To číslo je sice veliké, ale faktický obsah tohoto čísla se o něco zmenšil. Ale nehledě k tomu, musíme se také obrátiti proti mechanickému rozhraničování. Finančně politickému zákonu na tom nezáleží, že budou nějaké existence jednoduše slepou náhodou zničeny. To by se mi ještě zamlouvalo, kdyby měly býti nějak určitým plánovitým postupem znemožněny určité třídy lidí podle povolání nebo vrstvy podle nynějšího útvaru. Je-li tu plán, o tom by se dalo ještě mluvit, jednat. Ale přenechá-li se slepé náhodě, aby určitá vrstva obyvatelstva byla ve své hospodářské existenci zničena, to není jistě správná finanční politika. A že to je správné, tvrdíme-li, že při tomto mechanickém ohraničení do 25.000 bude museti pracovati jenom slepá náhoda, vysvitne z následujícího krátkého příkladu.
Nepochybně záleží na tom, z čeho se skládá toto jmění 25.000 K. Představme si, že někdo má pozemek, dům, tento je zadlužen, ale přece ještě nad toto zadlužení má cenu 25.000 K. To je jeho celé jmění, co má, jinak podělkuje - chodí na práci. Je to malý domkář, dnes jsou ceny poměrně vysoké. Má-li nyní takový muž upisovati 75 ev. 19 K a připlatiti lombardový dluh, tu má nemovitý majetek, nemůže to, co má, realisovati. Takových nerealisovatelných hodnot je mnoho. Je-li někdo v nešťastné situaci, že má pouze takovéto těžce nebo vůbec nerealisovatelné hodnoty, pak prostě nemůže, i kdyby měl 30.000 K jmění, státní půjčku z vlastního zaplatiti, jedině mu zbývá zahoditi to, co má, což je také škoda, nebo pomocí dluhu a to z 3/4 lombardem a 1/4 otevřeným úvěrem. Vůbec je to pouhá náhoda, když někdo, přesahuje-li jeho jmění 25.000 K, skutečně je schopen státní půjčku upisovati či nic. Ještě je něco strašně nesociálního v tom zákoně a sice vychází to na jevo z té okolnosti, že mnoho tisíc lidí je nuceno, aby si vypůjčovali a vydali se v dávkovou povinnost vůči bankám. Nebezpečí vězí v tom, že dotyčný nebude pouze dlužníkem, nýbrž že také nepřetržitě bude ve své hospodářské existenci brzděn, poněvadž pro soukromníky, pro osoby neprivilegované neplatí žádné předpisy o tom, že základní míra úroková z lombardu se nezvýší, že nebude lombard vypovězen, a že také doplatky na lombardový úvěr nesmějí býti od lombardového dlužníka požadovány. Nyní je to úplně samozřejmé a v motivační zprávě expressis verbis přiznáno, že kurs státní půjčky nezůstane tak vysoko, nýbrž že pravděpodobně klesne na 55-50 a snad i níže. A jestliže nyní banka nebude míti nějakého krytí, které by odpovídalo vysokému obnosu 75% nom. hodnoty, které ona dala, tu napíše prostě na lombardního dlužníka: "Buď doplaťte pokladně, nebo my celý lombardový účet vypovíme." Tu je ten člověk přirozeně hotov. Potom nebude míti již žádné radosti z toho, že dostal za 19 K 75 K československé státní půjčky. On si řádně uvědomí, že od okamžiku, kdy upsal, je diferencí mezi 19 a 75 K vydán na milost a nemilost bance. Podobnou předlohu bychom nemohli schváliti ani s ohledem na naše stanovisko proti slučování vál. půjčky s půjčkou státní. Neboť je to naprosto tak něco nesociálního, že k tomu člověk nikdy nemůže říci ano a amen. Ještě hůře je na tom ten, kdo se nalézá v tak nešťastné situaci, že má 25.000 K jmění a to dokonce povinné dávkou - je-li část tohoto jmění uložena v lombardované státní půjčce. Ten je vůbec již od počátku hotov, je-li válečná půjčka přirozeně lombardována tak, že má stále ještě nějakou cenu, není-li lombardována úplně, asi tak mezi 40-50%.
Pánové, já jsem dnes několikrát již poukázal k tomu, že zákon již z toho stanoviska je protisociální, poněvadž ty, kdož si nemohou pomoci, kdož nemají potřebné hotovosti, aby mohli upisovati, vydává bankám na milost a nemilost.
