, dnes jsme ve svém státě, tvoříme československý národ... (Posl. Jung [německy]: Co je to "československý národ"?) To jsme my, pane kolego! (Posl. Kallina [německy]: Ptejte se na Slovensku, je-li to pravda!) O tom rozhodují jiní, je-li to Slowakei či ne. O tom nebudete rozhodovati vy, pane kolego! (Odpor německých poslanců.) Když mluvíte tolik o právu sebeurčovacím, měli jste za války i před válkou dosti příležitosti, abyste ukázali, jak si představujete to sebeurčovací právo. My jsme jen vašimi učelivými žáky. Co jste si nadrobili, to sníte.
Co se týče našich menšin, v menšinách našich českých před i za války našemu lidu byl dán do vínku osud: Bojuj a trp! To je sudba sudiček. Ti, kdo stáli na přední naší stráži, vedli tam boj ve jménu národa, lidskosti a celého lidstva. A nikde snad poměry v menšinách nebyly tak hrozné, nikde nebyl tak hrozný ten útisk vládnoucích, tak křiklavě odporující právu sebeurčení, jako právě v té naší menšině vídeňské, na půdě dolnorakouské, kde není snad jen obyvatelstvo přistěhovalé, jak se domnívá p. kol. dr Lodgman. Pan kol. dr. Lodgman je právník, historií se přirozeně méně zabývá. (Posl. Kallina [německy]: Teď přijde důkaz, že Vídeň je české město!) Jsou to spisy německých spisovatelů - historiků, kteří vám to ukazují. Vezměte si "Zeitschrift für die österreichische Geschichtsforschung". Tam najdete, že dávno a dávno obsazeny byly kraje horno i dolnorakouské českým obyvatelstvem až tam dolů k hranicím štyrským a že tedy nemůžeme mluviti o našem obyvatelstvu českém jako přistěhovalém v nynější době, nýbrž jako o domorodém obyvatelstvu. Ale jsou-li tam nyní čeští přistěhovalci, nejsou to přistěhovalci z milosti panovníků, nýbrž drobní lidé, kteří svou produktivní prací dali té lenošivé Vídni to, co ona neznala, dali jí práci a zabezpečili její blahobyt. (Výborně! Potlesk.) To byla ta Vídeň, o které se snilo, že má býti salonem národů. A jak se žilo, přátelé, v tom saloně národů a na tom venkově nejen v Dolním, nýbrž i v Horním Rakousku? Podívejte se na Poštornou, podívejte se na Moravské Pole, poseté slováckými dědinami, podívejte se do Vídeňského Nového Města, do Štýru atd., všude najdete české obyvatelstvo. O útiscích politických nebudu mluviti.