Toto vydání v šanc korunuje předloha třetím odstavcem § 9. V tomto třetím odstavci, § 9 předlohy, poskytuje se bance právo, aby prohlásila lombardovanou půjčku toho, kdo své upisovací povinnosti neučinil zadost v upisovací lhůtě, za propadlou v kurse 50% a za konfiskovanou. To je ustanovení neslýchané. Již ve starém Rakousku jsme se často divili, že některé banky, na př. Pozemková úvěrní banka, měly právo žádati o exekuci bez žaloby. Avšak tuto exekuci musil aspoň nejprve povoliti soud a věc přezkoušeti aspoň v tomto stadiu. Zákon ve svobodné Československé republice dá však bankám práva ještě větší. Ony nemusí nijak se namáhati se soudem, ony si to vyřídí samy, bez soudního zprostředkování.
Je tu sice právo říci: já tomuto zákonu nepodléhám, pro mne je rozhodujícím § 12. A bylo-li řečeno skutečně: promiňte, já skutečně k tomu nepatřím, tu musí banka donésti potvrzení berní správy. Řekne-li berní správa: Vždyť on lhal, on sem patří, tu nepotřebuje banka nic víc, neboť co propadlo, je propadlé, a sice v kurse 50% a nyní počne obchod: za 100 K válečné půjčky nominelní hodnoty dostane se 75 Kč státní půjčky. To je ten obchod. Ubožákovi, i když má jmění, ne však movité, a proto válečnou půjčku ztratí - již pro to je ubožák nyní tomuto ubožákovi bude zkonfiskováno bankou vše, co měl, a sice v kurse 50%. (Hlas německý: To je loupežné rytířství!) My jsme to namítali a pan ministr financí prohlásil, že to je ustanovení, které nemůže odpadnout, poněvadž logicky a nutně vyplývá z donucovacího a obligatorního charakteru a z charakteru spojitosti mezi státní a válečnou půjčkou a zvlášť z § 12. Nuže, já znám následující logické pravidlo: Jestliže se následky nějakých premis ukáží býti nesmyslné a klamné, je to nejlepším důkazem o tom, že premisy byly špatné. A tento zákon platí také v životě hospodářském. Toto logické pravidlo, podle něhož my lidé, pokud jsme schopni, jsme nuceni mysliti, platí všeobecně. Je-li to skutečně - a tak skoro na půl to pan ministr financí doznal - je-li skutečně proti právu to, co obsahuje třetí odstavec § 9., je-li to tedy špatné, ale logickým následkem obligatorního nuceného rázu spojitosti mezi půjčkou válečnou a státní, pak není pro nás konsequence: "My musíme logický důsledek přijmouti", nýbrž: my musíme nechati zmizeti premisu. Proto musíme odmítnouti tuto premisu, my musíme odmítnouti řešení válečné půjčky ve spojitostí s novou nucenou půjčkou státní. (Souhlas na levici.)
A velmi rádo se poukazuje také k tomu, že to nemůže býti povinností státu, tu a tam někde chrániti nějakou soukromou osobu, která by mohla utrpěti, ačkoliv toto "tu a tam" nebude jen tak "tu a tam", nýbrž dosti často se vyskytne. Neodvažuji se říci ani, jak často, neboť nemá-li pan ministr financí materiálu, pak ode mne teprve nemůže býti vyžadován; ale vypadá to tak, podíváme-li se kolem a vyjasní-li se nám, že těch soukromých osob, které vyjdou na prázdno, bude tolik, že to, co je účelem tohoto podniku, totiž získati si důvěry obyvatelstva, dosaženo nebude.
Ale přikročme k druhému bodu obrany, s níž se pro zákon pracuje. Zní, že budou zvláštní privilegované právnické a fysické osoby zcela velkolepě chráněny Pohlédněme na tu věc nejprve beze vsí kritiky. Uvedu ihned to, co je ve zprávě. Tam stojí, že spořitelny - a ty náležejí k těmto privilegovaným ústavům - asi nebudou moci uvolniti peníze pro zaplaceni státní půjčky a že se musejí obrátiti k lombardovému úvěru. A když se to všechno spočítá a při tom u válečné půjčky jako bilanci přiměřený kurs se vezme 92, objeví se, že celý investovaný kapitál se rentuje 3˙23%. Na to praví ministr financí pokud se týče rozpočtový výbor, ve zprávě velmi zahanbeně, že ani tato rentabilita nestačí plně, poněvadž je právě pouze 3˙23 a ne 4˙5%, neboť spořitelny musí platiti 4 1/2% úroků z vkladů a tato transakce vynáší 3˙23%. Je známo, že při klesání úroků z vkladů nepřibývají vklady příliš vydatně, pročež také v poslední době úroky z vkladů byly zvýšeny. A ještě méně plynou vklady, jestliže se úroková míra při vkladech sníží a klesne důvěra v peněžní ústavy a pro tento zákon klesne důvěra v peněžní ústavy v celé československé republice na nulu, ba i pod nulu, neboť každý u nás čte noviny a tato odůvodňovací zpráva, kdyby byla uveřejněna, byla by právě velkolepou agitátorkou pro to, aby k našim peněžním ústavům neměl nikdo žádné důvěry více. Spekuluje-li se tady s tím, že vklady stoupnou, že banky, spořitelny a podobné peněžní ústavy budou moci pomocí přítoku vkladů ulehčiti lombardový úvěr, pak je to zajisté jen násilný omyl.
Pan ministr financí totiž prohlásil, když jsme mu namítali, že konečným výsledkem ohromného napětí úvěru lombardového, bude museti býti konec konců zase jen nová inflace papírových peněz, kterou podle svého vnitřního i projeveného přesvědčení se pan finanční ministr potlačiti namáhá, že není toho názoru, poněvadž thesaurovaných peněz, peněz v punčochách schovaných bude asi tolik, aby mohly krýti první potřebu, poněvadž obnos, který se státní půjčkou sežene, nesežene se celý najednou ve skutečnosti. To je zajisté správné pouze při tom předpokladu, že se vkladatelé pohrnou k spořitelnám, ale o tom chceme důvodně pochybovati. Oni se nepohrnou. Naopak, každý si řekne: Zkrachované spořitelně, která se musí dříve připojiti k zárukovému svazu, aby nemusila hned poctivě a otevřeně ohlásiti konkurs, aby se mohla vymluviti na svaz zárukový, té nedám ani krejcaru, je to mnohem jistější, nechám-li je ve slamníku a v punčochách. Příliv vkladů nebude tak veliký, aby mohla býti kryta potřeba.
Poněvadž mi lhůta k řeči téměř uplynula, chci pouze na to poukázati, že také pojišťovací ústavy, bratrské a nemocenské pokladny - bratrské pokladny mi obzvláště leží na srdci, poněvadž přicházím z Moravské Ostravy a vím, jak jsou naplněny válečnou půjčkou - jsou kolosálně přesyceny a tu myslím, že není možno tyto ústavy nechati padnouti: a tu výsledek u těchto ústavů bude ten, že se jim jednou stranou bude musit dát zpět, co se jim druhou vzalo. Jinak to nepůjde.
Nuže, také s tohoto stanoviska se věc asi dělat nedá. Několik detailních ustanovení zákona mohl bych vám ještě přednésti, která by vám dosvědčila, že ještě mnoho pánů v tomto státě a v této sněmovně se nemůže té klamné ideologie zbaviti, totiž, že se jedná o věc Němců. Nehledě k tomu, že v českých rukách je 41% válečné půjčky, není tato věc už prostě z toho důvodu německou, poněvadž bude-li zničeno hospodářsky to, co v německých rukách se nalézá, budete i vy zahubeni. (Souhlas na levici.) Neboť, moji velectění pánové z pravé strany sněmovny, kdybyste vůbec mohli odůvodniti, že my tady patříme dohromady, pak byste to mohli dokázat přece pouze tím, že obýváme jednotné politicko-hospodářské území a jsme-li jednotným hospodářským územím, pak nám neděláte žádných milostí, říkáte-li, že jste k vůli Němcům tento zákon udělali.
I kdyby byl dobrý, tak jako je špatný, pořád by to ještě nebyla žádná milost, neboť zaplacením válečné půjčky se zachraňujete, poněvadž zachraňujete svoje hospodářství, svoje právě tak jako naše. Postavíme-li se jednou na stanovisko státu, tu musíme to říci a setrvati při tom.
Návrh zákona nám předložený neodpovídá
našim požadavkům, jaké jsme měli pro řešení problému válečných
půjček. My však tomuto návrhu zákona nemůžeme také z toho důvodu
dáti svůj souhlas, poněvadž on je právě zkouškou na příklad pro
to, že jsme měli pravdu, když jsme po vládním prohlášení vládě
neodhlasovali důvěru. To je první větší návrh zákona, který nám
byl v tomto shromáždění předložen, útok na kapsu lidu. O něčem
jiném jsme tu ještě neslyšeli. Ani jedné vládní předlohy tu není,
ono všechno je ještě hluboko, velmi hluboko a jak se zdá, snad
ani ne v zásuvkách ministrů a možná že teprve v hlavách - a možná,
že ani tam ne - jednotlivých referentů. Můžeme z těchže důvodů,
pro něž jsme vládě po jejím prohlášení neodhlasovali důvěry, této
vládě ani prostředků nepovoliti. Souhlas s tímto zákonem by byl
nejen zapřením principu vytýčeného námi pro řešení problému válečné
půjčky, nýbrž znamenal by i projev důvěry vládě, jež dosud neukázala,
zvláště dělníkům a to obzvláště ne německým, že by si této důvěry
německého dělnictva zasloužila. Proto budeme hlasovati proti návrhu
zákona. (Potlesk na levici.)